Magie

Oddálil jsem se od něho a oplatil mu pohlazení po tváři.

„Fai…“ začal jsem znovu přiškrceně, „mám jiný problém.“ Ukázal jsem mu svou ruku s šupinkami. „Já myslím… Že mi magie nedělá moc dobře… Co když se měním? Co když se změním úplně a nebudu to umět vrátit? A myslím… Myslím, že jsem se na Akrusti podruhé neproměnil, protože jsem právě magii žádnou ne… neměl… I když nevím přesně, co to vlastně je. A to Zřídlo, co mi tvá matka ukazovala, mám pocit, že mě volá…“ To napětí mezi námi už se trochu uvolnilo, i když jsem se stále držel u něho dost blízko a nechtělo se mi vzdalovat. Měl jsem dojem, že by to měl vědět, krom toho, že jsem si sám nevěděl rady.

Pevně jsem ho sevřel a trochu tišil. Tentokrát jsem jeho pocity překvapivě dokázal rozeznat. Myslím, že se mi chtěl nabídnout, ale sám ještě nevěděl, zda to dokáže. Měli jsme mnoho času, nebylo přeci kam spěchat a já byl také trpělivý. Musel to vědět, že počkám, až do doby, než bude opravdu připraven.

Když mi ale ukázal svou ruku, dost mě to vyděsilo, a proto jsem mu jí prudce sevřel a detailně prohlížel. Dokonce jsem prsty přejel po těch zlatých šupinách.

„Bolí tě to?“

Poslouchal jsem jeho domněnky a musel na ně kývnout, ano, to bylo vše dost možné.

„Nejspíš si svou magii vyplítval už při první snaze o přeměnu, proto…jsi se znovu nedokázal přeměnit. Možná tvé tělo potřebuje silnou magii k celkové…proměně. To zřídlo je velmi silné, kdyby ses dostal blíže…mohl by ses proměnit celý. Nevím, jestli by ses pak dokázal vrátit zpět Cassie. Jsi drak, nikdo z elfů draka v lidské podobě nikdy neviděl, nikdo je ani nezkoumal. Nedokážu ti odpovědět na tvé otázky a obavy. Vím jen, že se musíš od toho zřídla držet co nejdále. A tohle… musíme schovat.“

Pohladil jsem jeho ruku se šupinami, nikdo to nesměl vidět, to by chlapce dokázalo prozradit.

„Měli bychom odjet, co nejdříve. Tohle místo ti zjevně neprospívá.“

Nemohl jsem však popřít, že jsem byl přeci jen zvědavý. Dokázal by se Cassius opravdu přeměnit do své původní podoby? Do těla zlatého draka? Jakou silou by pak vládl? Musel by to být nádherný pohled, vidět ho letět na nebi. Jistě by zastínil i samotné slunce. Ale… otázka zněla, zda by se pak uměl vrátit zpět. Do tohohle malého, křehkého lidského těla.

Na chvíli jsem se od něj odtáhl a donesl svůj jemný šál, kterým jsem jeho ruku se šupinami pečlivě převázal.

„Musí to zůstat skryto.“

Faiovy oči se rozšířily. Překvapením? Strachem? To jsem nevěděl…

„Ne…,“odpověděl jsem mu. Nebolelo to, jen mi to připadalo divné a měl jsem z toho obavy. A on mi některé mé domněnky dokonce potvrdil.

Vyplýtval… Ale já to nevěděl. Nic o sobě nevím… Jak mám poznat víc o něm, když nevím nic ani o sobě?

S Matkou se nevědomky shodli na tom, že bych ke Zřídlu neměl chodit. Kývl jsem mu na souhlas. Pokud magie jeho matky způsobila tohle, pak co by způsobil silnější zdroj?

Polkl jsem a odevzdaně mu hleděl do tváře. Hladil mě v těch místech. Cítil jsem něhu v jeho doteku a srdce v hrudi se mi chvělo. Jen na těch šupinkách mi připadal jeho dotek jiný.

Přiznávám, tvář se mi stáhla nervozitou.

„Ale kam pojedeme? A co tvá matka? Nechá nás odjet? A ten muž? Eskvui… Eskvi…?“ nedokázal jsem to jméno říct.

Pochopil jsem, že by nechtěné části mé přeměny neměl nikdo vidět. Ale když jsem se nad tím tak zamyslel, nejprve mě vzal do Sil Omerionu, kde žil. Abych nebyl na očích vzal mě na Akrusti, kde ale byl jeho bratr. Aby mě dostal z jeho dosahu, vzal mě do svého rodného domu. Má ještě vůbec elfský vyslanec nějaký úkryt?

Pozoroval jsem, jak mi obvazoval ruku a srdce v hrudi mi bušilo rychleji.

Zatoužil jsem ho pohladit ve vlasech, tak jsem jemně protáhl pramen světlých vlasů mezi prsty druhé ruky. Jak tě mohu označit za “svého“? prolétlo mi hlavou. Říct ta slova nahlas mi však přišlo, že mi nepříslušelo. Raději jsem se vrátil v myšlenkách k problému, s nímž jsem se mu svěřil.

„Je to…, opravdu správně?“

Ano, věděl jsem, že bych měl Cassia odvést odtud. To co mi dnes ukázal, ty zlaté šupiny…neustále jsem musel myslet na to, že je pro něj blízkost zřídla velmi nebezpečná. Ale popravdě jsem již neznal žádné místo, kde bychom se mohli ukrýt. Měl jsem sice několik známých, ale většina z nich žila v Sil Omerionu a ti ostatní, s těmi jsem udržoval převážně zdvořilé a pracovní vztahy. Nyní jsem poprvé za svůj život pocítil tíseň z toho, že jsem neměl žádné důvěrnější známosti a přátele, které bych mohl požádat o případný nocleh a střechu nad hlavou.

Nemohl jsem to však Cassiovi říct. Uklidnil jsem jeho strach a čekala nás společná večeře, na které jsme nesměli chybět.

Celou dobu u večeře jsem byl zadumaný a tichý. Konverzace u stolu vázla a ani Esquilien se nevrátil ze své vyjížďky, což mě překvapovalo. Ale chápal jsem, že nespíš chtěl být sám, po tom, co se mezi námi stalo. Cítil jsem matčin pohled, ale na její otázky jsem odpovídal jen věcně a krátce, jasně jsem dával najevo, že se na ní zlobím, protože vytáhla Cassia z pokoje, i když jsem to zakázal.

Nechtěl jsem se tedy u večeře zdržovat dlouho. Počkal jsem, až Cassius dojí a rychle se od stolu zvedl, pak jsem i s mladíkem zamířil nahoru do pokoje.

Neměl jsem ale chuť na nějaké něžnosti, proto jsem se rychle převlékl do spacích kalhot a pročesal své vlasy. I Cassiovi jsem nakázal, aby se převlékl a zaplul do postele, kde jsem se k němu po chvíli připojil. Pevně jsem ho objal a sledoval jeho ruku, kterou jsem mu ovázal šálou. Ty zlaté šupiny mě stále strašily. Měl jsem mnoho k přemýšlení a dlouho jsem nemohl zamhouřit oka.

Myslel jsem svou otázkou, zda je skutečně správné pořád utíkat, ale myslím, že ji Faileon úplně nepochopil. Beztak ovšem připustil, že ještě nějaký čas budeme muset zůstat. A tak už jsem to nechal být. Po celém těle jsem stále cítil dozvuky jeho polibků a doteků a nemohl se ubránit po něm po očku pokukovat, když se ustrojoval k blížící se večeři. Ještě mi stihl dát nějaké procvičování, jestli jsem nic nezapomněl z lekcí na Akrusti a pak už nás čekala večeře.

Stačil jsem se trochu upokojit, takže když jsme vycházeli z pokoje, dokázal jsem se tvářit bezvýrazně. Pozdravil jsem úklonou všechny v jídelně, a i když jsem si všiml pohledů směřovaných k mé ruce, když se nikdo nezeptal, raději jsem mlčel. Mohl jsem skrývat své pocity vůči Faileonovi, ale určitě bych ještě nedokázal doopravdy lhát. Krom toho že se mi něco takového bytostně příčilo.

Po jídle jsme se vrátili do pokoje. Netušil jsem, jestli a kolik se ho teď smím dotýkat. Měl jsem silné nutkání, ale vyzařovala z něho nepřístupná aura, tak jsem se jen odstrojil a zalehl do postele, kde jsem poctivě čekal, na jeho příchod. Jaká to pak byla úleva, když mě objal. Hned jsem mu stisk opětoval a jemně mu vtiskl polibek na čelo.

„Dobrou noc, Fai,“ popřál jsem mu. Přes všechno co se událo, jsem takhle s ním mohl spokojeně usnout a ani se mi nezdály žádné zlé sny.

Ráno mi připadalo, že se slunečními paprsky ohlásilo až příliš brzy. Opatrně jsem otevřel oči, zamžoural a uviděl, že elf vedle mě stále pokojně spí. Nebo to tak alespoň vypadalo. Nechtělo se mi vstávat, ale napadlo mě, že bych pro něho měl také něco udělat. Neustále dělal všechno jen on pro mě, a mě učili, abych nikomu nic nezůstával dlužen. A to se mi teď vůbec nedařilo. Pohnul jsem se v posteli a přinutil se od něho opatrně odtáhnout. Vstal jsem, rychle se oblékl a chtěl mu připravit něco na sebe. Zapřemýšlel jsem u otevřeného šatníku, co by mu asi mohlo slušet a bylo to přitom dostatečně pohodlné. Nakonec jsem vytáhl příjemně decentně zdobenou róbu bílé barvy se zlatým lemováním, o které jsem usoudil, že na něm musí vypadat úžasně. I když já si na všechny ty jemné látky a okázalost stále nemohl zvyknout a připadal jsem si tak nějak nepatřičně.

Když jsem to připravil na židli a pohlédl k posteli, zjistil jsem že Fai už nespí a tak jsem uhnul rychle pohledem a šel zavřít skříň.

„Dobré ráno…“ Už-už jsem mu chtěl objasnit své pohnutky tohoto, když se ozvalo zaklepání od služebné, že pánova koupel, kterou si včera na ráno objednal je již připravena.

Jakmile otevřel dvířka mé šatní skříně, vzbudilo mě tiché zavrzání. Otevřel jsem tedy oči a zahleděl se na jeho snahu mi vybrat oblečení. Jeho volba mě docela potěšila. Když se ke mně otočil, už jsem dál nepředstíral spánek.

„Dobré ráno.“

Chtěl jsem mu říct, aby se vrátil ke mně do postele, ale služebná nás vyrušila svým klepáním. Musel jsem tedy vstát.

„Vstal jsi brzy.“

Přešel jsem k němu blíž a pohladil jeho bok i záda, než jsem si od něj převzal svou róbu a oblékl se.

„Čeká mě koupel. Můžeš se ke mně přidat, pokud chceš.“

I když popravdě jsem spíš toužil být sám. Už od včerejšího večera jsem cítil velkou touhu a mé tělo stále dost hořelo. Věděl jsem, že budu potřebovat uvolnění. Ale žádat něco takového po Cassiovi jsem nechtěl.

„Ale má slova stále platí, nechci, abys beze mě vycházel z pokoje. Má matka tě snad už nebude navštěvovat, tak by to mělo být v pořádku.“

Dovázal jsem svou tuniku a zamířil ke dveřím, čekal jsem, jak se Cassius rozhodne. Já sám nebyl zrovna v dobré náladě. Byl jsem unavený, v noci jsem příliš nespal a ten přetlak mě znervózňoval. Nebyl jsem na něj zvyklý, příliš jsem si v posledních týdnech navykl na mladíkovo svůdné tělo.

Naše oči se střetly a já dočista ustrnul v pohybu.

„I ty,“ uhnul jsem pohledem, ale když ke mně přistoupil a já ucítil jeho dotek, přivřel jsem spokojeně oči a jen si ho užíval. Koupel? S Faiem? Už nějaký čas jsme spolu v lázni nebyli. Úplně mě ta vyhlídka rozechvívala.

Ale když pak řekl to o své matce a že bych bez něho neměl vycházet, nabyl jsem dojmu, že si vlastně nepřeje, abych šel s ním…

Bylo to matoucí. Chtěl jsem jí s ním. Ale bál se že mi to nabídl jen ze slušnosti? Z pocitu viny?

Jak se tedy rozhodnout? Co je vlastně správné?

Kdyby šlo jen o mě, šel bych hned a rozpakoval se. Ale tady šlo hlavně o něho. Jenže jak jsem mohl vědět, co vlastně chce, či ne?

Váhal jsem.

„A ty?“ vypravil jsem pak ze sebe a přišel k němu blíž.

„Byl bys raději, abych šel s tebou? Nebo abych počkal zde?“ Nikdy dřív jsem taková dilemata řešit nemusel. Neuměl jsem to a každý den se objevilo něco dalšího, co mě činilo nejistým. Jak se zachovat v situaci kdy toužíte být s milovanou osobou, ale přitom jí nechcete být na obtíž?

Chvíli jsem zvažoval svou odpověď. Po čem jsem vlastně toužil více? Mít ho u sebe? Moci se dotýkat jeho těla, líbat ty sladké svůdné rty, nechat se svádět jeho nahotou?

Ale bylo by to mučení. Ta touha si Cassia vzít by byla v koupeli o to větší. Proto jsem chvíli váhal nad svou odpovědí. Ale už jednou jsem ho nechal v pokoji samotného, a jaké to mělo následky. Sevřel jsem jeho dlani se zlatými šupinami a opatrně jí pohladil, nakonec jsem tedy kývl.

„Půjdeš raději se mnou, bude to tak lepší. Také potřebuješ koupel maličký dráčku.“

Kývl jsem na něj, naštěstí jsem nemusel déle čekat, když byl Cassius již oblečený. Sám jsem se od něj tedy odtáhl a zamířil ze svého pokoje do sklepení, kde ležely velké rodinné lázně. Služebná nám zrovna dovnitř nesla rušníky, proto jsem jí požádal ještě o jednu sadu navíc. Byla z toho trochu udivená, ale poslechla mě. Zde na panství Sarh nebylo zvykem, že se elfové koupali spolu. Koupel byla přísně intimní chvíle, takže si jí každý užíval osamocen. Výjimkou byli milenci, u nich se to považovalo za přirozené. Nejspíš proto služebná rychle pochopila, co za vztah spolu máme.

Když jsme vešli do lázní, příjemně vyhřáté lávové kameny si přímo říkaly o chůzi naboso. Hned jsem tak učinil a zamířil k bazénku, ze kterého sálala pára. Rychle jsem si rozvázal svou tuniku a poskládal jí do poličky, pak jsem kývl i na Cassia, aby udělal to samé. Už snad znal všechny zvyklosti v elfích lázních. Nahý jsem zamířil do bazénku a spokojeně vydechl, když se mé tělo ponořilo celé do horké vody. Jen vlasy jsem si vyčesal nahoru a stáhl je do uzlu, abych si je zatím nenamáčel.

Zaváhal ve svém odchodu a otočil se na mě. Snažil jsem se číst v jeho nádherných ocelových očích, ale netušil, co se mu odehrává v dokonalé inteligentní hlavě s těma úžasnýma ušima a jemnými tenkými rty.

Visel jsem na něm pohledem, a když pohladil mou ruku, kterou jsem si již znovu ovázal šátkem, zatoužil jsem jej za ní chytit a tak jsem to udělal.

Myslel jsem, že se roztečou blahem, když souhlasil. Kdykoliv mi řekl „dráčku“ byl jsem v sedmém nebi. Bylo to jméno, kterým mi říkal jen on.

Pustil mi ruku a vyšli jsme spolu. Tváře mi ještě trochu hořely, když jsem si představil, že už za chvíli spolu budeme v jednom bazénku. Sami dva… úplně nazí…

Když jsme spolu byli v lázni poprvé, byl jsem jeho dočasným sluhou a on mě sváděl.

Když jsme spolu byli podruhé, odmítl jsem ho.

A dnes…

Následoval jsem ho. Mířili jsme kamsi dolů. Služebnou jsme potkali u dveří. Fai si od ní převzal ručníky a požádal ji o další. Tak se po mě zkoumavě podívala a já raději mlčel. Vyšel jsem za ním, a když se zul, udělal jsem to samé. O oblečení mi již říkat nemusel. Učinil jsem tak automaticky stejně jako on. Ještě jsem si na všechno úplně nezvykl, ale pravidla jsem již uznal a pamatoval si.

Podlaha hřála. Doprovázel jsem Faie pohledem a když jsem vše pečlivě složil, vlezl jsem si k němu. Vlasy už měl uvázané vysoko na hlavě v krásném uzlu. Nemohl jsem se na něho vynadívat a do toho ta příjemně teplá uvolňující voňavá voda. Dělil nás možná necelý metr vzdálenosti.

A já se cítil napjatý po celém těle, hlavně však v citlivých místech. Bylo to vlastně docela hloupé. Tak jsme tam spolu seděli a napětí mezi námi vzrůstalo, aniž bychom řekli jediného slova. Nebo možná právě proto?

Zavřel jsem oči a celý se ponořil. Vlasy jsem neřešil, však ony uschnou.

A když jsem se vynořil, věnoval jsem mu úsměv. Vodu jsem měl vždycky rád. Najednou mě něco napadlo a prostě jsem na něj trochu vody vycáknul a zasmál se.

„Neměl by ses tolik mračit, vypadáš prý pak o dvě stě let starší,“ prohlásil jsem, co mi sdělila jeho matka včera a znovu jsem cáknutí vesele zopakoval.

Ani jsem si neuvědomoval, jak divné napětí mezi námi bylo. To jak jsme tam seděli beze slova, cítil jsem podivnou zlost z toho, že to nemůže být jako dřív. To bych neváhal, přitiskl si ho na své tělo, možná usadil na svá stehna a líbal ho, dokud by nevrněl blahem. Už jen ta představa ve mně vyvolala ještě větší mračení, jak jsem se snažil zapudit tuto myšlenku, i její pokračování, když jsem už viděl Cassiovo tělo pomalu vysedat na mém klíně. Nyní jsem chápal, že společná koupel nebyl zrovna vhodný nápad. Když zmizel pod vodou, ani jsem to nezaregistroval, až při jeho vynoření jsem mu opětoval poměrně pochybovačný pohled, abych zjistil, co to dělá. Když ale na mě cákl, hodně mě to překvapilo a chvíli jsem opravdu zaraženě netušil, jak reagovat. Další cáknutí jsem mu ale instinktivně oplatil. Tohle jsem snad naposled dělal jako velmi malý elf.

„Kdo o mě říká takové nehezké věci? Snad Falraen?“

To by bylo mému sluhovi podobné, takové mudrcování. Pořádně jsem Cassiovi rozcuchal jeho stříbrné vlasy že vypadal jako nějaký podivný druh ježka, tomu jsem se teprve musel pousmát. Ta tíha a napětí v tříslech pomalu ustupovaly a já byl za to rád.

Oplatil mi cáknutí, tak nějak mimochodem, ale mě to stačilo. Kryl jsem se, ale málo platné, pochopitelně.

„Tvá matka,“ odpověděl jsem mu popravdě a znovu ho pocákal.

On mi ale jen prohrábl vlasy, na což jsem se lehce zaškaredil. Takové věci jsem ještě s nikým nedělal, ale z nějakého důvodu mi to připadalo příjemně přirozené. I má touha začala trochu ochabovat. Jak se atmosféra mezi námi změnila.

„Říkala, že bych tě měl přimět víc se smát.“ Objasnil jsem mu to, oplatil bych mu pocuchání, ale zdálo se mi, že si nepřeje vlasy moc namočit. Na druhé straně už je měl po tom cákanci stejně mokré.

„Myslím, že tě má moc ráda. I když viděla mou sílu a bála se, vyhrožovala mi, že mě zbaví údělu života, jestli ohrozím někoho z její rodiny.“ Ta slova nějak plynula z mých rtů, lehce příjemně. Žádné nepříjemné sevření na hrudi, žádný strach jen radost z jeho příjemného úsměvu a téhle společné chvíle.

„Má matka?“

Nepopírám, překvapilo mě to. Nepochoval jsem nikdy o tom, že náš rod by chránila do posledního dechu. A vím, že by šla i přes mrtvoly, v tomhle uměla být poměrně děsivá a vyhrocená dokonce více, než můj otec. Ale to, že o mně s Cassiem takto mluvila, mi příliš nešlo na rozum, když se mě neustále snažila vmanipulovat do vztahu s Esquilienem. Nechápal jsem její úmysly.

„Tohle že říkala? Víc se smát?“

Vždy jsem matku považoval za velmi přísnou věcnou ženu, že by jí tedy zajímalo, mé usmívání, bylo pro mě podivné. Jen jsem nad tím nevěřícně zavrtěl hlavou. Ano, vyhrožování smrtí už se jí podobalo mnohem více.

„Už nejspíše stárne. Říkala ještě něco zajímavého?“

Matka se navíc vyznačovala tím, že jí většina elfí společnosti nestála ani za pohled, natož slovo. Ale Cassius jí stál za více než jedno. Věděla snad už předem o našem vztahu? Kdyby ano, byl jsem si jist, že by ho nikdy neakceptovala. Já s nějakým nízkým lidským mládětem bez domova a majetku… ne, to nepatřilo mezi její jasně naplánovanou budoucnost.

Možná na Cassiovi viděla také to…něco, co před několika měsíci přinutilo i mě se o mladíka zajímat?

„Jsi opravdu prazvláštní tvor dráčku. Děláš elfům kolem sebe v hlavě…zmatek.“

„Ehm,“ přikývl jsem s úsměvem.

Zamyslel jsem se. Mě připadalo zajímavé vše, co říkala, ale to nejzajímavější pro mě bylo, když mluvila o Faiových citech ke mně. To mi ale připadalo, že se moc nehodí.

A oni mě ne? Byla nasnadě otázka. Ale když to říkal, asi měl pravdu. Také mi připadalo zvláštní, když jsem měl v jednu chvíli pocit, že je schopná a ochotná náš vztah uznat.

„Myslíš?“ zeptal jsem se ho.

„Taky říkala, že jsem roztomilý, a ty že jsi hloupý,“ zasmál jsem se. ,,Jo a že nesmím ke Zřídlu. Protože elfové sílu Zřídla spoutali, aby nebyla nebezpečná.“ Kdybych k němu šel co by se stalo? ,,Taky má krásnou zahradu.“ Dodal jsem ještě.

„Myslíš, že by mi dovolila starat se o ni?“ Příznivou odpověď jsem však přímo nečekal. Nevadilo to. Vlastně jsem měl po pár dnech opravdu pocit, že je takhle vše v pořádku. Sami dva, spolu v horké vodě… Usmíval se na mě, atmosféra odlehčená. Sám jsem se usmíval od ucha k uchu, jako malé šťastné dítě, kterým jsem už nebyl.

Esquilien

Bylo brzy ráno. Vlastně ještě za šera, když tmavý ryzák Esquiliena Deshaina Gel’Maena zastavil na ztichlém nádvoří rodiny Nis’arlan-Sarh. Sesedl z koně, zabušil na dveře, předal sluhovi svého hřebce s jakousi nedbalou lehkostí a rovno zamířil do svého pokoje, kde se převlékl do své mágské róby s vysokým černým límce, značícím jak vysokým v Řádu se již stal.

Své rudočerné vlasy vyčesal do vysokého uzlu na temeni hlavy, aby mu nikde nepřekážely a upravil se pečlivě, jak byl zvyklý. Nepohrdl by i koupelí, ale když se služebnictvu zmínil, byl obeznámen s tím, že pán Faileon je nyní v lázni s tím lidským mládencem.

Lidským… To určitě. Jestli to kuře je člověk, pak já jsem Fanyerah z Rady Starších! Odfrkl si v duchu.

Zasedl k psacímu stolu, namočil pero do inkoustu a na malý okamžik ještě zaváhal.

Celou noc projížděl po místech, kde trávil šťastné chvíle s Faileonem před sto lety. Nebyl to jen ten kopec, i když to bylo místo, kde spolu byli poprvé. Ale i jiná. Posed na okraji lesa, malý rybník ukrytý mezi stromy, malá jeskyňka ve skalce…

Procházel ta místa, dotýkal se jejich částí a utápěl se ve vzpomínkách, které byl svým drahým nucen odhodit a zapomenout.

Chápal to. Fai jej postavil před něco, co on sám za celých sto let odmítal akceptovat. Nyní však musel. Faileon už o něho nestál. Vyjádřil se jasně. A pokud o něj už ON nestojí, pak nemá Esquilien důvod lpět na minulosti.

Je čas…! rozhodl se. Byl rozhodnut ještě před příjezdem, ale nyní se ujistil, že to tak musí být. A tak napsal krátký dopis svému otci. Dopis, ve kterém se zříká své rodiny, svého jména i majetku a volí jedinou životní cestu. Cestu mága.

Dopis zapečetil, vstal a i s ním doputoval až před pokoj své sestry, kde zaklepal.

Neithé pochopitelně ještě spala, proto když se ptala, kdo je, odpověděl mírněji.

„Esquilien, potřebuji s tebou hovořit soukromě.“

„Cože? U všech bohů, bratře, kdy jsi přijel?“ doneslo se k němu přes dveře i se zvuky lehkých spěšných kroků, jak se zřejmě pospíchala obléknout.

„Před několika okamžiky, sestro.“ Věděl, že je to nejspíše naposledy kdy jí tak říká, a i když ona to ještě netušila, vychutnával si každou z těch vět. Skutečně nechtěl být zlým bratrem a na Neithé mu záleželo. Jenže nemohl být tím, kým byl doposud. Nebylo možné tak pokračovat.

„Dále,“ vyzvala ho konečně a proto vstoupil. Neithé stála u okna a tázavě jej překontrolovala pohledem, jakoby hledala cokoliv v jeho postoji, oděvu, chování či hlase co by jí prozradilo původ bratrova chování. I když něco již tušila, když nedorazil k večeři.

„Mám k tobě jednu prosbu,“ začal Es, ale mnohem více než prosba to byl spíš poslední bratrský rozkaz, který jí mínil dát.

„A jakou prosbu?“ vykročila k němu zvědavě.

„Neprodlužuj víc tu frašku zvanou odškodnění a vrať se domů.“ Jejich oči se setkaly a ty Esquilienovy plály absolutní rozhodností.

Neithé tohle neměla z vlastní hlavy. Vlastně ani neuměla říct, zda si přeje zásnuby a zda se chce stát figurkou v otcových politických šachových partiích, které prohrával. Přesto, když jí paní domu po tom zneuctění, kterého se její syn dopustil, nabídla pohostinství svého domu, zůstala. Snad aby unikla, snad pro ten klid či kvůli bratrovi, který zůstával s ní…

„Proč?“ zeptala se tedy.

„Nic tím nezískáš. Nivillis Gelimach ti neposkytne víc než zdvořilou pozornost. Giltanaiova návratu a omluvy se nedočkáš a jiného manžela také ne. Vrať se domů, sestřičko.“ Ovládl svůj hlas, aby mu neselhal.

Přesto v něm Neithé cítila jistou naléhavost, které nerozuměla. Samozřejmě věděla, že má pravdu. Nic takového si tu od toho neslibovala.

Ale odjet? Právě teď?

„Stalo se včera něco, bráško?“ Zastavila se u něho a pohladilo ho po tváři. Esquilien navenek nereagoval. Uvnitř však cítil jisté pohnutí, které musel nejprve ovládnout, než mohl odpovědět.

„Nic, Neithé. Nestalo se vůbec nic. Přesto musíš odjet a toto předat našemu otci.“ Podal jí zapečetěný list, který si od něho převzala, třesoucími se prsty, jak jí jímalo neblahé tušení. Četl ty obavy v jejích očích a nasucho polkl.

„Odjeď ještě dnes. Nejspíše dostaneš o paní sídla nějaký dar na rozloučenou. Přijmi jej a vrať se domů.“

„A ty?“ Musela se zeptat.

„I já se brzy navrátím zpět do Města Mágů. Ale ještě před tím, zde musím dokončit jeden… magický výzkum.“ Jeho oči potemněly a tak ho sestra objala.

„Neudělej žádnou hloupost, bratře, ano? Slib mi, že na sebe dáš pozor…“ Upřela k němu pohled štěněte, který nedokázal ignorovat a tak ji pohladil po ještě neučesaných vlasech.

„Posaď se, sestřičko, učešu tě.“ Mluvil měkce. Už dlouho jí něco takového nenabídl. Dnes poprvé po mnoha letech. Posadila se a on jí začal pročesávat její nádherné kadeře. Dnes naposled…

Celé dopoledne spolu strávili v rytmickém souznění. Oba tušili, že to bude nejspíše naposledy v jejich životech, ale ani jeden to slovem nezmínil. Tohle bylo to poslední, co pro sestru mohl udělat. Poslední krásná vzpomínka na bratra, kterého bude brzy nenávidět, protože cesta, kterou si vybral, byla taková, že se s jejich rodinou politikou nestřetne v dobrém slova smyslu.

Pomohl jí sbalit zavazadla, a když je pak zavolali k obědu, vedl sestru za rámě, galantně jí pomohl do židle a sám se usadil vedle ní, naproti Faileonovi a tomu klučíkovi.

Pohledem ho celého sjel a zkontroloval. Stříbrné lesklé vlasy, zlaté oči, jaké neměly ani lidé ani elfové. I magie, kterou z něho dnes cítil, byla mnohem silnější než včera. Sálala z něj zlatavou aurou, jakoby celý zářil. Zato paní domu se magie teprve obnovovala. Jen Faileon jakoby tomu magického transferu nějak unikl. To ho zaujalo.

Když posléze oběd skončil, podívala se Neithé Katóniva Gel’Maena na zdejší paní.

„Velice si madam vážím, vašeho pohostinství. Leč ráda bych vás zprostila této povinnosti. Moji rodiče již jistě každým dnem očekávají můj návrat a obě víme, že omluvy od pána Giltanaie se zde nedočkám. Dnes tedy, pokud dovolíte, odjedu v míru a pokoji spřízněná ve vší spokojenosti s vámi, i vaším rodem.“

Slova Neithé mne opravdu překvapila. Oběd proběhl v příjemném duchu, tísnivá atmosféra snad i opadla, i když jsem sem tam zvedl pohled i k Esquilienovi. Věděl jsem o jeho úspěšíš v řádu mágů. Sice jsem se mu po celé století vyhýbal, sem tam jsem ale sledoval jeho kariéru potajmu. Nyní jsem z něj necítil už ale žádnou nervozitu. Myslím, že náš rozhovor na kopci pročistil mou mysl, i když byl tolik nepříjemný. Konečně jsem mu řekl sbohem, což jsem měl udělat už před sto lety. Byl jsem ale mladý a nezkušený.

„Takže odjíždíte?“

Hádal jsem, že Neithé odjíždí i se svým bratrem, což bych dokázal pochopit, ale z jejich slov jsem vyrozuměl, že hodlá odjet sama, to mě trochu zmátlo.

„Velmi mě mrzí tahle celá situace. To co se stalo, pro to není žádné omluvy. Buďte si jistá, že můj bratr bude po zásluze potrestán, za své chování.“

Nemohlo to sice nijak dívku uklidnit, ale byl jsem si jistý, že za manžela by Gilta rozhodně nechtěla, spíše by to bylo pro tuto jemnou mladou dívku mučením. Takhle byla vysvobozena z tohoto utrpení a mohla si vzít někoho jiného, někoho kdo by jí byl hoden.

A Gilt? Byl to stále můj bratr, ale nemohl jsem mu odpustit, co provedl na Akrusti Cassiovi. Toto nepovedené zasnoubení pro mne byla jen výmluva, jak bratra potrestat. Hodlal jsem ho připravit o vše, co měl, na čem mu kdy záleželo, tak, jak to provedl on mě. Rozhodně jsem chtěl na matku apelovat, aby Giltanaie vydědila z našeho rodu. Byť jen na nějaké století, aby ho to vytrestalo, aby zůstal sám.

I má matka se s dívkou rozloučila a rozhodla se jí vyprovodit. Vím, že si vždy přála dceru a nyní o ni přicházela. Zůstal jsem tedy s Cassiem a Esquilienem v jídelně sám. Ale nechtěl jsem se tu příliš zdržovat. Kladl jsem na srdce Cassiovi učení, aby přišel na jiné myšlení a soustředil se na nějakou aktivitu. Mohlo to pomoci i mě. Proto jsem vstal a kývl na mladíka, aby mě následoval.

Neithé

Neithé byla překvapena otázkou mladého pána, ale pohlédla na něho klidně a vyrovnaně. Úzkost, kterou cítila na prsou, nedala znát jediným pohybem či zakolísáním pohledu.

„Já odjíždím, pane Faileone.“

Shovívavě se pousmála.

„Nežádám trest pro bratra, pane Faileone.“ Kterého bratra? Jeho, nebo svého? Záměrně to řekla takto. Měla o Esquiliena strach a pokud se nad těmi slovy Faileon zamyslí, snad mu její starost dojde. „Netřeba více omluv.“ Uklonila se jemu i paní domu, která se nabídla, že ji vyprovodí. A dívka ráda přijala její společnost.

Esquilien

Rozloučil se se sestrou, jak se patřilo a svěřil jí do rukou paní domu. Teprve když odešli, se zaměřil pohledem na ty dva. Fai se hned zvedl a ten jeho ocásek učinil totéž.

Tak se Es zvedl ze židle a vykročil k nim.

„Dlužím vám omluvu,“ pokynul omluvně hlavou k Faileonovi.

„Pokud smím požádat, nikoliv již jménem rodu, či své sestry ale pouze svým, o možnost pobýt zde ještě několik dní, než-li dočtu rozečtené knihy, které potřebuji ke svému výzkumu, bylo by mi ctí.“

Cassius

A i když už Fai nic neříkal, nevadilo mi, že mé otázky zůstaly nezodpovězeny. Dokoupali jsme se, oblékli, a mně stačilo, že vypadal spokojeně. Vrátili jsme se do pokoje, oba již vyrovnanější. Všechno to napětí a obavy jsme odsunuli do pozadí. Přinesli nám snídani my spokojeně jedli. Dopoledne jsme pak věnovali učení. Tedy opakování, protože to jak Fai říká, je matka moudrosti. Pokud je to tak kdo je její otec? Jen hloupé myšlenky asi.

Přišel čas oběda a teprve na něj se mi doopravdy nechtělo. Všichni ti elfové. Znovu, jako včera… Nechtěl jsem vidět muže, který mě jen pozváním Faileona na projížďku dokázal málem přiměl, abych mu chtěl ublížit.

Mé obavy se naplnily. Byl tam. Faiova matka, Esquilien i ta dívka, kterou si přivedl. Pořád jsem to nějak moc nechápal. Ale tentokrát se na Faie nedíval tak jako včera. Vlastně… Se díval jinak a co hůř… na mě. Nebyl mi ten pohled příjemný. Necítil jsem se pod ním dobře, ale nepřipadalo mi, že by chtěl totéž co Giltanas… Naštěstí…

Té debatě, kterou započalo to děvče, jsem nerozuměl. Sledoval jsem to až do chvíle, když už to vypadalo, že odcházíme, za což jsem byl rád, ten muž se mi nelíbil. Jenže jako on nás ještě zastavil.

Dokonce se Faiovi klaněl? V tuhle chvíli se nezdál ža tak nebezpečný, ale já si nemohl pomoci. Nelíbil se mi a chloupky na zátylku mi to dávaly jasně najevo. Byl jsem instruován, že bych před ním neměl dávat najevo své city a tak jsem v duchu počítal snad do dvacíti, než se nám opět podařilo od něho oddělit a vrátit se do pokoje…

Esquilienova žádost mě také překvapila. Opravdu jsem přemýšlel nad slovy, která jeho sestra zvolila, protože elfové byli mistry v dvojsmyslech a skrytých sděleních. A z tohoto jsem neměl příliš dobrý pocit. Nedal jsem to však najevo. Nepředpokládal jsem, že by chtěl Esquilien zůstat, ne po našem minulém rozhovoru na tom kopci. Proto jsem z počátku nevěděl jak zareagovat. Jistě, bylo mou povinností jeho prosbu přijmout a popravdě jsem v tom neviděl ani velký problém. Ale bál jsem se o Cassia.

Věděl jsem, že je Esquilien velmi bystrým mágem a Cassiovo tajemství tak mohlo být odhaleno. Rozhodl jsem se však dohlédnout na to, aby ti dva spolu nezůstávali o samotě, aby se prakticky těch pár dní nemohli ani setkat. To bylo snad vhodné řešení.

„Jistě Esquiliene, zůstaň na našem panství, pokud si tak přeješ a pokud tě k tomu tvé studium nabádá. Jsem si jist, že matka s tím také nebude mít problém. Přeji ti mnoho štěstí při tvém studiu.“

Byla to klasická zdvořilá fráze. Nezněla ani tak chladně, jak jsem si přál. Necítil jsem k Esquilienovi žádnou zášť, ale nemyslel jsem, že bychom kdy mohli být ještě přátelé. Bylo lepší náš vztah udržet čistě na té formální úrovni. Jeho přání jsem tedy vyslyšel, popřál mu dobrou noc a i s Cassiem zamířil do svého pokoje. Chvíli mi to ještě leželo v hlavě, ale rozhodl jsem se raději věnovat svému „dráčkovi“.

„Je čas si znovu zopakovat, co ses naučil. Musíme v učení pokračovat. Usaď se ke stolu a začneme. O té zahradě s matkou promluvím.“

Vzpomněl jsem si na jeho otázku z lázní, připadalo mi to jako vhodná výplň času, mezi našim učení, a správná relaxace. Věděl jsem, jak má Cassius rád květiny. Doufal jsem, že to nebude problém. Do zahrady směli sice jen členové rodiny, ale věřil jsem, že pro Cassia získám svolení, když jím byla matka tak fascinovaná.

Učení… slovo, které shrnovalo několik následujících dní. A já se opravdu snažil. Sice jsem zdaleka nečetl ještě úplně plynule, ale ten základ už jsem ovládl. S psaním to bylo horší, ale i tam jsem se postupně lepšil. Na jízdu na koni nedošlo, ale zato mi bylo dovoleno vstupovat do zahrady Faiovi matky a pečovat o ni. Ona do ní nikdy nevstupovala, když jsem tam byl a já zase nechodil k tomu Zřídlu, jak mi říkali.

Jak dny letěly, zahrada dostávala pomalu ale jistě jiný ráz a lesk. Mluvil jsem na květiny, a i když jsem je neznal, poznal jsem, kolik chtěly zalít, které a kdy… Neřekl bych, že mé srdce bylo zcela pokojné, ale na toho druhého elfa už jsem nenarazil. Neúčastnil se ani obědů. A protože Fai trávil většinu času se mou, trápilo mě jen, že naše noci nebyly jako dřív. Necítil jsem se proto moc dobře. Ale i když jsem se ještě dvakrát během toho týdně pokoušel Faileonovi nabídnout, ani jednou nepřijal a nevyužil příležitosti. Ale také mu nevadilo spát se mnou v jedné posteli, objímat mě, občas políbit… snažil jsem se tedy nenaléhat. Mě to vlastně tyhle něžnosti ve většině případů stačily, jen jsem se bále že jemu věčně stačit nebudou a to mě trochu děsilo. Ale dařilo se mi i tak darovat květinám dostatek své radosti lásky a nejspíše i magie, aby se všemu v zahradě dařilo ještě lépe než před tím a zářila silněji.

Šátek na ruce nahradily rukavice, které jsem sundával jen na psaní a spaní, ale to byl jen detail, který jsem si uvědomoval jen chvíli. Svět, který zčernal po Giltanaiově činu začínal být pomalu ale jistě zase krásnější a pokojnější a já věřil, že jednou přijde den, nebo spíš noc, kdy se mnou zase Fai bude, jako dřív…