Šenk

 

Ne… to nechceme…

Já nechci…

Nebo ano…?

Zachvěl jsem se, když mi jeho dlaň zajela mezi stehna. Chtěl jsem je stáhnout k sobě, jako v obraně, ale namísto toho se mi chtěly spíš roztáhnout, a tak jsem je nechal, jak byly.

Naklonil se blíž. Jeho štíhlé rty se téměř dotýkaly těch mých a já zatajil dech a zavřel oči. Bylo už jasné, že se z toho nevykroutím a sucho v ústech po tom splynutí doslova volalo.

Jaké to bude? Neubránil jsem se té myšlence.

Jenže on jen zavrčel a odtáhl se. Tváře už mi úplně hořely. Celé tělo jsem měl v jednom ohni. Nechápavě jsem ho sledoval, a když mě propustil ze svého sevření, mé nohy mi s konečnou platností vypověděly službu a já dopadl na všechny čtyři.

To je… To je vše…? V mysli se mi ulevilo, ale vlastní tělo mě mučilo. Minimálně v tom se nemýlil. Mé tělo to chtělo, jen já to nechápal. Proč teď? Proč s ním? Co mám dělat?

Slzy se mi vedraly do očí a já ani nevěděl, jestli bolestí z neukojené touhy, zklamáním, nebo štěstím, že jsem byl prozatím všeho ušetřen.

Jen po očku jsem se za ním podíval a naše pohledy se znovu střetly. Byl to jen okamžik. Prchavá vteřinka, kdy z toho svůdného elfa stal opět arogantní povýšený vyslanec. Ačkoliv on byl takový nejspíš celou dobu, jen mé vnímání bylo zastřeno touhou.

Svalil jsem se na chladnou zem a zajel rukou do kalhot. Co mi zbývalo v takové chvíli? Krev se mi hrnula do nesprávných míst, až to bolelo a já si potřeboval ulevit. Využil jsem chvilky, kdy nikdo nebyl nablízku. K vrcholu nebylo daleko a stačilo si jen vzpomenout na jeho dotek, hlas a horký dech…

A dílo bylo dokonáno.

S úlevou jsem pak jen ležel a dýchal. Nejraději bych tak zůstal. Chtělo se mi vrátit zpět do zahrady, nestál jsem o žádnou službu u večeře ani v pokoji. Vůbec jsem si nepřál jeho podivný zájem a blízkost, kterou se mi pokoušel vnutit.

Ale místa kde se mě dotkl, zůstávala horká a srdce bušilo ještě notnou chvíli jako o překot.

Vyrušila mě až služebná, která přišla poklidit. Nakoukla dovnitř a vypískla, leknutí.

„Jste v pořádku?!“ Přiběhla ke mně a zaklekla.

Vnímal jsem ji, a abych zmírnil její obavy, těžko říct jestli víc o mě, nebo o sebe, v důsledku toho, že by se mi v jejím teritoriu něco stalo, jsem se na ni otočil a pousmál se.

„Jsem v pořádku,“ ujistil jsem ji.

Úsměv mi opětovala, pokývala hlavou a světlé vlasy, které jí unikly z šátku, který nosila na hlavě, si zastrčila zpět. Zvedla se a šla si po své práci. Došlo mi, že i já bych měl a že má práce spočívá vtom, abych dnes sloužil elfskému velvyslanci.

Sloužil…

Vyhrabal jsem se na nohy, poděkoval služebné, že to za mě uklidí a šel se ze všeho nejdříve převléknout. Úplně jsem v tom všem zapomněl na oblečení, které jsem měl dohlédnout, že bude řádně vypráno a vyčištěno, i na lahvičky, které si elf přinesl s sebou do koupele. Zapomněl jsem na všechno okolo a do svého domku se vracel jako tělo bez duše. Potřeboval jsem se umýt a převléknout a usoudil jsem, že i najíst, ale můj žaludek byl stažený, že jsem do sebe vpravil sotva několik soust.

Vůbec se mi zpět do zámečku nechtělo.

Přistihl jsem se dokonce při tom, že uvažuji o nesplnění svých povinností, přestože jsem velmi dobře věděl, že taková možnost pro mě neexistuje. Vždycky jsem si své povinnosti plnil svědomitě. Vše živé mi vzkvétalo pod rukama, a přestože kdykoliv jsem myšlenkami k elfovi zabrousil, se mi s neztenčenou silou vybavily všechny ty intenzivní pocity, které jsem z jeho blízkosti měl, nemohl jsem tam prostě nejít. Nebylo by to správné…

A tak jsem se zvedl a vyrazil zpět.

A to co se mnou chce dělat on správné je? Jen proto, že se nudí, jak řekl? Neměly by tomu snad předcházet nějaké hluboké city? Láska třeba?

Přemýšlel jsem i o tom, co se to se mnou děje. Tam v lázni jsem mu téměř podlehl. Nebyl jsem sto udělat vůbec nic, a kdyby chtěl, mohl mě přinutit k čemukoliv a já bych se ani nezmohl na odpor…

Ale on nic neudělal. Co to znamená? Ptal se mě, co chci, ale co chce ON?

Šel jsem rovnou do salonku, který by připraven pro večeři. Tam již čekal krásně bíle prostřený stůl se čtyřmi židlemi.

Kníže, jeho žena, syn a vážený host.

To nezvládnu. Sevřel se mi žaludek, ještě víc. K mým už tak dost velkým obavám se přidala ještě ta, abych se zde přede všemi nepozvracel.

Nezbývalo mi však, než počkat, až se dostaví hodující...

 

Když jsem zaplul do svého přiděleného pokoje, začal jsem pociťovat podivnou zlost sám na sebe. Proč jsem ho chtěl políbit? Nedávalo to žádný smysl. Mohl jsem si ho prostě vzít, jeho tělo bylo tak horké a připravené, jistě by se moc nebránil. Ale já couvl, proč?

Nechtěl jsem přece nic víc, než ukojit touhu, a k tomu byla vhodná klidně i lázeň. Proč jsem tedy trval na tom, aby mě chlapec navštívil po večeři?

Snažil jsem se sám sobě namluvit, že to bylo mou vlastní leností a pohodlností, vyžadující k hrátkám postel a naprosté soukromí. Ale byla to pravda? Byla to jen pohodlnost, nebo něco víc?

Tyhle otázky mě mučily, ale neměl jsem příliš času. Naštěstí jsem měl v zavazadlech ještě jednu slavnostní róbu a hned jsem se začal oblékat. Každý šev musel být pečlivě rovně, všechny tkanice schovány. Všechny knoflíky z perletě jasně viditelné. I znak Versutie, mého drahého domova byl na pleci snadno rozpoznatelný.

Oblékání mi trvalo poměrně dlouho, dal jsem si záležet i na správné vůni. Poté jsem rozčesal své dlouhé vlasy a zapletl si na levé straně malý copánek, který rámoval můj obličej. Vlasy jsem na veřejnosti vždy nosil rozpuštěné, byly znakem mé majestátnosti, mého vznešeného původu.

Ale popravdě, v soukromí mého domova jsem je často nosil vyčesané nahoru.

Když jsem po čtyřiceti minutách naznal, že jsem připraven, vhodně ošacen, navoněn i učesán, už zbývalo jen jedno. Nasadit na svůj obličej další masku. Tentokrát přátelský a trochu chladný výraz. To by mohlo být to pravé. Nechtěl jsem knížete Alvinia více stresovat, chtěl jsem být dobrým společníkem.  Poté jsem vybalil ze svého zavazadla onen dárek, který jsem mu slíbil. Dějepravnou knihu o prvních válkách lidí a elfů, kterou jsem měl zabalenou ve vyšívané brokátové látce.

Hned na to jsem otevřel dveře svého pokoje a zamířil do salonku.

Má paměť mě jistě vedla na ono místo. I když to bylo už mnoho let, kdy jsem tu byl naposledy, nezapomněl jsem rozložení chodeb.

Když se přede mnou zjevil onen salonek, spokojeně jsem se pousmál své výborné paměti a zamířil ke stolu. Hned jsem pohledem vyhledal JEHO. Bylo to za prvé především kvůli tomu, abych zjistil, jestli tu je a splnil můj rozkaz. A za druhé, jak se slušelo, mě měl usadit ke stolu, jelikož jsem nepoznal, kde je mé místo.

Zahlédl jsem ho záhy a jemně na něj pokynul hlavou, aby tam nestál jako solný sloup. Tušil jsem, že i tohle pro něj bude poprvé, ale aspoň bude mít nějakou užitečnou zkušenost a vyzkouší si něco jiného než hrabání v hlíně a hraní si se psi.

 

Nebývám až tak moc a tak často nervózní, ale teď jsem si mnul ruce. Nepotily se mi. To ne. Ale nedokázal jsem říct, jak vlastně hodlám vydržet celou večeři nedat na sobě nic znát.

Jak jsem se tak rozhlížel, uviděl jsem okno. Vyrazil jsem k němu a otevřel ho, abych dovnitř vpustil trochu čerstvého voňavého vzduchu. Sluha, který za průběh večeře zodpovídal, mne sjel přísným pohledem a já se přinutil alespoň k omluvnému pousmání.

„Necítím se dobře,“ vydechl jsem na svoji obhajobu.

Zaváhal, ale přikývl.

Jaký úděl mne dnes poznamenal, se zámečkem již roznést stačilo, takže si ani nestěžoval, že zahradník by zde neměl být. Zavřel jsem oči a vychutnával si vlahý vánek.

Tedy do chvíle, než jsem na sobě ucítil upřený pohled a ohlédl se.

Vyslanec stál na prahu.

Odlepil jsem se od okna a tvář mi naprosto zvážněla. Jeho oči už byly zase chladné a po tom co se stalo v lázních, v nich nezůstalo žádných stop. A já si nepřál, aby měl dojem, že stojím o to, co mi naznačoval. Byť se mé tělo zachvělo jen při takovém pomyšlení.

Kývl mi hlavou a já k němu vykročil. Soustředil jsem se a srovnal dech i krok.

„Prosím, pane,“ pokynul jsem mu ke stolu dlaní a během těch několika kroků, co nás od židlí dělily, jsem koukl na komorníka a ten mi ukázal k židli po levici té knížecí, která čekala v čele. Došel jsem tam jako první a odsunul ji, aby si mohl sednout. Tolik jsem ještě věděl, že bych měl. Pomohl jsem mu přisunout ke stolu a znovu tázavě pohlédl na komorníka. Ten souhlasně kývl.

Vzápětí už ale do místnosti vešla knížecí rodinka. Kněžna byla mladší, než starý kníže, nebyla to ale žádná velká kráska ani za mlada, natož teď když se ve svých pětačtyřiceti letech ocitla za zenitem svého života. Zato budoucí kníže byl muž, jak se patří, vkusně oblečený, mužně stavěný s ráznou chůzí a tváří vykazující jistou autoritu. Sám kníže se svými šedinami budil již hlavně úctu pramenící ze stáří.

Sluhové je usadili. To se mě netýkalo. Ucítil jsem na sobě pohled MÉHO pána knížete a koutek úst mi vystřelil vzhůru prakticky bez mého přímého vědomí. Spokojeně se tedy ocitl za stolem, tak jako zbytek osazenstva a všem popřál dobré chuti.

Komorník mi gesty radil, abych podal vyslanci ubrousek elegantně složený na stole, tak jsem to udělal a mimoděk se mi zatajil dech.

 

Pozdravil jsem knížecí rodinu jasným gestem kývnutí. Přeci jen jsem jim projevoval úctu, jako mým hostitelům. Můj příjezd a scéna, kterou jsem ztopil jako by byly zapomenuty.

„Stále tak krásná lady, jako když jsem vás viděl naposled.“

Musel jsem kněžně zalichotit, lidské ženy to měly rády. Mladého syna knížete Alvinia jsem ale příliš neznal. Když jsem ho viděl naposledy, byl to ještě malý chlapec, takže jsem nechtěl působit nějak vlezle a pozdravil raději svého starého přítele.

Když se ke mně ale nahnul ten mladý hoch a já ucítil jeho vůni, trochu mě to rozhodilo a podivně jsem uhnul hlavou, jako bych se ho lekl. Nebyla to však pravda. Jen jeho blízká přítomnost mi opět připomněla scénu v lázních.

Chtě nechtě jsem musel poposednout a zahledět se na chlapce. Jako bych ho přímo svlékal pohledem, čehož si nemohl nikdo jiný u stolu všimnout. Nebo snad ano? Na tu malou chvíli jsem se opravdu neuhlídal.

Jakmile jsem si to uvědomil, měl jsem sto chutí dát si opět koupel, tentokrát však studenou. Věřil jsem, že má touha počká, že mé tělo vydrží nereagovat, ale nyní jsem pocítil, že jsem se mýlil.

Sám jsem ale dobře poznal, že chlapci už nestrašila v rozkroku žádná lákavá boule. Pozvedl jsem jemně obočí v němé otázce, kterou jsem spíš pokládal sám sobě.

Že by si opravdu odpomohl od vzrušení sám?

Jak vidno mladý zahradník byl samé překvapení. Samé zajímavé překvapení, abych to upřesnil. Nechal jsem ho položit onen ubrousek. Nehodlal jsem mu to více ztěžovat, už tak vypadal, že se možná sesype. Možná to byla…zkouška jeho nervů.

„Nalij mi víno, sluho.“

Přesto jsem si dovolil si rýpnout před celou knížecí rodinou. Neznělo to nijak příkře, i když na oslovení  sluhou jsem dal malý důraz a přisunul svými štíhlými prsty svou číši blíže k němu.

 

„Buďte nám vítán tedy ještě jednou,“ odpověděl níže Marcus na Faileono gesto pozdravu. „Jsme poctěni, že jste přijal naše pozvání ke skromné krmi.“

Když polichotil lady Delphe mu věnovala úsměv.

„Děkuji.“ Dokonce se jí ve tvářích objevily i ďolíčky, které jediné na ní kdy působily roztomile.

Mladý Mortias pozdravil jen zdvořilým kývnutím hlavy, kterého se mu z vyslancovy strany dostalo.

Všiml jsem si, jak s sebou trhl. Dělám to špatně? Podle komorníka však se zdálo, že všechno je v pořádku.

Vyslanec mne znovu sjel pohledem a ve mně se hned všechno rozechvělo, jakoby snad mělo proč. Uhnul jsem pohledem, abych zahnal rozpaky a můj pohled se setkal s Mortiovým, který, protože seděl naproti elfovi, to měl celé na očích.

Prostě jsem tedy položil ubrousek vyslanci na klín a snažil se z mysli vypudit, co jsem v lázních viděl, že tam ukrývá.

Víno, jistě víno… Kývnul jsem hlavou na souhlas a sáhl po skleněném džbánu připraveném na stole. Ruka se mi třásla. Chtěl jsem ho zvednout, ale vypadalo to spíše, že jej chci rozlít.

Znovu jsem ho postavil.

Nádech – výdech.

Nalít víno. Nalít víno…

Komorník pozvedl oči v sloup, kývl knížecímu šenkovi, aby mi šel pomoci a ten skutečně přispěchal a elegantně zdvihl džbán, aby nalil víno všem.

Já ho sledoval jak plní číši knížeti, kněžně i jejich synovi. Pak ale přišel ke mně a džbán vrátil na stůl.

Tak jo. Odhodlaně jsem jej zdvihl, přidržel ho i druhou rukou a začal opatrně plnit číši vyslance.

Stál jsem u něj blízko. Tak blízko, že jsem mohl cítit jeho jemnou levandulovou vůni.

Šenk si všiml, že se mi ruka zase zachvěla, tak mi ruku přidržel a včas pak pomohl džbán znovu postavit.

„Díky,“ hlesl jsem k němu sotva slyšitelně.

Neodpověděl mi. Držel se svého úřadu a role z něj vyplývající. Ustoupil od stolu, aby nepřekážel.

Pak služky donesly polévku, jako první chod a postavily talíř před každého u stolu. Také jsem ustoupil.

Kníže pozvedl číši: „Na příjemné shledání,“ pronesl přípitek.

„To já jsem poctěn, kníže. Za poskytnutí noclehu a dobré společnosti a taky této večeře. Jsem vám zavázán.“

Snažil jsem se udržet klidný a zdvořilý výraz, ale koutkem oka jsem stále sledoval toho mladého zahradníka. Zrovna ke klínu se mi hrnout tak nemusel.

Jeho snaha nalít víno mi přišla spíše vtipná, musel jsem se tomu trochu ušklíbnout. Ale jeho blízkost a třesoucí se ruka znamenaly značné nebezpečí, proto jsem byl ve střehu, případně nějaké pohromě uhnout. Naštěstí to mladík zvládl a já si tak trochu v duchu oddychl. Opět být zašpiněn navíc v tak vážené společnosti, ví bůh, že bych si svou zlost na nebohém mladíkovi vybil ručně.

I já pozvedl svou číši v přípitku a ochutnal to sladké opojné víno. Bylo vynikající, hned jsem zauvažoval, že knížete přemluvím, aby mi věnoval alespoň láhev.  Ta myšlenka mě chvíli držela ve svých spárech, takže jsem se zdál chvilku zamyšlený. Hned ale, jakmile přinesly první chody, jsem se pustil do jídla. Nepopírám, měl jsem hlad. Neuvědomil jsem si to však dřív, než jsem ucítil vůni polévky. Pak jsem ucítil nepříjemné sevření žaludku.  

Někteří lidé stále věřili v to, že elfové žijí snad jen ze vzduchu, ale i naše těla potřebovala výživné jídlo, i když jsme si dokázali vystačit i s málem a cizí nám nebylo ani hladovění. Neopovrhoval jsem lidským jídlem. I když chuťově to bylo něco naprosto jiného, než na co byl můj žaludek zvyklý.  Přesto mi nevadilo občas udělat menší změnu v jídelníčku.

Po prvním chodu jsem na chvíli pozvedl hlavu, cítil jsem mladého zahradníka za sebou.  Ani jsem se nemusel otáčet. Jako bych přesně věděl, kde stojí. Svá další slova jsem sice adresoval knížeti Alviniovi, ale bylo naprosto jasné, že souvisí i s oním zahradníkem.

„Velmi rád bych si s vámi po večeři promluvil v soukromí, můj starý příteli, pokud by to bylo možné. Mám na vás pár zvídavých otázek.“

Doufal jsem, že mou prosbu kníže neodmítne. Nechtěl jsem ho zdržet na dlouho. Potřeboval jsem rozhodně pár odpovědí.

 

Polévka voněla a chutnala výtečně. Kníže měl rád kvalitní a dobrá jídla. Asi jako každý v jeho postavení.

„Rád si pro vás vyhradím část mého večera, starý příteli“ odvětil níže upřímně. Tušil tak nějak, na co mimo jiného přijde řeč, ale sám by si s ním rád tuto věc vyjasnil.

„Prosím nezdržte mého muže příliš dlouho, tak jako ti, kteří absolvují dlouhou cestu, tak i on potřebuje dlouhý a kvalitní spánek.“ Podotkla k tomu kněžna a vykouzlila na rtech úsměv.

Sluhové přinesli další chod.

Stál jsem za elfem. Měl rozpuštěné vlasy a já se neubránil vzpomínce na to, jak jsem mu myl záda. Sklonil jsem lehce hlavu čekaje, zda mne bude ještě za potřebí či nikoliv.

Večeře probíhala přímo přede mnou a povětšinou již mlčky. Po hlavním chodu donesl sluha ještě jiné víno, a sám rozlil aperitiv do jiných menších sklenek.

Na stůl položili ještě mísu s ovocným salátem a ten rozdali do malých misek. Ruce už se mi tak netřásly, když jsem svému prozatímnímu pánovi nadával jeho porci. Pohlédl jsem mu do mramorové tváře jen krátce a zase ustoupil, než bych mohl znovu propadnout rozpakům. Už bude konec… Už bude konec…, říkal jsem si.

A také že ano.

Kníže dojedl a s jeho nádobím, pak sluhové odklízeli i ostatním.

„Tak my vás zde zanecháme o samotě,“ usmála se kněžna, nechala si od syna podat ruku, vstala a společně odkráčeli ze salonku. Ačkoliv Mortias se po otci s vyslancem ještě krátce ohlédl, než se za nimi zavřely dveře.

„Pokud chcete hovořit o samotě, příteli, možná byste mohl svému dnešnímu sluhovi říct, aby nás též opustil.“ Připomněl tak kníže vyslanci i mě, že jsem tam jaksi… navíc.

A já pohlédl nejprve na něho a pak i na elfa v nevyřčené otázce: „Co mám tedy dělat teď?“

 

„Nemusíte se obávat má paní. Jak jsem již řekl, nezdržím ho dlouho. Nikdy bych mu spánek neodpíral. Jen je to už mnoho let, co jsem byl hostem na vašem panství, a musíme s vaším manželem pár věcí probrat.“

Rozloučil jsem se s kněžnou i jejím synem a otřel si své dlaně do ubrousku. Pak jsem pohlédl na mladého chlapce a uvažoval, zda si ho tu podle neponechám. Aby slyšel pravdu z úst samotného knížete. Nakonec jsem ale kývl a ohlédl se na mladého zahradníka.

„Pro teď můžeš odejít. Pamatuj však, co jsem ti kladl za další úkol.“

Jasně jsem si s mladíkem vyměnil pohled. Neřekl jsem před knížetem však podrobnosti, nechal jsem svůj další rozkaz jako naše tajemství. Ale můj pohled mluvil za vše. Neustoupil jsem ze svého přání, aby mi poskytl své tělo a dával jsem to chlapci pohledem najevo.

Věřil jsem, že rozhovor s knížetem Alviniem nebude trvat dlouho.  Snad mladíka napadne počkat na mě před pokojem. Pak jsem ho gestem ruky odehnal, jako bych odháněl nějakou drůbež či jiné zvířectvo.

Poté jsem se zahleděl na knížete s mírným úsměvem.

„Dovolíte mi, abych vám prokázal svou vděčnost, za vaší pohostinnost malým darem?“

Posunul jsem po stole onen malý balíček v jemném brokátu a doufal jsem, že se knížeti ona kniha bude líbit a naladí ho i na přátelskou vlnu. Aby ke mně byl sdílnější.

 

Pro teď… Za další úkol… To jako, že opravdu chce… Srdce se mi rozbušilo rychleji, při pomyšlení že co se mnou udělal v těch lázních, by mohl ještě jednou a možná dokonce i víc… Jeho pohled mluvil jasněji, než mohla všechna slova.

Bylo mi jedno, jak působilo arogantní odehnání gestem ruky, chtěl jsem jít pryč. Nemohl jsem s ním, zůstat déle v jedné místnosti.

Kníže jeho rozkaz potvrdil a já se již na odchodu uklonil…

 

Kníže Marcus Alvinius

Osaměli v místnosti jen oni dva. Mohl se tedy uvolnit a upít trochu z ještě nevypité číše.

„To nebylo nutné, pane Faileone,“ přijal dar, aby neurazil a ještě před ním jej zvědavě rozbalil. Prohlédl si obsáhlý svazek vázaný v kůži se zlatým nadpisem. A jemně přejel po jeho hřbetě rukou.

„Velmi děkuji, příteli, pamatujete si, jak rád krátím své večery poučným čtením o historii.“ Položil knihu na stranu.

„Omlouvám se, že sám pro vás žádný dar připravený nemám, leč netušil jsem, kdy budu mít tu čest vás opět pohostit.“ Pronesl na svoji obhajobu.

„Ale myslím, že o tom jste mluvit netoužil, že?“ pousmál se a prohlédl si zblízka hostovu nestárnoucí tvář.

„Nebo se mýlím?“

 

Sledoval jsem odchod mladíka ze salonku. Pobavilo mě, jak spěchal. I kdyby večer nepřišel, našel bych si ho. Ale bylo by pro něj rozhodně lepší, kdyby přišel. Nemusel bych být pak na něj hrubý.

Poté už jsem svou pozornost plně věnoval knížeti.

„Nemusíte se omlouvat starý příteli. Chápu, že můj příjezd byl hodně nečekaný a měl jsem se ohlásit předem, to by jistě byla slušnost. Ale nebylo to možné. Jednání se protáhla a…. no bylo to poměrně složité.“

Nechtěl jsem líčit mou situaci, ani královo arogantní chování a neposkytnutí noclehu. Styděl jsem se za to. Zostuzovalo mě to jako elfa.

„Naopak, myslím, že jste mi poskytl…velmi cenný dar.“

Pousmál jsem se tajemně, možná i trochu zle, ale raději jsem svůj výraz krotil.

„Ne, o tom jsem nechtěl mluvit. Rád bych se vás zeptal na jednu starou pověst, o chlapci, kterého jste našel před 21 lety na své vyjížďce. Ten nešikovný zahradník. Zajímalo by mne, kde a za jakých okolností jste ho našel. A zda o něm víte ještě něco víc.“

Jasně jsem sdělil knížeti mé zvědavé otázky a doufal, že se nebude vykrucovat a alespoň na některé otázky mi poskytne odpovědí.  Zatím jsem se však rozhodl neprozradit, že mě mladík zaujal, nejen fyzicky, ale také svými podivnými vlasy a magií, která byla uložena někde hluboko v jeho těle.

 

Kníže se pousmál. Nemyslel si, že by mu zatím poskytl cokoliv výjimečného, ale i tak byl za ta slova rád.

Otázka položená vzápětí mu však na čele prohloubila vrásky a on si těžce vzdychl. Mohlo by se to považovat za slabost, ale byl už starý a tohle byl hřích z mládí, který jej nepřestával provázet o to hůř, že jej měl stále na očích a nemohl si být jist, jak s Cassiem jednou naloží jeho vlastní syn, nedej bohové, kdyby snad byla válka, důsledky by mohly být daleko za hranicemi jeho fantazie.

„Takže to víte,“ vydechl a jeho oči hleděly mnohem hlouběji, než leželo dno jeho číše.

„Prosím nechtějte po mně, abych vám vyprávěl celý příběh, příteli. Kéž by vám stačilo slyšet pouze, že ta pověst je pravdivá a já hocha skutečně nalezl…“ odmlčel se krátce. Byl si však příliš vědom, že toto mu stačit nebude. Zájem o zahradníka byl zcela zřejmý od okamžiku, kdy se setkali.

„Ačkoliv to není zcela přesné… Té noci jsem někoho ztratil a někoho získal.“ A spolu se mnou i celý svět…, pomyslel si.

„Nemohu vám však prozradit o mnoho více. Je to tajemství, které si zřejmě budu nucen odnést do hrobu. Prosím nemyslete si, že vám nevěřím. Od okamžiku kdy jsme se setkali odpoledne, přemýšlím, zda by nebylo vhodnější poslat chlapce s vámi do Versutie. Jde mi o jeho bezpečí, ale kdyby jednou vypukla válka…“ Nedořekl. Lehce zastřeným zrakem pohlédl na svého hosta s nadějí, že snad nebude třeba říkat více.

 

„O té pověsti mi řekl sám. Docela mě zaujala. Ale není to důvod, proč chci znát více informací. To jistě víte. Jeho zvláštně zbarvené vlasy… to je už jen třešinka na dortu. To co mě nutí, ptát se na takové osobní věci je fakt, že jsem z něj cítil magii. Velmi zvláštní, kterou nedokážu určit. Nepodobá se magii čarodějů, ani magii elfů. Nepodobá se ničemu na tomto světě. Mate mě to…možná i trochu děsí. Nikdy jsem nic takového necítil a to již žiji tři sta let.“

Zahleděl jsem se na krnížete, tušil jsem, že v tom bude nějaký háček. Chápal jsem jeho strach, i důvod, proč to drží v tajnosti.

„Co jste to pro všechny bohy tenkrát našel?“

Jako by má otázka vyzněla na prázdno. Jasně ale dokazovala mé neblahé tušení, že ten chlapec není člověk. A slova knížete Alvinia mě v tom ještě utvrdily. Nechtěl jsem ho ale nutit, aby mi řekl pravdu.

„Vážím si vašeho přátelství kníže, i vaší moudrosti. Jsem si jist, že jste jednal tak, jak nejlépe jste uznal za vhodné. Nebudu vás víc rmoutit těmito otázkami. Ale byl bych rád, abyste si promyslel, zda chcete tuhle tíhu nést sám. Nechci být k vám neuctivý, ale na rozdíl od nás elfů…vy se nedožíváte vysokého věku.  Pokud se bojíte, že by mohl být využit….chci vás jen o něco požádat. Zvažte jeho darování, či svěření do opatrovnictví mně, až vás čas bude vyprchávat. Víte dobře, že elfové neprahnou po válkách a magii schraňují, aby se nedostala do špatných rukou. Nikdy bychom jí nevyužili ke špatným účelům.“

Mluvil jsem ke knížeti naprosto upřímně. Má chladná maska v tu chvíli zmizela a objevil se přívětivý přátelský výraz a klidný tón hlasu. Před knížetem jsem si nemusel hrát na nějakou honoraci, nemusel jsem být odměřený. A chtěl jsem, aby věděl, že se na mne může v tomto plně spolehnout. Ten mladík mě opravdu fascinoval mnoha věcmi a já nechtěl, aby byl jen do smrti něčím otrokem. Dokázal by mu snad kníže Alvinius zajistit bezpečí i po své smrti? I když nerad, pochyboval jsem o tom.

Proč mě vlastně zajímalo, co se s tím chlapcem stane? Byla to jen zvědavost? Touha přijít na kloub oné záhadě jeho magie? Nebo něco víc?

Nesmysl, nic víc v tom nebylo.

 

Vyslechl si každé řečené slovo. Dokonce v jedné chvíli pootevřel rty a málem mu řekl, co skutečně nalezl. No nalez… Co mu bylo věnováno…

Nakonec ale rty opět semkl, neschopen vyřknout ta slova nahlas.

„Dokud nikdo nezná pravdu a nezná ji ani Cassius sám, není hrozba, jíž může přinést až tak hmatatelná. Bojím se, že jakmile jednou to tajemství někomu vyjevím, může to znamenat zkázu všeho.“ Pronesl spíše jako tichou úvahu.

„Zrovna tak se ale obávám dne, kdy v něm někdo nebo něco probudí, co je skryto, protože pokud na to nebude připraven…“ povzdechl si, „lépe snad nedomýšlet.“ Upil z číše pár kapek vína.

„Neznám na tomto světě nikoho, kdo by jej mohl připravit. A i když vím, že váš národ žije věky a paměť vašeho lidu neodkvétá tak snadno, obávám se, že ani u vás nebudou ti, kteří by mohli pomoci.“ A hlavně chtěli… Protože každý kdo by se o to pokoušel by na sebe vzal obrovskou odpovědnost.

Odmlčel se. Ticho vězelo ve vzduchu, ale nakonec jen krátce.

„Pravda ovšem je, že nemůže navěky zůstat v mé zahradě,“ pousmál se a dal tak Faileonovi za pravdu.

„Budu o tom přemýšlet,“ dodal ještě.

„Byl jste u krále, že? Smím se i já zeptat, jak dopadlo, vaše sezení?“

 

No dobrá, nehodlal l jsem to knížeti vymlouvat. Jeho slova ve mně ale budili stále větší zvědavost a nemilý pocit. Nevěděl jsem co že to má v chlapci být probuzeno, ani jaké důsledky by to mělo. Dokonce ani proč by to bylo velké břímě, ale pochopil jsem, že už o tom kníže Alvinius nechce dále mluvit. Muselo mi stačit, že o tom bude přemýšlet.

Při jeho další otázce jsem si ale povzdychl.

„Abych byl upřímný, nešlo to příliš dobře. Král požaduje otevření hranic, jinak hrozí válkou. Jak hloupé.  Versutia se mu ale rozhodla vyjít vstříc hned se dvěma ústupky. Pokud je přijme, válku to snad odvrátí. Pokud ne…“

Nechal jsem svou větu nedopovězenou. Bylo naprosto jasné, co se stane poté.  I když jsem doufal, že to nechce ani jeden národ. Jen král Koreanos, který je příliš hamižný.

„Nevím, jak toto jednání dopadne můj starý příteli. Ale pro dobro obou našich národů doufám, že dobře.“

Válka mezi elfy a lidmi se nekonala celá staletí. A ta poslední potyčka nedopadla ani pro jednu stranu zrovna dobře. Ztráty byly bolestné. Nepřál jsem si, aby se to opakovalo, i když jsem lidmi dost opovrhoval.

 

Nebyla to slova, která by v sobě přinášela útěchu. Dokonce se dalo říct, že vůbec ne, spíše naopak.

A kníže Marcus mohl znovu jen doufat, že něco dopadne, jak by bylo dobré pro všechny. Hrozbu války jako takovou, ale pouhou nadějí zahnat nedokázal.

Pokýval hlavou.

„Jako by těch válek nebylo dost…,“ pronesl ještě.

„No nic, příteli, jistě jste již unaven. Přeji dobrou noc, a abyste si do sytosti odpočal, po své dlouhé cestě.“

Rozloučil se s ním ještě, vstal, aby si mohli potřást rukou a pak již jen sledoval, jak opouští jídelní sál.