Vyslanec

Cassius

Nebylo to tak, že bych nevěděl, co mi udělal. Že pouze využil toho, jak na jeho blízkost mé tělo reagovalo. Bez lásky, bez opravdového zájmu. Bolest z jeho odchodu, to vědomí však nemírnilo.

Vstoupil do mého života, celý ho překroutil svými žádostivými slovy, vzal si mé tělo a opět z něj odešel stejně, jako mizí pára nad hrncem.

Věděl jsem, že to tak bude od samého začátku. Už v těch lázních jsem pochopil, že pokud mu podlehnu, nic víc v tom nebude. Ale vypadal, že zůstane i několik dní. Zdál se tak sobecký, že i když to řekl, tak snadno mne nepropustí. A když si mě bral, byl tak něžný a opatrný. Říkal, že se mu líbím… Proč? Pokud to měla být jen rozkoš bez lásky, proč ke mně byl milý? Proč mi dával naději, kterou to nemělo? Proč mi přikázal, abych zůstal přes noc, když se chtěl ráno beze slova vytratit…?

Zůstala po něm jen prázdnota. Cítil jsem ji ve svých dlaních, po celém těle, i hluboko uvnitř.

Ten den jsem se oblékal jen neochotně. Cítil jsem, že bych měl, protože bez šatů nešlo odejít a zůstat v pokoji pro hosty nepřipadalo v úvahu. Abych dosáhl na svůj klobouk, musel jsem použít židli. Stál u mě tak blízko, když mi ho bral… Ale to bylo včera. A včerejší den se nedá dohonit. Jakmile jej jednou čas odvane, nevrací se.

Jako každý jiný den jsem skryl vlasy pod slamákem.

Jak to bude vypadat, když vyjdu po ránu z JEHO pokoje? Napadlo mě, když už jsem téměř bral za kliku. A jak bude vypadat, když zde zůstanu? Ještě naposledy jsem se ohlédl. A záleží na tom? Existoval jediný člověk, kterého by to mohlo zajímat, a tím byl můj kníže. I kdyby mne však někdo ze sloužících zahlédl a domyslel si, i kdyby si o tom povídal celý zámeček, k jeho uším by se to nedoneslo. Navíc… Byla i má chyba, že k tomu došlo. Nechal jsem se ovládnout vším co ve mně vyvolával. Bylo tedy na mě, abych nesl následky svých činů.

S odhodlanou, vážnou tváří jsem otevřel a vyšel ven. Tiše jsem za sebou zavřel a vykročil chodbou. Minul jsem služebnou, která přišla po hostu uklidit, a pozdravil ji, jako každý den zdravívám ty, které potkám. Alespoň jsem si to myslel…

Tázavý pohled a hlas s náznakem překvapení, kterým mi odvětila, mi však naznačil, že něco na mě neshledává přirozeným. Že by na mě jedna noc zanechala tak viditelné stopy? Ale popravdě, i kdyby ano, bylo už pozdě. A to vědělo i mé poplašené srdce.

Neptala se a já tedy nemusel odpovídat. Procházel jsem dlouhou chodbou s okny do zahrady a krátce se zastavil u toho pootevřeného, abych nasál svěží ranní vzduch. Vůně, které s sebou vítr přinášel, mi ale jen připomínaly tu JEHO.

Jsem hloupý… Jistě, že jsem mu nestál ani za to, aby mi ráno cokoliv řekl. Pořád jsem jen zahradník… Hejkal nebo ne, on je elfí vyslanec a šlechtic. Možná se mu líbilo mé tělo a byl ochoten se mnou ztratit několik chvil svého drahocenného času. Ale nikdy to nemělo být nic víc! Chápal jsem, proč nechtěl odpovídat na mé otázky, proč mi o sobě nechtěl nic říct. Ale už ne, proč pokud mu šlo jen o jeho uspokojení, se tolik staral i to mé. Jeho hlazení, doteky a polibky mě ještě teď pálily, jako žhavé okovy, přestože na mé kůži nezůstaly žádné stopy.

„Faileon…“ zašeptal jsem jeho jméno a povzdechl si. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl s někým dostat do takové situace. Lidé se mi většinou vyhýbali. A když nějaká dívka našla odvahu a přišla se mnou prohodit pár slov, hned jsem kolem sebe měl tlupu mládenců, kteří mi přišli vyčinit. Nemohli mi doopravdy ublížit, ne že bych necítil bolest, ale z nějakého důvodu museli praštit opravdu silně, aby to bolelo, nebo snad nechalo následky.

Nepral jsem se. Brzy pochopili nejen to, že mi neublíží ani nezlomí moji osobnost, ale i že o jejich dívky nemám zájem. Má pozornost byla směřována k rostlinám a zvířatům. Byl jsem si vědom toho, že jsem jiný než ostatní a chtěl jen stejný klid, který si pro mě přál otec. Sám sobě jsem připadal nedotknutelný, dokud jsem se staral o zahradu a plnil si své povinnosti. I když jsem měl nějaký malér, kníže mi vždy dopřál sluchu.

A mně to stačilo.

Tak proč teď už ne?

Když jsem teď vyšel ven a procházel uličkami mezi záhony, připadala mi jejich krása blízká a dotýkala se mě, ale něčemu ve mně už nestačila. I to oslovení, červe mi z jeho úst chybělo, až jsem si pojednou připadal hloupě, že se tím tolik zabývám. Byla přeci moje chyba, že mě získal tak snadno.

Ale to už se nikdy nikomu nepovede, rozhodl jsem se. Jakoby snad takové rozhodnutí stačilo, abych zavřel své srdce za železnou mříž s bytelným zámkem na jeden jediný klíč, který budu mít jen já.

Zastavil jsem se u svého domku a otočil k zámečku. Napadlo mě, že vyslanec možná odjel bez rozloučení se mnou, ale jistě si nedovolil nerozloučit se ani s knížetem. Nedělal jsem si však iluze, že by pro mě mohl nechat byť jen skrytý vzkaz. Byl jsem pro něj nikdo. Už nejspíš zapomněl i na mé jméno… To pomyšlení mnou projelo jako ostrý střep, který někdo zarejdil v mém srdci.

Abych zahnal chmury, vrátil jsem se ke své práci. Nikdy se mi nestalo, že bych se musel nutit k činnostem, které jsem dělával s chutí a samozřejmou lehkostí.

Až dnes…

Nechtěl jsem k němu v myšlenkách vracet, ale až příliš často jsem se přistihl při otázkách: Kde asi je? Má dobrou cestu? Myslí na mě, alespoň trošku?

Sám sobě jsem odpověděl: Jistě že ne! Proč by měl?!

Ale co jsem měl dělat, když já na něho myslel stále? Chyběl mi a i v tom největším horku jsem se chvěl při pouhé vzpomínce. Zmítalo mě nutkání se dotýkat sám sebe, abych si ho připomněl a nic nebylo platné, že to nemůže pomoci na dlouho a že už se s ním nikdy neuvidím.

Než přišlo poledne, už jsem si připadal na konci sil. Jedl jsem málo, protože můj žaludek byl sevřený. A ani odpoledne prozářené letním sluncem do mého dne nic teplého a hřejivého nepřineslo.

Faileonova cesta

Cesta z panství Teranios, které kníže Alvinius spravoval, přes most Dramris, skrz pevnost Tárenaile hlouběji do údolí Versutie až k vysokým bílým hradbám Sil Omerionu trvala v kočáře dva dny.

Noc na zpáteční cestě strávil v zájezdním hostinci a na večer druhého dne již jeho kočár projížděl dlážděnými ulicemi hlavního města směrem ke středu, kde stál jeho ne příliš velký přesto velmi honosný štíhlý dům…

V tom domě měl sinis Faileon pouze dva sloužící. Bratra a sestru. Falreona s Dismeriou. Ti jeho návrat dnešního dne již očekávali. Víceméně by jej od tohoto dne očekávali i každý následující velmi netrpělivě.

Falraen vyhlížel svého pána z nejvyššího okna v pravidelných intervalech a Dismeria připravila suroviny v kuchyni tak, aby se stačilo pouze pustit do přípravy, aby bylo v dohledné době jídlo hotovo. Dům byl uveden do toho nejlepšího stavu nachystaný k uvítání.

A pak ke zdobené zlatostříbrné bráně sídla přistavil kočár. Stráže sesedli z koní, aby otevřeli. To už Falreon bral schody po dvou, zazvonil na nejbližší zvonek pro služebnictvo, aby oznámil sestře pánův příjezd a s drobným úsměvem na rtech si v hale uhladil záhyby své róby, vzal za kliku, krátce se nadechl a v ústrety svému pánovi šel již s uctivým výrazem v jinak odměřené mramorové tváři.

Vystoupil jsem z kočáru, celkem unavený a v nepříliš dobré náladě, což se dalo po té cestě čekat.

Jakmile jsem zahlédl svůj dům a věděl, že jsem zpátky, trochu se mi ulevilo. Má mysl se však stále vracela zpět k tomu malému zahradníkovi, což mě ještě více rozčilovalo.

Lituje snad mého odjezdu? Co asi nyní dělá? Vrátil se ke svým květinám?

Bylo mi jasné, že ho už nejspíš nikdy neuvidím, i když jsem knížeti navrhnul svou nabídku, že se o něj postarám. Ale pochyboval jsem, že by toho mladíka poslal na výchovu k elfům.

Na svého sluhu jsem jen mírně kývl a nechal ho vzít má zavazadla. Ani jsem ho z počátku nepozdravil, ale už na mou morousovitou náladu musel být zvyklý.

Vešel jsem do domu a zamířil rovnou do svých komnat. Musel jsem se převléknout, byl jsem špinavý a chtěl jsem si trochu odpočinout. Čekala mě ještě návštěva u rady starších. Ale tu jsem mohl odložit případně i na zítřek, pokud pro mě nedají poslat.

„Falraene, mám hlad. A nachystej mi čistý oděv.“

Zahleděl jsem se na něj a nakonec jsem se trochu pousmál, abych ocenil svou přítomnost zde a jeho nedočkavé očekávání mého návratu. Nic se za těch posledních několik dní nezměnilo. Vše bylo při starém, dokonce i má oblíbená vůně zůstala. To jsem velmi oceňoval.

„Jsem rád zpět doma. Byla to dlouhá nepříjemná cesta.“

„Vítejte doma, pane.“ Přivítal sluha svého pána, vytáhl z kočáru zavazadla, celé tři kožené pokované kufry a následoval jeho i osobní stráž dovnitř přes malý pozemek ke dveřím do haly. Zde se stráže uklonili, panu Faileonovi čekaje na gesto propuštění aby se mohli postarat o své koně, zavazadla a také si odpočinout po náročné cestě. Ti dva toho nikdy moc nenamluvili, takže to byla úklona i žádost v jednom.

Jakmile se od nich odpojili, následoval Falraen pána Faileona do jeho komnat kde zavazadla nejen uložil, ale rovnou začal vybalovat. A protože byl i tím, kdo pomáhal zabalit, ihned si všiml, že jedna ze slavnostních tunik jeho pána zmizela. Také kalhoty a spodní prádlo.

Tázavě vzhlédl, ale ihned obdržel rozkaz.

„Dismeria pro vás již chystá chutnou krmi, pane,“ odvětil alespoň na ten hlad. Ohledně čistého ošacení začal jednat.

„Všímám si, že vaše oblečení dostalo jistý druh cestovní horečky, že jste jej zanechal v cizí zemi,“ nemohl si odpustit neškodnou poznámku, zatímco ukládal čisté šaty do skříní a vyndával pohodlný domácí šat. Hedvábná košile, elegantní vesta a kalhoty ve stejných barvách i s opaskem se znakem rodu, bílím vzepjatým hřebcem.

Podal mu je s přívětivým úsměvem.

Vůbec jsem si na to nevzpomněl. Až nyní, když to Falraen zmínil, jsem si připomněl svou slavnostní tuniku. Její ztráta mě mrzela, ale nebyla pro mě zase tak důležitá či zásadní. Při té vzpomínce jsem se musel pousmát. Slíbil, že jí nechá vyprat a já už…se po ní nepídil. Zůstala tam, u toho nemotorného zahradníka.

Přešel jsem k oknu a zamyšleně se zahleděl ven na nádvoří hlavního města. Uvažoval jsem, co s mou elfí róbou asi tak provede. Hned se mi nálada o mnoho zlepšila, což bylo překvapivé. Jen jsem nevěděl, jak zmizení mé róby vysvětlit mému sluhovi.

„No ano…asi se někde po cestě…záhadně vytratila. Nebo odputovala do jiné země, kdo ví.“

Krádež samozřejmě nepřipadala v úvahu, ani to, že bych jí někde jen tak zapomněl. Bylo jasné, že jsem se svlékal ve spěchu, možná kvůli ukojení vlastní vášně. Moje výmluva totiž nezněla nijak věrohodně.

Bylo to ale poprvé, co mi takto chyběl kousek ošacení.

„Zítra zajdeš za švadlenou a necháš mi ušít podobnou róbu.“

Převzal jsem od Falraena domácí oděv a bez kouska studu se začal hned před ním převlékat. Byl zvyklý na mou nahotu, byla to přeci jen část jeho práce. Oblékal jsem se však tentokrát rychle. Pak jsem vyhledal na svém stolku malou krabičku a vytáhl z ní hedvábnou stužku, kterou jsem si svázal vlasy do vysokého ohonu, aby mi nezavazely. Domácí pohodlí. Ano, musel jsem vykonat všechny tyto dennodenní úkony, abych si zase připadal jako doma. Aby vše bylo tak, jak má být. Až teprve poté jsem se cítil mnohem lépe.

Pán vypadal zamyšleně, při pohledu z okna, tak se sluha dál po šatech nepídil. Vysvětlení nevysvětlení mu v tomto případě stačilo. Beztak mu nepříslušelo, aby konání pána jakkoliv soudil. Ačkoliv byl v jeho službách již poměrně dlouho a věděl, že takové věci se běžně nestávají. Byl to však tajemný úsměv, který na rtech Faileonovi vykvetl, co mu ulpěl v paměti a navedl ho na myšlenku, že možná bude lépe nevědět víc.

„Jistě, pane.“ Odsouhlasil návštěvu švadleny. Znal celý jeho šatník nazpaměť, dokázal si ztracené části vybavit do poměrně slušných detailů, aby róbu švadleně připomněl.

Nesledoval pána při převlékání. Znal ho tak, že by mohl jeho míry odříkat po probuzení v hluboké noci, kdyby to po něm bylo žádáno. Neměl to tedy zapotřebí.

Co ho překvapilo, byla rychlost, s jakou to učinili. Dokonce, i když si zavazoval vlasy, působil nedočkavě.

Falraen se pousmál.

„Jste opravdu rád doma, že?“ Nebyla to však otázka vyžadující odpověď.

Měl už vše, co zde bylo třeba hotové, jen odnést zavazadla mu zbývalo.

„Mohu pro vás ještě něco udělat, pane?“ zeptal se zájmem.

„Nyní si dám jídlo. Nebyl jsem schopný v hostinci nic pozřít, ještě se to snad na talíři hýbalo, jak nechutné. Mám tedy velký hlad. Pokud by přicestoval posel, zapři mou přítomnost doma, nebo se vymluv, že jsem znavený, nechci dnes nikoho přijímat. Po jídle si dám koupel. Zatím… no ano, zatím se podíváš do mé knihovny a najdeš všechny spisy o tvorech, kteří nesou magii. Hledej převážně společné znaky. Stříbrné vlasy, světlá pokožka, zlaté oči. Vynechej ale z hledání elfy.“

Nespecifikoval jsem, proč tohle po něm žádám. Ale mohlo mi to urychlit mou práci, nebo spíše lépe řečeno, dříve nasytit mou zvědavost. Má knihovna sice nebyla tak obsáhlá, jako ta královská, ale hodlal jsem začít pátrat první u sebe.

Věřil jsem ve Falraenovi schopnosti. Byl to nejen výborný sluha, ale také dobrý společník, znalý mnoha věcí. A často sloužil i jako můj osobní sekretář. Nejspíš jsem ho přetěžoval, ale nikdy si nestěžoval. Zahleděl jsem se na svého sluhu a prohlédl si ho. Koupel, do které mě doprovodí. Ale nebude to už takové jako s malým hejkalem.

Nemohl jsem popřít, že ty chvíle mi budou chybět, což bylo zvláštní. Nemyslel bych si, že kdy potkám někoho, o kom toto budu moct prohlásit aspoň v duchu. Musel jsem ale Cassia rychle vyhnat ze svých myšlenek. Nesměl tam být, nebylo tam pro něj místo.

Přijal rozkazy s pozvednutým koutkem rtů. V modrých očích mu zajiskřila zvědavost. Tohle nebyl obyčejný požadavek. Ale ptát se proč to jeho pán chce, mohl i později.

„Připravím vám lázeň, zatím si odpočiňte.“

Vyšel z pokoje i s prázdnými zavazadly, která uklidil do příslušného sladovacího prostoru. Byl pečlivý, všechno muselo mít své přesně určené místo a ze svých nároků nikdy neslevil. Pravda, někdy by výpomoc v tomto domě ocenil, ale dokud měl sestru, byl tomu rád.

Za tou se zastavil i nyní.

Bylo to na elfku od pohledu obyčejné děvče, ale u lidí by se na její adresu snesla jistě veliká chvála.

„Pán je unaven, dones mu večeři do pokoje,“ pravil jí stroze.

„Jistě že.“ Přitakala a začala první chody nandávat na tác. U nich se nikdy nedávaly veliké porce. Spíše naopak. O to více chodů však večeře měla. A co teprve oběd, darmo povídat…

Rozloučil se s ní pouze kývnutím hlavy a odebral se připravovat lázeň. Měl relativně dost času. Chtěl, aby všechno bylo dokonalé. V pánových zavazadlech mimo ošacení chyběly i dvě ampule s tělovým a vlasovým olejem. Naštěstí jich zde měly zásoby.

Ohřál vodu na teplotu, jakou měl jeho pán nejraději, přidal koupelovou sůl vonný olej, připravil vše potřebné jako noční prádlo, osušku a domácí obuv.

Pak mohl jen čekat na pánův příchod.

Mezi tím co Falraen připravoval koupel (a že to nějaký čas zabralo), zaklepala u dveří jeho komnat Dismeria. Tác s jídlem, svící a jednou čerstvě řezanou růží, postavila na stolek vedle jeho dveří a vyčkala na vyzvání, po kterém plavně vstoupila, postavila večeři na stůl a s milým:

„Dobré chutnání, pane,“ a „vítejte doma.“ se uklonila, odešla a zavřela za sebou dveře.

Jakmile jsem viděl elfské jídlo, domácí jídlo od mé zlaté Dismerie, kterou bych mohl vynášet za její kuchařské umění snad do nebes, jen jsem spokojeně kývl. Poděkoval jí, když už byla na odchodu a v klidu jsem se pustil do jídla.

Jako vždy její připravované pokrmy byly výborné a já si užil příjemný zážitek.

Když zůstal jen prázdný tác a ona růže, na chvíli jsem se nad její vůní pozastavil, než jsem přeci jen zvedl své unavené tělo a zamířil do připravované lázně. Smýt ze sebe nečistotu však nebylo jediným důvodem, proč jsem toužil po koupeli. Potřeboval jsem především relaxaci, prohřát své tělo a nechat se unášet myšlenkami.

Většinou pro mě Falraen sám do mých komnat přišel, tentokrát jsem ho však překvapil svou dochvilností a vstoupil do lázní. Krásně to tam vonělo. Trochu jako moře s lučními květy, zvláštní uklidňující kombinace.

„Dal sis dnes záležet, jak vidím. Možná bych měl odjíždět častěji, když mě bude vždy čekat takové přivítání.“

Přiznávám, žerty nebyly mou silnou stránkou, málokdy jsem je pronášel. Jen pokud jsem měl opravdu dobrou náladu. A tu jsem dnes měl, i když bych nedokázal říct proč. Změnil mne onen návrat domů, nebo už jsem si podobnou náladu přivezl sebou, z panství knížete Alvinia?

Nedokázal jsem to posoudit.

Falraen brál už málem za kliku a chystal se pro pána zajít, ale zbytečně.

Ustoupil, nechal ho vejít a těšil se z jeho dobré nápady.

„Pakliže by se vaše cesty staly příliš časté, mohlo by vaše věrné sluhy čekání začít unavovat.“ Dovolil si sám malý žert a začal pomáhat pánovy ze šatů. Byl opatrný, aby se ho příliš nedotýkal. Vlastně spíše jen přebíral jednotlivé díly a pak, zatímco se pán nořil do vydlážděné lázně v podlaze, oblečení úhledně pečlivě poskládal.

Mohl by se začít vyptávat na cestu, zda splnila svůj účel, či nikoliv, usoudil však, že se to nyní nehodí a raději nechal pána odpočívat. Pomohl mu s umytím zad, počkal, až bude vylézat, podal mu osušku a pak i noční oděv.

„Přejete si snídani jako obvykle?“ neopomněl se ještě zeptat. To koneckonců byla velmi důležitá informace, aby věděli, v kolik jej mají (či nemají) budit.

„Jinak pokud si již nepřejete, rád bych se zhostil vámi zadaného úkolu s knihami.“ Navrhl ještě. Musel přiznat alespoň sám sobě, že jej to zajímá. Pokud se pán vracel od lidí s takovou otázkou, mohlo to znamenat jediné, že potkal něco/někoho, co jej zaujalo natolik, aby pátral po původu té “věci“. A to byla další věc, která u pana Faileona nebyla zcela normální. Celkově působil jinak než obyčejně a závan změn bystřila sluhova elfí ouška velmi citlivě. Změny jak věděl, mohou být slabým vánkem, pod nímž horniny chátrají stovky let, ale mohou mít i sílu velikých vírů, které s sebou vezmou vše, co se jim postaví do cesty. O to důsledněji se k jejich hrozbě musejí elfové stavět, protože jejich přivykání změnám bylo vždy velmi zdlouhavé…

Musel jsem se zasmát jeho vtipu.

„Tak unavilo, hm? Jak milé zjištění. Nejspíš si hřeju hady na prsou.“

Musel jsem si trochu zle rýpnout, ale byl jsem si jist, že Falraen je už zvyklý na můj chladný sarkastický a mírně kousavý smysl pro humor a nic si z toho dělat nebude.

„Snídani si přeji v obvyklý čas. Po snídani mě čeká jednání s radou starších, takže se vrátím až k obědu nejspíše. Vzkaž to své sestře, pokud bych se zdržel.“

Ponořil jsem se do horké vody a přivřel své oči, no ano, ten zájem o něco, co jsem potkal na svých cestách, se mi nepodobal. Nikdy jsem neprojevoval přehnaný zájem o nic kolem sebe. Nedivil jsem se, že to mému sluhovi přijde zvláštní. Propustil jsem ho však gestem ruky.

„Ano, smíš odejít, chci mít trochu klid. Hledej pečlivě. Pokud něco nalezneš, dones to do mého pokoje.“

Věděl jsem že Falraen bude diskrétní při tomto úkolu. Jasně jsem mu popsal, co má hledat a nebylo to ani příliš práce. Chtěl jsem zjistit víc, i když jsem měl trochu obavy, co najdu.

Pak už jsem svého sluhu nechal jít a mé myšlenky se opět navrátili k mladému zahradníkovi. K jeho nahému tělu tu noc… jeho naivnímu úsměvu i upřímnosti jeho těla, které mě svedlo. Pamatoval jsem si každý detail, každý pohyb i chuť.

Až když jsem osaměl, ruka mi sjela mezi má stehna a začal jsem se dlaní laskat. Opět si v mysli přehrával tu naší magickou noc, i jeho odvážné ruce, které netušily, co dělají. To jak se proplétal mými vlasy, pro všechny naprosto zakázaným územím, dokonce si dovolil dotýkat mých uší…

Prudce jsem vydechl a pohyby dlaní jsem prudce zrychlil. Nikdy jsem nebyl zastánce svépomoci v tomto ohledu. Málokdy jsem potřeboval uvolnit se sám, ale tentokrát to bylo nevyhnutelné.

Snažil jsem se být tichý, i když jsem dobře věděl, že ani Falraen ani jeho sestra mě slyšet nemohou.

Jako zloděj, či jiný provinilec jsem se ukájel tajně, jen nebýt přistižen.

Byla to jen chvíle, která mi stačila. Vybavit si jeho sténání, to první vyvrcholení, když jsem do jeho těla prudce vstoupil a mé mužství nevydrželo ten tlak mé dlaně a vzpomínek. Na hladině příjemně teplé vody se objevily kapky bílé jako sníh. Musel jsem zaklonit hlavu a chvíli ten požitek vydýchávat. Přesto mi to uvolnění neposkytlo příliš rozkoše, jak jsem doufal. Jak rychle vzpomínky i touha přišly, tak rychle vymizely a já svou koupel po krátké chvíli opustil, osušil se a oblékl.

Zatímco Faileon si užíval koupel, oblékal se a šel ulehnout, jeho sluha se oznámil sestře čas snídaně a následně se v knihovně sám pídil po žádaných informacích.

Měli velikou knihovnu, ale jak často někdo potřebuje hledat něco o magických tvorech? Mohlo to být cokoliv. Démoni sfér i podsvětí, Bytosti nebe, země, lesů a vod. Tvorové magie… A uvedené společné znaky mu také příliš nepomáhaly. Stříbrné vlasy, světlá pokožka, zlaté oči. Hledejte vlasy třeba na jednorožci, i když stříbrný podle knih bývá, nebo světlou pokožku… A co teprve třeba na salamandorvi, nebo drakovi… Nakonec usoudil, že musí ji o nějakou bytost, která je schopná na sebe vzít alespoň polo lidskou podobu. Jenže i tak těch možností zůstala spousta.

Vyškrtal všechny možnosti a svazky připravil k předání pánovi hned ráno. Tou dobou už ale bylo hluboko v noci, tak pozhasínal a šel si lehnout.

Ráno se vše zdálo zcela normální. Falraen svého pána vzbudil a připravil mu slavnostní úbor, aby mohl předstoupit před Radu starších. Dismeria pak přinesla snídani do pánova pokoje v obvyklý čas a Falraen odešel, aby připravil v jeho pracovně všechny knihy ze včerejší noci.

Věž Rady Starších jej už čekala.

Příliš se mi vstávat nechtělo, věděl jsem, že mě dnes čeká velmi těžký den. Snídani jsem ani celou nedojedl a spíše jí uzobával jako vrabec. Než jsem odešel, ještě jednou jsem se musel zhodnotit, zda je můj vzhled vyhovující a reprezentativní. Popravdě jsem nerad jednal s Radou, vždy jsem k těmto prastarým elfům cítil velkou pokoru. A bylo je těžké uspokojit odpověďmi, na jejich složité otázky. Tomu nejstaršímu mohlo být jistě už 600 let a byl svědkem mnoha válek a rozvoje Versutie. Snažil jsem zadusit svou nervozitu a pořádně si promyslet, jak jim sdělím ty nemilé zprávy, které jsem získal v lidském království.

Atmosféra v mém domě zhoustla. Ani jsem nevydal žádné rozkazy svému služebnictvu a vyrazil jsem k věži s těžkou hlavou.

Cesta netrvala příliš dlouho. Na náměstí jsem pokynul několika jiným elfům, které jsem znal. Nezdržoval jsem se však přátelským rozhovorem, i když jsem si všiml, že několik známých se mě snažilo zastavit. Musel jsem je ale jemně upozornit, že nyní nemám čas a nejspíš ani náladu s nimi konverzovat.

Když jsem stanul u věže Rady starších, nechal jsem se uvést strážemi do hlavního kruhového sálu, ze kterého se mi vždy točila hlava. Stanul jsem tam sám, pod kuželem ostrého světla, které dovnitř pronikalo vitrážemi oken.

Jakmile se objevily první starší a usadily se na svých místech, byl jsem vyzván, abych začal a přednesl jim nové zprávy z lidského království.

Obeznámil jsem je s postojem krále Koreanu, k našemu uzavření hranic. Sdělil jsem Radě jeho požadavky i jeho reakci na naší nabídku ústupků. Rada však zůstala naprosto chladná a nemluvná, tak jako vždy. Málokdy řekli více, než bylo potřeba.

Když jsem jim oznámil, že si král vybral čas na rozmyšlenou do příštího úplňku, překvapivě zazněl z jednoho vysokého křesla hlas ctihodného Diluminia.

„A nyní nám povězte, váš soukromí názor na krále. Zda myslíte, že nabídku přijme…“

Ve své řeči jsem se schválně držel jen faktů a vynechal z toho vlastní hodnocení, svůj vlastní názor. Nečekal bych, že o něj Rada bude také stát. Překvapilo mě to a chvíli jsem váhal. Mluvit pravdivě bez příkras? To by mohlo být nebezpečné pro mou kariéru velvyslance. Nebo svůj ostrý názor raději neutrálně poupravit? Nakonec jsem se rozhodl riskovat a rozhodl jsem se pro první možnost.

„Král Rasoranas je tvrdý muž, jistě dobrý válečník, ošlehán mnoha bitvami. Nebojí se rozpoutat válku, i když jistě ví, jaké by měla následky. Naše ústupky mu nepřišly dostatečné, skoro se troufám tvrdit, že je nebude chtít přijmout a možná bude chtít prosadit další výhody pro své království a národ lidí.

Věřím, že jednat bychom s ním měli obezřetně, ale nesmíme dovolit, otevřít naše hrance. V jeho očích jsem viděl touhu po moci a síle, po bohatství. Touhu, kterou chce naplnit a nebojí se obětovat mnohé. Bojím se, že válka je v takovém stavu prakticky nevyhnutelná. Mír je příliš křehký a lidé nepřestanou zkoušet naší trpělivost. Budou probíhat potyčky, napadení… Zjednat pořádek v Tárenaile bude velkým oříškem.“

Nebylo pro nikoho tajemstvím, že národ lidí jsem neměl v lásce. Můj úsudek byl možná mírně zkreslený, když jsem v lidech viděl hned jen to nejhorší. Ale mé zkušenosti mne nabádali k opatrnosti. Proto jsem nevěděl, proč jsem byl právě já určen jako vyslanec. Nemohl jsem však odmítnout.

Rada starších si vyměnila několik pohledů, než jsem byl z věže propuštěn.

Jak se samy rozhodnou, jak povedou další mírové jednání, bylo už na nich.

Unaven jsem zamířil zpět domů. Nechtěl jsem se nikde zdržovat, s nikým mluvit. Měl jsem hlavu plnou starostí. Co kdyby…se válce nezabránilo? Ta představa mě poměrně děsila.

Nevěřil jsem, že sotva půl hodinové jednání ze mě odčerpá tolik energie. Připadalo mi jako bych zestárl o dalších dvě stě let.

Když Faileon odešel od Rady Starších, v kruhovém sále se rozhostilo několika minutové tíživé ticho. Každý vážil dopad vyslancových slov dle vlastních kritérií. Ten, který nastalé mlčení nakonec prolomil jako první, byl sám král.

„Nedobré zprávy k nám připutovaly z Koreanu,“ pronesl svým zvučným vážným hlasem, který naplnil síň, jako když víno stéká do číše, „ne však, že by byly jiné, než jsme očekávaly.“

Diluminian přikývl svému vládci.

„Vědět a slyšet jsou přesto dvě rozdílné věci.“

„Válka je tedy nevyhnutelná…,“ povzdechl si ctihodný Traleivan.

„Možná si vzpomenete,“ zabránil dalšímu tíživému tichu nejvyšší z řádu elfských mágů, „že jsem navrhoval již před lety zbudování magické bariéry podél hraniční řeky Dehyndrey, jako konečné řešení.“

Na to měl však elfský král jedinou odpověď: „I kdyby, měl ctihodný Traleivan pravdu a válka byla skutečně nevyhnutelná, na KONEČNÁ řešení, je přeci jen trochu brzy, ctihodný Fanyerahu.“

Ten si ponechal další komentář ryze pro sebe, přesvědčený, že na jeho slova jednou dojde.

„Nehledě na to, že dvě bariéry, bychom již ani neudržely, ani neuhlídali,“ připomněl Isilthion nejmladší z členů Rady Starších.

„Vyčkáme tedy, Rasoranova rozhodnutí, a potom? Co když nabídku národa elfů nepřijme? Jaké bude stanovisko Rady starších? Podvolíme se jejich hamižnosti a nabídneme další ústupek? Či se postavíme čelem hrozbě války?“ Z Diluminiových rtů splynuly zásadní otázky, na které bylo třeba odpovědět.

„Nelze ustupovat lidskému plemeni do nekonečna!“ ohradil se rovnou proti takové možnosti Traleivan.

„Pokud bude válka, důsledky pro oba národy budou kritické.“ Zhodnotil situaci Marsiason. „Už nyní náš lid strádá kvůli uzavření hranic, neboť je nám odepřen přístup k moři a plodinám, které v našich krajích nerostou.“

„Pokud budeme mít vysoké ztráty jak na životech tak magické, Bariéra kolem magického zřídla se zhroutí a démoni a tvorové magie opět nastolí ve světě chaos.“ Přisadil si Isilthion. To, že byl nejmladší v Radě, ještě neznamenalo, že by byl tak mladý, aby si zlo té doby nepamatoval.

„Budeme tedy platiti lidem za mír, aby nakonec jejich čarodějové bariéru stejně prolomili a zastihli nás nepřipravené?“ Ohradil se znovu Fanyerah, kterému se směr debaty vůbec nelíbil.

„To jistě NE!“ Utišil začínající spor rázně král.

„Nelze lidem ustupovat do nekonečna, všichni máme v živé paměti, čeho jsou schopni. Poslední dvě války na pobřeží učinily Koreanos dominantním lidským královstvím. Což svědčí o Rasoranových nesporných vojenských kvalitách. Jeho vojska jsou početná a král stále hladový. Jeho rádcem je mág, sledující nejspíše své vlastní zájmy ohledně otevření našich hranic. Pokud nepřijmou nabídku, v té podobě jaká byla učiněna, nelze ustoupit víc.“

„Tedy bude válka…,“ vrátil se Traleivan ke svému původnímu stanovisku.

„Má-li být, ať jsme připraveni. Zmobilizujme své síly rovnou!“ navrhl Isilthion v dobré víře, že by tak zmírnili ztráty, alespoň z kraje případné války.

„Nejjednodušší řešení, by bylo, zbavit se krále Rasorana.“ Pronesl Fanyerah další ze svých radikálních řešení.

„Navrhujete atentát?“ Nemohl Marsiason věřit vlastním uším. Mág neodpověděl. _Pouze rty se mu zvlnily v děsivý úšklebek.

Znovu se v síni rozhostilo ticho. Ano, jistě to mohlo být rychlé a efektivní řešení. Lidské království se bez vládce rozpadne, nastane válka o moc mezi lidmi… Ale existovalo nemalé riziko, že i nejlepší elfích vrah bude odhalen a pak budou agresoři oni.

Diluminian vycítil změnu nálady, která se v sále rozprostírala.

„Navrhuji,“ odmlčel se, aby si získal plnou pozornost a zahleděl se do očí přímo králi, „vyčkat Rasoranova rozhodnutí. Vyhlášením vojenské pohotovosti, dáme najevo, že se chystáme k boji ještě dřív, než-li bude vyvolán. Atentát spadá, mistře Fanyerahu, pod jedno z vašich konečných řešení, i když bychom jej neměli opomíjet.“

„Máte pravdu,“ přisvědčil král.

A tak tedy vzala Rada na vědomí…