Legenda

Cassius

Spal jsem, ale měl nepokojné sny. Sny o krvi a zlosti. O zuřivosti srovnatelné se zvířecí. Nechápal jsem, ale aniž bych vnímal něco okolo, přišla chvíle, kdy vše utichlo, a já se ponořil do bezesné tmy.

Když jsem to ráno otevřel oči, bylo to nejkrásnější ze všech dosavadních rán. Hlavu jsem měl položenou na rameni elfského vyslance a měl dokonalý výhled na jeho mužnou hladkou hruď. Vzhlédl jsem jen opatrně a tajil přitom dech. Jeho spící tvář se zdála klidná. Na malý okamžik jsem zadoufal, že to všechno byl jen zlý sen a já se s ním probouzím po naší společné noci zámku knížete Alvinia.

Mýlil jsem se však.

Postel, pokoj, to všechno bylo jiné. Nebyl to sen… Stalo se to. Otřásl jsem se. Položil jsem mu rukou na hruď a přitiskl se k němu blíž. I nohu jsem přehodil přes ty jeho. Bylo mi jedno, že jsem nahý. On nebyl, ale i kdyby ano. Nechtěl jsem ho pustit. Pustit, ale ani probudit. Jeho kůže voněla a výrazněji než jindy. Nepřekrývala ji žádná květinová vůně. A já zavřel znovu oči, abych vnímal jen tlukot jeho srdce a dech, se kterým jsem srovnal frekvenci toho svého.

Něco jsem nespokojeně zabrblal a víc ho k sobě přimáčkl. Netlačil jsem moc. Ještě jsem spal a tak jsem neměl ani mnoho síly. Většinou jsem měl velmi lehký spánek, vzbudil by mě i špendlík, spadlý na podlahu. Ale po těch probdělých nocích a cestách v sedle, i po tom všem stresu jsem upadl snad skoro do věčných snů. Cítil jsem ještě větší teplo a tělo u mého. Automaticky jsem dlaní přejel po jeho zádech, aniž bych si to uvědomoval. Zastavil jsem se až u jeho pozadí, než mě trochu vyrušilo hlasité klepání

Tušil jsem, že to bude asi Farlaen, protože nikoho jiného by nenechali mí strážci dotknout se dveří. Něco jsem zabrblal elfsky a pootevřel jedno oko, než jsem se střetl s tváří mladíka. Překvapeně jsem zamrkal. Neuvědomoval jsem si, že bych ho k sobě večer tak tiskl, nebo že by se tolik na mě namačkal. Nebylo mi to nepříjemné. Nevyzval jsem nikoho, aby vstoupil. Nechtěl jsem tuhle chvíli rušit. I když se klepání ozvalo znovu.

Nakonec jsem ale musel mladíka přikrýt pořádně dekou a vykroutit se z jeho sevření, abych vstal. Nezajímalo mě, že vypadám poměrně pomuchlaně a rozcuchaně, což se také nestávalo. Elfové uměli spát bez pohnutí, tedy se málokdy v noci rozcuchaly nebo pomačkaly. Ale tentokrát to bylo jiné, asi jsem se večer příliš vrtěl.

Došel jsem malátně otevřít dveře a zahleděl se rozespale na Falraena, který přinesl tác s jídlem. S díky jsem tác přijal a požádal ho, ať Cassiovi připraví hodně teplou koupel a pak na mne znovu zaklepe. Určitě bude chtít mladík smýt všechno, co se včerejší den událo. S tácem jsem zamířil zpět k pokoji. Naštěstí jídla bylo dostatek i pro nás oba. Postavil jsem tác na stolek a pokojem zavoněla příjemná vůně bylinkového čaje. Přisedl jsem si na postel i s hrnečkem čaje, ale nechtělo se mi mladíka budit.

Přitiskl mě k sobě jen ze spánku, ale já se jemně pousmál. Byl jsem takhle šťastný. A jeho dotek na mých zádech ve mně opět probudil všechny ty pocity, které ve mně vzkvétaly jen v jeho blízkosti.

Chtěl jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila, ale vyrušilo nás zaklepání na dveře. Semkl jsem víčka pevněji. Jděte pryč. Neprobuďte ho! Prosím…

Ale marně.

Faileon ty své otevřel a cosi elfsky zašeptal. Zve ho dál? Netušil jsem, ale dveře se neotevíraly. Poznal bych, kdyby ano.

Ještě chvíli jsme tak leželi, než se zaklepání ozvalo znovu. Bylo jasné, že je čas vstávat.

Srdce mi pokleslo a já zalitoval, když mě přikryl, ale nevzpíral jsem se, dával-li mou rukou i nohu stranou. Jen jsem otevřel oči a díval se mu na záda.

Převzal tác, a když se otáčel, oči jsem opět zavřel. Nechtěl jsem lhát nebo tak, jen jsem se bál, co uvidím, až mu pohlédnu do očí. Poslouchal jsem však jeho kroky, a když pokládal tác. Postel se pohnula, když přisedal a vzduch se nasytil nádhernou vůní bylinného čaje.

Otevřel jsem oči a posadil se.

„Dobré ráno,“ promnul jsem si oči od ospalků. Byl rozcuchaný a pomačkaný. Ale stále krásný a vznešený.

Vlídně jsem se pousmál.

„Kolik vám vlastně je?“ přišla mi na mysl otázka a já ji hned vyslovil. Bolestně jsem si včera uvědomil, jak málo o něm vím. A já bych přitom rád znal úplně všechno…

„Dobré ráno.“

Pousmál jsem se. Tušil jsem, že tak tvrdě nespí, ale že jeho probuzení bude tak rychlé… spíše už nespal a jen to předstíral. Ale nevadilo mi to.

Jeho otázku jsem vůbec nečekal a pozvedl obočí.

„Kolik je mi let?“

Na chvíli jsem se zamyslel, které počítání věku mám uvést, aby mu více rozuměl, ale raději jsem zvolil to lidské i s přepočítáním, aby si to mohl mladík představit ve svém poměru.

„Překonal jsem již hranici tří set let. Pokud bych byl tedy člověkem, bylo by mi něco málo přes třicet let.“

Přisunul jsem k němu tác s jídlem a sám si kousek teplých plněných placek ukradl, abych se také najedl. Bylo to klasické venkovské jídlo, které se ve městě prakticky nevařilo. Proto jsem si ho plně vychutnal.

Mé myšlenky se ale toulali kolem něj. Zvažoval jsem, zda k němu být upřímný a říct mu pravdu o jeho původu, nebo to před ním zatajit. Najít odpověď se mi však nedařilo. Neměl jsem tušení, jak by na takovou zprávu reagoval.

„Až se najíš, čeká tě koupel a…no čisté oblečení.“

Mé odmlčení způsobil fakt, že mu z těla sklouzlo plátno i deka, které ho doteď zakrývaly a já tak viděl příliš jeho nahoty. Nemohl jsem uvěřit, že i po tom všem mé tělo reagovalo na takové představení. Nečekal bych, že k němu budu ještě kdy cítit chtíč, nebo touhu. Ale stalo se tak. Naštěstí to nebylo nijak viditelné, i tak jsem si raději k němu sedl více bokem, kdyby náhodou se některé části mého těla začaly budit.

„Ehm,“ přikývl jsem. Opravdu jsem to chtěl vědět.

„Páni,“ vydechl jsem na jeho prohlášení. Tři sta let… Věděl jsem, že elfové žijí déle, ale že až tolik?

A mě jen 21… Přisunul mezi nás tác s jídlem a hned si kousek vzal. Vonělo to krásně a já mě hlad. Velký hlad.

Vzal jsem jednu placku a zakousl se. Je to výtečné…

Deka ze mě sklouzla, jak jsem si vzal jídlo a já si to ani hned neuvědomil, jak jsem vychutnával tu elfskou pochoutku.

„Zkusím… na něj tentokrát dát větší pozor,“ přislíbil jsem a teprve tehdy mi došlo, že jsem vlastně nahý, zastyděl jsem se a přikryl alespoň klín.

Jeho hlas byl klidný, jeho vůně byla nádherná a oči měl hluboké. Tak hluboké, že bych v nich mohl klidně utonout a zapomenout na celý okolní svět.

Kéž bych se takhle mohl probouzet každé ráno…, přál jsem si. Ačkoliv on by o to asi nestál. Prolétlo mi bezděčně hlavou. I když se teď jevil v příznivé náladě, nemuselo to pro něj vůbec znamenat, to co pro mě.

Mněl jsem sucho v ústech tak jsem se napil.

„Asi byste… se měl také převléknout. Nejspíš… jsem vám to v noci trošku pomačkal…“

„Trošku?“

Musel jsem se tomu pousmát, tak teď už jsem věděl, proč vypadám tak pomuchlaně. Zahleděl jsem se na sebe a pokývl hlavou, měl pravdu. I já naznal, že bych se měl převléknout a upravit, pokud máme kdy sejít dolů. Zvedl jsem se a zamířil ke svým zavazadlům, abych si vytáhl náhradní ošacení. Nestyděl jsem se před ním svlékat, už mě viděl nahého několikrát. A ani tentokrát jsem na to nic měnit nechtěl.

Má tunika byla již rozvázaná, takže jsem jí jen nechal sklouznout ze svého těla, pak jsem si stáhl i kalhoty a oblékl si čisté. Nijak jsem se před ním nevystavoval, jen úsporné pohyby. Když jsem byl hotov a dovázal jsem svou tuniku, zahleděl jsem se do lesklého zrcadla vedle velkých skříní. Rychle jsem sáhl po hřebenu a vlasy trochu pročesal, než jsem je stáhl stříbrnou stuhou nahoru, takže mi konečky vlasů sotva sahaly na lopatky. Byl jsem takto zvyklý, pokud jsem se zdržoval jen v domácím prostředí. Nejspíš mě tak mladík ještě neviděl. Mé uši tak ještě více vynikly. Cítil jsem se takto ale pohodlněji.

Teprve poté jsem se na něj zahleděl, abych zkontroloval, zda něco málo snědl. Vypadal tak nevině. Stále jsem v něm viděl jen lidského chlapce.

„Nejspíš…bychom si měli promluvit.“

Můj hlas zněl vážně, ale ne nijak zle. Rozhodl jsem se to před ním netajit, aby věděl, kdo vlastně je a mohli bychom vymyslet, co udělat, aby se ten včerejšek nikdy neopakoval a Cassius nikoho neporanil.

Prohlédl se a pousmál. Polilo mě horko.

Sledoval jsem ho, jak vstává, ohýbá se ke svým zavazadlům, stahuje své ošacení a převléká se. Pravda, už jsem ho tak viděl nejednou a nemohl jsem tedy zahlédnout nic nového. Přesto jsem od něj nedokázal odtrhnout oči. Byl dokonalý… Dokonalý a nedosažitelný…

Polkl jsem jen nasucho. Jídlo mi zůstalo v rukou a já na něj dočista zapomněl.

Začal se česat. Strašně se mi líbily jeho vlasy. A když si je vyčesal, vypadal ještě důstojněji, než když je nosil rozpuštěné. Všechny mé myšlenky se ho dotýkaly, když už jsem to zakázal svému tělu. Ačkoliv byly chvíle, kdy jsem toho svého rozhodnutí litoval. Věděl jsem, proč už to nechci dovolit nikomu. Ani jemu ne. Ale stále nezapomněl, jak něžný byl, jak chutnají jeho rty, jak se umějí toužebně lesknout jeho oči ani ta zašeptaná elfská slůvka, která mi přeložil, jako že nemůže čekat. Mé tělo se rozechvívalo a hruď se mi stahovala touhou, která se dostavila s neztenčenou silou. Byl jsem teď rád, že jsem se zakryl, nebylo by vůbec dobré, kdyby si všiml.

Uhnul jsem pohledem, když se ke mně otočil zpět.

„Dobře,“ hlesnul jsem v odpověď a vůbec nechápal co se to se mnou děje. Včera mě jeho bratr mále donutil násilím, změnil jsem se na něco vraždícího a dnes jsem hořel touhou po jeho něžnostech.

Nervózně jsem se zakousl do placky, aby potlačil rozpaky ve tváři. Cokoliv budete chtít, prolétlo mi hlavou, ale nahlas jsem to říct nemohl, protože by si to mohl špatně vyložit. I proto bylo dobré mít plná ústa.

Zahleděl jsem se na jeho výraz, trochu mě udivilo jak se tváří, ale nechtěl jsem ho dnes zlobit. Přisedl jsem si zpátky na postel a rozcuchal mu vlasy.

„Měl bys vědět…kdo vlastně jsi. To, co se stalo včera, bylo…velmi nebezpečné. Pro všechny kolem tebe i pro tebe samotného. Tvá síla, která byla dosud ukryta, se najednou objevila ve chvíli, když jsi jí nejvíce potřeboval. Aby ses ochránil. A to je v pořádku. Za to se na tebe nemůžu zlobit. Jen chci, abys byl příště opatrný. Bojím se, že tě nemohu naučit, jak to ovládat ani nic podobného a tyto dveře už nepůjdou nikdy zavřít.“

Tušil jsem, že se takové výbuchy síly mohou opakovat. Ale když o tom bude vědět, možná by to mohl vědomě potlačit, ovládnout. Byly to jen dohady, jelikož jakékoliv informace o jeho rase byly jen pohádky, prastaré legendy, které neměli příliš informativní hodnotu. Tápal jsem tedy stejně jako on.

Nechtěl jsem mu to ale říct jen tak bez obalu, abych ho více nešokoval. Vzpomněl jsem si ale na tu jeho pověst, kterou mi povídal tenkrát v lázních, na panství knížete Alvinia a trochu jsem se pousmál.

„Existuje jedna prastará pověst nebo spíše pohádka, vyprávěná jak lidským, tak elfím dětem po celá staletí. Legenda, líčící vzácné, majestátní tvory, kteří žili před stovkami let, než byli vyhubeni. Byly tak krásní a silní, že se jich bál celý svět. Bytosti moudré, žijící i tisíce let. A já jsem si prakticky jist, že takováto bytost z pohádek a pověstí nyní sedí naproti mě, alespoň z části“.

Přisedl si blíž a já se pro jistotu vyhýbal očnímu kontaktu. I tak jsem byl dost zmatený, nejistý a nervózní.

Poslouchal jsem ho. Byl jsem rád, že mi to poví. Že na to přišel a odhalí mi tajemství toho, co se včera stalo a proč jsem nebezpečný. Věděl jsem, že to bylo nebezpečné. Že se projevila ta síla a magie, o které mluvil od našeho prvního setkání. Rozuměl jsem tomu, co mi říkal, jakmile se to jednou ukázalo, může to přijít kdykoliv, kdy se neovládnu, kdy se budu cítit ohrožený nebo tak něco. Ale bál jsem se. Co když se to ale ovládat nenaučím? Já si chtěl dát pozor i včera, jen jsem byl v šoku…

Pousmál se a začal vyprávět. Očima jsem sledoval každý pohyb rtů, jako bych jeho slova hltal.

Pověst? Legenda? Majestátní tvory? Tisíce let?

„Bytost z pohádek?“ Přiznávám, nešlo mi to hlavy. Jestli jsem bytost z pohádek, kde jsem se vzal tady? A jak z části? Kým tedy jsem?

„A která?“ Domnívám se, že zlá macecha to asi nebude…, pomyslel jsem si a dál na něm visel pohledem.

„Včera jsem viděl, jak ti zlátla kůže… a to mi dalo poslední vodítko Cassie. Myslím si, ne vím, že pocházíš ze starobylého rodu draků. Jsi drak malý zahradníku. Ten nejvzácnější. Zlatý drak.

Tvá matka byla také drakem a tvůj otec… no toho jsi znal. Kníže Alvinius se ve svém posledním dopise přihlásil k otcovství. Jsi jeho synem.“

Nic jsem mu nezatajil a byl jsem upřímný. Jen to byla cesta k nějakému pochopení. Sledoval jsem jeho zmatení i další reakce. Byl jsem si jistý, že nyní budu muset i já být opatrnější.

„Jsi vzácnost, o které se nikdo nesmí dozvědět, rozumíš? Způsobilo by to jen zmatek mezi našimi národy. Tvou existenci a sílu by mohli mnozí chtít využít a zvrátit válečný konflikt na svou stranu. Zůstane to tedy našim tajemstvím. Ví o tom jen Falraen a Dismeria, ale ti budou mlčet.“

Ukradl jsem si kousek jablka a trochu se odtáhl. Neřešilo to však můj problém s Giltanaiem. Napadalo mě spousta možností, jak včerejší událost před ním obhájit, aby ho zvědavost nedonutila dělat něco nerozumného. Ale žádná z těch možností nebyla příliš věrohodná. Mohl jsem Cassia možná vydávat za čaroděje? Nebo za jiné magické stvoření?

Konfrontace s mým bratrem jsem se však z nějakého důvodu neobával. Prakticky jsem mu onu situaci nemusel vysvětlovat vůbec, jen… ho zaměstnat něčím jiným. Dát mu případně nějaký úplatek.

Vše jsem musel ještě dobře zvážit.

Přiznávám, tolik jsem na něm očima visel, protože jsem se bál co se dozvím. Připadalo mi, že být hejkal by v tomhle případě bylo asi ještě dobré. I proto, že jsem si na to oslovení už zvykl a docela si ho oblíbil. Ale tušil jsem i to, že tomu tak nejspíše nebude.

Pravou podstatu toho, co mělo být řečeno, bych ale neočekával ani v nejdivočejších snech. Jsem drak? Půl drak a půl člověk? Kníže byl můj otec? Jen jsem se díval. Přikývl, když mi kladl na srdce, že se o tom nesmí nikdo dozvědět. Nezmiňoval jsem už, že o tom přeci ví i jeho bratr. To věděl sám a mě hlavu teď plnou docela jiných myšlenek.

Co mám dělat? Jakoby mi snad na tuhle otázku mohl dát odpověď. On sám měl mnoho jiných starostí a já mu jen přidělával další. Srdce, ramena, i hlava mi poklesla z nového poznání. Odložil jsem jídlo a zadíval se na svou prázdnou dlaň. Ono to opravdu znělo skoro věrohodně. Vždycky jsem přeci věděl, že nejsem obyčejný člověk, tak proč mě právě tohle zjištění tak bolí?

Podíval jsem se na něho a přesto, jak moc mi bylo do pláče a jak moc jsem chtěl utéct, můj pohled byl prostý slz a v pohybech nebylo znát nic z touhy po úprku. Bylo to zvláštní, lidé obvykle toužili být někým víc, než byli. Přáli si moct měnit věci a tak. Ale já bych teď byl nejraději moci být úplně obyčejný.

„Dobře,“ hlesl jsem na to tajemství. Sáhl po oblečení a mechanicky si přetáhl přes hlavu spodní část tuniky a pak i tu horní. Abych si mohl obléknout kalhoty, slezl jsem z postele druhou stranou, než pán domu seděl a teprve když jsem byl hotov, i když upraven se tomu říkat nedalo, došel jsem k oknu a zahleděl se ven. Neměl jsem sem chodit… Jsem příliš nebezpečný. Proč mi to kníže neřekl? Proč mě poslal právě sem, když věděl, co jsem zač?

Mladík se mi zdál s celým faktem smířený, což mě překvapilo. Neměl žádné dodatečné otázky, žádný strach. Dál jsem ho tedy netrápil svou přítomností a také vstal z postele.

„Čeká tě koupel. Doprovodím tě.“

Sice jsem věděl, že si Giltanas rád pospí déle, nebyl žádný ranní ptáček, ale nemohl jsem na to spoléhat. Proto jsem zamířil i s Cassiem hned ke dveřím a na chodbě kývl na Nuelima, na kterého vyšla ranní hlídka. Propustil jsem ho ze své služby s tím, že ale musí být oba obezřetní, pokud by se zase událo nějaké napadeni.

Sešel jsem dolů do kuchyně a pozdravil i Dismerii a Falraena.

„Je koupel nachystána?“

Uzobl jsem kousek ovoce z velkého tácu. Neviděl jsem ale v domě ani Giltanaie, ani jeho sluhu, což by nasvědčovalo že „Velký pán“ ještě vyspává. Jak moc jsem se ale mýlil, když jsem ucítil pohled, který mi propaloval má záda skrz na skrz. Věděl jsem, komu tento pohled patří, ale zprvu jsem se nechtěl vůbec otáčet a toužil jsem svého mladšího bratra ignorovat.

Giltanas

„Zdravím tě…bratře.“

Mrazivý tón mladšího elfa byl skoro až děsivý. Když si prohlédl celé osazenstvo kuchyně, zaměřil svůj zrak na mladého chlapce se stříbrnými vlasy. Samozřejmě to napadení a urážku ze včerejší noci nemohl strpět a nejspíš by mu ani nevadilo, jít přes mrtvoly, jen aby se mladíkovi pomstil. Přímo to mu sálalo z očí.

„Ohrožuješ nás zde přítomností….TOHO stvoření? Měl bys To usmrtit, setnout jeho hlavu a doufat, že nenarostou další dvě.“

Tím Cassia označil za hydru, či něco podobného. Kdyby však věděl, jak blízko v tu chvíli byl pravdě, nejspíš by nedokázal uvěřit.

„Žádám satisfakci za mé napadení. A to hned!“

Dál se rozhodl bratra provokovat svými zlými slovy.

Faileon

Jen jsem si ztěžka oddechl. Ne, opravdu jsem ho netoužil potkat hned po ránu. Ale věděl jsem, že dokáže být nebezpečný, pokud mu o něco jde.

„Toho stvoření? Ale Giltanai…takové označení není přece nutné. A podle toho, co se tu včera událo, bych byl být tebou rád, že jsi neskončil hůře. Sahat na mého čaroděje by tě mohlo přijít draho. To si pamatuj.“

Mohl jsem mu tuto lež vnutit, ale netušil jsem, zda Cassiovo tělo více zkoumal, aby věděl, že je to jen lež nebo mým slovům uvěří. Ale jeho výsměšný úšklebek mi jasně dal najevo, že mou snahu vymyslet výmluvu považuje spíše za směšnou.

Pocit prázdnoty zcela nevystihoval to, co jsem v té chvíli cítil. Díval jsem se na okolní lesy a viděl polámanou cestičku, kudy jsem utíkal včerejší noci. Drak… Znělo mi v mysli. Bylo to už po třetí, kdy se mi můj život otočil naruby a já nevěděl ani co dělat, ani co si myslet. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nemá smysl utíkat. Uvědomil jsem si totiž, že sám před sebou utéct nemohu.

Byl jsem hloupý…, pomyslel jsem si hořce. Opravdu hloupý, když jsem si myslel, že to tak není a pán Faileon se mýlí. On tušil od začátku, že nejsem tak úplně člověk. Kdybych ho jen poslouchal, víc se zajímal, když jsem tušil, že kníže pravdu zná… Jenže jsem to neudělal. Nepátral jsem, protože jsem byl celý život šťastný a nepotřeboval nic navíc. A když přišel Faileon a já dostal další podnět, nehledal jsem, protože má hlava, srdce i tělo ho bylo plné a když odešel, zůstalo to prázdné a já nedokázal toužit po ničem jiném než po jeho návratu. Zbytečně…

Když mě pak kníže poslal pryč a zemřel, byl jsem ze všeho nejvíc zmatený. A od té chvíle se toho stalo tolik v krátkém čase. Pořád jsem toho příliš nedokázal vstřebat a přebrat si v hlavě. Celou dobu jsem si vedle Faileona připadal malý a bezvýznamný. On byl ten vzdělaný, chytrý, krásný a dokonalý, navíc šlechtic a taky zkušený. Já byl jen zahradník, kterému přestaly kvést a vonět květiny. Zatímco teď…

Zatímco teď jsem malý, bezvýznamný, nezvdělaný hloupý drak, se silou o které nic neví a neumí ji ovládat. Povzdechl jsem si však jen v duchu. Nechtěl jsem, aby věděl, že mě to trápí.

Ze zamyšlení mě vytrhl až pánův hlas. Říkal, že jsem vzácnost, ale ono asi záleží na úhlu pohledu… Řekl bych, že pro většinu lidí a elfů budu spíš zrůda a bestie…, pomyslel jsem si ještě, přikývl a vykročil s ním. Žádná slova, žádné odmlouvání. Nic… přesně tak jsem se cítil. Jako jedno veliké nebezpečné nic. Teď už mě nebude učit číst, psát, jezdit na koni a nic dalšího. Sklopil jsem po čas chůze hlavu. Vlastně bych se divil, kdyby mi ještě nějaký kůň dovolil usednout na jeho hřbet…

Všechno to co Faileon dělal, jsem sice vnímal, ale připadalo mi to vzdálené. Celý ten veliký širý svět, jehož součástí jsem se měl stát, mi začínal znovu připadat vzdálený a nedotknutelný.

Sešli jsme dolů. Ani jsem se nepokoušel nasadit na tvář falešný úsměv, když jsem opětoval pozdrav Falraenovi a té elfské dívce.

„Ano pane, vše je připraveno,“ odpověděl pak sluha Faileonovi.

„Nedáš si taky?“ nabídla Dismeria jablko i mně. Podíval jsem se jí zpříma do očí. A měl bych? Ptal jsem se tím pohledem. Opravdu bych měl? Maličko se ji zachvěla ruka s tácem, tak ho odložila. Dívala se na mě. Nebyl to strach v jejích očích, ale lítost. Silná na hranici empatie. Tak jako poznala, že mé srdce již někdo oslovil, poznala teď, jak smutný zoufalý a bezradný se cítím.

Proto se ode mě odvrátila a šla se věnovat mytí nádobí a přípravám oběda.

A pak, aby toho nebylo málo, jsem zaslechl za zády Giltanaiův hlas. Neotočil jsem se v první chvíli, ale vlasy na zátylku se mi zježily. Ohlédl jsem se po něm a otočil se pánovu bratrovi čelem, až když se zmínil o mně. Díval jsem se na něho a nechápal jeho jednání. Samozřejmě jsem ho ohrozil, tomu jsem rozuměl. Měl plné právo žádat za své napadení nějaký trest. Ale proč na tom tolik trval, když mu muselo být jasné, jak nevyzpytatelný pro něj jsem? Pro ně všechny…?

Neměli by se bratři mít spíše rádi? S tak hlubokou nenávistí jsem se ještě nesetkal. Čišela z Giltanaiových očí jako ve své nejčistší podobě.

Můj pán se uchýlil ke lži a to mě přimělo těkat pohledem z jednoho na druhého. Proč? Nechtěl jsem, aby musel lhát, aby kvůli mně musel dělat cokoliv, co bylo proti jeho přirozenosti, nehledě na to, že lhaní je samo o sobě špatné.

„To je v pořádku, pane,“ hlesl jsem tiše. „Jsem si vědom, že zasluhuji trest.“ Má tvář byla vážná a pohled, který jsem upřel na Giltanaie byl prázdný.

„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem vám ublížit,“ alespoň tolik jsem udělat mohl. A zbytek? Ten záležel na tom, jaký trest mu bude připadat adekvátní. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to bylo jedno. Nebylo. Dal jsem mu tím příležitost, aby si řekl prakticky o cokoliv a z toho muže šla opravdu hrůza. Ale cítil jsem, že si něco jako trest opravdu zasloužím a cítil se tak prázdný, že sem doufal, že by možná bolest nebo něco v takovém smyslu mi mohlo pomoci.

Giltanas

„Čaroděj? Nebuď směšný Fai. Ať je ta příšera cokoliv, rozhodně to není čaroděj.“

Elfův úšklebek nijak nemizel, jen jeho oči se zabodly do omlouvajícího se chlapce. Právě mu ten hlupák přímo nahrál, takže se načepýřil jako pyšný kohout, když mu vše hrálo do noty.

„Ano, potrestat si zasloužíš, ty stvůro! Poprava se mi zdá dostatečná.“

Avšak věděl, že jeho bratr mu něco takového nedovolí, proto byl schopen ustoupit ze svého požadavku.

„Ale spokojím se i s deseti ranami bičem, které sám provedu.“

A že si tento trest plně užije, vidět mladíka trpět, volat o pomoc a možná, opět vyhnat tu bestii, co v něm sídlí.

„Zajímalo by mne, co by na tvůj nový koníček řekla Rada starších. Schováváš toho kluka tady schválně, hm?“

Faileon

Celou dobu bratrova proslovu jsem mlčel. Nepřipadalo mi důležité nijak odpovídat, i když jsem věděl, že mou lež rychle prohlédl. Až při zmínce o bičování jsem sevřel pěst.

„Farlaene, odveď Cassia do lázně, potřebuje se vykoupat.“

Jasně jsem dal chlapci najevo, že dál by rozhodně nic říkat neměl, protože tu celou situaci jen zhoršuje. Musel jsem ho dostat pryč.

Moc dobře jsem věděl, že nyní nemůžu dovolit žádný takto krutý nebo barbarský trest, který si Giltanas vymínil. Bylo by to příliš nebezpečné a dračí síla by se mohla opět probudit. A to jsem rozhodně riskovat nechtěl.

Vidina trestu však nebyla tak nebezpečná, jako Giltanaiův hbitý jazyk, který vše chtěl vyzradit radě. To by bylo nejhorší. Nesměl jsem dovolit, aby to zašlo tak daleko.

„Potrestám ho, jak sám uznám za vhodné. Je mým majetkem, na který nemáš právo. To ty ses provinil, když jsi vztáhl ruku na mého sloužícího, milý bratře.“

Věděl jsem, že tato hádka nebude mít konce. Přesto jsem stále udržoval jistý nezájem ve svém hlase a jednal velmi klidně. Má kariéra diplomata a vše, co jsem se naučil, jako velvyslanec, se nyní opravdu hodilo. Udržet zdánlivý klid, i přes těžkou situaci a silného protivníka.

„Nesmysl, jen jsem se mile představil.“

Výsměch v jeho hlase mě nemohl nijak ranit, nemohl mne ani rozzlobit, i když jsem si na malý okamžik opravdu přál, sevřít své dlaně kolem Giltanaiova krku a svírat tak pevně dokud…. Dokud by nevypustil i poslední kousek své mrzké duše.

„Ale jsem si jistý, že se můžeme… nějak domluvit Fai.“

Jako kdybych to netušil. Jeho obchodní duch a touha mě připravit o co nejvíce se nyní ukázala naplno. Byl jsem si jist, že jeho požadavky budou přehnané a že na nějaké budu muset přesto přistoupit, abych svého bratra umlčel. Prozatím.

Proto jsem na jeho slova neodpověděl. Tento rozhovor jsem si chtěl ponechat až do soukromí.

„Následuj mne tedy do loveckého salonku Giltanai, tam si o tom v klidu promluvíme.“

Toužil jsem Cassia do koupele doprovodit, ale nebylo to nyní možné. Farlaenovi jsem ale plně důvěřoval, věděl jsem, že se o mladíka postará. Sám jsem vyrazil z kuchyně a svého bratra drze obešel. Zamířil jsem do loveckého salonku.

„Trest tě stejně nemine, malý skřete….ještě si užijeme spoustu….legrace.“

Zlo přímo z Giltanaiova pohledu i slov odkapávala a dával tak jasně najevo, že minulá noc, nebyla poslední a díky tomu, jak ho mladík napadl, ho zaujal ještě víc.

Bylo to zvláštní. Mluvil o mé popravě a já se přistihl, jak bych byl ochotný ji brát jako vysvobození. Ne, že bych nechtěl žít. Naopak. Ale připadal jsem si v té chvíli lecjaký, ale rozhodně ne živý.

Deset ran bičem. Jen jsem přemýšlel, jestli by to, a jak moc, bolelo. Tušil jsem, že by mohlo. Byla to hloupost. Všechny takové myšlenky, a celá ta prázdnota a zoufalství a dokonce i zlost, kterou jsem cítil sám k sobě.

Zvlášť ve chvíli kdy mě Faileon posílal se sluhou do koupele pryč. To totiž opravdu bolelo. Tohle jsem nechtěl, chtěl jsem mu to ulehčit taky ho trochu chránit nebo…

Já vlastně nevím…

Falraen mě chytil za paži. „Pojď,“ řekl mi. Ale já nechtěl odejít. Ne teď…

Sluha se ale odbít nedal, zavedl mě přes halu do jiné místnosti, kde lázeň podobná té, kterou už jsem viděl ve Faileonově domě.

„Co tě to napadlo, hm?“ vyjel na mě ostře, jakmile se za námi zavřely dveře a on mi začal beze slova pomáhat z ošacení.

„A jak ses to oblékl?“ musel jsem mu připadat opravdu beznadějný. Ani jsem nedokázal identifikovat jeho výraz, ale hlasem mi připomínal otce. Tedy zahradníka Daria, když mě za něco káral.

„Bylo to moc zlé?“ zeptal jsem se, ale vlastní hlas mi zněl přiškrceně. Sluha si povzdechl. Kalhoty už nechal na mě a oblečení pak úhledně složil, zatímco já šel do vody, jak jsem měl.

„To tedy bylo.“ Ujistil mě. „Pán Giltanas je ten nejhorší druh elfa, jakého si jen dovedeš představit. A když se tě náš pán snaží chránit a svézt bratrovu nežádoucí pozornost jiným směrem, ty na sebe ještě upozorníš.“ Vysvětloval mi odměřeně. Zaklekl na okraji lázně a začal mi mýt záda, podobně, jako jsem je já myl Faileonovi. Jen nebyl tak jemný. Dal si záležet, aby se jeho pozornost nedala vyložit nijak intimně. Ani hlasem, ani pohledy, dokonce ani jeho dech se nezrychloval. Tahy něčím měkkým co ani nepřipomínalo žínku na zádech, nebyly opatrné a jemné. Spíše se doopravdy snažil o očistu a i třeba maličko hrubě.

„To mě mrzí,“ hlesl jsem, ale jemu, jakoby to nestačilo.

„Uvědomuješ si vůbec, jak kvůli tobě tady všichni riskujeme?!“ Přestal na chvíli s mytím, trochu se naklonil a přiměl mě tak pohlédnout mu do očí.

„Sloužím pánu Faileonovi už dlouho. Pokud budu muset, položím za něj život. Pokud jsi pro něho tak důležitý, že tě vzal pod svá ochranná křídla, pak i pro tebe. Ale jestli se něco stane Dismerii, přísahám, že tě zabiju! Pamatuj si to…“

Chvíli se na mě tak díval a já neznatelně přikývl. Musel vidět ten pohyb, nebo alespoň souhlas v mých očích, když se pustil do omývání mých vlasů a masírování hlavy.

„Ale já tomu nerozumím, proč je pánův bratr takový?“ Musel jsem se zeptat. Měl jsem dojem, že ani Faileon ani Giltanas mi na tohle neodpoví.

„Myslíš si snad, že všechno má nějaký ohromný důvod?“ zeptal se mě a já nechápal.

„Někteří jsou takoví, jací jsou, prostě proto, že mohou.“

Když to řekl, bylo mi divně. Jak bych měl na něco takového reagovat? Bylo to pro mě nepochopitelné. Svým způsobem jsem podobné věci viděl i u lidí, dokonce se mě i občas dotýkaly, ale nikdy to nebylo tak intenzivní zlo, jaké jsem zahlédl v jeho očích.

„Někteří sourozenci, se milují, jiní tolerují, další zase nenávidí. Každý je jiný a to platí i mezi elfy, i když se většina snaží dodržovat jistá pravidla, aby drželi své nitro pod kontrolou, existují tací, kteří tuto cestu sebezapření a sebeovládání odmítnou a z takových jsou pak takoví Giltanaiové…,“ pokusil se mi vysvětlit a začal mi vtírat nějaký olej do vlasů. Nezapomněl mi vrazit tu věc, kterou mě omýval, abych si očistil zbytek těla.

„Bude… se pán Faileon na mě moc zlobit?“ muselo to znít hloupě. Však jsem si za tu otázku hned sám řádně vynadal.

Falraen na okamžik přestal a chvíli mlčel.

„To docela určitě,“ řekl po chvíli a znovu začal pokračovat ve vtírání oleje. „proč jsi to vůbec udělal?“ zeptal se již klidněji.

Sklopil jsem hlavu.

„Já nevím… Pravda je, že jsem mladého pána ohrozil. Asi si skutečně zasloužím trest.“ Naštěstí jsem neviděl, jak Falraen za mnou nevěřícně kroutí hlavou.

„Taky mi pán Faileon říkal, že jeho bratr chtěl ublížit mě, protože tím chtěl ublížit jemu. A co kdyby mu teď chtěl ublížit přímo?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Je mi jedno, že je ve mně drak, nechci být pro nikoho přítěž, ani nebezpečí…“ Zvlášť pro něho ne. Ta tíha na prsou konečně přesáhl jistou vnitřní hranici a mě se z očí spustily slzy. Sluha si toho všiml a chvíli mně tak nechal, než začal olej z mých vlasů konečně smývat.

„Ty toho o světě mnoho nevíš, viď?“ zeptal se trpělivě, skoro vlídně.

„Ponejprv se musíš upokojit. Chápu, že je tvé srdce veliké a teď zjevně velmi zmatené, ale právě v takových chvílích, mladý draku, musíš poslouchat svůj rozum. Tak jako my elfové. Řekni, věříš panu Faileonovi?“ zeptal se.

Jestli mu věřím? Proč se na to ptá? Nechápal jsem.

„Ano,“ otočil jsem se s odpovědí přímo na něho.

„Pak věř i tomu, že pro tebe dělá to nejlepší a že on je na rozdíl od tebe mistrem slova a umí si poradit i v mnohem vyostřenějších jednáních. Pokud víš, že je někdo v něčem lepší než ty, nech to na něm.“ Kladl mi trpělivě na srdce a já se na něho tázavě díval. Připadal mi zvláštní, ale nakonec jsem asi pochopil, co se mi snažil říct.

„Omlouvám se.“

Pousmál se.

„Mě se omlouvat nemusíš. Jen si dávej pozor, dokud tu pán Giltanas bude a pokud nebudeš tázán přímo, neodpovídej. Zavázali jsme se tě s Dismerií ochraňovat, takže pokud to jenom trochu půjde, nedovolíme, aby jsi se ocitl v jeho blízkosti. Nevyhledávej problémy a nevystavuj se tolik. Tím našemu pánovi pomůžeš nejvíc, rozumíš?“

Přikývl jsem. Asi má pravdu… musím se víc snažit. Teď je nejdůležitější, aby byl pán Faileon v pořádku. Pokud je tohle to jediné co pro něj mohu udělat, musím se pokusit. Dlužím mu to. Rozhodl jsem se. Ale pravda byla, že v tomhle mém rozhodnutí bylo i něco mnohem hlubšího…

Vylezl jsem z koupele, když mi sluha řekl, osušil jsem se a on mi pak pomohl řádně upravit oblečení. Dal si záležet. Dokonce mi rozčesal i stříbrné vlasy, které se dnes leskly ještě víc než obvykle. Ať už za to mohl olej elfů nebo uvolnění síly včera.

Nejdříve otevřel dveře, vykoukl na chodbu a teprve když nikde nikoho neviděl, mi pokynul, abych šel s ním. Nakukoval tak za každý roh a dovedl až do pokoje našeho pána, kam mi otevřel dveře a slíbil, že dojde pro pánova strážce, aby někdo stál na stráži před pokojem. Přikývl jsem tedy a mohl jen čekat.

Mé jednání s Giltanaiem bylo tvrdé. Nemohl jsem mu upřít duši snad toho nejproradnějšího elfského obchodníka nebo spíše vyděrače? Donutit ho mlčet, o tom, co se minulou noc událo a co viděl, bylo nadmíru těžké, tak jako přesvědčit ho, aby upustil od svého hloupého trestu. Snad půl hodiny jsme chodily kolem horké kaše, tančili kolem sebe jako na ostří nože, než mne z takového počínání začala bolet hlava.

Nechtěl jsem se dál účastnit této jeho hry a proto jsem se zeptal přímo a očekával i jasnou odpověď.

„Mluv, co tedy chceš, za své mlčení?“

Chvíli se ještě vykrucoval, propaloval mě pohledem, než se tedy rozhodl ukázat, jakého slizkého hada v sobě nosí.

„Chci jen to, co mělo být mé. Chci Akrusti. Jak lovecký zámeček, tak přilehlé pozemky a honitby, které mi otec odepřel.“

Nebylo to pro mne překvapením, ale takovou velkou cenu jsem nečekal. Musel jsem vše pečlivě zvážit. Zámečku jsem se nerad vzdával. Miloval jsem to zde. Vzpomínky na otce i na své dětství, které jsem tady a přilehlých lesích trávil, vše jsem nyní musel vložit do rukou Giltanaie? Sám nedisponoval žádným nemovitým majetkem. Rozzlobil otce svým počínáním a tak mu po své smrti nic neodkázal. Jako by mu tak dával najevo, že kdyby to nebyla velká potupa pro rodinu, vydědí ho. A naše matka…

Ne, ta by Giltanaiovi nesvěřila ani přístřešek pro ovce. Měla tak jistotu, že ho má stále pod kontrolou a nemůže jí nikam utéci, bez svého vlastního majetku. Nemohl ani začít budovat kariéru. Byl k matce připoután na pevném řetězu, který sám nemohl zničit.

Nyní měl možnost získat mnoho a využil jí hned v první chvíli.

Nemohl jsem váhat dlouho. Kdyby se jen zmínil Radě starších, nebo naší matce, o tom co zde ukrývám, bylo by to smrtelné nebezpečí. Nakonec jsem tedy musel na tyto podmínky kývnout.

„Dobrá, daruji ti Akrusti. Přepíšu vlastnická práva na tebe. Ale věř, že odjíždět se zatím nechystám. Zdržím se tu měsíc. Takže bych byl rád, kdybychom spolu byli schopní vycházet bez…podobných scén.“

Jeho vítězoslavný pohled a sarkastický úšklebek jsem nedovedl snášet dlouho. Dostal co chtěl a to pro něj bylo podstatné. Nevěřil jsem ale, že Akrusti shladí jeho touhu se Cassiovi mstít, či se ho opět pokoušet nějak…zneužít. Věděl jsem, že budu muset být neustále ve střehu. Nedat Giltanaiovi žádný důvod. Neprozradit svůj osobní vztah ke Cassiovi, protože to by bylo jako zamávat býkovy rudým praporem před očima. Odpočinek tedy odpadal a zůstala jen ostražitost.

Celý měsíc….

Představa, že se tu musím s Giltanaiem snášet tak dlouho… nikdy jsme spolu nebyli schopní zůstat v jedné místnosti ani hodinu.

Bude to jistě ještě obtížné. Ale rozhodně jsem chtěl Cassia udržet co nejdále od mého bratra, aby už se výbuchy síly neobjevily.

Zvedl jsem se a zamířil z loveckého salonku rovnou k sobě do pokoje. Nečekal jsem, že tam už Cassius bude. Když jsem se na něj zahleděl, jako kdyby se trochu změnil. Jeho vlasy se tak nádherně leskly a vábily k pohlazení. Nezlobil jsem se na něj, ani po tom co předvedl v kuchyni. Nemohl vědět, jak je jeho chování nebezpečné. Vše ho budu muset co nejdříve naučit.