Prolog

 

„Versutiský velvyslanec a sinis, Faileon!“ Bylo až s podivem, že ten starší muž u brány do síně, má stále tak zvučný hlas. Pravda musel jméno hosta zkrátit, protože bylo jinak příliš dlouhé a jen než by je celé vyslovil, by se mohl odporoučet rovnou do hrobu.

Té nádherné, rozlehlé místnosti, která se svojí velikostí a krásou vyrovnala nejednomu sálu v elfských šlechtických domech, se zde říkalo: Trůnní sál. Realistické mramorové sochy podél stěn znázorňovaly předchozí panovníky Koreanoského království a magický lustr z horských křišťálů lámal mnohonásobně sluneční svit, dovnitř vpouštěný nádhernými, dvoukřídlými okny v jižní stěně, až se mohlo zdát, že se zde barevné spektrum zcela změnilo.

Tam na ozdobném trůně s vyřezávanými opěrkami ve tvaru dračích hlav, seděl král. V přepočtu na lidské roky, ne příliš starší než vyslanec, který přijel. Muž to byl urostlý a boji ošlehaný, oblečený v kvalitních látkách, ne ovšem příliš zdobených. Dojem vojevůdce, který si pouze odskočil z války na tento malý ”přátelský” rozhovor, podtrhoval i obouruční meč opřený o trůn z boku. Jeho zelené oči, v místním světle zářící medově, se chladně leskly. A jizva nad levou lícní kostí zlověstně vystupovala v jakési němé otázce: „Co se asi stalo s tím, který ji králi způsobil?“

Svého hosta propaloval zlověstným pohledem. Sledoval každý krok toho elfského vyslance, kterého si pozval na jednání. No jednání… Kterému zde předložím své požadavky a on mi pochopitelně vyhoví. Snad nejsou elfové takové blázni, aby si mysleli, že mohou odmítnout!

Za králem stála královna. Bledá, ale krásná a křehká jako porcelánová panna s dlouhými hnědými vlasy ve zdejším světle planoucími jako oheň a modrýma očima, zde vrhající odlesky stříbra.

Je známo široko daleko, že v této síni není již od jejího zbudování ženám nikdy povoleno usednout. Přesto, že po bocích krále byly ještě dvě menší křesla. Jedno zůstalo neobsazené a na druhém seděl v černé róbě se stříbrným lemem oděný, na první pohled zřejmý mág, královský rádce s černými vlasy a pohledem supa kroužícího nad svou kořistí.

Mimo rytířů královské gardy, nebyl už v sále nikdo jiný a ticho rušil pouze klapot kroků uvaděče, velvyslance a jeho dvou stráží.

Majordomus s holí je doprovodil na patnáct kroků ke králi a naznačil poklekem, že bys i sám velvyslanec měl pokleknout.

„Buďte vítán,“ promluvil král hlubokým hlasem, „jistě tušíte, proč jsem na tomto setkání trval.“ Konstatoval Rasoranas, jakoby snad existoval jen jeden takový důvod. Ne, že by si snad volal nějakého elfského šaška, jen tak z plezíru.

Rádce krále pro jistotu doplnil, aby nedošlo k nějakému nedorozumění hned na začátku: „Domníváme se, že je na čase začít jednat o znovuotevření našich hranic.“

Ideální by to bylo po dobrým, ale na druhý straně, neotevřete-li je, vždycky to může jít i po zlým. Přece se nebudu nikoho doprošovat. Já ne! To nemám zapotřebí…, pomyslel si král, ale v jeho tváři nebylo nic znát.

Cestu do tohoto lidského království, jehož jméno jsem si sotva pamatoval, byla jako těžké břímě, které jsem musel nést. Původně jsem se z celé cesty toužil vymluvit, ale nebylo to v mých silách. Byl jsem prostě nejvhodnější kandidát, k jednání se samotným králem.

Jeden z mála vyslanců, kterého nebylo možné podplatit ani si ho získat lichotkami. Jeden z mála, který neustoupil a hrdě nesl svou příslušnost k prastarému rodu elfů. Když procházel dlouhou chodbou do velké síně, jeho lehká velmi zdobná, slonovinově bílá tunika se stříbrným lemováním a šedým pláštěm vlála za ním. Nevydávala však žádný zvuk, jako jemné plátěné boty s tenkou podrážkou, šité nejlepšími švadlenami. Ani klapnutí, ani zašustění. Tichý, jako bílý stín šel v doprovodu svých ochránců. Ti, na rozdíl od svého velvyslance nebyli oděni nijak slavnostně. Jejich tuniky byly sice také světlejších barev, ale už z mnohem silnějšího materiálu. Jejich boty s tvrdou podrážkou sem tam klaply o podlahu chodby. Oba dva stejně vysocí, a v obličeji skoro totožní muži, které by málokdo dokázal od sebe odlišit, si sebou nesli i zbraně. Oba dva měli na zádech toulce s několika šípy a také své pracně vytvořené luky, které se mnohdy předávaly po celé generaci z otců na syny. A u pasu se jim houpaly štíhlé meče, se stříbrnou rukojetí i jílcem. Oba dva však vypadali velmi klidně a jejich výraz byl naprosto chladný a nečitelný. Jako by ani neměli duši a byli jen dvěma chladnými schránkami.

Když dorazili do rozlehlého sálu a byli uvedeni před krále. Oba dva strážci zůstali stát několik kroků za svým pánem. Jako by ale dění vůbec nesledovali, jejich oči byly prázdné. Byly však kdykoliv připraveni zasáhnout.

Dlouhé vlasy rozpuštěné po zádech, přesto mu stále vyčnívaly dlouhé ostré elfí uši. I on měl na tváři chladný výraz nezájmu a prázdnoty a v šedých očích se nezračilo skoro nic. Když si velvyslanec povšiml majordomova gesta, jeho obočí se trochu nadzvedlo. Jistě že pochopil ono gesto, dobře rozuměl tomu, že by se měl poklonit, ale to nebylo možné. Elfská hrdost a odměřenost mu to nedovolovala.

Nebudu se klanět lidskému králi. Nepoklonil bych se nikomu, ani svému vlastnímu králi, je to neuctivé.

Dobře si vědom, jak je v této síni brán, vybruslil bravurně z této části etikety, když se jen jemně králi poklonil, až mu kratší prameny vlasů spadly na prsa. To samé zopakovali i jeho dva strážci.

„Děkuji Vaší výsosti za tak přívětivé uvítání. Vaše síně jsou opravdu fascinující a překrásné“.

Jeho hlas zněl v tichém tónu, neměl žádný podlézavý nádech. Zda bral svá slova pravdivě? Kdo ví.

„Jsem si dobře vědom, proč jsem dnes zde, králi. Velmi rád s vámi tuto záležitost projednám.“

Diplomacie odkapávala z každého jeho slova, ale pozorný posluchač si mohl všimnout, že i jistá dávka arogance a nadřazenosti, která jasně dokazovala, že elf, stojící před králem nebude jen nějaký „Hej, počkej“.

Nehodlal jsem s ním rozhodně tuto záležitost projednávat, vše bylo snad naprosto jasné. Ale byl jsem tady, abych si vyslechl jeho podmínky a nabídky, abych se případně pobavil.

 

Králi zacukalo v koutku úst. V rádcově tváři se nepohnul jediný sval, jakoby snad mimikou vůbec neoplýval. Královna stála vzadu ani nedutala.

„Současný stav je zcela nevyhovující,“ začal král zvučně. „Hranice byly uzavřeny před dvaceti lety. Je na čase, aby byly obchodní a poutní trasy znovu otevřeny.“ Opřel levou ruku o dračí hlavu na opěrce loktem a sevřel palec v silné pěsti.

„Spolupráce může být oboustranně výhodná,“ přihodil si rádce nic neříkajícně, ale lesk v jeho očích působil zlověstně.

Sledoval se zájmem králův výraz. Tohle bylo opravdu velmi vtipné. Ale smát by si nedovolil. Nemělo to žádný smysl.  Král přeci musel vědět, že uzavření hranic byla převážně vinna lidí, tomu věřili všichni elfové, byla to naprosto neměnná pravda. Královo dožadování otevření hranic bylo naprosto zbytečné a hloupé. Copak neznal odpověď elfů už předem? On byl tady, aby mu jí tedy přetlumočil naprosto jasně.

„Je zcela nevyhovující pro váš národ, Vaše Výsosti, toho jsi sem vědom.“

Pro ně bylo výhodné udržet lidi od svých hranic. Jejich vlastní odtržení od ostatního světa bylo pro národ elfů prospěšné. Měli svůj klid a nemuseli se s nikým dělit.

„Jaké výhody by pramenily z toho, kdyby byly obchodní trasy znovu otevřeny? Jaké výhody by z toho pramenili pro národ elfů, kteří své hranice před dvaceti lety uzavřeli právem?“

Dokázal si zachovat svůj diplomatický klid, možná jen malý plamínek zvědavosti v jeho očích probleskl.

„To právo je sporné!“ opáčil mu král, jakoby tím toto téma odbil a vztyčenou pěst položil.

„Každý ví, že vražda je zločin a stejně se vždycky najde nějaký zoufalec, co to zkusí. Chytí ho, popraví a je o jednu krysu míň.“ Přirovnal tehdejší konflikt k něčemu jinému. To, že si nějaká parta blbých kouzelníků udělala pošahaný šprým, ještě neznamená, že můžete po jejich popravě ještě uzavřít hranice. A když už to uděláte, tak byste měli vědět, že všechno má své meze!

„Nic vás k tomu kroku neopravňovalo!“ nezvyšoval hlas, ale důraz na těch slovech ležel jako duchna z husího peří.

„Pokud je nám známo,“ vložil se do toho opět rádce, „viníci toho údajného konfliktu byli popraveni již tehdy. Uznejte, že uzavřít hranice bez předchozího projednání s naší stranou je možné brát, jako akt nepřátelství a projev nedůvěry. Je od nás ještě velkorysé nabídnout vám možnost, otevřít je po dobrém a moci z toho obchodně těžit….“

„Pakli-že nepřijmete, budeme moci stejným “PRÁVEM“, jakým jste je zavřeli, otevřít hranice silou.“ Král ruce sepjal spojenými prsty a neustále hleděl tomu drzému pacholkovi do očí.

 

„Na našem právu nebylo nic sporného. Nebyl to ani akt nepřátelství. Rozhodli jsme, že síla, jež se skrývá za našimi hranicemi, není pro váš národ vhodná. Ještě jste nedospěli k tomu, abyste mohli užívat takovou sílu. Byť byli viníci popraveni, nemůžete nám dát žádnou záruku toho, že se podobný čin nebude opakovat. Ne naopak, věřím, že toužíte po tom, vzít si něco tak mocného.“

Volí svá slova z počátku ještě opatrně, ale čím víc si uvědomuje, že mu tu král vyhrožuje válkou, tím víc se tón jeho hlasu mění a brzy je ostrý jako led. Pak se na chvíli odmlčí, aby svým dalším slovům dal váhu, kterou si zaslouží.

„Přijel jsem si vyslechnout vaší nabídku, schopen jí posoudit, pokud by byla moudrá a výhodná. Ale vaše nabídka není moudrá ani trochu. Vyhrožujete starodávnému národu elfů, že napadnete jeho hranice? Vyhrožujete nám válkou? Jste opravdu bláhoví. Takovou válku nemůžete nikdy vyhrát, zničíte se sami. Naše jednání je u konce!“

Samozřejmě elfové nikdy své hranice otevřít nechtěli, to jsem věděl jistě. Lidé neměli co nabídnout a i kdyby měli…  hranice by zůstali stejně uzavřené. A když lidé nemůžou mít to, co chtějí, nastupují s výhružkami silou. Jak očekávané. Pokud chtějí tak moc válku, budou jí mít.

 

Král pozvedl jedno obočí. Jinak nic. Uvnitř však zuřil nad arogancí těch bytostí. Dopustí se křivdy a ani se neomluví?! Stojí si tu věda kdo je v právu a ještě obhajuje tu svou polopravdu?! Ale na sobě znát nic ze svých myšlenek. Nepatřil zrovna mezi ty nejdiplomatičtější panovníky, proto měl rádce, ale věděl, že neukazovat své emoce a slabosti je základem války i panování.

„Ta vaše údajná MOC, je nám ukradená,“ odfrkl si a mávl po krátké odmlce rukou do ztracena.

„Jde o princip a spravedlnost. Nebo mi chcete říct, že elfové se na naší straně hranic nikdy ničím neprovinili?!“

Rádce tentokrát bezvýrazně mlčel. Prohlížel si hosta po stránce magické. Zjistil slabou auru, mohl být adeptem, ale rozhodně ne, nijak zvlášť mocným mágem, kterého by se musel bát.

 

„Nic takového netvrdím, Vaše Výsosti.  I národ elfů se za ta staletí dopustil mnoha chyb. Ale poučili jsme se z nich. Pro svou vlastní bezpečnost jsme uzavřeli naše hranice. Ale jsem si jist, že by bylo možné dojít k nějaké dohodě“.

Hnusilo se mi tohle nabízet. Bylo to proti mému vlastnímu přesvědčení a ten král byl značně arogantní. Ale neměl jsem jinou možnost než na chvíli skousnout svou hrdost. Ne vše dokážou elfové sami vyrobit, či vypěstovat a obchod s lidmi by byl prý příznivý.

„Náš lid si nepřeje přerušit kontakt s lidmi. Přejeme si, aby obchod probíhal dále. Nabízíme tedy jistou možnost, a povolení, vstoupit pěti vybraným učencům do našeho království. Dále jsme ochotni nabídnout vám na obchodní cestě vystavěné tržiště, kde můžete s naším národem obchodovat. Ale nic víc. Naše hranice i nadále zůstanou uzavřené.“

 

Dělá si legraci?!

„Pěti učencům, říkáte…“ pronesl Rasoranas tišeji a o to nebezpečněji než mluvil doposud.

Nemohl jen tak říct ne. Možná nebyl z nejmoudřejších, ale i on věděl, že válka s elfy je až to poslední řešení. Má početné, silné a dobře vycvičené vojsko. Podmanil si v posledních letech dvě menší království… Ale elfové mají na své straně mnohem víc mágů a magie, než oni. Nemyslí si, že by to pro něj byla porážka s ostudou, dokonce je přesvědčen, že by vyhráli nakonec. Jenže ztráty, ty by byly obrovské… A i když dává svému rádci za pravdu a sám by tě ušatým parchantům nejradši ty uši ztupíroval, rozum mu říká, že tato jeho nabídka je ne velkorysá, ale rozumná… Ústupek z obou stran. I když ústupky dělal jen velmi nerad…

„A prozradíte mi, na kterém mostě přes Dehyndreu chcete to tržiště zbudovat?“ Že k tomu není ani jeden uzpůsoben snad nemusí zdůrazňovat. Je jasné, jak to ten elf myslel, že se zbuduje na Koreanoské straně hranic již za řekou. Zcela záměrně, aby ty jejich hranice mohly zůstat zavřené.

Vráska na čele prozrazovala jak usilovné je jeho přemýšlení, přestože v ničem jiném to znát nebylo.

Rádce tiše sykl koutkem úst, až to vypadalo jako škleb. Tak tohle ti neprojde, panáčku, tohle si s tebou vyřídím! Pohrozil v duchu vyslanci. Poznal totiž, že tuto “bitvu“ právě prohrál…

„Na žádném z mostů. Vybudujeme tržiště tam, kde stojí malá víska, poslední před mostem Dramris. Velké tržiště, kde budou moci obchodovat vaši lidé i můj národ spolu v míru.“

Zbudovat jim ještě tržiště, jak nesmírně podlézavé. Jasně to značí, že se nechceme pouště do války. Ne kvůli strachu z prohry, jistě že nemůžeme prohrát, ale spíš z obav ze samotné války. Naše království je odříznuté a nechceme, aby posvátný národ elfů proléval svou krev, kvůli hamižnosti lidí.

Faileon si upravil neposedný pramen světlých vlasů, které se mu zamotaly do spony pláště a na chvíli vypadal naprosto nepřítomen, než opět pozvedl svůj chladný pohled ke králi a jeho rádci.

Spoléhal na to, že lidské království uklidní touhle velkorysou možností.

Velkorysou?

Ne, jsou to jen drobky, které je necháme považovat za velkou hostinu. Těch pět učenců si dobře vyberou. Samozřejmě většině z těch pěti učenců nedají žádné nebezpečné vědomosti. Nejsou hlupáci. A na tržišti budou prodávat jen zboží, které mají navíc, nebo je nekvalitní, což lidé stejně nepoznají.

„Je to vzácná nabídka, Vaše Výsosti. Ale nebude trvat věčně. Nás národ je schopen ustoupit a pokusit se obnovit po kouskách původní mír, zatím za těchto podmínek. Ale rozhodnutí je samozřejmě na vás.“

 

Jak jinak… Když si tak vybaví mapu, musí uznat, že sám by volil stejné místo. Samozřejmě, kdyby o něco takového doopravdy stál, a to nestojí, ale bohužel…

„Vzácná nabídka…,“ protáhne. Jistě, velkorysá a ušlechtilá, že? Nenechte se vysmát! Odfrkl by si, ale takto mohl jen v duchu.

„Nuže dobrá,“ nadechl se král, unavený už tím řečněním.

„Promyslíme vaši nabídku. Do příštího úplňku, dostanete svou odpověď.“ S tím vstal z trůnu a dal tak najevo rádci i své paní, že je setkání u konce.

„Můžete jít,“ propustil i vyslance.

Majordomus vstal, aby vyvedl hosta ze Síně králů, který nebyl vládcem pozván, ani k tomu, aby ve zdech hradu směl strávit noc.

Starý muž se omluvně elfovi uklonil až za zavřenými dveřmi, ale mluvit do toho mu nepříslušelo…

Vyšel z královských komnat a následoval majordoma. Opravdu neočekával, že zde bude nocovat, i když se to slušelo a patřilo. To, že král mu nenabídl nocleh, jako vyslanci, ho hodně urazilo a proto cestou ke svému kočáru, taženém dvěma překrásnými, bílými, mohutnými koňmi jen tiše svíral ruku v pěst.

Taková neomalenost. Ubohost, jak si král dovolil hned nepřijmout.

Rozčilovalo ho to stále víc. Byl však odhodlán se za úplňku vrátit a požadovat jasné rozhodnutí.



Buď mír, nebo válka.

Nyní to bylo na tom hrubiánském lidském králi. Nemohl popřít, že si na chvíli přál, aby král odmítl. Aby mohl doma lobovat o vyhlazení celé té lidské rasy, která ho urážela už jen svou existencí.

Nastoupil do svého kočáru spěšně, bez nějakého zdvořilého rozloučení, i dveře za sebou zabouchl jako marnivá žena, která nedostala to, co chtěla. Jeho stráže naskočily na dva grošované koně, hned vedle kočáru a jen si spolu vyměnily mírně posměšné pohledy, první známka toho, že opravdu nebyly jen prázdnými nádobami, ale že mají i nějaké své emoce. Během chvíle se kočár rozjel.