Jezdec

Zamračil se, ale já nemohl ustoupit. Nesměl jsem, i když mé tělo chtělo přesný opak.

Olízl si rty a mě vyschlo v ústech. Ten polibek byl příliš čerstvý, příliš naléhavý, abych ho dokázal dostat z hlavy a nechtěl ještě víc.

Přikročil blíž, ale já nechával ruce mezi námi, abych ho mohl v tom nejhorším (opravdu nejhorším?) případě opět odstrčit.

Proč? Co vy víte o mém srdci? Nic!

Vy jste byl ten, kdo odešel bez jediného slova!

Zatajil se mi dech a mé napjaté ruce ochably.

Celý měsíc co? Chtěl jsem vědět. Chtěl jsem, aby to dořekl, aby mi odpověděl. Nějak, alespoň nepatrně vysvětlil, co tohle má znamenat.

Ale on mlčel.

Řekněte mi to! Vyzíval jsem ho téměř zoufale prosebným naléhavým pohledem. Tlukot srdce mně ohlušoval, jak strašně moc jsem si přál slyšet, že ho to mrzí, že na mě myslel, alespoň chvíli… Jak naivní! Vynadal jsem si.

Odstoupil a odešel. Díval jsem se za ním a osten zklamání projížděl mým tělem a srdcem jako ostrý kůl.

Bolelo to. Už nebylo proč se nutit stát. Svezl jsem se do židle. Jeho poslední slova ve mně doznívala. Zajel jsem si dlaní do kalhot, já… Potřeboval jsem to. Znovu už ne…, pomyslel jsem si a tiše zasténal.

Ani jsem si nebyl jist, jestli vůbec věděl, kolik toho těmi slovy řekl. Co to mělo znamenat? Že přijímá knížecí dar? Že si mé tělo chce zase co nejdříve vzít? Nebo snad nějaké bizarní vyznání lásky?

Slzy se mi spustily po tvářích. Chtěl jsem být chladný a odměřený a nedokázal to. Selhal jsem, sotva jsme se jedinkrát viděli. Co teprve budu-li s ním žít v jednom domě?

Zavřel jsem oči, a zatímco jednou rukou si proháněl chloubu, tou druhou jsem si sahal do vlasů, na ústa, po hrudi… dokonce i k dírce jsem zavítal, tak strašně prázdný jsem si připadal. Nohy jsem roztáhl doširoka a vnímal jen svůj vzrušený dech a s myšlenkami na něho uvolňoval napětí až po samý vrchol úlevy.

Proč…? Kroutil jsem zoufale hlavou. Proč…?

Chvíli jsem pak jen dýchal a odpočíval. Pak jsem si ale uvědomil, že po sobě musím uklidit, aby nic nepoznal, až přijde. Přinutil jsem se vstát a setřít všechnu nečistotu. S námahou jsem pak došel k posteli a padl na ni na bok čelem ke zdi. Slíbil jste, že mě ochráníte, ale jak mě chcete chránit před sebou, ctěný Failione?

Vyšel jsem ven a rozezleně jsem to rázoval přímo ke stájím. Nejspíš jsem budil děs v očích mladých rekrutů, kteří mi z cesty doslova uskočili. Pokud by to neudělali, ví bůh, že by je ztrestal hodně ošklivý osud. Byl jsem unavený, navíc rozzlobený odmítnutím toho chlapce. Nechápal jsem to. Ale věděl jsem, že prostě musím ven, než bych řekl něco nevhodného, čeho bych pak litoval.

Možná…jsem se mýlil s jeho srdcem? Nerozuměl jsem těmhle lidským pocitům. Nechal jsem, se tak snadno uvést do tohoto neutěšeného stavu. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Do stájí jsem přímo vlétnul, jako bych je chtěl rozbořit a zastavil jsem se až u svého koně, který spokojeně ve svém stání přežvykoval seno. Zahlédl jsem hnědou čepici vykukovat z boxů. Mladík, co se nejspíš staral o stáje se dokonce bál mě byť pozdravit. Kdyby v tu chvíli můj pohled uměl zabíjet…

„Kdy bude můj kůň připraven na cestu?“

Mohl jsem žádat nového a nezdržovat se. Ale nechávat tu svého milovaného Amru jsem nehodlal. Jeho ušlechtilost a krása, spolu s dokonalými jezdeckými vlastnostmi z něj dělala něco víc než prostředek ke krácení vzdálenosti.

„Za pár hodin pane, musí se nasytit…“

„Za dvě hodiny. Ani o minutu déle. A najdi mi druhého koně, mírného a dobře ovladatelného. Pošlu ho poté po vašem poslovi zpět.“

Jasné ultimátum, které nestrpělo odmlouvání, dopadlo na mladíka ve stájích jako tvrdá hůl. Jen ustrašeně zakýval hlavou a hluboce se poklonil s příslibem, že vše bude připraveno za dvě hodiny.

Hned poté jsem stáje opustil a doufal, že rázováním kolem pevnosti se alespoň trochu uklidním. Promluvil jsem i s Haliran a jejím spolubojovníkem. A i když se snažili být dobrou společností, jejich slova jsem skoro neposlouchal a tvářil se jen mírně přátelsky. Moje mysl se zaobírala jinými věcmi. Překvapivě mě ale nucení komunikovat s těmito strážci donutila zase se trochu uklidnit a najít svůj klid. Přestat být tak rozčilený však bylo snad nemožné. Po půl hodině jsem se s nimi rozloučil a zamířil zpět do ubikace.

Byla to má zkouška, nebo mé mučení?

Rozhodl jsem se ale k mladému zahradníkovi raději zachovat odstup, aby se znovu neopakoval můj výbuch nečekaných emocí, které jsem neuměl ovládnout. Doufal jsem, že se mi to podaří.

Když jsem došel až ke dveřím, ještě jsem na chvíli zaváhal, než jsem ale nakonec vešel dovnitř. Vše bylo jako dřív, jen mladý zahradník zabral mou postel. Bylo mi jasné, že odpočinek v tom případě nepřipadá v úvahu. Povzdechnul jsem si skoro neslyšně a zamířil k jedné ze židlí, kterou jsem odsunul a alespoň se usadil, než jsem na chvíli zavřel oči.

Mohl jsem ho z postele vyhnat, jako jeho pán nebo ho drze stáhnout dolů i proti jeho vůli. Nechtěl jsem se ale uchylovat k takovýmto řešením.

Co budu dělat? Ptal jsem se sám sebe. Rozčílil jsem ho, ale proč vlastně? Nechápal jsem, co tím chtěl říct. Tak strašně moc naléhal, chtěl si mě přivlastnit a přitom vím, že o mě vůbec nestojí…

Nevím, jak dlouho jsem jen ležel, hleděl do té zdi a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Jak málo stačilo a znovu bych se mu odevzdal. Připadalo mi šílené, jak moc mé tělo zrazovalo vůli rozumu. Tak moc jsem si v té chvíli přál podlehnout a nechat se objímat a líbat. Z nějakého důvodu mi tento jeho výbuch zlosti připadal nejupřímnější, co jsem od něj zatím viděl. Ale mě jen všechno znovu bolelo. Odešel a já zůstal zase sám. Bude to tak vždy? Nevěděl jsem. Nesmím na něj tak reagovat! Nesmím v nic doufat! Je, jaký je… Ve své sobeckosti si bere, co chce a neohlíží se na city druhých. A on mi bude říkat, po čem touží mé srdce? Odfrkl jsem si a můj pohled se pomalu ale jistě stával chladným a vážným. Ať chce mé srdce cokoliv. Nedovolím, aby bylo znovu zraněno tím arogantním mužem.

Vešel do pokoje. Vnímal jsem jeho kroky, i jak usedl na židli, kde jsem ještě před chvílí sám…

Vydechl jsem si a přiměl se, se otočit na druhý bok, posadit se a pak i vstát.

Neřekl jsem nic. Jen přešel k oknu, opřel se vedle něho ramenem o zeď a zadíval se na nádvoří pevnosti. Nechtěl jsem nic říkat. Měl vlastně pravdu svým posledními sovy. Můj život teď patří jemu, ať se mi to líbí nebo ne. A beztak nevím co a kde bych jinak měl dělat. Můj život, možná mé tělo… Ale nic víc!

Vzpomněl jsem si na tu róbu, která zůstala v uzlíku, který nyní ležel vedle jeho židle.

„Vaše oblečení, je v balíčku u vašich nohou,“ přiměl jsem se nakonec odměřeně prolomit nastalé ticho.

„Vyčištěné a složené, jak jste si přál.“ Tedy alespoň bylo, než jsem vyrazil.

I když jsem slyšel jeho slova, nechtěly se mi otvírat oči. Únava si vybírala své. Přesto jsem se trochu pousmál. Nebyl to ale milý úsměv, spíše bodal jako sto nožů. Rozhodl se zůstat jen sluhou a já mu to hodlal dopřát a nechat se tím udávit. I když jsem mu nabízel víc, odmítl to. A má zlost nemizela. Jen jsem jí dostal pod kontrolu a přestal jí projevovat navenek.

„Vidím, že si ještě pamatuješ na své povinnosti….sluho.“

Urazit a odmítnout elfa byla jeho největší chyba. Obzvlášť takového elfa jako jsem byl já. Jistě své chyby bude ještě litovat.

Chvíli jsem uvažoval, jak by bylo hezké se převléct, lákala mě čistá róba. Sjel jsem pohledem po svém ošacení a trochu se ušklíbl. Pršet naštěstí nad ránem přestalo, takže jsem věřil, že už se tolik nezamažu. Proto jsem natáhl ruku k tomu balíčku a vybalil onu tuniku. Překvapilo mě, že jsem v něm našel i lahvičky do koupele a převážně, masážní olej, který jsem použil při naší společné noci. Lahvičky jsem v uzlíku ponechal, kromě té jedné, která nás tehdy spojila. Tu jsem demonstrativně postavil na stůl, abych ho vyděsil.

Mohl jsem si jeho tělo vzít násilím, nejspíš by se mi neubránil. Měl však jediné štěstí, že jsem nebyl násilný typ a zrovna vynucený akt mi nepřišel ani vzrušující.

Balíček jsem nechal na stole a vstal. Pak jsem shodil svůj špinavý plášť a začal i rozepínat svou tuniku. Ani jsem však na něj nepohlédl. Choval jsem se jako by byl opravdu sluhou a vůbec v pokoji ani nebyl.

Svou ušpiněnou tuniku jsem složil zpátky do uzlíku a nechal své vlasy spadat po mých zádech až k pasu. Chvíli mi trvalo, než jsem své tělo zpět zahalil a teprve poté jsem ho propálil pohledem.

Nedíval jsem se na něho. Neměl jsem na to sílu. Zvlášť, když mě opět oslovil jako svého sluhu. Bolelo to…

Ano, pamatuji…, pomyslel jsem si vážně, jen smutný nejvíc v mém životě.

Periferním viděním, jsem zahlédl, jak vstal a vyndal čistou róbu z uzlíku. I tu lahvičku s olejem, kterou postavil na stůl, aby byla na očích.

Začal se svlékat, ale i když vše nasvědčovalo tomu, co by mohlo přijít, nemyslel jsem, že by se k tomu teď uchýlil.

Mezí námi vězela propast. A každý z nás se rozhodl, že ji nepřekročí…

Když se oblékl, ucítil jsem na sobě jeho pohled. Ta němá výzva v nich byla patrná, i když jsem se do té ocelové šedi přímo nedíval.

Zavřel jsem oči, nadechl se, vydechl a odstoupil od okna. Přistoupil jsem ke stolu s vážnou tváří, zvedl tu lahvičku a vložil ji do uzlíku k tunice a zbytku lahviček. Tehdy jsem své jediné zavazadlo zpátky zavázal a vzhlédl k němu.

„Přejete si ještě něco, pane?“ Nemohl jsem mlčet, ale ani mi nebylo známo, že musíme dvě hodiny čekat, než bude vše připraveno k našemu odjezdu. Z celé té věci jsem byl jen víc zmatený a horší bylo, že on to nesměl poznat. Jenže já nikdy nebyl zrovna lhář, ani jsem obvykle nepotřeboval nic tajit. Začínal jsem si říkat, jestli to pro mě není nemožný úkol…

Dopnul jsem si v klidu svou tuniku a upravil své vlasy. Chtěl jsem na něj být zlý, ponížit ho, za to, jak se mnou jednal. Ale nějak to nešlo. Nemohl jsem. Svůj zrak jsem odvrátil od toho jeho pohledu. Cítil jsem jeho odvahu, opravdu už nebyl dítětem, udělal jsem z něj muže.

„Ne, nic. Za dvě hodiny odjíždíme.“

Neměl jsem mu co víc říct. V místnosti bylo až děsivě nedýchatelno. Ta ponurá atmosféra, která se táhla kolem. Měl jsem ještě čas a když už uvolnil jedinou postel v místnosti, zamířil jsem k ní a opět se na ní složil. Pak jsem se natočil tak, abych se na něj nemusel dívat a nerozčiloval mě ten jeho odmítavý výraz.

Víc jsem mu neřekl. Jasně jsem mu kladl před tím na srdce, že nesmí odejít. Sice by ho elfové jistě nezastavili, věděli, že je tu se mnou, ale jistota byla jistota.

Dvě hodiny utekly velmi rychle. Ani nevím, jak jsem se propadl do krajiny snů. Ta cesta do hraniční pevnosti si vybrala svou daň. Nepřevaloval jsem se, ležel jsem naprosto tak, jak jsem usnul. Dokud mě nezbudilo koňské ržání pod oknem. Prudce jsem rozlepil tedy oči a hned se posadil. Poznal bych zaržání svého bělouše kdekoliv. Nejspíš už byl čas a čekal nás odjezd. Posbíral jsem své vysoké tělo z postele a vstal. Rychle jsem si prohrábl své vlasy, které se trochu zacuchaly, a rozhlédl se po chlapci. Byl jsem ještě rozmrzelý, takže jsem nehodlal tolerovat odmlouvání.

„Jdeme, vezmi si věci.“

Hned poté jsem zamířil ven z ubikace a zamířil ke svému koni, kterého jsem pohladil po nose a přejel i na jeho krk. Pozdravil jsem ho pár šeptavými slovy v elfštině, do jeho ucha a kůň, jako by mi přesně rozuměl, jen pokýval hlavou a odfrkl si.

Pak jsem se zahleděl na druhého menšího hnědáka a na podkoního, který oba koně držel za uzdy. Tenhle kůň se zdál být vyhovující, pro můj doprovod. Byl osedlán a připraven. Zdál se klidný.

Byla před námi dlouhá cesta.

Uhnul pohledem. Další ostrý střep do mé hrudi. Jakoby mne oblékl do rubáše s všitými hřebíky a bylo jen na něm, jak silně jej utáhne, či povolí.

Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout.

„Rozumím,“ vypravil jsem ze sebe na souhlas a očima ho vyprovázel k posteli. Lehl si a otočil ke mně zády. Jen další z odmítavých gest.

Sedl jsem si na tu židli a zavřel oči. Potřeboval jsem utišit tu bouři, která ve mně vřela. Měl jsem dojem, že se mě něco pokouší rozervat na dva kusy. Dva menší, ještě hloupější a ještě ošklivější…, ušklíbnul jsem se.

Otevřel jsem oči, již zase o něco klidnější a všiml si, jak mělce oddechuje. Ležel ke mně zády, neviděl jsem do jeho mramorové tváře.

Ale nutkání vstát a podívat se na něj, když spí, jsem pocítil silně. Jeho vlasy lákaly, jako tekoucí řeka. Ruce mi svrběly.

Tehdy když usínal, vypadal tak bezbranně a jemně…

Ale už pro to jsem musel všechny ty myšlenky potlačit a jen čekat. A že to bylo dlouhé čekání…

Bylo více než jasné, že nesmím slevit a nesmím ustoupit. Protože kdybych tak učinil, zamotal bych se do té jeho pavoučí sítě tak moc, že už by pro mě nebylo úniku. A já mu nemohl věřit. A nemohl jsem věřit ani svému srdci, které mu téměř málem propadlo.

A tak jsem tam mlčky seděl a čas plynul kolem mě.

Uslyšel jsem zaržání.

Faileon se na posteli posadil a rázem stál na nohou.

Beze slova jsem přikývl, popadl uzlík a klobouk a vyšel ven za ním. Nevěděl jsem, zda si ho smím nasadit nebo ne, ale protože se zdálo, že jsou z mého zjevu všichni elfové spíš tumpachoví než moudří, nasadil jsem jej a vyšel za svým novým pánem na nádvoří, kde již čekali dva koně.

Hned mi na rtech vykvetl drobný úsměv.

Elf šel k tomu bílému. Ještě nikdy jsem neviděl tak nádherného koně. Ten hnědák vypadal stejně dobře, jako koně mého knížete, ale tenhle hřebec byl ještě o několik lig výše.

Přišel jsem k nim a každého nechal očichat moji dlaň. Rád bych jim i něco přinesl, ale nic jsem neměl. Oba koně si přičichli a zafrkaly. Nechaly se dokonce i pohladit. Toho elfova jsem pohladil jen po nose. Toho hnědého i po hřívě krk až k sedlu.

A jé… Uvědomil jsem si, že teď bych na něm měl vlastně asi jet. Nikdy jsem neměl problém se zvířaty. Všechna mě měla ráda, jakoby si podvědomě snažila získat mé srdce. Možná z respektu, možná ze strachu abych je snad nesnědl, ale spíš pouze vycítili, že je mám rád a jsou mi blíže než lidé.

Jenže nikdy jsem na koni neseděl. A tak mi nezbylo než to i říct: „Omlouvám se, ale… Neumím jezdit na koni.“

Zahleděl jsem se na vyslance, kterému má slova patřila spíš než podkonímu.

Zahleděl jsem se na mého nového sluhu, jak hezky hladil oba koně. Měl jsem radost, že s koňmi nemá problém. Má rodina už po staletí šlechtila tyto nádherné majestátní bělouše. Proto jsem k nim měl velmi úzký vztah. Když ale z Cassia vypadlo, že neumí jezdit na koni, chvíli jsem jen na něj pomrkával, jestli to myslí opravdu vážně. Když jsem ale poznal, že nelže, musel jsem se rozesmát.

Podkoní se trochu nechápavě po mě ohlédl, tak jako několik strážců, kteří náš odjezd sledovali.

„Neumí číst, psát, ani jezdit na koni…co jsem to jen dostal za dar?“

Ušklíbl jsem se, a zaryl do něj pěkně ostře.

Nepopírám, mohl jsem si ho vyhodit k sobě na koně. Bylo by to jednoduší jak pro mě, tak pro Cassia. Ale jelikož můj kůň neměl moc času na odpočinek a cesta byla dlouhá, nechtěl jsem ho zatěžovat další váhou navíc. Přešel jsem tedy k onomu hnědákovi a trochu poupravil třmeny, pak jsem na Cassia kývl.

„Pojď sem. Z druhé strany. Pokud zvládneš sedět a držet se, bude to stačit, pro tentokrát.“

Nedělalo mi problém případně mladíka nahoru vyzvednout. Ale chtěl jsem mu nejdřív ukázat, jak se nasedá na koně. Mohl to alespoň zkusit.

Když mladík přešel ke mně trochu blíž, začal jsem s vysvětlováním. Stál jsem mu skoro za zády a to v těsné blízkosti.

„Sevři tady sedlo rukama. A nohu zahákni tady do třmenu. Tu druhou nohu.“

Přejel jsem dlaní jeho druhou nohu od kolene až na stehno, abych mu ukázal, že musí stát i trochu bokem, aby se mu to povedlo.

„Zapři se vší silou, odraz se nohou od země a přehoupni jí koni přes hřbet. Usaď se doprostřed sedla.“

Doufal jsem, že se dokáže alespoň vyhoupnout, pak mu případně pomůžu dosednout. Dotýkat se ale jeho těla pro mě bylo hodně omamné. Musel jsem si dávat pozor, aby to nebylo tak jasně patrné.

Jeho smích byl ostrý. Neznělo to ani jako upřímné pobavení, ale nešlo ani o čistý výsměch. To až jeho slova zabolela. Přesto jsem jim ale čelil čelem.

Ten okamžik kdy váhal, netrval moc dlouho. Z čeho jsem však neměl dobrý pocit, byly pohledy přihlížejících elfů.

Faileon přistoupil k mému koni, chvíli tam něco na sedle upravoval a pak mi přikázal, abych přišel blíž. Hlavně klid… Klid!

Stísněně jsem polkl a přikývl. Když jsem se ale podíval vzhůru do sedla, zrovna jistě jsem si v tomhle bodě nepřipadal.

Přistoupil jsem blíž a přemýšlel, jak že se tam vlastně leze. Můj pán si ale stoupl těsně za mě, aby mi udělal první lekci. Doslova.

Jeho blízká přítomnost mně znervózňovala. Sevřel jsem sedlo, ale necítil v dlaních zrovna velkou sílu. Pokoušel jsme se zvednout nohu a zaháknout ji v třmenu, jak říkal, ale nešlo mi se trefit. A on mě pak ještě upozornil, že tam dávám špatnou. To ne…

Připadal jsem si opravdu hloupě.

Když mi sáhl na stehno, musel jsem zatajit dech. Pane, tady ne…, zaprosil jsem v duchu a byl vděčen za klobouk, že mi nebylo vidět do tváře.

Když jsem zvedl druhou nohu, na třetí pokus se mi podařilo trefit do toho kymácejícího se otvoru. Řekl, ať se pořádně odrazím, tak jsem se dvakrát nadechl a odrazil se. Byl moc blízko, potřeboval jsem se z toho vymanit, ale…

Jak jsem se silou odrazil a druhou nohou zapřel v třmenu, nedostal jsem se dost vysoko, abych přehodil nohu hnědákovi před hřbet, ale bohužel akorát tak vysoko, abych svého pána omylem kopl.

Jau! Přivřel jsem oči, zaťal zuby a dopadl zpět do stoje.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě a omluvně zároveň. Otočil jsem se na něho alespoň hlavou. Rád že vůbec stojím na té jedné noze, protože druhá stále zůstávala zavěšená.

„Nechtěl jsem…“

Kopanec jsem opravdu nečekal. Jelikož jsem se mu chystal podepřít pozadí a do sedla ho prostě dosadit, nemohl jsem stihnout uhnout. A netvrdím, že to nebolelo. Přejel jsem si dlaní po rameni, které dostalo přímý zásah, a zavrčel. V očích mi opravdu zaplála zlost, kterou jsem málem mladíka ubodal. Má trpělivost docházela a cítil jsem, jak to v davu elfů kolem zašumělo. Nehodlal jsem se tu dál zesměšňovat. Ustoupil jsem a sevřel uzdu koně, pak jsem zatáhl a odvedl zvíře, které za nic samozřejmě nemohlo ke dřevěným bednám, ve kterých se dováželo ošacení a jídlo. Skopnul jsem jednu bedýnku a udělal mladíkovi improvizované schody. Nikdo kolem si netroufl skoro ani dýchat.

„Znovu!“

Můj hlas zazněl dost ostře, měl poslední možnost. Schody s bedýnek by měli dostačovat, aby si mohl nalézt do sedla. Pokud se mu to nepovede, půjde pěšky. Nechtěl jsem se tady dál zesměšňovat. Kývl jsem na podkoního a dal mu uzdu onoho hnědáka, aby ho držel. Já se elegantně vyhoupl do sedla svého koně a čekal už jen na svého nového sluhu. Byla to zkouška. Se mnou to bylo tak, uč se rychle, nebo bude zle.

Po jeho pohledu mi málem zamrzla krev v žilách. Tak moc se na mě zlobil… Ale já říkal, že to neumím…

Ne, že by mě to omlouvalo.

Popadl otěže koně a já tak-tak stačil vyndat nohu ze třmenu, než ho začal odvádět k bedýnkám.

Suverénně jednu skopl. Atmosféra kolem nás znovu zhoustla. Jeho příkaz byl nekompromisní a těm ledově chladným šedým očím se nedalo odporovat. Udělal jsem, jak řekl. Vylezl si na bedýnku, chytil se hrušky sedla, dal nohu do třmenu a vyšvihl se nahoru. Měl jsem štěstí a podařilo se mi to správnou stranou, takže jsem na koni ani neseděl obráceně.

„Děkuji,“ vypravil jsem ze sebe alespoň, přímo do očí, jsem se mu ale nepodíval. Nechtěl jsem ho kopnout a mrzelo mě, že pro něj působím tak bezcenně, jako tu před chvílí naznačoval ostatním elfům.

Počkal jsem v sedle, dokud se i on nevyšvihne do sedla. Vést mého koně, ale musel za uzdu on, protože jsem nevěděl co dělat.

Byl jsem odvážen z pohraniční pevnosti jako zbytečné břemeno a zrovna tak se i cítil…

Netušil jsem jak dlouhá cesta je před námi, ale stačilo mi vědět, že pán Faileon je naštvaný, abych se držel toho tíživého ticha mezi námi a pokud možno se verbálně neprojevoval.

Cesta byla opravdu dlouhá. Nemohl jsem jet tak rychle, jak bych si přál. Ale aspoň jsem nemusel tak moc hnát. Na mladíka jsem se vůbec neotočil, poslouchal jsem ale jeho oddechování, a kdybych slyšel nějakou ránu, zastavil bych. Jistě ho musel po celodenní jízdě hodně bolet zadek a stehna, z nepřirozené pozice v sedle. Ale k zájezdnímu hostinci jsme se dostali až pozdě v noci, blížila se už půlnoc. Naštěstí venku svítila lucerna, takže jsem neměl problém i k hostinci trefit. Bylo zamračeno, hvězdy ani měsíc nesvítily. U hostince jsem seskočil z koně a hnědáka přivázal raději ke kůlu k tomu určenému. Věděl jsem, že můj hřebec nikam nepůjde bez svolení a nenechal by se snad ani ukrást.

Nic jsem mladíkovi v sedle neřekl a jen zamířil dovnitř. Během chvíle vyběhl malý elfský chlapec a hned začal mého koně obdivovat. Mluvil jsem s ním výhradně elfsky a vysvětlil mu jak se postarat o koně.

Pak jsem zamířil ke Cassiovi, ale už jsem se raději příliš nepřibližoval.

„Nalehni na sedlo a sklouzni dolů. Tady přenocujeme.“

Počkal jsem si, až se mladík dostane dolů, tentokrát jsem mu nijak nepomáhal. Musel si poradit sám. Nesnášel jsem fňukání či výmluvy, jako „já neumím“ nebo „Já se bojím“.

To jsem nedokázal akceptovat. Když se dostal na pevnou zem, otočil jsem se a zamířil dovnitř objednat pokoj. Naštěstí ještě měli volný pokoj, i když jako vždy s jednou postelí. Byl však vkusně zařízený a čistý, jak se na elfí hostinec slušelo.

Kývl jsem mladíkovi k posteli a sám zamířil ke křeslu.

„Vyspi se a nech odpočinout svaly. Ráno vyrazíme brzy. V Sil Omerionu budeme zítra na večer, pokud udržíme tempo.“

Sundal jsem cestovní plášť a složil se do křesla. Nechtěl jsem s ním dál komunikovat, stále jsem se zlobil za ten celý den. Pořádně jsem protáhl své unavené nohy, skopal své jezdecké boty a zavřel jsem oči, abych jasně dal najevo, že spím. Ale opravdu jsem nespal ještě notnou chvíli.

Ráno přišlo velmi rychle a mě vzbudilo švitoření ptáků na parapetu okna. Pomalu jsem rozlepil oči, protáhl se a pomalu vstal. Naštěstí mé tělo nebylo tak rozlámané. I když jsem budil dojem aristokrata a namyšleného politika, dokázal jsem snášet i tyto tvrdé podmínky. Bylo na čase vstát. Zamířil jsem ke džberu se studenou vodou a trochu si opláchl obličej. Pak jsem namočil kousek ručníku a podle mu ho hodil na obličej, abych ho probudil.

Nikdy jsem neměl problémy s tím, abych byl tiše. A když už mi mlčení přestávalo stačit, zpíval jsem si, nebo mluvil ke květinám.

To však dnes nebylo možné. Měl jsem dojem, že ať se projevím jakkoliv, obdržím jen další káravý pohled. Proč by mi mělo záležet na tom, co si o mně myslí? Inu můj život by nyní v jeho rukou. Stačilo už, že byl naštvaný, nepotřeboval jsem, aby se zlobil ještě víc… Musí mi stačit jen se dívat.

Díval jsem se po krajině a myslel na docela jiné věci. Užíval jsem si vítr hladící mé líce, vůně širých luk a zvuky přírody. Cvrčci cvrlikali, káně kroužilo nedaleko číhající na hopkajícího zajíce. Nadýchané duchny mraků se převalovaly po nebi postupně sílící a halící krajinu do šera čím více se náš čas blížil večeru.

Jeli jsme po cestě. Byla široká, tak pro dva vozy vedle sebe. Já se jen držel. To on se staral, aby můj kůň držel svůj monotónní krok a vedl nás, i když se setmělo a my se brodily hlubokou nocí bez hvězd a měsíce. Už ani ti se na nás nedokázaly dívat. A mě bylo smutno.

Zastavili jsme u nějakého domu, který byl veliký a měl snad dvojí poschodí nad přízemním sálem. Také veliký dvůr stáje a stodolu…

Faileon sesedl, uvázal koně, ale jak sesednout, to mě nenaučil. Všechno u ž mě bolelo a byl jsem nebývale ospalý. Ale ani jedinkrát jsem si nepostěžoval.

Vešel dovnitř a posléze vyšel ven a řekl mi vše, co bylo třeba, abych sesedl.

Položil jsem se na sedlo, jak řekl, a noha mě odmítla poslechnout. Ze rtů mi splynulo slabé syknutí. Nechtěl jsem si stěžovat, ale celé tělo mě bolelo.

Myslím, že dneska už by se mnou nic nebylo, i kdybych se nebránil…, maličko jsem se ušklíbnul. Přišlo mi to vtipné, byť s příchutí hořkosti.

Nakonec jsem nohu přes hřbet přehodil, ale jakmile se ocitl na pevné zemi, nohy se mi podlomily a já i když jsem se snažil zachytit sedla, dopadl na zadek.

Vzhlédl jsem k němu, ale on mi ani podal ruku. Rozuměl jsem tomu přísnému odměřenému pohledu. Kolem nás byla tma ale lucerna a její zář se mu zrcadlila v očích a ty se zlověstně leskly. Tak moc, že jsem se přinutil zvednout z posledních sil a monotónně kráčet za ním. Naznačoval mi, že jsem pro něj bezcenný. Ukazoval mi to teď víc než před tím a já mu nechtěl dát záminku, aby mnou ještě více pohrdal. I tak to bolelo téměř k nesnesení.

Dovnitř jsem s ním šel už jen ze setrvačnosti. Je okrajově se mi dařilo vnímat, kde budeme mít pokoj a že bude jen jediný. Tentokrát však pomyšlení, na společný pokoj ve mně nestačilo ani pořádně vyvolat neklid, jak jsem byla unavený a stěží kladl nohu před druhou. Když jsme do pokoje došli připomněl mi pokoj pro hosty, u mého knížete.

Ale ani to už ve mně nevyvolalo žádnou reakci.

Přikývl jsem mu a až pak si uvědomil, že mě posílá spát do jediné postele zde.

Viděl jsem ho sedat si do křesla a věděl, že tak by to být nemělo. Jediný pohled jeho chladných očí mě však přesvědčil, abych neodporoval a zalehnul.

Došel jsem se posadit, zul si boty, ale víc se nesvlékal. Asi i tak trochu ze strachu, jak by to mohlo skončit, kdybych si nedal pozor.

Sotva jsem si však lehl na bok a na kraj postele, má ztěžklá víčka se zavřela jako ověšena ocelovým závažím, které dopadlo na oči i tělo nečekaně silně. Byl jsem zvyklý pracovat poměrně těžce a neúnavně, ale zažil jsem hluboký vnitřní otřes, den chůze, noc téměř bez spánku, den napjatého čekání, další vypětí tentokrát psychické v pokoji s elfským vyslancem a pak zbytek odpoledne a půl noci v sedle si vybral svou daň.

Můj spánek byl hluboký, podobný spíše bezvědomí, ze kterého mě probudil až mokrý hadr na mé tváři.

„Ehhh…,“ zamručel jsem rozespale, ztěžka otevřel oči a uviděl ho u džberu s vodou. Musel jsem vypadat už poměrně uboze. Unavený, rozlámaný, rozcuchaný a špinavý…

„Dobré ráno,“ vypravil jsem ze sebe a vysoukal se z postele i s namočeným ručníkem. Dokolébal jsem se ke džberu, a také se opláchl. Potřeboval jsem to jako sůl. Když jsem se zahlédl v zrcadle, už jsem si i připadal jako lesní strašidlo. A to pojedeme dnes celý den? Jen při té představě bych nejradši zapadl zpět do peřin.

Ale neudělal jsem to. Nestěžoval jsem si, dokonce jsem se snažil tvářit odhodlaně.

„Už je čas?“

„Ano, už je čas.“

Kývl jsem. Můj tón zněl dnes poměrně smířlivěji než včerejšího dne. Možná jsem se z toho vyspal, kdo ví.

„Dole se nasnídáme a pak vyrazíme. Jsi schopný další cesty?“

Zahleděl jsem se na něj zvědavě. Nevypadal zrovna na to. Ale bohužel to jinak nešlo. Hlavní město bylo ještě daleko.

„Pokud ti dělá problém jízda, můžeš jít kus pěšky.“

Sice by nás to zpomalilo, ale byl jsem ochoten udělat malý ústupek, když jsem viděl jeho výraz. Možná…se mi ho zželelo? Nebo něco takového.

Oblékl jsem si svůj plášť a nazul své boty, pak jsem vyrazil ke dveřím, nechal jsem je pootevřené a dal mu tak možnost soukromí. Sám jsem zamířil dolů a objednal opravdu štědrou snídani. Sám jsem měl docela hlad a hádal jsem, že ten mladík ho má také.

Usadil jsem se k malému stolku a nechal jsem hostinskou nanést na stůl všechno jídlo a hned jsem se pustil do jídla. Nečekal jsem na něj, kdo ví, jak by mu dlouho trvalo přijít. Sem tam jsem pronesl pár slov z hostiteli, ale byla to jen klasická zdvořilá konverzace.

Přikývl jsem, odložil ručník a šel si pro uzlík a klobouk. Jeho tón sice nebyl už tak přísný, ale já nechtěl být jen závaží pro jeho aristokratickou vznešenost.

„Ano,“ odpověděl jsem mu. Nebylo to tak, že bych nedokázal posoudit svůj stav, žádné předstíraná hrdost. Nechtěl jsem zdržovat, ale kdybych doopravdy nebyl schopen cesty, přiznal bych to. Řekl jsem, že jsem, protože věřím, že to zvládnu. Jsem sice unavený, ale spalo se mi dobře a až se trochu najím, tak to sice bude asi náročný den, ale měl bych to vydržet.

„Není třeba, zvládnu jet. Musím se to naučit.“ Tak jsem to opravdu cítil. Bylo více než zřejmé, že teď si již se zahradničením nevystačím. A pokud se mám učit číst a psát, tak i jezdit na koni…

Došel jsem se obout.

Elf odešel první bez dalších slov. Prostě vyšel ze dveří. Nechal je sice pootevřené, ale i tak mé srdce trochu pokleslo. Vyrazil jsem hned za ním. Nechtěl jsem zdržovat a pravda byla i ta, že jsem měl hlad.

V sále bylo mnoho stolů a u jednoho elfský vyslanec. Přisedl jsem k němu beze slova, a nevěděl, co si z těch všech pokrmů bych si měl vzít, protože jsem ani jeden neznal. Nakonec jsem si vybral něco, co vypadalo nejmenší, a ochutnal. Chutě, které se mi rozlily po patře, byly ojedinělé a úžasné. Až v té chvíli jsem si uvědomil, jak veliký je můj hlad.

„Je to dobré…“ sdělil jsem svůj názor a pousmál se. V očích mi zajiskřily dychtivé jiskřičky a já si vzal další. Bylo to moc dobré. Lepší než cokoliv, co jsem do té doby jedl.

„Moc dobré,“ dodal jsem upřímně a sám sebe jsem se snažil kontrolovat, abych nevypadl úplně nenažraně. Pravda ovšem byla, že jsem toho za poslední dny moc nenajedl a mám-li sedět další den v sedle, energii budu potřebovat…

Nakonec nám snídaně tak dlouho netrvala. Můj nový pán zaplati útraty, ten elfí hoch co včera v noci naše koně ustájil, nám je opět přivedl a já se hned začal rozhlížet po něčem, přes co na toho svého vysednu. Byla tam lavička. Dovedl jsem koně k ní a tak jako včera se nakonec dostal do sedla.

Namožené svaly se hned znovu ozvaly. Sotva se mi je podařilo trochu rozhýbat, už zase byly v té nehezké pozici ze včerejška, což se jim nelíbilo. Ovšem vypadalo to, že nás stále čeká ještě dlouhá cesta…

Cesta byla opravdu zdlouhavá a i já na jejím konci začal pociťovat únavu. Začalo se šeřit, když jsem svého koně po dlouhé době zastavil a zadíval se na obzor před námi. Už byly jasně vidět bílé věže Sil Omerionu. S hrdostí jsem je chvíli sledoval, než jsem se ohlédl na chlapce za mnou.

„Pohleď, naše cesta je skoro u konce.“

Ani nevím, proč jsem měl potřebu mu to říct, nějak ho uchlácholit. Zlost už ze mě opravdu vyprchala a já už se k oné události nechtěl vracet ani v mysli či vzpomínkách. Pobídl jsem hned poté mého koně a zamířil k hlavní bráně, kudy jsme byli vpuštěni. Pár minut ještě trvalo, dostat se až na náměstí k mému domu. Až u něj jsem zastavil a trochu ztuhle seskočil z koně. Kdy naposledy jsem strávil tolik dní v sedle? Ale byť bylo mé tělo unavené, stejně tak i má mysl…cítil jsem tak nějak dobrý pocit z této cesty.

Kývl jsem na mladíka, aby také seskočil z koně a nechal uzdu uvázanou na sedle mého koně, pak jsem zamířil do domu a zavolal na Falraena. Hned jsem mu v rychlosti vylíčil situaci, o tom že jsem dostal dar. Ale více jsem o chlapci nemluvil.

„Postarej se o koně, a pak připrav pro toho malého koupel a vhodné čisté ošacení. Od zítřejšího rána se stane sluhou v mém domě. Pak si dáme večeři v jídelně.“

Pak jsem se otočil na Cassia a uvažoval, zda je představit. Nakonec jsem se rozhodl, že to bude nutné.

„Toto je Falraen, můj sluha. Zítra ti ukáže, co bude tvými povinnostmi v tomto domě. Nyní mě ale následuj, ukážu ti tvůj pokoj.“

Měl jsem pravdu. Cesta byla dlouhá. Už jsem se nemohl soustředit na krásy světa kolem sebe. Dokázal jsem se dívat pouze před sebe. Nebo později už ani to ne. Nespal jsem ale hlava mi klesala na prsa a zjistil jsem, že když zavřu a oči a soustředím se na bolest, přestává být tak silná. V jednu chvíli jsem si dokonce představoval, i že letím nad krajem…

Koni ale jakoby se to nelíbilo a začal nepokojně frkat. Jeho pohazování hlavou mě přinutilo procitnout a pohladit ho, aby se uklidnil. I když Faileon tvrdil cosi o nějaké magii v mém těle, myslím, že to poslední čeho se ten hnědák musel bát je, že bych ho třeba s sebou zvedl do oblak. Sám jsem se při té představě pousmál.

Ale většinu času jsem měl rozbolavělé tělo a byl unavený. Pojedli jsme po cestě jen jednou, málo a v sedle.

A když už se začínalo šeřit a já se hrozil další noční pouti, konečně můj pán na chvíli zastavil. To byl ten okamžik, kdy mi připadalo, jako zásadní okamžik, tak jsem vzhlédl. Město před námi bylo velkolepé (A tím nemyslím, že by bylo velké a lepilo, ale že bylo nádherné na pohled).

Opět jsem se pousmál. Byl jsem rád, že mi ti řekl. Ještě nikdy jsem neviděl takovou nádheru.

„Zde žijete?“ zeptal jsem se, ale nebyla to otázka, která by vyžadovala odpověď. Vůbec ne. Spíš podivení se a konečná úleva, že už tam budem… Jako se obvykle ptají neposedné děti. Byl jsem šťastný, že jsem to vydržel až sem.

Vyjeli jsme dál. U brány stačilo, když se představil. Nikdo nechtěl, abych si sundával slamák, tak jsem taji svou ne-elfskou identitu až na náměstí, kde jsme projeli branou na pozemek mého pána.

„Zde žijete sám?“ Byl to velký dům. Moc veliký na jednoho člověka (a určitě i elfa).

Kývl na mě ať seskočím. Musím přiznat, měl jsem s tím nemalé problémy a neříkal bych tomu zrovna seskok, ale dostal jsem se na pevnou zem, a když se mé nohy přestaly chovat jako zlámané stéblo, a přestala se mi motat hlava, jsem se dokázal i postavit.

Můj pán šel mezi tím dovnitř a když vyšel, přivedl s sebou jiného elfa. Tenhle byl jiný, než Faileon, ale já si ho zase tak moc neprohlížel. Byl jsem šokován už tím, že tu byl a že stál vedle něho. Mohl snad on být tím, kvůli komu odjel a neřekl mi ani slovo? Někdo, na koho jsem se neměl ptát v naši společnou noc?

I když jsem byl unavený a na pokraji sil, vzedmula se mě vlna zlosti.

Zdálo se, že k němu Faileon mluví jinak než ke mě. Jako ke sluhovi, ale mezi nimi ve vzduchu neviselo nic. Snad vzájemný respekt přesně vymezených hranic.

I tak mi ale srdce v hrudi bušilo o poznání rychleji a silněji. Poprvé mě napadlo, nakolik vhodné vlastně je, abych vstoupil do jeho světa?

Falraen… Musejí mít i podobná jména? Jakoby nestačilo, že tu je!

Jako bych snad chtěl elfskému šlechtici odepřít právo na služebnictvo. Byl to přeci nesmysl. Dokazovala to i ta propast mezi námi…

„Cassius, těší mě,“ představil jsem se tomu muži.

„Dobře,“ hlesl jsem a následoval Faileona. Ukáže mi můj pokoj? On sám osobně? Zase už jsem ničemu nerozuměl a přitom bych si potřeboval spíš prostě jen lehnout a spát. Ačkoliv vidina večeře mne lákala. S koupelí jsem si nebyl úplně jistý, co bych si počal, mytí ve džberu či jednou za čas v neckách mi připadalo vždy vcelku dostačující…