Chráněnec

Cassius

Měl jsem náhle takovou sílu, že jsem bránu s ránou rozrazil. Vyběhl jsem do lesa a to byl ten okamžik, kdy jsem se přestal ovládat a zapomněl kdo, nebo co vlastně jsem. Běžel jsem lesem. Uhýbal mezi stromy, viděl jako ve dne, přeskakoval kořeny, a když už jsem byl dost hluboko, pachy mne dovedli ke stádu divokých prasat, kde jsem jedno prostě a jednoduše rozdrásal drápy (ani nevím, kde jsem je vzal) a zakousl.

Když jsem se probudil, ležel jsem schoulený jako nemluvně kde si v lese. Pusu, ruce i tělo od krve a zbytky divočáka ležely vedle mého zrasovaného, ale už zase plně lidského, těla.

Celý jsem se chvěl. Byla mi zima. Byl jsem unavený, sám a měl jsem strach. Slzy se mi spustily po tvářích a já je nedokázal zastavit. Nedokázal jsem se přinutit vstát ani hledat cestu zpátky. Nic jsem si nepamatoval, od okamžiku kdy jsem vyběhl ze zámečku ven. Při všech bozích, co jsem to provedl?

V loveckém zámečku

Faileonovi stráže byli víceméně připravení vždy, aby zakročili. Nebyli u toho, to by to Giltanaiovi nedovolili, ale přeci jen se jim něco doneslo a tak už pak vlastně čekali jen na pánův příjezd a instrukce, ale mimo toho že si je zavolala a venku vyskočil na koně, žádné nedostali. Nevadilo jim to, došli si pro své koně, vzali pochodně a rozhodli se jej následovat, hned jak to bude možné.

Falraen přikývl a odvedl sestru do kuchyně.

Koně jsem zastavil až v hlubokém temném lese. Všiml jsem si několika silných větví, které byly přelomeny jako stébla trávy, dokonce i jejich kmeny nesly stopy po hlubokých škrábancích. A pak jsem ucítil krev. Zvířecí krev, tím jsem si byl jistý. Takhle páchla jen zvířecí zdechlina.

Přesto mě to vyděsilo ještě víc.

„Cassie!“

Vyrazil jsem hned k místu, odkud zápach přicházel a po chvíli vyděl i mech a listí potřísněné krví. Teprve pak jsem ho zahlédl, v jeho neutěšeném stavu, špinavého a zborceného krví, jako by se právě vrátil ze smrtelné bitvy. Pobídl jsem mého koně, ale ten odmítl poslušnost. Poprvé v životě neuposlechl. Dokonce se začal plašit, což jasně dokazovalo známky nebezpečí. Nedokázal jsem ho udržet v klidu. Nakonec jsem musel sesednout a zamířit k chlapci pěšky.

Cassius

Ležel jsem tam, chvěl se a plakal. Jak dlouho? To už jsem nevěděl. Na ničem nezáleželo. Jsem zrůda… Málem jsem zabil elfa… Dokonce šlechtice… Faileonova bratra…

Bylo už jedno, co přesně jsem zač. Faileon měl pravdu. Člověk to nebude…

Teď už se nemůžu vrátit… Nikdy… Už mě nebude chtít vidět, ani učit ani… Ne, nikdy už nic. Ještě nikdy jsem se necítil tak zuboženě. Ani když mne to ráno opustil, nestanul jsem na tak hlubokém dně svého zoufalství. Až teď…

Uslyšel jsem z dálky jeho hlas volat své jméno, ale jen jsem se přikrčil. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl. Aby věděl, co se stalo, aby se zlobil…

Uslyšel jsem jeho blížící se kroky a vystrašené ržání jeho hřebce. Věděl jsem, že je zde, a neměl sílu k dalšímu úprku.

Malátně a jen ztěžka a obtížně jsem se roztřeseně a unaveně otočil k němu a zvedl se alespoň na loket.

„O-omlouvám se…,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka třesoucím se hlasem. Sklopil jsem své zlaté oči. Ještě stále se mi leskly víc než obvykle a já viděl Faileona i jeho koně zahalené v červené barvě a celkově kontury stromů a vše okolo.

„Je… Je váš bratr v pořádku?“ musel jsem se zeptat, nesnesl bych být vrahem, stačilo, že jsem celý od krve vedle ostatků nebohého zvířete, které jsem nejspíš zabil a pozřel…

Úplně se mi zvedl žaludek, jak mi hlavou probleskly myšlenky dravé šelmy, která se tláskala syrovým masem a než jsem si to uvědomil, klečel jsem na všech čtyřech a dávil obsah žaludku.

Všiml jsem si mršiny zvířete a už jsem nemohl pochybovat, nešlo to. I když jsem hledal všemožné výmluvy. Děsil mě. Pohled na ty jeho očí, na jeho slova, která zněla lidsky. Cítil jsem ledový pot na zátylku. Pokud je opravdu to, co si myslím… bláhově jsem si nejspíš ukousl příliš velké sousto.

Když jsem si ale povšiml, jak rychle vyskočil na všechny čtyři a začal zvracet, něco uvnitř mne se ho zželelo. Neviděl jsem v něm šelmu, jen malého bezradného chlapce, co nic nechápe. Rychle jsem k němu tedy přeběhl a konejšivě pohladil jeho záda, aby ze svého žaludku dostal vše přebytečné.

„Je to v pořádku, nemusíš se omlouvat. Dismeria mi vše vysvětlila. Můj bratr je v naprostém pořádku.“

Ale ten stav jistě nebude trvat dlouho. Mohl bych ho například udusit ve spánku polštářem, nebo něco podobného. Za to co udělal mému malému zahradníkovi.

Mému?

Od kdy jsem o něm začal takto uvažovat? Od toho dne v hraniční pevnosti? Nejspíše. Bylo to zvláštní. Toužil jsem ho nějak uklidnit, jen jsem nevěděl jak. Jako kdybych v jeho očích viděl, že si to už začal uvědomovat. Svůj nelidský původ.

„To já bych se měl omluvit, že jsem nejdříve neprověřil, zda je zámeček v pořádku a volný. Poslal jsem tě do pasti, o které jsem nevěděl.“

Elfové se neomlouvají. Ustoupit a přiznat chybu je pro elfa nejtěžší událost jeho života. Elfové nechybují. Proč jsem měl ale potřebu se mu za toto omluvit? Možná mým srdcem pohnul jeho osud, vybavilo se mi několik vzpomínek, kdy jsem viděl na vlastní oči, čeho je Giltanas schopen. V tu chvíli jsem děkoval bohům, že se Cassius dokázal ochránit před násilím mého bratra.

Jakmile jsem zahlédl louče svých strážců, rychle jsem jim rukou naznačil, že dál jet nesmí, ať zůstanou na místech, pak jsem si povšiml, že přes sedlo jednoho z nich je přehozená deka, která by se mi nyní hodila.

Tiše jsem Nurilima o deku požádal a o mi jí hodil k nohám, zabránil jsem mu však se sestupováním. Tušil jsem, že by se jich mohl Cassius polekat a být stále nebezpečný. Rychle jsem ho tedy omotal do deky a zvedl si ho do náručí.

„Už se nemusíš bát, malý hejkale. Jsem tady. Nedovolím, aby ti kdokoliv ještě ublížil.“

Celý jsem se třásl a měl co dělat, aby se mi lokty nepodlomily a já do té břečky nedopadl.

Ucítil jsem jeho ruku na svých zádech. Vzpomněl jsem si na ty škrábance, které tam mladý pán zanechal a prudce se posadil a Failenovu ruku zachytil a přitáhl k tváři, kterou jsem třel o hřbet jeho dlaně a vnímal uklidňující tón jeho hlasu. Ucítil jsem další elfi, koně, viděl jsem jejich teplo i louče a krev… Pořád jsem cítil tu trpce sladkou chuť, které jsem se nevěděl, jak se zbavit.

Jeden z těch co přijeli, mu i hodil deku, do které mě zabalil, ale to nebylo teplo, které by mému prokřehlému tělu teď mohlo stačit. Úzkostlivě jsem si svého pána prohlížel.

Přitáhl jsem si deku k sobě. Už jsem ho nedržel, ale chybělo mi to. Mimoděk jsem se zahleděl na svou vlastní dlaň.

„Nebojím se o sebe,“ hlesl jsem mu v odpověď na jeho konejšivá slova, posmutněle a setřel zbytky slz.

„Nechci nikomu ublížit,“ pokusil jsem se vysvětlit. Takový já nebyl. Nikdy jsem nikomu neubližoval, ani když mě bili, či si vybíjeli zlost. Netušil jsem co se to ve mně vzalo.

„Mrzí mě to, opravdu.“ Otíral jsem ze sebe do deky i krev, které bylo všude spousty.

„Říkal jste, že to nesmím nikomu dovolit…“ zahleděl jsem se mu do očí. Nechtěl jsem mu to dovolit…

„Zlobíte se moc?“

„Copak ty jsi to dovolil? Jistě že se nezlobím. Nikomu neublížíš, věř v má slova. Postarám se o to.“ Zachumlal jsem ho do deky jako malé dítě, které se balí do zavinovačky a nesl ho ke koni. Ale můj hřebec před námi ucouvl a ani domlouvání klidným elfským hlasem nezabralo. Proto jsem svého hřebce svěřil ochráncům, kteří se drželi kus před námi a svítili nám na cestu. Musel jsem chlapce nést k zámečku pěšky. Nevadilo mi to, nebyl vysloveně těžký. Jen neschůdný terén a má únava zapříčinili, že se mi mírně pletly nohy a sem tam jsem zakopl o kořeny stromů. Vždy jsem to ale ustál a šel dál.

„Zpropadený Giltanas. Nedovolím, aby se tě kdy znovu dotkl. Ani on, ani kdokoliv jiný.“

Vzpomněl jsem si na slova knížete Alvinia, abych chlapci pomohl být stále stejný, až o sobě zjistí pravdu. Musel vědět, že se to dřív nebo později stane.

„Jsi můj dar, jen můj.“

Majetnicky jsem si ho natiskl na hruď a odhrnul trochu deku z jeho čela, abych mu viděl do očí. Bude potřebovat koupel, čisté šaty a hlavně, klidnou noc v říši spánku. Věděl jsem, že ho ale nemůžu nechat samotného. Co kdyby se to…To, vrátilo?

Co kdyby se mu chtěl Giltanas pomstít, nezastavili by ho ani zamčené dveře. Na mysli mi vytanula jen jediná možnost, která se chlapci nejspíš také nebude příliš zamlouvat, ale nebylo zbytí.

Když jsem po chvíli konečně zahlédl obrys loveckého zámečku, svůj krok jsem zrychlil a vnesl ho do domu. Chlapci jsem deku ale raději přetáhl přes celý obličej, jen aby mohl dýchat. Nechtěl jsem, aby na něj někdo hleděl, aby viděl pohledy ostatních elfů, kteří byli zmateni celou událostí. Zamířil jsem rovnou do kuchyně.

„Falraene, připrav džber horké vody a čisté oblečení pro chlapce. Odnes to do mého pokoje. Dismerio, uvař čaj na zklidnění žaludku a dones ho také do mého pokoje.

Musel jsem s nimi mluvit autoritativně, nestrpěl jsem jejich strach, věřil jsem, že se není čeho bát, že by nám Cassius neublížil z vlastní vůle. Se svým služebnictvem jsem hodlal promluvit, až chlapec usne, musel jsem jim situaci osvětlit a předat jim jasné rozkazy, ohledně jejich chování a nových povinností.

Oba mé strážce jsem pak instruoval o tom, že se budou na stráži před mým pokojem střídat a nepustí do něj nikoho jiného, kromě mých sluhů. Tak jako nikoho kromě mě nepustí ven.

Poté jsem zamířil s malým zahradníkem do svého pokoje, kde jsem ho opatrně uložil na postel, jako nejcennější dar, který mi byl svěřen.

Mluvil tak jemně… Cítil jsem, jak ze mě ten podivný strach pomalu opadá a když mně zachumlal do deky a zdvihl do náruče, přitiskl jsem se k němu. Děkuju…

Ještě stále ze mě sálalo něco ryze zvířecího a tak se kůň vzpíral. Díval jsem se na tu spoušť kolem nás a mohl se jen ptát, to jsem udělal já? I když odpověď byla nasnadě.

Navrhl bych, že mohu jít i sám. Hlodalo to ve mně a opravdu jsem si připadal hloupě že mě pán musí takto nést, ale potřeboval jsem jeho teplo, jehlo blízkost a vůni kůže, abych se cítil v bezpečí. Nemohl jsem se od něho teď vzdálit. Něco uvnitř mě potřebovalo tohle všechno a rozum neměl sílu odporovat.

Jeho slova byla balzámem na mé bolavé srdce.

I když bych jindy možná odporoval, nebo si alespoň říkal, že ne, teď se něčemu ve mně líbilo, slyšet že mu patřím, že jsem tu jen pro něj.

Tiskl mě k sobě a já naslouchal hlasitému bubnování jeho elfského srdce a nezáleželo na tom, jak dlouho trvala cesta zpátky. Když mi odkryl tvář, díval jsem se na něho a musel zahánět rozpaky. Ta nebezpečná magie, která ze mě sálala, začala slábnout, lesk z mé kůže i očí se vytrácel a já se stával zase (ne)obyčejným člověkem.

Když mě opět zahalil do deky, nechal jsem ho. Nehlesl jsem ani slovo, když jsme vešli do kuchyně a můj pán přikazoval služebnictvu.

Falraen i jeho sestra přikývli bez odmlouvání obdrženým rozkazům, rádi, že je jejich pán v pořádku. A také začali vše plnit, tak jako si dvojčata jediným pohledem rozhodla o tom, kdo bude držet první hlídku – tak byli sehraní…

Vynesl mě nahoru do svého pokoje a Nurilim zaujal svou stráž.

V pokoji už měl pán svá zavazadla, připravenou postel a v krbu stále ještě žhavé uhlíky, jen přiložit.

Položil mě i v té dece na svou postel a já se na něj tázavě zadíval.

„Jste v pořádku?“ Musí být unavený… Ale ani tak jsem nechtěl, aby třeba teď odešel.

„Asi jsem vám zničil zapůjčené oblečení…,“ vypravil jsem ze sebe. Jenže vůbec nevím kdy ani jak…

„Co to vlastně jsem?“ musel jsem se zeptat, i když on tu nebyl, on mě neviděl, když jsem byl TO! Ta věc…

Přiložil jsem hned do krbu několik polen, než jsem se na něj zahleděl. Měl jsem mu motat hlavu tím, co vlastně ve skutečnosti je? Nyní jsem si byl víc než jistý. Nechtěl jsem ho ale ještě více děsit. Když se oheň pořádně rozhořel, zamířil jsem k posteli a pořádně si ho prohlédl. Vypadal opravdu příšerně. Jen jsem ho nechtěl vystrašit, musel jsem tedy volit klidná slova, neukazovat strach, nic, co by mu dalo nějaký podnět zaútočit. Dobře jsem věděl, že bych jeho útok nejspíš nepřežil. Giltanas měl obrovské štěstí.

„Pššš, všechno ti řeknu, ale teď ti sundám to špinavé oblečení. Nemusíš se bát, ano?“

Potřeboval něco čistého a trochu smýt tu krev.

Začal jsem mu pomalu sundávat zbytky oblečení, ze kterého zůstaly už jen cáry a odhodil je na zem. Cassius zůstal přede mnou nahý. Jen jsem zakryl jeho intimní partie cípem deky, aby nepociťoval stud. Musel jsem si ho prohlédnout, zda nemá nějaké poranění, či jeho pokožka ještě zlatě nesvítí. Ale vše to bylo pryč.

Pomalu jsem přejížděl po jeho hrudi, zkoumal jsem ho, jako nový exemplář.

Pak jsem mu odhrnul i ty stříbrné vlasy prsty.

Vystavovat ho dalším nepříjemným zážitkům nebylo moudré. I když se jeho pravé já už

vytratilo, přesto jsem tu sílu respektoval.

„Jsi někde zraněný? Něco tě bolí?“

Neviděl jsem žádné zranění, ale byl celý od krve, takže jsem to nemohl říct jistě.

Musel jsem vyčkat, až Falraen donese džber s vodou, abych mohl toho malého omýt.

Očima jsem sledoval jeho záda, když přikládal. Ticho v místnosti vězelo nad námi, ale neznepokojovalo mne víc. Už jsem zažil i horší…

Přisedl ke mně. Oheň v krbu neposedně zapraskal a já pocítil teplo, které se pomalu ale snaživě pokoušelo proniknout chladem, který mne obestíral velmi hluboko.

Všechno…, bylo toho tolik, co jsem chtěl vědět, ale pro tuto chvíli by mi stačilo alespoň něco.

Přikývl jsem bez hlesu a nechal ho, aby ze mě pomalu sundával cáry látek, které jediné zbyly z toho, co mi jeho sluha zapůjčil. Jen jsem si připadal trochu hloupě, mohl bych ti přeci udělat i sám…

Jeho dotek byl jemný a teplý. Byl jsem rád, když mi zakryl klín, to poslední co jsem teď chtěl, bylo, aby se teď kdokoliv díval na taková místa.

Nechal jsem ho, aby na mě sahal a cítil, jak mě jeho štíhlé prsty opatrně zkoumající moji bledou pleť, přinášejí ještě větší teplo než oheň v krbu.

Odhrnul mi krví slepené vlasy z čela a já zatoužil sevřít jeho dlaň ve své, proplést s ním prsty, jako v naši společnou noc a přitisknout své ucho na jeho hruď.

Nesouhlasně jsem zakroutil. Necítil jsem bolest, ani neměl žádné zranění, o kterém bych věděl. Jen na ty škrábance na zádech jsem si vzpomněl a sáhl si tam rukou. Zbyly z nich jen strupy.

„Proč mi to chtěl udělat?“ Doufal jsem, že jako jeho bratr bude vědět a znát důvody. Možná se ho už na to sám ptal…

„Myslím, že jsem neudělal nic, čím bych ho urazil, nebo ano?“

Vím, že mi říkal, že se mám ještě hodně co učit, ale doufal jsem, že začnu elfi chápat, ne že pro mě budou stále větší a větší záhadou…

Hned, jak jsem zahlédl, kam si sahá, trochu prudce jsem sevřel jeho bok a obrátil ho, abych tam viděl. Zahlédl jsem ty škrábance a zlostně přimhouřil oči. Hned se ve mně vzedmula silná zlost, ale dokázal jsem jí naštěstí utišit. I když mi to dalo hodně práce. Zase jsem ho položil.

„Ne, tohle si nemysli. Neudělal jsi nic zlého. On nechtěl ublížit tobě…ale mě. A využil tě k tomu. Tohle se stát nemělo.“

Nejspíš to nemohl ten chlapec chápat, naše rodinné vztahy byly komplikované i pro mne. Když jsem uslyšel klepání na dveře, jen jsem zašel otevřít. Falraena jsem dovnitř ale nepustil. Jen jsem přebral džber s vodou a plátno, také čisté oblečení, aby si měl ráno co obléci. Poté jsem se vrátil ještě pro čaj a s Falraenem se rozloučil.

Postavil jsem mu čaj na stolek, aby se mohl případně napít.

„Pomůže to tvému žaludku.“

Namočil jsem kousek plátna a znovu si k němu přisedl, pak jsem začal pomalu otírat a omývat všechnu tu zvířecí krev. Mlčel jsem ale. Má mysl byla zaujata mnoha myšlenkami o jeho původu, o jeho síle a budoucnosti. Ne, tohle se nesměl nikdo dozvědět. Takové tajemství bylo příliš nebezpečné. Nejen pro lidi, ale dokonce i pro elfy. V tu chvíli jsem proklel knížete Alvinia, že mi neřekl pravdu ten večer, když jsme spolu seděli v salonku v přátelském hovoru a mluvili o tom chlapci.

Ale co bych udělal, kdyby mi tenkrát vše řekl? Vysmál se mu za jeho bláznivost? Nejspíše. Pokud už bych uvěřil, nevím, co bych udělal s takovým tvorem.

Pokud by se lidé dozvěděli, že tato bytost je v naší říši…byl by to silný důvod k napadení, k válce…

Celá událost, která se dnes večer udála, však měla nezvané svědky. Dismerii, které jsem však plně důvěřoval. Nikdy by mne slovem nezradila.

Ale Giltanas? Ten mlčet jistě nebude. Toho jsem se bál nejvíc. Ale dokud byl na Akrusti, měl jsem možnost ho mít pod kontrolou. Přijdu na způsob, jak ho donutit mlčet.

Nakoukl mi na záda a já si všiml lesku v jeho očích, ta zlost, kterou už jsem viděl. Je mi to líto…

Nebylo to tak však, že bych se ho přímo bál. To z čeho jsem měl v tento moment strach, bylo, že se mě zřekne a pošle mě někam pryč samotného. Že mě vyžene…

Takže Giltanas chtěl ublížit Faileonovi? Tím že ublíží mě? Ale proč by to dělal? Vždyť pán Faileon mě ani nemá doopravdy rád… Pouze ho zajímá, co jsem zač, a chrání mě, protože to slíbil knížeti.

Vyrušilo nás zaklepání a elf vstal, aby došel převzít džber s vodou a čaj.

A taky se mu líbí mě vlastnit, řekl bych… Zvláštní však bylo, že zrovna tohle mi nevadilo. Tedy ne, že bych chtěl být věc a něčí majetek. Ale vždycky když říkal, že mu patřím, že jsem jenom jeho, že něco se mnou smí dělat jen on, činilo mě to šťastným někde na hrudi. V takové chvíli pro mě bylo hrozně těžké, abych ho odmítl, protože mi připadalo, že přesně tohle bych si ze všeho nejvíc přál. Jakoby to snad mělo nějaký smysl…

Posadil jsem se, třesoucíma se rukama zvedl šálek s čajem a chvíli jej jen pevně svíral a čerpal z něho teplo.

Žaludku… Něco v břiše se mi převrátilo a já věděl, že to skutečně potřebuji.

Začal mně omývat a já čaj znovu postavil.

„To je dobré, já to… Já to…“ chtěl jsem namítat, že nemusí dělat takovou práci, ale při pohledu do jeho zaujaté tváře a šedých očí, kde se toho teď mnoho střídalo, jsem podlehl jeho něžné péči a nechal ho, ať pokračuje. Byl ke mně jemný, ne jako jeho bratr.

Byl tak velmi zamyšlený. Něco ho trápilo. Můj původ? Bratr? Něco jiného?

Pohladil jsem ho po tváři motýlím dotekem, jako bych se ho bál dotknout, aby se nerozplynul, nebo nerozhněval. Nechtěl jsem, aby se trápil.

„Budu v pořádku, nemusíte mít strach. Vždycky jsem byl brzy zdráv, i když mě bili…“ zašeptal jsem.

Když se dotkl mé tváře, musel jsem k němu vzhlédnout. Vypadal zase v pořádku, ale já věděl, že už to v pořádku nikdy nebude.

„Jistě, tomu věřím.“

Přisvědčil jsem mu a hadr zase vymáchal, pak mu ho položil na vlasy a rozcuchal ho, abych vytřel krev i odsud.

„Ráno ti Falraen připraví koupel. Teď bys měl vypít čaj a zkusit spát.“

Když jsem byl s chlapcovo očistou hotov, odnesl jsem džber zase ven před dveře, aby v pokoji nepáchl a pak jsem mladíka zabalil do čistého plátna a překryl dekou. Tu špinavou jsem poté také vyhodil ven z pokoje, aby jí případně Farlaen uklidil. Teprve pak jsem byl s chlapcovým vzhledem spokojený.

„O dnešní noci nesmíš nikomu říct, ano? Bude to jen naše tajemství.“

I když se na mě podíval, cítil jsem, že je něco jinak a to mě zabolelo. Hranice z nepochopení, která se mezi námi objevila, po té noci se tu dnešní noc jen prohloubila. Srdce mi pokleslo a já se nechal dál téměř otcovsky opečovávat, protože mi připadalo, že nemám žádnou sílu na nějaké vzepření se. Navíc dnes jsem se mu vzpírat nechtěl.

Na vše jsem jen mlčky přitakal, vypil si dobrý čaj slazený medem, a když jsem byl čistý, zabalený a přikrytý, kladl mi na srdce, abych o tom, co se stalo, mlčel.

„Ehm,“ přitakal jsem mu a jen se díval. Nechtěl jsem, aby odešel, ale bylo mi jasné, že půjde. Měl jsem trochu obavy z dalších dní, měl jsem obavy i vlastního spánku, ale byl příliš unavený.

„Děkuji,“ vypravil jsem ze sebe alespoň a zavřel oči. Raději usnout, dokud zde ještě je, než pak zůstat sám v samotě a tmě.

Falraen a Dismeria

Byli sourozenci a oba sloužili Faileonovi v hlavním městě již sto let. Vyplnili všechny jeho rozkazy po návratu s chlapcem. Ale napnutí byli k prasknutí. Nemohli jít spát, i když sami mleli z posledního. Minimálně Falraen už se držel na nohou jen silou vůle. Od pánova odjezdu do Tárenaile skoro nespal.

A teď tohle…

Čekali v kuchyňce na to, až pán přijde. Věděli, že tak brzy to nebude, protože i když na chlapce neviděli, tušili, že asi v dobrém stavu nebyl.

Ale nakonec se dočkali a postavili se hned, jakmile jejich pán vešel. Dismeria ihned připravila pánovi jídlo a položila je na stůl.

Neměl jsem ani hlad, ale věděl jsem, že bych asi něco sníst měl. I já cítil velkou únavu, také jsem několik dní nespal, takže jsem se zřítil do židle a prohrábl své dlouhé vlasy unaveně. Byl jsem si jist, že oba očekávají nějaké mé další rozkazy. Nechtěl jsem se tu zdržovat ani dlouho. I oni se museli vyspat a já to respektoval.

„To, co se dnešního večera událo, se nikdy nikdo nedozví, rozumíte mi?“

Zněl jsem vážně a možná i přísně, ale už jsem neměl sílu na nějakou přetvářku.

„Chci, aby jste se k tomu chlapci chovali, jako dřív. Nechci vidět ve vašich očích žádný strach. A pokud jde o mého bratra…“

Na chvíli jsem se odmlčel a zvažoval všechny možnosti.

„Nedovolíte, aby se kdy ještě ke Cassiovi přiblížil, pokud nebudu poblíž. Budete ho tajně hlídat, a hlásit mi jakékoliv změny, pokud byste je postřehli.“

Několikrát jsem uzobl ze svého talíře, než jsem dál pokračoval ve svém proslovu.

„Nyní, pokud máte nějaké otázky, zodpovím je.“

Vzhlédl jsem k nim, viděl jsem, že jsou nervózní a chápal jsem jejich obavy. Ohrozil jsem i jejich život a byl jsem tím vinen jen já. Kdybych dokázal mladíka odhalit dříve a prověřil si dříve lovecký zámeček… Chyboval jsem a ta představa mě užírala.

A to mě čekal ještě boj s Giltanaiem, kterému jsem nesměl dovolit, aby o tom, co se stalo mluvil. Použít svůj veškerý diplomatický um, možná i trochu hrubější jednání, nebo smlouvání. Znal jsem Giltanaie dobře a jen doufal, že ho dokážu přesvědčit.

Když se jejich pán usadil a promluvil k nim, podívali se po sobě a přikývli na souhlas. Nevěděli, o co jde, ale jedno bylo jisté. V současné situaci se to nesmí dostat k nepovolaným uším.

U druhého požadavku ovšem už dívka sklopila hlavu. Ne, že by to nechtěla respektovat, ale po tom co viděla, věděla, že to bude velmi těžké. Když sem jeli v kočáře, líbil se jí. Byl zvláštní a působil jako úplný mladíček. Mladý, naivní a zamilovaný. Tak vypadal, i když tušila, že to má marné, chápala, že každý musí dospět sám. Ale teď to bylo jiné. Viděla, co se stalo. Styděla se, že nezasáhla a jen se dívala, jak málem došlo na nejhorší. Nemluvě o tom, co se stalo následně s chlapcem… Jak mohla najisto říct, že se její chování k němu nijak nezmění?

Rozhodně se ale pokusí! S tou myšlenkou vzhlédla ke svému pánovi a opět přikývla. Taktéž její bratr.

„Ano, pane,“ souhlasil Falraen, že Giltanaiovi nedovolí se k chlapci přiblížit.

Další pohled od jednoho k druhému.

Nakonec Falraen položil ruku sestře na rameno a promluvil jako první.

„Kým je chlapec, pane? Jaké tajemství to vlastně strážíme?“ Musel se zeptat. Doposud se mohl spokojit s polovičatými odpověďmi, ale teď to zašlo příliš daleko. Jeho sestra byla v nebezpečí. Oba teď mají nastavovat své životy a těla, aby Cassia chránili před Giltanaiem. S něčím takovým nemohl souhlasit, pokud neuzná, že pánovy důvody jsou dostatečné…

Věděl jsem, že jim to musím říct, zasloužili si znát pravdu, pokud jsem po nich chtěl, aby ohrožovali své životy. Jen jsem nevěděl, zda mě nebudou mít za blázna, protože jsem si tak začínal trochu připadat. Musel jsem se tedy tomu rozesmát, což o to více podpořilo mé tvrzení o šílenosti.

„Je to…. Je to tvor, co nemá už staletí existovat. Jak zvláštní. Nyní jsem si ale jistý, po tom co mi Dismeria řekla a co jsem sám viděl.

„On je… drak.“

Odsunul jsem svůj talíř a zahleděl se na oba dva sourozence. Nejspíš znali také ty pohádky o dracích ze svého dětství. Ale jasně jsem dal svým výrazem, že nežertuji, ani nic nezastírám. Bylo to tak zvláštní, že bych tomu já sám nikdy nevěřil, kdyby mi to někdo řekl.

„Drak v lidském těle…s lidskou podobou. Neměl o tom ani tušení. Ještě jsem mu to ani neřekl. Jeho moc se dnes večer probudila, nejspíš poprvé v životě. Chráníme tedy…nyní to nejmytičtější ze všech tajemství, které se nesmí dostat do špatných rukou. Ať už by to byly ruce elfů nebo lidí…na tom by nezáleželo. Síla toho chlapce je příliš…nebezpečná pro všechny.“

Doufal jsem, že nyní to Falraen a Dismeria pochopí. To, co leží na mých bedrech. Nakonec jsem tedy vstal, byl jsem unavený a bytostně jsem potřeboval trochu spánku, aby se má mysl pročistila. A bylo mi jedno, že mou postel nyní zabíral Cassius.

Poslouchali a ani nedutali.

Drak? Nevěřícně se jim rozšířily oči. To přeci nebylo možné. Nemohl být. Pravda byl zvláštní, ale tohle? Dismeria nevěřila. Byly to jen pohádky. Ale Falraen měl v živé paměti, jak pomáhal pánovy v pátrání po chlapcově původu ještě před tím, než se s ním sám seznámil. Draci… Ti moudří na sebe uměli vzít lidskou podobu. Dokonce si mohly svoji podobu vybrat. Až na barvu očí, ta byla totožná s barvou jejich šupin…

Drak… Zlatý drak…

Polkl tím poznáním. Na rozdíl od sestry už nepochyboval.

„Cassius je tedy, Zlatý drak? A zrozený v lidské podobě?“ Opravdu to bylo nejmytičtější stvoření, protože ze všech draků měl tento být ten nejvzácnější…

„Ale to by nemělo být možné,“ zamyslel se, „knihy hovořily o tom, že i ti moudří draci se to naučili až časem, měnit se v lidi a elfy. Nikoliv obráceně, ledaže by…“ A právě v té chvíli mu to došlo. Nebyl čistokrevný drak.

Ve tváři zcela zbledl, a když jeho pán vstal, sevřel sestřinu dlaň.

„Měl byste si odpočinout, pane.“ Řekl to, ale jeho hlas zněl mdle. Nebylo pochyb, ale ten hoch byl hříčkou magie a přírody. Lépe nedomýšlet co s sebou může přinést zvláště v době blížící se války.

Nechali Faileona jít a sami učinili stejně. Byli unavení a to, co slyšeli, znělo šíleně…

I tak bylo dost na pováženou, jestli vůbec usnou. Ačkoliv spát by jistě měli. Tak jako jejich pán.

„Zdá se, že ano. Je zlatým drakem. Jeho kůže i oči… Sám tomu sotva věřím. Ale Kníže Alvinius mi v dopise napsal, že i jeho matka byla stejného druhu. Zlaté oči, stříbrné vlasy… Jeho otec ale byl člověk. Sám kníže.“

Chtěl jsem jim to ještě osvětlit, než jsem zamířil ke dveřím.

„A nyní, je to jen vyděšený malý kluk, který nemá nikoho jiného. Na to myslete.“

Kývl jsem na něj a zamířil zpátky ke svému pokoji. Doufal jsem, že si také odpočinou. Sám jsem se tiše vkradl do svého pokoje a chvíli sledoval tvář spícího mladíka. Ano, jen malý vyděšený kluk, nic víc. Dokážu ho však takto brát? To jsem netušil. Přesto mě únava zmáhala a já cítil, jak se mi motá hlava.

Byl jsem si jist, že jsme zde v bezpečí. Nurilim ani Nuelim by nedovolili, aby nezvaný host v podobě mého bratra vešel do pokoje. V tom jsem jejich odvaze a síle věřil. Jasně jsem jim nakázal, ať neberou ohledy ani na Giltanaie. Proto jsem stáhl své jezdecké boty, sundal svůj plášť a rozvázal si trochu tuniku, abych mohl volněji dýchat i se pohybovat.

Tiše jsem si přelezl až na postel a uložil se vedle mladíka. Bylo to riskantní, po jeho probuzení, ale já se nebál. Momentálně jsem byl spíše polomrtvý. Přetáhl jsem přes nás oba deku a namačkal si chlapce na svou hruď. Nevím, proč jsem tohle udělal. Nebylo to romantické gesto, spíše jsem se pojistil, abych ucítil, pokud bude vstávat, nebo jestli se s ním bude něco v noci dít. Teplo jeho těla bylo ale tak příjemné, že sotva jsem zavřel oči, upadl jsem do sladkého nevědomí a hlubokého spánku.