Objekt zájmu

Vyšel jsem z mého…prakticky tedy již našeho pokoje a zamířil k zadnímu východu, který vedl přes nádvoří ke stájím. Sem tam jsem se na něj ohlédl, zda mne následuje. Nádvoří jsem překonal rychle a pak stanul u menších vrat a kývl na něj. Počkal jsem si, až mne dojde a vrata jsem s jejich charakteristickým zvukem vrzání otevřel.

Příliš koní tam ustájeno nebylo, jen osm, pokud jsem je dobře spočítal přelétnutím pohledem po plných stáních. Kývl jsem ale na Cassia, aby šel dovnitř za mnou a zamířil ke svému hřebci. Chtěl jsem vědět, zda bude opět na mladíka reagovat tak odmítavě, jako včera v noci.

Vyšel jsem s ním z pokoje a držel se uctivé dva kroky za jeho zády po celou cestu ze zámečku přes nádvoří až do stájí. Koně… Vždycky jsem měl rád koně. Nevadilo, že na nich neumím jezdit, zvířata byli moji přátelé.

Usmál jsem se a mé oči se projasnily. Osm krásných elfských koní, žádné nepokojné frkání, ani pokusy být ode mě co nejdál. Naopak. Kteréhokoliv jsem si chtěl pohladit přišel k mé natažené dlani.

„Omlouvám se, nic pro vás nemám…“ šeptal jsem jim. „Kdybych věděl, že půjdeme sem, vzal bych každému jablko. Příště slibuji…“ Usmíval jsem se a nemohl se jich nabažit. Jejich jemné krásné srsti a vlhkých nosů.

Došel jsem postupně až k Faileonově hřebci, před jehož stání se můj pán zastavil.

Ten byl opatrnější, než ostatní, ale také se nevzpíral a nechal se pohladit.

„Budeme cvičit jízdu už teď?“ zeptal jsem se poněkud překvapeně. A popravdě jsem si nebyl úplně jist, jestli s namoženým zadkem je to úplně ten nejlepší nápad.

„Ale chce se ti trénovat už teď? Málo jsem tě utahal?“

Zasmál jsem se nad tím a drze mu omotal ruku kolem pasu, než jsem sevřel jeho jistě bolavý zadeček a poté ho trochu pohladil.

„Ne, dnes ještě ne. Možná zítra, či pozítří. Jsi tu z jiného důvodu. Chtěl jsem se přesvědčit, že to malé tajemství v tobě už znovu spí. Poznám sice sílu magie, ale zvířata jsou v tomto mnohem pozornější, jak jsem si povšiml včera. Poznají jakoukoliv známku nebezpečí, která by je ohrozila. Z tebe nyní žádné nebezpečí necítí.“

Zahleděl jsem se na mladíka vedle mě a druhou rukou mu pročísl vlasy, byl ještě trochu rozcuchaný, po našem společném ránu. Byl jsem však opatrný a dobře poslouchal, jakýkoliv zvuk, který by se blížil. Věděl jsem, že Giltanas rád navštěvuje stáje a jezdí na vyjížďky a lovy. Přistižení by bylo velmi nebezpečné.

„Můžeš stáje navštěvovat, kdy budeš chtít, pokud nebudeš mít jinou práci v domě, nebo se mnou.“

Má poslední slova zněla poměrně dvojznačně. Samozřejmě jsem měl v první chvíli na mysli učení, které chlapci chci poskytnout, ale za práci se dala považovat i jeho společnost za dlouhých studených večerů a případně vášnivá rána, jako to dnešní.

„A je tu ještě něco, co ti chci ukázat. Bude to opravdová zkouška. Pokud se nebojíš.“

Ohlédl jsem se k malým dvířkům na konci stáje. Zjevně ven nevedli, na to byly nízké. Pravdou bylo, že to byly vrátka do psince, kde se nacházeli lovečtí psi. Koupil je už můj otec, který si také zakládal na lovu a brával je sebou. Vyšlechtil si tak své vlastní jedince. Znal jsem ty psy dobře. Byly nadmíru přísní k lidem, kteří se kolem nich pohybovali. Snesli jen našeho otce a podkoního, který se o ně zde staral.

Ani Giltanaie příliš nemilovali, a dokonce ho pokousali, když byl malý. Od té doby je nerad brával sebou na lov a spíše používal dravé ptactvo, sokoly a rarohy.

„Běž do těch dveří.“

Já věřil, že některá zvířata dokáží poznat charakter a duši člověka. A byl jsem nesmírně zvědav, jak budou reagovat na malého draka. Psí nos byl přeci jen neodbytnější a lepší než ten koňský. A kdyby se stalo, že by mladíka smečka napadla, byl jsem schopný je odvolat. Pamatoval jsem si ale, jak na něj reagoval pes, na panství knížete Alvinia, takže jsem neměl příliš velké obavy.

Když se na mě podíval tím svým odzbrojujícím pohledem, vzal mi dech z plic a mé srdce vynechalo celý jeden úder.

Ne, tak jsem to nemyslel, stačilo mi jen prolétnout hlavou, ale něco říct bylo absolutně nemožné. Jeho dlaň v pase a pak i na pozadí mi připomněla ten silný magnetismus mezi námi, kterému jsem dnes ráno znovu podlehl.

Nechal jsem ho, ať mě tím dotekem škádlí, ale sám se bál ho obejmout. Kdokoliv sem mohl vejít a najít nás zde.

Aha… Uvažoval zajímavě věcně. S čímž absolutně kontrastovaly jeho intimní doteky, kterým jsem se tak bezbranně poddával.

Jazykem jsem navlhčil, vysychají rty a polkl.

Smím do stájí, skvělé…, pousmál jsem se a konečně se odhodlal zachytit jeho dlaň, na vlasech, kterou jsem si přetáhl k tváři, gestem prosícím o pohlazení. Nevím, kde se ve mně vzala ta hladová touha po dotecích.

S ním jsem měl lecos, ale práce bych tomu zrovna neříkal.

Dychtivě jsem hltal každé jeho slovo, a když pak pohlédl na dveře na konci stájí, přikývl jsem.

„Nebojím,“ pokrčil jsem rameny, ale můj pohled byl váhavý. Nezdálo se, že by pán Faileon chtěl jít do těch dveří se mnou, tak jsem pustil jeho ruku a vykročil z toho nejpříjemnějšího objetí jeho paže směrem do zadní části stáje ke dveřím, které měl na mysli.

Nevěděl jsem co je za nimi a přiznávám, dech se mi trochu tajil. Pán Faileon mě ale pozoroval a já netušil, do čeho to vlastně jdu. Skoro to znělo, že to může být nebezpečné…

Chytil jsem kliku, pevně ji uchopil, stiskl a dveře pomalu otevřel. Už když poprvé zavrzaly, se ozval z druhé strany dveří hlasitý psí štěkot a má úzkost polevila.

Psi… Pejskové… S úsměvem jsem se otočil na elfského vyslance a pak vkročil do místnosti. Inu byl to psinec. Dvě klece. V jedné psi v druhé feny.

Štěkali, pravda, neznali mě. Nedivil jsem se tomu, ale ani se jich nebál. Psi mě měli taky vždycky rádi a já je. Nic jsem teď pro ně neměl, ale to nevadilo. Jen stát mezi těma dvěma kotcema mi stačilo. Díval jsem se na ně a oni po chvilce štěkat přestali, a když jsem nastavil oběma skupinkám dlaně k očichání, dobrovolně mi je přišli olízat. Podíval jsem se na Faileona.

„Zvířata… si ke mně vždycky našla cestu…“ vysvětlil jsem, jako bych tím vysvětlil úplně vše.

„To vidím. Jak zvláštní. Že by další z tvých schopností?“

I já za ním vešel dovnitř, i když jsem se musel hodně ohnout, dveře byli nízké. Přivřel jsem trochu dveře a zamířím k němu blíž, než jsem mu přejel dlaní po zádech. Nevím, proč jsem měl potřebu se ho dotýkat. Byl jsem omámen snad jeho vůní, jako zdejší psy, nebo jeho tělem, které mě stále lákalo i po tom divokém ránu. Objevoval jsem však rád všechny věci, které se toho dráčka týkaly, všechny podrobnosti si i zapisoval a zdokumentoval, do svého deníku, který byl zamčený ve stole. O tom ale vědět nemusel.

„A ty k nim také snadno hledáš cestu, že ano? No zde si jich užiješ dosytnosti. Zdržíme se celý měsíc. Byl jsem vykázán. A až se vrátíme, dostaneš nové jméno, které budeš muset používat před cizími lidmi i elfy. Dráčkem však zůstaneš jen pro mne.“

Opět jsem mu připomněl, komu patří. Měl jsem potřebu mu to stále říkat, jako kdyby na to mohl kdy zapomenout.

„Do té doby využijeme čas na tvé učení. Od zítřka začneme se čtením a psaním. Ale dnes…tě naučím ještě jiné věci.“

Zavrněl jsem mu to skoro do ucha, jak jsem se nad ním skláněl. Nemohlo být pochyb, co ho budu chtít učit. Nepopírám, toužil jsem ho opět políbit, ale vyrušily mne blížící se kroky a frkání koní. Hned jsem se od mladíka odtáhl a vyšel zpět do stájí, kde jsem se střetl s Giltanaiem. Jak se zdálo, chystal se na projížďku, čemuž naznačovalo jeho kožený oděv a jezdecké boty, spolu se sedlem, které nesl pod paží. Jen se na mě ušklíbl. Dnes získal to, co chtěl a jeho pohled mi to dával jasně najevo.

Mých schopností? Já vlastně pořád nevěděl, jaké mé schopnosti jsou. Že nějaké mám, už jsem ale popřít nemohl.

Byl jsem rád, že přišel, to pro mě bylo v té chvíli hlavní. Ani psi se jeho přítomnosti nijak neošklivili.

Jen když přišel, blíž vztyčily se mi chloupky na zátylku. Vždycky ve mně vyvolávala jeho blízkost takové pocity. Tyhle a touhu po něžnostech.

Maličko jsem zavrněl, když mě pohladil po zádech.

Ano… Zvířata pro mě byla vždycky bližší než lidé, prolétlo mi hlavou. Vykázán?

Pousmál jsem se pak shovívavě a pohladil ho něžně po tváři.

„Nevadí mi nové jméno.“ A pro vás budu, co budete chtít.

Zatajil se mi dech a přál jsem si ho políbit. Opravdu jsem to strašně moc chtěl. Díky jeho šeptavému hlasu mi už zase dole začalo něco tuhnout.

Chci umět všechno, chci, abyste mě měl taky moc rád…

Ale než jsem stačil spojit naše rty, tak se napřímil, ohlédl a rychlým krokem odkráčel. Byl jsem příliš šokovaný, než abych slyšel, jak kdosi vstoupil do vedlejší místnosti.

Ale Fai…

Vykročil jsem za ním a vyrazil do stájí. Psi za mými zády nespokojeně zavrčeli. Jen tak-tak jsem se zarazil, abych na pána nezavolal nějak intimně.

Jen tváře mi trochu hořely a můj tázavě lehce dotčený pohled (protože jsem se obával, že mě zase zanechá samotného) se změnil na překvapený, když jsem uviděl, komu můj pán musí zase čelit a zaváhal, jestli se vrátit do psince, nebo přistoupit odměřeně k Faileonovi a zavřít za sebou. Vlastně jsem v těch dveřích musel vypadat poněkud nevhodně.

Giltanas

Zahleděl se na svého bratra se svým přirozeným arogantním úšklebkem. Nehodlal s ním komunikovat, bylo to pod jeho úroveň. Bratra už dnes připravil o mnohé a jeho malou zlou dušičku to nesmírně těšilo a hřálo. Už ho chtěl dramaticky obejít, když z psince vyběhl ten jeho malý ocásek, s tvářemi rudými jako makové pole v rozkvětu. Pozvedl obočí a jelikož nebyl hlupák, spojil si dvě a dvě dohromady. Jeho tušení se stále více potvrzovalo a to je nemusel ani vidět spolu.

Faileon sice před ním působil klasicky chladně, ale ten kluk se prozrazoval každým pohledem i pohybem a na to elfové byli citlivý. Uměli si všímat detailů.

„Ale,ale. Učíš sluhu jak poklízet psinec? Zajímavé.“

Hned si to zamířil právě k mladíkovi, jako by přímo očekával, že mu v tom Faileon zabrání a prozradí se taky. Znal svého bratra, věděl, že chyby nedělá. Ale tentokrát jí udělal. Stačil jeden malý úkrok stranou, aby Faileonovo tělo zabránilo Giltanaiovi projít kolem stání koní ke Cassiovi.

Giltanaiovi se na tváři vytvořil až děsivý úsměv, který mrazil.

Tak přeci jen opravdu…no fuj. S člověkem, jak odporné.

Mohl jenom odhadovat, že je tomu tak, jak si myslel. Pokud se ale nepletl, byl ten kluk pro Faileona důležitý a toho hodlal využít.

„Ať mi ten lidský odpad osedlá koně.“

Faileon

Dobře jsem věděl, že Giltanas čeká na každou mou chybu. Nemohl jsem mu však dovolit, aby se ke Cassiovi přiblížil. Bál jsem se toho, co by se mohlo stát. Bál jsem se toho spícího draka. Proto jsem ukročil a Giltanaiovi tak zabránil jít dál. Jeho úšklebek mi jasně dal najevo, že jen živým jeho smyšlené domněnky, což jsem rozhodně nechtěl. Neměl jsem ale příliš jiných možností.

„Je to můj sluha, ne tvůj Gilte, osedlej si svého koně sám. Jistě to zvládneš.“

Použil jsem schválně zkráceninu jeho jména, kterou mu říkala často matka, aby ho zesměšnila a ponížila. Věděl jsem, jak to nesnáší. Ale musel jsem Cassia dostat ze stájí.

„Cassie, neokouněj tu, vrať se zpátky do kuchyně a pomoz Dismerii s přípravou oběda.“

Chladný příkrý rozkaz a ostrý pohled, kterým jsem mladíka od sebe odehnal, nemohli být neuposlechnuti. Doufal jsem, že mě Cassius poslechne bez řečí a snahy se obhájit a opravdu odejde.

Viděl jsem, jak jeho bratr vykročil ke mně, narovnal se a urputně hledal odměřenou vyrovnanost, kterou jsem se obrnil v Tárenaile. Ne a ne ji ale opět nalézt. Zavřel jsem dveře do psince a nevěděl co dělat.

Menší výměna názorů a už jsem byl posílán do kuchyně hlasem, který nesnesl odporu. Bolelo to, protože mi srdce divoce bušilo v hrudi a já stále cítil jeho doteky po svém těle.

Doopravdy jsem však nehodlal svému pánovi podrazit nohy znovu.

„Ano, pane.“ Vyhrkl jsem možná až příliš rychle a dal se k odchodu, ale to jsem se musel protáhnout kolem nich…

Nakonec jsem se protáhl a jen na kratičký okamžik jsem měl pocit, že jsem zahlédl lesk v Giltanaiových očích a úšklebek značící potěšení a hrozbu, kterou může přinést. A že si ji jistě nenechá ujít.

Vyšel jsem ze stáje a s kamenem, který mi na hrudi ležel, mi i jiný z beder spadl.

Přispěchal jsem do kuchyně k Dismerii. Ta spokojeně dělala hned několik jídel naráz a prozpěvovala si. Tedy dokud mně neviděla vpadnout do jejího království.

„Á, to jsi ty,“ přivítala mě úsměvem. Ručka se jí jemně zachvěla, tak odložila nůž. „Cassius, že?“ zeptala se na mé jméno, jakoby se chtěla ujistit, že se správně pamatuje.

„A-ano,“ přisvědčil jsem. Ona se ale nadechla, přišla ke mně a pohladila po vlasech.

„Jsi v pořádku?“ z jejího doteku bylo znát napětí, ale její hlas zněl starostlivě.

„Ano, to ano,“ odvětil jsem. Nepřipadalo mi, že je úplně nejvhodnější s ní mluvit o mých pocitech, i když sama si lecos už asi domyslela. „Mám vám pomáhat v kuchyni,“ vypověděl jsem a tak se usmála a dala se do vyzvídání, kolik toho umím. Inu moc nadšená ze mě jako pomocníka nebyla, ani být nemohla. Lidská jídla, kterých jsem byl schopen, končila u chleba s tvarohem a vařeného čaje.

A když zjistila, že neumím ani elfsky natož číst třeba recept, tak to vzdala a nechala mě jen něco krájet a podávat. Často mě ještě musela opravovat, a i když jsem se učil rychle, ty začátky nás zdrželi. Oběd byl tedy o chvíli déle. Pomohl jsem jí jen s jídlem pro mě a Faileona, které jsem jí pomáhal odnést do jeho pokoje a už tam zůstal. Ona pak odešla. Musela prostřít i pro služebnictvo. Pánu Giltanaiovi nesl jídlo jeho sluha, takže tam naštěstí ani jeden z nás nemusel Už…

Po setkání s Giltanaiem jsem musel vyřešit ještě několik nezbytných věcí s Falraenem a podepsat několik pracovních listin, které můj sluha přivezl ještě, z hlavního města, protože tam jsem to vyřídit nestihl. Zdrželo mě to, takže jsem se do svého pokoje vrátil o trochu později. Očekával jsem oběd. Nehodlal jsem jíst společně s Giltanaiem v jídelně a to přání bylo nejspíše oboustranné, i on nejspíš vyhledal klid svého pokoje.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem v pokoji nalezl Cassia, na kterého jsem krutě dočista zapomněl.

Bylo to však příjemné překvapení.

„Čekáš s obědem na mne? Jak milé.“

Zamířil jsem hned ke stolu, zjistit, co je vlastně dobrého k jídlu. Výběr pokrmů mě nijak nepřekvapil. Na Dismerii bylo vždy spolehnutí. Za to století, co u mě s Falraenem sloužili, už dobře věděla, jaká jídla nemám rád a co naopak potěší mé chuťové buňky.

„Byl jsi v kuchyni nějak platný?“

Pamatoval jsem si, jaký problém měl jen se servírováním vína, proto jsem nepředpokládal, že by uměl vařit, či alespoň u toho nějak pomáhat. V tu chvíli ve stájích mě však nenapadla lepší výmluva jak ho odeslat pryč a za svým slovem jsem musel stát. Zvědavě jsem uzobl kousek jídla a usadil se k malému stolku a přizval ho si také sednout.

Zprvu jsem byl v pokoji sám. S Disi jsme postavili jídlo na stůl a ona mě tam pak zanechala, že mám na pána počkat. Tak se na mě podívala, a když viděla, jak uhýbám pohledem a napjatě se tvářím, usmála se.

„Chceš zde na pána počkat?“ zeptala se jemně.

„C-co?“ vypravil jsem ze sebe s horkostí ve tvářích, ale ona mi jen znovu pohladila po hlavě.

„Jen počkej a najez se s ním. Beztak bude pro tebe lepší, když zůstaneš co nejvíce v pánově pokoji.“

„A-ale…“

„Mám v kuchyni spoustu práce i tvého vyučování,“ zastavila mě striktním gestem ruky, „pokud tě pán znovu pošle, práci ti najdu, ale pokud to není nutné, raději si vše dělám sama.“ Maličko zvedla a nechala klesnout své obočí ve spikleneckém gestu a pak odešla.

Šťastný i napjatý jsem čekal se sklopenou hlavou na svého pána a netroufl si ani uždíbnout bez jeho přítomnosti. Ne, že bych se bál trestu, jen mi to nepřišlo správné a taky jsem měl žaludek tak sevřený, až bolel.

Netrvalo to dlouho, ale mě to i tak připadalo nekonečné.

Když se dveře konečně otevřely a můj pán vstoupil, seděl jsem na posteli a vzpomínal na ráno. Neodolal jsem a hladil si alespoň rty, tvář hruď a uši. Ale jakmile vstoupil, už jsem stál na nohou. A on byl… překvapený?

Přikývl jsem a šel mu odsunout židli, jako jsem se naučil tehdy při večeři.

Řekl mi sice, že je milé, že čekám, ale z nějakého důvody, mi ta slova nepřišla upřímná. Ne úplně.

„Příliš ne,“ přiznal jsem mu. „Slečna Dismeria ale byla tak laskavá, že mne nechala alespoň krájet a podávat suroviny.“

Nejistě jsem se posadil na židli po jeho boku a popřál: „Dobrou chuť.“ Tíseň mi z ramen však neopadávala.

Jedl jsem pomalu a do řeči mi zrovna nebylo. Jen po očku jsem ho zamilovaně sledoval v jeho aristokratické nedosažitelnosti. Ale vždy když jsem postřehl jen náznak, že by to zpozoroval, jsem se podíval zpět do svých talířů.

Nakonec jsem se donutil sníst všechno. Nepřišlo mi správné plýtvat jídlem. Ale stálo mně to hodně sil a tak jsem dojedl zhruba stejně jako on. Vteřinku jsem se mu jen díval do tváře. Hrdlo se mi sevřelo. Zavřel jsem oči a přemohl tu slabou chvilku.

„Půjdu to odnést, pane,“ navrhl jsem a zvedl, abych posbíral nádobí a snesl je dolů k Dismerii. Jízdu a učení máme naplánováno na zítra. A zbytek si nejspíš bude chtít nechat na večer…

„To se dalo čekat.“

Trochu jsem ho chtěl pozlobit svými slovy, ale nebyly myšleny nijak zle. Když jsme oba dojedli, chvíli jsem se na něj jen díval. Jako bych přesně slyšel, jak údery jeho srdce o tolik zrychlily. Tak upřímné reakce. Upřímné a nebezpečné v nastalé situaci. Nebyl jsem jediný, kdo si toho jistě začal všímat a to jsme na zámečku byly sotva první den. Na jeho snahu mi utéct jsem kývl.

„Dobrá odnes to. A řekni Dismerii že bych si dal víno. Přines celou lahev.“

Byla to jen výmluva, abych ho donutil se vrátit hned zpět ke mně do pokoje? Možná. Pravdou však bylo, že jsem měl na trochu vína opravdu chuť. Nechal jsem ho vzít tác s jídlem a sám odemkl malý šuplík a vyndal deník, abych do něj zaznamenal dnešní poznatky o tom malém drakovy. To, jak na něj reagují zvířata, bylo na první pohled nepodstatné, ale já chtěl uchovat všechny tyto informace, případně pro další pokolení elfů. Aby věděli, že draci opravdu existovali.

Více jsem mu tedy nevěnoval pozornost a zamyšleně deník obohatil o další zápisek mým úhledným elfím písmem.

Jak asi drak reaguje na alkohol?

Napadlo mě to, až když Cassius opustil místnost a rozhodl jsem prozkoumat i tuto svou zvědavou otázku. Chlapec se pro mne stal přímo fascinujícím objektem ke zkoumání. Nechtěl jsem si přiznávat něco víc… nic víc v tom přeci nebylo, nebo ano?

To, že jsem rád vyhledával jeho společnost a užíval si s ním hodiny plné vášně, drancoval zevnitř jeho tělo, ještě neznamenalo….

Nesmysl, o čem to zase přemýšlím.

Ale má mysl už pomalu nahlodávala tu myšlenku o našem spojení nejen fyzického rázu. Tak rád jsem se ho dotýkal, i jeho slova, jeho polibky, vše mi to přinášelo příjemné pocity, které jsem neustále chtěl opakovat. Jako bych byl navyklý na nějakou omamnou bylinu, která mi nedávala spát a toužil jsem ji mít prakticky po celý den.

Odešel jsem z toho pokoje jako v mátohách, Zastavil jsem se hned za dveřmi jeho pokoje, i když jsem věděl jak nebezpečné to je, a na krátký okamžik jsem se o ně opřel a zavřel oči. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi.

Potřeboval jsem rozdýchat všechny ty intenzivní pocity, které mě obíraly o poslední špetky sebeovládání a rozumu.

Bylo mým štěstím, že kousek dál po chodbě šel Falraen, který když mě zmerčil, přišel blíž a káravě naznačil, abych šel s ním, tak jsem poslechl a odnesli jsme nádobí do kuchyně spolu.

„Co si myslíš, že děláš? Zůstat stát sám na chodbě!“ káral mě znovu. Styděl jsem se, jeho hlas byl studenou sprchou do mého zmateného nitra.

„Nech jej vydechnout, bratře. Je toho na něho trochu moc najednou,“ zastala se mne Dismeria a znovu tak nějak spiklenecky povytáhl obočí.

Falraen sice příliš nechápal co má jeho sestra s těmi pohledy a ochranitelskými sklony k mé duševní stránce, ale nechal to pro teď být. Ještě řekl, že mi odvede zpět. Pro víno do sklepa přišel sám a dostal jsem i vhodné sklenky s jednoduchou instrukcí: „Nerozbít.“

Měli jsme štěstí. Mladého pána jsme nepotkali, takž jsem o chvíli později již klepal na dveře pánova pokoje a na vyzvání mohl vejít. Dveře za mou zavíral Falraen a já šel rovnou ke stolu i se sklenkami a lahví.

Už se mi zase trochu ulevilo od neustálého napětí z jeho přítomnosti, ale stačil mi jediný pohled do jeho šedých očí, abych byl zase úplně ztracen.

Jakmile se vrátil, zaklapl jsem svůj deník a uzamkl ho zpátky do stolu. I když neuměl Cassius číst ani lidské písmo, natož elfí, nechtěl jsem, aby o mých zápisech věděl. Naznačil jsem, že má vše postavit na stůl a donutil jsem ho tak přejít blíž.

Původně jsem chtěl, aby víno otevřel a rozlil nám oběma, ale když jsem se zahleděl na jeho nešikovné ruce, bylo mi jasné, že by to skončilo katastrofou. Proto jsem víno raději převzal a otevřel ho, než jsem nám oběma nalil sklenku. Tu jeho jsem posunul k němu a kývl.

„Naše víno není sice tak hutné, jako to lidské, ale je sladší, jistě ti bude chutnat.“

sledoval jsem jeho rozpaky a zmocňovala se mě opět síla ho políbit, které jsem odolával už od oběda.

Ne, ještě ne… až se napije, až jeho rty budou chutnat po víně…

Nikdy jsem se nepovažoval za požitkáře, ale nyní jsem opravdu toužil si polibek pořádně vychutnat i s novou příchutí vína. Sám jsem ze své sklenky trochu upil a přímo ho propaloval pohledem, jako kdybych hlídal každý jeho pohyb, každé pohnutí svalů.

Všiml jsem si, že něco schovává do šuplíku, ale netušil, co by to mohlo být. (Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to, to, co to ve skutečnosti je.)

Postavil jsem lahev i sklenky na stůl a znervózněl zase v jeho přítomnosti.

Vzal si lahev a zkušeně ji otevřel. Rozlil trochu do sklenek, ale zdaleka je nenaplnil.

„Opravdu smím?“ divil jsem se. Ale v té chvíli jsem nebyl připraven mu v čemkoliv odporovat. Díval se na mě tím upřeným pohledem a já se napil. Neznal jsem rozdíly mezi víny, na panství knížete jsem se k žádnému vínu nikdy nedostal, pokud nešlo o to jej rozlévat při jedné jediné večeři, ale to nevadilo. Tohle mi chutnalo. Kyselost nastoupila až po sladké předehře a trpké brnění jazyka po spolknutí mi připadalo příjemné. V krku jsem cítil přesně cestičku, kudy prošlo do mých útrob. Bylo to příjemné.

Je moc dobré…

Na rtech mi ulpěla drobná kapička, tak jsem ji nejistě olízl.

Sledoval jsem jeho reakce a na jeho otázku, zda se smí napít, jsem jen tiše kývl. Když skleničku odložil, přemlouval jsem se k trpělivosti, ale nedokázal to.

Má ruka sama prudce vystřelila a omotala se kolem jeho pasu jako nebezpečný had, pak jsem ho přinutil přistoupit ke mně mnohem blíž. Byla to jen chvíle, než jsem se trochu natáhl a na chvíli zajal jeho rty v dlouhém polibku. Jako bych jeho rty jen ochutnával…nebo vychutnával?

Chuť vína na nich byla opojná a můj polibek se stále více prohluboval, než jsem ho svým jazykem donutil trochu pootevřít ústa.

Svíral jsem ho pevně, aby mi nikam neuhýbal a aniž bych si to neuvědomil, tlačil jsem si jeho klín na své koleno. Druhou rukou jsem zatím zmapoval jeho tvář i krk. V tu chvíli jsem netoužil po ničem jiném, než ho takto líbat a hladit.

Bylo to podivné.

Během chvíle mi ale také došel dech a já se od jeho rtů musel na chvíli vzdálit a vydechnout, než jsem mu jen zachraptěl do obličeje:

„Na klín, sednout.“

Roztoužilo mě to, volit správné řazení slov mi tedy dělalo potíže. Jasně jsem ale vyjádřil svou touhu, po jeho mnohem větší blízkosti a nehodlal akceptovat její delší odpírání.

Ucítil jsem jeho ruku a nechal se přitáhnout blíž. K jeho, tělu, jeho rtům. Splynul jsem s ním a dělil se o svůj dech, vláčně a odevzdaně. Připadalo mi, že mu podléhám stále více. Jeho tělu, jeho očím, vůni dotekům, vlastně všem…

Pevně jsem ho objal a toužebně si přál, aby cítil totéž co já. Tu bezbřehou potřebu jeho blízkosti, i když nás spojoval jen jakýsi darovací list. Veškeré své touhy a naděje jsem se pokoušel vetkat ze svých úst do těch jeho. Já vás miluju… Hrozně, hrozně moc…

Dole mi už zase ten menší z dráčků stoupal a natěsnil můj klín. Nechal jsem se hladit, jako poddajná loutka, protože pod tíhou všech překypujících pocitů, které jsem k němu choval, jsem se na nic jiného nezmohl. Celé mé nitro se upínalo k té jediné otázce, na kterou jsem věděl, že se nikdy nezeptám.

Když nám oběma došel dech, prosil jsem ho pohledem, aby mi něco řekl. Aby odpověděl, i bez otázky. Jakoby snad mohl. Bylo to hloupé. Vůbec jsem netušil co se semnou děje, jen mé tělo se chvělo.

Posadil jsem se, jak přikázal. Vůbec ne tak jako jindy. Rozpustil jsem mu vlasy. Když jsme se milovali ráno, taky si je rozpustil. Byly jemné a nádherné a já nenacházel slov, která by je dokázala popsat. Pročísl jsem mu je prsty, sklonil se a políbil ho na čelo, pak na jednou ouško. Druhou rukou mu klesal pomaličku něžně po prsou.

Opravdu, tak hrozně moc vás miluju… Chci s vámi zůstat už navždycky.

Upíral jsem své zlaté oči do jeho ocelových s rozpaky i touhou ve tvářích.

Jeho odvaha se každým dnem stupňoval, to jak se mě dovoloval dotýkat, rozpustit mi i vlasy a dokonce mě olíbávat, musel jsem přivřít oči a tiše zavrnět, bylo to nadmíru příjemné a já opět pocítil touhu se s ním milovat.

Jak to bylo možné? Vždyť před pár hodinami mě uspokojil hned dvakrát. Proč mé tělo bylo stále tak nenasytné?

„Ty jsi vážně čaroděj. Okouzlil jsi mě, nebo začaroval?“

Byla to má první slova, která alespoň minimálně vyjadřovala mé pocity, k tomu mladíkovi. Nejspíš to nestačilo, ale já nebyl schopen ještě něčeho víc. Elfové sice znali slova o lásce, ale pronášeli je opatrně. Byly příliš silné, příliš důležité a nebylo možné s nimi plýtvat. Pro nás elfy bylo přiznání vlastních citů nadmíru těžké.

Zajel jsem mu dlaní také do vlasů a zahleděl se do těch jeho zlatých očí. Byly opravdu krásné.

„Jak je možné, že se mě můžeš takhle dotýkat a líbat mě? Většina elfů by si nedovolila se ke mně chovat takto.“

Uvědomoval jsem si, že už se to děje od první chvíle. Od naší první noci. Nebál se mě a dovoloval si to, co bylo prakticky nemožné.

Dovolil jsem si pousmání a ani ho necítil. Kéž bych byl čaroděj, kéž bych mohl zařídit, aby cítil to co já…

Cosi mě hlodlo někde v hloubi. To je možné? Ale co když ho někdo skutečně očaruje, co když ho nějaký čaroděj někdy přinutí, aby miloval někoho jiného? Ten strach byl najednou tak silný. Je při pomyšlení jak objímá někoho jiného, mě jímala hrůza a bolelo jako další ostrý střep do mého divoce bušícího srdce.

Pak jeho další otázky zintenzivněná dotekem ve vlasech.

„To je… špatné?“ nechápal jsem, proč se ptá, pokusil jsem se najít alespoň nějaká slova, ale když jsem měl sevřenou hruď a zrychlený dech, šlo to těžko.

„Chci…, abyste cítil… vše co cítím já… když se dotýkáte… vy mě…“, vypravil jsem ze sebe. „Protože já… se s vámi… cítím… moc… šťastný…“

Nadechl jsem se a pokusil dech zklidnit.

„Já někdy. Moc špatně… hledám slova, pane. Neumím mluvit s lidmi, ani elfy, neznám dost slov, abych vyjádřil své pocity a myšlenky.“ Hájil jsem se. „A co neumím říct slovy, vyjadřuji takto.“

Znovu jsem s ním spojil rty ve strachu, co na to řekne, nebo jsem jen chtěl dát svým slovům důrazu, kterého pozbývala?

„Nejsi tolik rozdílný, od nás elfů.“

Pousmál jsem se tomu a drze mu zajel dlaní pod tuniku. Moc šťastný… tomu jsem nedokázal plně rozumět, ale tušil jsem, co tím mladík chce říct.

I já cítil, že jeho společnost vyhledávám poslední dny neustále a záměrně. Už v tom psinci, kdy jsem se ho dotýkal a chtěl, ho políbit, jsem to pocítil tak silně. Má majetnická povaha nechtěla připustit, aby se ode mne vzdaloval.

Ale bylo to ještě mé majetnictví, nebo něco víc? Mohl jsem chlapce milovat, i když jsem o něm prakticky nic nevěděl?

Jen ta představa, že by to bylo možné, mě rozptýlila a má ruka se na jeho hrudi zastavila.

„Šťastný, hm? Jsi docela roztomilý, dráčku.“

Ruku jsem pomalu vyndal a mírně ho po cestě štípl prsty do boku, než jsem dlaň uložil na jeho stehno, nebezpečně blízko k jeho klínu.

Nejsem…? Příliš jsem nechápal, co tím chce říct, ale jemu to bylo jedno. Svou rukou na mé holé kůži si vynutil mé zasténání.

Roztomilý?

Štípnutí v boku bylo spíš příjemné než bolestivé. Maličko jsem se mu na klíně napjal. A svými stehny stiskl ta jeho blíž k sobě.

„A vy…“ nenašel jsem vhodné slovo a zaklonil hlavu po jeho doteku na stehně.

„Jste nejvzácnější květina…“Vydechl jsem a jako kočka drápky jsem se mu zatínal do prsou a vlasů na hlavě. O vás chci pečovat…

A v té chvíli zaklepal Falraen na dveře pánova pokoje…