Zmizelý

Dismeria a Falraen

Zpívala si u vaření. Když dozpívala asi třetí baladu, přišlo jí, že Cassius ve stájích nějak moc dlouho. Byl už čas oběda, měli by jít servírovat… Ani neměla instrukce ohledně toho, že zde Giltanas na oběd nebude. Protože předpokládala, že vše bude jako obvykle.

Bratr přišel, aby oznámil, že se pán chystá jíst.

„Kde je Cassius?“

„Zdržel se ve stájích, mohl by jsi pro něj zajít?“

Falraen přikývl a vypravil se přes nádvoří ke stájím. Dveře byly otevřené a to ho znervóznělo.

Vešel dovnitř. Chlapec nikde. Chyběli dva koně. Giltanaiův a Cassiův.

Alarm v hlavě se mu spustil naplno.

Prošel stáj tam a zpět, přesvědčil se, že hoch není v psinci. Dokonce i zvířata se chovala divně.

U dveří ke psům dokonce na zemi uviděl stopy krve a ještě něčeho, co vyteklo z chlapcových útrob, než se stačil odplazit. I stopy, že se někdo plazil po zemi, tam byly znát…

Tak rychle jako v té chvíli ze stájí ještě nikdy nevyběhl. Spěchal rovnou do salonku, kde pán čekal na jídlo. Bledý jako smrt. Jeho obvyklá vyrovnanost vzala za své když se tam opřel o rám dveří a dvakrát se mohutně nadechl než byl schopen pánovi odpovědět co se stalo:

„Pane… Cassius zmizel. Jeho kůň je pryč. Jeho a Giltanaiův…“

Doufal jsem, že i dnes mě bude Cassius obsluhovat při obědě, stalo se to takovou každodenní tradicí. Dny na zámečku Akrusti utíkaly tak pomalu, ale přesto byly pro mne naplněny mnoha radostmi. Zvláště těch večerních, kdy jsme byly s chlapcem sami. Dnes jsem se rozhodl, že zkusíme spolu trochu číst. Těšil jsem se na to. Když se ale oběd opozdil, jen jsem si povzdechl. Jistě Cassius zase něco vysypal, nebo rozbil. Ale nezlobil jsem se na něj. Ani Giltanas tu dnes nebyl, ale hádal jsem, že opět přijde pozdě. Nebylo by to jistě poprvé, ani naposled. Začetl jsem se s klidem do knihy, která mne ani příliš nezajímala, když se ve dveřích ukázal udýchaný Falraen. Snad nikdy dřív jsem ho neviděl v takovém stavu. Bledého a lapajícího po dechu. Možná jen ten první den, kdy mi přijel naproti, aby mne varoval před Giltanasem.

Věnoval jsem mu tedy celou svou pozornost.

Zprvu mi jeho slova nedocházela. To, že ve stájích nebyl bratrův kůň, mě zanechalo klidným. Nebylo nic divného na tom, když se ze zámečku vytrácel na dlouhé vyjížďky či na lov. Ale když ke mně konečně dorazila slova o tom, že je pryč i Cassiův kůň, rychle jsem vyskočil z pohodlné židle. Ano, Cassius už dělal v jízdě velké pokroky, ale nikdy bych ho samotného nikam nepustil. Ještě nebyl připraven. Kolem Akrusti byl neschůdný terén, mnoho lesů a polí…kam by probůh jen tak jel a neoznámil mi to? Nijak jsem si zmizení obou koní nespojil dohromady.

„Ten hlupák trollská, proč by někam jezdil?! Odvolej oběd, raději se po něm poohlédnu. A bůh ho chraň, jestli si někde srazí vaz. Vlastnoručně ho přetrhnu.“

Otcovsky jsem zamudroval, nevědom si ostatních podivných stop ve stájích. Bral jsem to jako chlapeckou hloupost. I když mě překvapovalo, že by něco takového Cassius udělal. Proč by si bral koně, když jsme měli dnes po obědě slíbenou vyjížďku. Nesmyslné.

Copak se už nemohl dočkat? Nebo mi chtěl z nějakého svého hloupého popudu dokázat, že už je schopný jezdit sám? Přetrhnu ho tak nebo tak.

Falraen nikdy nebýval zoufalý. A i když byl, nedával to najevo. V sebeovládání byl mistr, pozorný k nejrůznějším náznakům. Jenže to nyní nedokázal.

Hleděl na svého pána a v mysli mu zděšený, šokovaný i vzteklý hlas křičel: NO TÁK! DOJDE TI TO NEBO NE?!!!

Ale dlouhé roky sebeovládání ho v této chvíli držely stále ještě na uzdě, aby se před svým pánem úplně neponížil a neznemožnil na dalších několik generací. Viděl, že i když se pán zvedá a chce chlapce jít hledat 2+2 si stále ještě dohromady nedal.

„Ale on, pane,“ podařilo se mu konečně zkrotit vlastní dech, „pravděpodobně neodjel zcela dobrovolně.“ Naznačil a díval se na vyslance velmi, velmi naléhavě. Využil vší znalosti elfské mluvy mimiky, těla i slov, aby pochopil.

„Byla tam krev, u dveří do psince a stopy…“ chvíli pátral po vhodném slově, „spojení, zápasu a plazení…,“ znovu se nadechl, „možná je zraněný a stále ještě v nebezpečí.“

S tím už se konečně dokázal napřímit hodlaje pána následovat v pátrání.

Chvíli jsem na Falraena jen hleděl, aniž by mi jeho slova docházela. Nejspíš mi nechtěly docházet. Stopy zápasu, plazení…spojení? Jaké spojení? Hleděl jsem na Falraena snad několik minut a snažil se najít v jeho tváři cokoliv, co by mi mé černé myšlenky vyvrátilo. Ale nic takového jsem na jeho tváři neviděl. Neřekl jsem ani slovo, hned jsem se tedy vydal ze salonku do stájí. Běžel jsem. Musel jsem vědět, že to tak není, že se nestalo něco tak hrozného, co mi Falraen naznačoval.

Když jsem konečně stanul ve stájích, u dveří psince, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Ne…Giltanas by tohle neudělal, nedovolil by si…

Nemohl jsem ale pochybovat. Stopy byly jednoznačné. Viděl jsem zvalchovanou slámu a zbytky semene a krve, které vedly do stáje Cassiova koně. Ne, Giltanas ho nejspíš neunesl, ale kam Cassius zmizel? Pokud se…stalo to, co jsem předpokládal, nejspíše opět utekl, jako tu první noc, co ho Giltanas ohrozil. Nevěřil jsem, že se to opravdu stalo. Bylo to nesmyslné. Cassius by se jistě takovému jednání bránil svou dračí silou!

Sevřel jsem obě pěsti a vší silou udeřil do dřevěné zdi psince, až psi uvnitř zakňučeli.

Tohle mu neprojde. Jestli to Giltanas udělal…zabiju ho, zabiju!

Nečekal jsem už ale ani minutu. Jak dlouho mohl být Cassius pryč? Sotva půl hodinku, nebo hodinku? A kolem Akrusti byly jen lesy a rozlehlé louky. Neměl kam utéct, kam se schovat. Lesy…

Vypustil jsem svého již osedlaného koně ze stání. Spěchal jsem a cítil, jak se mé ruce třesou potlačovanou nenávistí a strachem.

Strachem o Cassia.

Vyhoupl jsem se do sedla a tryskem jsem zamířil hned k lesům. Kam jinam by jel. Nemohl jsem ho tam nechat, samotného, nejspíš i raněného…

Myslí mi vířily stovky myšlenek, vlastní vina, že jsem tomu nezabránil, zlost, že mě Cassius neposlechl a chodil do stájí sám. Jasně jsem mu přece kladl na srdce, že nemá nikdy nikam chodit sám. Jen do mého pokoje. Proč mě proboha neuposlechnul?!

Falraen vyrazil s ním. Konečně se zdálo, že pochopil. Hnali se zpět do stájí. Pán faileon obhlížel to “místo činu“ ve tvářích stopy paniky a pomalého uvědomování si závažnosti situace.

A pak praštil rukou do dřevěné zdi. Falraen teprve sedlal koně, když pán vyjížděl z Akrusti ve své šílené honbě za nalezením malého zlatého draka.

Vyjel z brány a pána už nikde neviděl. Cestička se vinula lesem, ale to nebylo místo, kam předpokládal, že Faileon zamířil.

Už-už chtěl sám zahnout mezi stromy, když si všiml v prachu cesty kus látky. Přijel blíž, seskočil a zvedl ho do rukou.

Byl to Giltanaiův kapesník. Sám v té chvíli pocítil neskutečnou zlost, že než ji překonal, chvíli jen se zavřenýma očima drtil ohlávku.

„Pane Faileone!“ zvolal, vyhoupl se do sedla a rozhlížel se, kudy mohl jet.

„Pane!“ Všiml ho, jak se nedaleko po jeho volání zastavil a ukázal mu kapesník, který na tu dálku sice nemohl rozpoznat, ale byla to stopa…

Cassius

Zavřel jsem oči, které nepřestávaly ronit slzy.

Všechno to bylo zbytečné… Úplně všechno…

Kůň mě nesl neznámo kam a mě by to bylo jedno. Vlastně by bylo ideální, kdyby se mu chtělo mě shodit do nějaké hluboké rokle nebo tak něčeho, abych nemohl přežít.

Zalykal jsem se vlastním pláčem a slzy mi vypalovaly do tváří slaných cejch.

Spletli jste se, nejsem žádný drak. Kdybych byl tak bych ho určitě sežral, nebo tak něco… Nechtěl jsem nikomu ublížit a už vůbec ne někomu z Faileonovy rodiny, i když se neměli rádi, jistě by nemohl mít rád ani bratrova vraha. A já strašně moc chtěl, aby mě měl rád stejně jako je jeho.

A to už teď nemůže…

Vybavila se mi Giltanaiova slova: „Ale dnes si s tebou pohraju já, na to nikdy nezapomeneš. Pak tě i takový dobromil jako Fai odvrhne, jako použité rozbité zboží.“; „Myslíš si snad, že jsi něco víc, když tě Fai používá ke svému uspokojení? Jsi jen hračka, která ho nyní baví, nic víc. A nikdy víc nebudeš, zrůdo, ať si cokoliv!“

Vyplakal jsem toho už tolik a přece mi oči stále slzely.

„…stane se ti mnohem horší věc. Odvezu si tě do lovecké chaty, o které nikdo neví, a tohle ti budu dělat dnem i nocí. Tak na to pamatuj.“ Neexistovala možnost se vrátit… Už nikdy nesmím vidět ani jednoho z nich…

Neřídil jsem koně. Bylo mi jedno, kam jede. A můj kůň byl koněm z pevnosti Tárenaile, takže neveden zamířil automaticky po příjezdové cestě do Akrusti zpátky tam. Z lesa jsme vyjeli brzy a pak už tam byla jen cesta mezi poli a loukami…

Nevím, kde přesně mi z ruky vypadl Giltanaiův kapesník, důkaz jeho zločinu.

Byl jsem tak unavený… Propadl jsem se do temnoty bezvědomí.

Všiml jsem si, že na mě Falraen volal a něčím mával, proto jsem otočil koně. Tento směr stejně nikam navedl. Neviděl jsem žádné stopy. Obrátil jsem tedy svého hřebce a zamířil zpět k Falraenovi, abych si od něj ukradl ten kapesník, jasně jsem poznal nejen Giltanasovi iniciály, které si nechával všívat snad na každý svůj oděv, aby se mohl ohánět svým rodem. Všiml jsem si ale i toho, že byl kapesník potřísněn stejně tak, jako sláma ve stájích u psince. Můj pohled jasně vyjadřoval, jaká nenávist a zloba ve mně doutnají, zatím udušen strachem o mladíka. Hned jsem se rozhlédl a povšiml si na obzoru cesty, která vedla od Akrusti k hraniční pevnosti. Jen jsem pozvedl obočí a začal rychle promýšlet. Že by se mladík chtěl vrátit do světa lidí? Utéct? Nedivil bych se tomu, po tom co prožil.

Ale proč? Neměl se přeci kam vrátit. Trápilo mě to. Nemohli jsme pokrýt větší oblast, musel jsem se tedy rozhodnout, kde Cassia hledat.

„Pojedeme k pevnosti Tárenaile. Musíme ho najít.“

Kývl jsem na Falraena a zamířil hned po cestě k pevnosti. Snad jsem se rozhodl správně. Hnal jsem koně rychle kupředu, snažil se všímat drobností a stop, jakékoliv známky toho, že by tudy jel.

Falraen

Falraen přikývl. Moc jiného dělat nemohl. Museli něco zkusit a s pánem by se teď nehádal ani za zlatého draka.

Vyrazili tak rychle, jak jim zdejší terén dovoloval. Cesta je vedla z lesa, vlnila se mezi poli do mírného kopce. Kam když vyjeli, měli konečně trochu rozhled po kraji, vzápětí uviděli osamělého koně zdánlivě bez jezdce se svým pomalým tempem kolébat na obzoru směrem ke královské cestě.

Nemuseli se na sebe ani podívat. Bylo jasné, komu patří.

Vyjeli tedy tryskem. Kůň jel po cestě a nevypadalo, že by chtěl odbočit a i když v jeho sedle jezdce neviděli, Falraen nepochyboval, že tam je. Nebo v tom horším případě ho naleznou právě podél cesty. Ale nikde ve škarpě ho neviděli.

Když sjeli níž, ztratili koně z dohledu, ale to nevadilo. Jeli stále v před, ale když nakonec vyjeli na velkou křižovatku, koně s jezdcem přes sedlo zastavil právě jakýsi elfský muž, který sám sesedl ze svého vraníka, aby se podíval, zda hoch v sedle není zraněný.

Přistoupil k němu, viděl stříbrné vlasy, ale lidské uši. Zdálo se, že je v bezvědomý. Z druhé strany se na slunci skvěl hochův obnažený krvavý zadek, značící nepěkné věci.

Tehdy si muž povšiml spěchajících jezdců, kteří zamířili týmž směrem. Tak nějak ničemu nerozuměl. Protože kůň měl značku pevnosti. To v sedle nebyl ani elf ani člověk (možná míšenec, ale to jistě nevěděl) byl evidentně zraněný, mimo sebe a ještě to vypadalo, že je sháněn a dokonce vrchností.

Hned, jak jsem si povšiml koně, který se zdál bez jezdce, ještě víc mě to zmátlo. Ale i kdyby Cassius spadl, věřil jsem, že by se vážněji nezranil a dokázal trefit zpět na zámeček i bez koně. Čím blíž jsme ale byly křižovatce, tím víc mě děsilo, co vidím. Jakmile jsem zahlédl ty stříbrné vlasy a chlapcovo tělo ležet přes sedlo, věděl jsem, že je zle. Jistě byl raněný, nebo…mrtvý?

Ne, to nesměla být pravda.

Zastavil jsem koně prudce až na křižovatce, dokonce se podle mě výhružně vzepjal. Pak jsem rychle seskočil a rozběhl se ke Cassiovi. Bohužel jsem viděl nejdříve tu horší stranu, jeho vystavené nahé pozadí, které neslo jasné známky hrubého vniknutí. Zasychající krev a bílá tekutina na jeho stehnech mě tak rozzuřily, že se kolem nás prohnal ostrý poryv větru spolu s prachem a pískem. Má magie se na tu malou chvíli vymkla kontrole, jak moc jsem cítil zlost. Přebyl jí ale naštěstí strach a rychle jsem Cassia z koně stáhl do svého náručí. Jeho tělo bylo tak studené a bezvládné, děsil jsem se toho nejhoršího. Ale naštěstí dýchal, i když mělce. Pevně jsem si ho přivinul k náručí a odhrnul mu vlasy z tváře. Nedokázal jsem však nic říct, nevěděl jsem co. Jak bych ho mohl uchlácholit? Co říci chlapci, kterému tohle udělal můj vlastní bratr?

Nevnímal jsem ani cizího elfa na silnici, jehož výraz byl poměrně nechápavý. Bylo mi ukradené, že se na nás někdo dívá. V tu chvíli jsem své emoce nedokázal schovávat, ani ovládat. Bylo to poprvé po mnoha desetiletích, kdy se mi tohle stalo.

„Za tohle zaplatí.“

Zasyčel jsem to tiše, nemohlo o tom být pochyb. Netušil jsem, zda mě Cassius slyší, ale nebylo to důležité. Nemohl jsem ho takhle vidět. Rychle jsem ze sebe stáhl svou svrchní tuniku, což se na veřejnosti rovnalo nevhodnému chování. Ale nemohl jsem hledět na etiketu. Obalil jsem do ní mladíka, abych tak zakryl jeho potřísněné tělo. Teď už jsem nemohl pochybovat o tom, co se stalo. Nemohl jsem od toho odvracet pohled. Byla to skutečnost.

„Falraene, vezmi toho koně i mého.“

Bylo mi jasné, že vysednutí s bezvládným tělem do sedla nebude možné, nechtěl jsem ho pouštět z náručí.

Falraen jako by v ten okamžik přestal vnímat svět. Vše se zastavilo. Ani netušil, že mu ten drak tak silně přirostl k srdci. Zlost, která se v něm vzápětí začala zvedat, sahala daleko za hranice prosté obyčejné nenávisti.

Co ho probralo, byla až Faileonova slova. Konečně se na celou situaci zahleděl jako sluha svého pána a pochopil, že jeho zlost je teď podružná.

Podíval se na cizince, seskočil z koně, protože sluhovi nepříslušelo jet na koni, pokud jeho pán hodlá jít pěšky.

Přišel k němu a sám se divil, jak horečně jeho mysl přemýšlí.

„Pane,“ začal opatrně, „nemůžeme se s ním vrátit na Akrusti, po tom co se stalo.“ Lépe nevědět jak by mohl reagovat, kdyby se probudil tam, odkud odjel, co teprve kdyby došlo na konfrontaci s Giltanaiem?

Podíval se na cizince.

„Žijete zde někde nedaleko?“

Zmatený elf přikývl.

„Navrhuji vzít chlapce nejprve k tomu dobrému muži a až se mu udělá lépe se rozhodnout co dál.“ hlas se mu lehce chvěl na čele drobounkou vrásku.

„Váš dům poslouží vzácnému hostu z rodu Nis’arlan-Sarh,“ obeznámil cizince a ten se uctivě poklonil, i když stále nerozuměl a naznačil rukou na cestu, kterou přijeli, nedaleko měl dům a pole, zvouce je na “návštěvu“.

Tehdy se Falraen otočil na pána Faileona, jestli tedy souhlasí.

Falraenova slova ke mně dolehla jen z povzdálí, ale když jsem si konečně uvědomil jeho slova, kývl jsem na souhlas. Falraen měl naprostou pravdu.

Děkovně jsem se zahleděl na svého sluhu, abych mu jasně dal najevo, že si jeho návrhu vážím, tak jako celé jeho přítomnosti zde. Neřekl jsem nic slovy, ale věřil, že Farlaen mé gesta a pohled pochopí. Otočil jsem se tedy na cizince a přijal jeho uctivou poklonu. Samozřejmě jsem mu jeho pohostinnost hodlal oplatit, ať už penězi, či čímkoliv jiným. Zamířil jsem tedy hned směrem, kam muž ukazoval a trochu ho tak popohnal, aby nás vedl. Šel jsem však pešky a sem tam se zahleděl na uplakanou tvář mladíka, kterého jsem nesl.

Cesta naštěstí netrvala dlouho a brzy jsem zahlédl malé stavení a pole. Nevypadalo to příliš velké, ale prozatím to pro nás stačilo, aby se Cassius probral. Potřeboval ošetření a koupel, také klid a bezpečí.

Cizinec nám ustájil koně a nabídl nám svůj dům. Hned jsem Falraena zaúkoloval, aby přinesl horkou vodu a nějaká plátna, abych mohl Cassia ošetřit. Musel jsem skřípat zuby, když jsem ho takto viděl.

Cizinci, který se představil jako Orniel Sura, jsem poděkoval za jeho pohostinnost a snažil se trochu vysvětlit nastalou situaci. Jeho pohledy mě znervózňovaly.

Nalhal jsem mu, že je chlapec mým sluhou a byl přepaden. Neznělo to příliš věrohodně, ale spokojil se s takovým vysvětlením. Jakmile viděl, že je na tom můj domnělý sluha špatně, dal nám soukromí svého největšího pokoje. Zůstal jsem s Cassiem sám a hladil jeho tvář. Stíral jsem z ní slzy a přál si, aby se na mě znovu otevřely ty dvě velká, zlatá kukadla. Aby se na mě mladík usmál a objal mě kolem krku, jak to dělával. Chtěl jsem mu říct…jak mě tohle mrzí, jak moc se nenávidím za to, že jsem nebyl s ním, nebo jinak nezabránil tomu, co se stalo. Jistě že jsem si to dával za vinu. To kvůli mému bláhovému, špatnému úsudku musel Cassius takto trpět. To jsem si nemohl nikdy odpustit.

Cesta pěšky jim chvíli zabrala. Orniel šel včele a ukázal jim co kde je. Pomohl Falraenovi ustájit všechny koně, i když pro tolik koní neměl stáje uzpůsobené, své dva nechal přivázané venku, aby ty jejich kryla střecha.

Uvnitř jim přenechal největší pokoj. Hovořil převážně jen se sluhou, i když vysvětlení přijal od samotného pána. Nadšený zrovna dvakrát nebyl a ještě se nerozhodl, jestli jim vše věří, ale neprotestoval.

Své ženě vše přetlumočil sám a ta připravila vše pro chlapcovu očistu a nějaké bylinné obklady, aby se mu udělalo lépe. Dovnitř ji však Falraen nevpustil a vše si přebral sám, pak s lavorem i obklady vešel dovnitř.

Cassius

Něco se dělo. Vnímal jsem to jen okrajově, nedokázal ani rozlepit oči, jakoby mi bylo úplně jedno, co se mnou hodlá kdo dělat. Co horšího by mi ještě mohl někdo udělat? Stále se mi vracel pohled na Faileonova bratra, jak si utíral své mužství na důkaz mého selhání.

Ale když jsem ucítil jemný dotek na tváři, na chvíli se mi ten obraz rozplynul. Jako bych zase na chvíli směl pocítit hlazení, které jsem byl přesvědčen, že už mi zůstane odepřeno. Krásné jemné vznešené prsty mého pána. Jeho polibky a něžný hlas, který mne vždycky dokáže rozechvět. Oči, kterým jsem tak rád podléhal.

Zpod víček se mi vydralo několik dalších slz, ale někdo je setřel. Giltanas to být nemohl. Nikdy by nebyl schopen tak vlídného gesta.

Otevřel jsem oči, abych se podíval kdo nebo proč, ale uviděl jen tvář svého elfa. Seděl u mého provizorního lůžka z pohovky a z jeho šedých očí vymizel všechen obvyklý chlad.

To je sen?

Nechápal jsem.

„Fai…?“ Nikdy jsem se mu tak neodvážil říct, pořád byl můj pán a mě se vlastně líbilo mu říkat, pane. Zvlášť, když jsme spolu… Další slzy se mi spustily z očí.

„Já nechtěl… ne…“ zajíkal jsem se a musel polknout ten knedlík v krku. Ne… Je to jen sen. On už se mnou nikdy takhle nebude…

Když poprvé vyslovil mé jméno, bylo to tak zvláštní. Nikdy dřív mi takto neřekl, ani celým jménem, ani touto jemnou intimní zkráceninou. Jeho další slova ale nebyly třeba. Přitiskl jsem mu tedy prst na rty a zavrtěl tiše hlavou.

„Já vím. Vím to. Už nemusíš nic říkat. Bude to v pořádku.“

Bolelo mě takto ho vidět. Nemyslel bych, že jsem takové bolesti vůbec schopen. Skláněl jsem se nad ním a hladil ho druhou rukou po tváři. Pak jsem vjel až k jeho ruce a na chvíli jí sevřel, než mě vyručilo zaklepání a to, že vstoupil Falraen se vším potřebným.

Kývl mu na souhlas a prohlédl si vše, co nesl. Jistě to bude stačit.

„V pořádku. Nech to tady, udělám to.“

Bylo pro mě těžké tohle udělat, omýt Cassiovo tělo a ošetřit ho, po tom všem. Ale nechtěl jsem, aby se ho dotýkal někdo jiný, než já. Bál jsem se, že by mu Falraenovi doteky nebyly příjemné, i když mu snad důvěřoval.

„Jen lež dráčku, odpočívej. Už nikdy tohle nedovolím.“

Prst na rtech, jindy svůdné gesto se nyní stalo konejšivým.

V pořádku? Jak by mohlo být?

Sevřel jsem pevně jeho ruku. Ne tak aby to bolelo, ale aby to cítil a abych já cítil jeho teplo. Teplo, kterého nejsem hoden, protože teď je tady a než odejde a zanechá mě osamělého, já potřeboval cítit víc z něho.

Zaklepání šlo tak nějak mimo mě, Jen matně jsem si uvědomoval Falraenovu přítomnost a zachvěl se tohle. Něco mi říkalo, že tohle není sen.

Odpusťte… Selhal jsem… ve všem…

Oslovení „dráčku“ ve mně vyvolalo jen další sevření na hrudi a bolest.

Nechtěl jsem pána pustit, nechtěl jsem, aby se díval nebo sahal na ta místa. Jistě by mu to bylo nepříjemné.

„J-já se uzdravím… Prosím… Nechte to být…,“ přitáhl jsem si jeho dlaň ke rtům a jen lehounce se jimi o ni otřel.

Zlobíte se moc? Nedokázal jsem se zeptat. Bylo přeci jasné, že se zlobí. Co jiného taky. A přece mi připadalo, že nenávist nebo odpor, není to, co v jeho tváři vidím.

Tušil jsem, že mu to nebude příjemné, ale já musel. Nevěděl jsem proč, možná to byl určitý způsob sebemrskačství, kterým jsem se chtěl utápět. Cítil jsem vinu, ne zhnusení nebo zlobu. Bylo mi jasné, že to nebyla jeho vina. Jistě neudělal nic, čím by Giltanase vyprovokoval. Ne, Giltanas nepotřeboval žádnou záminku. Jistě mu stačilo najít chlapce samotného a využil příležitosti.

Sevřel jsem Cassiovu ruku pevněji, i když to nebylo mým úmyslem.

„Já vím, že uzdravíš, ale…tohle musíme….“

Povzdechl jsem si a nakonec musel uznat, že možná nechce, abych se ho dotýkal zrovna já, to by bylo pochopitelné.

„Chceš, aby to udělal Falraen?“

Nevěděl jsem však, zda se ho ještě budu někdy umět dotknout nějak intimněji. Nedokázal jsem si v tu chvíli představit, že bych…se s Cassiem ještě kdy mohl milovat. Po tom co Giltanas provedl…nemohl jsem to dostat z hlavy a ty obrazy, které jsem si představoval, mě mučili. Na chvíli jsem tedy musel zavřít oči. Ne, teď jsem na to nesměl myslet. Nyní bylo důležitější Cassiovo zdraví a jeho bezpečí. A na Akrusti rozhodně už v bezpečí nebyl. Nemohl bych…ho tam nechat další dva týdny, v jednom domě s mužem, co mu tohle provedl. Já bych to také nesnesl. Ten Giltanaiův úšklebek, kdykoliv, kdy bych ho potkal…stal bych se jistě bratrovrahem.

Zakroutil jsem odmítavě hlavou. Nechtěl jsem, aby kdokoliv z nich tohle musel dělat. Byla to má hanba, má vina, nebyl jsem dost opatrný, byl příliš sebejistý…

Já se tak nenávidím… ostrý střep mi projel tělem v blízkosti srdce a já musel rozdýchat další příval bolesti. Můj dech tak ulpíval na hřbetu jeho dlaně.

„Mrzí mě to…,“ vypravil jsem ze sebe skrz sevřené zuby.

„Mám rád zvířata, nosil jsem jim ovoce a zbytky. Myslel jsem, že můžu do stájí, když budu chtít…“ Stále jsem cítil potřebu se alespoň pokusit obhájit.

„Odvrhnete mě?“ zašeptal jsem nakonec a bolestně se zachvěl.

Jestli ano, tak mě raději zabijte…

Pohledem jsem odeslal Falraena z místnosti. Nebylo to sice třeba, ale nepřál jsem si, aby viděl na vlastní oči, jak moc intimní vztah mám s tím malým chlapcem. Sklonil jsem se pomalu k jeho rtům a jen letmo je políbil.

„Nemluv hlouposti, to nikdy. Proč jsi mě neposlechl? Proč jsi do stájí chodil sám?“

Trochu jsem ho musel pokárat, ale nemyslel jsem to nijak zle. Nemohl jsem ho obviňovat z toho, že chtěl vlastní čas pro sebe a soukromí. Ale chtěl jsem mu další soukromí navždy zakázat. I proti jeho vůli. Pohladil jsem ho ještě po vlasech, než jsem se natáhl do džberu horké vody a namočil měkkou žínku. Pak jsem z Cassia trochu odhrnul deku, musel jsem ho omýt, na těch postižených místech. Věděl jsem, co mám dělat. Nějaké zkušenosti s ošetřováním jsem již měl.

Hlavou mi stále běhaly desítky rozličných myšlenek, co teď budu s Cassiem dělat. Do hlavního města jsem se zatím vrátit nemohl, můj trest neuplynul. A jiný, vhodný nemovitý majetek jsem neměl. Napadlo mě jen jediné místo. Prosil jsem ale sám sebe, abych nebyl tak šílený a neuvažoval o domovu, o mém rodném městě Elorne, o mém rodném domě. Byl bych ale tak bláznivý a riskoval konfrontaci s dalším členem mé povedené rodiny?

Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Moc jiných možností jsem neměl. Musel jsem ale vše ještě pečlivě zvážit.

Falraen poslušně odešel.

Můj pán se ke mně sklonil a mé srdce se hrozilo zastavit.

Jeho rty se otřely o mé a já svými pohnul, abych ochutnal ještě alespoň trošku jeho pelu. Naposled… Neodvážil jsem se doufat v jakoukoliv jinou odpověď, než že už mě nechce.

Nikdy… Kéž bych tomu mohl věřit. Pátral jsem v jeho očích po lži, ale nebyla tam.

Další slzy mi zkáply z bolavých očí, i hlava už mě celá třeštila.

„Říkal jste, že můžu…,“ připomněl jsem mu, „Můžeš stáje navštěvovat, kdy budeš chtít, pokud nebudeš mít jinou práci v domě, nebo se mnou. – Tak jste to řekl.“ Ano, pamatoval jsem si přesně jeho slova. To se mi stávalo, že mi paměť připadala téměř nekonečná. A tak jsem věděl, že i tu mučivou chvíli s jeho bratrem nikdy nezapomenu. Dračí paměť mi to nedovolí.

Samozřejmě, že říkal i to, abych byl neustále jen s Falraenem, jeho sestrou svým pánem nebo v jeho pokoji sám. Ale co dělat když se dvě řečené věci navzájem protínají? Sám přeci teď vím, že jsem se rozhodl špatně…

„Disi, měla v kuchyni moc práce… A váš bratr tou dobou obvykle ještě spal…“

Už jsem se nevzpíral. Nechal jsem ho, ať mě omývá a zabořil stydlivě hlavu do polštáře, aby neviděl skutečnou hloubku mého studu.

Trochu jsem se chvěl, ale nebál se, že by mi fyzicky ublížil. Nejednou mi sice vyhrožoval naplácáním, dokonce došlo už i na výhrůžky bičem, ale myslím, že je nikdy nemyslel skutečně vážně. A omytí netrvalo ani tak dlouho…

Prohlédl jsem si každý kousek jeho těla, abych zjistil, kde všude je poraněn, ale zdál se být v pořádku. Na stolek jsem mu postavil čaj, který krásně voněl a pak se natáhl pro hojivou mast. Bylo to nutné udělat, i když mu to nejspíš bude velmi nepříjemné. Jemně jsem sevřel jeho bok, nevědom si toho, že se ho tak dotýkal i můj bratr a sklonil jsem se k jeho uchu.

„Jen klidně lež, neublížím ti, ale tohle musím udělat.“

Nanesl jsem si trochu masti na prsty a začal jí vtírat na poraněná místa jeho zadečku. Nechtěl jsem ho ale příliš dlouho trápit a i tento úkon provedl docela rychle. Když jsem byl hotov, opět jsem Cassia pořádně oblékl a zamotal do deky, aby se necítil příliš odhalen.

„Teď si trochu odpočiň, zde jsi v bezpečí.“

Na chvíli jsem se postavil a přešel raději k oknu. Nevěděl jsem, o čem s ním mám mluvit, jak se k němu nyní chovat. V takových příležitostech mi empatie chyběla. Věděl jsem však, že nikdy nezapomene, že už nebude můj malý drak jako dřív. Takový útok jistě zanechá stopy nejen na jeho těle, ale převážně na duši.

Vůně čaje se mi líbila, příjemně mě uklidňovala. A vlhká žínka na zadečku a hýždích byla vlastně příjemná. Jen jsem se moc styděl, a i když mi to připomnělo chvíle po našem prvním milování, tohle nebylo vůbec jako tehdy.

Vše jsem to potupně snášel, protože to byl on. Ale když s omýváním přestal a chtěl nanést mast, dotkl se mě v místech, kde mě držel jeho bratr a já s sebou instinktivně škubl. Podíval jsem se na něj téměř vyděšeně, jako bych se potřeboval ujistit, že je to opravdu Faileon a ne Giltanas.

Ale byl to můj vyslanec a ještě promluvil tím svým klidným konejšivým hlasem. Došlo mi, jak hloupě se chovám, on přeci nemohl vědět, jak to bylo. Cítil jsem, jak mi roztírá bylinnou mast po citlivých místech, ale už to přímo nebolelo. Pouze něco uvnitř mě trnulo hrůzou.

Když přestal, a neublížil mi, uvolnil jsem se. Znovu vytáhl tvář z polštáře. Sledoval jsem, jak se zvedá a bál se, že odejde. Nemohl bych mu to zazlívat, kdyby se tak rozhodl. Těžko může stát o někoho, koho měl takovým způsobem jeho bratr, kterého sám řekl, že nemá rád…

Díval jsem se na jeho záda a obdivoval jeho dokonalost zpovzdálí. Víc už mi nemělo nikdy příslušet…

To vědomí bolelo a já se s tím neuměl smířit. Nedokázal jsem zavřít dveře. A představa, že se tam budu muset vrátit, teď když mě našel, se mi vůbec nelíbila.

„Ostatní jsou v pořádku?“ musel jsem se zeptat, vědět že jsem to byl jen já… Když už nic jiného, alespoň to.

„Proč jsem se nezměnil jako tehdy?“ nechápal jsem to. Jistě že jsem se bál, že kdyby ano mohl bych někomu ublížit, ale teď jsem si říkal, že kdybych se býval dokázal bránit, nemusel by teď se mnou mít starosti ani ke mně otáčet zády.

„Ostatní jsou v pořádku. Kromě Falraena o tom nikdo neví. Nemusíš mít strach.“

První odpověď na jeho otázku jsem pronášel ještě do okenní tabulky, aniž bych se na něj otočil. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se na něj otočil. Ale na jeho další otázku jsem odpověď neznal. Neviděl jsem žádný důvod, proč se mu to prve podařilo i po náznaku nebezpečí a nyní, když už to nebylo jen nebezpečí, zůstal jeho drak spát. Nedávalo to moc smysl.

„To opravdu nevím Cassie.“

Nezlobil bych se na něj, kdyby Giltanase přizabil, strhnul stáje, či něco podobného, jistě by na to měl plné právo. Spoléhal jsem na to příliš, že se o sebe dokáže v případě velké nouze postarat. Ale nestalo se tak. Zamířil jsem opět k jeho posteli a přisedl si k němu, pak jsem mu odhrnul ty stříbrné vlasy.

„Také bych na to rád znal odpověď. Byl jsem…tak hloupý, že jsem ti dovolil vůbec opouštět můj pokoj.“

Zavrtěl jsem nad tím hlavou, rozhodně už stejnou chybu znovu neudělám, i kdybych musel chlapce věznit proti jeho vůli a štěstí.

Cassiův pohled mi jasně naznačoval, že má stále strach. Chtěl jsem ho ubezpečit, že se nemusí bát návratu.

„Už se tam nevrátíme. Odvezu tě do bezpečí, daleko odsud. Teď se snaž ale odpočívat.“

Přikývl jsem, ale on ke mně stál zády, tak to vidět nemohl.

Neměl jsem asi přímo strach. Ten jsem měl v těch stájích. Ale jistou obavu o Falraena jsem cítil, protože se pán mohl zlobit i na něho, přeci jen měl za mě jeho sluha asi zodpovědnost dopoledne stejně jako jeho sestra. Přesto, že to zůstávalo mojí vinou…

Neví… Jistě že neví… Jak by mohl, když to nevím já sám? Tiše jsem si vzdychl do polštáře.

Ale nakonec se otočil a přišel zpět ke mně. Nemohl jsem si pomoci, zase se mi oči zalily slzami. Tentokrát jsem je ale nepustil ven. Chytil jsem jeho dlaň, kterou mi dával vlasy z čela.

„Přeci jste mi nemohl zakázat jít ven.“ Tedy samozřejmě že ve své podstatě mohl, byl to můj pán, mohl i mnohem víc. Chtěl jsem tím říct, že to nebyla jeho chyba, že jeho v žádném případě neviním.

Pevně jsem svíral jeho dlaň a po ubezpečení, že už se tam nevrátíme, jsem se zvedl na jeden loket, to abych měl přeci jen hlavu trochu výš.

„Nejsem unavený…“ Únava nebyla to, čím bych to nazval, i když na něco jako jízdu v sedle jsem se stále necítil. Nechtěl jsem teď třeba zavřít oči. Měl jsem pocit, že když to udělám Faileon zmizí navždy. I když už jsem ho nebyl hoden, pomyšlení že ho ztratím, bylo mučivé.

Nakonec jsem ale hlavu opět položil.

Je mi to všechno moc líto… Už zase kvůli mně musíte opustit místo, které máte rád… Ale i když jsem věděl, že kdybych byl co k čemu, zprostím ho těch pout, co ho ke mně vázala, nedokázal jsem se ho vzdát.

Říct, že jestli chce jen dodržet slib knížeti, že jej budu považovat za splněný a odejdu z jeho života. To jsem nezvládl.

„Kam chcete jet?“

Zahleděl jsem se na něj, jeho oči tak krásně zářily, bylo mi líto, že tohle musel vytrpět. Měli jsme odjet z Akrusti už po té první noci. Bláhově jsem doufal, že ho ochráním.

„Zakážu ti vše, co bude potřeba.“

Má slova zněla možná trochu ostře, ale to mé majetnictví se ukázalo v plné kráse. Zakázal bych mu i dýchat, pokud by to bylo nutné.

„Pojedeme…domů. Do mého rodného města. Do hlavního města se zatím vrátit nemůžeme. Mé vyhnanství bude trvat ještě dva týdny. Odjedeme hned zítra.“

Samozřejmě jsem nechtěl, aby musel jet na koni, stačilo přivést kočár z Akrusti. O to už jsem se hodlal postarat. Zbývalo ještě několik věcí zařídit. Jemně jsem na něj kývl hlavou a opět vstal. Zamířil jsem ke dveřím a otevřel je, než jsem přivolal Farlaena.

„Chci, abys jsi zde zůstal chvíli s Cassiem a pohlídal ho. Pojedu do Akrusti. Řeknu Dismerii ať vám sbalí všechny věci. Odjedete zpět do domu v hlavním městě a počkáte na náš návrat. My se přesuneme do Elorne, kde se zdržíme další dva týdny.“

Nemohl jsem je brát do Elorne, matka tam měla své služebnictvo a jejich práce by se tak nijak neuplatnila. Raději bych je také ušetřil mé despotické matky, která nikdy nebyla spokojena.

Nehodlal jsem však dovolit, aby Giltanaiovi prošlo to, co Cassiovi udělal. Má nenávist stále bublala, ale už nebyla tak silná. Chtěl jsem ale bratrovi jasně dát najevo, že jsme spolu skončili, definitivně. Dlouho jsem přehlížel jeho činy, omlouval je jeho mládím a povahou. Ale tentokrát překročil všechny možné hranice. Jeho smrt by nic nevyřešila, byl to přeci jen můj bratr, má krev. Ale chtěl jsem ho pokořit, aby nikdy nezapomněl, tak jako jistě nezapomene i Cassius.