DRAK

Můj poslední pohled patřil Esquilienovi. Doufal jsem, že nyní chápe, že musí ctít naší dohodu, doufal jsem, že nepromluví, i po tom, co se stalo. Cítil jsem, jak mě drak vysazuje na hřbet. Kdysi jsem četl pohádku o elfech, kteří na dracích létali na nebi. To jsem byl ještě opravdu malý a vždy jsem se u toho dokázal zasnít. Pevně jsem se tedy chytil jeho tvrdých šupin. Nevěřil jsem, že by uměl létat, pokud se proměnil dnes poprvé a netrénoval to od mláděte, ale v tu chvíli…mi to bylo tak nějak jedno. Důvěřoval jsem mu. To co udělal, jistě vzbudilo celý dům, brzy by jistě přiběhli sloužící. A i když to byly loajální elfové, vždy se mohly nějaké pomluvy dostat z bran našeho sídla k uším nebezpečných lidí.

V té chvíli jsem si opravdu připadal proti němu velmi nicotný a malý. Jeho silná aura mě však uklidňovala. Nevím, zda jsem cítil tak silně jeho touhu k úniku, nebo to byla touha má, ale cítil jsem, že si přeji být pryč, z tohoto místa. Z celého světa, do kterého jsem Cassia přivedl a vystavil tak nebezpečí a bolesti.

Netušil jsem, jestli to zvládnu. O létání jsem věděl jen to, že bych to jako drak asi měl umět, když mám křídla. Ale z nějakého důvodu jsem o sobě nepochyboval. Ucítil jsem, jak se Faileon zachytil mých šupin, a rozhlédl jsem se.

Viděl jsem jasně jako ve dne, jen mi všechno připadalo zelené a chladné. Tedy když to nebylo teplé, protože co vydávalo teplo, to jsem viděl žlutě, oranžově až červeně. Kdybych měl víc času a jiné myšlenky, asi bych se nad tím podivil, ale nyní mě zaujal jen nedaleký kopec, zahrabal jsem zadní tlapou a pak se pomalu vydal tím směrem. Soustředil jsem se jak kladu nohy. Hezky jednu před druhou. Přední, zadní… Přikrčil jsem se a tempo zrychloval, až do běhu. Křídla pevně semknutá u těla. Jakoby mě vedlo něco docela jiného. Zem mi duněla pod nohama a když jsme dosáhl vrcholu kopce prudce jsem se odrazil, roztáhl křídla, zamával a vložil veškerou sílu do těch blanitých věcí, co mi vyrůstaly ze zad.

Nepřemýšlel jsem, nešlo mi přemýšlet. Mé myšlenky byly zastřené bolestí a hlubokým smutkem.

Nechal jsem se vést instinkty. Cítil jsem proudění vzduchu, a i když to bylo hodně namáhavé, stoupali jsme po několika odrazech od země k výšinám.

Netušil jsem, kam letím. Na cestu nám svítily jen hvězdy a měsíc svou bledou lucernou. Neznal jsem svět, nevěděl jsem o něm nic. Ale bylo jedno místo, které jsem znal ze svého snu.

Nemohl jsem věřit Faileonovým slovům, o tom že mě ochrání a o bezpečí, které mi sliboval Od chvíle, kdy se o mě začal starat, jen a jen ztrácel. Dnešní noc, to zašlo už příliš daleko a já se rozhodl, že kvůli mně už trpět nesmí!

Nechal jsem se vést hlasem své dračí krve a zamířil do hor, kde čekala jeskyně z mé vnitřní vize. Ta s vodopádem a vnitřním jezírkem. Domov mé matky. Můj domov…

Vzdálenost jsme překonaly ve vysokých chladných vzdušných proudech brzy.

To nejhorší nás však čekalo, když jsem uviděl cíl naší cesty. Skalní plošinu. Vzlétl a letěl jsem pomocí instinktů, ale jak se blížilo přistání, začal jsem tápat a cítit strach.

Maličko jsem se zachvěl a následně bojoval s větrem, než jsem své zakolísání vyrovnal.

Náhle jsem uslyšel v hlavě ženský hlas: „Bude to v pořádku, maličký. Dokážeš to. Věř sám sobě…“

Nadechl jsem se, přimhouřil oči, a pomalu klesal.

Jeden kruh…

Druhý kruh…

Zachytil jsem se tlapami a mával křídly abych dosedl opatrně a co nejměkčeji.

Oddrolil se mi kus skály pod zadní tlapou, ale já počítal do deseti, zamával křídly, popošel hlouběji na plošinu a mohl křídla konečně unaveně stáhnout.

Složil jsem křídla a položil se na břicho, abych byl co nejníž a Fai mohl sesednout…

Celou dobu jsem se držel pevně jeho šupin. Vylétl dost vysoko a mě opravdu začala být velká zima. Studený vzduch mě svíral, tak jsem se nečekaně na jeho tělo položil celý a objal tak část jeho krku kolem dokola, abych se udržel. Neměl jsem tušení, kam letí, dokud jsem nezahlédl hory. Jistě, draka to nejspíš táhlo do hor. Netušil jsem však, že ho sem vede něco specifického. Když dosedl na té římse, chvíli to vypadalo, že se zřítíme dolů z té skály a já pocítil o Cassia velký strach. Ale zvládl to skvěle a poté se pomalu položil. Dalo mi práci se ho pustit. Mé ruce byly zmrzlé a křečovité. Ale po malé chvíli přemlouvání jsem po jeho šupinách doslova sklouzl dolů na zem a zahleděl se na něj. Nechápal jsem, co tu děláme, ani jsem neměl tušení, že Cassius ví o dnešní noci, o té úmluvě.

„Proč…jsme tady?“

Věděl to vůbec?

Vzpomněl jsem si na to, co mi jednou vyprávěl, o jeskyni s vodopádem. Slyšel jsem hučení vody a pozvedl obočí. Že by ho to neslo na toto místo? Byla však tma a příliš dobře jsem neviděl.

Ještě chvíli se ke mně tiskl a já cítil jak mu buší srdce po takovém letu. I mě tlouklo hlasitě. Cosi ve mně se chtělo radovat. Však jsem právě poprvé letěl a dokonce jsem i sám přistál! Ale k radosti neexistoval žádný jiný skutečný důvod. A doopravdy nezáleželo na tom, co se odehrávalo v mém nitru.

Sledoval jsem Faie, když sesedl, celý ztuhlý, jedním okem. Ptal se, proč jsme tady, ale já mu nechtěl odpovídat.

„Jdi dovnitř,“ řekl sem mu a kývl hlavou k jeskyni. Jen to a nic víc. Nebál jsem se toho místa, i když jsem ho doposud znal jen ze snu. Když nemůžete věřit citům, ani rozumu, ani lidem a elfům, proč nezkusit věřit alespoň snům?

Ale popravdě jsem jen nechtěl, aby viděl, jak se měním zpátky. Kdyby se mi to náhodou nepodařilo, nebo tak…

Sledoval jsem ho, dokud nezmizel ve tmě ústí jeskyně, než podlehl pomalému třasu, který se ho začal po těle zmocňovat. Vyplýtval značnou část svých sil, i když je načerpal těsně před přeměnou.

Byla mi zima, mé tělo se znovu zahalilo zlatou září a její intenzita osvětlila Faileonovi krátkou chodbu až do velké místnosti před ním. Byla opravdu veliká, ale žádné stalaktity a stalagmity tam k nalezení nebyly. Stěny tam pokrýval lišejník, který odrážel lesklé stříbrné světlo měsíce vnikající dovnitř stropem a zrcadlící se v malém jezírku v jednom z rohů.

Netrvalo mi to dlouho, než jsem ležel na chladném kameni už zase jako lidský muž. Vysílený, unavený, nahý… Ale takový, jakého mě znal.

Vstal jsem a tak jak jsem byl, jsem šel za ním. Světlo tam bylo a i když jsem tam byl poprvé v životě, věděl jsem co kde je. Bylo to zvláštní, jako bych to místo měl uložené hluboko v paměti, o které jsem ani nevěděl, že ji mám.

„Vítej v domě mé matky,“ řekl jsem a podíval se přímo na Faie. Asi bych se měl usmát, ale to jsem nedokázal. Spíš to znělo tak nějak… úplně jinak než jsem kdy mluvil. Hlouběji. Zamyšleněji. Vyzráleji…

Ani jsem si to sám neuvědomil a i když už jsem nebyl drak ta bouře ve mně stále ještě zuřila. Ne magií, ale emocemi a zmatkem v myšlenkách.

Na mou otázku neodpověděl a jen mě poslal dovnitř. Nevěděl jsem proč, ani co tam je. Necítil jsem v jeho hlase nic milého, byl to prostě jen rozkaz. Proč mě sem odnesl, jsem netušil. Možná to měl být nějaký zvrácený způsob trestu? Nějaké vězení? Dalo se to předpokládat. I tak jsem se už na nic neptal a vykročil směr jeskyně. I mě byla zima a připadal jsem si hodně prázdný. Jako by část mně chyběla. Cestu mi osvětlil a já tak dorazil do místnosti na konci, jen jsem se rozhlédl, nevypadalo to zrovna přívětivě. Když mě následoval a já si všiml, že je nahý, chtěl jsem ho jen něčím zakrýt. Už jsem se chystal, že si sundám tuniku, když promluvil. Jeho hlas jsem ale nepoznával. Ten malý dráček byl pryč. Měl jsem před sebou dospělého muže nebo snad draka, ve své pravé podobě. Tak tohle bylo ono místo, o kterém se mu tehdy zdálo. Pamatoval jsem si to dobře a odpovídalo to popisu. Nejspíš ho sem vedl instinkt, nebo něco podobného, čemu jsem nemohl rozumět. Proč mě zanesl právě sem?

Bylo to jediné místo, kde nás nikdo nemohl rušit, vysoko z dosahu elfů, lidí…kohokoliv. Hledal možná nějaké bezpečné útočiště. Na nic víc jsem se neptal, nějak jsem nedokázal najít vhodná slova a tak mezi námi panovalo ticho.

Stál tam, a vypadal odevzdaně. Nezlobil jsem se na něho. Uvědomoval jsem si, že kdyby to bylo obráceně, sám bych měl dilema. Ale já bych za ním šel a zeptal se co dělat. On mi ale nevěřil. Nevěřil mi dost na to aby za mnou šel se svým problémem. Co pro něho vlastně jsem?

„Měli bychom se obléknout, tuším, že by tu někde měl být šatník…“ Zamyšleně jsem se rozhlédl a pak vykročil k jedné ze stěn, které jsem se dotkl na zvláštním symbolu v ní vyznačeném. Ten se pohnu a stěna se otevřela.

Páni… cosi ve mně se podivilo, ale mé vědomí to pouze vzalo jako skutečnost. Fungovalo to. Nic už nemůže být jako dřív…

Místnost za stěnou byla veliká a oblečení v ní bylo všemožné. Pravda většinou ženské, ale i pánské se tam při troše hledání dalo najít. Našel jsem Faiovy teplý plášť a sobě krásnou stříbrnou róbu v elfském stylu, s krásnými i když ne nijak výraznými ornamenty ne jemné látce.

Oblékl jsem se (už jsem s tím neměl problém jako dřív) a vyšel z šatníku i s pláštěm pro Faie. Přišel jsem až k němu a podal mu jej.

„Omlouvám se, později ti najdu něco vhodnějšího…“ Rozhlédl jsem se a zapřemýšlel nad dalšími věcmi, které bychom mohli potřebovat.

„Je to složité víš? Pátrat ve vzpomínkách, které nejsou moje. Nevím, jak to funguje, ale jako bych měl v hlavě i něco ze své matky,“ mluvil jsem k němu, ale nadšení, které bych jistě dřív z takového zjištění měl a strach, který by to doprovázel, už se v mém hlase nevyskytovaly.

„Tam by měla být ložnice,“ ukázal jsem prstem dozadu a vyrazil tím směrem. Vedl jsem svého elfa k další stěně, kterou jsem otevřel stejným způsobem a za ní byl krásný prostorný pokoj s koberci, křesly, divanem a krbem, propojený již normálními dveřmi s dalšími místnostmi, jako ložnice a dalšími…

Oddechl jsem si a zadíval se na svou dlaň.

„Odpočiň si a posaď se,“ řekl jsem mu a šel ke krbu, abych zatopil. Zatímco jsem do krbu skládal dřevo, které zde bylo nachystané ještě ze starých časů, pohlédl jsem na něho.

„Nevysál jsem omylem i tvou magii? Mrzí mě co se stalo, ale už se to nebude opakovat…“ Soustředil jsem se na tok energie v mém těle, který jsem dřív uchopit nedokázal, foukl na dřevo a jiskra je zažehla. Oheň se mi líbil. Seděl jsem tam na kůži šavlozubého tygra a díval se plamenů…

„Děkuju, tohle zatím stačí.“

Převzal jsem ten plášť a oblékl si ho, stačilo mi to, přeci jen tam byla zima. Shlédl jsem jeho róbu docela překvapeně. Vypadal v tom dost majestátně. Opravdu jako pravý drak. Trochu jsem se nad ním pousmál. Jeho slova mě překvapila. Netušil jsem, že má takové spojení se svou rasou, se svou matkou, která byla již mrtvá. Ale toto místo vypadalo útulně. Musel jsem znovu uvažovat, proč ho matka svěřila knížeti Alviniovi, proč nutila chlapce žít jako člověk.

„Ne, nevysál. Jsem v pořádku.“

Hleděl jsem na něj a nevěděl, jak s ním mluvit. Co říct… mezi námi vládlo takové chladno, až mě to děsilo. To jak se choval…nepoznával jsem ho. Jeho síla se zdála být již probuzená a nezměrná. Nebylo by dobré ho nějak rozrušit, nebo nahněvat, to jsem moc dobře věděl. Musel jsem však opakovat svou otázku.

„Proč jsme tady Cassie? Proč jsi mě sem přivedl?“

Nečastoval jsem ho žádnými přezdívkami jako dřív, chtěl jsem s ním mluvit klidně, jako se sobě rovným. Nyní jsem stál před nádherným stvořením ze starých bájí.

Ramena mi trochu klesla. Byl jsem unavený z letu, ale nešlo jen o to. Během jedné kratičké chvíle se toho událo příliš mnoho – nejen se mnou. Netušil jsem, co mám dělat, ale věděl, že si musíme promluvit. Nastolit nová pravidla. A vůbec…

„Musíme si promluvit, Fai,“ vydechl jsem, vstal a podíval se na něho, „a tam… Tam nebylo bezpečno.“ Uhnul jsem maličko pohledem a sám se unaveně posadil do druhého z křesel. Stále jsem to viděl před očima. Jak jsem je tam našel, co jsem viděl ve vzpomínkách Faiova bývalého milence. Stín těch vzpomínek se mi mihl v očích. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal pokračovat.

„Už mě nebudeš ochraňovat, ano?“ Bylo pro mě velmi těžké nacházet vhodná slova. Nikdy jsem s lidmi ani elfy neuměl skutečně mluvit. Vyjádřit pocity slovy, bylo tak obtížné…

„Nejsem bezmocný. Nejsem bezbranný. Nejsem hloupý a nesamostatný. Nejsem dítě, o které musíš pečovat, a odmítám být břemenem, které ti visí na krku.“ Mluvil jsem pomalu a zamyšleně.

„Nechci, abys ještě někdy, někomu platil za mlčení. Ani penězi, ani svým tělem,

rozumíš?“ Zadíval jsem se mu přímo do očí. Na odpověď jsem však nečekal.

„Jsi hrozný sobec a nemáš špetku pochopení pro ostatní…“ Konstatoval jsem zjevné.

„Svěřil jsem se ti. Otevřel své srdce. Odevzdal jsem se ti a plně důvěřoval. Ty mě ale ne. Nepochopil jsi, že si přeji, abys udělal to samé. Že to celé dělám proto, abys pochopil, co k tobě cítím a přeji si, aby tvé city ke mně byly stejně silné. Viděl jsi mou sílu, ale nevěřil mi. Jen jsi se bál toho, co bych mohl způsobit. Viděl jsi, že se učím rychle a uvažuji trochu jinak. Přesto jsi nevěřil mému úsudku, a když tě vydíral, nepřišel jsi za mnou, aby ses svěřil.“ Vysvětlil jsem, co mám na mysli.

„Vyčetl jsem ti, že mi nic neříkáš a ty jsi v tom zatajování pokračoval. Nepochopil jsi, jak moc si přeji být ti roven a hoden tvé lásky. Musel jsem, že mě miluješ slyšet až z úst tvé matky, protože jsi mi to nikdy neřekl…“ Ano, tohle jsem mu opravdu vyčítal. I když to hloubku mých citů nezměnilo.

„Věděl jsem, jaký jsi a měl tě rád i s tím. Ale už to takhle být nemůže, víš? Pokud mi nebudeš věřit a nebudeš se mnou mluvit, tak se to zaprvé nikdy nenaučím a za druhé si niky nebudeme rozumět. A já ti chci rozumět. Chci o tobě vědět úplně všechno. Nikdy jsi… Nikdy jsi to necítil stejně?“ Odmlčel jsem se.

„I ten Esquilien si přál jen totéž co já… A ani to jsi nepochopil, viď?“ Jak mám potom něco z toho chápat já?

„Nevím jak, ale nahlédl jsem do jeho vzpomínek a už konečně vím, co se mezi vámi stalo a jak moc tě miloval. Vlastně… Bych ti měl poděkovat, že jsi mě zastavil, abych ho nesnědl. Byla by to chyba. Já jsem jen… dovolil, aby můj rozum zatřela bolest. Mrzí mě to…“ Podložil jsem si hlavu rukou a díval se na něj. Vlastně jsem ani netušil, jestli na má slova něco řekne, nebo co by mohl. Mluvil jsem dost zmateně, protože stejně zmateně jsem se cítil…

„Nebyl jsem na to připravený…“

Takže to věděl. Zabolelo to, když tohle říkal. Copak netušil, proč jsem to celé dělal?

„Je mi to moc líto Cassie, jak jsem ti ublížil. Nikdy jsem…tě neměl přijímat. Byl jsem tak bláhový. Věřil jsem, že potřebuješ ochranu, chtěl tě učit, ale vše jsem to bral špatně. Zatáhl jsem tě do světa elfů, kterému jsi nemohl rozumět. Vzal jsem tě do světa, ve kterém jsem tě opakovaně vystavil nebezpečí, kterému jsi neměl čelit. Chtěl jsem tě jen ochránit a při tom jsi ty…drak.

Musím ti připadat velmi hloupý, hm? Elf, který se snaží chovat draka.

Neumím moc mluvit o citech Cassie, žádný elf to neumí. Naše komunikace probíhá pomocí gest, pohledů a skrytých slov. Ale tomu lidský chlapec nemohl rozumět. Měl jsem udělat víc. Mluvit s tebou…“

Povzdychl jsem si nad tím, dobře jsem si to uvědomoval. Tady se naše cesty nejspíš museli rozejít. Copak to šlo jinak?

„Nemohu se ospravedlnit za to, co se dnes stalo, co jsi viděl. Neudělal jsem to proto, že bych chtěl, byla to jediná cesta jak tě udržet v bezpečí, tomu jsem věřil. Nemohl jsem ti něco takového říct.“

Nemohl jsem říct, že bych byl sobec, vždyť jsem myslel jen na něj, vždy jsem se staral jen o něj, aby byl v bezpečí, jen jsem to asi nedělal správně. Raději jsem vstal z křesla, nedokázal jsem dál sedět. Sevřel jsem opěrku křesla a přemýšlel, co nyní dělat.

„Je to už moc dlouho, co jsem někoho miloval. A přiznal si své city. Pro nás je to… složité Cassie. Ale vím jistě že…jsem se zamiloval do toho malého nevinného dráčka, s tím bezelstným úsměvem. A neřekl jsem mu to, i když jsem měl. Nechal jsem to zajít až sem…

Máš pravdu, už dál nejsem schopen tě ochránit. Zklamal jsem.“

Naslouchal jsem mu. Z jeho slov bylo znát ještě silněji, že jsem se nevyjádřil správně. A když se pak postavil a sevřel tu opěrku křesla, něco uvnitř mě se mi postavilo na odpor. Něco, co jsem nechápal, ale to bylo v tu chvíli vlastně všechno.

„Já si… nemyslíš, že jsi hloupý. A nezlobím se pro to, že jsi s ním byl.“ Tedy možná někde trošku, protože v tu první chvíli to vážně bolelo, jako nic na světě.

„Ale proto, že jsi mi lhal.“ Prostě jsem potřeboval, aby mi porozuměl. Alespoň teď a tady.

„Po tom co se stalo na Akrusti jsem se bál, že už mě nikdy nebudeš mít rád. Že jsem pro tebe bezcenný. Říkal jsi, že nejsem tvá hračka, a že mě neodvrhneš a že musíme počkat, než spolu zase budeme moci být. Věřil jsem ti a čekal. I když jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu, přál jsem si, abys mě chtěl zase jako dřív. Abys mě zbavil toho stínu tvého bratra, který mi neustále stál za zády a opakoval, že jsem zrůda a nikdy pro tebe nebudu nic víc. Asi jsem ti to měl nějak říct, ale netušil jak. A když už to vypadalo, že o mě opravdu zase stojíš, že konečně má nejistota skončí, ty ses ke mně otočil zády a řekl, že máš práci… Seděl jsem ve tvém pokoji a myslel na tebe. Toužil jsem po tobě tak moc, že jsem tě šel hledat. Jak myslíš, že mi bylo, když jsem vás pak spolu uviděl?“ Zavřel jsem oči, abych zadržel slzy. Ta vzpomínka byla ještě příliš čerstvá.

„Ale nemohu se doopravdy zlobit, když vím, proč jsi to udělal. I proč to udělal on.“ Promnul jsem si obočí a znovu se na něho zahleděl.

„Řekni mi prosím, pravdu alespoň teď. Mám naději, že mě někdy budeš brát jako sobě rovného?“ zachvěl se mi hlas. „I když už asi nikdy nebudu stejný jako dřív?“ Protože to už teď možné nebylo.

„Vážím si toho, že jsi měl chtěl chránit, ale zamysli se, jak by jsi se cítil, kdyby to bylo obráceně a já tohle udělal kvůli tobě…? Proto už nechci, aby se to opakovalo.“ Víš, jak málo chybělo, abych tu elfskou bariéru okolo Zřídla shodil, když jsem se spěchal proměnit?

Nyní už jsem to chápal, proto se na mě zlobil. Kývl jsem, tohle jsem učinil a hodlal jsem za to převzít veškerou vinnu.

„Ano lhal jsem ti. A věř že… mi to trhalo srdce tu noc opravdu odejít. Nikdy dřív jsem ti nezalhal Cassie, bylo to poprvé a také naposledy. Už nikdy se to nesmí opakovat, toho jsem si vědom. Mlčel si ohledně Akrusti, i když jsem znal tvé pocity, i já mlčel a to způsobilo…tohle vše. Stín mého bratra stál i za mými zády, byť se to zdá být malicherné. Vědět jak ti ublížil, cítil jsem za to vinu a bál se, abys mne neodmítl. Aby ses nebál našeho spojení a nevyvolávalo to špatné vzpomínky.“

I v tomhle ohledu jsem myslel vždy na něj, i když jsem mu to nikdy neřekl.

„Vždy jsem tě bral jako sobě rovného. Jednal s tebou jako s mladým nezkušeným elfem a snažil jsem se tě naučit žít v mém světě. Nikdy jsem se ale nezeptal, zda o tohle stojíš. Nedovolil bych ti však odejít. Ani předtím, ani teď. Máš pravdu, jsem sobecký, nechci tě totiž ztratit. Jsi jako světlo, v mém životě. Vždy když se na mě usměješ, vždy, když se mě dotýkáš, cítím se naplněný a šťastný.“

Bylo to poprvé, kdy jsem opravdu všechny své pocity vyjádřil slovy. Myslel jsem si, jak to bude těžké, ale jakmile jsem začal, má slova plynula sama, přímo z mého srdce. Obrátil jsem se na něj, věděl jsem, že už to nikdy nebude jako dřív a cítil jsem jistý druh smutku, ale věděl jsem, že tato změna je dobrá.

„Dospěl jsi dráčku, získal jsi sám sebe, svou moc i sílu. Nyní už mě nepotřebuješ. Jsi majestátním drakem. To já bych se ti měl klanět přeci.“

Nepochyboval jsem o jeho slovech. Věřil jsem, že teď mi nelže. Že mu to opravdu drásalo srdce, stejně jako mě. Pravda byla, že jsem mlčel ohledně toho, co se stalo na loveckém zámečku. Nebylo to něco, o čem bych chtěl mluvit. Bylo to ponižující a bolestné. Ani Fai o tom nemluvil. Viselo to nad námi a ani jeden z nás se s tím neuměl vyrovnat. Což byl vlastně kámen úrazu tohohle všeho.

Povzdechl jsem si a chtěl se alespoň unaveně pousmát, abych odlehčil tíživost situace. Ale jak se ukázalo, spletl jsem se, když jsem ho nazval sobeckým a trochu mě mrzelo, že jsem nepoužil vhodnější slova. I když tohle mě nenapadlo, že byl trpělivý, kvůli mně…

I kdyby ses býval zeptal, nedokázal bych ti odpovědět a pokud, řekl bych „Ano“, protože jsem chtěl být s tebou…¸ prolétla mi hlavou hořká myšlenka.

Náhlé vyznání citů od něho mě nečekaně zasáhlo. Nedovolil odejít… Mravenci se mi rozeběhli od konečků prstů po rukou až do sevřené hrudi. Tehdy ani teď… Ani po tom všem?

Slzy se mi draly do očí. Tak dlouho jsem čekal, až mi něco takového řekne, že jsem najednou nevěděl co říct, nebo jak reagovat.

Naše oči se setkaly a já se celý rozechvěl. Nejraději bych se mu v tu chvíli schoulil na hrudi a dotýkal se ho a líbal, aby mě cítil úplně všude. Všude a navždy…

Vstal jsem a zastavil se v půli pohybu.

Nepřipadal jsem si majestátní. Ani jsem nechtěl, aby se mi klaněl. Vlastně jsem pořád ještě nevěděl jak se k téhle své proměně postavit a co vlastně chci.

„Také jsem tě, nechtěl ztratit…“ vypravil jsem ze sebe. „Ani teď nechci…“ Nebyla pravda, že už ho nepotřebuji. Vůbec ne, to nepochopil správně…

„Stále tě potřebuji.“ I když jsem nevěděl, jestli a jak bych na něho mohl opět sáhnout potom, co jsem viděl, když řekl, že mě nenechá jít, mé srdce se rozbušilo zase tak rychle, jak ho uměl přimět tlouct jen on.

„Už od té první noci, pro mě neexistuje jiná možnost ne TY.“ Nadechl jsem se. „Nechci, aby ses klaněl…“

Také jsem k němu přešel blíž. Trochu jsem se bál se ho dotknout, po té dnešní noci mu to mohlo být nepříjemné, přesto jsem to udělal a položil svou dlaň na jeho tvář, tak jak jsem to vždy dělával, abych ho mohl pohladit. Na další slova jsem chtěl být co nejblíže, aby jim mohl uvěřit. Chvíli jsem ho hladil, než jsem si ho prudce a bez zeptání přitáhl na svou hruď a pořádně sevřel.

„Vždy budeš můj malý dráček, i takto. Protože… protože tě miluji Cassie. A chci s tebou strávit všechen čas. Už nedovolím nikomu, aby mezi nás vstoupil. Ani naší hlouposti.“

Říct mu ta slova pro mě bylo velmi těžké. Nahlas se mezi elfy opravdu říkala málokdy. Ale já věděl, že to potřebuje slyšet, že to musím říct, abych ho uklidnil a dal mu jasně najevo své city. Nyní jsem chápal, že jsem to celé dělal špatně. Nutil jsem Cassia přizpůsobit se elfímu způsobu života, učil jsem ho neustále rozumět našemu chápání, ale já se od něj ničeho za tu dobu nenaučil. Nepřizpůsobil jsem se jeho lidskému já. Ani tomu drakovi, kterého jsem jen studoval, protože nebyl hmotný. Byl to přelud, o kterém jsem věděl, že existuje, ale nedosáhl jsem na něj. Nyní ale přelud draka byl naprosto hmotný. Stál tu přede mnou, ve své celé kráse a síle. A já ho stále miloval.

„Chci abys… abys nahlédl i do mé mysli.“

Potřeboval jsem, aby mým slovům věřil. Aby věděl, jak to pro mě bylo těžké, protože jsem to nedokázal správně popsat slovy. Chtěl jsem, aby cítil hloubku mé lásky, která trvala už mnoho týdnů.

Přistoupil ke mně. Mé srdce bilo tak hlasitě, že jsem se bál, že už nikdy neuslyším nic jiného.

Jeho ruka vystřelila k mé tváři a já ucítil, jak ten dotek maličko pálí. Ne doopravdy, ale zanechával za sebou něžnou stopu, která mi připomínala, jak šťastného mě dokázal učinit.

Půjde to ještě vůbec? Poznám to ještě někdy?

Mohl mě hladit jen pár vteřin, ale zrovna tak celý věk.

Náhle si mě k sobě přivinul a já se nebránil. Přiložil jsem mu ucho na hruď a pevně ho sevřel ve svém náručí.

Myslel jsem při těch slovech, že se rozteču. Taky to nedovolím… Nasál jsem jeho vůni. Vítr už vyfoukal všechny stopy po prožitém milování s tím druhý. Byl to zase můj Fai…

Po té prosbě jsem ale hlavu zdvihl a podíval se mu do těch nádherných ocelových očí.

„Opravdu?“ Nemyslím, že je to dobý nápad. Nebudeš pak přede mnou mít žádná tajemství a nevím, jestli ti tím neublížím a…

Ale on to myslel vážně. Opravdu to chtěl. Přímo mě k tomu vyzíval.

„Dobře… Ale bude to velmi… Velmi intimní….,“ varoval jsem ho. Nevěděl jsem, jak jsem to udělal tam. Ale něco mě navedlo tehdy i teď. Vstoupil jsem skrze bránu jeho očí a ponořil se do jeho srdce. Celé co se doposud přihodilo, jsem najednou prožíval spolu s ním a viděl jeho očima. Jeho myšlenky, jeho otázky a pocity. To vše teď bylo i mé a já měl konečně dojem, že mu rozumím. Doopravdy. Byli jsme jednou bytostí a stejně jako se otevřel on mě, učinil jsem já to samé pro něho a nechal ho poznat mojí stránku. Můj úhel pohledu, mé pocity a myšlenky. Vše kromě Giltanaiova vpádu. To jediné jsem nemohl dovolit aby zažil spolu se mnou.

Tolik nedorozumění, kolik se mezi námi vyskytlo za ten čas…

Ani jsem tomu nemohl uvěřit.

Když jsem se stáhl z jeho mysli a on vystoupil z té mé. Maličko jsem se pousmál a zakroutil hlavou. Tak ironické mi to celé připadalo.

Oba jsme byli hrozní hlupáci, víš to?

Už nešlo odolat. Dotkl jsem se svými rty těch jeho a vybídl ho, k polibku. Jeho rty Esquilien nezískal a já jim nyní toužil dát odměnu.

Věděl jsem, jak intimní to bude. A nikdy dřív bych to nikomu nedovolil. Neměl jsem v ostatní příliš mnoho důvěry. Vždy jsem si zachovával svůj kout, uvnitř sebe, kam nikdo nahlédnout nemohl. Ale jemu jsem se otevřel celý. Bylo to nutné, abychom oba pochopili, jak nedorozumění a špatná komunikace dokážou způsobit mnoho bolesti. I já viděl jeho nitro, ale tolik mě ani nepřekvapilo. On měl srdce vždy otevřené na dlani.

Jeho úsměv pro mě byl velmi uklidňující a když mě vybídl k polibku, po kterém jsem toužil tak moc, nemohl jsem odolat a polibek jsem mu oplatil. Dal jsem do něj všechnu vášeň, všechnu mou lásku, musel vědět, že své rty a své srdce jsem nikomu neposkytl, ty byly vždy jeho. Líbal jsem ho tak dlouho a tiskl ho k sobě, div jsem ho neumačkal. Zdál se mi…trochu vyšší, nebo si jen má mysl se mnou hrála? Viděl snad i to…co mi problesklo hlavou při milování s Esquilienem? Musel jsem tyhle otázky hned potlačit a zajel mu rukou do vlasů. Chtěl jsem ho cítit mnohem víc.

Fai přijal mou výzvu a to líté klání našich jazyků jen prohlubovalo prožitek a teplo, které se mi při tom polibku rozlévalo po těle, bylo neskutečné. Jeden polibek nemohl stačit ani jednomu z nás. Ne, po tom co jsme prožili a jak dlouho jsme na sebe čekali. Ne, museli jsme si dát city najevo vším, co jsme měli včetně našich těl.

Nepřipadal jsem si vyšší, ale toužil po něm. Zavrněl jsem, když mi zajel rukou do vlasů a sám ho hladil snad všude. Ve vlasech, na uších, po zádech…

Nemohl jsem se ho nabažit. Úplně mi přišlo líto, že jsem se oblékal.

Ale když nás potřeba dechu přinutila se od sebe vzdálit byť jen na okamžik, využil jsem toho, abych hles: „Dnes si vyměníme laskavost, ano?“ usmál jsem se a zamířil s ním na předložku ze zvířecí kůže. On to smyje ze mě a já z něho…

Jeho slova mě docela pobavila, musel jsem se tomu pousmát. Věděl vůbec, jak dvojsmyslně to znělo? Nejspíš ne. Ale nechal jsem se vést a dovolil mu trochu iniciativity. Většinou já vše začínal, od milostného aktu i po mazlení. Byl jsem tedy poměrně zvědav a rozhodl se Cassiovi dát více prostoru, aby mi ukázal, co přesně chce, po čem touží. I po tom všem jsem byl stále schopen vzrušení, i když nyní nebylo tak velké ani prudké, nechal jsem se zlákat a usadil na kožešinu, než jsem si ho stáhl sebou na klín.

„Ano, vyměníme si toho mnohem víc.“

Trochu jsem ho poškádlil, svými slovy, bylo to snad až sprosté, ale v tu chvíli jsem si to vůbec neuvědomil.

Jeho úsměv mě hřál na prsou, jako hojivá mast od kořenářky.

Usadil se a stáhl si mě k sobě na klín. Jakoby přesně poznal, po čem toužím. Zaklekl jsem a trochu zarejdil zadečkem v nabízených partiích. Naše těla si rozuměla od prvního okamžiku, jakoby celou dobu jen čekala, až totéž dokáží i naše srdce a naši mysly.

Tělem mi projel elektrizující záchvěv po jeho dalších slovech.

Pousmál jsem se tentokrát já a v očích mi maličko zajiskřilo.

Spojil jsem naše rty a shrnul plášť z jeho ramen. Tuniku na sebe oblékal jen ve spěchu, šněrování nás nemohlo zdržet. Zajel jsem svou horkou dlaní pod ní a dotkl se tak jeho kůže. Bylo to poprvé, kdy jsem si mohl vychutnávat pomalé probouzení jeho těla k milostným hrám. To jsem ještě nezažil a bylo to… Hezké…

Z Esquilienových vzpomínek, jsem znal jeho citlivá místa, i ta o kterých jsem zatím nevěděl, ale nechtěl jsem využívat tyhle vzpomínky. Chtěl jsem je objevit já sám.

Přetáhl jsem mu tuniku přes hlavu. Přenesl jsem těžiště do nohou, položil mu hlavu rukou a tlakem na rameno ho přiměl k tomu, aby se pomalu položil plyš kožešiny.

Naklonil jsem se nad něho a pohladil ho po tváři.

Užíval jsem si té chvíle a chtěl, aby vše bylo příjemné i jemu.

Nemluvil jsem ale. Jen jsem ochutnával jeho rty, bez průniku jazykem do úst, jen jsem žmoulal ty sladké rtíky, jako pamlsek, kterým pro mne byly a spojil volnou ruku s tou jeho.

Když se na mě tak prudce zavrtěl, prudce jsem vydechl. Pochopil jsem, že mé tělo na něj okamžitě začalo reagovat. Nepřekvapilo mě to, dělo se to vždy, když byl takhle blízko. Nechal jsem ho, ať se mě dotýká a objevuje mé tělo, přivíral jsem spokojeně oči a i já ho hladil po hrudi, i přes jeho oblečení.

To co mě překvapilo, bylo, jak se mnou velmi snadno manipuloval. Nestyděl se, nebál se a snažil se být opatrný. Fascinovalo mě to a odměnil jsem jeho snažení hodně vášnivým polibkem. Chtěl jsem, aby to dnes bylo jiné než naše obvyklé milování.

Jeho ruku jsem sevřel a jasně tak dokázal, že si může dovolit, co bude chtít. Jeho ruka tolik hřála a povzbuzovala mou touhu. Bylo to romantické gesto, které jsem Esquilienovi nemohl dovolit. Ale Cassius si takových gest mohl užívat plně. Tentokrát jsem se ho nesnažil svlékat a ani příliš laskat. Nechal jsem to plně na něm, zvědav, kam až dokáže zajít. Druhou rukou jsem ale přejížděl po jeho zádech až k pozadí.

Co jsem mu rty nedopřál já, to si on prostě vzal. Vášnivý polibek, jsem mu oplatil a mé srdce se blahem zatetelilo, když mi sevřel ruku.

Pohladil mě po zádech až k zadečku a já se prudce nadechl a prohnul v zádech. Fai už to dnes měl jednou za sebou, já ještě ne…

No tak… Ovládej se…, říkal jsem si, ale na mých přimhouřených bylo jasně znát, mé roztoužení.

Sjel jsem rty po jeho klíčních kostech ke krku a do okolí bradavek. Těm malým kopečkům jsem se ale vyhýbal. Vždycky jsem na ně dýchl teplý vzduch, ale políbil kůži těsně vedle. Na jedné straně hrudi a pak na druhé…

Sjel jsem ještě níž a zarejdil jazykem v jeho pupíku. Byl tak rozkošný, a já si užíval každý vzrušený vzdech, který se mi podařilo vyloudit z jeho hrdla, kde ohryzek létal nahoru a dolu.

Pustil jsem mu ruku a po bocích sjížděl dlaněmi níž, až k prdelce, jsem se chopil kalhoty, přizvedl mu bedra a stáhl z něj i tenhle kus látky, sám stále ještě oblečený.

To, že byl stále ještě oblečen, bylo velmi podivné. Chvíli jsem to toleroval, ale když mě celého svlékl, nevrle jsem zatahal trochu za jeho hábit, abych dal najevo nelibost. Bylo to poprvé, co jsem byl naprosto nahý a on oblečen. Vždy tomu bylo naopak. Bohužel mi jeho nové oblečení nedovolovalo se ho příliš dotýkat, i když se mi povedlo jednu ruku vklínit pod vrchní díl jeho oděvu, abych ho mohl alespoň pohladit po hrudi. Cítil jsem, jak jeho tělo hoří, jak moc po mě dnes touží a opravdu mi to lichotilo. I to mé mu jasně odpovídalo a mé tyčící se vzrušení toho bylo jasným důkazem. Toužil jsem jen po něm, po nikom jiném.

„Svlékni si to, než to…roztrhám.“

Trochu jsem zavyhrožoval, i když bych se k něčemu takovému nejspíš nesnížil. Navíc se mi docela líbilo, že je stále nade mnou, proto jsem se ani nesnažil o výměnu pozice.

Naklonil jsem se nad něho a olízl si rty.

Když mi zajel rukou pod vrchní část a dotkl se mé kůže, okamžitě jsem zasténal. Připadalo mi, že celý hořím a jeho dotek to ještě zhoršoval.

Jeho rozkaz byl jasný. Ale pravda byla, že jsem chtěl ještě něco zkusit a když by se mě najednou všude dotýkal, asi bych už nevydržel čekat.

„Ještě ne…“ zaprosil jsem toužebně a sehnul se k jeho vztyčenému mužství. Olízl jsem a pak ho vsunul do úst celého, až skoro do krku, abych slyšel od něho ještě víc…

Chtěl jsem, aby se napínal a svíjel a myslel jen na mě. Hladil jsem ho na stehnech a laskal ho jen sáním a jazykem svých úst. Chtěl jsem, aby to pro něj dnes bylo nezapomenutelné. Chtěl jsem si sám určit tempo a potěšit ho zase jinak, než obvykle.

Ale i když jsem se ústy činil, nechtěl jsem to takhle. Ne, to měla být jen mučivá předehra před tím, než si dnes večer, osedlám já jeho. Osedlám…?

Pustil jsem ten pulsující úd z objetí rtů, až když už byl Fai téměř na konci svých sil. Stáhl jsem si róbu, i její spodní část. Netrvalo to dlouho, chtěl jsem aby Fai zůstal připraven na zlatý hřeb večera. Posunul jsem se nad ním trochu výš a navedl mu jeho meč k ústí mého koženého pouzdra.

Usmál jsem se na něj a chytil ho znovu za ruce, abych získal potřebnou oporu k postupnému pronikání tím, jak jsem sedal a opět se zdvíhal. Pomalu, opatrně. Přesto chtivě a dobyvačně. Užíval jsem si každý posun a vychutnával teplo a rozkoš, které mi to přinášelo.

Zamračil jsem se, když se zprvu odmítl svléknout. Ale překvapilo mě, k čemu se uchýlil. Věděl jsem, že minule tohle nedopadlo zrovna příjemně, tedy pro něj a moc se mi nelíbilo, když jsem mu vyvrcholil do úst. Zaklonil jsem hlavu a hlasitě zasténal, nyní jsem mu mohl poskytnout více času na objevování. I když mé mužství prudce zacukalo, rychle jsem se ovládl a vše poctivě vydýchal.

To, že se svlékl, jsem zaznamenal jen koutkem oka. A když jsem ucítil, co dělá, trochu jsem vykulil oči. Nečekal bych, že to opravdu udělá, i když jsem po tom toužil a představoval si, jaké by to asi bylo v téhle pozici. Bál jsem se, že bych mu ale takhle ublížil.

Cassius si však odvážně našel vlastní tempo a já mu dával prostor. Sevřel jsem jeho ruce a mírně mu pánví vyšel napoprvé vstříc, nedočkavý na milování. Nasouval si mě pomalu do svého těla a já jen vzrušeně syčel, jak bylo jeho tělo těsné a horké. Copak se dalo takové mučení vydržet?

„O…opatrně.“

Neměl jsem sebou nic, co by usnadnilo klouzání mého mužství do jeho těla, proto jsem pociťoval trochu strach, aby ho to nebolelo. Sledoval jsem proto každý výraz v jeho tváři, kdyby se tam opravdu objevila známka po bolesti.

Nespěchal jsem na něj, nepohyboval se proti němu, ani ho nenutil dosedat hlouběji, vše jsem nechal na něm. Sám si mohl určit intenzitu a hloubku průniku i pohybů a mě to přinášelo nečekanou rozkoš.

Ano, neměli jsme žádnou pomůcku a i to mírně bolelo, ale i když mi vycházel vstříc pohyby své pánve. Měl jsem dost prostoru a možností korigovat ten pohyb uvnitř sebe. A že byl více než opojný…

„Jsem… v pořádku…“

Vzdechy jsem se ani nepokoušel mírnit, pomáhaly mi proti pocitům drhnutí uvnitř mě. Naštěstí Fai vzrušením vlhnul dost na to, aby to po chvíli přestalo být nepříjemné a já mohl dosedat až na dno. Bylo to vysilující, ale vše příjemné co se mi rozbíhalo po těle, za to prostě stálo. Jak jsem se začal zdvíhat pravidelněji, pocit dobyvačné rozkoše přebyl všechno ostatní a já už se nesoustředil na nic jiného, jen na tu chvíli a jeho výplň v mých útrobách, která zasahovala mé citlivé místo, a bylo jen na mě, kdy to dovolím. Vlny touhy vystřelovaly zevnitř až po špičku mé chlouby a mé dosedání i vzdechy se stupňovaly.

Chtěl jsem to. Chtěl jsem, aby i mému tělu bylo jasné, že tohle smí prostě jenom Fai a nikdo jiný…

Chvíli jsem ho nechal s tím vším vzrušením bojovat samotného a jen si užíval jeho rytmické pohyby, než jsem zamířil rukou do jeho klína a jemně ho pohladil po jeho chloubě. Chtěl jsem, aby si užíval stejnou rozkoš, jakou jsem cítil já. Věděl jsem, že tahle pozice je pro něj vysilující a snažil se mu pánví vycházet vstříc, aby pohyby nebyli jen na něm a já se tak také mohl trochu zapojit. Po pár pohybech jsem ale začal dost ostře lapat po dechu, jak jsem oddaloval své vyvrcholení. Tentokrát jsem chtěl, aby byl on první, kdo dosáhne toho kýženého pocitu, abych pak mohl zaplnit jeho horké vláčné tělo.

Už-už jsem si myslel, že to nevydržím. Mým tělem prolétla první vlna nastupujícího orgasmu a dohnala mě k ještě většímu tempu.

A když potom Fai chytil moiji chloubu a srovnal tempo své ruky s tím mým, zhluboka jsem se nadechl, slastně zasténal a několikrát krátce vydechl poddávajíc se rozkoši, která mě naplnila tak moc, že jsem vystoupal až na vrchol naší milostné hory a zaplnil mu tak dlaň svým výstřikem. Úplně se mi zatmělo před očima, tělem mi projela vzrušená křeč nesoucí uvolnění. Překřížil jsem ruce na hrudi a pokoušel se to rozdýchat, abych mohl pokračovat a přinést tak uvolnění i jemu…

Nebylo třeba, aby se více hýbal. Stačilo mi sevření jeho těla a s hlasitým heknutím jsem vyplnil jeho tělo zevnitř. Nedokázal jsem ale vyklouznout ven, musel jsem si ho více na sebe natisknout, abych cítil chvění jeho těla. Rukou jsem pročísl jeho vlasy, oba nás to zapotilo, ale cítil jsem, jak se vše špatné odplavuje. Cítil jsem jeho teplo i jeho zrychlený dech a chtěl jsem, aby ta chvíle trvala věčně.

Chvěl jsem se. Po vyvrcholení, i vyčerpáním. Po tom všem co se dnes stalo, nebylo divu. Nalehl jsem na něj a stulil se mu na hrudi. Jeho tělo bylo krásně orosené potem a celé hořelo prožitou vášní.

Usmál jsem se pro sebe, protože on to vidět nemohl. Jeho srdce bilo tak rychle a tlouklo jenom kvůli mně. Ještě nikdy jsem nebyl ta šťastný. Už žádný Giltanas a žádný Esquilien, kteří by stáli mezi námi. Byli jsme to jen my dva, spolu, daleko ode všeho…

A tak jak jsme spolu leželi na té koženině před plápolajícím krbem, jsem podlehl tomu pocitu naprosté spokojenosti z jeho blízkosti, která od teď už měla být jen má.