1

To, že tu byl ukrytý a sledoval Ziyarův hrad nebyla náhoda, přestože byl zázrak, že mladíka vůbec spatřil. Moc v to nedoufal, sám si říkal, že by měl veliké štěstí a ve skutečnosti už začal přemýšlet, že to vzdá.
Zrovna ve svém úkrytu odpočíval, dokonce začal podřimovat, když náhodou pootevřel oči, ve chvíli, kdy se pokoušel co nejlépe uvelebit a periferně spatřil na vrcholu kopce pohyb. Zvědavě se v sedu napřímil a počal sledovat dění u brány. Byl daleko, postavy z oné vzdálenosti působili male, přesto dokázal rozpoznat, co se v místě odehrává.
Dech se mu zatajil, když za pár chvil spatřil bezvládné tělo, kutálející se po úbočí kopce. Kde se zastavilo neviděl, porost keřů mu zastínil výhled. I přes vzdálenost jasně poznal, kdo ten nebožák je. Tiše si pro sebe zaklel, byl to strašný pohled. Nejradši by k němu ihned vyrazil, nebyl ale blázen ani hrdina.
Kdyby ho na hradbách uviděli, a že by si ho všimli, bylo naprosto jasné, určitě by se ocitl v maléru. Nepochyboval, že by na něj přinejmenším, dopadla salva šípů z ochozu a on by docílil jen toho, že padne mrtvý vedle Klesse. Pak ho napadla další věc: jaká je vůbec šance, že žije? Že by ho nechal Ziyar opustit hrad, zatímco by stále dýchal?
Ta pravděpodobnost byla mizivá, a pohled na bezvládné tělo ji ještě zmenšovala.
Tak proč tu vlastně je? Proč se trmácel přes půlku jeho známého území lesa?

2

Protože doufal.
Ani nevěděl proč, byl si téměř jistý, že Kless nepřežil. A přesto v jeho nitru, z neznámého důvodu, hořel nepatrný plamínek naděje.
Ravil byl ve vesnici velmi krátce po útoku. I tím dost riskoval, neboť nemohl tušit, zda tu ještě nečíhají Ziyarovi vojáci. Byl nedaleko, než nastala ta krutá noc, nechtělo se mu vracet zpět domů, když se s Klessem a jeho přítelem rozloučili. Tehdy si dokonce pohrával s myšlenkou, že využije jeho pozvání a navštíví ho.
Pravdou bylo, že předtím už dlouho s nikým nemluvil. Snad i proto jim tehdy nabídl pomoc. Kless byl sympatický, přestože ani při setkání, ani při loučení nebyl ve své kůži, to bylo patrné. Přesto byl milý a vděčný a Ravil měl pocit, že za jiných okolností by byl vřelým přítelem. O jeho společníkovi rozhodně totéž říci nemohl, moc dobře vnímal jeho nedůvěřivý a odměřený postoj. Ravil měl však v povaze si takových věcí nevšímat a spíše se zaměřovat na to příjemné. Aby také ne, vděčnost, že po dlouhé době může vůbec sdílet přítomnost s někým jiným, mu nic jiného nedovolila. Jako nedobrovolný poustevník žil až příliš dlouho, než aby si společnost nechal kazit nějakým protivou.
Tenkrát se ale, bohužel, k návštěvě odhodlal pozdě. Už když se k osadě blížil, věděl, že něco není v pořádku. Jak přicházel, a on nikdy nepřicházel přímou cestou, do nosu ho praštil silný zápach spáleniště. To ho znepokojilo a tak se raději rozhodl být obezřetný.
Jeho postava byla mohutná, byl hodně vysoký a tělo široké, nebyl ale v žádném případě nějaký tlusťoch. Pod otrhaným šactvem, které už rozhodně zažilo lepší časy, se rýsovaly pevné, přiměřeně tvarované svaly, které byly důsledkem tvrdého samotářského života v lese.
I přes svou velikost, se dokázal plížit a pohybovat prakticky neslyšně, což se také rozhodl využít. Pomalu nejprve prozkoumal hranice osady, schovával se za keři a stromy. Pozorně naslouchal, zda neuslyší nějaký hlas, či neobvyklý hluk, ale neozývalo se nic. Nakonec tedy opatrně vkročil do vesnice. Naskytl se mu děsivé smutný pohled.
Teď už to nebyl domov, místo, kde se Klessův lid rodil a žil. Kde lidé zažívali strasti všedních dní, ale také radosti a vzájemnou lásku a přátelství, kde žila spokojená zvířata. Teď to byl hřbitov.
Obydlí osadníků byla buď rozbouraná, ve většině spálená. Půda byla nasáklá krví. Všude okolo se válely různé předměty – zbraně, dřevěné nádobí, cáry látek, prostě vše, co Paramové vlastnili tu bylo poházeno, jako kdyby se místem prohnala strašlivá bouře.
Ležela tu i spousta těl a to bylo nejhorší. Až se Ravilovi tajil dech. Mlčky procházel tím smrtí nasáklým místem a dělalo se mu zle. Ziyarovi vojáci se neštítili ničeho. Kam jeho oko dohlédlo, všude ležely mrtvoly, které začínaly zapáchat, kolem nich už se rojila hejna much a masařek. Některé byly ohořelé či zcela spálené.
Většina z nich byli muži, kteří padli v boji. I tak ale narazil na těla starých, kterým letité tělo nedovolilo uprchnout. Pak na těla žen, necvičených v boji, nemohoucích se bránit, či žen, které obětovali sami sebe, aby dali šanci na útěk svým dětem. Ravil zaúpěl, když uviděl, že ani těm, se v několika případech, nepodařilo přežít. Tělo malé holčičky, možná čtyřleté, s podříznutým hrdlem si bude pamatovat navěky.
Bylo to příšerné. Ravil byl povahou sangvinikem, spoustu špatných věcí i co do jeho osudu, si nebral přespříliš k tělu, ale to, co zde viděl, ho upřímně zasáhlo. Taková jatka, ta krutost, by nenechala chladným nikoho, kdo má všech pět pohromadě.
Procházel spáleništěm a díval se na veškeré utrpení. Pak si vzpomněl na Klesse. Třeba tu není. Možná jeho mrtvola neleží mezi dalšími ubožáky a jestli tu není, je šance, že by mohl být naživu. Rozhodl se tedy důkladně prohledat celou osadu, zda nenajde jeho tělo. Co by se stalo, kdyby na něj narazil sám nevěděl.
Byl opravdu pečlivý, i když se mu z pohledu na tolik mrtvých dělalo zle. Odhodlaně však strávil dlouhou dobu zkoumáním každého koutu vesnice, kdyby na něj narazil. Byla tu spálená těla, u kterých si nemohl být úplně jistý, po bližším prozkoumání ale zavrhl, že by se mohlo jednat právě o mladého náčelníka. Byla sice zčernalá a jaksi scvrklá, přesto neodpovídala jeho výšce, či jiným známkám. Klessovo tělo prostě ve vesnici nebylo.
Ravil silně pochyboval, že by během útoku utekl. Prakticky ho neznal, ale byl přesvědčený, že by svůj lid nikdy nenechal v průšvihu. Přeci jen, sám se tehdy vydal vsadit svůj život, aby ho ochránil. A jestli neutekl a ani neleží mrtvý na tomto místě, zbývá jediná možnost – musel být zajat.

3

Opravdu nedoufal, pokud tedy byly všechny jeho domněnky správné, že by měl to štěstí a Kless se vůbec dostal z hradu. Natož aby byl přitom. Jenže on pokládal za svou niterní povinnost to alespoň zkusit, když existuje alespoň nepatrná naděje.
K hradu se, přes své vlastní zkratky a tajné cestičky, dostal poměrně rychle, hned za brzkého rána třetího dne. Když dorazil do lesa pod kopcem, zastavil se a přemýšlel. Pokud měl hrad ještě nějaký jiný vchod, nevěděl o něm. Nepokládal to ani za moc pravděpodobné, kvůli příkopu se stojatou, hlubokou vodou. Jediná cesta vedla přímo, bránou, u které nepřetržitě sloužili stráže. Ti Ravilovi nic neusnadnili, na druhou stranu, nemusel se bát, že pokud by Kless hrad opustil, neproklouzne mu jinou cestou. Doufal, že žádná jiná není.
Tehdy si našel dobré místo, kde by se mohl schovat a zároveň bude mít výhled na bránu. Narazil na obrovský balvan, spíše ležící kus skály, který mu dobře posloužil jako přístřešek. Dalo se pod něj trochu schovat a když pak použil ještě klacky a obrostlé větve, byl nejen chráněný před případným špatným počasím, ale i dobře skryt, kdyby se někdo rozhodl potulovat okolo. Na první pohled byl přístřešek dobře zamaskován. Jen oheň si rozdělat nemohl, toho už by si strážní mohli v noci všimnout.
Pak už nezbývalo nic jiného, než čekat. Jeden den, dva, tři. Po čtvrtém už to přestal počítat. Nikdo by mu nemohl mít za zlé, že už ho s každou následující hodinou, naděje opouští. Šance, že Kless vyvázne živý už v podstatě neexistovala. S každým dnem riskoval své odhalení, nemohl tušit, zda se najednou neobjeví Ziyarovi poskoci. Navíc, tenká zásoba jídla už téměř zmizela, přestože při kratičkých pochůzkách v okolí občas natrefil na nějaké plody, jednou i na ptačí hnízdo s vejci, která spořádal syrová. Mohl by něco ulovit, ale bez ohně by to stejně nemělo smysl a tak začínal hladovět.
V den, kdy ho konečně spatřil, byl už opravdu smířený s tím, že to vzdá. Byl rozhodnut, že v přístřešku pod balvanem stráví poslední noc a ráno se vydá domů. Noci byly stále ještě poměrně teplé, ale bez ohně to nebylo ono a on se moc nevyspal. Začal proto podřimovat. Narovnal se, aby si srovnal plášť pod sebou a v ten okamžik uviděl dění na vrcholu kopce.

4

Teď k němu prostě vyrazit nemůže, to by ho jednoduše spatřili a zabili. Drásalo ho, že nesmí. Jestli ještě žije, určitě je zraněný, to je jisté, a nejspíš by mohlo jít o každou minutu. Jenže nemá jak se k němu teď nepozorovaně dostat a nechat se zastřelit je hloupost, to by mladíkovi rozhodně nepomohlo.
Přiblížil se k okraji porostu, k cestě. Co nejblíže k němu a zárověň pořád schovaný mezi stromy. Lehl si na břicho, aby byl co nejméně nápadný. Ve skutečnosti byl teď od chlapce jen pár kratičkých metrů, dál už se neodvážil. Viděl ho teď mnohem lépe a bodlo ho u srdce. Spatřil jen některá jeho zranění a nepřirozeně zkroucenou paži a i to jej přinutilo silně pochybovat, že ještě žije. Ze své vzdálenosti nemohl poznat, zda dýchá, mohl se jen modlit, aby tomu tak bylo. A čekat.
Až padne tma, vojáci sem nedohlédnou. I za jasného svitu měsíce, by pro ně bylo obtížné rozeznat, zda tělo stále leží na místě. To byla jediná šance, jediný čas, kdy by Ravil mohl Klesse dostat z cesty a odnést ho pryč. Zůstal tedy ležet na břiše a čekal, až slunce zapadne.
Už to netrvalo dlouho, když Klesse skopli z vrcholu, bylo slunce sice silné, ale už byl podvečer. Zbývalo několik málo hodin a padne tma, jenže Ravilovi to připadalo jako věčnost. Ten hoch, jestli se tak ještě nestalo, může bez pomoci zemřít každou chvilkou a fakt, že se po celou dobu nepohnul, muže nijak neuklidňoval. Musel se ale napomenout k rozvážnosti. Vyrazí-li příliš brzy, nebude už ani jemu pomoci, pokud ho zahlédnou.
Konečně slunce zapadlo, a krajinu kolem přepadlo šero a nakonec ji přemohla tma. Probouzející se noc provázel jasný svit měsíce, který byl vojákům k ničemu, ale Ravilovi hrál do karet. Nemusel se tolik pídit po tmě, díky záři luny pořád viděl siluetu těla před ním.
Odhadl, že už je čas. Pociťoval sice strach z dopadení, přesto se odhodlal. Nevstal, pomalu se začal po břiše plazit k tělu. Zdolal těch pár metrů během chvilky a ocitl se u Klesse. Na okamžik se přestal hýbat a pozorně naslouchal, zda neuslyší nějaký hluk, kdyby se třeba Ziyarovi vojáci rozhodli pro průzkum. Vzduch byl čistý.
Silnou paží otočil mladíka na záda. „Klessi,“ zašeptal a mírně ho poplácal po tváři, zda se nevzbudí. Nereagoval a Ravil zaklel. Přiložil ucho na jeho hruď a napjatě poslouchal. S nepopsatelnou úlevou na vteřinu zavřel oči, když se ujistil, že stále mírně dýchá. Přišlo mu to neuvěřitelné, jako zázrak. Naděje ještě nepohasla.
Věděl však moc dobře, že na radování není čas. Dřepl si, popadl jeho bezvládné paže za zápěstí a skloněný pak udělal krok zpět. Táhl Klesse, snažící se být co nejméně nápadný, do úkrytu mezi stromy. Ravil byl silný, nedělalo mu to samotnému problém. Zakrátko si mohl oddechnout, že už není na ráně.
Rozhodl se neztrácet čas. Tady mu nepomůže, ne když tu nemůže ani rozdělat oheň a prozkoumat jeho zranění. I své masti a byliny měl u sebe doma, to bylo zhruba v půli cesty mezi hradem a osadou Paramů. Bývalou osadou.
Doběhl rychle do svého provizorního přístřešku, popadl brašnu a ještě než ji přehodil přes rameno, sundal si plášť. Ten omotal kolem Klesse, nejen kvůli nahotě ale hlavně kvůli teplu a znovu zkontroloval, zda dýchá. Přehodil si jej přes rameno a doufal při tom, že tím nezhorší jeho zranění. Pak se rychlím krokem rozešel do temného lesa.
Cesta po tmě byla náročná. Ravil používal své zkratky a pěšinky, neustále však o něco zakopával, jak pomalu neviděl na krok. Dalo se to ale zvládnout. Nevnímající Kless na něm vysel, Ravil ho přidržoval paží a jak šel, mladíkova svěšená hlava i paže se při chůzi houpala ze strany na stranu.
Strašlivě pohubl, to Ravil poznal i bez světla. Než ho zabalil do pláště, cítil snad každou jeho kost a i váha neodpovídala vzhledu, který si u chlapce pamatoval.
Sem tam muž zastavil a co nejopatrněji položil Klesse na záda. Zkusil, zda se neprobudí a když se tak nedělo, opět zkontroloval jeho dech. Byl velmi mělký a pomalý, stále však pravidelný. Přitom si začal všímat jeho zranění. Neviděl nic moc, avšak dost na to, aby věděl, že to není nic dobrého a lehkého. Už když mu položil hlavu na hruď, cítil jak ona popálenina sálá teplem a tepe v ní. Při těchto kontrolách si také aspoň trochu odpočinul. Putování bylo náročné a přeci jen, stále nesl váhu těla, byť mnohem lehčího, než by mělo normálně být. Napil se z vaku, prstem navlhčil i mladíkovy oteklé, popraskané rty, znovu jej zdvihl a pokračoval v cestě. Takto šel až do rána.
Byl už unavený a opocený, když se les kolem začal probouzet. Nejdříve tma vybledla ve vlahé šero, pak se mezi stromy objevily první sluneční paprsky. Musel zastavit, odpočinout si. Položil mladíka a sedl si vedle něj, nohy unavené, skoro bolavé. Okamžik se vydýchal a napil, pak se naklonil ke Klessovi, aby ho zkontroloval a znovu mu svlažil rty. Zarazil se, když si všiml, že nedýchá.
„Tak to ne,“ zašeptal a zamračil se. Poplácal Klesse po oteklé tváři, teď mnohem silněji. „Na to zapomeň! Opovaž se to vzdát, teď když už budeme skoro tam!“ Pleskal mu dlaní o obličej a horlivě se ho snažil donutit k pomyslnému návratu. „Netáhnu tě celou dobu, abys mi tady teď umřel, rozumíš? Klessi!“ Skoro jeho jméno zakřičel.
Mladíkova hruď se konečně nadzvedla a on úlevně vydechl. Ravil dokonce i zaslechl, jak tiše zasýpal a zalapal po dechu.
„Tak. To je ono,“ řekl. V ten okamžik ho přepadla lítost, pohladil jemně hocha po vlasech, jako kdyby se mu omlouval za to fackování. Všiml si při tom, jak jeho čelo sálá. Měl horečku. To by jindy Ravila nejspíše znepokojilo, teď ale cítil, že je to dobré znamení. Jeho tělo stále bojuje, pořád ještě se nevzdal. To muži pomohlo, aby sám sebral vlastní síly a opět se vydal na cestu.
Byl sice už celkem vyčerpaný, za světla ale cesta ubíhala mnohem lépe. Vpřed ho také hnalo vědomí, že chlapci jde opravdu o minuty a je třeba ho co nejrychleji ošetřit. Zakázal si myslet na zpocené čelo a těžké nohy, musí vydržet. Když vydrží, Kless snad přežije.
Šel ještě půl dne, spěchal, zastavoval málo, opravdu jen aby se ujistil, že ještě nezemřel. Konečně, spásně si konečně všiml své chaty, svého domova, ukrytého v hlubokém lese. Kdo nevěděl, kde leží, nikdy by ji nenašel a on k ní dorazil téměř s láskou. Na těch pár metrů přidal do kroku a svojí malou zahrádku, oplocenou jednoduchým plotem, před vchodem už prakticky přeběhl. Spěšně otevřel dveře, vešel dovnitř a položil Klesse na své lůžko.
Nebyla to úplně postel, spíše prkenatá plošina na několika připěvněných špalcích, byla však pohodlná. Člověk neležel přímo na studené hliněné zemi a navíc byla pokryta kusy látky a kožešinami. Kless bohužel nemohl ocenit pohodlí, na kterém se právě ocitl a které bylo v jeho osadě neznámé.
Ravil si nedal čas, aby se radoval z návratu domů. Rychle si dřepl k ohništi uprostřed příbytku a zakrátko už kouř z ohně stoupal do dýmníku nad plameny. Sebral pak jednoduchý kotlík, který mu matka věnovala, když opouštěl svůj lid a spěchal ven pro vodu.
Muž měl dost času na to, aby svůj domov udělal k obrazu svému. Byl šikovný a vynalézavý, časem spoustu věcí zdokonalil. Například dřevěný žlab, z několika částí, který budoval několik měsíců. Dřina se mu ale vyplatila, díky němu už nemusel pokaždé pro vodu do vzdálenějšího potoka. Stačilo mu teď pár kroků vedle chaty, položit nádobu pod slabší proud a počkat, až se kotlík naplní. Trvalo to jen krátce a on se pak spěšně vrátil do obydlí.
Jeho chata byla mnohem větší a bytelnější, než přístřešky v Klessově osadě. Měla dokonce kamenné základy, dlouhá byla na několik kroků a Ravil ji celou, včetně jednoduchého nábytku, jako byla lavice, stůl, či místo na spaní, vybudoval zcela sám, jen za pomocí sekery, několika dalších jednoduchých nástrojů, vynalézavosti a tesařského umění, o kterém, dokud nezačal stavět, vlastně ani nevěděl. Chata měla stěny a střechu ze silných prken. Jako krytinu pak použil ještě větve a mech, kryla teď dokonale. Ohledně dalších věcí, co neměl, to si vyrobil.
Budoval tohle své místo v podstatě několik let, než vypadalo takhle, postupně vylepšoval a přidával, například i malou zahrádku. Vykopal a vyplel záhonky, kolem postavil v celku bytelný plot, aby úrodu co nejvíce chránil před zvěří. Tohle všechno, bylo v podstatě jeho životní dílo.
Nad tím se teď však rozhodně nepozastavoval. Pověsil kotlík na trojnožku nad ohněm a než se voda začala vařit, přistoupil ke Klessovi, aby se na něj konečně podíval. Madík měl zavřené oči ale dýchal, tedy žil, což byl dobrý začátek. Opatrně z něj sňal plášť a začal zkoumat zranění. Jak je postupně hodnotil, nevědomky se mračil čím dál tím víc. Pomalu začínal mít obavy, zda jeho léčitelské schopnosti budou stačit. Přitom se snažil nemyslet na původ všech těch ran, na to, jak strašlivé mučení to muselo být.
Chlapec byl ve strašlivém stavu. Vyzáblý, špinavý, téměř na celém těle potřísněný vlastní zčernalou zaschlou krví. Všude měl modřiny a podlitiny, někde i velikosti Ravilovi nemalé dlaně. Muž horečnatě přemýšlel, kde by měl vlastně začít, na to se rozhodl ho nejprve prostě celého omýt. Zjistí pak lépe rozsah ran a bude je moci důkladněji ošetřit.
Vstal a přešel k velkému proutěnému koši s víkem. Tam měl, pro něj, nejdůležitější věci. Vzpomínky na rodinu, na místo, kde se narodil, věci, které mu matka kdysi darovala. Mezi tím i pár plátěných košil, které ušila vlastní rukou. Nenosil je, byly spíše artefaktem připomínající minulý život. A právě teď to byly nejčistší kusy látky, které měl možnost použít. Moc neváhal je pro Klesse obětovat, možná se mu i trochu ulevilo, že konečně něčemu poslouží.
Košile ale na omytí nepoužil. Připravil je jen, aby z nich mohl později natrhat obvazy. Jako žínku vzal jeden z kusů látky, kterou měl vystlanou lůžko. Vytáhl jej zpod Klesse a roztrhal na menší kusy. První namočil do, teď už teplé, vody v kotlíku a dal se do práce. Byl při tom opatrný a překvapivě jemný.
Nejprve dočista otřel mladíkův obličej. Když smyl nánosy špíny a krve, objevil se předním úplně jiný obličej, než na který si pamatoval. Alespoň tak mu to přišlo, když pohlédl na jeho propadlé tváře, velmi bledé tvářej a tmavé kruhy pod zavřenými víčky. Vypadal teď téměř jako mrtvola a to bylo děsivé. Jedinou barvou v jeho obličeji byly modřiny na čelisti a lícní kosti.
Vymáchal hadr ve vodě a pokračoval dál. Pokaždé vždy omyl kousek těla a nepřestával se pozastavovat nad tím, co špína a krev doposud skrývala.
Uříznutá polovina ucha. Podivné modřiny na krku. Odřená zápěstí od pout. Zlomené nejméně jedno žebro. Příšerná spálenina na prsou. Zbičovaná záda. Modřiny a podlitiny. Palec na noze, opuchlý, bez nehtu. A nakonec natrhnutý otvor.
Bylo to příšerné. Ravil s každou omytou a novou ránou doufal, že bude poslední, vždy se ale objevila nějaká další, dokud ho celého neomyl. Když skončil, mladík stále ležel v bezvědomí, tělo pohlcené horečkou. Muž se podíval na kotlík a usoudil, že touto vodou určitě rány čistit nemůže. Přiložil do ohně, vyšel ven, nádobu vylil a šel pro novou, kterou dal pak opět vařit. Teď musel čekat, zranění nemůže ošetřit, dokud je nevyčistí.
Napil se, i Klessovi svlažil rty a než voda začala bublat, začal chystat věci, které by mohl potřebovat. Zašel do maličké spíže, kde uchovával zásoby jídla, ale také sušené byliny a různé vlastnoručně vyrobené masti. Pobral najednou několik dřevěných kalíšků s mastičkami, z bydla sundal nasušené rostliny a odnesl vše ke stolu. Voda v kotlíku už se vařila, sundal jej tedy z trojnožky, trochu nabral do misky a zbytek nechal chladnout.
Do misky pak přisypal pár lístků, stonků i květů, rozdrcených v dlani a nechal louhovat čaj. Ten se později pokusí do Klesse po lžičkách dostat. Natrhal ony košile na delší i kratší cáry a pak vše přenesl k lůžku. Okamžik přemýšlel, kde začít. Nejhůře na tom byla záda a popálenina na hrudníku. To by měl vyčistit jako první. Podíval se na své dlaně a zamračil se. Pak nabral do další misky už celkem vychladlou vodu, omyl si ruce a pak teprve se dal do práce.
Teď si pomyslel, že je dobře, když mladík nevnímá. To, na co se chystá, by bylo rozhodně velmi bolestivé, ale udělat to musí. Otočil ho na bok, aby se dostal k zádům. A stejně jako předtím muž ve vestě, namočil hadřík a začal rány drhnout horkou, převařenou vodou. Ne tak horkou, aby jej popálila, ale co nejteplejší. Dal si opravdu záležet, každou hlubokou rýhu po biči důkladně projel. Některé začaly podrážděním krvácet, ale s tím počítal. Když rány vydrhl, sáhl po jedné z mastí a nanesl tenkou vrstvu tam, kde bylo potřeba. Mírně zapáchala a kdyby Kless vnímal, vzpoměl by si na ony bobule, které mu tenkrát pomohli zahojit rameno.
Ravil byl se zády hotov. Než chlapce opět otočil, přiložil mu na záda největší kus z košile, jako obvaz a pak teprve ho jemně položil zpět. Nečekal a pustil se do spáleniny. U té byl opatrnější, vyčistil ji stejným způsobem, ale nakonec namazal mastí z jiných ingrediencí a ve větší vrstvě. Na tuto ránu obvaz nepřiložil, usoudil, že bude lepší, když bude dýchat.
S modřinami, ani s žebry nemohl dělat nic. I tak mu ale zabralo hodně času, než se postaral o zbytek. Nevadilo mu to, riziko, že se něco zanítí bylo už tak dost vysoké, proto ošetření věnoval co nejvíce snahy a péče. Po spálenině se postaral o ucho, následně o palec, vše důsledně očistil, potřel jednou z mastí, kvůli lepšímu hojení a pak ovázal. Jako poslední si nechal to choulostivé místo. Neměl však pocit studu, myslel jen na to, že je to další zranění, o které je potřeba se postarat. Potřebovalo by sešít, ale na to bohužel neměl příslušné vybavení. I tak udělal vše, co bylo v jeho silách. O vzniku veškeré té mladíkovy bolesti, bude přemýšlet, až bude hotov.

5

Byl unavený a měl na to právo. Když skončil, postaral se a ošetřil co mohl, slunce už zapadalo. Přikryl Klesse tak, aby se kožešina nedotýkala spálení na hrudi a ujistil se, že dech je stále pravidelný. Posbíral kalíšky s mastičkami, zbytky cárů košil a když se napřímil, dlouze se na mladíka zadíval. Cítil se zvláštně, nepříjemně. Náladu měl na bodu mrazu, cítil lítost. Neměl tušení, co všechno chlapec prožil, ale věděl, že to bylo strašné a jemu samotnému z toho bylo úzko.
Teď už nezbývalo, než čekat. To ho rmoutilo, i když udělal vše co mohl. Víc už nezmůže a musí jen doufat, že to sám Kless teď nevzdá. Poklidil, přihodil do ohně pár polínek a zašel si do spíže pro něco k snědku. Měl už pořádný hlad, nenajedl se už dlouho. Sedl si ke stolu na lavici a pustil se do pár plátků soleného masa a nějaké zeleniny, co si sám vypěstoval. Ač mu už v žaludku pěkně kručelo, při pohledu na mladíka si nedokázal jídlo vychutnat, stále ho trápilo, jestli přežije noc. Když dojedl, slunce už zapadlo a na les se snášela tma. Naštípal venku ještě trochu dřeva, došel pro čistou vodu a pak už se sám uložil k zaslouženému spánku.
Vzal si jednu kožešinu a položil ji vedle ohně. Lůžko bylo dost veliké pro oba, jenže Kless ležel uprostřed a on nepokládal za dobrý nápad s ním hýbat. Ravil měl nízké nároky na pohodlí, takže se i tak příjemně uvelebil. Střídavě hleděl do plamenů a na chlapce na lůžku. Byl tak unavený, že přes veškeré starosti zanedlouho tvrdě usnul.
Spal nerušeně, když ho probudily hlasité steny. Trochu zmateně rozlepil víčka a posadil se. Než si uvědomil, co je vlastně vzbudilo, promnul si znaveně tváře. Nemohl spát dlouho, v ohništi se urputně drželo ještě několik malých plamínků. Pohlédl na Klesse a v tu ránu se úplně probral. Vyskočil na nohy a naklonil se k němu.
Mladík měl zavřené oči, ale celý sebou zmítal. Hlavu zuřivě otáčel ze strany na stranu, křivil obličej v bolestných a zoufalých grimasách. Sténal a vzdychal, čelo měl zborcené potem. Ravil se k němu v obavách naklonil a položil mu dlaň na čelo. Přitom zaslechl, jak tiše něco šeptá, nějaká slova, jména.
Měl vysokou horečku a blouznil. Ravil si povzdechl a přemýšlel, co by mohl udělat. Tak nějak ho vyděsilo, co vidí. Dovtípil se, že Kless teď ve své mysli nejspíše znovu prožívá hrůzy ze Ziyarova hradu. Moc mu nerozuměl, navíc šeptal slova nesouvisle, ale jejich kombinace ho znepokojovala.
„Prosím...Otče…nevím…prosím ne...Tobe…T...obe...“ vypouštěl z úst sotva slyšitelně, za dalšího zmítání a očividného trápení.
Ravil by mohl dál zkoumat jeho zmatená slova a přemýšlet o jejich významu, ale na to nebyl čas. Musí mu srazit horkost, která ho ovládala, ulevit mu. Rychle vstal, popadl zbytky látky, kterou jej omýval a namočil je do chladné vody. Když je vymáchal, omotal je kolem jeho zápěstí a kotníků a doufal, že zábaly alespoň trochu zaberou. Alespoň natolik, aby neměl bludy.
Když už byl vzhůru, opatrně opět namazal tenoučkou vrstvou mast na spáleninu. Ta první už se vstřebala. Pak si sedl na kraj lůžka a jemně mladíkovi stíral pot z čela. Chtěl ho nějak uklidnit, pomoci mu, i když neměl tušení, zda ho slyší. Najednou ho lehce pohladil po vlasech.
„To nic, Klessi, to nic,“ zašeptal konejšivě. „Jsi v bezpečí, bude to dobré,“ chlácholil ho aniž by tušil, jestli to má nějaký smysl.
Možná to bylo zábaly, které po chvilce vyměnil, možná jeho slovy a možná obojím dohromady. Ale nakonec Kless přeci jen přestal sténat, jeho tělo se přestalo zmítat a pak už byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Trvalo to možná hodinu, za celou dobu se Ravil neodvážil odejít. Až teď si trochu oddychl, naposledy mu otřel čelo a než si znovu lehl, přiložil do skomírajících plamenů. Znaveně usnul, tentokrát slabým spánkem, podvědomě připravený postarat se o Klesse. Tu noc ho však další nářek neprobudil.

6

Probudil se, když už bylo slunce poměrně vysoko. To ho vyděsilo, neměl v plánu takto zaspat, chtěl mladíka co nejdříve zkontrolovat. Jenže jeho tělo si řeklo o svůj odpočinek po námaze, kterou vydal. Zaklel a rychle se přihrnul k lůžku.
S nesmírnou úlevou zjistil, že hoch je stále naživu. Dokonce pravidelně oddechoval a když mu sáhl na čelo a tváře, zjistil, že má stále horečku, ale už rozhodně ne takovou, jako v noci.
Napadlo ho, že teď by se mohl pokusit Klesse trochu probrat. Alespoň aby se trochu napil, bůhví jak dlouho je bez vody, natož bez jídla. Popadl dřevěnou lžíci a silný čaj v misce a položil je na kraj lůžka.
„Klessi,“ řekl mírně. Když nereagoval, lehounce ho poplácal po tváři. „No tak, Klessi, slyšíš mě?“
Hoch sotva znatelně pohnul rukou. Mírně zkřivil obočí a těžce vydechl. Pak pootevřel těžká víčka.
Ne úplně a jaksi v mrákotách. Zrak měl zastřený a Ravil si nebyl jistý, jestli vůbec vnímá. I tak byl rád, že nějakým způsobem reaguje. Překvapeně se zarazil, když uslyšel jeho velmi slabý, chraptivý hlas.
„P...pít…,“ ozval se tiše, Ravil viděl, jakou námahu mu mluvení dělá a určitě měl bolesti. Přesto se mu ulevilo, že vůbec komunikuje, bylo to dobré znamení. Rychle popadl misku a nabral lžíci silného čaje. Opatrně ji přiložil na popraskané rty a naklonil. Tekutina příjemně svlažila Klessovo vyschlé hrdlo a bylo jí tak akorát, aby neměl problém ji spolknout. Ravil mu pak podal ještě pár malých doušků, dokud Kless opět unaveně nezavřel oči.
Ještě chvilku na něj muž hleděl se směsicí pocitů, u nichž převažovala hlavně úleva. Když už se chtěl zvednout, nechat ho spát a jít za nějakou prací, překvapeně se otočil zpět.
„Znám...tě…“ ozval se znovu slabý hlas. Ravil vyjeveně pohlédl mladíkovi do tváře. Víčka měl opět pootevřená, ale tentokrát, namísto prázdného pohledu, se jeho oči soustředili přímo na muže.
„Ano.“ Bylo vše, co Ravil dokázal odpovědět a smutně se pousmál. Než stihl říci něco dalšího, oči se opět zavřely a zanedlouho mladík pravidelně oddechoval.