1

Ráno se moc odpočatě necítil. Často se budil s potřebou zkontrolovat Ravila a když už usnul, spánek byl slabý. Alespoň že muž spal celou noc klidně, až na kašel, který ho však nebudil. Kless se rozespale posadil a vykoukl ven. Právě začalo svítat, za chvilku bude muset za Onnisem. Otráveně si při tom pomyšlení odfrkl.
Rychle ujedl něco málo z jídla, které donesl večer a zkontroloval přítele. Stále tvrdě spal a a když mu sáhl na čelo, zjistil, že horečka o něco klesla. To mu trochu zvedlo náladu, rozhodně však neměl radost, že ho opouští. Byl by nejraději strávil celý den vedle něj, aby měl jistotu, ale nesmí. Zkontroluje ho, jakmile bude mít možnost a také požádá Onnise, aby se za Ravilem někdo podíval. Ohledně toho neměl pocit, že by mu velitel nevyhověl.
Neochotně se vysoukal ze stanu, k domu kráčel pomalu. Sníh pod nohama křupal a začaly se snášet další čerstvé vločky. Zastavil se u schůdků ke dveřím a naposledy si dovolil zaváhat. Jak se do toho pustí, už nejspíš nebude cesty zpět. Začne Onnisovi v podstatě sloužit a bude jen doufat, že mu časem řekne, kde jsou jeho sestry.
„Výborně! Mám rád dochvilnost,“ ozvalo se nad ním. Onnis se na něj usmál a popřál mu dobré ráno. Kless neodpověděl, místo toho se na přímo chladně zeptal, co za práci má dělat.
„Rovnou k věci, dobrá,“ přikývl muž a nenechal se rozhodit jeho protivnou náladou. Sešel k němu a vyzval mladíka, aby ho následoval, když se vydal ke stanové části. Kless šel poslušně za ním, aniž by věděl, kam mají namířeno. Bylo mu v podstatě lhostejné, co za práci mu zadá, hlavně když si tím vydělá dost žetonů, aby se mohl postarat o Ravila.
Prošli pěšinou okolo všech řad stanů a přístřešků, až na samý konec. Mladík si ani neuvědomil, jak moc jich tu je, dokud se na to nezaměřil a neměl je všechny obejít. Za poslední řadou, označenou žlutou barvou, se zastavili na poměrně rozložitém placu, ohraničeném jednoduchým plotem. Tady byl sníh na spoustě místech prošlapaný ve vodovou břečku, nejspíše tu často pobíhala spousta nohou. Klessovi došlo vzápětí, kam jej Onnis dovedl.
„Cvičiště?“ Podíval se překvapeně na muže a ten přikývl. „Mám ho vysmýčit, nebo co?“
Onnis opět s klidem přešel jeho sarkasmus a stáhl plachtu z malé hromady v jednom rohu. Tam se válelo několik dřevěných atrap různých zbraní, od dýk po veliké meče. Onnis si vybral jeden střední a pokynul Klessovi.
„Vyber si co chceš. Ukážeš mi, jak jsi schopný.“
Mladíkovi se do toho moc nechtělo. Neměl na nějaké klukovské poskakování náladu a dlouho netrénoval. Vzpomněl si ale, jak Onnis říkal, že potřebuje někoho, kdo by byl schopen vést. O to asi šlo, chce si ho vyzkoušet, jestli vůbec stojí za jeho námahu. A navíc, když o tom hoch tak přemýšlel, může se na něm alespoň vybít. Ten chlap mu lezl krkem a tohle by mu určitě ulevilo.
Sundal si plášť a přehodil jej přes zábradlí. Zalovil pak v hromadě a byl rád, když narazil na atrapu sekyrky. Podíval se na Onnise a zůstal stát.
„Na co čekáš? Zaútoč,“ vyzval ho muž. Působil, že se docela baví a je napjatý očekáváním, co mu mladík předvede.
Kless tedy přikývl a zaujal postoj. Rozhodně neměl v plánu držet se zpátky a nějak ho šetřit. Udělal první krok a co nejrychleji překonal vzdálenost mezi nimi, přičemž se napřahoval k první ráně. Onnise překvapilo jak je rychlý, jeho chvat ale vykryl a odrazil jej.
Mladík o krok couvl, rázem ale opět zaútočil a tentokrát vedl ruku shora. Muž jej opět na poslední chvíli odrazil, ale s jeho hbitostí měl celkem problém.
„To není špatné,“ uznal, když se hoch opět vzdálil.
Ten na to nic neřekl a provedl další výpad. Když ho i tentokrát Onnis potlačil neuskočil však, místo toho se sehnul a ihned napřáhl ruku k ráně. To jeho protivník nečekal a uskočil ráně do stehna v poslední vteřině. Kvůli tomu se zapotácel, nechtěně o krok couvl a už nestihl zareagovat na další Klessův útok.
Nepoužil zbraň, jen kopl muže do břicha a ten se s heknutím předklonil, aby popadl dech. Mladík přestal bojovat, pokládal souboj za ukončený.
„Vida,“ napřímil se po chvilce Onnis a usmál se. „Zřejmě tě nemusím tak šetřit,“ prohlásil sebevědomě a vyzval tak chlapce k dalšímu kolu. Tomu se tohle pošťuchování začalo snad i líbit. Ušklíbl se nad jeho poznámkou a zaujal postoj.
„Chceš říct, že mě donutíš se i snažit?“ Utrousil posměšně.
Opět se dali do boje. A tentokrát Onnis hocha opravdu nešetřil. Jak se zdálo, předtím si ho jen oťukával, teď se do sebe ale pustili pořádně a oba do toho dávali všechno. Kless musel uznat, že má Onnis sílu a je také celkem rychlý. Pohyby měl přirozené a údery přesné, bojoval velmi dobře. To však mladík také. Možná neměl tolik síly, jako jeho protivník, to ale dohonil svou hbitostí. Nakonec každý pokus zasáhnout soupeře, byl na obou stranách stejně neúspěšný, avšak dobře vykrytý či odražený.
Bojovali dlouho, hodnou chvíli měřili síly, než jim konečně došlo, že jsou nejen unavení, ale hlavně rovnocenní. Oba byli stejně dobří a když zkřížili zbraně u obličejů a přetlačovali se, povolili ve stejnou chvíli. Odskočili od sebe a zůstali zadýchaně stát. Pára jim šla nejen z úst, ale i z námahou rozpálených těl.
„Myslím, že to stačí,“ prohlásil Onnis a odplivl si do sněhu.
„Souhlasím,“ odpověděl zadýchaně mladík a překvapilo ho, když k němu muž přistoupil a podal mu ruku. Kless si ho změřil pohledem, nakonec ale gesto opětoval.
„Skvělý souboj. Kakllah tě odhadla dobře,“ nasadil Onnis smířlivý tón.
„To nevím jak. Bojovat mě neviděla. Ale máš pravdu, dobrý souboj.“
„To ani nemusela. Ale ona má na tyhle věci cit. A ty mi to asi nebudeš věřit, ale i já to viděl, když jsme se setkali poprvé.“ Onnis od Klesse sebral atrapu a i s tou svou je hodil zpět na hromadu, kterou přikryl plachtou.
„Co jako?“ Nechápal Kless. Muž k němu přistoupil, dal ruce v bok a téměř otcovsky se na něj podíval.
„Něco v tobě je, Klessi. Jistý náboj, potenciál, řekněme. Pochopil jsem, že ty tomu nevěříš, ale viděla to Kakllah, vidím to já a myslím, že i tvůj společník to cítí. Máš v sobě nějakou jiskru, tu jedinečnou vnitřní sílu, která z tebe dělá přirozeného vůdce.“
Jindy by to mladíkovi asi lichotilo. Vzpomněl si na otce a na to, jak od něj vždy toužil slýchávat takový slova. Jenže ten už byl pryč, spolu s Klessovým sebevědomím. Chlapec sklonil zrak a pokusil se raději zavést rozhovor jiným směrem.
„Jestli jsme tu skončili, tak mě zaveď k mé práci. Potřebuji ty vaše žetony,“ řekl bezbarvě. Na to se Onnis znovu usmál a zalovil v kapse svých kalhot. Vytáhl dvě dřevěná kolečka a podal mu je.
„Ještě jsi to nepochopil? Tohle je tvá práce. Tedy, nemyslím bojovat přímo se mnou, ale splnil jsi svůj první úkol – dokázal jsi mi, že jsi doopravdy člověk, kterého potřebuji. A taky ses seznámil z jedním ze svých pracovišť,“ vysvětlil muž, když si všiml Klessova nechápavého výrazu.
„Myslíš to vážně?“
„Jistě. Prozatím bude náplní tvojí práce trénovat a učit muže boji,“ oznámil mu Onnis. Kless na něj chvilku zíral a pak si povzdechl.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Já doopravdy nejsem ten, kdo by měl vést ostatní. Nemám pocit, že bych se o to měl pokoušet.“
Teď si pro změnu odfrkl zase Onnis a založil ruce v bok. „Stále mě zajímá, proč si tolik nevěříš. Chtěl bych slyšet tvůj příběh a původně jsem na tom chtěl doopravdy trvat. Uvědomil jsem si ale, že to není správné a o všem mi řekneš, až budeš připravený,“ promluvil smířlivě a položil chlapci ruku na rameno, přitom se mu zadíval do očí.
„Chci abys pochopil jednu důležitou věc, Klessi. Já nejsem tvůj nepřítel, já ne. Ten pravý je od nás teď daleko, ale blíží se každým dnem a my se prostě musíme bránit. Musíme ho zastavit. Uděláme to s tebou nebo bez tebe, ale musím upřímně říci, že bych tě měl rád po svém boku.“
„To já chápu, ale-“
„Nech mne domluvit,“ přerušil ho muž mírným tónem, „vím, že jsi naštvaný a mrzutý. Chci abys mi věřil a nechci se s tebou dohadovat. Zakopeme válečnou sekeru. Pojď se mnou,“ vyzval mladíka, který byl více než překvapen jeho snahou o smír. Asi ho tu vážně chce, když se tak snaží, napadlo Klesse a zvědavě následoval jeho kroky zpět do srdce tábora.
Zbytek obyvatel už se také probudila a čím víc se blížili do hlavní části, tím rušněji kolem nich bylo. Chlapec kráčel pomalu vedle Onnise a všímal si, jak ho kolemjdoucí zdraví, někteří dokonce s mírnou úklonou. On jim s úsměvem avšak velmi důstojně odpovídal, vypadalo to, že je tu velmi vážený a lidé k němu mají respekt. Byl oblíbený, o tom nebylo pochyb a Klessovi to připomnělo chvíli, kdy se vrátil domů ze Ziyarova hradu. Dobu, kdy si všichni mysleli, že jsou mimo nebezpečí a on je hrdina, který je zachránil. Ta vzpomínka byla hořká a zanechávala v něm pachuť, zároveň ale cítil, že zdejší lidé k Onnisovi vzhlíží úplně stejně, jako kdysi Paramové k jemu samotnému.
Možná tomu tak opravdu bylo – podle toho, co dosud věděl, je Onnis opravdu zachránil. Postaral se o bezpečí rodin, postaral se o muže samotné a hlavně jim dal naději a východisko. Příslib časů, kdy budou všichni opět spokojení, budou žít v míru bez neustálé hrozby.
Mladík se tak zapřemýšlel, že si ani neuvědomil, jak došli k Onnisově domu, očividně sloužícímu jako nějaké velitelství. Vešli dovnitř, Onnis mu pokynul aby přistoupil ke stolu. Zalovil v poměrně velikém množství svitků a archů a konečně našel ten co hledal. Rozvinul jej na stůl, na okraje přiložil prázdné poháry, aby se svitek nesmotal zpět.
Kless se podíval na papyrus. Byla to vcelku zdařile ručně zhotovená mapa. Ihned poznal zobrazení tábora, lesa kolem něj, údolí a náznaky zubatých kopců na jedné straně. V protějším směru od nich pak mapa ukazovala sem tam nějaký lesík, tu zase kopec, jako záchytný bod a jinak už nic významného. Dokud Onnis nepřimáčkl ukazovák téměř k samotnému okraji papyru, v místě kde bylo vykreslené malé, ničím výjimečné jezero.
„Tady,“ podíval se na mladíka, který nechápal. Až když znovu promluvil, Klessovi srdce poskočilo a pak se téměř zastavilo.
„Tvé sestry jsou tady.“

2

Kless nejprve ztuhl a pak málem serval mapu ze stolu. Propaloval pohledem to místečko, kde byl položen Onnisův prst a doslova jej hltal, jako kdyby měl na mapě doopravdy spatřit podobizny dívek.
„Myslíš to vážně?“ Zašeptal nevěřícně, když zvedl zrak od papyru. Onnis vážně přikývl. Kless si dlaní překryl ústa a musel se snažit, aby rozmrkal slzy úlevy. Pak mu ale v hlavě naskočila spousta otázek.
„Jak víš tak jistě, že tam opravdu jsou? A ostatní Paramové? Jsou v pořádku?“ Vyhrkl téměř jedním dechem, až musel Onnis zvednout ruku a utišit ho. Mladík z něj nespouštěl oči, napjatě čekal na jakoukoliv informaci.
Muž se otočil zpět k hromádce svitků, tentokrát ale nic nehledal a popadl hned co potřeboval. „Abych ti to nejprve vysvětlil,“ opřel se klidně o hranu stolu a zkřížil natažené nohy. „Pravdou je, že tábor, ve kterém jsou, je izolovaný. Ještě mnohem skrytější, než tento. Ani většina mužů tady, neví kde je, vědí jen, že jsou jejich rodiny živé a v bezpečí. Protože oni jsou naše priorita, Klessi. Především kvůli nim to všechno děláme. Proto jsou v nejvyšším utajení. Nechceme riskovat, že se někdo podřekne, že bude někdo nedej bože zajat a mučen, aby vyzradil jejich pozici.“
Kless přikývl a v duchu souhlasil. Kdo jiný, než právě on, by to měl chápat. Tehdy, když mu v kobce bylo nejhůře byl vlastně rád, že neví a ani mučením nemohl nic prozradit. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby měl tušení a to byla věc, která ho poté děsila celé týdny.
„Nicméně,“ pokračoval muž, „samozřejmě je nenecháváme samotné. Pravidelně se u nich střídají naši muži, hlídky, kteří je nejen mají případně bránit, ale také pomůžou, s čím je potřeba. Je však pravdou,“ a teď se pousmál, „že hlavně ženy jsou velice silné a odolné. Kolikrát schopnější než muži,“ zasmál se.
I Kless se musel pousmát, když si vybavil laskavou a starostlivou Shepel a Amatinu nezkrotnou a tvrdohlavou povahu.
„Hlídky mají také za úkol podávat hlášení, co se v jejich táboře děje. Skoro každou maličkost jsou povinni mi předat, abychom měli jistotu, že jsou naše ženy, děti a ostatní příbuzní v pořádku a vede se jim dobře. Tohle,“ podal svitek Klessovi do ruky, „je hlášení, co jsem obdržel před dvěma měsíci, nosí je vždy střídaná hlídka.“
Kless rychle svitek rozbalil, ale jak tušil, k ničemu mu to nebylo. Spatřil jen pro něj neznámé znaky, kterým nerozuměl a tak jej vrátil Onnisovi.
„Neumím číst,“ řekl beze studu. Proč také, nikdy nic takového nepotřeboval. Onnise to zřejmě nijak nepřekvapilo ale ani se nevysmíval. Tušil, že i Kless bude jeden z mnoha, kteří tuto dovednost nikdy nepotřebovali ovládat.
„Dobrá,“ přikývl, papyrus odhodil na stůl a ruce zkřížil na prsou. „Ve zkratce je tam prostě napsáno, že byla po poradě přijata skupina příchozivších. Několik žen, dětí a pár starců, zhruba asi patnáct lidí.“
„Patnáct…“ zašeptal mladík. Tak málo? Jen tolik dokázalo přežít útok a předlouhou cestu? Bodlo jej u srdce. Snad jsou mezi nimi i Shepel a Amat.
Onnis jej neslyšel, pokračoval: „Sami tvrdili, že je vede v podstatě vede jedna žena, krátce před porodem.“
„To je Shepel!“ Vyhrkl Kless. „To musí být ona!“
Muž přikývl. „A ta druhá, mladá dívka, jí je prý pravou rukou, hádám tvá mladší sestra. O všechny bylo postaráno. Byli podle hlídky dost zbědovaní a vyčerpaní, ale vesměs v pořádku.“
Teď už mladík nedokázal udržet slzy. Úevou a štěstím mu vytryskly a stekly po bledých tvářích. Překryl si dlaní oči a párkrát zavzlykal, mezitím se mu však na tváři objevil úsměv. Už mu to připadalo téměř nemožné, a najednou už měl konečně jistotu, už konečně věděl, že vůbec někde jsou a také jsou v pořádku. Vděčně se na Onnise podíval.
„Kdy za nimi můžu vyrazit?“ Optal se dojatě, ale muž zakroutil hlavou.
„To nejde, Klessi, je mi líto.“
„Ale proč?“ Vyhrkl překvapeně mladík a radost rázem o něco poklesla. Už se viděl, jak přijíždí do jejich tábora a svírá je v náručí.
Onnis si povzdechl a postavil se. „Kdybych ti dovolil za nimi jet, chtěl by to pak každý. To by bylo nejen nespravedlivé, ale hlavně by to ohrozilo jejich životy a to je to poslední, co chceme. To prostě musíš pochopit,“ vysvětlil mu smířlivě. „Už tím, že jsem ti ukázal místo na mapě, jsem posušil pravidla. Takovou výsadu tu má jen málokdo a já doufám, že ji dokážeš ocenit.“
Chlapec zklamaně svěsil hlavu. Chtěl by je tolik vidět. Ale byl dost chytrý, aby věděl, že Onnis má pravdu. To poslední, co by chtěl by bylo je ohrozit, když už jsou konečně v bezpečí. A to je hlavní. Od doby, kdy se probral u Ravila v chatce, to teď bylo poprvé, co si může být ohledně jeho lidí něčím jist a to ho natolik naplnilo, že bych ochoten se s situací smířit. A také Ravil, nemůže ho tu nechat samotného, když je nemocný, slíbil, že se o něj postará.
„Chápu,“ řekl nakonec a smířeně přikývl. „Děkuji, že jsi mi to řekl, cením si toho. Možná ani nevíš jak.“
„Chtěl jsem ti jen ukázat, že si můžeme věřit. Takže,“ tleskl dlaněmi, jako gesto, že toto téma opouštějí. „Teď můžeš jít. Po poledni se sejdeš se svou skupinou na cvičišti a vrhneš se do toho. Budeš je učit.“
Takhle brzy? Klesse to poněkud znervoznělo, ale souhlasil. Cítil se teď motivovaný, jako kdyby měl konečně důvod něco dělat. Prozatím se rozloučil, alespoň se podívá za Rvilem a měl se k odchodu.
„Mimochodem,“ hlesl ještě Onnis, když bral za kliku dveří. Chlapec se k němu otočil. „Ve skupině byl i jeden mladík, možná stejně starý jako ty. Chtěli jsme ho dostat sem, ale byl dost zarputilý. Prý své lidi nechtěl za žádnou cenu opustit.“
Klessovi poskočilo srdce. To musel být buď Borro, nebo Makali, ti měli tehdy na starosti odvést Paramy do tunelu. Jeden z nich ale musel padnout, uvědomil si smutně mladík a zároveň cítil vděk za oddanost kamaráda, který přežil.
„Jeden z mých dobrých přátel. Slíbil mi, že je nikdy neopustí, než jsme se rozdělili,“ vysvětlil ve zkratce Kless. Onnis přikývl.
„Tvůj příběh mě zajímá čím dál tím víc. Doufám, že mi jej někdy povyprávíš.“
„Možná,“ řekl Kless a zavřel za sebou dveře.

3

Kráčelo se mu teď mnohem lehčeji. Najednou cítil zvláštní lehkost, když se rozhlédl, barvy kolem byly pestřejší, sníh pod nohama křupal hlasitěji a vánek byl příjemnější. Jako kdyby byl doposud v nějaké bublině, naplněné šedí, do které se za ním Ravil jako jediný dostal, ale on s ním nemohl ven. Teď praskla a šedivý opar se pomalu rozplýval.
Téměř zasněně došel až ke stanu. Vlezl tiše dovnitř, aby nedělal hluk, kdyby Ravil spal. Radostně spatřil, jak se muž otočil, když uslyšel šramocení a podíval se na něj. Kless si klekl vedle něj a jemně mu sáhl na čelo a tváře. Vlastně ho pohladil a zkontroloval přitom teplotu. Horečku už měl jen mírnou.
„Jak je ti?“ Zeptal se starostlivě.
„Myslím, že lépe. Díky,“ zachraptěl Ravil a donutil se i k mírnému unavenému úsměvu. Kless ho chytil za ruku a pevně ji sevřel.
„To je dobře. Málem jsi mě vyděsil k smrti,“ zasmál se. Ravil trochu zakašlal.
„Promiň,“ hlesl slabě.
„Neomlouvej se, tak jsem to nemyslel,“ uklidňoval ho přítel a znovu jej pohladil po líci. „Hlavně ať jsi brzy zdravý.“
„Ne, Klessi. Omlouvám se za to, co jsem řekl,“ zvážněl muž, v očích se mu zračila upřímná lítost. „Zapomněl jsem, jak hrozné to pro tebe všechno bylo a neměl jsem to dělat, nebylo fér, říkat ti takové věci. Odpusť mi to, jestli můžeš.“
Kless se z kleku posadil, paže opřel o kolena a propletl prsty. Když promluvil, byl tichý a vážný: „Byl jsem naštvaný,“ připustil, „a nebudu tvrdit, že mě zaskočilo, slyšet od tebe takové věci. Zrovna od tebe.“
Ravil smutně sklonil zrak, cítil se provinile. „Ale dost jsem pak o tom přemýšlel, Ravile. Až jsem nakonec zjistil, že máš pravdu.“ Podíval se muži do očí. „Mám strach. Bojím se, že zase zklamu, proto je pro mě těžké přijmout, že ode mě někdo něco očekává. Ale uvědomil jsem si, že před tím nemůžu utíkat věčně a taky, že když jsem schopen pomoct, měl bych to udělat. Takže se neomlouvej. Protože přesně tohle jsem asi celou dobu potřeboval.“
Ravilovi oči jako kdyby se na okamžik rozzářili. Bylo pro něj překvapením, slyšet od Klesse taková slova, skoro jako by to ani nebyl on. Cítil, že je něco jinak, něco v něm se zlomilo k lepšímu a Ravil měl z toho upřímnou radost.
„Vím, že je to pro tebe těžké. Ale jsem na tebe pyšný,“ řekl mu a sevřel jeho dlaň. Kless se rozpačitě usmál a vstal.
„Teď už toho nechme. Půjdu obstarat něco k jídlu, musíš se najíst.“ Řekl a než stihl jeho přítel oponovat, vyšel ze stanu. Venku si oddechl, pak se pousmál nad slovy, která muž řekl a vydal se obstarat mu co potřebuje.
Nejprve uvařil čerstvý čaj, v onom rohu, kde byly kotlíky a ohniště pro osobní potřebu. Nato si pospíšil do hostince, kde teď bylo o poznání méně lidí, než předchozí podvečer. Za jeden žeton pořídil mísu polévky a spěchal zpět do stanu, aby vše donesl co nejvíce horké. Jak se vrátil, položil vše vedle Ravila, který naštěstí neusnul, pomohl mu do sedu a do slabých rukou mu téměř vrazil mísu s pokrmem.
„Nemám moc hlad, Klessi,“ pronesl muž, ale chlapec důrazně zavrtěl hlavou.
„Sněz to. Potřebuješ nabrat síly aby ses uzdravil,“ řekl mu rázně. O tom, co vše dělal, aby polévku získal pro teď pomlčel. Zřejmě byl jeho pohled dost přesvědčivý, protože muž nakonec, sice neochotně, nabral plnou lžíci a dal se do jídla. Snědl všechno, těžko říci, zda to bylo náhlýmhladem, nebo aby udělal příteli radost, každopádně, musel poté uznat, že horký vývar mu udělal dobře.
„Tady to vypij, dokud je to teplé, ano? Já musím jít,“ řekl po chvíli Kless, přisunul mu čaj a zvedl se k odchodu.
„Kam jdeš?“ Zeptal se Ravil, když si opět lehl. Padla na něj během jídla únava a už se mu klížily oči. Mladík mu ještě srovnal přikrývku a políbil ho na čelo.
„Večer, když se budeš cítit dobře, ti všechno povím,“ zašeptal mu láskyplně do ucha. „Teď odpočívej.“
Ravil byl ještě příliš slabý a unavený. Zavřel proto oči a usnul pár chvilek po tom, co Kless opustil stan.
Ten si ani neuvědomil, jak čas rychle letí. Rázem už byla chvíle, kdy měl nastoupit před skupinu a začít je učit. Možná dobře, že tu dobu strávil péčí o Ravila, alespoň myslel na něco jiného, než na to, jak nervozní z toho je. To pocítil až teď, když spěšně kráčel ke cvičišti. Nicméně, dobře si uvědomoval, že to na sobě nesmí dát znát. Všimnou-li si toho, nebudou k němu mít respekt, nebudou ho poslouchat a nic je nenaučí. Sežerou ho zaživa, jestli dá najevo slabost.
Kless věděl, že tohle bude chtít jiný přístup, než když učil děti v jejich vesnici. Tihle chlapi budou přemýšlet, proč mají poslouchat a co si nechat líbit, aby náhodou neutrpělo jejich ego. To, že byl navíc tak mladý mu taky nepřidávalo, nehledě na to, kolik zkušeností má.
Než přišel přímo k placu, zpomalil krok, narovnal se a snažil se vypadat co nejvíc důstojně. Na místo už došel klidně, s kamennou tváří.
Všichni, včetně Onnise už tu byli. Mužů bylo celkem dost, možná kolem třiceti, různého věku. Někteří postávali ve skupinkách a bavili se, jiní se prostě poflakovali, zatímco čekali na svého nového cvičitele. Onnis se opíral o jednoduchý plot od kterého se odlepil, když uviděl Klesse přicházet.
„Nebude to jednoduché,“ řekl stranou mladíkovi, když k němu došel. „Tihle chlápci si nenechají jen tak poroučet, musíš je přesvědčit.“ Snažil se ho varovat. Sám byl ve skutečnosti zvědavý, jak si hoch s tou bandou poradí.
„To mi nemusíš říkat,“ utrousil mladík. „Cvičil je už někdo?“
„Někteří z nich jsou na tom lépe, jiní mají sotva základy. Několik z nich už s Černými bojovalo, když museli odolávat přepadení. Jsou tu ale i tací, kteří nikdy pořádně nedrželi zbraň v ruce.“
Kless přikývl. Postřehl, jak Onnis pojmenoval Ziyarovu armádu, Černí. To sedělo, vzhledem k jejich uniformám.
Prohlédl si ty muže. Všiml si, jak po něm pokukují, někteří se ušklíbali a smáli, když na něj hleděli. Museli mít z něho legraci a divit se, co za cucáka by měli poslouchat. Někteří byli i o dost vyšší a robustnější, než on, ti se pošklebovali nejvíce.
„Nástup!“ Okřikl je konečně Onnis, když na sebe s Klessem kývli, že mohou začít. Muži se sice postavili do tří řad, ale loudavým a neochotným tempem. Poslechli jen, protože rozkaz vydal Onnis, kterého si vážili. Kless si na okamžik pomyslel, do čeho se to vlastně pustil a jestli tu bandu vůbec zvládne. Musel si dokola opakovat důvody, proč tu je: Ravil, sestry, jeho lidé, Ravil, sestry, jeho lidé…honilo se mu hlavou jako nějaká mantra. Kvůli nim to musí zvládnout.
„Takže! Všichni víte, proč tu jste. Všichni máme stejný cíl, kterého ale nedosáhneme, pokud nebudeme připraveni! To znamená, podstoupit výcvik boje, bez kterého se neobejdete, pokud chcete mít alespoň nějakou naději na přežití. Neexistuje,“ Onnis promlouval pevným důrazným hlasem, „opakuji – neexistuje, že by to někdo z vás nezvládl. Nezvládne-li někdo pouhý výcvik, na bojiště už vchází mrtvý.
Tohle je váš cvičitel,“ pokynul dlaní Klessovi, aby k němu přistoupil. Ten tak učinil, postavil se vedle muže s tváří bez výrazu a pevným postojem. „On vás připraví na boj a on také rozhodne, kdy bude výcvik u konce, kdy budete dostatečně připraveni.“
„Takový pískle,“ utrousil jeden z mužů, rádoby tiše, ale záměrně dost hlasitě na to, aby byl slyšet. Onnis jej propálil pohledem, ale neřekl nic. Kless zůstal klidný, na tohle musel být připravený, věděl, že na něco takového dojde. Přelétl muže pohledem a zjistil, že mezi nimi je ten hromotluk, který na něj dělal ramena v hospodě. Chlap se na něj zrovna díval a opovržením nešetřil. Střetli se pohledem a muž si při tom povýšeně odplivl. Klesse to paradoxně celkem nabudilo a potěšilo. Alespoň má možnost si to sním vyřídit a rozhodně ho nebude šetřit. Nepatrně se na hromotluka usmál a to co udělal, jej pobavilo. Rozpačitě se totiž zamračil, překvapený Klessovou reakcí a pak raději uhnul pohledem, předstírajíc, že poslouchá Onnise.
„Radím vám, abyste ho nepodceňovali,“ řekl Onnis. „Věřím mu a vy byste měli také. Momentálně má v rukou vaše životy, to na něm, záleží, zda budete schopni bojovat za své blízké. Máte jen jednu šanci, pamatujte na to!“ Apeloval na ně. „Tak do toho!“ Tleskl znovu rukama a odstoupil. Když odcházel kývl na Klesse a tím mu dal znamení, že teď jsou muži pod jeho velením. Mladík mu gesto oplatil a stoupl si vzpřímeně před tři řady budoucích bojovníků. Na žádný proslov se nepřipravil a bylo mu jasné, že ta banda o něj stejně nestojí. Rovnou tedy podal první rozkaz.
„Tak začneme! Vidím, že spousta z vás se potřebuje dostat do formy! Deset koleček kolem plotu a hněte se!“ Křikl.
Věděl, že to byl chabý pokus a nijak ho nepřekvapilo, když se nikdo ani nepohnul. Onnis už odešel, takže tu pro ně nebyl nikdo, kdo by jim byl autoritou. Nekolik mužů se na sebe zadívalo a dalo se do posměšného smíchu.
„Deset koleček kolem plotu! Hned!“ Zopakoval pevně Kless, jako by jim nabízel druhou šanci. Ti, co působili jako slabší, se nervozně ošili, jako by sami za sebe snad i uposlechli. Neměli však odvahu čelit silnějším zarputilcům a proto zůstali stát na místě.
„Dobrá,“ řekl nakonec Kless. Věděl už předtím, že si bude muset jejich respekt zasloužit a dokázat, že je schopný. Vykročil tedy k hromadě dřevěných zbraní. A vybral si právě hromotluka, který tu byl mezi všemi nejvyšší a nejmohutnější a který se také nejvíce naparoval. Ukázal na něj prstem.
„Ty! Vyber si zbraň.“ Houkl na něj.
Muž se uchechtl, pochopil o co tu jde, že ho Kless vyzývá k souboji. Neváhal ani vteřinu, možnost to tomu skrčkovi nandat se mu více než zamlouvala. Došel k hromadě a vybral si atrapu krátkého meče. Sice neřeže ani nebodá, ale potěší ho, až mu dřevem pěkně naplácá zadek. Všiml si, že hoch si nic z hromady nevzal.
„Nic sis nevybral?“ Zeptal se ho posměšně.
Kless mu neodpověděl, místo toho křikl na ostatní, ať jim udělají místo. Chlapi se rozestoupili a utvořili kruh, dostatečně veliký, aby si to v něm dvojice mohla rozdat. Všichni byli zvědaví, co se bude dít, někteří vyloženě pobavení mladíkovou sebedůvěrou. Měli zato, že mu to hromotluk pěkně nandá a oni se dost zasmějí.
Stanuli proti sobě. Kless s kamennou tváří odhodil plášť a díval se na chlapa, jak si domýšlivě hraje s dřevěnou zbraní. Sebevědomě jí kroužil a otáčel v ruce, nejspíš patřil mezi ty více trénované. Chlapce to nijak nezastrašilo, už teď viděl spoustu chyb, odhadl jej dobře.
„Zaútoč,“ vyzval muže klidně. Ten se naposledy zasmál a pak co nejrychleji vyrazil proti němu.
Zcela předvídatelným způsobem, jak Kless rázem zhodnotil. Nemusel udělat nic, než o půl kroku ustoupit stranou, aby se jeho ráně vyhnul. Hromotluk máchl do prázdna a Kless už teď mohl souboj ukončit, tím že by jen zvedl a nakopl ho do zadku. Ale rozhodl se, že si ho vychutná a srazí mu hřebínek. Nakonec, jestli se má ukázat, tak pořádně.
Už teď ale na pár jedinců trochu zapůsobil. Způsob, jakým se ráně vyhnul byl pro ně nevídaný – byl ladný, rychlý a přesto úplně klidný. Jako by se mezitím mohl šťourat mezi zuby. I samotného útočníka to překvapilo a naštvalo zároveň. Jen co se otočil zpět ke Klessovi, znovu se rychle napřáhl a tentokrát se jej pokusil dostat z levé strany. Opět byl zcela předvídatelný, teď se ale mladík rozhodl, že ráně neuhne, nýbrž provede lehký protiútok.
Jednoduše zvedl předloktí, po kterém chlapova paže se zbraní v dlani sklouzla. Ve stejný okamžik pak vykopl a kolenem hromotluka trefil do břicha, až těžce hekl a padl vedle něj na kolena. Byl ale celkem houževnatý a teď už naprosto vzteklý.
Kless si všiml, jak ho propálil pohledem. Musel se před svými kumpány cítit strašlivě ponížený. Pravdou bylo, že ti, co se s ním prve nejvíce vysmívali, teď zaraženě stáli a dívali se na jeho jednoznačnou prohru. Zbytek se naopak začal smát a trousit pichlavé poznámky na jeho účet. Klesse nepřekvapilo, že se vztekle znovu postavil, ale tentokrát to bude naposledy, pomyslel si mladík. Už to divadlo nebude prodlužovat.
Hromotluk do toho dal veškerý zbytek sil. Když se proti němu rozeběhl, zařval v bytostné touze toho spratka zasáhnout. Napřáhl se ale marně, tentokrát ho Kless nejen odrazil, ale také zkušeně odzbrojil a následně několika pohyby prostě dodělal. Hromotluk padl do sněhové břečky s krvácejícím nosem a vyraženým dechem. Chvilku se válel na zemi a když popadl dech, potupeně nadával.
„Ještě někdo?“ Zvolal Kless s kamennou tváří. Nijak se neradoval, nijak se nevysmíval. Jen si prohlédl rozpačité muže kolem sebe. Nikdo už se neozval. Tahle ukázka mladíkových schopností, u které se ani nezapotil a odrovnal nejsilnějšího z nich jim stačila.
„Deset koleček kolem plotu!“ Zakřičel pak mladík znovu a chlapi se dali do pohybu. Někteří pořád otráveně, někteří dokonce vystrašeně, ale houf se začal hýbat a to bylo hlavní.
Kless pomalu přešel k hromotlukovi, který se ještě ani nezvedl na nohy. Když k chlapci vzhlédl, z očí mu čišela nenávist. Klessem to ani nehlo.
„Ty si dej patnáct,“ řekl prostě a klidně odešel za plot, kde se opřel a sledoval muže. Chlap, ač velmi neochotně, se nakonec opravdu zvedl a s krvácejícím nosem uběhl požadovaný počet kol.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.