1

Štvali koně lesními cestami, dusot jejich kopyt byl tlumený, jak dopadaly na měkké jehličí, staré listy a mech. I přesto to byl teď, mimo jejich občasné veselé halekání, nejhlasitější zvuk v jinak naprosto klidném a tichém hvozdu. Skupina několika mladíků, mladých mužů plných síly, mužů kteří teprve nedávno překonali hranici dospělosti, užívali si posledních zbytků mladické nerozvážnosti a snad až teď si začali připouštět opravdovou zodpovědnost života před nimi. Tato skupina teď uháněla lesem, každý popoháněl svého koně jiným způsobem, aby jej donutil běžet co nejrychleji a dostal se tak ke stanovenému cíli jako první. Nevzdávali se šance na výhru, to samo o sobě by bylo porážkou a přesto věděli, kdo z nich je nejlepším jezdcem.
Jejich dlouhé vlasy jim vlály, jejich prací a cvičným bojem tvarované svaly se napínaly a jejich pohledné tváře nesli úsměv ale i jisté napětí ze vzrušení nad závodem. Ještě pár desítek metrů a o vítězi bude rozhodnuto. Blížil se konec a mladíci do své jízdy dali vše co uměli.
Elba, statný muž s do hněda opálenou kůží, naposledy kopl zvíře do slabin a to vyrazilo vpřed. Doposud se držel v závodě jako druhý, teď ale využil poslední zbytky sil svého hřebce a po pár metrech, těsně před cílem, se dostal do vedení. Kless, předjetý mladík, už s tím teď nemohl nic udělat a jen se hořce usmál, že se bude muset opět spokojit s druhým místem.
Dojeli do stanoveného cíle a tím i za hranice rozlehlé osady, která byla zároveň jejich národem, místem, kde žil jejich lid, kde byl jejich domov. Zastavili koně, kteří zaržáli, když jim utáhly otěže a postupně seskakovali z jejich hřbetů. Pak se mladíci se smíchem sešli.
„Vydařený závod, gratuluji vítězi,“ pronesl Kless a plácl Elba přátelsky po rameni. „Příště už tě doopravdy porazím,“ dodal ještě a všichni se opět rozesmáli.
„Nechápu jak to dělá. Vždyť ta jeho herka vypadá, jako kdyby neuběhla ani polovinu a stejně vždycky nakonec vyhraje!“ Zasmál se další z mladíků. Byl to Borro, ve skupině oblíbený svými žerty, ale velice špatný jezdec. To on vždy dokončil závod jako poslední. Měl ale povahu tak flegmatickou a věděl, co je zábava, že si z toho nikdy nic nedělal.
„Alespoň je vidět, že to není jen o koni, ale hlavně o tom, kdo na něm sedí,“ rýpl si do něj Elba. „Můžeš příště zkusit kozu, třeba jí povedeš lépe,“ dodal ještě a všichni, včetně Borra, se dali do bujarého smíchu. Borro pak ze vtipu předstíral, že chce Elba nakopnout a ten popoběhl pár metrů, aby se vyhnul kopanci. Couval ale a tak si nevšiml starce, který se k nim přiblížil, v ruce dřímajíc rovnou hůl. Elba do něj zády vrazil a překvapeně se otočil, co za překážku se mu připletlo do cesty. Jakmile spatřil, že jde o stařešinu, úsměv na tváři mu, jako zbytku skupinky, zamrzl. Mladík se uctivě uklonil a zrak upřel do země.
„Omlouvám se, náčelníku. Neviděl jsem vás,“ řekl pokorně, tak jak jen dokázal. Starý muž, ve splývavém zeleném oděvu, zdobeném skromnými výšivkami jen zvedl dlaň a ledabyle s ní mávl. Byl už hodně starý, ramena měl pokrytá šedými vlasy, tvář, se stejně stříbrným plnovousem, byla poseta vráskami a téměř vyprávěla o dlouhých letech moudrého a spravedlivého vládnutí celému jejich kmeni. Chodil shrbený, opírajíc se o svou hůl, už vetchý a přesto stačil jeden jeho pohled a dostalo se mu ohromného respektu.
„Vidím,“ promluvil nakřáplým, ale pevným a přísným hlasem, „že jste se pobavili. Opět jste vyplašili zvěř v blízkém okolí zrovna ve chvílích, kdy jsou vaši otcové a bratři na lovu.“ Řekl a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. „Sami se jim a zbytku osady budete zodpovídat, jestli se vrátí s prázdnou.“
Mladíci teď stáli v řadě a provinile hleděli k zemi. Jediný Kless zvedl zrak a promluvil:
„Jsou na lovu? Jak to? Měli přeci vyrazit až zítra,“ vyhrkl, „kdybychom věděli, že-“
„Mlč!“ Utnul jeho slova náčelník a mladík zmlkl a znovu zavrtal pohled do země. „Zrovna ty by jsi měl vědět, jak hvězdy předpovídaly. Kdyby jsi plnil své povinnosti, věděl by jsi, že na dnešní den byly příznivé. Místo toho se honíš po lese a ostatním jen ztrpčuješ jejich práci.“ Vyčinil mu stařec a zavládlo nepříjemné ticho.
„Na co ještě čekáte? Nemáte co na práci?“ Vyhrkl náčelník nakonec. Chlapci překvapeně zamrkali a pak se rozutekli všemi možnými směry.
„Ty ne!“ Křikl na Klesse, „ty půjdeš se mnou.“ Rozešel se k samotnému středu osady. Mladík si povzdechl, zakroutil očima ale pokorně se vydal za starcem.
Došli do bytelného příbytku ze dřeva, jednoduchého, přesto sofistikovaného. Takto jejich národ žil. V jednoduchých dřevěných chatrčích, které ale měli vše, co lidé potřebovali. Bylo to místo, kde spali a měli svoje věci, v každé bylo ohniště s jednoduchým dýmníkem. Chránil je před deštěm, v zimě před mrazem, byly to jejich domovy a více nepotřebovali. Každá rodina měla svůj příbytek a ten vůdcův, náčelnický, byl největší a nejzdobnější.
Stařec odhrnul látku, kterým byl zakryt vchod a namáhavě se posadil na zem u ohniště. Kless zůstal stát a chvilku čekal, jestli muž nepromluví. Věděl, že teď nebude poslouchat nic příjemného a když už bylo mlčení příliš dlouhé, odhodlal se rovnou k obhajobě.
„Všechno co jsem měl a co jsi mi uložil, jsem splnil,“ řekl horlivě. „Kdybych věděl, že je lov dnes, nedovolil bych-“
„Všechno jsi nesplnil,“ utnul náčelník znovu jeho řeč. „Bylo tvou povinností vědět i to, jak předpovídají hvězdy. Takže jsi opět neudělal, co jsi měl.“
„Ale otče-“
Stařec jej opět nehodlal nechat domluvit a rázně zvedl dlaň, aby jej umlčel. Už se chystal, že promluví, když dovnitř vešla stará žena. Jen se podívala na syna a svého muže a hned pochopila, o co se jedná. Kless je opět kárán a ona byla zvyklá do těchto věcí nezasahovat. Věděla, že bude mít možnost se vyjádřit, ale teď nemohla narušovat náčelníkovu autoritu tím, že by se syna zastávala, nebo s mužem nesouhlasila. Neřekla tedy ani slovo, jen se posadila vedle náčelníka a z proutěného košíku, který s sebou donesla, začala vyndavat a rozprostírat nasbírané byliny k usušení.
„Slavnost je už za týden,“ řekl náčelník směrem k mladíkovi. „A ty místo toho, abys plnil své povinnosti a pomáhal s přípravami, se honíš po lese jako malý kluk. Místo abys mi dokázal, že jsi připravený na svou roli, děláš pravý opak.“ Vyčítal Klessovi a mladík už se ani neobtěžoval nějak obhajovat. Měl toho na srdci hodně, ale věděl, že teď nemá smysl něco říkat, otec by ho stejně nenechal. Stál tedy téměř v pozoru a čekal, zda si ještě něco vyslechne.
„Běž. A dělej co máš,“ bylo jediné co nakonec stařec dodal. Kless přikývl, mírně se poklonil a opustil příbytek, ve kterém zavládlo těžké ticho.
Chvilku ani jeden ze starců nic neříkal. Muž to ale nevydržel dlouho a otočil se ke své ženě, která se dál věnovala natrhaným rostlinám.
„Tak mluv,“ vyzval jí. Znal Samal jako nikoho jiného a moc dobře věděl, že mu chce a řekne své, hlavně jde-li o jejich děti.
„Jsi na něj moc přísný,“ řekla, aniž by vzhlédla od práce. „Ten chlapec se ti snaží zavděčit každým dnem.“
Její muž se trochu nasupil. „Nedělám to přeci, abych ho ponižoval, nebo něco podobného. Snažím se ho jen připravit. Aby byl dobrý vůdce.“ Ohradil se. Samal složila ruce v klíně a konečně se na starce podívala.
„Víš moc dobře, že jím bude.“ Řekla klidně. „Náš syn je zodpovědný, chytrý a má dobré srdce. Uvědomuje si, jaké břímě ponese. Chce užít poslední bezstarostné dny, to je vše.“
„Já byl v jeho věku náčelníkem už rok. Nikdy jsem nebyl tak rozpustilý, jako on.“
Na to se žena zasmála. „Ach, drahý. Zapomínáš, že jsi také býval mladý,“ usmála se na něj vřele. „Byl jsi přesně jako on. Nedívej se na mě takhle, je to pravda. Náš syn je celý po tobě. A taky se z tebe stal dobrý vůdce,“ řekla a smířlivě se na něj usmála. „Tak mu věř. A nech ho, ať si užije poslední dny, kdy může být jen obyčejným hochem.“

2

Kless zamračeně kráčel osadou. Byl naštvaný, že ho otec opět káral. A on se přitom tak snaží. Své povinnosti plní řádně, věděl, že je připravený převzít jeho místo a věděl to i zbytek jeho lidu. Měli ho rádi a věřili mu.
K tomu hloupému závodu se nechal přemluvit. Původně ani nechtěl jet, ale ostatní mladíci do něj tak dlouho hudrovali, že nakonec souhlasil. Proč ne, řekl si, tohle je nejspíš poslední šance se trochu pobavit. Za několik dní bude slavnost, kde převezme vůdcovství, pak na podobné kratochvíle už může zapomenout. To mu nevadilo, byl smířený s tím, že musí dospět možná o něco dřív než ostatní a bral to dokonce i jako čest, že bude sloužit svému národu. Ale teď se s tím bezstarostným životem mohl rozloučit, naposledy na nic nemyslet a prostě se jen bavit.
Jenže jeho otec jako kdyby čekal na každý jeho přešlap, každou malichernou záminku vyčinit mu. Stejně jako teď. A nejhorší na tom bylo, že byl vlastně nejvíce naštvaný sám na sebe, že to připustil.
„Klessi!“ Uslyšel za zády a otočil se. Několika rychlými kroky ho doběhl Elba, který si všiml, jak rázně kráčí kolem a odběhl od práce.
„Tak co? Bylo to hodně zlé?“ Zeptal se a ve tváři měl upřímnou účast. Mladík stojící proti němu si povzdechl a svěsil ramena.
„Vlastně ani ne,“ odpověděl po pravdě, ale náladu měl špatnou. „Ne víc než obvykle.“
Elba mu položil ruku na rameno. „Mrzí mě to. Ale neboj se, my přece všichni víme, že budeš skvělý náčelník,“ prohodil povzbudivě. Pak se rozhlédl, zda v blízkém okolí není někdo, kdo by je sledoval. Osada si všímala svého, takže se k němu důvěrně naklonil a zašeptal mu do ucha: „Pojďme se večer sejít. Přivedu tě na jiné myšlenky.“
Kless se na něj podíval, když se odtáhl. Muž měl na tváři šibalský úsměv, který, po chvilce váhání, nakonec také donutil mladíka k úsměvu.
„Dnes musím být u Předpovědi.“
„To nevadí,“ řekl Elba, „počkám. Tak večer, tam, jako vždycky,“ hlesl ještě s úsměvem a pak se otočil a běžel zpátky ke své práci.
Kless se díval, jak za ním vlají jeho vlasy, když odbíhal zpět ke koním, o které se staral. Sledoval, jak jeho veliké, svalnaté paže jemně hladí jednoho z hnědáků. Působilo to skoro až nepatřičně, ale Kless ty dlaně dobře znal a věděl, že i přes svou velikost a sílu, dokáží být velice jemné. Elba byl mnohem vyšší a silnější, než on sám. Ramena měl široká a byl snad nejsilnějším mužem z osady. Tvář měl hezkou, ale i ta byla jaksi tvrdá, s ostrými mužnými rysy a bodavým pohledem. Na každého, kdo jej viděl poprvé, působil dojmem nepřístupnosti a možná i agrese. Nemohli být dál od pravdy. Elba byl milý, přátelský a nejvíc ze všech se sám Kless přesvědčil, jak jeho vzhled může klamat.
Milovali se už dlouho. A už moc dlouho svou lásku skrývali, jenže nebyla jiná možnost. Nejen že by nikdo z lidu jejich lásku nepochopil a nepodpořil. Ale Kless byl navíc následníkem náčelníka, prvorozený syn, svůj úděl si nesl už od narození. Měl tedy i povinnost, až na to přijde, pojmout za ženu jednu z dívek a zplodit s ní dalšího nástupce.
Oba muži to věděli a oba tím po celou dobu trpěli. Milovali se však natolik, že se rozhodli být spolu, dokud to půjde. Jejich společný čas se krátil, to vědomí za nimi stálo jako stín, který nezmizí ani po západu slunce…

3

Rituál, který měl pomoci lidem k dobré úrodě, vydařenému lovu, početí potomka a mnoha dalším věcem. To byla Předpověď. Konala se vždy, když bylo noční nebe jasné. Když se po černém nebi táhla mračna, museli si lidé počkat, až hvězdy opět vysvitnou.
Dnes bylo jasno už od rána, počítalo se tedy s tím, že se obřad konat bude. Kless rozhodně neměl v plánu neúčast, nechtěl riskovat další kárání od otce, který měl nakonec i pravdu. Už nesmí odbíhat od povinností, které mu zanedlouho budou denním chlebem. On, jako budoucí náčelník, tam být musel, vůdce lidu byl vždy přítomen, aby pak prodiskutoval výsledek Předpovědi. Jinak se mohl nebo nemusel zúčastnit kdokoliv chtěl, pro ostatní byla věštba dobrovolná. Pokud se ale někdo chtěl zeptat hvězd na nějakou konkrétní otázku, musel se dostavit osobně. To mu pak šamanka, stará vetchá stařena, s dlouhými šedými vlasy ozdobenými dřevěnými korálky a tenkými cůpky, podala odpověď. Ne vždy byla uspokojivá, jindy byla v hádankách. Každý se však odpovědi dočkal.
Předpověď se konala ne vyvýšené dřevěné plošině, vystavěné čistě pro tento účel, přesně uprostřed osady. Umístění bylo, podle starých řádů, velmi důležité a vypočítané, aby se nacházelo přímo ve středu a hvězdy mohli mluvit ke všem obyvatelům. Jako kdyby seděli v samotném srdci lidu.
Stařena, šamanka, pomalu vyšla pár schůdků na plošinu, kde už bylo vše připraveno. Se skříženýma nohama usedla na plátno, před sebou měla na čisté látce vyskládáno několik kamenů, různých barev a velikostí a nakonec velikou dřevěnou, černě vybarvenou mísu, která byla naplněna vodou. V té se odrážela noční obloha a to bylo velmi důležité.
Naproti ní se stejným způsobem posadil náčelník a vyzval svůj lid, aby se utišil. Během obřadu muselo být naprosté ticho, dokud sama stařena nepromluvila, nebo nevyzvala k otázkám. Poté začala věštit.
Jen ona sama znala pořadí a určení kamenů, kterými manipulovala s vodou v míse a střídavě se dívala na hladinu vody a hvězdy na obloze. Jen ona věděla, jak se ptát, jaký kámen zvolit, jakým způsobem ho ponořit, či se jím vody jen dotknout, v jakém počtu. A jen ona sama to bude učit svého následníka.
Takto, za úplného ticha, jen za doprovodu zvuků nedalekého lesa a hučení blízkého potoka, věštila několik minut. Stále kameny, od větších, velikosti dlaně, až po úplně maličké, nořila do vody a četla ve hvězdách a jejich odrazu. Spojení nebe a země.
Nakonec vylovila poslední kámen, položila jej pomalu na čisté plátno a podívala se na náčelníka, který mlčky a trpělivě vyčkával.
„Zítra budou mít lovci štěstí, vydají-li se do lesa ještě před svítáním,“ promluvila slabým a zároveň nepříjemně skřehotavým hlasem ke starci naproti. Mlčel a čekal, až mu sdělí další předpovědi.
„I o úrodu se nemusíme bát, pokud nebudeme zahálet. Radím použít dravce,“ řekla. Měla na mysli dravé ptáky, které v případě potřeby lovci lapili a pak je vypouštěli nad jejich pole, aby lovili hlodavce, kteří ohrožovali obilí.
Na to Klessův otec přikývl. To byla hlavní témata, kterými se Předpověď zaobírala a bral tedy věštbu za ukončenou. Už se chystal vstát a zakončit obřad ohledně blaha lidu. Teď byl čas, aby se vzdálil a uvolnil místo jednotlivcům, aby pokládali své otázky. To byl běžný postup, ale tentokrát ho šamanka, co nejméně nápadně, zachytila za lem splývavého oděvu. Překvapeně se na ní podíval a ona jen potichu řekla:
„Až to tu dokončím, musíme si promluvit. Přijdu.“ Pověděla mu šeptem a pak ho gestem ruky vyzvala, aby odešel. Když tak učinil a znepokojeně scházel po schůdcích, už vedle stála řada několika lidí, kteří se chtěli dobrat odpovědí. Jako první ho vystřídal mladičký pár, aby se zeptal hvězd na radu, ohledně potomka.

4

Kless se vytratil hned, jak skončila obecná věštba. Jakmile se jeho otec postavil a měl se k odchodu, vyrazil za nedaleké hranice osady, do hlubokého lesa, který celou vesnici a jejich políčka obklopoval.
Zaplul mezi stromy, směrem na východ a přestože byla noc, věděl kudy má jít. Nebe bylo navíc jasné, takže mu svítící měsíc dobře sloužil a on viděl dobře. Kráčel mezi stromy asi pět minut, když se ocitl u velikého dubu. Tento strom měl v blízkém okolí jeden z nejmohutnějších kmenů, jen slepý by ho mohl přehlédnout. Tady se s Elbou scházeli, když chtěli být sami.
Kless se opřel zády o kůru stromu a čekal. Myslel, že jeho přítel už tu bude, ale nevadilo mu sečkat ještě chvíli. Za pár minut už uslyšel jak se přibližují kroky a on vykoukl zpoza stromu směrem, odkud se ozývaly. Usmál se na příchozivšího mladíka, který mu v šeru úsměv oplatil.
Ani se nezdržovali a rovnou se k sobě přitiskli v dlouhém polibku. Už to bylo celkem dlouho, co se tu sešli naposledy, poslední dobou jim do toho pokaždé buď jednomu, nebo druhému, něco vlezlo a navíc nechtěli vyvolat podezření ostatních.
„Tolik jsem ti chyběl?“ Zašeptal pobaveně Kless, když se od sebe na okamžik odtrhli. Všiml si, jak se mu v jednoduchých kalhotách napnulo mužství, už jen z, byť vášnivého polibku a pár pohlazení. Laškovně zajel rukou do jeho rozkroku a začal mu ulevovat.
„Že se ještě ptáš,“ zavzdychal Elba vzrušeně a opět ho políbil. Pak už ale na nic nečekal. Popadl Klesse, otočil ho zády k sobě a ten se opřel o kmen dubu. Musel se usmát nad přítelovou nedočkavostí a sám už cítil vzrušení. Nechal si stáhnout kalhoty a jen trochu se prohnul v zádech, aby Elbovi usnadnil přístup. Vzápětí slastně vydechl, když za ním muž poklekl, dlaněmi labužnicky sevřel jeho krásně tvarované pozadí a začal ústy laskat ten úzký vstup a okolí. Pohrával si s tou branou rozkoše jak nejlépe uměl a Klessovi to dělalo moc dobře. Sám uchopil svůj ztopořený úd a začal se uspokojovat. Vzdychal do ticha hvozdu.
Po chvilce se Elba postavil, už nemohl déle sečkávat. Vysvobodil své nemalé vzrušení z kalhot, pomohl si několika kapkami slin a co to šlo, přitiskl se zezadu ke svému milenci. Pomalu, opatrně a zároveň nedočkavě do něj začal pronikat a mladík pod ním ze sebe vydral hlasitý sten. Zaklonil hlavu pod návalem hřejivé rozkoše a každým nervem si v sobě Elba užíval. Ten kolem něj omotal mohutné paže, jednu kolem jeho o poznání útlejší hrudi, druhou dlaní ho pak chytil za bradu a zaklonil, až se Kless týlem opíral o jeho rameno. Elba měl rád, tuhle jeho submisivnější pozici a Klessovi to nedělalo problém. Ani když mu ukazovákem a prostředníkem zajel do úst, nevadilo mu to, naopak, začal hrát jeho malou hru a prsty začal laskat jazykem. To už statný muž přirážel nejvyšší rychlostí. Cítil, že bude brzy na vrcholu. Sjel rukou, kterou dosud Klesse svíral kolem hrudníku, níže a uchopil ho. Mladík se nechával uspokojovat ve stejném rytmu, jakým jeho milenec přirážel, dlaně opřel o kůru stromu a hlasitě oddechoval.
Elba svou chloubou naposledy narazil na to místo uvnitř, které ho dostávalo do extáze a Kless se spokojeným vzdechem vyvrcholil. Potřísnil mužovu dlaň, která jej stále svírala a za pár sekund ucítil, že i on dostál touženého orgasmu. Setrval v něm, zatímco si opřel čelo o jeho lopatky a vydýchával zbytek slastných pocitů. Až poté opustil jeho útroby a ještě se pokochal pohledem na své vzrušení, co z Klessa pomalu začalo vytékat.
Elba chytil mladíka jemně za bradu aby ho mohl políbit. Věnovali si dlouhý polibek, jako zakončení jejich společné chvíle, která patřila jen jim. Beze slova se na sebe usmáli, oba spokojení, šťastní, že si po delší době mohli naplno užít jeden druhého.
Oblékli si kalhoty a naposledy se k sobě přitiskli. Už věděli, že musí zpátky, oba už to znali a ten postup byl vlastně stále stejný. Nemohli si dovolit ztrácet čas. Naposledy se letmo políbili, kývli na sebe a pak se oba, každý jiným směrem, začali vracet domů. Kless šel zpět stejnou cestou, takže zanedlouho byl zpátky v osadě. Elba, jak byli dohodnuti, vždy do třetiny obešel nemalou osadu a z lesa se pak vynořil po jedné z pěšinek, kterou obyvatelé vyšlapávali už po několik generací. Tím se zbavovali případného podezření.

5

Kless vešel na okraj osady. Z několika desítek příbytků se dralo ven teplé světlo malých ohňů, na kterých si lidé připravovali jídlo, které je hřály, nebo byli skromně zažehnuty kvůli světlu a podvědomému pocitu bezpečí.
Čím blíže kráčel ke středu nemalé vesnice, tím více bylo okolí osvětleno několika loučemi umístěnými v zemi či jednoduchých podstavcích z větví. Šel spokojeně po jedné z vyšlapaných cestiček, které se rozléhaly po jejich území jako nepravidelná pavučina a mírně se usmíval.
Přesně tohle potřeboval. Takové příjemné rozptýlení, alespoň dočasnou úlevu od všech těch starostí co má a co jej čeká. Potřeboval Elbu, opět zažít to jejich sblížení a lásku, příliš dlouho se jim nedařilo takto se setkat. Teď se cítil mnohem uvolněný, spokojený a v neposlední řadě, podporovaný. Cítil, že Elba tu pro něj bude a podpoří ho, i když mu bude nejhůř.
„Kde jsi byl?!“
Pronikavý ženský hlas ho vytrhl z příjemných myšlenek a on vzhlédl od vlastních kroků. Naproti němu se objevila jeho starší sestra Shepel a tvářila se starostlivě.
„Jen se projít,“ řekl ledabyle a pak si všiml, jejího výrazu. „Co se děje? Jsi v pořádku?“ Trochu se vyděsil. Shepel čekala dítě, už to na ní začínalo být trochu znát, tak se polekal, zda se snad něco neděje. Byli už ostražití, protože, byla těhotná už po třetí, ale bez dítěte. Poprvé o něj přišla ještě v lůně, podruhé se dítě narodilo mrtvé.
„Já jsem v pořádku,“ ujistila ho, ale stále se tvářila poněkud rozrušeně. „Ty by jsi měl ale hned uhánět k otci. Šamanka má nějaké zprávy, nevypadají moc dobře.“ Sdělila mu a on se zamračil. Přikývl a poděkoval jí.
„Vymysli si nějakou výmluvu, ať se zase nezlobí,“ houkla na něj ještě, když se od ní vzdaloval. S díky na ní mávl, a odběhl pryč. Měla pravdu, musí nějak vysvětlit své zmizení, aby nemusel opět poslouchat, jak je nezodpovědný. Otce nebude zajímat, že nemohl tušit o šamančině návštěvě., když ho požádala soukromě.
Doběhl k příbytku, odhrnul látku a vstoupil. Náčelník, šamanka a jeho matka seděli okolo ohně a přeťali rozhovor, když se objevil. Mírně se uklonil na pozdrav a posadil se za otce, jak bylo zvykem. Přímo u ohně mohl sedět jen v případě, že by byl vyzván, jinak na toto místo nebude mít nárok, dokud se sám nestane náčelníkem.
„Kde jsi byl?“ Optal se ho stroze otec, přesně jak očekával.
„Mluvil jsem s lovci a rozdělil jim úkoly na zítřejší den, podle Předpovědi,“ zalhal, jen pro tentokrát. Zítra si bude muset přivstat a doopravdy přidělit jednotlivým mužům práci. To už měl na starosti, a víc než to. Postupně dostával na starosti všechny povinnosti vůdce kmene, prozatím stále pod dohledem. Po slavnosti už bude vše jen na něm a otec mu bude moct nanejvýš radit. Zda se podle toho bude řídit je už jen na něm.
„Dobrá,“ zamručel stařec, dál se k jeho nepřítomnosti nevyjádřil.
„Co se tedy děje?“ Optal se Kless a na okamžik bylo ticho. Cítil napětí, které tu panovalo, vyselo ve vzduchu, jako nepolapitelná mlha. Už se chtěl zeptat znovu, pak se na něj ale otec otočil a gestem dlaně ho vyzval, aby se posadil mezi ostatní. Mladík se v sedu napřímil. Tohle bylo poprvé, co tak náčelník učinil a pro něj to byla obrovská čest. Býval by se možná i zaradoval, ale pochopil, že to by teď nebylo vhodné. Zachoval tedy kamennou tvář, počkal, až se matka poodsune a pak důstojně usedl mezi obě stařeny, přímo naproti otci. Teď byl doopravdy jedním z nich a takhle mu otec, snad poprvé, dal najevo, že v něj věří.
Náčelník ukázal na šamanku, aby promluvila. Podívala se na chlapce. „Hvězdy předaly znepokojivou zprávu,“ zaskřehotala, byla však klidná. To k ní patřilo a snad to bylo věkem, nebo její pozicí, prací, to Kless nevěděl. Ale ať sdělovala jakoukoliv věštbu, dobrou či špatnou, tvářila se pořád stejně neutrálně. Dávno tak odnaučila lidi, aby se s ní radovali, nebo se na ní zlobili, když jim říkala špatné věci. Ona byla jen prostředníkem, jen tlumočníkem hvězd a lidských osudů.
„Blíží se nebezpečí. Temnota v podobě muže a jeho následovníků. Nesou s sebou oheň a zkázu.“
Kless se na ní podíval, mlčel. Šamančiny předpovědi byly vážené, věřili v ně a nikdo z lidu o nich nepochyboval. Její slova ho tedy přinejmenším znepokojila.
„Řekni, o jak veliké nebezpečí se jedná?“ Zeptal se.
„Hvězdy mluví o dosud nezažitém,“ odpověděla a upila z dřevěného kalíšku, který svírala v dlani. Nejspíš jeden z bylinných odvarů jeho matky. Kless se zamračil. Chvilku přemýšlel a pak ho něco napadlo. Podíval se na otce.
„Tak je to přeci jen pravda?“ Řekl a náčelník hned pochopil, co má na mysli.
Mluvil o zvěstích, které se k nim dostali ze vzdálených vesnic. Malých, ale silných a samostatných národů. Kmenů, jako byli oni a kterých bylo v tomto lese, o velikosti kontinentu, několik. Každý se svou kulturou, zvyky a stylem života, s dalekou historií a hlavně svobodou.
Mezi těmito nezávislými národy teď však panovala nejistota. Řídce spolu komunikovali, když nemuseli, tak vůbec, teď se však šířili znepokojivé zvěsti. Zprávy o muži, který prý chce vybudovat jednotnou říši, které může vládnout. Násilně prý přepadává jednotlivé kmeny, okupuje je a nutí je, aby se vzdali své svobody a soužili mu.
Doposud se Klessův lid touto hrozbou nezaobíral. Informace, které se k nim dostaly byly neúplné a hodně vzdálené. Působily spíše jako nepodložená nepříjemnost než hrozba a tak jim nikdo nevěnoval větší pozornost.
Dnešní Předpovědí se to ale měnilo...