1

Jako kdyby svým rozhovorem zimu přivolali. Nebylo to sice jako v Ravilově povídání, ale když se Kless vzbudil, bylo dost chladno. Přestože byli na vrcholu kopce, kolem nich se rozprostírala hutná mlha, nepříjemně vlhká a těžká.
Chlapec otevřel oči a ucítil na sobě Ravilovu paži. Trochu se zavrtěl a to probudilo i jeho společníka. Ten se otočil na záda a protáhl se.
„Dobré ráno,“ řekl ještě rozespale.
„Dobré. Zase jsem v noci vyváděl?“ Optal se Kless, když se Ravilova ruka odtáhla. Muž si uvědomil, o čem mluví a nervozně se pousmál.
„No, vlastně ne. Promiň,“ omluvil se a cítil se trochu trapně. Ani jeden vlastně nevěděl, co se teď mezi nimi děje. Momentálně panovalo jisté příjemné napětí, které se ani jeden neodvážil prolomit. Kless snad proto, že se bál na někoho tolik vázat. Dokonce, když o tom tu a tam přemýšlel, se cítil provinile, že na takové věci, po tom všem, vůbec myslí. Přežil přeci tolik špatných věcí, umíralo tolik lidí. Byl přesvědčený, že vlastně nemá právo, prožívat něco tak hezkého.
Ravil ho ale nevědomky, aniž by se nějak snažil, neustále, pomalu přesvědčoval o opaku. Chlapec z toho byl zmatený. Nicméně, přes všechny pochyby, byl rád, když s Ravilem mluvil, když cítil jeho dotek, když byli spolu. Čím dál tím víc.
„Nevadí mi to,“ přiznal nakonec trochu rozpačitě a vstal. Ravil na okamžik ucítil mravenčení v břiše. S úsměvem si vzal vak s vodou, který mu mladík podával a společně skromně posnídali.
„Chceš počkat, až mlha zmizí?“ Zeptal se muž.
„Nevím. Nejraději bych vyrazil co nejdříve, ale jestli myslíš, že by to mohl být problém, tak počkáme,“ odpověděl Kless neurčitě. To už oba dojedli a balili se.
„Můžeme to zkusit,“ navrhl Ravil, „zastavit a počkat můžeme kdykoliv.“
Mladík přikývl, na záda si hodili vaky a vyrazili na cestu. Pokračovali pořád rovně, teď na vrcholu kopce. Byl dlouhý a šlo se jim i přes mlhu dobře. Ta nakonec začala ustupovat a vyměnilo jí příjemné slunce, které už pomalu ztrácelo na síle.
„Máš ponětí, jestli je poblíž nějaká osada?“ Zeptal se Kless, když už kráčeli nějakou dobu. Ravil se zastavil, rozhlédl se, jako kdyby si v hlavě prohlížel pomyslnou mapu.
„Pravdou je, že tenhle kus lesa zase tolik neznám,“ přiznal. „Už je to dlouho, co jsem byl naposledy poblíž. Ale jestli si dobře vzpomínám, pár hodin, směrem na severovýchod, jeden menší klan byl.“
Kless se zamyslel. „Jaká je asi šance, že by na něj narazili náhodou,“ přemýšlel nahlas. „Nejsem si jistý, jestli bychom měli opouštět tenhle směr. Bojím se, abychom třeba neminuli nějakou další stopu.“
„Já bych to zkusil,“ odpověděl mu společník. „Teď jdeme celou dobu na sever. Vesnice není zase tak daleko a odbočili bychom jen mírně. V podstatě, když nebudeme mít štěstí tam, můžeme se kdykoliv vrátit.“ Vysvětlil chlapci a ten přikývl.
„Někdo odtamtud je mohl vidět, mohli tam dokonce procházet. Asi to stojí za zkoušku,“ přitakal nakonec.
Změnili tedy směr a vydali se k vesnici. To znamenalo postupně scházet z kopce. Naštěstí, na této straně nebylo úpatí tak strmé a dlouhé. Minulo poledne, ale oni se rozhodli, na Klessův popud, nezastavovat. Chlapec byl příliš zvědavý a nervozní, zda měl někdo ponětí, kde by mohli být jeho sestry, že neměl ani hlad, ani ho neboleli nohy. Ravil to respektoval, nijak mu to nevadilo. Sám byl zvyklý putovat, za ta léta se i jeho nároky co do hladu a odpočinku snížily.
Konečně, zhruba dvě hodiny po poledni, uviděli v dálce, mezi stromy něco, co do divokého lesa nepatřilo. Jako první zahlédli kouř, následně několik příbytků. Jen zlomky, výhled jim zakrývaly stromy. Ravil vykročil dál, ale Kless ho popadl za paži a zastavil.
„Neměli bychom tam jen tak vtrhnout,“ řekl. Spatřil společníkův nechápavý pohled a vysvětlil:
„Nevíme přeci, jak na tom vesnice je, zda se jí Ziyar nezmocnil. Můžou tam být vojáci, nebo lidé sami o sobě mohou být nepřátelští.“
„A co chceš tedy dělat?“ Zeptal se Ravil.
„Chtěl bych to nejdříve nenápadně prozkoumat. Přiblížit se blíže, ať vidíme, jestli je to bezpečné,“ navrhl.
Ravil o tom okamžik přemýšlel, nakonec uznal, že je to nejspíš dobrý nápad. Sám se při svých toulkách setkal s národy, kde byli lidé velmi vstřícní. Tu a tam se ale objevil kmen, který buď neměl radost, že se na jejich území potuluje někdo cizí, nebo byli vyloženě agresivní. V takovém případě se jednalo o velmi uzavřenou komunitu, která si soukromí velice střežila, ať už z náboženských či sociálních důvodů.
„Tak dobře,“ souhlasil. „Chceš se rozdělit? Každý můžeme jít z jedné strany a pak domluvit místo, kde se sejdeme.“
Mladík zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že je to dobrý nápad. Půjdeme raději spolu.“
Popošli ještě několik metrů. Když byli dostatečně blízko, skrčili se za keř a od té doby už se potichu plížili. Pomalu a obezřetně postupovali mezi stromy, byli tiší a nenápadní. Jednu nohu opatrně dávali přes druhou, hledali místo, kam našlápnout aby pod nimi ani větvička nezapraskala. Konečně se dostali do místa, odkud dobře viděli na dění v osadě.
Vypadala klidně, obyčejně. Dívali se důkladně a dlouho, první dobré znamení bylo, že nezahlédli nikoho v černé uniformě. Lidé, co procházeli mezi příbytky, které připomínali ty, co stavěli Paramové, se chovali normálně. Pracovali, bavili se, starali se o zvířata. Nikde kolem nestál nikdo, kdo by připomínal nějakého ochránce, či strážného, nikdo, kdo by hlídal hranice. Schovali se za další křovinu.
„Vypadá to bezpečně,“ zašeptal Ravil, zatímco se díval mezi husté větve křoví. Kless přikývl.
„Nejspíš jo. Půjdeme. Ale stejně buď ostražitý,“ řekl a začal se zvedat.
V tu chvíli za sebou uslyšel pohyb a než se stačil otočit, promluvil přísný hlas:
„Ani se nehni!“ Zasyčel dotyčný a oba ucítili na temenech hlavy ostré hroty zbraně.

2

Poslechli, nehnuli ani brvou. Jediné, co Kless udělal bylo, že zvedl prázdné paže, aby ukázal, že nemá v ruce zbraň.
„Nejsme nepřátelé, my-“ pokusil se vysvětlit situaci, ale hrubý ženský hlas ho zarazil.
„Drž hubu!“ Uslyšel za sebou. „Svaž je,“ ozvalo se hned poté a najednou měli oba muži ruce spoutané za zády. Klessovi se při tom vybavili veškeré pocity bezmoci a utrpení, které zažil. Díky provazu na zápěstí se mu vrátila spousta věcí a udělalo se mu zle. Zbledl jako stěna a polil ho studený pot.
„Jdeme!“ Zavelel onen hlas. Několik paží je zvedlo z kleku na nohy a Kless koutkem oka zahlédl, že má Ravil u hlavy hrot šípu. Mířili na ně nejspíše celou dobu. Než je začali postrkovat určeným směrem, prohledali je a odzbrojili.
„Tohle opravdu není třeba,“ ozval se Ravil, „my nejsme nepřátelé.“
„Koukej sklapnout!“ Ozval se nový, tentokrát mužský hlas a hrubě do muže strčil. „Neotáčej se a běž!“
Ravil si povzdechl, ale neřekl nic dalšího. Podíval se na Klesse, který šel vedle něj a začínal mít o něj starosti. Všiml si, jak strašlivě zbledl a na čele se mu leskne pot. Zhluboka oddechoval a díval se nepřítomně dopředu. Hned se dovtípil, co se děje. Má strach. Z dalšího mučení, dalších pocitů bezmoci, z bolesti. Chtěl mu zašeptat, že to bude v pořádku, ale byl znovu popostrčen dopředu.
Vyvedli je z lesa a nyní šli vesnicí. Ani Kless, ani Ravil stále nezahlédli tváře těch, co je zajali. Jak však procházeli osadou, cítili na sobě pohledy překvapených lidí, kteří si je zkoumavě prohlíželi, zastavovali se v půli cesty, aby si je nedůvěřivě prohlédli, špitali si mezi sebou, co se děje a kdo jsou ti dva.
Šli po jakési hlavní pěšině mezi pravidelnými řadami příbytků. Teď bylo patrné, že jsou o něco propracovanější, než ty, ve kterých žili Paramové. Byly nízké a skromné, střechy měli stejné, ale měli prkennou podsadu a působily bytelněji. Stejně jako u Klessova lidu bylo ale bydlení vůdce kmenu největší a nejhonosnější.
Tam je teď taky přivedli. Zastavili se před poměrně velikou stavbou, pojala by dva klasické příbytky. Stěny měla pokryté barevnými obrazci, které dosud ani jeden z mužů neviděl.
Donutili je kleknout na kolena. Pak je jeden z jejich věznitelů obešel a pokorně vešel dovnitř. Kless si mimoděk vzpomněl, jak s Elbou navštívili kmen Keshi. Nasucho polk a udělalo se mu ještě hůř. Svěsil hlavu, z kleku dosedl na paty a dlouze vydechl.
Pár chvilek čekali, co se bude dít, když se závěs, který halil vstup odhrnul, ven vyšel muž, který předtím zaplul dovnitř a beze slova kývl na ženu, která pořád stála za vězni a mířila na ně. Na to je oba opět popadli a strkali dovnitř příbytku, kde byli nuceni opět padnout na kolena.
Uvnitř bylo příjemné teplo a útulno. Kless nějak čekal, že v tak velikém prostoru bude hodně lidí, ale uvnitř se nacházela jen jedna žena. A ne ledajaká.
Jak Ravil, tak i Kless znali ženy silné duchem, či velmi obstojné v namáhavé práci. Nikdy však nespatřili ženu, která by byla podobná této. Tohle byla od pohledu bojovnice. Na sobě měla místo sukně kalhoty a místo košile kožený svršek. Stála ve vysokých botách u ohniště a kolem pasu měla pás, ověnčený pochvou na dýku, na druhé straně jakýsi krátký meč tvaru, který Kless neznal. Když se k nim otočila čelem, spatřili její přísnou tvář. Mohlo jí být kolem čtyřiceti let a byla i přes tvrdý pohled hezká. Dlouhé světlé vlasy, svázané do copu ji splývaly přes ňadro a když dvojici nezvaných hostů uviděla, založila ruce v bok a dlouze si je zkoumavě prohlížela. Nakonec vytáhla dýku a přistoupila k mužům.
„Nevypadáte jako Čarodějovi zvědové,“ řekla přísně. Přitiskla ostří dýky pod Ravilovu bradu a donutila ho vzhlédnout. „Jenže v této době si nikdo nemůže být ničím jistý,“ dodala.
„Nejsme jeho poskoci,“ zavrčel Kless. Rozzlobilo ho, že je žena obviňuje z něčeho takového. Vzdorovitě se jí podíval do očí. Jeho tón ji překvapil.
„Nepatříme k němu, ani k nikomu jinému,“ pokračoval mladík a žena teď přikročila k němu. „Nejsme nepřátelé, jen jsme chtěli-“
„Jsi dost smělý na to, v jaké situaci se teď nacházíš!“ Přerušila ho stroze náčelnice. Zamračila se na něj a přiložila mu dýku na krk. „Jedním pohybem bych tě mohla podříznout, chlapečku.“
To Ravila znervóznělo a vystrašilo natolik, že se ozval, aniž by předem přemýšlel. Slova z něj prostě vypadla, jak se lekl, že by mohla Klessovi ublížit.
„NE!“ Vyhrkl. Žena se na něj podívala, zatímco stále přidržovala zbraň na mladíkově hrdle. „Nedělejte to! Chtěli jsme jen projít, nic víc,“ naléhal na náčelnici.
„Plížili se kolem jako hadi,“ ozvala se druhá žena, co stála za nimi, ta co je překvapila v lese.
„Byli jsme jen opatrní!“ Ohradil se Ravil a znovu se podíval na náčelnici. „Sama jste to řekla, tohle je nebezpečná doba. Chtěli jsme si být jistí, že nejste pod Ziyarovou nadvládou, nebo že se na nás nevrhnete hned, jak se přiblížíme.“ Vysvětloval, zatímco Kless mlčel a bojoval se závratí. Cítil na kůži studený kov dýky a nebylo mu dobře.
„Dokaž mi, že nejste jeho zvědové,“ obořila se na něj náčelnice.
„Jak?! Jak mohu něco takového dokázat?“ Zeptal se Ravil. Kdyby měl volné ruce, bezradně by je rozhodil. „Říkáme vám pravdu. Nevím, jak bych vás přesvědčil, ale je to tak. Věřte nám,“ ozvalo se zoufalství v jeho hlase. Okamžik bylo ticho, žena očividně přemýšlela co dál, než se ozval Klessův dlouhý výdech. Potil se a měl najednou pocit, že se pozvrací. Zavřel oči a snažil se zastavit motání hlavy.
„Tvůj přítel nevypadá dobře,“ prohlásila náčelnice, když si všimla, jak je chlapec bledý. „Co je mu?“ Zeptala se nezaujatým tońem.
Ravil se na mladíka podíval a zamračil se. „Držíte mu nůž u krku a ptáte se, co mu je?“ Pronesl sarkasticky, což ženu nepotěšilo. Bylo mu to jedno, trhalo mu srdce, vidět chlapce v takovém stavu. „Tohle je Kless, náčelník Paramů! Vašich sousedů!“ Řekl pevně.
Žena se na něj překvapeně podívala. Znovu si Klesse důkladně prohlédla a pak zavrtěla hlavou.
„To je hloupost,“ konstatovala nedůvěřivě. „Jeho tělo se v osadě nenašlo, zemřel na Čarodějově sídle.“ Oponovala. Na to se Ravil znovu a pevně ozval.
„Byl zajat, ale nezemřel. On-“
„Ravile…“ zašeptal Kless, aby muže zastavil. Nechtěl aby dál prozrazoval více, než je nutné. Bylo mu už tak zle.
Donutil otevřít oči a podívat se ženě do tváře. Teď už nemělo smysl zatloukat, co je jejich cílem. „Hledám své lidi, kteří přežili Ziyarův útok,“ řekl. „Chtěli jsme vstoupit a zeptat se, zda jste je neviděli, či o nich alespoň neslyšeli. Proto jsme tu.“ Díval se na ni pohledem, který jako kdyby křičel upřímností, přestože byl stále bledý a po spáncích mu stékaly kapky potu. Stačilo by jen, aby mu povolili pouta a ulevilo by se mu, teď se ale cítil strašně a měl pocit, že se každou chvilkou pozvrací, nebo omdlí. S provazem na zápěstí se jeho tělo prostě nemohlo po předešlých událostech smířit, jeho podvědomí se bránilo a projevovalo se právě takovou nevolností.
Náčelnice si ho ještě chvilku měřila přísným pohledem. Konečně se rozhodla, zda zajatcům uvěří a poručila dvojici za nimi aby odešli.
„Jste si jistá?“ Ozval se muž a když na něj vrhla přísný pohled, spolu s ženou se mírně poklonili a opustili obydlí.
Jak byli pryč, žena se na oba podívala. „Pustím vás, ale o nic se nepokoušejte. A řeknete mi všechno,“ prohlásila stále poměrně výhružně, přesto je obešla a dýkou konečně přeřezala pouta.
Nejdříve osvobodila Ravila, který si začal mnout zápěstí, pak uvolnila Klessovi paže. Jak to udělala, mladík, stále na kolenou, dal ruce před sebe tak rychle, až se v prvním okamžiku polekala, že se snad o něco pokusí. On se však jen opře dlaněmi o zem a začal se zhluboka nadechovat, jako by se snad doposud topil.
„Jsi v pořádku?“ Položil mu Ravil starostlivě ruku na rameno a naklonil se k němu. Chlapec se ještě chvíli vydýchával a pak přikývl.
Žena je pozorovala a o tom, jak mladík reagoval si myslela své. Usadila se na prkennou podlahu u kamenného vysokého ohniště a když k ní vzhlédli, pokynula jim, aby se přidali.
„Tak mluvte,“ řekla a chystala se poslouchat jejich příběh.

3

Mluvili. Tedy, spíše Kless, hned po tom, co se zmátořil. Pomohlo mu, když jim nabídla trochu vody a on mohl svlažit vyprahlé hrdlo. Mluvili dlouho, hodiny. Řekl jí postupně vše – jak bojoval se Ziyarovým šampionem, jak pak stejně napadli jeho národ, o tom, jak ho Ziyar držel na hradě a Ravil ho nakonec zachránil. Detaily a podrobnosti samozřejmě vynechal, řekl jen, že Čaroděj zabil jeho rodiče a bratra a že sestry spolu s dalšími utekly. O tom, co se dělo jemu samotnému pomlčel. I tak ho ale vyprávění duševně vyčerpalo a dostalo do nepříjemné nálady.
Náčelnice, Kakllah, jak se jmenovala, pozorně naslouchala po celou dobu, jen občas sama něco řekla nebo se zeptala. Když muži dokončili své vyprávění vstala, někde v rohu místnosti popadla hliněnou lahev a když se posadila zpět, odzátkovala ji a silně si přihnula. Pak ji podala mužům, zajatcům, ze kterých se tímto gestem stali hosté.
„Tohle je zlá doba. Ani naši předkové takovou nezažili,“ řekla uvědoměle a posmutněle zároveň. „Vždy bylo něco, s čím se museli potýkat. Ale nikdy nešel člověk proti člověku. Nikdy nikoho ani nenapadlo, že by se chtěl zmocnit jiného národu.“
Ravil se napil z lahve a k jeho vlastnímu překvapení se zakuckal. Čekal, že to bude alkohol, ale nikdy nepil něco tak silného, tohle mu, oproti medovině, sežehlo hrdlo jako plamen. Kakllah se tomu zasmála, když Ravil podával lahev Klessovi, varoval ho.
„Je to silné,“ řekl mu téměř se slzami v očích, ale když přešlo nejhorší pálení, shledal nápoj nakonec celkem chutným. Kless přičichl a zaváhal, pak ale obrátil lahev dnem vzhůru a přihnul si. I on byl překvapený silou alkoholu, později ho příjemně zahřál na hrudi.
„Znala jsem tvého děda,“ řekla náčelnice po chvilce. Kless se na ni podíval. Přišlo mu zvláštní, že měla vůbec možnost se s ním setkat, vždyť jednotlivé kmeny se neznali.
„Je to tak,“ usmála se, když si všimla jeho překvapeného výrazu. „Byla jsem ještě hodně malá, ale pamatuji si ho. Setkával se s mým otcem.“
„Opravdu?“ Nevěřil mladík.
„Ne vždy si byli klany tak cizí,“ vysvětlila a opět se napila pálenky. „Ne snad, že by se nějak vroucně přátelily, ale jistá komunikace mezi nimi byla. Jednotliví náčelníci se čas od času setkávali, alespoň s nejbližšími sousedy, aby si pověděli, co se děje v kraji, v jejich okolí. Dokonce si nabízeli i pomoc, nebo trochu obchodovali,“ vyprávěla. V obličeji měla rázem výraz jakéhosi zasnění, či vzpomínání.
„To jsem nevěděl,“ přiznal Kless. „Já vyrůstal v tom, že není třeba se zajímat o ostatní. Že každá vesnici musí být naprosto samostatná.“ Tak ho to učili, jak jeho děd, tak hlavně jeho otec, když jej připravovali na budoucí post vůdce. To, co mu teď Kakllah říkala, mu přišlo skoro neuvěřitelné. „Co se stalo? Proč se tedy tak odcizili?“
Náčelnice pokrčila rameny. „Vlastně ani nevím. Zaslechla jsem, že se tehdy nějací dva náčelníci dost nepohodli. Možná právě kvůli nějakému obchodu. Jenže se kvůli tomu tak znepřátelili, že válka mezi jejich klany byla na spadnutí. Co se s nimi stalo, nevím, ale prý byly všichni ostatní nakonec tak vystrašení a znepokojení tím, že by mohli jít proti sobě, že se nakonec stáhly. V tu chvíli si nejspíše řekli, že jít sám za sebe nese menší riziko. Ale jak říkám, byla jsem ještě hodně malá.“
Mladík se nad tím dlouze zamyslel. „Možná to byla ta největší chyba,“ řekl nakonec polohlasně. „Možná, že kdyby měl můj lid přátele, přišli by na pomoc, když nás napadli. A nebo my jim.“ Zachmuřil se nad tou myšlenkou, nad možností, že stačilo jedno rozhodnutí jedné generace a všechno mohlo být jinak.
Unaveně si opřel čelo o dlaň. Ve skutečnosti už bylo dost pozdě a on byl unavený. Pohlédl na Ravila a zjistil, že klimbá vedle něj. On sám neměl jak přispět do jejich konverzace o národech. V tomto ohledu byl zcela mimo dění.
Kless se znovu podíval náčelnici do tváře, aby konečně vyslovil otázku, kvůli které sem přišli:
„Kakllah,“ oslovil ji tónem, který dával najevo, jak důležitá je pro něj odpověď. „Víš něco o mých lidech? Víš kam by mohly jít mé sestry?“ Téměř ji prosil pohledem, aby mu řekla nějakou dobrou zprávu.
Vycítila jeho naléhání. K jeho hlubokému zklamání však zavrtěla hlavou. „Tudy nešli. A ani jsem o nich neslyšela. Mrzí mě to.“
Chlapec se držel, aby se nezajíkl. Místo toho jen svěsil hlavu a pak přikývl v pochopení. Jenže co teď? Ani nechtěl, neměl v plánu se tak upnout na představu, jak jim Kakllah bude zuřivě přikyvovat, že sestry prošly její osadou a ještě jí sdělily, kam půjdou dál. Byla to chyba, ale on si nemohl pomoci, prostě si to představoval, tolik doufal. Teď toho litoval mnohem víc. Navíc neměl ani ponětí, kudy by se měli dál vydat. Čekal, že tady najde alespoň nějaké vodítko. Spoléhat se na to, že najde další miniaturní stopu od sester, v takto velikém lese, byla prostě bláhovost. Co má teď dělat? Vše začalo vypadat beznadějně.
„Napadá mě ale jedno místo, kam mohli jít,“ přerušila jeho myšlenky nečekaně. Vzhlédl k ní s novou nadějí.
„Kam?“ Vyhrkl nedočkavě a ona zakroutila hlavou.
„To probereme zítra. Je už pozdě, musíš být unavený. Vyspíte se a pak vše v klidu probereme,“ řekla, vstala a došla ven, aby zavolala muže, který zřejmě celou dobu stál venku před vchodem. Kless mezitím probral v sedě spícího Ravila. Otevřel oči a trochu zmateně se rozhlédl.
„Přišel jsem o něco?“ Zeptal se omluvně a mladík se tomu usmál.
„Ulož je někde v teple a dej jim něco k jídlu,“ poručila muži, který s ní vstoupil. Ten poslušně přikývl, ale když se na ně podíval, měl stále podezřívavý pohled. Vyzval je, ať ho následují a oni se rozloučili s Kakllah, poděkovali a vyšli ven.
Byla už tma a vesnicí sem tam probleskovaly plameny loučí. I muž vzal jednu do ruky a vedl je mezi příbytky, až se u jednoho zastavil a pokynul jim, aby vstoupili. Když vešli, zapálil malý oheň a za chvilku už jim bylo příjemně teplo. Venku už panoval podzimní chlad a oni byli rádi, že nemusí nocovat pod širým nebem.
Posadili se na dvě jednoduchá lůžka, když se muž vzdálil, aby se za chvíli vrátil s mísou pečeného masa a jakýmisi plackami, připomínající chléb. Poděkovali a když se muž rozloučil a odešel, s chutí se pustili do jídla, které bylo výborné. Během toho Kless ve zkratce pověděl Ravilovi, co prospal. Když si naplnily žaludky, na oba už padla únava. Sotva si popřáli dobré spaní, jak rychle usnuli.

4

Na druhý den se Kless vzbudil ještě za tmy. Vyspal se dobře, cítil se příjemně odpočatý ale zároveň nedočkavostí trnul, jak chtěl vědět, co mu ohledně sester Kakllah poví. Bylo vskutku ještě velice brzy na to, aby šel za náčelnicí a usnout už nedokázal. Ležel tedy na svém místě a díval se do stropu příbytku, zatímco si nervozně poklepával prsty na hrudi.
V šeru se podíval na Ravila, který spokojeně oddechoval vedle něj. Musel uznat, že i přes napětí, které cítil, ho pohled na něj zvláštním způsobem těšil. Vypadal tak nevinně, tak uvolněně. Tak nějak (a sám nemohl věřit, že takto přemýšlí) hezky.
Ravil sám o sobě nebyl nějak ošklivý a zároveň si pod pojmem ´krásný´ Kless představil něco jiného. Měl pěkně tvarovaný obličej, ale to, co na něm bylo nejhezčí bylo to, že jeho tvář byla od prvního pohledu prostě sympatická. Odpovídala jeho povaze a jeho úsměv byl tajnou zbraní, o které sám neměl ponětí. Chlapec se na něj díval, na jeho zavřené oči, mírně pootevřená ústa a na okamžik zapomněl na nervozitu a napětí. Pohled na muže ho uklidňoval a dával mu pocit jistého bezpečí, aniž by si to uvědomoval. V jednom okamžiku, kdy se na něj začal soustředit natolik, že se zapomněl, se jeho ruka zdvihla. Jako kdyby ji nemohl ovládnout, paže se prostě sama zvedla a chtěla se dotknout té milé tváře, pokryté několikadenním strništěm. Špičky prstů položil na překvapivě jemnou pokožku a muž se mírně zavrtěl.
Mladíkův pohled se upřel na jemné rty. Napadlo ho – co kdybych ho políbil? Co by se stalo, kdybych ho teď políbil? A chtěl to udělat. Ale pak si uvědomil, v čem je ten největší problém.
Už si přiznal, že je mezi nimi více než přátelství, ale teď mu konečně došlo, proč se tomu tak brání. Není dost silný. Nemá sílu čelit takovým pocitům, ne po tom všem. Znovu se tolik o někoho bát, znovu riskovat bolest buď ze ztráty, nebo ze zrady, to teď nedokáže. Tolik by ho chtěl políbit, ale co pak? Ravil by se vzbudil, ucítil by jeho rty na svých a začal by si od toho slibovat něco víc, to, co Kless nezvládne. Tím polibkem by mu dal příslib vzájemnosti, opětování citů, o kterých mladík věděl, že je Ravil cítí a které on sám pociťovat nechce. To co se mezi nimi stalo v řece, bylo krásné, ale Kless cítil, že to byla jiná situace a doteď z toho byl zmatený. Teď věděl jistě jen to, že je mu s Ravilem dobře. Ale neměl odvahu a sílu, posouvat to někam dál.
Rychle stáhl ruku zpět, než ho dotykem probudil. Než slunce vysvitlo, rozhodl se spokojit jen s tím pohledem na něj. Neměl tušení, jak dlouho na něj hleděl, ale zřejmě dost na to, aby se muž sám probudil.
Když otevřel oči, Kless se odvrátil a předstíral, že se také teprve probouzí. Rozhodně nepotřeboval, aby byl přistižený, jak na něj hloupě zírá.
„Dobré ráno,“ řekl muž přívětivě a téměř slastně se protáhl. Nejspíše se stejně jako Kless vyspal dorůžova, přeci jen, v příbytku bylo teplo a lůžka pohodlná.
Mladík mu oplatil pozdrav, vysoukal se na nohy a odhrnul těžký závěs ve vchodu. Rozhlédl se a zjistil, že osada už se pomalu probudila. Teď už by mohl konečně vyrazit za Kakllah. Okamžik počkal na Ravila a pak vyrazili k jejímu příbytku.
Cestou potkali muže, který je večer ubytoval. Řekl jim, že byl na cestě za nimi, náčelnice ho poslala, že si chce promluvit. Když vešli dovnitř, seděla u ohně a s úsměvem je pozdravila. Pokynula jim aby si přisedli. Kolem bylo celkem dost jídla, které jim nabídla ke snídani a sama si nabrala na svůj dřevěný talíř.
„Vyspali jste se dobře?“ Zeptala se. Byla teď úplně jiná, jako by s ženou, která jim včera mířila ostřím na hrdla, neměla nic společného.
„Výborně, díky,“ odpověděl Kless uctivě. „Chtěla jsi mi říci o tom místu?“
„Rovnou k věci, že?“ Popíchla ho, ale chápala. Na jeho místě by nejspíše taky nechtěla ztrácet čas, pomyslela si. „Hádám, že o Paktu jste neslyšeli?“
„O Paktu?“ Zopakoval nechápavě Ravil a stejně jako mladík zavrtěl hlavou. Náčelnice polkla sousto a přikývla.
„To je vlastně dobrá zpráva, alespoň víme, že se nám daří záležitost držet co nejvíce v tajnosti. To platí i pro vás,“ teď zvážněla a podívala se jim do tváří, „to, co vám teď řeknu, nikde nesmíte prozradit. Je nesmírně důležité, aby se o tom nikdo nepovolaný nedověděl, rozumíte?“
Zaváhali, protože nevěděli, o co se jedná. Nakonec ale oba slíbili, že budou mlčet. Jestli jim to má pomoci najít Paramy, slíbí všechno.
„Dobrá,“ řekla Kakllah. Vstala a došla k jakési truhle, kterou otevřela, zalovila v ní a pak cosi vytáhla. Přistoupila ke Klessovi a podala mu onen předmět. Vzal ho do dlaně a pozorně si jej prohlédl. Byl to kovový plíšek, kulatého tvaru. Připomínal minci, kdyby mladík věděl, co to slovo znamená. Ve svém středu měl dírku, kterou byl protáhlý provázek a na jeo povrchu byly vyryty jednoduché přírodní ornamenty.
„Dobře si to uschovej, budeš to potřebovat,“ řekla Kakllah a usadila se zpět na místo. „Tvé sestry by mohli být v Zubatých kopcích. Víte kde to je?“
Ravil se zamyslel. „Myslím, že tuším. To je ale dost daleko, ne?“
Náčelnice přikývla. „Ano. Je to nejméně sedm dní cesty na sever. Ale jestli je místo, kam by mohli jít, je to právě tam.“
„Proč si to myslíš?“ Ozval se Kless, který začínal být zmatený. Nelíbilo se mu, jak náčelnice neřekne nic konkrétního a trochu ho to rozčilovalo. „A co je vůbec ten Pakt?“
„Je to společenství, aliance. Copak si myslíš, že si hrdé národy lesa nechají vše líbit? Nebuď bláhový, Klessi. Včera jsem ti vyprávěla, jak spolu kmeny komunikovali. To se teď vrací. Patřím mezi několik náčelníků, kteří shánějí síly, oslovují, zatím svobodné i okupované osady.“
Kless vykulil oči. Došlo mu, kam tím žena směřuje a pomyslel si, jaká je to šílenost.
„Chceš říct, že chcete bojovat proti Ziyarovi?“ Zeptal se šokovaně. Kakllah vážně přikývla, zůstávala klidná.
„V podstatě se snažíme vybudovat dost silnou armádu, abychom se ho mohli zbavit,“ řekla. „Je to jediná šance, jak osvobodit ty, co už zažili jeho krutost a ochránit ty, kteří mají ještě šanci.“
„To je šílenost,“ řekl Kless a vrtěl hlavou.
„Není. Je to jen jediná možnost,“ odsekla mu náčelnice.
„Nemáš tušení, do čeho chcete jít! To je sebevražda! Museli byste dát dohromady nejméně půlku lesa, aby jste měli alespoň šanci,“ snažil se jí vysvětlit. „Kakllah, já viděl jen zlomek jeho armády a byl obrovský. Nemáš představu, jak je ten člověk krutý, jak je nebezpečný.“ Dodal o něco naléhavěji. Nechtěl, aby umírali další lidé, aby šli do boje, ve kterém nemohou zvítězit. „Jeho sídlo je nedobytná pevnost, nikdy jsi takovou neviděla, není možnost, jak na ni zaútočit.“
„A ty myslíš, že nedělat nic je řešení? Čekat se složenýma rukama, až nás zotročí, nebo zabije? Až skončíme jako tvůj lid?“ Obořila se na něj, což ho trochu vyvedlo z míry. Zmínka o jeho lidech ho zabolela, zvlášť takto podaná. Sklopil hlavu a zašeptal:
„Možná by bylo nejrozumnější se vzdát,“ řekl tiše a to Kakllah a dokonce i Ravila dost překvapilo. Muž se na něj podíval, nevěřil, že by mladík kdy něco takového řekl.
„Klessi,“ oslovil ho a chlapec jej probodl pohledem.
„Čemu se tak divíte? Zvlášť ty!“ Rozhodil rukou k příteli. „Ty víš, všechno, víš o všem, co se stalo, mé rodině, mě...A jsi překvapený?“
Nenechal ho promluvit, teď se podíval na Kakllah a zamračil se. „Byl jsem jako ty. Dělal jsem, co jsem mohl a celou dobu, stejně jako si to určitě myslíš ty, jsem si i já říkal, že je lepší zemřít v boji, než se podvolit,“ vstal a nechal se unést emocemi, které ho zaplavily. Ukázal na ženu prstem a téměř křičel, jak se zoufale snažil, aby ho chápala.
„A víš co? Je to hloupost! Naprostá pitomost! Protože i když bojuješ a třeba i přežiješ, tví blízcí, ti ostatní, kvůli kterým to děláš, nemusí! Zemřou a když se to stane, nemyslíš pak na hrdost, na to, jak dobře jsi bojovala. Máš v hlavě jen to, co víc jsi mohla udělat, aby teď byli naživu! Přemýšlíš jen, kolika strašných chyb ses dopustila, co nejdou vzít zpátky! Kdybychom se tenkrát vzdali, byli bychom otroci, sužovaní, ale byli bychom spolu a živí!“ Křičel.
„Protože, když se to stane, když zemřou, je všechno pryč. Zůstanou jen výčitky a myšlenky na to, co jsi mohla udělat jinak, aby byli tvoji milovaní s tebou. Nic, krom tohoto, nezbude.“ Řekl ještě a pak se musel odvrátit, aby se uklidnil.
Ravil ho chtěl utěšit, skoro na sobě cítil jeho bolest, ale pak si to rozmyslel a zůstal sedět. I Kakllah chvíli přemýšlela nad jeho slovy. Chápala ho, až teď si pořádně uvědomila, jakým peklem si musel projít, nicméně, nebo možná právě proto, nesouhlasila.
„Nevím, co všechno se ti stalo, Klessi, muselo to být strašné. Tvá ztráta mě mrzí,“ promluvila smířlivým tónem. „Ale vy jste byli sami. Kdyby vám tehdy někdo pomohl, nemuselo to tak dopadnout. A to je jedna z věcí, o kterou se snažíme. Nejenže shromažďujeme ostatní, teď už jsme i natolik silní, abychom si v případě potřeby vzájemně pomohli. Jsme už daleko a i když to nechceš slyšet, tohle je dobrá věc.“
Na to chlapec neodpověděl. Myslel si o celé věci své. Až když Kakllah znovu promluvila, otočil se k ní.
„To je také důvod, proč by mohli být tví lidé v Zubatých kopcích. Členové Paktu posílají potřebné právě tam, do základního tábora, kde jim bude poskytnuto útočiště. Je šance, že potkali někoho, kdo je tam navedl.“
„Tolik si dáváte záležet na tom, aby bylo vše tajné a pak bez okolků posílate lidi do centra dění?“ Nezdálo se Klessovi. Celé mu to připadalo čím dál tím víc hloupé. Náčelnice klidně přikývla.
„Souhlasím, že je to risk. Proto také příchozí dlouho hlídáme. Pochop, našim cílem je pomoct těm, co to potřebují, mimo jiné. Riskujeme, ale jestli tím zachráníme alespoň někoho, rádi to riziko podstoupíme. Navíc,“ pousmála se,“Onnis má pod sebou už dost silné bojovníky, takže kdyby něco, poradí si s tím.“
„Onnis?“ Zeptal se Ravil, který doposud mlčel. Sám si ještě nedokázal na celý ten Pakt udělat názor.
„Ten, za kým jděte, až dorazíte do kopců. Je to velitel celého tábora, to on nás všechny vede,“ vysvětlila. „Až se s ním setkáte, bude chtít, aby jste se nějak prokázali, že nepředstavujete nebezpečí. To mu pak ukaž přívěsek, co jsem ti dala a on už bude vědět.“
Kless sevřel předmět v dlani, pak si jej navlékl na krk a schoval pod košili. „Máme vědět ještě něco?“ Optal se poté.
„Za mě ne. Když budeš chtít, víc ti poví v táboře,“ odpověděla mladíkovi a vstala. Přistoupila k němu a založila ruce v bok. Byla o něco vyšší než chlapec, ale její pohled nebyl pohrdavý, spíše naopak. Položila mu přátelsky ruku na rameno a pousmála se.
„Věřím, že zanedlouho pochopíš, o co se snažíme a že je to dobrá věc. Teď se rozloučíme, jistě nechceš ztrácet čas.“
Kless přikývl, to už stál Ravil vedle něj. Chlapec se teď trochu styděl za svůj předchozí výbuch, nechtěl, aby jej ovládly emoce, hlavně když jim Kakllah tak pomohla.
„Nechala jsem vám nachystat pár zásob, věci už máte připravené venku,“ podívala se teď na Ravila a plácla ho po paži. „Dávejte na sebe pozor.“
„Jsem ti opravdu vděčný za tvou pomoc,“ řekl Kless upřímně a pokorně. „Jsem tvým dlužníkem.“
„Věřím, že ještě budeš mít možnost mi to splatit,“ zasmála se.
Nato jí oba ještě jednou poděkovali a rozloučili se. Opustili její příbytek a jak říkala, venku už stála žena a muž, co je předtím zajali a podávali jim vaky. Nenechali je prozkoumat dary, které jim Kakllah dala, jen co se sbalili začali je vyprovázet z osady.
Na její hranici jim ukázali směr a stručně popsali cestu, různé záchytné body, díky kterým by měli poznat, že jdou správně.
„Díky,“ řekl Kless, když už nebylo, co by jim řekli. K jeho překvapení jim dvojice popřála šťastnou cestu a následně je opustila. Muži pak vykročili do lesa a zanedlouho zanechali Kakllahin národ za sebou, utopený v hustém stromoví.