1

Onnis se zpozdil o celý týden. Ukázalo se, že táhnout za sebou tolik lidí, tolik mužů, je náročnější, než předpokládali. Celá jejich armáda se ke Kakllahnině osadě táhla pomalu jako kouř v bezvětří, zato byl ale každý muž připraven jak jen to šlo nejvíce. I Kakllah to nakonec ani moc nevadilo a mohla tak připravit nejen své lidi, ale také obstarat provizorní tábor pro příchozí vedle osady. Bylo to hodně práce a tábor byl hodně skromný. To moc nevadilo, Onnisovi bojovníci tu zůstanou jen pár krátkých dní, než se velitelé domluví jak budou postupovat.
Kless čekal, že budou muži po cestě unavení, nevrlí a morálka nebude bůhví jaká. Překvapilo ho tedy, jak odhodlaní všichni byli a jak poměrně dobrou náladou masa lidí oplývá. Také bylo zvláštní vidět je všechny pohromadě. Věděl, že mužů je poměrně hodně, ale dokud byli všichni rozplynuti po celém táboře, nepůsobili tak početně. Když pak sledoval jak v jednom shluku vystupují z lesa na mýtinu osady, v čele s Onnisem a ostatními veliteli, přepadla mladíka dokonce obava, zda se do vesnice a připraveného tábora vejdou všichni. Desítky a pak stovky mužů se nakonec ocitlo na jednom místě, Onnisovi se smíchali s lidmi od Kakllah a vytvořili tak nakonec velmi početnou armádu. Když to Kless poté pozoroval, poprvé ho napadlo, že by snad mohli mít i šanci.
Mladík pak pomáhal nějak zorganizovat příchod, říkal ostatním kde budou spát, kde se najíst a podobně. Celé to vlastně trvalo několik hodin, než se věci uklidnili a všichni věděli kde je jejich místo. Muži pak využili čas hlavně k odpočinku. Posedávali okolo ohnišť, něco pojedli, sem tam i popili. Seznamovali se navzájem a vedli rozhovory na různá témata.
To už byl večer, slunce pomalu zapadlo když si Kless pro dnešek mohl říct, že je vše hotové. Pomalu, v celku unavený kráčel ke Kakllahině příbytku, kde už byli i ostatní velitelé. Odhrnul těžký závěs, všichni seděli kolem ohniště a bavili se, když si k nim znaveně přisedl.
„Tu máš,“ podal mu Onnis hliněnou láhev. Vzpomněl si, když tu z ní pil poprvé, takže ji přijal trochu váhavě. „Jen si dej s námi. Dnes jsi odvedl kus práce.“ Pousmál se na něj muž.
Kless se napil a přesně jak si pamatoval, tekutina mu rozpálila hrdlo, postupně ale začala příjemně hřát. Podal lahev Leggovi a ta poté putovala zase dál kruhem, ve kterém seděli.
„Dnes už nic nevymyslíme. Byl to náročný den, zasloužíme si trochu klidu. Alespoň na chvíli,“ řekl Kakllah a utrhla kousek masa z rožně nad ohništěm.
„Souhlasím. I muži si potřebují oddechnout, trochu se uvolnit,“ přitakal Onnis a jen to dořekl, zvenčí, od nejbližšího ohniště se ozval hlasitý smích několika hlasů.
„Nerozumím tomu,“ ozval se tiše Kless, s pohledem upřeným do plamenů. „Nevypadají vůbec nervózně. Jako kdyby si ani neuvědomovali do čeho jdou.“
Nato se Hodd usmál a podíval se na chlapce. „Myslím, že je to právě naopak. Vědí přesně, co je čeká.“

2

Na druhý den si nechal Onnis předvolat Ravila, a to velmi brzy ráno. Téměř všichni ještě spali, dokonce i někteří velitelé. Jen Onnis, Kakllah a Kless byli vzhůru, mladík nervózní, co se bude dít. Onnis mu na rovinu řekl, že jde o Ravilův trest, takže měl obavy, co si jeho velitel vymyslí. Teď stál v rohu Kakllahina příbytku a nervozně si okusoval palec.
„Myslím, že by jsi měl raději počkat venku,“ otočil se na něj Onnis, když Ravil vstoupil dovnitř v doprovodu dvou mužů. Kless zavrtěl hlavou.
„Zůstanu,“ odmítl rezolutně. „Slibuji, že nebudu zasahovat,“ dodal, když si uvědomil, o co Onnisovi jde. Velitel nakonec tedy svolil a pak se otočil k Ravilovi, který stál klidně na místě. Přistoupil k němu a založil ruce v bok.
„Chápu tvé důvody. Taky vím, že jsi dobrý a zodpovědný muž,“ řekl mu klidně. „Ale porušil jsi můj rozkaz a bez svolení opustil tábor a ukradl koně, to nemůžu nechat bez odezvy. Musím tě potrestat.“
„Rozumím,“ odpověděl Ravil. Narovnal se téměř do pozoru, působil důstojně a odhodlaně. „Jsem připravený trest přijmout.“
„To rád slyším. Přihlédnu k tomu a také k tomu, že jsi nikam nezmizel. Kdyby jsi opravdu zmizel někde v lese, byla by to skutečná dezerce a trest by byl daleko horší,“ řekl Onnis a Ravil přikývl. Muž si povzdechl. „Nemám z toho žádnou radost, to mi věř,“ koutkem oka pohlédl na Klesse, který sice mlčel, ale z jeho nehtu na palci už nebylo co okusovat. „Za hodinu přesně předstoupíš před ostatní a vykonám trest. Nebudu tě zavírat jako zločince, protože věřím, že to není nutné. Tak mě nezklam.“
„Za hodinu budu připravený,“ řekl Ravil pevně. Pak se otočil a opustil příbytek. Kless vzápětí vyrazil za ním. Kakllah, která celou dobu stála opodál s rukama založenýma na prsou se na Onnise příkře podívala.
„Je nutné to dělat takhle obřadně? Nemohl jsi to vyřešit hned tady?“ Zeptala se s nelibostí v hlase. S Onnisem se navzájem respektovali, věřili si a ani jeden z nich by nikdy nepodrážel autoritu toho druhého. Tohle ale ženě přišlo zbytečné.
Onnis zvedl pravé obočí. „Nesouhlasíš? Zrovna ty máš disciplínu tak ráda.“
„Jen říkám, že máme momentálně na práci důležitější věci,“ řekla pevně a odlepila se od stěny, o kterou se opírala. „A nech toho. Ty víš, že ať uděláš cokoliv, stojím za tebou,“ dodala kysele, stejně jako předtím promluvil muž.
„Vím. A taky si cením každého tvého názoru. Tohle je důležité, Kakllah, pro morálku našich mužů. Musím teď využít co nejvíce, aby byli odhodlaní k boji. Právě teď pouhá pozitivní motivace nemusí stačit, ne na každého působí. Někdo zkrátka potřebuje stimulovat jinak, třeba i pod pohrůžkou trestu. Jde o zájem nás všech,“ vysvětlil jí klidně a ona se hořce uchechtla.
„Ty syčáku,“ dloubla ho pěstí do ramene, „nakonec jsi rád, že to udělal. Teď se ti to dost hodí, co?“
Onnis se posadil, sáhl po dřevěné naběračce ve džberu a napil se. Několik kapek vody vystříklo ven, když naběračku ledabyle odhodil zpět. Povzdechl si. „Nemám radost, že to musí být zrovna on. Opravdu z toho nemám žádné potěšení.“
„Ale udělat to musíš,“ dořekla za něj žena. Přisedla si k němu na lavici, lokty si opřela o kolena a propletla prsty.
„Jak to uděláš?“ Zeptala se ho. Chvilku mlčel, pak se jí podíval do tváře a vstal.
„Musím si dojít pro bič.“

3

Za necelou hodinu byli muži svoláni ke Kakllahině příbytku. Před ním byl veliký plac, kam se nahrnula spousta lidí, zdaleka ale ne všichni, na to jich bylo příliš mnoho. Onnis ještě nechal narychlo postavit jakési malé pódium, vyvýšenou plošinu, aby byl co nejvíce vidět, když předstoupil před dav. Nikdo z nezasvěcených neměl tušení o co jde a tak se místem linulo mumlání, zda půjde o pokyny k útoku, či jestli se Onnis nechystá k nějakému motivačnímu proslovu.
„Poslouchejte! Klid!“ Zahřměl velitel a zraky mužů se na něj upřely. Kolem zavládlo ticho a čekali na jeho slova.
Kless stál za plošinou naproti davu, spolu s ostatními veliteli. Bylo mu na nic, mračil se a zatínal ruce v pěst. Trápily ho výčitky, že takovou potupu Ravil podstupuje kvůli němu. Také byl naštvaný na Onnise, že z toho dělá takové divadlo. Nečekal, že tohle všechno proběhne takto veřejně a z Ravila dělá odstrašující případ.
Muž teď stál mezi dvěma bojovníky, kteří jej hlídali, kdyby se snad o něco pokusil. Kless jej pozoroval, Ravil však hleděl jen před sebe, soustředěný, nebojácný. Nebyl spoutaný, Onnis mu očividně věřil, alespoň za to byl mladík rád.
„Sešli jste se tu, abyste pochopili jednu důležitou věc,“ promluvil hlasitě Onnis a započal tak svou řeč. Rozhlížel se přísně po tvářích hordy můžu. „Teď si nemůžeme dovolit chyby. Zanedlouho se vydáme do našeho životního boje a kdokoliv pochybí, může ohrozit nejen sebe, ale i ostatní. To se nesmí stát!
Proto je teď nesmírně důležité, aby jste uposlechli každý rozkaz, která vám bude dán. V boji to může být otázka života či smrti, a pokud toto samotné není pro některé hrozbou, ujišťuji vás,“ znovu přejel dav pohledem, „že v opačném případě nastane trest.“
Davem se začalo nést mumlání. Onnis pokynul dvěma hlídačům, aby Ravila vzali na podium. Kless se zamračil, když ho jeden dloubl do zad, jako by byl ten nejhorší zločinec. Ravil na to nijak nereagoval, jen vystoupil na plošinu a klidně zůstal stát.
„Tento muž porušil můj rozkaz!“ Znovu zahřměl Onnis a dav se utišil. Napjatě pozoroval, co se bude dít, někteří z mužů byli zaskočeni – ti, kteří se s Ravilem v táboře spřátelili a znali jej. Ti pak nevěřili, že by jejich kamarád spáchal něco tak závažného, aby musel být takto trestán. Měli ho rádi a nelíbilo se jim, že se dostal do takové situace.
„Bude tedy potrestán způsobem odpovídající jeho provinění,“ řekl velitel a kývl na muže vedle Ravila. Ti ho popadli za paže, obrátili zády k davu a donutili pokleknout. Svlékli mu košili a každý pak znovu vzal jeho nataženou ruku a drželi ji, aby se ani nehnul.
Klessovi přejel mráz po celém těle, když spatřil Onnise, jak zpoza opasku vytahuje bič. To snad ne, pomyslel si a vlastní jizvy na zádech ho začaly pálit. Věděl, přesně, jak tohle bolí. Mysl, jako kdyby se mu zatměla a se zaťatými pěstmi udělal krok v před, aby učinil tomuhle divadlu přítrž. Za žádnou cenu nechtěl, aby Ravil zažil to, co on. Než stihl udělat další krok, ucítil dotyk na paži.
Otočil se a uviděl Kakllahin kamenný výraz. „Nedělej to,“ zašeptala a zavrtěla hlavou. Tvář měla bez pohybu, ale její oči mluvily za vše. Z části ho varovaly, z části ho prosily.
„Ale-“
„Bude v pořádku,“ nenechala ho promluvit. „Vrať se na místo.“
Ještě chvíli váhal a zvažoval pro a proti. Nakonec se s velikým sebezapřením, vrátil zpět do řady velitelů. Celý se třásl vzteky, strachem i náporem nevyžádaných vzpomínek. Žaludek měl teď jako na vodě, ale musel uznat, že kdyby se o něco pokusil, nadělal by tím hodně problémů – Ravilovi, sobě ale i na přihlížející muže by měl jakýkoliv jeho zákrok negativní dopad.
Onnis se napřáhl k první ráně. Kless, nemohl si pomoc, zavřel oči hned jak uslyšel to známé prásknutí spletené kůže. Udělalo se mu hodně zle. Nedokázal uvěřit, že je svědkem něčeho takového a navíc to snáší Ravil. Právě teď v duchu Onnise proklínal.
Ravil nevykřikl. Mírně sebou trhl, když rána dopadla a sykl, dál ale klečel na svém místě a nijak se nevzpouzel. Vypadal vlastně celkem klidně, mnohem klidněji než Kless. Onnis znovu zvedl ruku, aby udeřil znovu. Za vteřinu mladík uslyšel Ravilovo bolestné heknutí. Pevně sevřel víčka, nemohl se na přítelovo mučení koukat, prostě to nedokázal. Jen čekal, až se ozvou další rány.
„Postav se,“ řekl Onnis a Kless překvapeně otevřel oči.
Muži, kteří ho drželi pomohli muži vstát a pustili ho. „Jsi v pořádku?“ Slyšel Kless jak se Onnis tiše zeptal a Ravil přikývl. Vypadal stejně překvapeně, jako mladík.
„Tento muž, je dobrým bojovníkem s dobrým srdcem. V táboře tvrdě pracoval a poprvé se provinil. Rozhodl jsem se k těmto aspektům přihlédnout. Jedna rána za porušení mého rozkazu, druhá za to, že si vzal koně bez dovolení. Tímto je vše vyřízeno. Za své prohřešky byl řádně potrestán a má nyní čistý štít, takže nechci vidět žádné nepokoje. Je jedním z vás,“ řekl Onnis davu a pokynul Ravilovi, aby odešel. Trochu se mu ulevilo, když spatřil, jak ho muži přijali mezi sebe a byli i vlídní. Jeden z nich dokonce vytáhl ze své brašny tinkturu a pomazal jí dvě táhlé rány na zádech.
„Než se rozejdete, chci vás varovat,“ promluvil ještě naposledy Onnis. „Odteď budou případné tresty daleko horší. Čekají nás těžké časy, proto očekávám vaše plné nasazení a spolupráci. Nechci, aby strach či slabost jednotlivce ohrozila ostatní. To je vše. Rozejděte se,“ ohlásil a seskočil z plošiny.
Jak to udělal, Kless vyrazil ze svého místa a začal se prodírat mezi haldou mužů, aby se dostal k Ravilovi. Nebylo to nic jednoduchého, dav byl jako silný proud, který jej začal téměř unášet. Až za pár minut Ravila zahlédl, použil lokty, aby se k němu mohl dostat. Konečně byl tak blízko, aby ho chytil za paži a když na sebe pohlédli, začali si prodírat cestu ven z davu. Trochu námahy to chtělo, nakonec se ale dostali ven a zastavili se za jedním z příbytků.
„Jsi v pořádku?“ Optal se ho Kless trochu zadýchaně, protože museli zabrat, aby je masa netáhla dál. Starostlivě si muže prohlížel a opět byl překvapený, když uviděl jeho úsměv.
„Nic mi není,“ řekl, přestože záda ho pálila jako čert. Když si však pomyslel, že celý trest čekal daleko horší, ani si nechtěl stěžovat.
Kless se mu podíval na záda. Onnis nebyl zdaleka tak krutý jako Ziyar a jeho poskoci. Rány nebyly otevřené, byly to dvě táhlé modřiny. I tak, Klessovi to bylo líto. „Moc mě to mrzí, Ravile,“ řekl tiše. Pak svěsil ramena.
Ravil stále s úsměvem zavrtěl hlavou a mladíka objal. „To nemusí. Vážně mi nic není a už je to za námi. Tak se tím přestaň trápit, ano?“ Povzbuzoval Klesse. Ten si povzdechl ale nakonec přeci jen rezignovaně přikývl.
Jen co se pustili, přiběhl k nim mladý muž, který je našel mezi příbytky. „Můj pane,“ oslovil Klesse, „všude vás hledám. Máte jít za velitelem Onnisem, je v příbytku paní Kakllah.“
To mohl čekat. Práce se nezastaví jen kvůli nim dvěma. Od Ravila se mu ale nechtělo, nejradši by na něj dával zbytek dne pozor.
„Jen běž,“ řekl klidně jeho přítel, jako kdyby mu četl myšlenky. „Opravdu jsem v pořádku. Uvidíme se večer.“
„Dobrá,“ odpověděl mladík a než odešel, otočil se za ním. „Dávej na sebe pozor.“

4

Onnis si moc dobře všímal Klessova chování, když se sešli na poradě, spolu s ostatními veliteli. Neměl pochyb, že je na něj mladík naštvaný, za celou dobu sotva promluvil a když se jejich pohledy náhodou setkali, chlapec jako kdyby jej chtěl očima zapálit. Teď však nebyl čas na něčí nálady a Kless si to za pár chvil také uvědomil. Teď byli na stole důležitější věci, a sice postup, jaký zvolí při útoku.
„Ty jsi tam byl, takže nám můžeš nejlépe popsat, jaké máme možnosti,“ otočil se na mladíka hlavní velitel. Ostatní, krom Kakllah se zatvářili překvapeně. Neznali Klessův příběh, takže nemohli vědět, že na hradě kdy byl. Zmatení pak vystřídalo nadšení, protože to pro ně znamenalo důležitou výhodu.
„Neviděl jsem toho zase tolik. Nevím, jestli nám to k něčemu bude,“ řekl Kless, ale přistoupil blíže ke stolu, okolo kterého ostatní stáli.
„Řekni co víš. Pomoct nám může cokoliv,“ pobídl ho Temal.
„Hrad je obrovský. Nemyslím, že by jste někdy viděli větší stavbu. Celý je z kamene, stejně jako vysoká zeď, která jej chrání. Na ní jsou neustále hlídky a lučištníci, a protože je hrad na vrchu kopce, mají dost dobrý rozhled.“
„Nedá se k němu někudy připlížit?“ Zeptal se Legg.
Kless zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. Sice jsem viděl jen hlavní vchod, ale myslím, že není jiná cesta. Je to nedobytná pevnost.“
Tváře ostatních začaly vypadat zklamaně a ustaraně.
„To se mi moc nezdá,“ ozval se Hodd. „Že by byl Ziyar tak hloupý a nenechal si žádnou cestu ven, pro případ, že by musel utéct?“
„Neříkám, že tomu tak je,“ odpověděl Kless, „jen, že pokud je ještě jiný vchod, já o něm bohužel nevím.“
„Takže jinou možnost, než přímý útok nemáme?“ Ozvala se přemýšlivě Kakllah. Vyslovila nahlas obavu, na kterou mysleli všichni.
„S tím jsme stejně počítali od začátku. To jen kdyby nám Kless prozradil něco nového, což se nestalo. Takže plán zůstává původní,“ řekl Onnis.
„A co zkusit obléhání? Energie a zásoby bychom na to měli. A jestli říkáš, že nemají kudy utéct?“ Navrhl Temal a Legg s Hoddem přitakali. Kless jim ale rychle jejich nápad rozmluvil.
„Veliká část sloužících, možná i někteří vojáci jsou lidé z lesa. Z různých kmenů, v podstatě zajatci. Nechceme přeci nechat hladovět nevinné. A Ziyar je příliš pyšný na to, aby je propustil.“
„Možná, že…,“ chtěl namítnou Temal a všichni věděli, co se chystá říct. Onnis ho přerušil, než myšlenku stihl dokončit.“
„Ne. Nebudeme obětovat bezbranné, Temale. Jsou tam ženy a starci, možná i děti. To nechci riskovat.“
„Takže náš jediný plán je prostě nakráčet před hrad a modlit se?“ Ozval se hořce Legg. Staršího bratra respektoval a nikdy by neporušil žádný jeho rozkaz. Tohle však byla doopravdy cesta na jistou smrt.
Onnis si povzdechl. „Máme dobré muže. Mají větší motivaci, než si Ziyar dokáže představit. Když vymyslíme, jak se co nejefektivněji dostat skrz bránu, máme pořád šanci. Až budeme uvnitř hradu, síly budou vyrovnané.“
„Myslím, že dnes už toho moc nevymyslíme,“ řekla Kakllah. „Navrhuji, aby každý popřemýšlel a zítra k ránu si vyslechneme jednotlivé představy postupu.“
„Souhlasím. Dnešek byl dlouhý, všichni si potřebujeme odpočinout. Sejdeme se tedy ráno,“ rozpustil Onnis poradu a velitelé opustili příbytek. Jejich nálada nebyla dobrá, byli zachmuření a zadumaní. Každý z nich bude přemýšlet dlouho do noci.
Kless se zhluboka nadechl chladnějšího vzduchu, když vyšel ven. Mrzelo ho, že nedokázal nějak pomoci. Ale co mohl dělat, když z celého hradu viděl jen nádvoří a kobku? Vybavil si samozřejmě ony schody, po kterých tehdy Tobe utíkal, když si myslel, že se dostane ven. Vzpomínal si také, že Ziyar mluvil o východu – odemčené mříži, která je na vrcholku schodů, kam tehdy Kless nemohl vidět. Jenže byl přesvědčený, že žádná taková cesta ven neexistuje. Ziyar si s nimi tehdy jen hrál. Kless si byl naprosto jistý, že jestli tam vůbec někdy nějaké dveře, nebo mříž byly, rozhodně to nebyla cesta ven. I kdyby Tobe tenkrát dokázal vyběhnout až nahoru, určitě by se nedostal z hradu, o tom byl mladík přesvědčený.
Pomalu kráčel osadou, teď už vlastně opět táborem a přemýšlel. Ani moc nevnímal, kam jde, prostě jen šel, utopený v myšlenkách, snažíc se přijít na nějaký spásný nápad. Nedokázal ale nic vymyslet, byl bezradný. Jediné, co ho napadlo bylo, že si musí opatřit nějaké štíty, aby odolali salvě šípů, která se na ně svalí, až se objeví před bránou. To nebylo nic, co by nenapadlo i ostatní a situaci to nijak moc nezlepšovalo.
Byl unavený. Ze všeho toho stresu, odpovědnosti a v neposlední řadě i strachu. Takhle opravdu půjde většina mužů na smrt a jeho to pomyšlení tížilo jako balvan. Znaveně usedl na lavici pod provizorní střechou, když si uvědomil, kde je. Opřel lokty o kolena a unaveně zabořil obličej do dlaní. Bylo mu mizerně.
„Tady jsi,“ ozvalo se nad ním. Ravil se mírně usmíval. „Hledal jsem tě snad všude. Myslel jsem, že se spolu najíme,“ řekl. Pak si všiml Klessova výrazu, posadil se tedy vedle něj a ustaraně se na něj podíval. „Co se děje? Snad si pořád neděláš starosti kvůli tomu trestu?“
„Ne, to ne,“ řekl mladík potichu. „Tedy, pořád mě to mrzí, ale o to teď nejde.“ Povzdechl si a unaveně si protřel kořen nosu.
„A o co tedy?“
Kless neodpovídal, dokud mu nezačal být přítelův tázavý výraz protivný. „Neměl bych s tebou o tom mluvit,“ řekl nakonec. „Je to záležitost velení.“
„Zkus to,“ nenechal se muž odbít. S úsměvem ho trochu šťouchl do ramene. „Někdy i hloupý poradí.“
„Ty přeci nejsi hloupý. Jen pochybuji, že bys nám v tomhle konkrétním případě mohl pomoct. Nebo máš snad někde v kapse plán hradu s tajnými východy?“ Zeptal se a sarkasmem nešetřil. Ravil ale jeho tón nevnímal, místo toho se zamyslel.
„Hledáte způsob, jak se tam dostat jinak, než hlavní branou? A co ten východ, kterým tě tehdy vynesli?“ Podrbal se hloubavě na bradě. Kless se na něj zmateně podíval.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se nechápavě.
„Na nic si nevzpomínáš? Pravda, byl jsi tehdy v bezvědomí,“ uvědomil si muž. Kless se prudce postavil, přemohlo ho vzrušení.
„Chceš říct, že víš o jiné cestě dovnitř?“ Vyhrkl na muže. Ravil pokrčil rameny.
„Chci říct, že když jsem se tehdy schovával pod kopcem a díval se, nevynesli tě hlavní branou. Dva chlapi se objevili zpoza té vysoké zdi, obešli jí a až potom tě...no, hodili dolů.“
Kless, jako kdyby se najednou pomátl, vzal Ravila rychle za ruku a rozešel se. Táhl přítele, teď už večerní tmou. Ravil se neptal, kam jdou, bylo mu jasné, že míří za Onnisem. Tohle by mohlo změnit veškerou strategii a Onnis o tom musí vědět.

5

„Naprosto. Viděl jsem to na vlastní oči,“ přikývl Ravil, když Onnisovi a Kakllah pověděl co tehdy spatřil a velitel se ho ptal, zda si je jistý.
„Musí to být cesta do kobky, kde jsem byl,“ dodal horlivě Kless. „Ta je dole, pod povrchem. Když se dostaneme tam, budeme dost rychlí a včas zabereme hlavní bránu, Ziyar nebude mít kudy uniknout.“
Byl teď celý nabuzený, ta zpráva jako kdyby mu vehnala energii do žil. Tohle měnilo celou jejich situaci, měli teď výhodu. Už stačilo jen aby vše dobře rozplánovali a načasovali.
„Dobrá. Díky Ravile, toto je pro nás velmi důležitá zpráva,“ pokynul muži Onnis, pak se otočil na Klesse, „Sejdeme se hned ráno, i s ostatními, jak jsme se domluvili předtím. Zítra večer už chci mít jasno v tom, jak útok povedeme, takže den bude dlouhý. Teď se běžte vyspat, už je pozdě.“
Oba mladíci se kývnutím rozloučili a opustili přístřešek. Kráčeli poté pomalu osadou a když našli místo, kde by se mohli uložit, jeden z provizorních stanů, zalezli do něj a uložili se na tenkou vrstvu slámy. Chvíli jen tak leželi, poslouchali občasné zvuky zvenčí, jako náhodné kroky kolem, či skupinu mužů u nedalekého ohniště.
„Co tvá záda?“ Zeptal se tiše Kless. Zašustilo to, jak se k němu Ravil otočil na bok.
„Myslel jsem, že už spíš,“ řekl muž. „Jsem v pořádku, ani je necítím,“ odpověděl pak na přítelovu otázku a sklonil se k němu. „Pojď ke mně,“ zašeptal.
Kless se k němu přitiskl, položil mu hlavu na hruď a Ravil jej objal silnou paží. Mladík poslouchal klidný tlukot jeho srdce a zavřel oči. Pravidelnost toho zvuku jej uklidňovala, působila na jeho vystresovanou mysl jako hojivá mast. A snad i díky tomu tlukotu se mu nakonec dnes podařilo usnout.
Když se pak ráno probudil, cítil se překvapivě dobře. Odpočatý a vyrovnaný, připravený racionálně uvažovat při plánování a debatování nad nejdůležitějším dnem nejen jeho života. Posadil se a promnul si tvář, Ravil vedle něj ještě spal. Tvář měl uvolněnou a klidnou, stejně jako se dnes Kless cítil. Neměl v plánu přítele budit, chtěl aby si co nejvíce odpočinul. Risknul jen letmý polibek na čelo, po kterém se muž trochu zavrtěl, plášť si přitáhl více k tělu a dál pak spokojeně spal.
Kless se potichu vysoukal z nízkého stanu a rozešel se k jedné z kádí s vodou. Bylo hodně brzy, kolem se pohybovalo jen pár mužů, kteří buď teď také vstali, nebo z nervozity trpěli nespavostí. S těmi nešlo nic moc dělat, Kless ani ostatní velitelé nefungovali tak, že by někomu nařizovali spánek. U kádě si opláchl obličej. Pokud se dosud cítil rozespale, studená voda jej dokonale probrala. Osušil se cípem svého pláště a nebylo na co čekat, rovnou se vydal ke Kakllah.
„Smím vstoupit?“ Zeptal se a ona ho vyzvala ke vstupu. Když pak ženu spatřil, byl překvapený.
Bylo opravdu ještě brzy a ona nejspíše vstala před malou chvilkou. Kless věděl, že je pohledná, ale ve svém oblečení i ve své pozici nikdy nepůsobila příliš žensky. Teď se mu naskytl pohled na její jinou tvář, možná tu se kterou se narodila, vyrůstala a kterou měla na těch pár významných okamžiků, kdy nebyla vůdkyně a velitelka, ale prostě jen Kakllah.
U ohniště teď seděla ne pohledná, ale krásná žena. Světlé vlasy měla rozpuštěné, splývaly jí kolem ramen i přes stále pevná ňadra patrná pod volnou bílou košilí. Seděla tam na lavici, napřímená, s překříženými holeněmi, její posed vypadal elegantně. Paže zrovna natahovala ke kotlíku, v jedné ruce misku a druhou začala naběračkou nabírat snídani. Možná to bylo tou košilí, která připomínala šaty a vidět ji na Kakllah bylo příjemným způsobem nezvyklé. Kless se zprvu na pár okamžiků zapomněl, natolik ho její vzezření překvapilo. Jen se zastavil a němě na ní hleděl.
„Co tam tak stojíš? Pojď dál,“ ozvala se a probrala ho tak ze zahledění. Pomalu se k ní rozešel a přisedl na lavici. Podala mu misku se lžící a pak sáhla po druhé. „Určitě jsi nesnídal, najíme se spolu,“ mírně se na něj pousmála.
Kless neodmítl, počkal, až nabere i sobě a pak se společně pustili do jídla. Horká kaše chutnala dobře a bodla mu. Měl vlastně už celkem hlad, takže Kakllahinu pohostinnost uvítal. Jedli mlčky, mluvení si nejspíše užijí až až. Když pak žena odložila svou misku, vstala a došla ke svému lůžku, vedle kterého měla položené běžné oblečení. Kless rozpačitě uhnul pohledem, když se chtěla svléknout z košile.
„Počkám venku,“ řekl a měl se k odchodu, Kakllach se ale jen uchechtla.
„Myslím, že zrovna před tebou budu v pohodě,“ zasmála se a košili si prostě přetáhla přes hlavu. Stála tu teď zcela nahá a rozhodně to nevypadalo, že by se styděla. Kless trochu zrudnul a uhnul pohledem.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se rozpačitě, ale věděl moc dobře, o čem mluví. Onnis musel mluvit a to ho vcelku naštvalo. Ona se znovu zasmála a natáhla si kožené kalhoty.
„Napadlo mě to hned jak jsme se poprvé setkali,“ prohodila a sáhla pro krátkou košili, zakasala ji do kalhot a nakonec si oblékla ještě koženou vestu, kterou tkaničkami utáhla v pase. Nakonec si obula vysoké boty a vlasy svázala do copu. „Pak se tu Ravil zničeho nic objevil i přes Onnisův zákaz. V lese jste zmizeli opravdu nenápadně,“ podotkla sarkasticky a trochu pobaveně. Kless zrudnul ještě o trochu víc. „No a kdyby tohle nestačilo, tak to, jak jsi se choval při jeho trestu mluvilo za vše.“
Kless nervozně přešlápl z jedné nohy na druhou, zrak upínal k zemi. V duchu si zanadával, když si teď, díky Kakllah, uvědomil jak moc byli s Ravilem neopatrní. Přišla na to i bez Onnise, takže kolik lidí o jejich vztahu ještě ví? Kolika lidem to ještě mohlo dojít? Cítil se trapně a začal se bát, aby z toho nebyly problémy.
Všimla si jeho rozpoložení a povzdechla si. Přistoupila k němu, položila mu ruku na rameno a promluvila smířlivým tónem. „Já se ti neposmívám, Klessi. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo. Nic mi do toho není,“ řekla.
Zvedl k ní zrak. Tvářila se upřímně, dokonce mu připadalo, že přátelsky, to u ní nebylo obvyklé. Přikývl a přijal tak její omluvu. Nic dalšího k tématu už říci nestihli, ozvalo se totiž další zaklepání.
„Vstupte,“ vyzvala příchozí Kakllah a Hogg, Temal a Legg vešli dovnitř. Usadili se u ohniště na lavici a i jim žena nabídla snídani. Odmítli a nechali si nalít pouze horký čaj, do kterého kápla trochu lihoviny. Mladík si k nim přisedl a zadíval se do ohniště.
Teď už zbýval jen Onnis a oni na něj čekali mlčky. Když konečně vešel, všichni vzhlédli a pozdravili jej. Nesl pod paží pár svitků, malých i velkých, nejspíše mapy, dovtípil se Kless.
„Podejte sem tu truhlu,“ řekl Hoddovi a Leggovi. Kakllah tu neměla stůl, takže museli improvizovat. Muži dotáhli truhlu před ohniště, posunuli i lavice a posedali si do kruhu kolem provizorního stolku. Onnis vzal jeden svitek a rozložil jej. Byl prázdný.
„Včera večer jsem se dověděl, že do hradu doopravdy existuje jiná cesta,“ prozradil Onnis ostatním a ti překvapeně vzhlédli. Krom Klesse, samozřejmě. „Je to tak. Ravil si je naprosto jistý.“
„Není to ten, co jsi ho včera trestal?“ Zeptal se poněkud podezřívavě Temal a Legg mu domněnku potvrdil. „Jak se zrovna on k takové informaci dostal?“ Ptal se znovu vousatý velitel. Z jeho hlasu byly patrné pochybnosti.
„Skrze mě,“ ozval se konečně Kless. O tom, co se tehdy stalo se mu mluvit nechtělo, neměl však na vybranou, pokud chtěl ostatní ujistit, že je Ravil důvěryhodný zdroj. „Viděl jak mě nesou ven z hradu a nebylo to hlavní branou. Neřekl jsem to, protože jsem o tom nevěděl, v tu dobu jsem byl v bezvědomí,“ řekl s kamennou tváří.
„Ale jak si se-“ chtěl se optat Hodd, ale Onnis ho přerušil.
„Na tom teď nezáleží. Podstatné je, že víme o další cestě. Ravilovi věřím a nejen proto, že mu věří Kless.“ Velitel se teď podíval na chlapce a podal mu malý útlý kousek uhlíku. „Chci abys nakreslil, co si pamatuješ. Co jsi tehdy viděl, alespoň zhruba, ať se máme od čeho odrazit.“
Mladík převzal uhlík, přestože si nebyl moc jistý co by měl kreslit. Nebo spíše, zda to bude k užitku. Přesto se nahnul k prázdnému papyru a začal. Zcela jednoduše ilustroval co si zapamatoval a u toho popisoval co kreslí, snažil se, aby měli ostatní co nejlepší představu o tom, jak hrad a jeho okolí vypadá.
„Jak jsem říkal: hrad je na kopci, poměrně strmém. Kolem něj je vysoká kamenná hradba, na které sídlí hlídky, lučištníci. Uprostřed veliká brána, od které vede prašná cesta k úpatí kopce. Ta se potom ztrácí v lese,“ načtrl a zřejmě to vypadalo srozumitelně, protože ostatní jen bedlivě naslouchali.
„Za branou je prostor,“ pokračoval a rozkreslil další náčrt. Nádvoří na kterém bojoval se Ziyarovým šampionem. „volný plac a až za ním jsou mírné schody do budovy hradu. A ještě,“ vzpomněl si na malé dveře na boku, ve kterých tenkrát zahlédl mizet shrbeného sluhu a i ty zaznamenal.
„No a kde by měl tedy být ten další vchod?“ Otázal se Hodd. Kless se vrátil k první skice, tedy hradu zvenčí. „Ravil viděl, jak přicházejí z této strany, zleva,“ udělal šipku kolem nakreslené zdi. „Vyšli zpoza rohu té vysoké zdi. Byli před ní, takže cesta musí být někde tam,“ vysvětlil mladík.
„Víme kam by ten vchod měl vést?“ Optal se Legg. Mladíkova tvář rázem potemněla, když se rozpomenul na studený kámen kolem sebe.
„Do podzemního vězení,“ řekl tiše. „Do něj se dá dostat přes mříž, pak po schodech dolů. Co je dál už nevím, tohle je vše, co jsem z hradu viděl,“ dodal.
V tu chvíli všem, kdo neznali Klessův příběh došlo, co mohl kdy na Ziyarově hradu dělat. Rozhodně se dovtípili, že tam nebyl ze svého vlastního popudu, alespoň tedy ne ve vězení. To v nich vyvolalo spousty otázek, ale na to teď nebyl čas a ptát se by bylo nevhodné.
„Myslím, že i to poslouží,“ řekl Onnis. „Ziyar určitě nebude čekat ani útok, ani to, že bychom se chtěli dostat do hradu i jinudy, než hlavní branou.“
„Takže teď musíme promyslet, jak to provést,“ dodala Kakllah a doplnila svůj dřevěný pohár lihovinou. Dolila i ostatním a s vědomím dlouhého dne, si nakonec nechal nalít i Kless.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.