1

Byl rád, že Ravil spí. Když se vrátil do stanu, přítel klidně oddechoval a jemu se trochu ulevilo. Byl už večer, slunce zapadlo a on trénoval muže do poslední chvíle. Pořádně je prohnal, aby věděli, že je nehodlá šetřit a trochu je postrašil. Nemá v plánu je takhle mordovat pokaždé, věděl, že mají i svou práci, ale dnešek si jistě zapamatují. Ze cvičiště se loudali jako zdechliny.
Sám byl unavený. Dnes se toho stalo tolik, nejdříve to se sestrami a pak to představení, co musel předvést a ze kterého byl nervozní. Byl rád, že došel pro něco malého k snědku, žaludek už se mu svíral a také musel obstarat něco pro Ravila. Cestou do stanu myslel na to, že mu slíbil o všem povědět, ale na to teď neměl moc náladu. Ne, že by se o novinky nechtěl s přítelem podělit, těšil se, až mu řekne hlavně o svých lidech, ale ne dnes. Měl toho až nad hlavu.
Rozsvítil svíci, které ubývalo. Bude muset pořídit novou, aby měli s Ravilem ve stanu světlo a tepleji. Naházel do hladového břicha pár kousků chleba a sýra, za jeden žeton co mu zbýval toho moc nepořídil. Nedal si moc, aby měl muž pořádnou porci na zítra a než ulehl, zkontroloval ho. Horečka se zcela vytratila, to ho potěšilo. Bude v pořádku, pomyslel si, když ho lehce, aby jej nevzbudil, pohladil po vlasech. Sám pak konečně ulehl.
Jen zavřel oči, mysl mu zobrazovala obrázky z dnešního dne. Tolik se toho událo. Chvilku dokonce myslel, že nezabere, jak přemýšlel. Nakonec ho únava ale zdolala a té noci spal tvrdě a nerušeně.

2

„Hej! Veliteli, vstávej!“ Uslyšel vesele a někdo jím zatřásl. Velmi neochotně rozlepil víčka a spatřil nad sebou, jako vždy smějícího se Legga. Rozespale si promnul obličej a posadil se. Spatřil Ravila, jak sedí vedle něj a také se usmívá. Vypadal mnohem lépe.
„Co je?“ zeptal se nevrle muže, který ho probudil. Bez výčitek by si klidně ještě hodinku spánku dopřál. Možná i dvě.
„Onnis si žádá tvé ctěné pozadí nastoupené ve Véčku,“ oznámil mu Legg. Véčko, jako velitelství, Onnisův dům, tak mu to bylo vysvětleno. Stejně jako se dozvěděl, že hlavní části tábora se doopravdy říká Srdce.
Kless se protáhl a podíval se na Ravila. „Jak je ti?“
Muž se usmál, měl dobrou náladu, protože už jej netrápila horkost a i kašel ustoupil. „Moc dobře. Oficiálně jsem si řekl, že už jsem zdravý,“ zasmál se.
Mladík přikývl, ale požádal Legga, aby je nechal na chvilku o samotě. Ten jej pobídl, aby si pospíšil a nenechal Onnise čekat, pak zmizel za tenkou stěnou stanu.
„Nevím, jestli ti něco říkal. Každopádně, zůstáváme,“ řekl pak Ravilovi.
„O něčem se zmínil, ale moc toho nevím,“ odpověděl mu a byl tou zprávou očividně potěšený.
„Mám hodně novinek, ale teď musím jít. Všechno ti řeknu, až se vrátím, ano?“ Políbil mladík přítele na tvář a zvedl se. „Ty ještě odpočívej. Ať se neunáhlíš a nevrátí se ti horkost. A tohle sněz,“ sehnul se pro odložené jídlo, zakryté kusem čisté látky a podal ho Ravilovi. Než se muž stihl zeptat, co bude jíst on, mladík vyšel ze stanu a vyrazil za Onnisem. Nevšiml si, že Legg, který stál opodál aby jim dopřál soukromí, se vrátil do jejich stanu.
Kless nijak nespěchal, přesto byl u Véčka za pár okamžiků. Vystoupal po schůdcích, zaklepal a pak vešel dovnitř. Onnis seděl u stolu spolu s těmi dvěma muži, kteří tu byli, když poprvé přišli do tábora. Vousatí starší muži s pevným pohledem a mohutnými rameny. Jen co Klesse spatřil, vyzval ho, aby k nim přisedl. Mladík tak učinil a posadil se na lavici proti nim, přičemž Onnis seděl na svém místě v čele.
„Posluž si,“ nabídl mu Onnis a ukázal na džbánek uprostřed stolu. Mladík ani nezkoumal co je uvnitř a rovnou zdvořile odmítl. Než otevřel pusu, aby se zeptal, proč byl zavolán, jeden z vousáčů se k němu přes stůl naklonil a promluvil hlubokým pevným hlasem.
„Pěkně jsi je včera prohnal. Ti zelenáči ráno hezky skuhrali, když jsem je hnal do práce,“ uchcechtl se pobaveně.
„To je pravda,“ přidal se Onnis. „Byl jsem zvědavý, jak si s nimi poradíš, přeci jen, většina z nich dosud nějakou disciplínu neviděla ani z dálky. Znovu jsi mě příjemně překvapil a ukázal, že jsi člověk na svém místě.“
Kless přikývl, ale neřekl nic. Byl v rozpacích, nečekal, že by jej někdo chválil, když sem šel. Měl zato, že být takhle předvolán znamená spíše problémy.
„Každopádně, tohle je Hodd a Temal,“ představil muže, kteří při vyslovení svého jména kývli. „Jsou to velitelé, kteří dohlížejí na chod tábora, rozdávají práci, cvičí nové rekruty a tak dále. Patří k nim ještě Legg, toho už znáš. A teď jsi jedním z nich i ty.“
Klesse to překvapilo. „Jak to myslíš? Myslel jsem, že budu jen cvičit boj,“ řekl.
„Kdepak. To je jen zlomek tvé povinnosti. Asi jsme se špatně pochopili, ale neměj starost. Temal s Hoddem ti postupně vše vysvětlí. Jak jsem říkal, potřebujeme tě, protože jsi schopný vést. To se ale netýká jen boje, ale tábora jako takového. A nejen to,“ vysvětloval Onnis.
„Copak to není dost? Nepočítal jsem ani s tímhle,“ odvětil mu hoch poněkud nevrle. Nelíbilo se mu, kam až byl, v podstatě dotlačen. Trénovat pár chlapů je jedna věc, ale podílet se na řízení něčeho tak velikého a komplexního, jako byl celý tábor, byla větší zodpovědnost, než by chtěl přijmout. Nějak ale cítil, že na to, aby z toho vycouval, už je pozdě. Ač se mu to nelíbilo, jednou nasedl na vzpurného koně a teď se nesmí nechat shodit.
Hodd si vzal od Onnise veliký svitek. Rozložil jej na stůl před Klesse, který rozpoznal další mapu. Byla větší, než ta, co viděl předtím a zobrazovala také daleko větší území. Na téhle byl tábor zobrazen jen maličkou ilustrací, a všude okolo bylo na papyru rozeseto několik křížků. Byly barevně odlišené na černé a červené. Krom nich, pak bylo na mapě několik koleček, hlavně ve spodní části. Kless vzhlédl od mapy a tázavě se podíval na muže.
„Ty křížky jsou osady, které jsme prozkoumali. Červené označují spojence, nebo ty, ze kterých lidé odešli, aby se přidali k nám. Muži sem, zbytek do druhého tábora,“ začal vysvětloval Temal. „Černě zaškrtnuté jsou buď už mrtvé, nebo se z různých důvodů nechtějí přidat. Kolečka-“
„Jsou kmeny, které jste ještě nenavštívili,“ dopověděl za něj Kless. Muži přikývli aby potvrdili jeho dedukci. „To je to další, co chcete abych dělal? Jezdil po lese a sháněl spojence?“
„Přesně tak,“ kývl Onnis. „Pomoci co nejvíce lidem a zároveň se pokusit získat další síly.“
„Osad zbývá ještě docela dost, jak vidíš. A to jsou jen ty, o kterých víme z počátečních průzkumů. Může jich být ještě víc. Nemáme na co čekat, Ziyarovi vojáci se blíží ze všech stran, každým dnem můžou zlikvidovat nebo obsadit další kmen.“
„A až budou prozkoumány?“ Zeptal se Kless, i když odpověď už tušil. Onnis se na něj vážně podíval a odpověděl:
„Až tomu tak bude, vycvičíme ty, kteří se ještě přidají. Poté jdeme do války,“ řekl bez příkras.
Na to Kless nic neřekl. Zadíval se do mapy, jako kdyby snad hledal nějakou jinou možnost, než boj. Sám ale v hloubi duše věděl, že žádná taková odpověď v papyru není, a není ani nikde jinde. Množství černých křížků bylo znepokojivé, bylo jich až moc a on pochopil, že jinak, než válkou, se Ziyara prostě nezbaví. Buď budou bojovat, nebo celá tahle mapa a i další, které znázorňují zbytek lesa, prostě zčerná Čarodějovou nadvládou. Teď, právě v tento okamžik, to poprvé silně pocítil a pochopil. Už není cesty zpět.
„Dobrá,“ řekl nakonec tiše. Onnise to překvapilo, trochu čekal, že bude mít chlapec zase spoustu připomínek a důvodů, jak to celé není dobrá nápad. Jeho reakce ho nemálo potěšila.
„Další výjezd bude za tři dny,“ řekl Hodd, „pojedu já a ty se ke mně přidáš. Podrobnosti ti řeknu, až bude čas a všechno připravené.“
Kless souhlasil a zeptal se, jestli je to pro teď vše. Onnis mu sdělil, že pro teď už nic dalšího nemá a tak se i s dvojicí vousáčů vydali pryč. Vyšli ven z domu a Hodd se okamžitě rozešel svým směrem, zatímco Temal zůstal stát vedle mladíka.
„Pojď s se mnou. Vysvětlím ti pořádně, co a jak,“ plácl ho přes rameno a rozešel se do Srdce. Započal jakousi prohlídku kolem okolo, u každého z domu se na chvilku zastavil a něco o něm krátce řekl.
„Tady děvčata připravují lehké části zbroje,“ zastavil se u nízkého domku, před kterým bylo asi pět žen. Sedíc na stoličkách drobnými stehy sešívali části kůží a látek. Jedna zrovna odložila nově zhotovený nátepník na zápěstí. Ihned ale popadla další kusy a znovu se pustila do práce. Kless si všiml jejich prstů – už bez mozolů, kůže na bříškách už jim ztvrdla a tak neměli problém silně zasouvat jehly do tvrdé kůže. Pomyslel si, že ze začátku mohla být pro jejich ruce práce vcelku bolestivá.
„Kdybys potřeboval třeba něco vyspravit, tady ti půjčí jehlu a nit. Nebo si připlatíš a děvčata to za tebe udělají. Když budou mít náladu,“ mrknul na ženy, které se po celou dobu chcichotali. Nový velitel, a ještě k tomu mladý a hezký, je nutil házet očkem. Mladík je slušně pozdravil a šel dál za Temalem.
U dalšího domu se opřel o plůtek lemující malý dvorek. „Tohle je náš kovář,“ řekl Klessovi a musel zvýšit hlas, aby jej přes rány do kovu bylo vůbec slyšet. Ramenatý chlapík s knírem a mohutnými pažemi na něj jen mávl a pak si znovu hleděl své práce. „Zbraň a lehkou zbroj vyfasušej tady. Dobře se o ně starej, každý dostane jen po jednom kusu, nemáme na rozdávání. Pokud o ni přijdeš, musíš si další zaplatit. Jedinou výjimkou je ztráta na bojišti.“ Vysvětloval mu znovu Temal a opět šli dál.
Takhle obešli celé Srdce – dál se zastavili u řezníka, dřevorubce, u domu léčitele. Skončili u krčmy, kterou mu však Temal nemusel představovat.
„To je vesměs asi všechno,“ zastavil se Temal a poddíval se na chlapce. „Kdybys měl ještě nějaký otázky, tak se zeptej kohokoliv z velitelů. Jinak, jak, kdy a jak často bude probíhat výcvik tvojí skupiny je čistě na tobě. V tomhle máš už plnou důvěru. Až s ním skončíš, hlas se u Onnise, ten ti bude zadávat další práci nebo se s tebou poradí co a jak. Ten ti také bude vyplácet žetony,“ dodal ještě a zeptal se hocha, zda je mu všechno jasné. Ten přikývl a požádal Temala o poslední věc. Aby sdělil jeho skupině, že za hodinu mají nastoupit na cvičiště, protože on všechny ještě zdaleka nezná a neví, kde jsou jejich pracovní místa.
Temal mu slíbil, že tam budou a pak odešel. Kless neváhal a spěchal ke stanu. Už si chtěl konečně promluvit s Ravilem a říct mu všechny ty novinky. Doběhl k přístřešku a znepokojeně zjistil, že jeho přítel uvnitř není. Snad si šel odskočit, nebo něco a brzy se vrátí. Rozhodl se tedy pár minut počkat. Jenže už to trvalo dlouho a Ravil pořád nikde. Klesse přestalo bavit setrvávat nečinně na místě a tak se rozešel, že ho půjde najít. Při tom doufal, že se mu někde nepřitížilo.
Tlačil ho čas, za necelou půlhodinu musí být na cvičišti. Nemůže muže nutit aby měli disciplínu a pak sám přijít pozdě. Jenže Ravil nebyl nikde k nalezení. Dělal si starosti, kam zmizel a jestli je v pořádku. Měl už jen pár minut a zkusil se ještě podívat k ohradám se zvířaty, pak vyrazí na cvičiště.
Tam Ravila konečně spatřil. Zdálky viděl, jak stojí s Leggem u žlabu v prasečím výběhu, v ruce drží vědro. Oba dva si povídali, byli očividně v dobré náladě. Kless se zamračil. Nelíbilo se mu, že Ravil není ve stanu a neodpočívá. Rozešel se k nim a když ho přítel spatřil vesele na něj mávl.
„Co tu děláš?“ Zeptal se bezbarvě mladík. Ravil zvedl prázdné vědro a zazubil se.
„Krmím prasata,“ odpověděl mu. „Legg mi přidělil práci, budu se starat o zvířata. To jsem chtěl, mám je rád a-“
„Trochu brzy, ne?“ Přerušil ho Kless popuzeně a podíval se na Legga. „Máš rozum? Ještě pár hodin zpátky měl horečku!“ Obořil se na něj. Legg v obraném gestu zvedl paže, ale než stihl něco říci, ozval se Ravil, který vycítil napětí.
„Legg za to nemůže, to já ho poprosil o práci. Už je mi dobře, nemusíš mít starost.“ Bránil je muž, ale Klesse to nijak neupokojilo. Spíš začínal být víc naštvaný.
„A to vyhovíš každé blbosti, o kterou si kdo řekne?“ Cílil dál na Legga, snad proto, aby nevypouštěl zlost přímo na Ravila. Byl naštvaný, že si Ravil tak zahrává se zdravím a navíc, přišlo mu, jako kdyby tím naznačoval, že si neváží věcí, které kvůli jeho nemoci Kless udělal. Nehledě na to, že si ani nevzpomínal, kdy naposledy se s ním Ravil takhle smál.
„Klessi, uklidni se. Nejsem malé dítě,“ Ravilův úsměv zamrzl a ohradil se. Nechápal, co zase přelétlo chlapci přes nos. Měl by být přeci rád, že už je mu dobře, tak proč se zase zlobí?
Než se stihli začít opravdu hádat, Kless rozhovor utnul. „Musím už jít,“ řekl jen a radši odešel směr cvičiště, sám totiž cítil, že by mohl být hrubý. To nechtěl a věděl, že by toho později litoval. Stejně už byl čas výcviku.
Oba muži na něj zůstali jen zmateně mlčky hledět, dokud nezmizel z dohledu. Když se pak Legg optal co to do něj vjelo, Ravil jen pokrčil rameny. Jeden důvod ho napadl, ale Kless by nikdy nepřiznal, že na Legga žárlí.

3

„Tak pohyb, zaberte!“ Zakřičel na muže. Byly zhruba v polovině dnešního výcviku a někteří už sotva popadali dech. A to byl mírnější, než při první lekci. Muži byli právě rozděleni do dvou skupin, dělali sedy lehy. Jeden vždy prováděl cvik po dvaceti, druhý mu držel nohy a pak se střídali. Měl ve skupině i pár pupkáčů, kteří se doslova trápili. Kless to viděl, ale nemohl je šetřit a ani nehodlal.
„Nemá nás učit boj?“ Ozval se jeden z remcalů, který si ještě dovolil špetku pochybností. „Tohle je k ničemu!“
Kless to zaslech, ne že by se muž snažil být potichu. Několika kroky k němu rázně přistoupil, beze slova ho popadl za košili a zvedl na nohy. Ostatní po nich začali koukat, zvědaví, co se bude dít.
„Myslíš, že je to zbytečné?“ Utrousil mladík, ošívajícího se muže pustil, jakmile ho dotáhl doprostřed placu. „Tak pojď, očividně jsi další, co se chce předvést.“ Opět, jako předchozí den si sundal plášť, tentokrát nevzal žádnou zbraň. Jen se postavil proti muži, zvedl paže a zaujal obranný postoj.
„Zaútoč, jak nejlépe umíš. Nebudu rány oplácet, jen se krýt. Tak do toho!“ Vyzval chlapíka, který neotálel. Domýšlivě se nenechal dál pobízet, zatnul ruce v pěsti a začal na mladíka útočit. Vší silou se napřahoval oběma rukama, Kless jeho rány odrážel, ale nevracel. Neměl šanci svého učitele zasáhnout, ale o to tady nešlo. Muž boxoval, zasahoval Klessovo předloktí, kterým se kryl a držel se asi pět minut, když se začal zadýchávat.
„Dělej! Pokračuj,“ vyzýval ho po chvilce mladík, když jeho tempo zpomalovalo, mezi údery se nadechoval více a více. „Přidej!“ Hecoval ho dál, ale zbytečně, muži docházely síly. Ostatní a vlastně i on začali chápat, o co tu jde.
Za pár chvilek už se chlapík sotva napřahoval. Kless mu dal ještě několik šancí, pak ho jeho unavené lechtání přestalo bavit. Poslední ránu, o kterou se muž pokusil nejen vykryl ale celé divadlo ukončil tím, že se lehce kopl, podrazil mužovi nohy a ten skončil na zadku. Celé to mohlo trvat zhruba deset minut.
„Ani jsi neměl v rukou těžký meč a na sobě zbroj,“ zasyčel na něj mladík a pak se rozhlédl po ostatních.
„Jak dlouho myslíte, že trvá opravdový boj? Myslíte, že když se setkáte s armádou, je za pár chvilek konec?“ Rozkřikl se na ně. „Tohle je hra,“ prstem ukázal na chlapíka sedícího ve sněhové břečce. „Ale tam venku, budete bojovat o to nejcennější – o vaše životy a životy vašich blízkých! A to nebude trvat pár minut, na bojišti můžete strávit hodiny, vy blázni! Ve chvíli, kdy ztratíte síly, jste mrtví!“
Sebral svůj plášť a přehodil si ho zpět přes ramena. „Nemá cenu vás učit boj, když máte horší formu, než zdejší ženy. Disciplína a kondice, to je to, na čem teď pracujeme,“ řekl ještě a prohlédl si tu sebranku. Konečně vypadali, že to nejen chápou, ale mnoho z nich i pokorně klopilo zrak. „Zpátky do dvojic a pokračujeme!“ Hlesl nakonec. Muži se poslušně rozeběhli do předchozích pozic a začali cvičit. Zbytek denního výcviku už nikdo z mužů neřekl ani slovo.
Když pak skončili, Kless se vydal do Srdce. Schválně cestou prošel kolem ohrad, jestli tam Ravil stále je, ale nikde ho nespatřil a pokračoval dál. Přihlásil se u Onnise, aby mu zadal další práci, ten mu řekl ať vybere pár mužů, kteří očividně nemají nic na práci a určí jim, aby se vydali tunelem pro dřevo. Obvykle jich takto chodívalo asi pět a spolu s nimi i dva, co měli zrovna na starost stráž. Ti se střídali s dalšími dvojicemi a byli to jen ti, co už prošli výcvikem boje. Kless přikývl a beze slova odešel.
Vybral pětici chlapů. Na které natrefil, jak posedávají před domy nebo přímo před krčmou. Někteří z nich remcali, ale zpráva o novém veliteli se rozšířila rychle a tak se nakonec poslušně zvedli a odešli tunelem.

4

Toho odpoledne Kless rozdal ještě několik podobných úkolů. Rozdával práci, občas za ním i někdo přišel s nějakou malou komplikací, nebo se zeptat co a jak má provést, když si nevěděl rady. Mladík vždy pomohl a poradil podle toho, jak uznal za vhodné a očividně i dobře, protože si už pak nikdo nestěžoval ani se nevrátil s nepořízenou.
Začalo mu to silně připomínat pozici náčelníka. Vlastně to tak i bylo a on si vzpomněl na domov. Trochu ho přitom píchlo u srdce, ale musel nakonec uznat, že mu to chybělo. Pomáhat ostatním, radit, být po ruce, když je potřeba, vést. Byl vlastně najednou jeden z náčelníků tohoto obrovského kmene a po hodně dlouhé době se cítil naplněný. Věděl, že tam venku je Ziyar, to zlo a strůjce všeho špatného, co prožil. Ale tady a teď se začal cítit užitečný a vzpomínka na to, čím býval v něm začala probouzet ztracené sebevědomí. Navíc věděl už jistě, že sestry a Paramové jsou v bezpečí. Zariskoval a dovolil si pomyslet, že se možná všechno obrací k lepšímu.
Už byl večer a on se naposledy ohlásil u Onnise. Už nedostal žádné další úkoly, muž mu jen předal mzdu za dnešní den, šest žetonů a ještě než Kless odešel, vysvětlil mu, že ne vždy si musí pro úkoly chodit k němu. Stačí když se domluví s ostatními veliteli, nebo sám usoudí, kde je potřeba. To mladíkovi vyhovovalo, hádal, že na tohle má cit a tak se jen rozloučil a odešel.
V dobré náladě to vzal rovnou přes krčmu a zakoupil dvě porce vydatné polévky. Měl už hlad jako vlk a těšil se, až se spolu s Ravilem nají. Vstoupil do stanu s ještě horkými miskami, Ravil zrovna zapaloval svíci. Když vešel pozdravil ho a s díky přijal svou porci, kterou mu mladík podal.
„Legg mi už vysvětlil, co děláš,“ začal Ravil, když se chlapec pohodlně usadil a oba se pustili do jídla. „Myslím, že je to skvělé,“ dodal, když polk sousto.
Kless se na něj ve skromném světle svíce podíval. Jeho předchozí podrážděnost vyprchala a on uznal, že Ravil sám nejlépe ví, jak se cítí. Jen dojmy vůči Leggovi zůstávali.
„Přiznám se, že se mi do toho vůbec nechtělo. Bál jsem se toho,“ odpověděl mu otevřeně mladík. Věděl, že jestli je tu někdo, s kým může mluvit na rovinu, je to právě Ravil.
„Já vím,“ řekl muž empaticky, „hodně mě to překvapilo, že jsi do toho šel. Onnis tě musel něčím podplatit,“ zavtipkoval. V tu chvíli si Kless uvědomil, že Ravilovi pořád neřekl o sestrách. Odložil tedy misku stranou a odkašlal si.
„Nepodplatil mě, Ravile,“ začal vážněji. Přítel k němu trochu podezíravě vzhlédl, dokonce vypadal, že má starosti. Napadlo ho, jestli ho Onnis zase něčím nevydírá. K jeho překvapení se mladík mírně pousmál.
„Řekl mi o sestrách. Předal mi důkaz o tom, že jsou v pořádku a ukázal, kde jsou.“
Ravilova ruka se zastavila v polovině cesty od misky k ústům. Chvilku se ani nepohnul, jen zíral, pak najednou jídlo doslova odhodil. Popadl mladíka kolem krku a pevně jej sevřel, když se pak odtáhl, obličej mu zdobil široký úsměv.
„Klessi! To je báječné! Úžasné,“ zahlaholil. Radoval se upřímně snad i za Klesse, konečně si bude moci oddechnout. Kvůli němu byl teď šťastný. Znovu pak chlapce sevřel v náručí.
„Jo,“ usmál se hoch, „přijde mi to skoro neuvěřitelné. Vlastně tomu pořád nějak nemůžu uvěřit. Po tom všem, po takové době…“ řekl tiše.
Muž, který ho dosud držel za paže ho pohladil po tváři. „Zasloužil sis, aby se ti konečně stalo něco dobrého,“ políbil ho na tvář. Nato se mu mladík zadíval hluboce do očí. Oba pocítili, jak se atmosféra kolem mění, houstne příjemným napětím a jistým vzrušením.
„Ty jsi to dobré. A já na to často zapomínám,“ zašeptal Kless. Pomalu, ve slabém teplém světle natáhl krk a lehce se dotkl mužových rtů svými. Ravila to překvapilo.
Nebylo to poprvé, co se políbili, ale dnes cítil, že je něco jinak. Tenhle polibek, do kterého se rázem propadli byl jiný. Nesl s sebou příslib něčeho výjimečnějšího, hlubšího, silnějšího. Ravilovi se to potvrdilo záhy, když se mladík na okamžik vzdálil ústy a aniž by otevřel oči, zašeptal:
„Myslím, že jsem připravený.“

5

V Ravilovi by se v ten okamžik krve nedořezal. Nejprve celý ztuhnul a pak jej zavalila vlna vzrušení. Už jen ta slova ho ovládla, navnadila. Kless jej začal znovu líbat a on se musel hodně nabádat, aby nic neuspěchal. A taky že musí počítat s tím, že to Kless nezvládne, což by ho mrzelo, ale rozhodně by mu to nevyčítal. Chlapec ale nepůsobil bojácně, spíše naopak.
Sám začal Ravila hladit a laskat, nejprve ve vlasech. Pak mu, stále přisátý k jeho ústům, sňal plášť z ramen a dlaněmi zaplul pod košili. Dlaněmi přejížděl po kůži na zádech, jako slepec vnímal pokožku prsty. Hřála jej, Ravil jej hřál, jak se k sobě tiskli v náruživém, přesto romantickém políbení.
Ravil jej nadzvedl, jako kdyby skoro nic nevážil a posadil si ho na klín. Pomohl příteli svléknou se do půl těla a začal jej laskat na krku. Kless při tom hlasitě vydechl a nechal se dál ochutnávat. Ravilovo několikadenní strniště jej příjemně škrábalo na všech místech, kde se jal zasévat ho polibky. S tichým stenem zaklonil hlavu, když muž olízl jeho bradavku a pak ji lehce stiskl zuby. Kless se zarazil až ve chvíli, kdy přejel prsty po jeho jizvě na hrudi. Po spálenině mu uprostřed zůstala táhlá, podivně zdeformovaná kůže, připomínající škraloup. Mladík napjatě sledoval, co Ravil udělá.
Ten k němu beze slova zvedl zrak a podíval se mu upřeně do očí. Pak ale víčka zavřel a několikrát jej na ono místo políbil. Jako kdyby žádná jizva neexistovala a stejně tak si počínal i s ostatními mementy na jeho těle. Pro Ravila žádné nebyly, Kless byl pro něj perfektní.
Pocítil pnutí v kalhotách, které jej nutilo začít se mírně pohybovat. Kless cítil, jak napjatý je, proto slezl z jeho klínu a sklonil k němu hlavu. Ravil jen odhadoval, co se chystá dělat, s takovými věcmi neměl absolutně žádné zkušenosti. Tohle bylo jeho první milování, neměl ani tušení, co všechno tato intimní záležitost může obsahovat. A to co dělal on, bylo vedeno jen jeho instinktem a tím, o čem si myslel, že by se Klessovi mohlo líbit. Překvapeně a o to více vzrušeně si pak nechal stáhnout kalhoty. Po prvním Klessově doteku hlasitě vzdychl.
Bylo to úplně jiné, než když se uspokojoval sám. Cítit tam někoho jiného bylo jako vznést se metry nad zem a létat. A když se pak mladík sklonil a pojal ho ústy, dostal se opravdu až do sedmého nebe.
„Tiše,“ zašeptal Kless, když Ravil hlasitě zasténal, „venku je všechno slyšet.“
Muž se hodně snažil, ale vzrušení bylo tak silné, že si musel nakonec stisknout ukazovák mezi zuby. Chlapcova péče byla dokonalá a on cítil, že už dlouho nevydrží. Vlastně byl překvapený, že dosud ještě nevzplanul. Nechtěl takhle brzy, jednak proto, že by se cítil trapně, a pak také kvůli Klessovi. I jemu chtěl udělat dobře, spatřit ho, jak přivírá oči slastí a sténá vzrušením. Jemně ho od sebe nakonec odstrčil. Než se mladík stihl zeptat, co se děje, položil ho na záda a sám si k němu přilehl na bok.
Kless pochopil a začal jej znovu líbat. Přes veškeré obavy, které v sobě stále měl a které se dnes v noci rozhodl překonat, byl teď i on napjatý k prasknutí a nechal se vysvléct. Zima jim nebyla, neměli čas ani pomyšlení na to, jak chladné počasí je. Ravil jej pohladil po hrudi a pak jej rovnou začal třít dlaní.
K tomu co dělal předtím Kless se neodvážil. Věděl, že nemá zkušenosti a nechtěl nic pokazit, tolik si vážil chlapcovi odvahy a odhodlání překonat strach. Upokojilo ho, že i přesto je mladík stejně vzrušený jako on a tak dělal to, co uměl. Sám přitom zažíval novou sféru vzrušení, nejen tu fyzickou, kterou dosud znal, ale i z pohledu na Klesse, který také začal vzdychat a napjatě omotal paže kolem jeho krku.
Za pár chvilek už Ravil věděl, že nemůže čekat. I Kless vypadal, že za okamžik dosáhne vrcholu. Muž se tedy zvedl, obkročmo si klekl na chlapcova stehna a svou velikou dlaní je uchopil oba naráz. Kless s tichým ale jasně vypovídajícím vzdechem zaklonil hlavu a nechal se přítelem dovést až na samý vrchol.
„Už… nevydržím,“ hlesl velmi tiše a zadýchaně Ravil. Paží už nastolil nejvyšší tempo až nakonec udělal ještě dva tři pohyby a s dlouhým výdechem, třesoucí se po celém těle dosáhl slastného uspokojení. Než mu Kless stihl odpovědět, že to nevadí, muž udělal své a to znamenalo vyvrcholení i pro něj. Ravil jen sledoval, jak si překryl ústa předloktím, napjal se a zároveň s tím pokropil jeho prsty, stále jej svírající. Byl to nádherný, okouzlující výjev, který se mu zaryl do paměti.
„Pojď sem,“ usmál se na něj Kless, když se vydýchal a konečně otevřel oči. Přitáhl si milence k sobě a dlouze ho políbil.
Nakonec jej Ravil otřel trochou slámy, kterou poté odhodil do rohu stanu a přitiskl se k němu. Ještě chvíli setrvali ve vzájemném tichém objetí, přikrytí jen jeho pláštěm a bylo jim krásně. Až za dlouhou dobu se do nich dala zima a museli se obléci, hned se pak ale znovu položili, objali se a nakonec usnuli tvrdým, spokojeným spánkem.