1

Na přípravu si dali několik dní. Bylo potřeba se co nejvíce nachystat, když nevěděli, co je čeká. Ravilovi dělala největší starost nadcházející zima a na tu se také připravovali nejvíce. Nehodlal nic podcenit, takže hned druhý den, co se domluvili, že spolu vyrazí hledat zbytek Paramů, pustil se do práce.
On sám zimu snášel velice dobře a byl na ni vybavený, Kless ale nikoliv. Krom oblečení, které mu přinesl, neměl nic jiného, natož teplejšího, takže musel improvizovat. Vzal velké kusy látky, kterými bylo vystláno lůžko pod kožešinami. Košili nebo kalhoty by nezvládl, ale kostěnou jehlou začal šít Klessovi plášť, to byla věc, kterou dokázal i s omezenými možnostmi. Ručně sešil několik vrstev, aby byl teplý a nakonec se odvážil zkusit i kapuci.
„Je skvělý,“ zhodnotil Kless, když byl plášť hotov a on to poprvé vyzkoušel. Byl akorát tak dlouhý a stejně jako Ravilův, se u krku zavazoval na šňůrky. I kapuce se povedla nad očekávání.
„No jo, docela ujde, co? Sám jsem nevěděl, že jsem taková švadlena,“ zasmál se muž. Kless se k němu přidal a poděkoval mu.
„To ale stejně nebude stačit, až uhodí pořádný mráz. Nejlepší bude, když si každý vezmeme ještě kožešinu. Ještě ti musím ušít nějaký vak na záda a ze zbytku látky uděláme onuce, ty se budou hodit.“ Rozhodl Ravil. Kless neměl námitek, muž měl zřejmě vše naplánované a moc dobře věděl, co dělá. O to více byl rád, že jde s ním. Musel přiznat, že myslel na věci, které by jeho samotného nenapadly a později by nejspíše dost litoval, že se dostatečně nepřipravil.
„Už víš, kam půjdeme nejdříve?“ Zeptal se pak mladíka večer před odchodem. To už bylo vše připravené a sbalené – zásoby jídla, měchy s vodou, malý kotlík nad oheň, kožešiny...Vše co uznali za potřebné. Teď už jen večeřeli u ohniště a odpočívali.
„Přemýšlel jsem o tom,“ kývl Kless, když polkl sousto. „Chci se nejdříve podívat domů,“ řekl a vložil si další kousek jídla do úst.
Ravil zvedl zrak od své misky a podíval se na něj. Trochu se ošil, když si vzpomněl na spáleniště, co zůstalo po osadě. Pro něj to byl tehdy silný a zdrcující pohled, natož pak pro Klesse, jemuž bylo ono místo domovem.
„Nemyslím, Klessi, že je to dobrý nápad,“ řekl opatrně. S mladíkem to nijak nepohnulo.
„Proč?“ Zeptal se bezbarvě, přestože sám odpověď znal. Moc dobře si vzpomínal na napadenou vesnici nedaleko jeho osady. Nebyl hlupák, aby si myslel, že ta jeho bude vypadat jinak.
Bylo vidět, že Ravil váhá, co by měl říct. Tohle bylo těžké téma. „Ty víš, že jsem tam byl,“ řekl nakonec, „nic tam není. A upřímně, nebylo to hezké. I pro mě to byl těžký pohled, myslím, že ty-“
„Chci to vidět.“ Přerušil ho chlapec chladně, zatímco sledoval plameny v ohništi. Pak si ale povzdechl. Odložil svou misku a svěsil hlavu mezi ramena.
„Já vím, co tam je. Ale musím to vidět. Je to můj domov,“ zašeptal.
Ravil ho mlčky sledoval. „Chápu. Je to na tobě a já půjdu kam chceš ty,“ řekl nakonec a dál už se o tom nebavili. Ravil mu rozuměl, i když věděl, že to pro něj bude velice těžké, neměl v plánu mu to rozmlouvat.
Dojedli, poklidili, připravili poslední věci a šli spát. Oba si chtěli pořádně odpočinout, v relativním pohodlí, když věděli, že toho se jim na cestě nejspíše moc nedostane. Kless, i přes mírnou nervozitu a vzrušení usnul brzy, nerušeně pak i díky Ravilovi, spal až do rána.

2

Ráno vstali brzy. Chtěli vyrazit co nejdříve, takže rychle posnídali, zkontrolovali, zda mají vše, co pokládali za nezbytné a vyšli ven. Byl zrovna jeden z teplých dnů, to se však brzy změní. Kless měl boty ve svém ruksaku a vyšel bos, tak jak byl vždy zvyklý. Obuv si nazuje, až bude opravdu zima.
„Takže,“ otočil se k němu Ravil s rukama v bok, „vyrážíme?“
Zněl poměrně nadšeně, jako malé dítě, co se těší na výlet. Zubil se na mladíka a nejspíše nebyl z cesty vůbec nervozní, což se o chlapci říci nedalo. Kless přikývl a vykročili směrem, který Ravil udal.
Přeskočili potok, přes který tahali dřevo, aby se připravili na zimu v chatce. To ještě ani jeden netušili, že následující týdny, možná měsíce, stráví mimo chatku. Minuli mýtinu, kde dřevo brali a šli dál, aniž by jeden cokoliv řekl. Tak tomu bylo následujících několik minut a pár stovek metrů.
„Nebude se ti stýskat?“ Ozval se Kless, který našlapoval za mužem. Procházeli právě vysokou travou, co mladíkovi sahala až po prsa, Ravil jako první tvořil průchozí cestičku.
„Jako po čem? Po domově?“ Usmál se muž. „Ani ne. Odcházím a chodím po lese celkem často. Díky tomu jsem tenkrát narazil i na vás.“
„To jo,“ přitakal Kless, „ale to bylo tvoje rozhodnutí.“
„Tohle je přece taky. Nebo mi teď míříš sekerou na záda?“ Zasmál se dobrácky mladíkův průvodce.
„Ty víš, jak to myslím,“ řekl hoch. „Prostě mi dělá starosti, že nevíme, jak dlouho to může trvat, než a jestli vůbec, sestry najdeme. Chci říct,“ na okamžik se odmlčel, zatímco Ravil před ním dále prošlapával vysoká stébla trávy. „Že kdyby ses chtěl kdykoliv vrátit, tak to udělej. Nebudu ti to vyčítat.“
Na to se Ravil zastavil. Kless, který po celou dobu držel hlavu dole a sledoval jeho stopu, do něj překvapeně vrazil. Vzhlédl k němu a vysoký muž se otočil a podíval se na něj.
„To snad ne, Klessi. Myslíš, že bych něco takového udělal?“
„Ne, to ne...nebo, já nevím. Jen říkám, že mi nic nedlužíš, spíše naopak. A pochopím, když se budeš chtít vrátit domů.“
„Toho se neboj,“ řekl vážně muž, jeho hluboký hlas vyzněl teď skoro jako hřmění. „Nikdy tě nenechám ve štychu. Jednou jsem se rozhodl, že s tebou půjdu a tak to taky dotáhnu do konce, je to jasné? Půjdu s tebou, dokud tvé sestry nenajdeme. A navíc,“ zvedl ukazovák a zapíchl ho chlapci do hrudi, „nikdy nenechám ani tebe, abys to vzdal.“
Kless se na něj díval a musel si přiznat, že pocítil jistou nervozitu. Ravil byl srdcem i duší veliký dobrák, teď se však ukázalo, že dokáže působit skoro až hrozivě, když se snaží. Jeho mohutná postava mu v tom dost pomáhala a mladíkovi přeběhl mráz po zádech. Jeho momentální způsob řeči ho znervózněl a zároveň mu neskutečně imponoval. Jako kdyby objevil mužovu novou stránku, najednou to nebyl jen veselý, něžný obr, co by neublížil mouše. Teď byl znepokojivě výhružný a Klesse napadlo, že se ho možná dotkl, když pomyslel, že by jej opustil.
„Myslíš, že bych to někdy vzdal?“ Zeptal se ho mladík obezřetně. Muž pokrčil rameny.
„Nevíme, co nás čeká. Může se stát, že to bude těžké, co já vím. Každopádně,“ odfrkl si a nasadil úsměv, „já ti pomůžu, jasné?“
„Jo.“
„Tak fajn,“ plácl chlapce mohutnou rukou do ramene, otočil se a pokračoval v cestě. Kless se trochu ušklíbl a následoval ho. Poté šli opět dlouho mlčky.
Zastavili až k poledni, aby si odpočinuli a něco pojedli. Domluvili se, že rozdělávat teď oheň je zbytečné. Nezůstanou dlouho, jen se nají a budou pokračovat.
„Jak dlouho je to...,“ ozval se Kless a chtěl říci domů, když se zarazil. Jak nazvat něco, co už neexistuje? „Jak dlouho tam půjdeme?“ Opravil se.
Ravil se posadil, s úlevným výdechem natáhl nohy a z brašny vyndal dva kousky sušeného masa a dvě mrkve. Po jednom je podal Klessovi a sám se zakousl do zeleniny.
„Když nebude problém a půjdeme až do západu slunce, měli bychom tam být zítra, kolem poledne.“
Na to Kless jen kývl. Nevěděl, jak daleko od jeho domova jsou, počítal spíše s tím, že půjdou déle. Že místo spatří už další den ho překvapilo a znervóznělo. Myslel, že bude mít více času se připravit na to, co uvidí. Teď byl na vážkách.
Chtěl to vidět, na vlastní oči se chtěl přesvědčit, jako kdyby tam snad mohl něco najít, i když nevěděl co. Snažil se myslet racionálně a nic si neslibovat, jenže v sobě nemohl zahnat jakousi naději, že to nakonec nebude tak zlé. Že třeba najde někoho, kdo přežil, nebo něco takového. Věděl, že je to hloupost, rozum mu říkal, že je to nesmysl, ale srdce ho stále ponoukalo k myšlenkám, o kterých věděl, že jsou hloupé.
Nějak se mu vytratila chuť k jídlu, nesnědl skoro nic. Vzdal to a zbytek oběda si schoval do svého vaku. Ravil si toho všiml, ale neřekl nic. Teď už ho do jídla nutit nemůže.
Mladík počkal, až jeho společník dojí. Nato se opět zvedli a pokračovali v cestě.
Ravil chvilku přemýšlel, jestli se chlapce nezeptat, zda si je jistý, že chce místo vidět a jestli zavčasu nezměnit směr. Poznal, že se mladíkova nálada změnila, kráčel teď zachmuřeně vedle něj, zrak přilepený k zemi. Nakonec usoudil, že ptát se by bylo nejen zbytečné, ale i nebezpečné. Nechtěl Klesse rozzlobit, tím, že bude dotěrný.
Po zbytek dne pak kráčeli tiše a nepřetržitě. Nebyl důvod se zastavovat, na nic nečekaného, či nebezpečného nenarazili. Oba byli po celou dobu přiměřeně ostražití, to bylo něco, na co si museli zvyknout. Mohli kdykoliv narazit nejen na Ziyarovy špehy a vojáky, ale také na šelmy, či skupiny lapků a banditů, kteří ve hvozdu pobývali. Celý les byl neuvěřitelně obrovský a mohli potkat kohokoliv a cokoliv. I proto měl Kless neustále po ruce Ravilovu sekeru a mladík trval i na tom, aby byl vyzbrojený i Ravil. Ve své brašně tedy nesl svůj ostrý nůž.
„Musíš mít něco na obranu,“ říkal mu tehdy Kless, když se připravovali na cestu. Ravil se boji bránil, zabíjet bylo to poslední, co by chtěl, ale mladík měl pravdu. Ani si to neuvědomoval, ale mluvil z něj bojovník, kterým kdysi byl a o kterém si myslel, že v něm už není. Některé věci se však vžijí a člověk se jich už nezbaví.
„Není to přeci o tom, abys vraždil na potkání. Ale sám jsi říkal, že les může být nebezpečný, může se stát mrknutí oka, že nastane situace, kdy se budeš proklínat, že se nemáš čím ohnat. A může se hodit i na jiné věci.“ Argumentoval chlapec a Ravil uznal, že rozumně.
Dnes byl však den, kdy ho nepotřeboval. Když začalo slunce pomalu zapadat, byl nejvyšší čas, najít místo, kde se utáboří a přečkají noc. Špatné počasí ani přílišná zima jim zatím nehrozila, takže po dohodě zamítli stavění přístřešku. Usadili se pod větším smrkem, kde byla napadaná silná vrstva jehličí a země byla měkčí. Vytvořili malé ohniště a než rozdělali oheň, slunce se schovalo a brzy na to byla tma. Pojedli, udělali si pohodlí, jak jen to bylo možné a zanedlouho oba usnuli. Celodenní chůze je unavila.

3

Ravilův odhad byl správný. Bylo před polednem, slunce, které právě bylo nejvýše, ještě mělo sílu a příjemně hřálo, když Kless začínal poznávat les kolem sebe. Tu keř, tu strom a další věci mu začínaly být povědomé a zanedlouho už stáli v části lesa, kterou dobře znal. Jeho domov byl blízko, za pár desítek metrů se ocitnou na hranici území Paramů.
Přepadla ho nervozita a čím více se blížili, tím byla vtíravější a silnější. Srdce se mu zběsile roztlouklo, když se vynořili zpoza křoviny a vstoupili na stezku, na které často s ostatními mladíky závodili. Vzpomněl si na své přátele, na Borra, Makaliho a další. A samozřejmě i na Elbu. Tehdy byli tak šťastní a bezstarostní, až mu přišlo neuvěřitelné, jak se mohl jejich svět tak náhle změnit.
Sám pak vykročil, neboť směr, kterým měl jít už znal. Teď to byl mladík, kdo šel jako první a Ravil za ním kráčel s obavami. Už teď mu bylo Klesse líto, na chlapci bylo vidět, že už tady začíná být rozrušený. Až spatří, co zbylo z jeho domova, bude zase trpět.
Došli k hranici. Odsud na trosky osady ještě nebylo tolik vidět, schovávaly se za stromy a houštím. Kless se zastavil, jako kdyby se ocitnul před dveřmi a váhal je otevřít. Na rameni ucítil mužovu dlaň a otočil se k němu.
„Nemusíš tam chodit, Klessi,“ řekl tiše s dobráckým pohledem.
„Musím,“ odvětil mu mladík, ale hlas měl nejistý a bázlivý. „Ty víš, že musím. A nejen proto, že tam mohli nechat nějakou stopu, po které bychom se mohli vydat. Já...prostě musím.“
Ravil váhal, nakonec ale přikývl a spustil ruku k tělu. Věděl, že v tomhle mladíkovi nepomůže. Tohle musí zvládnout sám.
Kless se konečně odhodlal. Zvedl ruce a odhrnul stranou porost, aby mohl projít. Pomalu se přes něj dostal a udělal pár kroků, opatrných, jako kdyby našlapoval na tenký led. Pak to spatřil.
Stál a díval se na trosky, na to, co zbylo z jeho domova. To místo mu bývalo tak blízké a teď působilo tak cize. Nešlo mu uvěřit, že tohle je jeho rodná půda a pohled na to, co se z ní stalo byl nepředstavitelně bolestivý.
Ravil se za ním prodral porostem a stoupl si vedle něj. K jeho překvapení mladík nehnul jediným mimickým svalem, ani neplakal. Teď prostě jen stál a díval se před sebe. Všechno co teď nejspíše cítil, se odehrávalo v jeho nitru, na povrchu nebylo nic patrné, až to Ravila znervóznělo.
„Klessi?“ Oslovil ho starostlivě. Mladík se ani nepohnul, ani se na něj nepodíval, jen dál stál a díval se. Až za pár chvilek udělal krok vpřed a rozešel se. Ravil ho nenásledoval, měl zato, že chlapec by teď chtěl být sám.
Sledoval, jak velice pomalu kráčí mezi troskami. Šel, jedna noha obezřetně střídala druhou a přestože na sobě nedal nic znát, v tom jak se rozhlížel, jak objevoval realitu, bylo něco strašně smutného, až Ravila bodlo u srdce.
Kráčel ke středu vesnice a objevoval u toho pozůstatky bývalých životů. Kolem sebe viděl jakýsi unavený chaos – poházené nářadí a vybavení lidí, co tu žili, teď už ale zašlé a obrostlé plevelem. Zbytky rozbouraných a spálených příbytků, jejichž zbytky už obrůstaly mechem a travou, které zdobily cáry látek, co vlály v mírném vánku.
A v neposlední řadě mrtví. Ne všechna těla stihla splynout s přírodou, ne všechna se rozložila natolik, aby nebylo poznat, že jde o mrtvolu a ne o všechna se postarala zvěř. A naneštěstí, první, které Kless uviděl, bylo malé, pozůstatky dítěte.
Mladík se zastavil a netečně zíral na zbytky postavy. Stále měla dost tkáně a na hlavě zůstaly dlouhé, světle hnědé vlásky. Díval se a před očima měl život, kterým byl kdysi tento shluk kostí a kůže naplněný. Viděl v duchu malou holčičku, která se vesele proháněla po okolí, hrála si, zlobila rodiče svou dětskou nevinnou dušičkou.
Vzhlédl a jak směřoval zrak více do středu, objevoval další množství těl. V ten moment si nadobro uvědomil, že tohle už není jeho osada. Teď to byl hřbitov. Jeden veliký hrob, co vznikl bez řádného obřadu, bez rozloučení. Byl to strastiplný a bolestivý pohled.
Došel do srdce osady, na místo, kde tlely zbytky věštecké a obřadní plošiny. Byla částečně ohořelá a z části rozbitá, zůstalo jen pár kusů dřeva. Znovu se rozhlédl kolem na tu spoušť. Pak si ze zad sundal vak, na který pak hodil i košili s dlouhým rukávem. Nechal je ležet na místě a pomalu se rozešel k jednomu z vyhaslých ohnišť, které byly rozesety kolem. Vzpomněl si, jak u nich Paramové trávili večery, bavili se, zpívali si, byli spokojení.
Sehnul se a odvalil jeden z kamenů, kterými bylo ohniště lemováno. Byly poměrně veliké, dva najednou neuzvedl a ani se nedaly dobře chytit, takže jeden zvedl oběma rukama a nesl ho zpět do středu vesnice. Položil ho vedle trosek plošiny a ihned šel pro další.
Ravil mezitím procházel kolem a rozhlíel se, jestli by nenašel něco z vybavení, co by se jim mohlo hodit. Nepřipadal si cynický, i pro něj tohle bylo těžké, ale přeci jen, tady už případné věci nikomu neposlouží. Nenacházel však nic užitečnějšího, než už s sebou měli. Porozhlédl se po Klessovi, kterému chtěl dát čas a všiml si, jak netečně rozebírá ohniště a nosí kameny na jednu hromadu. Zprvu nechápal proč to dělá a nevěděl, zda ho má vůbec rušit, a tak jen stál a sledoval ho.
Mladík sice ani neplakal, ani se nijak nehroutil, ale pohled na něj byl těžký. Jako kdyby z něj smutek a tíha celé situace vyzařovala a v jeho počínání byla jistá naléhavost a utrpení. Muže si vůbec nevšímal, jediné, co o teď zajímalo, byly kameny. Ravil nevěděl, co by měl dělat – jít za ním? Pomoct mu? Nebo ho nechat ať to dokončí, ať už dělal cokoliv?
Díval se, jak rozebral už druhé ohniště. Pak si klekl k nanošené hromádce a v tu chvíli muž pochopil. Chlapec začal jednotlivé kameny rovnat do pravidelného čtverce. Když měl první obrys hotový, rozhlédl se kolem. Zadíval se na tvar, pak okolo, poté zase na čtverec a nakonec začal kameny opět skládat. Znovu udělal čtverec, teď však, o zhruba třetinu, menší. Když byl hotov, postavil se a dal se do rozebírání dalšího, vzdálenějšího ohniště.
Ravilovi přišlo strašně smutné, že musel základy mohyly zmenšit. I tak se ale obával, že kamenů tu na její dostavění nebude dost. A Kless se přitom tolik snažil, nosil trpělivě jeden kámen za druhým, na čele se mu začínal srážet pot, ale nepolevoval. Dál rozebíral jedno ohniště za druhým, až nakonec zůstávala poslední dvě a i on už musel vědět, že to nebude stačit. Ravil stále nezasahoval, teď už věděl, že je to pro něj jakýsi obřad. Právě pohřbíval členy svého národa, jako kdyby každý kámen představoval jednoho člověka. Bylo to jediné, co pro ně mohl udělat. Zanechat tu vzpomínku, důkaz, že pro ně někdo truchlí, dopřát jim alespoň zlomek úcty k jejich smrti.
Nakonec všechna ohniště zmizela. Kless donesl poslední kámen a začal je z hromady skládat jeden na druhý, pod jeho rukama se tvořila malá pyramida. A přesně jak Ravil čekal, materiálu nebylo dost a když kameny došli, byl Kless zhruba v polovině stavby. Položil poslední kámen opatrně na místo a klečíc složil ruce do klína. Rozhlédl se kolem, hledal kde by mohl najít další kusy skály.
Jenže Paramové kámen ke stavbám prakticky nepoužívali. Hlavním stavebním materiálem u nich bylo dřevo, to stačilo na stavbu obydlí a ohrad. Ani nikde poblíž, v lese, se krom štěrku a malých kamínků kusy nerostu nevyskytovaly. Jak má tedy mohylu dokončit? Nemůže ji přeci nechat takhle, alespoň tohle prostě musel dokončit. Alespoň tohle pro své mrtvé musel udělat.
Postavil se a zatímco přemýšlel, obcházel střed bývalé osady. Pak mu zrak spočinul na ohradě, kde chovali koně, nebo spíše na tom, co z ní zbylo. Stála na svém místě co si pamatoval, postavili ji už za dob jeho děda. To bylo ono.
Přistoupil k ní. I zde ležela mrtvá těla, lidí, ale i koní, kteří nebyli odvedeni armádou, nebo nestihli utéci. Ohrada byla celá ze dřeva, až na jeden malý kousek u přístřešku, kde se zvířata mohla schovat před nepřízní počasí, či pálivým sluncem. Otec mu kdysi říkal, že když ohradu kdysi stavěli, chtěli ji udělat kamennou celou, ale při stavbě se to ukázalo jako příliš namáhavé a zbytečné. Stavaři tehdy museli materiál nosit až od řeky a tahat jej do příkrého kopce. Nakonec tedy usoudili, že klády budou lepší a poslouží stejně.
Ten pokus se teď ale Klessovi hodil. Přešel jednu z koňských mršin a zastavil se před zhruba metr a půl vysokou suchou zídkou. Široká mohla být tak půl třetího metru, byla bytelná a pevná. Při její stavbě tehdy nepoužili žádné pojivo, jako byla malta, či něco podobného. Byla postavena tak, že jednotlivé kameny byly pečlivě vybírány aby seděli na místě téměř dokonale a netvořily se mezery. To zajistilo stabilitu a odolnost.
Dokonce tak velikou, že když chtěl Kless zvednout jeden z vrchních kamenů, nemohl jej oddělit od zbytku stavby, tak dokonale byl zasazen. Musel být, jinak by byla celá zídka k ničemu a rozpadla se. Zabíral co to šlo, ale nepohnul se ani o píď. Zkusil tedy vedlejší, ale se stejným výsledkem. Pak třetí, nato další a další, než si konečně připustil, že takto to nepůjde.
Rozhodl se proto pro jinou taktiku. Opřel se do stěny levým ramenem a začal tlačit. Doufal, že v nějaké části kámen povolí a část se zhroutí. Hledal slabší místo, které by narušilo statiku. Tlačil jak mohl, zapíral se nohama, až mu začaly podkluzovat, ale nic se nezměnilo. Ostré hrany kamene se mu zadíraly do ramene i paže, ale nijak to nevnímal.
Nic se nestalo.
Ani po několika dalších pokusech na několika dalších místech. Mladík se narovnal, námahou těžce oddechoval a cítil se bezmocný. Vztekle do zídky kopl, nakonec dlaně položil navrch a svěsil hlavu mezi ramena. Tiše zaklel a neúspěch v něm jen umocňoval všechny ty pocity mizérie a bolesti. Skoro ho až rozbolela hlava, jak urputně teď zadržoval slzy. Kdyby je nechal, kdyby jen jedna jediná ukápla, už by je pravděpodobně nezastavil.
Vzhlédl, stále opřený rukama o stěnu. Neuvědomoval si po celou dobu, jak čas rychle ubíhá. Teď už bylo pozdní odpoledne. Chtěl mohylu ještě dnes dokončit a představa, že by to nezvládl, ho ničila. Opět by selhal, znovu by zklamal nejen ostatní, ale i sebe. Zavrtěl hlavou, nechtěl to jen tak vzdát. Nemůže znovu neuspět a tak se opět opřel ramenem a tlačil. Lovil v sobě zbytky sil a zabíral tak silně, že mu na čele vyrazil pot. Něco, k sakru, přeci musí povolit, říkal si.
Ravil ho celou dobu zpovzdálí sledoval. Seděl na trávě kousek od rozestavěného pomníku a dával Klessovi čas. Teď už toho měl ale akorát dost. Už příliš dlouho sledoval, jak se mladík trápí a teď dokonce, jak se mu nedaří. Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Začal ještě důkladněji prozkoumávat okolí a trosky, zda by nenašel něco, čím by mladíkovi mohl pomoci. Trvalo mu nějakou dobu, než konečně narazil na vhodný předmět a rovnou šel ke Klessovi.
Aniž by cokoliv řekl, položil mu ruku na rameno. Hoch k němu otočil uřícenou unavenou tvář a podíval se na předmět v jeho ruce. Prohlížel si muže, jako kdyby rozmýšlel, zda si nechat pomoci, nebo to dál zkoušet sám. Nakonec ale ustoupil od zídky a nechal Ravila, aby se teď zase on pokusil stěnu rozebrat.
Ten zvedl nástroj, který našel – veliký meč, který zvedl u jedné z mrtvol vojáka v černé uniformě. Musel patřit jemu, Klessův lid meče k boji nepoužíval, pouze sekery a luky. Ravil neměl tušení, jestli mu zbraň k něčemu bude, ale neměli co ztratit.
Meč byl silný, z tvrdého kovu, ale dost tenký na to, aby mohl jeho hrot alespoň trochu strčit pod vrchní kámen a pokusit se buď najít, nebo vytvořit nějakou skulinku. Špička čepele zmizela, hlouběji se však nedostal. Začal mečem různě kroutit, aby kámen rozhýbal, nebo se dostal pod celou jeho délku.
„Je to zbytečné, ani se nehne,“ zašeptal o pár chvil Kless. Zněl unaveně a zklamaně, načež si s povzdechem sedl na trávu a zavrtal oči do země.
Zdálo se, že měl pravdu, ani po pár minutách se vrchní kámen nepohnul. Ravil zaklel a ještě párkrát zakroutil mečem. Už to chtěl také vzdát, když se najednou nerost pohnul. Jen trochu, ale muže to nabudilo, zkusil tedy pohnout zbraní pod jiným úhlem a zadařilo se.
Povedlo se mu čepel vsunout do poloviny délky meče. Teď už mohl zkusit zatlačit směrem dolů, aby se zbraň nezlomila a vytvořit tak páku. Zabral nejprve opatrně, pak se do toho opřel silněji a kámen povolil. Téměř vyskočil z pevného sevření svých sousedů a dopadl Ravilovi k nohám.
Klesse ten zvuk donutil vzhlédnout. Když viděl, jak Ravil zvedá uvolněný kus horniny, téměř tomu nevěřil. Muž mu jej s mírným úsměvem podal a on jej vzal do dlaní, jako kdyby to bylo něco velmi cenného. Věnoval Ravilovi vděčný pohled, ale neřekl nic, jen se pak otočil a šel kámen umístit na rozestavěnou mohylu. Kráčel při tom jaksi obřadně.
Když jej pak uložil na místo a šel zpět k zídce, Ravil už měl uvolněné další dva kameny. Jak jednou narušili statiku stěny, už to šlo hladce. Pokračovali tedy, Ravil uvolňoval další a další kusy a Kless je nosil a pokládal na místo.

Za necelé dvě hodiny byla mohyla hotová. Kless velice opatrně položil poslední kámen na vrch mohyly, připomínala pyramidu. Jak to udělal, o krok odstoupil a díval se na ni. To už stál Ravil vedle něj a nenápadně mladíka sledoval. Nevěděl, co by měl teď dělat, jestli něco říci, protože formálnost a tíha momentální atmosféry se nedala nevnímat.
Hleděl na Klesse, který se díval na právě dostavěný pomník. V tváři se mu nezračilo nic, ale ramena měl svěšená, ruce v pěst a celý teď vypadal zlomeně. Křehce, napadlo Ravila.
Chtěl mu navrhnout, ať jsi jde odpočinout, posadit se, něco sníst. Vypadal tak unaveně. Ale nedokázal přerušit to obřadní ticho, které teď panovalo. Pak si všiml, že Kless sklonil hlavu a zavřel oči. Neslyšně a nepatrně začal pohybovat rty. Modlil se.
K čemu, to Ravil nevěděl. Každý národ měl své zvyky, ohledně náboženství. Jiné rituály, jiné modlitby. Většina náboženství byla velmi úzce spjatá s přírodou, jinak se v mnoha aspektech lišila. Slyšel i o klanu, který používal lidské oběti.
On sám už se nemodlil léta. Vlastně ho tyto věci přestali zajímat, co odešel z domova. Tehdy by své bohy nejraději proklel a víru, jako součást života, prostě vypustil. Respektoval však Klessovy zvyky, vlastně doufal, že se mu i trochu uleví, když bude vědět, že se tím jeho lidem dostane řádného odpočinku. Stál tedy mlčky vedle něj a dlouhé minuty čekal, dokud se mladík sám nerozhodne, že je poslednímu loučení konec.

4

„Půjdeme,“ řekl nakonec Kless. Naposledy se dotkl dlaní stěny mohyly, jako kdyby ji pohladil. Pak už se na ní nepodíval, došel si pro vak a košili, a rozešel se směrem, vedoucím z osady. Ravil za ním.
„Jsi v pořádku?“ Nedalo to nakonec muži, který kráčel za ním. Měl o něj starost.
Hoch se však ani neohlédl, ani neodpověděl. Dál šel, nerozhlížíc se už po zbytku jeho domova. Měl pocit, že poslední modlitbou už by měl tuhle věc uzavřít. Musel, jinak by se tu nejspíše zhroutil. Teď se ale musí držet. Být silný a soustředit se, aby mohl najít sestry, nabádal se vduchu. To je teď to jediné, na čem záleží. Proto také jeho další kroky vedli rovnou za hranici osady, do lesa. Věděl, že už se nesmí ohlédnout.
Vešel mezi stromy a pokračoval několik metrů, Ravila za sebou. Ten byl zvědavý, kam je teď tak jistě vede, ale neptal se. Zřejmě by to vzhledem ke Klessově rozpoložení nemělo smysl, a stejně se to nejspíše za chvilku dozví. Byl ale překvapený, když Kless zničeho nic zastavil. Sám se zmateně rozhlédl, protože neviděl nic zvláštního, co by mělo upoutat jeho pozornost. Kolem byl jen les a vše co do něj patří. O to více vykulil oči, když se mladík sehnul a poodsunul jednu větší větev, přikrytou několika kusy chvojí.
Nebylo ho tolik najednou, aby to bylo podezřelé a zároveň stačilo na to, aby zahalilo vchod do jámy pod ním. Mladík si klekl, sundal vak ze zad a vytáhl z něj louči. Každý u sebe měl dvě, při balení se opravdu snažili myslet na vše. Natáhl ruku a Ravil pochopil, že mu má podat křesadlo. Vyndal ho z brašny, co měl přes rameno a Kless louči zapálil.
„Jedna bude stačit, nebudeme plýtvat. Jen se drž za mnou a nezakopni, jsou tam kořeny a balvany,“ řekl pak, aniž by se na muže podíval. Nasadil si znovu vak a pak prostě bez varování do jámy skočil.
Ravil nechápal, co budou dělat v obří díře a ani se mu tam moc nechtělo. Stísněné prostory neměl rád, zřejmě mu ale nic jiného nezbývalo. Sedl si na okraj, odrazil se a skočil dolů.
Díra mohla být hluboká tak dva a půl metru, což nebylo zase tolik. Počítal s větší hloubkou, protože dole byla celkem tma, takže ho dřívější náraz překvapil a on dopadl na jedno koleno. Trochu si zanadával, jak si ho narazil, ale když zvedl hlavu, byl překvapený. Opět.
Spatřil Klesse, ze kterého teď viděl jen horní polovinu, jak stojí pod ním. V jedné straně jámy byl totiž úzký kulatý otvor a za ním, jak se zdálo, nějaká úzká chodba. To nečekal, ale vysvětlilo se tím, proč vůbec skákali dolů.
„Stoupni si na ten kámen a zakryj díru,“ houkl na něj Kless. Tam kde stál už byla opravdu tma a jeho tvář teď osvětlovalo jen světlo louče.
Ravil se v jámě rozhlédl a uviděl na protější stěně od otvoru veliký balvan. Teď byl rád, že na něj nespadl, když skákal dolů. Stoupl si na něj a jeho výška mu pomohla, aby pohodlně dosáhl na chvojí a překryl otvor v zemi. Jak to udělal, zhluboka se nadechl a odhodlaně se vydal za Klessem. Musel si lehnout, aby se dírou ve stěně protáhl. Po břiše, nohama napřed, se sunul dál, až půda pod ním zmizela. Svěsil tedy nohy dolů, zatímco trupem stále ležel v jámě, až chodidla opět položil na zem. Pak vsoukal dovnitř zbytek těla.
Klessovi výška tunelu stačila jen tak tak, on se ale musel trochu shrbit. Mladík na něj čekal, sotva krok od něj. Když viděl, že můžou pokračovat, pomalu se rozešel a Ravil ho nejistě následoval. Tunel byl opravdu úzký, sotva pro jednoho člověka, nerovný. Svažoval se mírně dolů, ale nebyla to jen dlouhá chodba. Jak Kless říkal, musel překračovat veliké kameny, tu zase kořeny letitých stromů, na několika místech byly jakési schody, ze kterých seskakovali. Stále klesali, až šli nakonec tak dlouho, že mu připadalo, jako kdyby už měli být v samotném nitru země.
Ravilovi to vůbec nedělalo dobře. Začínal se potit a to nejen z horka, které tu panovalo. Nakonec měl pocit, že se stěny čím dál více zužují, tak moc, že už nebude schopný projít. Stále hůře se mu dýchalo a zvedal se mu žaludek.
„Jsme tady,“ řekl najednou Kless, jako by muži četl myšlenky. A vskutku, jen to chlapec dořekl, Ravil ucítil chladný závan čerstvějšího vzduchu.
Tunel se s dalšími kroky začal rozšiřovat až nakonec skončil. Vyšli, z teď už širokého otvoru a ocitli se v rozlehlé jeskyni. Ravil byl na podobném místě poprvé a byl uchvácen. Zastavil se a zaujatě se rozhlížel kolem. Tady už nepanovala tak dusivá tma, jako v tunelu. Když popošel kousek dál, mírně zabočil doprava, kam pokračoval i Kless, uviděl mírné světlo. Pocházelo z taktéž dobře maskovaného východu, přesto skrz zeleň prosvítaly usínající paprsky slunce. Byl už podvečer, za pár chvil se setmí.
Přestal se kochat přírodním útvarem. Všiml si, že Kless položil louči na zem a teď šátrá za kusy skály, a pár kusy stalagmitů a stalaktitů, které zde byly. Prošel několik míst v různých částech jeskyně a pokaždé si povzdychl.
„Co se děje?“ Zeptal se konečně Ravil.
Kless jako kdyby si až teď opět uvědomil jeho přítomnost, k němu vzhlédl. Postavil se od poslední skrýše, od shluku stalagmitů. Došel doprostřed jeskyně, kde téměř unaveně schodil vak ze zad a sedl si. Vypadal hodně unaveně, spíše ale vnitřně, než že by ho zmohla fyzická únava.
„Zásoby jsou pryč,“ řekl bezbarvě.
Muž k němu přistoupil. Nedokázal z jeho hlasu ani tváře nic vyčíst, nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně.
„Co to znamená?“ Zeptal se nakonec.
Chlapec se na něj úkosem zadíval očima, které teď působily až moc unaveně. Příliš zažitě, na to, jak byl mladý. Chvilku mlčel, než odpověděl:
„Museli je vzít, když odsud odcházeli. Není pravděpodobné, že by někdo cizí objevil vchod do jeskyně. Za ta léta, co tu je, se to nikomu nepodařilo. A zvířata by neodnesla košíky a bedýnky. Museli to být mí lidé.“
„To je přeci dobrá zpráva, ne? Takže tudy se jim podařilo utéct?“
Mladík přikývl, ale nijak se neradoval. Nejspíše toho za dnešek bylo už moc. „Dnes přespíme tady,“ řekl nakonec a vstal. „Zajdu pro nějaké dřevo a vodu.“ Vzal si od Ravila kotlík.
„Nemám jít s tebou?“ Nabídl se muž starostlivě, ale Kless odmítl a došel k východu z jeskyně. Odházel chvojí a větve, kterými byl zakryt a vyšel ven. Ravil uslyšel šumění blízké řeky.
Mezitím se rozhodl trochu porozhlédnout. Toto místo bylo krásné a fascinující. Prsty se dotýkal krápníků, do dlaní chytal kapičky sražené vlhkosti, která kapala ze stropu a zkoumal každý kout. Když si vše prohlédl ke svému uspokojení, přemýšlel, co dělat dál, ale Kless se vrátil za pár chvilek. V jedné paži pár klacků, druhou mu podával kotlík s vodou, co nabral na břehu řeky. Pak si znovu sedl, když se Ravil ozval, že rozdělá oheň.
Udělal tak, dřevo bylo krásně suché a vodu zavěsil na trojnožku nad plameny, aby se voda uvařila. Sám si pak sedl vedle mladíka, který si rozložil kožešinu a lehl si k ohni. Vytáhl si z brašny trochu jídla a s chutí se do něj pustil, už byl celkem hladový.
„Měl by ses najíst,“ řekl, když se chlapec vedle něj ani nepohnul. Jen ležel, vak si dal pod hlavu místo polštáře a sledoval tančící plameny.
„Nemám hlad,“ řekl jen.
„I tak. Nebudeš mít sílu jít dál, když nebudeš jíst,“ odvětil mu muž.
„Najím se ráno,“ špitl hoch. Dál už nic neřekl a Ravil ho nechal být.
Po nějaké době si všiml, že se Klessovi zavírají oči. Usnul záhy tvrdým spánkem. Ravil si pomyslel, že nakonec je to možná i lepší, až si odpočine, bude mu lépe, snad se mu zlepší i nálada. Sám se pak zvedl, sundal kotlík a přiložil pár klacků. Pak vzal ještě Klessův plášť a opatrně mladíka přikryl. Ten se jen ze spaní překulil na bok.
Ravil se uložil, chvilku střídavě hleděl do ohně a na Klesse, až i jeho nakonec přepadla únava a usnul.

5

Poslední noci už Klesse netrápily noční můry, ani když Ravil nebyl poblíž. Vlastně od chvíle, kdy mu pověděl o sestrách. Ravil z toho měl radost, i když musel připustit, že mu občasný dotek vcelku chybí. Ten ale rád obětuje, jestliže bude Kless v pořádku.
Dnes v noci ho však probudily podivné zvuky. Otevřel oči a rozespale se rozhlédl po jeskyni. Nikdo, krom ležícího mladíka, tu nebyl a tak si pomyslel, že se mu to jen zdálo, nebo se třeba venku proběhlo nějaké neškodné zvíře. Položil se zpátky a znovu se pokusil usnout. Oheň už dohořel a uvnitř byla tma.
„R-Ravile…“ zaslechl znovu a teď už nepochyboval. Uslyšel Klesse, jak vyslovuje jeho jméno a dost ho t znepokojilo. Jeho hlas byl totiž velice slabý a zvláštně trhavý. Vyskočil tedy na nohy a přispěchal k němu. Stačil se trochu rozkoukat, aby poznal, že chlapec leží na zádech. Slyšel teď, jak se namáhavě snaží nadechnout, jak lapá po dechu. Vyděšeně si k němu klekl.
„Klessi, co je? Co se děje?“ Vyhrkl zmateně.
Mladík se nejdříve pokusil něco říci, ale místo toho zachraptěl a pak se snažil dostat do plic nějaký vzduch. Bezmocně zvedl k muži ruku, s vytřeštěnýma očima mu položil dlaň na hruď a pevně sevřel látku jeho košile, jako kdyby tím volal o pomoc.
„Ne-nem-můžu…“ Dokázal ze sebe vypustit.
„Dýchat!? Nemůžeš dýchat?“ Panikařil Ravil a ležící mladík přikývl. Sevřel košili zase o něco více, až mu klouby zbělaly.
Ravil netušil, co by měl udělat. Zuřivě přemýšlel, jak by mu mohl pomoct a taky co se vlastně děje. Ze strachu položil Klessovi dlaň na tvář a ucítil slzy, co se mu valily z vytřeštěných očí. V ten okamžik mu to došlo.
Chytil sípajícího Klesse a zvedl jej do sedu. Pevně kolem něj omotal paže a držel ho v těsném objetí. Chlapec se ho nesnažil odstrčit, možná na to ani neměl sílu, jen zaklonil hlavu, snažíc se do plic dostat nějaký vzduch. Jeho ruce teď spočívaly na ramenou muže, který jej držel a zatínal nehty.
„Držím tě! Jsem tady, bude to dobrý. Snaž se jen dýchat, já tě držím!“ Šeptal mu chlácholivě Ravil do ucha a stále ho pevně svíral v náručí.
Konečně uslyšel, jak Kless zhluboka nasál vzduch do těla. A namísto hlubokého výdechu hlasitě vzlykl a vzlykat už nepřestal. Mezi trhanými nádechy se začal ozývat jeho nářek. To vše, co dnes, při návštěvě domova držel v sobě, ta spoušť a utrpení, co viděl. Ta pravda, které se nešlo vyhnout, to se teď soukalo ven z jeho nitra, přestože se snažil být silný. Sen, co se mu dnes v noci zdál, noční můra, snad nejhorší co doposud měl, v něm vyvolala záchvat úzkosti tak silný, že věřil že už se nikdy nenadechne, nezvládne to a prostě umře. Všechna ta bolest…
„Nepouštěj m-mě,“ prosil Ravila mezi vzlyky. Věděl, že jeho dotek mu pomohl. I naprosto zlomený cítil, že tohle je to, co ho dnes zachránilo. Jestli ho bude držet, dá mu jistotu, nakonec se uklidní.
Ravil zvedl jednu ruku a dlaní ho pohladil po vlasech, přičemž ho dále objímal. „Nepustím. Slibuju,“ zašeptal jemně. Stále mladíka pevně držel, obličej trochu oddálil, aby se mu mohl zadívat do tváře. Dlaní, kterou hladil jeho vlasy, sjel opatrně dolů a na jedné tváři mu palcem setřel slzy.
„Nikdy tě neopustím,“ zašeptal. Obličeje teď měli blízko u sebe. Kless se zhluboka nadechl, vypustil z úst poslední vzlyk a konečně se trochu uklidil, protože najednou ucítil zvláštní pocit. Ravilova přátelská tvář, nyní napjatá starostí, byla najednou tak blízko. Cítil jeho horký dech, jistým způsobem ho uklidňoval. Ucítil, jak mu muž, zřejmě stejně zmatený a zároveň pociťující podobné napětí, prsty přejel přes rty.
Kless si připadal jako opilý. Možná to bylo vyplaveným stresem, možná v sobě teď díky tomu objevil něco, co už považoval za nemožné. Opřel své čelo o Ravilovo, zavřel oči a teď si nepřál nic jiného, než aby muž udělal to, k čemu se tu teď schyluje. V duchu skoro žadonil, aby překročil tu hráz, teď a tady, když ho pevně objímá.
Toužil po jeho políbení.