1

Pomalu rozlepil víčka. Chvilku mu trvalo než se zorientoval a rozkoukal se. Náčelníkův příbytek poznal v první řadě kvůli ozdobě z dřevěných korálků, různých pírek a kostiček. Byla zavěšena u stropu, na nosných tenkých kládách, které držely střechu.
Jsem doma, pomyslel si a úlevně vydechl. Pomalu se posadil. Ozvalo se bolavé rameno, ale byl překvapený, že bolest nebyla tak silná. Byl celý rozlámaný, cítil se však odpočatý a mnohem líp, než když přijeli do osady. Na to se rozpomenul celkem rychle. Všiml si, že rána je obvázaná čistou látkou, to jistě šamanka, která tu působila i jako léčitelka.
Opatrně se protáhl a v ten moment se ozval jeho prázdný žaludek. Páni, jak je to dlouho, co se naposledy najedl. Jak dlouho vlastně spal? Vyškrábal se na nohy. Chce je vidět. Otce, matku, sestry, Tobeho. Elbu. Chce je všechny konečně vidět, tolik pro to udělal, aby je mohl opět spatřit, obejmout. Stýskalo se mu.
Nohy mu trochu zeslábly, byly ztuhlé a chvilku mu dalo, než si jimi byl opět jistý. Vykročil, odhrnul látku ve vchodu a pomalu vyšel ven. Byl krásný, slunečný den a vesnice byla pořád stejná. Byl pryč pár dní, ale stalo se toho tolik, že měl pocit, jako by tu nebyl roky. Mírně se pousmál, když se rozhlédl. Všechno bylo jako vždycky, lidé pracovali, povídali si, smály se, děti pobíhaly kolem, slepice v ohrádce ťukaly zobáky to hlíny...Vše bylo tak běžné ale přitom mu to teď přišlo tak krásné.
Pomalu se rozešel a byl rád, že si ho doposud nikdo nevšiml. Chtěl si mlčky vychutnat ten pocit, dech domova. Procházel se a stále se musel nepatrně usmívat. Kolem něj s křikem proběhlo pár malých dítek, málem ho porazila. Uhnul jim z cesty a zasmál se.
„Náčelníku!“ Zaslechl veselý pokřik. To Borro si jako první všiml, že se probudil a hned k němu vesele běžel. Jak jej uslyšeli ostatní obyvatelé, postupně si ho také povšimli a většina z nich se k němu vydala. Začal se ozývat veselý jásot. Ani se nenadál a najednou stál v kruhu lidí, kteří tleskali a nadšeně volali. Dávali mu tak najevo vděčnost a radost, že je zpátky.
Kless byl trochu v rozpacích, kýval hlavou na všechny strany, oplácel podání rukou, které se natahovaly, děkoval jim.
„Jak se cítíš?“ Vystoupil kamarád přímo k němu. „Dobře, že jsi zase na nohou.“
„Je mi dobře, díky,“ usmál se na něj vřele mladík a položil mu ruku na rameno. V tom se k nim davem prodral Makali, přátelsky na Klesse zezadu skočil. Ten trochu zaúpěl, protože ho při tom uhodil do zraněného ramene.
„Dávej pozor, blboune!“ Okřikl ho Borro a Makali se stáhl. Vzápětí do Klesse stejně šťouchl a zubil se. Mladík se nezlobil, těšilo ho, že mají z jeho návratu radost.
„Vítej zpátky, hrdino!“ Hlesl kamarád. „Už ses rozhodl nás přestat strašit?“
„Strašit?“ Nechápal Kless.
„No jo,“ přikývl Borro, „šamanka sice říkala, že budeš v pořádku, ale ty se ne a ne probudit. Už jsou to tři dny, co jste se vrátili.“
Kless vykulil oči. „Tři dny?!“ Nemohl tomu uvěřit. Byl sice tehdy vyčerpaný, ale neřekl by, že se bude zotavovat tak dlouho. Jeho tělo mělo zřejmě na celou věc jiný názor a samo si řeklo, co potřebuje. Jeho kamarádi se zasmáli.
„To je jedno. Hlavně, že jsi se zmátořil a vesnice je v bezpečí,“ řekl Makali. Kless přikývl, měl pravdu.
Znovu se rozhlédl po lidech. Ještě párkrát jim pokynul, poděkoval a lehce je vyzval, aby se rozešli. Za pár okamžiků už stál s kamarády o samotě a byl moc rád, že je vidí. Teď se chtěl ale konečně setkat s rodinou.
„Otec s matkou?“ Podíval se na Borra tázavě.
„Myslím, že jsou u šamanky. Celou dobu, co jsi byl pryč i co jsi přijel se většinou modlí k hvězdám. Asi se jim dost uleví, až tě uvidí na nohou.“ Řekl kamarád dobrosrdečně. Kless mu poděkoval a prozatím se s nimi rozloučil. Ihned se pak vydal k šamance.

2

Ve skutečnosti tam byli všichni. Rodiče, sestry i bratr. Nevšimli si ho, když poodhrnul závěs a jen trošičku nakoukl do příbytku. Trochu zjihl, když vyděl, jak se za něj všichni soustředěně modlí, Šamanka byla zrovna uprostřed modlitebního rituálu, který poskytovala všem, kteří za ní přišli o něco požádat hvězdy.
Otevřel ústa, že promluví, ale najednou nevěděl, co by měl říct, jak je oslovit. Amat byla první, kdo vycítil na zádech pohled, otočila se a nadšeně vyjekla. Vyskočila na nohy a bratra objala, to už se s úlevou zvedali všichni. Objal Amat, Shepel, Tobeho. Pak k němu přistoupila matka, vzala synovu tvář do dlaní a usmála se.
„Klessi,“ oslovila ho tak, jak dokážou jen milující matky, „jsem tak ráda, že jsi zpátky a konečně v pořádku. Jsme na tebe hrdí,“ řekla a syna k sobě přitiskla. Oplatil jí objetí a ještě než se podíval na otce, pokynul šamance a poděkoval jí, že se o něj starala, když spal. Přikývla.
„Pojďme si promluvit,“ ozval se stařec. Ani ho neobjal, jen ho vyzval aby vyšli ven. Kless od něj nečekal, že by se mu vrhl kolem krku, ale myslel si, že protentokrát snad bude přívětivější. Alespoň trochu mu dá najevo úlevu a radost, že je jeho syn v pořádku. Zamrzelo ho, když se tak nestalo, nedal na sobě ale nic znát a následoval starce ven.
„Hned se vrátím,“ usmál se na zbytek rodiny. Pak najede Elbu. Všiml si, že Samal se zamračila. I ona se na svého muže nazlobila, že je k synovi tak strohý.
Mladík několika kroky starce dohonil a teď pomalu kráčel vedle něj. Zatím mlčel a jen procházel vesnicí, kývnutím zdravil kolemjdoucí, jako by byl na vycházce a Kless vedle něj neexistoval. Trpělivě čekal, zda otec promluví a když už prošli půlku osady a on stále mlčel, začal být mladík z jeho mlčení už trochu podrážděný. Chtěl si přeci promluvit, ne?
„Otče, já-“ začal tedy sám, ale starcova pozvednutá dlaň jej umlčela. Nemusel na to reagovat, přesto sevřel ústa. I když už nebyl náčelník, měl v sobě tolik vrozeného respektu a navíc to byl stále jeho otec.
„Rozhlédni se, Klessi,“ řekl klidně, stáli zrovna u ohrady s koňmi. Učinil tak a nechápal, co by měl vidět, všechno bylo v pořádku; děti se bavily, lidé vylézali a zalézali do svých příbytků, někdo jedl, někdo pracoval, někdo jen procházel kolem. Osada žila svým vlastním klidným životem. Zahlédl Borra a Makaliho, jak se pošťuchují, kdo z nich má vykydat hnůj z ohrady s vepři.
„Všechno je v pořádku,“ konstatoval nechápavě. „Vše je jak má být, myslím.“
Otec přikývl. „Přesně tak, synu. A to jen díky tobě.“
Kless se na něj překvapeně podíval.
„Nekoukej se na mě tak,“ pousmál se stařec a sedl si na jednoduchou lavici u ohrady. Kless se k němu přidal a společně sledovali dění kolem. „Tohle všechno, všechny tyto obyčejné věci, už nikdo z nich nemusel dělat, nebýt tebe,“ pokračoval. „Ukázal jsi loajalitu a oddanost svému lidu, jako správný vůdce. Dokázal jsi, že se na tebe mohou spolehnout a že je budeš chránit i kdyby tě to mělo stát život. Klessi,“ položil mu zvrásněnou dlaň na rameno a pohlédl mu do tváře, „jsem na tebe hrdý.“
Mladík byl dojat jeho slovy. Otec na něj byl vždy tak přísný a on měl pocit, že se mu snad nikdy ničím nezavděčí. Teď jako kdyby pochopil, proč byl tak tvrdý - chtěl ho dobře připravit na jeho úděl a slova uznání, po kterých od něj už od mala prahl, teď vydala za vše.
Usmál se na otce. „Děkuji,“ řekl jen. Stařec kývl, v těch několika málo slovech, co si řekli, bylo daleko více. Více uznání, více pochopení, nakonec i otcovské lásky a nebylo třeba říkat víc. Společně pak ještě chvíli pozorovali obyčejný život lidu Paramů.

3

Nemohl uvěřit, že se mu za celý den nepodařilo Elbu najít. Když se vrátil k rodině, říkali mu, že u něj sedával téměř nepřetržitě, když spal, ale teď se po něm zem slehla a Kless se poptával, procházel osadou, ale najít ho nemohl. Přitom by ho chtěl tolik vidět. Ujistit se, že je také v pořádku, obejmout ho a hlavně mu poděkovat, že při něm celou dobu stál. On ale, jako kdyby mu unikal.
Padla tma a Klesse napadla poslední možnost, kde by jeho milovaný mohl být. Vytratil se a za svitu měsíce se vydal po známé trase k jejich místu. Doufal, že u letitého dubu ho konečně najde a taky že ano.
Ulevilo se mu, když ho spatřil, jak sedí u kmene rozlehlého stromu, v dlaních si pohrává se stéblem trávy, jakoby na něj čekal. Vzhlédl, když se mladík s úsměvem přiblížil, ale jeho tvář byla neveselá, spíše zachmuřená.
„To jsi tu celý den? Všude jsem tě hledal,“ řekl Kless nadšeně, že jej konečně vidí. Posadil se vedle něj a všiml se jeho výrazu. „Vážně jsem tě hledal,“ řekl mladík posmutněle. „Myslel jsem, že u mě budeš, až se vzbudím. Teď se tváříš, jako by jsi ani nebyl rád.“
Elba se na něj upřeně podíval. „Samozřejmě, že jsem! Jak si můžeš myslet opak?“ Utrousil dotčeně. „Byl jsem u tebe celou dobu, Klessi. Ale už jsem potřeboval být chvíli sám. Popřemýšlet,“ dodal klidněji, „i na mě toho bylo moc. Měl jsem o tebe takový strach, celou dobu. A už jsem se musel trochu uklidnit.“
Kless se teď trochu zastyděl, že jej takto neprávem osočil. Položil mu hlavu na rameno a tiše se omluvil.
„To nic,“ řekl Elba, náladu měl ale pořád ničemnou. Chvilku bylo ticho, napjaté, nepříjemné. Ve vzduchu vysela otázka a po chvilce Elba konečně sebral odvahu ji vyslovit.
„Věříš tomu, Klessi?“ Prohlásil potichu. „Opravdu mu věříš, že jsme v bezpečí?“
Kless se v sedu narovnal a o odpovědi přemýšlel. Pochopil, že jeho přítel má co do splnění Ziyarova slibu silné pochybnosti. On je měl taky, ale nejspíše ne tak silné. Možná ho ovlivnili ostatní, kteří ho teď oslavovali a děkovali mu. Představa, že by je teď, když se všem ulevilo, napadl, pro něj byla nesnesitelná a on na to nechtěl ani pomyslet.
„Nemám moc na vybranou, Elbo. Musím tomu věřit,“ řekl po chvíli. Elba si odfrkl a zavrtěl hlavou, což Klesse trochu naštvalo.
„To nám nepomůže, pokud zaútočí,“ prohlásil a přilil tak olej do ohně. Kless se zamračil a vstal.
„A co nám tedy pomůže?!“ Rozhodil rozčíleně rukama a prskal na Elbu, který stále seděl u kmene dubu a v rukou nepřítomně žmoulal stéblo trávy. „Tak mi řekni, když jsi teď tak osvícený veškerým věděním, co jsem měl udělat?“ Skoro křičel. Byl teď tak naštvaný, že přítel znevažuje jeho činy. „Co víc jsem měl udělat, Elbo?! Jestli víš, řekni, protože já nemám tušení!“
„Já nevím!“ Vyskočil teď na nohy i muž. Celkem vykřikl, pak o něco klidněji dodal: „Já nevím, Klessi. Neříkám, že jsi něco udělal špatně. Jen, že mu nevěřím.“
„Ani Ravilovi jsi nevěřil a nakonec nám tolik pomohl,“ utrousil mladík. Povzdechl si do ticha, které nastalo a měl toho dost. Všeho.
Nasadil smířlivý tón. „Nehledal jsem tě celý den, abych se s tebou hádal,“ smutně se posadil na zem a lokty opřel o kolena. „Elbo, já tomu musím věřit. Bojím se stejně jako ty, ale musím doufat, protože jinak bych to nezvládl,“ pohlédl na muže téměř prosebně, tolik doufal, že to pochopí. „Nemám sílu ani odvahu, představit si, že to všechno bylo zbytečné a jsme stále v nebezpečí. Prostě to nedokážu…“
Hlas se mu zastřel a zdálo se, že Elba pochopil. Klekl si před mladíka a chytil ho za ruce. „Ani já se nechtěl hádat. Promiň,“ věnoval mu polibek na dlaň, „Bylo toho teď moc, na nás oba. Pojď sem,“ natáhl se a políbil ho na ústa.
Tolik si chyběli a teď si i uvědomili, jak moc po sobě stále touží. Jakmile Klesse položil do trávy, všechny starosti jakoby se odpařily a byly zase jen oni dva. Dva muži a letitý dub, který jim dával pocit bezpečí, tady mohli být spolu, zde si mohli užívat jeden druhého.
Líbali se dlouze, ale naplnění touhou neztráceli čas. Teď nebyl žádný Ziyar, nebyla žádná vesnice, jen oni dva, naplnění touhou. Stačilo pár chvilek, aby shodili své oblečení a vychutnávali si jeden druhého. Kless ucítil teplo jeho kůže, příjemně hřál, když mladík ležel na vychládajícím mechu. Zaklonil hlavu a hlasitě vydechl, když se Elba ponořil do jeho klínu. Náležitě ho laskal, líbal, sál a bylo to úžasné. Jemně ho pak nadzvedl v kyčlích a posunul se o trochu níže, aby potěšil i jeho vstup.
Bylo to skvělé a Kless už byl tak pohlcen rozkoší, že nechtěl čekat. Toužil ho cítit v sobě, chtěl aby znovu splynuli v jedno. „Pojď,“ zašeptal vzrušeně a sám opřel o loket, jemně vzal Elbův tvrdý úd a nasměroval ho. Přítel se jen pousmál, neměl problém mu vyhovět. Použil sliny, aby byl první kontakt o něco příjemnější a pak už se pomalu začal prohýbat v bedrech. Vstupoval opatrně mezi Klessovi roztažené nohy, užíval si to a do poslední chvíle se snažil držet své vzrušení na uzdě, aby mu neublížil. Jak byl ale celý uvnitř, Kless pod ním zjihl a začal si dlaní třít vlastní vzrušení, neměl už zábrany. Rychle se začal pohybovat, přirážet s notnou naléhavostí. Mladík pod ním vzdychal, byli tak vzrušení. Bylo to rychlé, bez nějakého polibku či pohlazení navíc a přesto plné lásky a něhy.
„A-hh,“ zasténal mladík se zakloněnou hlavou. Nohy měl zvednuté a teď je omotal kolem beder svého přítele, tlačil jimi k sobě, chtěl víc a víc. Elbu to navnadilo, nasadil nejrychlejší tempo, už byl blízko. Pak stačil poslední Klessův vzdech a jeden, dva, tři přírazy a s vyvrcholením klesl na lokty a milence objal. Byl stále uvnitř a cítil pod sebou, jak i Kless dlaní dokončuje akt a vzápětí teplo jeho semene, které přistálo na jeho vypracovaném břiše. Chvilku zůstali tak jak byli, zhluboka oddechovali a hřáli pokožkou jeden druhého.
První se odtáhl Elba a políbil přítele na čelo. Poklekl, utrhl vedle několik větších listů, otřel si břicho a pak i Klesse mezi nohama. Usmáli se na sebe. Beze slova se oblékli, naposledy políbili a nacvičeným způsobem opustili své tajné místo. Kless se při odchodu usmíval, měl dobrou náladu. Nevěděl, že ho Elba ještě okamžik zachmuřeně sleduje a dělá si starosti, než sám s povzdechem zmizel v houštině.

4

Kless se vrátil do vesnice. Spokojeně se procházel s mírným úsměvem na tváři. Všechno už bude dobré, tohle je náš život, náš domov a nic se mu nestane, říkal si. Dorazil k jednomu z venkovních ohnišť, které byli rozesety porůznu mezi příbytky. Nebylo jich mnoho a lidé je používali ke společným večerům. Zde trávili volný čas, když byla práce hotová, zvířata obstaraná a oni vyhledávali přítomnost příbuzných či přátel. Sedávali u nich, povídali si, plánovali další dny, někdy popíjeli a když se výjimečně zábava rozběhla o něco více, zpívali a tančili.
U jednoho takového ohniště, poblíž náčelníkova příbytku, našel Tobeho. Usmál se a sedl si vedle něj. Chlapec jako kdyby po jeho příchodu ožil a zbavil se svého typicky zadumaného výrazu.
„Jsi tu sám? Kde jsou ostatní?“ Zeptal se Kless a hodil do ohně polínko z hromady opodál.
„Byli tu se mnou, ale už šli spát. Já tu na tebe vlastně čekám,“ přiznal trochu ostýchavě. Kless se na něj překvapeně podíval.
„To jsem nevěděl, býval bych za tebou přišel dřív, promiň,“ odpověděl mu upřímně bratr.
„To nic,“ usmál se chlapec. Byl takový – dobrácký a jen tak něco ho nerozčílilo. Tak hodný, mírumilovný, skoro až příliš naivní na svůj věk. Ale Kless ho pro to miloval.
„O co tedy jde?“ Zeptal se a Tobe se stydlivě ošil, jako vždy, když o sobě měl mluvit.
„No, když jsi byl pryč,“ začal tiše ale Kless poznal, že je jaksi spokojený a nadšený. „Šamanka mě vzala do učení,“ zazubil se na bratra.
„Opravdu?“ Vyjekl Kless, „to je báječné!“ vyhrkl s upřímnou radostí. Tobe se usmíval, bylo vidět, jak je rád. Mladík mu položil paži na rameno. „Tobe, to je úžasné, gratuluju. Nestihl jsem s ní promluvit, ale o to je to lepší! Sama poznala, že jsi ten pravý!“ Jásal.
„Jo, asi jo,“ přitakal chlapec skromně. Zdálo se, že se budou radovat, Kless byl z té noviny opravdu nadšený a pyšný na svého malého bratra. V tom ale chlapec zkřivil tvář. Z očí mu vyhrkly slzy a ve vteřině mladíka objal. Přitiskl mu hlavu na prsa a zavzlykal. Kless překvapením zvedl paže, pak je položil na chlapcova záda a naklonil se, ve snaze pohlédnout mu do tváře.
„Ale, Tobe. Co se děje?“ Zeptal se starostlivě, když bratr nepřestával plakat. „Co se stalo?“
Tobe chvilku popadal dech, pak zvedl uplakaný obličej a zastyděl se. Utřel si slzy a trochu se uklidnil.
„Promiň,“ řekl nakonec a Kless zavrtěl hlavou. „Já jen, že jsem se o tebe tak bál,“ pronesl tiše. Mladík se pousmál a trochu dojal nad jeho obavami, bylo to od něj tak hezké. Objal malého bratra, pevně a ochranitelsky.
„Tobe...Nikdy bych tě neopustil.“ Pomyslel na to, jak veliký strach měl a ani on sám nevěděl, jestli se vrátí. Teď mu zalhal, to věděl, ale jen proto, aby chlapce ukonejšil. Zaslouží si to slyšet.
„A taky nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Udělal bych cokoliv, abych tě ochránil,“ řekl ještě a usmál se na něj.
Chlapec mu úsměv opětoval, teď už byl klidný. Styděl se, že se před velkým bratrem takhle sesypal, ale věděl, že Kless ho nikdy nebude považovat za slabocha.
„Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl ještě hoch a postavil se. „Půjdu spát. Šamanka vstává brzy a chce, abych byl připravený co nejdříve.“
„Ta se stebou párat nebude, buď na to připravený,“ zasmál se Kless a popřál mu dobrou noc. Rozloučili se a on ještě počkal, až zapluje do příbytku, který sdílel s Amat. Pomyslel si, jak je jeho bratr ve své dobrotě a nevinnosti křehký. Shepel už byla dospělá a Amat, to byla úplně jiná povaha. Kdejakého chlapce by přeprala, byla odvážná a ve svém věku i docela vzpurná. Ale Tobe by neublížil ani mouše, ten se narodil aby mohl nasávat vědění a pomáhat ostatním. Ten večer se Kless doopravdy zařekl, že by udělal vše proto, aby byl jeho mladší bratr v bezpečí.
Ještě chvilku zíral osamotě do skomírajících plamínků v ohništi, pak už ho začal přepadávat únava. Na první den, co se probral, už toho bylo dost, navíc rameno stále trochu pobolívalo. Bude trvat ještě pár dní, než se zcela zahojí a on bude moct trénovat boj, nebo pracovat. I tak se odebral do náčelnického příbytku v dobré náladě. Ani si nerozdělal oheň, noci byly ještě dost teplé, jen ulehl a usnul.

5

Následujících několik dní už vše probíhalo tak jak má. Situace se Ziyarem pomalu vyšuměla a lid Paramů se naplno vrátil do starých kolejí. Klessovi začaly jeho povinnosti náčelníka v plném rozsahu, jen sem tam se ještě, spíše pro jistotu optal otce na názor. To nebylo nic neobvyklého, žijící bývalí náčelníci byli často zváni jako rádci a novým to bylo spíše ke cti, že naslouchají zkušenostem, přestože poslední slovo měli oni. Stejně to měl i Klessův otec, jeho děd a ti před nimi.
Mladý náčelník teď naslouchal Předpovědím, určoval práci na další den, řešil problémy se škodnou, co v noci zahubila slepici, rozhodoval u případných neshod osadníků a další věci...Kless si nikdy neuvědomil, kolik toho otec pro celý lid vlastně každý den dělá a až teď si uvědomil, jak náročné to je.
Přesto byl za to rád, když jen na vteřinu pomyslel, že mohlo být vše úplně jinak. Radši bude řešit kuny v kurníku, než armádu nelítostných vrahů. Navíc, až na pár maličkostí, jeho osada prosperovala, vzkvétala a on byl na své lidi pyšný. Nemusel se potýkat s nemocemi, úroda na tento rok vypadala velice štědře, zásoby jídla i dřeva na zimu vypadaly slibně.
Shepel stále nosila své dítě v lůně a vše vypadalo v pořádku, za což byl nesmírně rád. Věřil, že tentokrát dítě donosí a bude zdravé, jeho starší sestra jako by teď bylo poupě co nádherně rozkvétá, těhotenství jí slušelo. I její muž, Darell, se kterým se vroucně milovali, ji opečovával a střežil jako vzácný drahokam.
„Co by jsi chtěl, aby to bylo? Určitě by sis přál chlapce,“ řekl jednou Kless, když se spolu dali do řeči. Měl ho celkem rád, byl to dobrý muž, co by se dokázal o rodinu postarat, jen kdyby už se jim zadařilo nějakou mít. I on tehdy nesl jejich neúspěchy co do potomka, velice špatně. Byl však Shepel velikou oporou a mladík si ho za to vážil.
„Je mi to jedno. Hlavně když bude zdravé,“ odpověděl mu Darell s opravdovou upřímností v hlase. Sledoval svou ženu, která právě hovořila s jednou ženou a díval se na ni jako na nejnádhernější věc pod hvězdami.
„Máš pravdu, to je to nejdůležitější,“ přitakal Kless dobrosrdečně. Pak šel zase dál za svými povinnostmi.
Tobe už byl teď oficiálně šamančin učedník. Stařena byla sice přísná a ve výuce celkem tvrdá, byla však také spravedlivá a dokázala ocenit chlapcovo odhodlání a zájem. Pokorně přijímal její kárání i pochvaly a ona se den po dni utvrzovala, že její volba byla správná.
Vesnice teď prostě žila, jak měla. Lidé byli obecně spokojení a už to byl více jak týden, co se Kless s Elbou vrátili. Nepříjemný pocit z toho, že by jim od Ziyara hrozilo nějaké nebezpečí už z Klesse téměř vyprchalo až o dalších několik dní vymizelo zcela.
Jen na Elbu, kdyby měl více času, to byl snad jediný černý flíček na jinak krásně malovaném obraze jejich životů. Pravdou bylo, že ho poslední dobou ani moc nepotkával – dobrovolně se prý přihlásil ke skupince lovců, býval tedy celý den pryč a i když měl volno, potuloval se po lese, mimo osadu. Klesse to mrzelo, ale říkal si, že se ho, možná, jeho náčelnictví přeci jen dotklo více, než říkal. Vyhledával samotu a domů se vlastně vracel jen aby zde přespal a najedl se. Náčelník si pomyslel, že mu dá trochu času a jestli se nic nezmění, najde ho a promluví si. Nechtěl o něj přijít, miloval ho, jen situace jim teď nepřála.

6

Večer byl příjemný. Bylo teplo, jasno a Kless měl pocit, že dnes večer se nad osadou snáší jakýsi tichý mír. Jen tak seděl na schůdcích plošiny, vychutnával si poslední sluneční paprsky před západem a pozoroval, teď už zpomalené dění kolem. Ten pocit klidu a míru vycházel z lidí. Pozoroval mlčky jak se usmívají, nemají žádné starosti, jsou spokojení. Bylo to skoro až utopické.
Klidný krásný večer.
Zeptal se v podvečer šamanky, zda by mohli vynechat Předpověď. Práce na zítřek byla zadaná a prorokovala i stejně dobré počasí jako dnes, takže, i když překvapeně, souhlasila. Kless měl pocit, že za tak hezkého večera by měli být lidé spíše spolu, než se hromadit u plošiny a nebylo nic důležitého, na co by se teď měli hvězd ptát, proto neměl obavy dnešní rituál zrušit. Ukázalo se, později, že se tento nápad setkal s mírným nadšením osadníků a neplánovaně vlastně splnily Klessovo přání. Usadili se postupně k ohništím a bavili se, připravovali společné jídlo, posrkávali medovinu. Mladík si jen pomyslel, jak by to bylo krásné, kdyby tu vedle něj seděl Elba. Neviděl ho celý den a moc by si přál, aby si večerní vzduch a slunce užívali spolu. Nemuseli by ani mluvit, jen by věděl, že jsou si nablízku. Chvilku vlastně doufal, že se přeci jen objeví, ale nestalo se tak.
Nakonec se mladý náčelník zvedl, to už slunce zapadlo úplně, a odebral se do svého příbytku. Byl celkem unavený, jeho pozice byla náročná, spíše psychicky. On se ještě k tomu dneska po dlouhé době rozhodl zkusit protáhnou tělo a trochu potrénovat bojové pohyby. Ukázalo se, že rameno sice funguje, stále však není stoprocentní, až po sléze zjistil, že rána byla opravdu hluboká. To mu nevadilo, za pár krátkých dní už bude znovu v plné síle a dostane se zpět do formy. Dnes ho to ale poněkud unavilo, proto hned zalehl.
Než usnul, myslel na klid a mír tohoto dne, a na ty, které přijdou. S Elbou se to taky jistě brzy urovná a on se v polospánku začal těšit na budoucnost. Než začal pravidelně oddechovat, cítil se spokojený, snad i šťastný.

Než se v noci ozval první pronikavý výkřik.