1

Byl mladý, možná stejně starý jako on sám. To bylo to hlavní, co Klesse překvapilo. Představoval si, že onen Ziyar bude alespoň o patnáct dvacet let starší, spíše muže ve středních letech. K nim teď ale pomalu vykročil mladík v jednoduchém splývavém rouchu, ovšem z kvalitní, očividně velmi drahé černé látky.
Měl krátké světlé vlasy, světlou kůži a světlou kůži a Kless přes veškerou nelibost musel přiznat, že je prostě krásný. Rysy měl ostré, obličej působil tvrdě, ale hezky tvarovaný. To ta důrazná čelist a lícní kosti. A pak ty oči, kterých si všiml, když se muž přiblížil, pronikavě zelené. Byly však jaksi chladné a očividně měly ve zvyku shlížet na ostatní pohrdavě. I jeho ústa byla neustále mírně roztažená v nepatrný úsměv, který rozhodně nebyl přátelský, spíše jako kdyby se neustále někomu vysmíval.
Teď scházel po schodech, vzpřímený, hodně sebejistý. Jeho pobočník k němu mezitím přiskočil a aniž by se na něj jeho pán podíval, vysvětlil mu, koho má před sebou. Zdálo se, že Ziyar mu nevěnuje žádnou pozornost, neboť celou dobu upřeně a nepokrytě propaloval Klesse pohledem. Ten pochopil; chce ho znervóznit, podlomit jeho sebedůvěru. Došlo mu, že tohle je divadélko, hra. A Kless se nenechal zmást. Místo toho, aby uhnul pohledem, začal tu hru hrát s ním a díky tomu se paradoxně cítil mnohem odhodlanější než doposud.
Ziyar se zastavil pár kroků od cizinců. Dvakrát rychle luskl prsty a hned se objevil sluha, který na místo donesl dřevěné křeslo. Neustále shrbený jej umístil za svého pána a pak v nepřetržité úkloně vycouval do malých dvířek hradu, odkud se zprvu objevil. Ziyar se na něj ani nepodíval, jako by snad ten člověk byl jen otravnou mouchou, co kolem něj zakroužila a odlétla pryč. Pak se pohodlně usadil, Arpád se postavil těsně za něj.
„Co vás přivádí na mé sídlo, cizinci?“ Promluvil konečně. Tón měl spíše vřelý, ale jaksi neupřímný. „Ještě se mi nestalo, že by se někdo přišel osobně navštívit. Většinou jsem já tím, kdo přichází.“ Odhalil bílé zuby v úsměvu a přestože se usmíval, jeho oči zůstávaly děsivě chladné.
„To dobře vím,“ řekl mladík, „proto jsme také tady.“ Udělal ještě malý krok vpřed, aby dal najevo svou nebojácnost a ještě o trochu víc se napřímil.
„Jmenuji se Kless. Jsem vůdce lidu Paramů, pocházím z osady podobné těm, které jsi napadl.“
Ziyar nepolevil ani na moment ze svého úsměvu a přikývl. Čekal, že bude Kless pokračovat a když se nic nedělo, zvedl obočí.
„A dál?“ Zeptal se pobaveně. Kless jeho povrchní přístup ignoroval.
„Řekněme, že nepředpokládám, že by jsi mé lidi dřív nebo později ušetřil. Hádám, že by netrvalo dlouho a chtěl by jsi obsadit i můj domov. Proto jsem tady. Chci s tebou vyjednávat.“ Díval se při těch slovech přímo do zelených očí, ani jednou neuhnul pohledem. Hrál tu jeho hru.
Ziyar se přestal usmívat. Otočil se, pohlédl na Arpáda, který mírně pokrčil rameny a pak se znovu podíval na Klesse. Najednou vyprskl smíchy a opřel si čelo o dlaň.
Kless se zamračil. Říkal si, že to nejspíš mohl čekat, přesto ho to urazilo. Téměř cítil, jak za ním Elba skřípe vzteky zuby, ale on zachoval klid. Musel. Počkal, až Ziyar skončí s tím divadlem a podívá se na něj.
„Ehm. Pardon,“ uklidnil se Čaroděj. Ještě chvilku se pochechtával, poté si odkašlal. „Omlouvám se ti, tohle ode mne bylo hrubé,“ řekl, ale žádná lítost v jeho slovech nebyla. „Řekni tedy, o čem by jsi chtěl vyjednávat?“
„Samozřejmě o životech mého lidu. Věc se má tak,“ začal Kless vysvětlovat, „že v případě tvého útoku budou mí lidé bojovat. Přestože budou vědět, že nemohou vyhrát, Paramové se budou za svůj domov bít do posledního dechu.
Tobě jde přeci o zdroje. Po okupovaných osadách požaduješ podíl z úrody a také lidské síly, co ti budou sloužit, není to tak?“
„Možná,“ připustil Ziyar. Klessova snaha ho bavila.
„Bojuj tedy se mnou. Muž proti muži,“ řekl pevně Kless. Čaroděj znovu překvapeně zvedl obočí. Opět se usmál.
„Proč bych měl? Stačí abych dal jeden povel a tvůj domov shoří na popel. To přeci víš,“ vysmíval se mu.
„Můžeme zachránit spoustu životů. Nikdo nemusí umírat a ty nepřijdeš o své zdroje. Pokud prohraji, má vesnice se vzdá a bude ti věrně sloužit.“ Přislíbil mladík.
„A když vyhraješ?“
Kless se napjal a o něco málo ztišil hlas. „Pokud vyhraji, nechci nic víc, než abys nás nechal být. Dáš mi své slovo, že na lid Paramů nikdy nezaútočíš a necháš jej svobodným.“
Ziyar se zamyslel. Pozoroval Klesse a někde uvnitř obdivoval jeho odvahu. Chvilku bylo ticho, než odpověděl:
„Přinášíš s sebou úctyhodné poslání, cizinče. Ale nemyslím, že by byla tvá vesnice tak důležitá, abych se touto záležitostí dál zaobíral. V množství zdrojů, které mám a které ještě získám, představuje tvá osada jen malý zlomek.“ Vstal z křesla.
„Já nejsem bojovník, přiznávám. Utkat se s tebou, jistě bych prohrál.“
„Vyber tedy svého zástupce!“ Vyhrkl Kless, když se zdálo, že začíná být všechno ztraceno. „Vyber muže, který se se mnou utká. Cožpak ti ani trochu nezáleží na lidském životě?“
Ziyar pokrčil rameny. Někoho tak namyšleného a sobeckého Kless ani Elba ještě nikdy neviděli. Nemohli uvěřit, že by mohl být dar života někomu tak ukradený.
„Jsem zklamaný. Přišel jsi vyjednávat, ale nemáš mi co nabídnout, Klessi z lidu Paramů. Náš rozhovor je u konce.“ Řekl jen, otočil se a pomalu kráčel zpět ke vstupu do hradu.
Kless tomu nemohl uvěřit. Nemohl se smířit s tím, že selhal ještě dříve, než by předpokládal. Takhle to přeci nemůže skončit. To nejde! Díval se jak muž pomalu vychází po schodech, mysl mu běžela na plné obrátky, horlivě přemýšlel, jak by ještě mohl tento konec zvrátit.
Najednou měl před očima ten jeho úsměv, to opovržení. Tu hru.
„Je tu věc, kterou ti nabídnout mohu!“ Zvolal nečekaně, těsně předtím, než Ziyar vkročil do hradu. Mladík přiběhl ke schodišti a muž se na něj podíval. Naklonil hlavu na stranu a trochu vystrčil bradu. Víc nadřazeně už vypadat nemohl. S Klessem to nic nedělalo, zůstal hrdý a důstojný.
„Rád hraješ hry, je to tak?“ Oslovil ho mladík. Ziyar nehnul ani brvou. „Mohu ti nabídnout zábavu. Ber to tedy jako hru, Ziyare,“ navrhl mu a sám se teď mírně pousmál. „Je-li pro tebe má vesnice tak bezcenná, jak tvrdíš, bude to malá sázka, a kdybych vyhrál, nebude to pro tebe žádná ztráta. Vsaď si na svého šampiona a pobav se trochu,“ nabádal ho, skoro jako malý čertík na rameni.
Doposud se muž na Klesse díval úkosem. Teď se k němu zcela otočil a přistoupil přímo k němu. Nato roztáhl ústa v úsměvu tak nadšeném a zároveň téměř děsivém. Zvedl ruku a položil dlaň na mladíkovo rameno, svůj obličej přiblížil přímo k tomu Klessovu, skoro cítil jeho dech. Oči měl najednou doširoka otevřené, vypadal teď trochu jako šílenec.
„Výborně!“ Zašeptal pomalu a nadšeně. Pak se odtáhl. „Nejsi vůbec hloupý, náčelníku,“ řekl teď už nahlas. „Získal jsi moji pozornost. Pojďme se tedy pobavit.“

2

Usadil se opět na své křeslo a pokynul Arpádovi. Ten ihned přispěchal, jako cvičený pes a sklonil se ke svému pánovi. Ziyar mu cosi pošeptal, stařec kývl a odběhl do hradu malými dveřmi, ve kterých předtím zmizel sluha.
„Musím obdivovat tvou odvahu, náčelníku,“ řekl Čaroděj, zatímco Kless stál před ním. Zcela jistě teď čekali na příchod Ziyarova vyvoleného bojovníka. Mladík se na něj podíval. Muž se teď uvelebil, paží, opřenou o opěradlo si podpíral bradu a na tváři měl opět potutelný úsměv. „Jsi první, kdo se odvážil mě vyzvat k souboji. A hlavně jsi mě správně odhadl. Je pravdou, že v poslední době se začínám nudit a ty jsi skvělým rozptýlením.“
Kless by si býval odplivl, ten člověk se mu tolik hnusil. Brát lidský život jako hru, to může jen naprostý blázen. A přesto opět nic neřekl a zůstal klidný. Je jedno, co ten šílenec říká, pokud zachrání svůj domov. Byla tu však ještě jedna záležitost.
„Ještě o něco bych tě chtěl troufale požádat,“ řekl Kless.
„Docela se mi líbíš, náčelníku, dovolím ti tedy ještě jedno přání. Neunáhluj se však.“ Odpověděl důležitě Čaroděj. „O co jde?“
„Pokud zemřu, dovol prosím mému společníkovi, aby mé tělo dovezl domů a mohli jej pohřbít. Nic víc už nežádám.“ Klessův hlas byl pevný a smířený. To Ziyarovi opět zaimponovalo a tak souhlasil.
V tu chvíli se otevřel hlavní vchod hradu. Kless s Elbou vzhlédli a uviděli jak po schodech kráčí mohutný muž. Za ním pak zástup lidí – několik vojáků, rozpoznatelných podle černé uniformy, množství žen, strhaných služebných, nejspíše z většiny otrokyně, pak starci. Byli vyzváni, ne, bylo jim poručeno, aby se také pobavili. Následovali šampiona až ke Klessovi a pak kolem nich utvořili kruh.
Bojovník byl obrovský a Kless si mimoděk vzpomněl na Ravilovu mohutnou postavu. Měl předloktí velikosti Klessova lýtka a mladík byl proti němu věchýtek, přestože nebyl co do síly slabý. A rozhodně neměl Ravilovu příjemnou přátelskou tvář, tenhle hromotluk se Klesse snažil už jen výrazem zastrašit. Mohutné obočí se mračilo a široké nosní dírky se roztahovaly, jak vztekle funěl. Byl jako zákeřný býk.
Klessovi se srdce rozbušilo jako o závod, ale nepropadal panice. Měl strach, obrovský. Zároveň si ale říkal, že je dobrý bojovník, že teď půjde o všechno a on prostě nemůže, nesmí, prohrát. Otočil se, aby si došel ke koni pro zbraň. Vzal sekerku do ruky a podíval se Elbovi do očí. Muž mu položil dlaň na rameno, opětoval mu hluboký pohled a mírně přikývl. Nemuseli nic říkat. Pohledem si sdělili vše, co bylo třeba. Pak se Kless odebral do středu kruhu, kde se postavil protivníkovi. Ten už také třímal svou zbraň – jednoruční, zřejmě velmi drahý meč, bohatě zdobený.
Muže se ještě chvilku vzájemně měřili pohledem a kolem bylo ticho. Pak se ozval Ziyar:
„Boj!“ Vykřikl jen, oči na stopkách, na tváři zaujatý, šílený úsměv. Dav kolem začal halekat a Čaroděj se naklonil vpřed, aby mu neunikla ani vteřina. Byl dychtivý, jako kdyby se nemohl dočkat, až uvidí krev.
První zaútočil hromotluk.
Dvěma kroky se hned dostal ke Klessovi a máchl mečem, jakoby si myslel, že jedna jeho rána bude stačit. Nejspíš si mladíka zatím jen oťukával, aby zjistil, jak na tom s uměním boje je. Kless vlastně dělal totéž. Neměl problém se ráně vyhnout a uskočil stranou. Sledoval bedlivě následující pohyby protivníka, připravený znovu se uhnout jeho ostří, či provést protiútok. Nemusel čekat dlouho, muž se ihned znovu napřáhl a tentokrát zkusil zasáhnout z jiného úhlu. Jeho meč teď neútočil shora ale ze strany. Jenže Kless pohyb předpovídal a měl teď šanci. Jakmile zbraň minula jeho břicho a obrova ruka zůstala natažená v máchnutí, mladík se ohnal sekyrkou. Nebyl tak blízko, aby mu přivodil větší zranění, přesto paži zasáhl a jeho sok bolestivě sykl a odskočil.
Přesně jak si Kless myslel – muž sází jen na svou sílu a velikost. Byl ale pomalejší než on a jeho pohyby se dali předvídat.
Obra očividně zásah zabolel hlavně na jeho egu. Zavrčel hlasitě, že byl slyšet i přes hlahol pozorovatelů a naštval se ještě více. Kdyby měl Kless čas, mohl by spatřit, jak Ziyar zápas nadšeně pozoruje a snad je mu i jedno, kdo vyhraje. Užíval se ten boj, ten pohled. Spatřil by také, jak Elba napětím skoro nedýchá, zatíná ruce v pěst až mu bělají klouby.
Vztekle se muž znovu napřáhl k ráně. Výpad vedl opět svrchu, napřáhl se vší silou a mladík znovu uskočil. Tentokrát se mu však nepovedlo vyhnout se ráně úplně. Snad špatně odhadl vzdálenost, snad špatně došlápl, nevěděl. Stihl se odvrátit tak, že protivníkův meč zasáhl jen rameno a ne hlavu, ale vykřikl, když mu ostří projelo kůží. Zaklel nad svou, tak hloupou chybou.
Elba sykl a trhnul sebou, jako kdyby meč zasáhl i jeho. Z Klessova ramene se vynořila krev a paží mu projela bolest, která jej na okamžik ochromila. Hromotluk toho neváhal využít a vší silou do mladíka strčil. Ani nevěděl, jak se mu podařilo nepadnout rovnou na bok. Místo toho se ocitl na kolenou a naštěstí mu sekerka nevypadla z ruky. Vstávej, no tak, dělej! křičel na sebe v duchu a snažil se nemyslet na krvácející ránu. Těžce vydechl.
Nestihl se postavit na nohy, než muž opět zaútočil, ale podařilo se mu ráně vyhnout tím, že udělal kotoul do strany. Začal se potit a hluboce oddechovat, rána byla nejspíš hlubší, než si chtěl připustit. Byl však odhodlaný se ještě nevzdat a bojovat do posledního dechu. Přinutil se soustředit, právě včas. Hromotluk byl znovu u něj a napřahoval se. Kless na poslední chvíli vyskočil zpět na nohy, ráně uskočil a provedl protiútok. Protivníkova paže směřovala přímo proti němu a on ve správný okamžik jednou rukou zatlačil paži dolů a druhou mu uštědřil silnou ránu loktem přímo do obličeje. Hromotluk zavrávoral a Kless poznal, že teď je jeho šance. Všechno se dělo strašně rychle, měl jen pár vteřin, než se jeho sok vzpamatuje z rány do hlavy. Jedním krokem k němu přiskočil a napřáhl se k další ráně, tentokrát se zbraní, svrchu. Jeho soupeř věděl, že už ránu neodrazí, pokusil se ji tedy alespoň vykrýt a zvedl ruce. Přesně to Kless potřeboval.
Využil své rychlosti pohybu, aby muže překvapil. Těsně předtím, než měl udeřit, si mrknutím oka dřepl, snad ještě rychleji se znovu rozmáchl a ťal. Zasáhl hromotlukův kotník, přesekl mu achillovu šlachu, pak se rychle opět napřímil a odskočil.
Jeho sok zařval bolestí a překvapením, padl na zem a mladík neváhal. Rychle mu odkopl meč z ruky a ten po zemi odletěl mezi stojící, řvoucí dav kolem. Kless na ležícího muže zaklekl a pak jej začal, v návalu adrenalinu, mlátit do obličeje hlava nehlava, dokud nebylo jisté že už není schopen odporu. Ještě jednou se napřáhl pro ránu pěstí, když v tom si něco uvědomil.
Rozhlédl se kolem, vyčerpaný, udýchaný. Poslední úder už neprovedl, místo toho spustil ruku k tělu, slezl z nehybně ležícího soupeře a pak se s námahou postavil. Boj byl u konce.
Podíval se Ziyara, který jej sledoval se zaujetím. I jemu bylo jasné, že jeho šampion už se nezvedne a Kless vyhrál. Překvapilo ho, že mu rovnou neusekl hlavu. Usmál se.
„Ještě žije, náčelníku,“ řekl pobaveně. Kless zadýchaně zavrtěl hlavou. Rameno stále krvácelo a bolelo, stále se však hrdě držel.
„Tvůj šampion už není schopen bojovat, souboj skončil. Vyhrál jsem.“ Řekl prostě.
Ziyar vstal a všichni jeho poddaní uctivě sklonily hlavy. Přistoupil ke Klessovi. „Proč ho nezabiješ? On by to udělal. Mrknutím oka by ti probodl srdce,“ řekl mu, podíval se na hromotluka, ležícího v prachu a znechuceně dodal: „kdyby toho byl schopen.“
Kless se mu zadíval do očí. „Jak jsem řekl. Souboj skončil. Nemám potřebu ho zabíjet, nejsem vrah,“ odpověděl mu. Ziyar na to jen pokrčil rameny a Kless žasl nad tím, jak lhostejný je k někomu, kdo byl ochoten položit za něj vlastní život. Ten muž byl prostě zrůda.
„Dobrá,“ řekl Čaroděj. „Hádám, že tímto je naše záležitost vyřízena. Musím říct, že jsem překvapený, náčelníku. Jsi opravdu dobrý a já se příjemně pobavil,“ usmál se opět tím ledovým způsobem. „Měl by sis ošetřit tu ránu. Jeď domů, Klessi, z lidu Paramů.“
„A má vesnice? Dodržíš své slovo?“ Optal se Kless, aby měl jistotu.
Ziyar, který už byl otočený a odcházel, se zastavil a přes rameno se něj znovu podíval. „Jak jsem říkal, náčelníku. Líbíš se mi, je s tebou zábava. Často máš ale sklony k troufalosti,“ pokáral ho. Kless nehnul ani brvou, chtěl jen slyšet odpověď na svou otázku a vydat se domů.
„Svůj slib dodržím. Nemusíš se bát,“ řekl Ziyar nakonec. Pak se otočil a jal se k odchodu.
Kless si hluboce oddechl. Je po všem. Dokázal to, jeho lid je v bezpečí, pomyslel si s neuvěřitelnou úlevou.
Najednou se mu zamotala hlava a on zavrávoral. Ucítil známé hřejivé paže, které ho uchopily za ramena. Vzhlédl a spatřil Elbovu usmívající se tvář. I jemu se v očích zračila úleva.
„Klessi,“ řekl tiše, „dokázal jsi to! Zvládl jsi to!“
Kless jen přikývl. Možná mu ještě pořád nedošlo, že je opravdu po všem, možná to bylo únavou, nebo zraněním, ale teď nedokázal sdílet Elbův entuziasmus. Chtěl teď hlavně domů a pořádně si odpočinout. Mírně se o přítele opřel.
„Vyrazíme,“ řekl a přistoupili ke koním.
„Měl bych ti to ošetřit. Nevypadá to moc dobře, Klessi,“ Strachoval se muž. Mladík zavrtěl hlavou a nechal si pomoci do sedla. Rameno měl v jednom ohni, i když ne tak silně jako předtím, stále krvácelo.
„Až opustíme hrad,“ řekl Elbovi, který už také usedl na svého koně. „Nechci tu být ani o minutu déle.“
Pobídl zvíře k pohybu a pomalu, klidně, se vydali přes nádvoří k bráně. Většina svolaných sloužících už zmizela v hradu, ale mladík si všiml, že se objevili noví. Na nádvoří teď stálo asi pět mužů v černých uniformách. Pět psovodů, držíc pět velikých psů. To Klesse znepokojilo. Zastavil koně u brány, podíval se ke vchodu do hradu a potlačil leknutí.
Uviděl Ziyara, jak stojí nad schody, před dveřmi a upřeně se na něj dívá. Kless myslel, že už je dávno uvnitř a když spatřil jeho tvář, přeběhl mu mráz po zádech. Neměl žádný výraz, jeho obličej byl teď jako z kamene, ale pronikavé ledové oči jej mlčky propalovaly téměř bez mrknutí. Mladík měl najednou pocit, že se dívá do tváře ztělesněnému zlu. Napadlo ho, že se chystá psi vypustit na ně.
Pak Ziyar zvolal jedno slovo, hlasitě a úderně, v nějakém cizím jazyce, kterému Kless nerozuměl. Byl to povel, to bylo jasné, protože v tu chvíli psovodi povolili sevření obojků a šelmy ve vteřině vyběhly ke svému cíli. Nebyli jím však mladíci u brány, nýbrž Klessův soupeř, stále ležící v prachu uprostřed nádvoří. dobitý, se zraněnou nohou, ale stále živý.
Než psi přiběhli. Kless pak s hrůzou sledoval, jak se na něj zvířata vrhla a začala jej trhat ostrými zuby. Muž řval tak, jak mladík nikdy nikoho řvát neslyšel, dokud mu jeden ze psů neprokousl hrdlo. Pak jekot umlk a bylo slyšet jen vrčení a zvuky trhajícího se masa.
„Proboha,“ uslyšel vedle sebe Elbu, který to sledoval se stejným šokem. Kless odrthl pohled od té strašlivé popravy a nechápavě se zadíval na Ziyara.
Stále ho sledoval, stoicky, s kamennou tváří. Nejspíše ani jednou neuhnul pohledem, ani jednou se nepodíval na vraždění muže, který pro něj riskoval život. Jen tam prostě celou dobu stál, zíral na mladíka a to bylo naprosto děsivé.
„Ten chlap je šílenec,“ zašeptal Elba konsternovaně.
Kless už to nemohl vydržet. Jeho pohled, jako kdyby ho pálil na kůži, nedal se už déle snést. Byl to šílenec, opravdu. Krutý hráč, nelítostný. Odvrátil se, na zádech stále cítil ten pohled, ale už se neohlédl. Elba udělal totéž.
Když opustili bránu, sjeli k úpatí kopce a pak odbočili do lesa mezi stromy, Klessovi se konečně ulevilo. Až tam konečně pocítil možnost se pořádně nadechnout a shodit ze sebe veškerý stres, nervozitu, břímě. Až tady, když přes koruny stromů nedohlédl na kamenný hrad, měl konečně pocit, že je opravdu po všem.

3

Nezastavovali, ani se neohlíželi. Teď jel vpředu Elba a postupně si vzpomínal na cesty, kterými je vedl Ravil. Měl dobrou paměť, věděl, že musí na jih a neměl strach, že by zabloudil. Jeli pomalu, protože opět putovali hlubokým lesem, takže se museli vyhýbat hustému stromoví a porostům.
Mohli ujet půl druhého kilometru od hradu, když se před nimi z křoviny vynořila postava. Instinktivně sáhl po zbrani za opaskem, připravený na jakékoliv nebezpečí.
„To je u vás doma normální? Jít na každého hned se sekerou?“ Ozval se známý hlas.
Kless se naklonil, aby viděl přes Elbu před ním. „Ravil?“ Podivil se. „Co tu děláš? Copak jsi neodešel?“
Elba otráveně schoval zbraň. Nebyl z muže příliš nadšený, přestože věděl, že jim pomohl. Nějak mu ale neseděl, čistě osobně mu nepadl do noty. Chlapík se usmál tím svým milým úsměvem.
„Měl jsem to v plánu, to je pravda,“ odpověděl Klessovi. „Už jsem byl na odchodu, jenže jsem byl děsně zvědavý, jak dopadnete. Mě nikam nic nehoní, tak jsem si řekl, že zkusím počkat,“ přiznal. „Jsem rád, že vás nezabili.“ Dodal upřímně.
„Taky tě rád vidím,“ řekl Kless slabým hlasem. Elba se na něj otočil a slezl ze svého hnědáka.
„Musíme ti ošetřit tu ránu. Pojď, pomůžu ti,“ přistoupil k němu a pomohl mu ze sedla. Mladík unaveně dosedl na jeden z pařezů a sykl, jak jej rameno pohybem zabolelo. Svou jednoduchou košili měl roztrženou a nasáklou krví. Elba mu pomohl ji sundat, což bylo celkem náročné, když měl paži zvednout, na jeho tváři se objevila bolestivá grimasa.
Ravil k nim přistoupil a podíval se. „To nevypadá dobře,“ konstatoval při pohledu na zranění a aniž by cokoliv řekl, otočil se zamířil mezi stromy. Elba si ho nevšímal a Kless to ani nepostřehl, protože jeho přítel vzal vak s vodou a ránu začal omývat. Mladík při tom zatínal zuby, bolelo a pálilo to jako čert.
„Vydrž,“ řekl jemně Elba. Kless sklonil hlavu a odvrátil jí, takže neviděl, jak muže znepokojilo, že z ramene stále vytéká, malými pramínky krev. Odběhl ke koni, kde měl v sedlové brašně pár cárů látky, právě pro takový případ. Teď byl rád, že je napadlo vzít je s sebou. Přiložil plátno na ránu, ale ať dělal co dělal, pořád se mu nedařilo krev zastavit.
„Tady,“ ozvalo se za ním a Ravil zaklekl ke Klessovi. Elba se podíval na jeho ruce, držel teď v hrsti jakési žluté bobule. Znal je, objevovali se i kolem jejich vesnice, ale lidé je nikdy nesbírali, protože je měli za jedovaté.
„Co to děláš?“ Vyhrkl, když Ravil několik z nich rozmáčkl mezi prsty a vzniklou kašičku vetřel Klessovi přímo do rány. Plody nepříjemně zasmrádly a Kless zasténal, protože najednou ucítil silné pálení.
„Neboj se,“ řekl klidně Ravil a nanášel další vrstvu rozmačkaných bobulí. „Jíst se nedají, ale jako lék jsou skvělé. Zastaví to krvácení a pomáhají proti zanícení,“ poučil Elbu, aniž by se na něj podíval. Ten se jen zamračil a doufal, že má pravdu, jinak by ho musel na místě uškrtit.
„Dej mi to,“ řekl pak muž a aniž by čekal na svolení, vzal Elbovi z ruky zbytek čistých obvazů. Vrstvu plodů nechal na ráně a celé to jemně obvázal. Spokojeně se postavil a založil ruce v bok.
„Pomůže to. Ale potřeboval by jsi hlavně odpočinek a aby to bylo pár dní v klidu.“
„To nejde,“ řekl Kless unaveně. „Musíme domů. Musím se vrátit k lidem a konečně je uklidnit, že nebezpečí pominulo. Všichni musí být strachy bez sebe,“ mluvil tiše a když si představil cestu zpět, skoro zanaříkal. Kéž by si teď mohl prostě jen lehnout a už se o nic nestarat. Jen na chvilku.
Věděl však, jaké jsou jeho povinnosti, proto trochu vrávoravě vstal a s nemalou námahou se vyšplhal zpět do sedla.
„Hádám, že přemluvit se nenecháš,“ povzdechl si Ravil. „Tak vám alespoň pomůžu dorazit domů rychleji.“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Elba podezřívavě.
„Když jsme šli sem, vedl jsem nás složitějšími cestami, pro jistotu. Poslední dobou se to tu hemží podivnými lidmi. Ziyarovi vojáci zkoumají okolí a já nechtěl, aby nás někdo přepadával. Jsou tu ale i různé schůdnější cesty, přímější a pohodlnější.“ Vysvětlil jim. „Jsou tu stezky, na většině z nich ani nemusíte sesedat z koní, což se teď obzvlášť hodí, řekl bych. Teď když vám od Ziyara očividně nehrozí nebezpečí, můžeme se vydat po nich.“ Kývl hlavou na Klesse, který vypadal, že je rád, že se drží v sedle. „Tak pojďte,“ mávl rukou a vykročil.
„Díky Ravile,“ usmál se na něj vděčně mladý náčelník a musel se zeptat: „Proč nám vlastně tak pomáháš?“
Muž se na něj podíval, pokrčil rameny a zazubil se.
„No, a proč ne?“ Řekl prostě. „Stejně nemám nic jiného na práci.“

4

Cesta byla teď opravdu o něco lepší a pohodlnější. Stezky byly sjízdné a ne tak úzké. Nemuseli se tak často prodírat křovisky a houštinami, občas se objevila i prašná cesta. Byli teď o poznání rychlejší, Elba hádal, že půl dne ušetří určitě, možná víc.
I tak se ale museli utábořit. Zanedlouho slunce začalo zapadat a Kless si potřeboval odpočinout. Bobule na jeho rameni nejspíš doopravdy pomáhaly, i tak byl ale vysílený a ztratil dost krve. V sedle se držel silou vůle, nepřiznal, že se mu motá hlava a sem tam se mu rozostří zrak, protože nechtěl ostatním dělat starosti. A také by ho nutili odpočívat, což by mu určitě udělalo dobře, ale on víc než co jiného, už chtěl být konečně doma. Tam pak může nabírat sily o sto šest.
Jako vždy rozdělali oheň, Ravil šel k nedalekému potoku doplnit vodu. Mladíci se usadili na své kožešiny a Elba vylovil z brašny chléb. I to byl důvod, proč se jim hodilo dorazit domů co nejdříve. Jejich zásoby jídla už byly pryč, dnes večer si dají poslední sousta. Elba rozlomil zbytek chleba a pustil se do svého dílu. Klessovi se ale představa, že něco pozře moc nezamlouvala, neměl žádnou chuť k jídlu a tak jen držel svůj příděl v ruce. Když se Ravil vrátil od potoka, mlčky mu jej podal.
„Díky, příteli. Ale potřebuješ to víc než já,“ zavrtěl s úsměvem hlavou.
„Musíš něco sníst. Nabrat sílu, Klessi,“ řekl mu Elba znepokojeně.
„Nemám hlad,“ odpověděl mu mladík prostě a znovu chléb nabídl Ravilovi. „Prostě si to vezmi.“ Ten pochopil, že se muž opravdu nenají a tak s díky jídlo přijal. Pak se Kless položil obličejem k ohni a mlčky sledoval plameny. Snad ani nechtěl, ale spánek ho přemohl rychle a za pár krátkých minut už pravidelně oddechoval. Elba si toho zprvu ani nevšiml, až když dojedl. Lehce mu pak odhrnul z obličeje pár pramínků dlouhých vlasů a také si lehl. Beze slova sledoval, jak se Ravil zachumlal do svého pláště, ulehl a nevěděl, kdo usnul první, ale za několik chvil už všichni tři muži tvrdě spali.
Noc byla klidná, nic je nerušilo. Ravil se vzbudil jako první, hodně brzy. Protáhl se a podíval se na Klesse. Byl bledý a přestože spal, vypadal strhaně. Potichu vstal, odskočil k nejbližšímu keři, ulevil si a pak se vydal z jejich tábora, jestli by se mu nepodařilo ulovit něco k snídani. Ten hoch by se měl najíst, dát si nějaké maso, aby se mu udělalo lépe a nabral něco sil.
Ravil byl dobrý lovec. Musel být, aby přežil, ale zvířata v tomto nekonečném lese byla poslední dobou mnohem více plachá a ostražitá. Jako by i ona cítila zlo a bezpráví, co tu teď kvůli Ziyarovi panovalo, neboť se tak začala chovat krátce potom, co zaútočil na první z národů. Narušil svým násilím křehkou rovnováhu hvozdu a možná to byla náhoda, možná ne, ale nejspíš proto ho začali nazývat Čarodějem. Říkalo se totiž, že proklel celý les.
Ravil na to neměl názor, ale změny si samozřejmě všiml. Ani dnes ráno neměl štěstí a žádné zvíře se mu ulovit nepodařilo. Co naplat, sesbíral alespoň několik bylin, aby mladíkovi uvařil léčivý, povzbuzující čaj. V léčitelství se vyznal dost dobře, kdysi ho to učila jeho matka.
Když se vrátil do tábora, muži už byli vzhůru a zrovna balili. Navrhl aby si počkali, až připraví odvar, ale Kless to rezolutně zamítl s tím, že chce vyrazit. Nevypadal o moc líp, než předchozí den, jediná změna byla, že se na koně vyhoupl sám. Jak byl v sedle, vydali se opět na cestu.
Ani jednou nezastavili.

5

„Odsud už cestu znáte. Co já vím, žádná kratší do vaší nevede, než ta, po které jste sem přišli,“ řekl Ravil. Byl večer a oni se ocitli u oné vypálené vesnice. „Tak se tady můžeme rozloučit,“ usmál se.
Kless namáhavě slezl z koně. Jak se postavil na nohy, mírně zavrávoral a opřel se o bok zvířete, dokud si nebyl svými kroky jistý. Elba zůstal v sedle a díval se, jak si stoupl k muži.
„Pojď s námi,“ vyzval Ravila mladý náčelník. „Tolik jsi nám pomohl, chci ti to alespoň trochu oplatit. Můj lid je ti vděčný, já jsem. Dovol mi tě pohostit. Dáme ti jídla, kolik chceš, střechu nad hlavou,“ položil mu ruku na rameno a podíval se do přátelských očí. „Jsi teď můj přítel a já ti dlužím mnohé. Můžeš i zůstat,“ nabídl mu.
Ravil se usmál. „Díky. Ale já do vesnic nechodím,“ řekl. Způsobem, kterým nedával prostor na vyptávání. Klesse to trochu zamrzelo ale přikývl.
„Hádám, že tě nepřemluvím. Kdyby jsi ale cokoliv, kdykoliv potřeboval, neváhej se na mě obrátit. Rád ti splatím tvoji ochotu a pomoc.“
Kývli na sebe, jako pozdrav a Kless se znovu posadil na koně. Naposledy se na muže podíval. Usmíval se od ucha k uchu.
„Doufám, že se ještě uvidíme, příteli.“
„I já. Náčelníku Klessi z lidu Paramů. Šťastnou cestu,“ mávl na ně, když pobídli koně a rozjeli se k domovu.

Elba apeloval na přítele, aby si odpočinul. Ještě jedno přespání už je tolik nezdrží a Kless byl vyčerpaný. Ten ale zavelel, že pojedou celou noc, tak moc už si přál spatřit domov. Pokud budou tak rychlí, jak doufal, a vynechají vesnici Keshiů, budou v osadě v dopoledních hodinách druhého dne. Ta myšlenka jej poháněla víc než cokoliv jiného. Tak moc, že mu stála za to, aby bojoval s únavou a bolestí, dokud nedorazí do cíle.
Elbovi se to pranic nelíbilo, byl už také unavený a zadek měl z celodenní jízdy úplně dřevěný. Ale poslechl svého náčelníka, i když si u toho nabručeně mumlal.
Jeli a cesta se zdála nekonečná. Byli už jen kousek a přesto, čím blíž byli, tím víc jim připadalo, že domů snad nikdy nedojedou. Asi hodinu před svítáním už měl Kless opravdu krizi. Zranění pěkně bolelo, usínal v sedě. Probral se vždy na poslední chvíli, když už hrozilo, že se příliš nakloní a vypadne ze sedla. Když už se to stalo po několikáté, zavrtěl hlavou, poplácal se po tváři a rychle zamrkal. Sáhl po vaku s vodou, napil se a pak si zbytkem prostě polil obličej. Studená voda ho trochu probrala.
Konečně vyšlo slunce a zpříjemnilo jim zbytek cesty. Les kolem, jako by se probouzel, ptáci začali zpívat, stromy šumět, jak se zvedl mírný vánek. Bylo příjemně, ani zima, ani příliš horko, příslib nádherného dne.
Začali poznávat svůj kraj. Teď už bylo slunce mnohem víš, poznali starý javor, lesní cestu, uslyšeli známé hučení nedaleké řeky. Zbývalo pár posledních desítek metrů a budou v osadě.
Jedna řena šla po okraji vesnice, v rukou nesla proutěný široký koš, v něm zřejmě nasbíraná vejce od slepic. Mladíky zprvu pohledem jen mihla a dál si všímala jen své cesty. Pak se ale zarazila, podívala se znovu na dva pomalu se blížící jezdce. Okamžik svým slábnoucím zrakem zkoumala příchozivší, nato vyjekla a s košíkem v ruce utíkala do srdce osady.
„Náčelník!“ Křičela mezitím a lidé přestávali s prací a začali se dívat směrem, kterým přiběhla. „Náčelník a Elba se vrátili! Je zpátky!“
Klessův otec zaslechl hluk a vykoukl z přístřešku. Teď už se Samal nebydleli v náčelníkově obydlí, ale hned vedle. Největší příbytek teď náležel jeho synovi. Podíval se, co se děje a zahlédl muže, ženy i děti, jak spěchají k okraji osady.
„Co se děje?“ Vykoukla za ním jeho žena zvědavě. On se rychle, bez odpovědi, rozešel s davem a ona ho neváhala následovat. V tom k nim přiskočila Shepel s Amat.
„Kless se vrátil,“ oznámila jim. I Tobe se objevil v davu, který se nyní utvořil kolem dvojice. Samal jej k sobě přitiskla a položila mu paži na rameno. Konečně spatřila svého staršího syna. Úlevou se málem rozplakala.
Mladík, bledý jako kdyby v sobě neměl kapku krve, zastavil koně. Elba za ním rovnou seskočil ze sedla a stoupl si hned vedle něj. Dav zprvu jásal, oslavoval náčelníkův návrat, postupně se ale utišil, neboť všichni čekali odpověď. Co bude s jejich domovem? Uspěl jejich vůdce?
Klessovi se motal celý svět. Vyčerpáním z dlouhého putování a zranění sotva držel víčka zdvižená. Věděl však, že teď musí promluvit, upokojit lidi, dát jim odpověď. Chtěl jim toho říci tolik, ale už prostě neměl sílu.
„Máme jeho slovo. Jsme v bezpečí…“ bylo jediné co stihl říct. Nato už se neudržel a bezvládně začal padat z koně. Poslední co vnímal bylo, že jej zachytilo několik párů rukou.
Pak už jen tma.