1

Ziyar se posadil do svého křesla.
„Odneste těla a smyjte tu krev. Strašně to zapáchá,“ zamával si znechuceně dlaní před obličejem a vojáci kolem, bylo jich asi pět, se dali do práce. Klessovi kanuly z očí slzy, když jeho rodiče popadli za paže a tahali je po zemi pryč ze dveří jako pytle se zrním. Těla za sebou nechávala krvavé šmouhy, které vzápětí spláchli vodou z donesených věder. Mladík zaslechl Tobeho tichý pláč. Bylo to naposledy, kdy bratři viděli svou matku a otce. Kless pochopil, že nemá smysl se ptát, zda je alespoň řádně pohřbí.
„Zdá se, že je ti přáno, příteli,“ zasmál se Ziyar na Arpáda, když bylo hotovo a pokynul mu rukou. „Je tvůj.“
Muž přikývl a také se usmál. „Dal bych přednost pohodlí komnaty a postele.“
„Ale no tak. Nebuď nevděčný,“ popíchl jej hravě Čaroděj. „Navíc, nejsi tu sám.“
Kless pozoroval jejich téměř přátelský rozhovor a začal mít opravdu neblahé tušení, co se na něj nejspíše chystá. Vlastně si byl už téměř jistý. Podíval se na celu, kde byl teď Tobe zamčený. Když ho strčili dovnitř, rozvázali ho a chlapec se poslušně napil, když mu podali vodu. Nyní pevně svíral mříže, až mu zbělaly klouby a vystrašeně se díval ven. Všiml si pohledu staršího bratra.
„Nedívej se. Ať se děje cokoliv, nedívej se!“ Stihl Tobemu přikázat, než dostal ránu do obličeje. Tobe se vystrašeně otočil a zády se opřel o mříže. Kless mu byl vděčný, že poslechl. Nechce, aby se musel dívat na to, jak si vezmou poslední zbytky...ani ne hrdosti. O tu už dávno přišel. Až ho prostě zbaví posledního zbytku lidskosti. Nechce, aby se hoch díval, jak z něj dělají trosku aby ho mohl zachránit.
Ziyar počínání bratrů pozoroval a k němému překvapení přítomných nijak nereagoval. Byl si jistý, že chlapec v cele stejně v jednom okamžiku nevydrží a podívá se. A pokud ne, sám se o to postará.
„No tak, neupejpej se,“ pobídl nakonec Arpáda. Uvelebil se ve svém křesle a těšil se na další představení.
Stařec se sklonil ke klečícímu mladíkovi. Jemně ho pohladil po tváři a usmál se na něj. Když promluvil, měl opět hlas jemný a příznivý.
„Můj pán mě dobře odhadl. Od první chvíle jsi mi přišel opravdu, jak to říci, přitažlivý,“ řekl. Rázem uchopil Klesse za vlasy, napřímil se a přitlačil mu obličej k rozkroku. Kless, i přes jeho oděv, ihned poznal, že je vzrušený. Chtěl se instinktivně odtáhnout, ale muž jej držel pevně. Nepatrnými pohyby začal třít rozkrok o jeho tvář, ale jen na chvilku. Pak si volnou rukou vyhrnul hábit a dlouhou látku přehodil přes rameno. Z kalhot vysvobodil svůj úd, přičemž nepovolil sevření ani na vteřinu.
„Víš co máš dělat,“ zašeptal vzrušeně. Kless to opravdu věděl. Ale i tak se pokusil odtáhnout. Udělalo se mu nevolno, žaludek se mu začal obracet vzhůru nohama. Starcův rozkrok páchl zatuchle, po směsici potu a moči. Bylo to nechutné a on se prostě nedokázal přinutit k sebemenšímu pohybu. Arpád si toho všiml, zatáhl za vlasy, které stále držel a volnou rukou mu dal ránu otevřenou dlaní.
„Nerozčiluj mě, chlapče,“ řekl stroze, „nebo jsi zapomněl na svého bratra?“
Ťal do živého a mladíkovi tak připomněl, co je v sázce. Bylo to kruté, ale na Klesse to zabralo. Rozechvěl se a přemohl tu strašlivou nechuť. Poslušně otevřel ústa a olízl muže po celé délce. Silně potlačil další nával nechutenctví a sevřel ho mezi rty.
Arpád slastně vydechl a nechal se uspokojovat jeho tempem. Užíval si, jak ho saje, líže a jak se mu to příčí. Brzy mu to ale přestalo stačit. Sevřel ještě pevněji jeho vlasy a znenadání mladíkovi vrazil úd hluboko do krku, až po kořen.
Kless nejprve vytřeštil oči. Pak pevně sevřel víčka a začal sebou zmítat. Mít volné ruce, odstrčil by ho, aby mu přestal dráždit mandle a dávit ho. Tu možnost bohužel neměl a tak se jen snažil dýchat a nepozvracet se zároveň. Z podráždění mu vyhrkly slzy do očí. Musel se strašně přemáhat, aby nestiskl čelisti k sobě a penis mu prostě neukousl.
Konečně Arpád povolil tlak a vyndal mužství z jeho úst. Kless se dávivě rozkašlal, z pusy mu tekly sliny, které nemohl polykat a snažil se popadnout dech. Muž tyčící se nad ním mu však nedal dlouho vydechnout, následně celou věc ještě několikrát zopakoval. Moc ho vzrušovalo, jak s tím mladík bojuje, zmítá se. Dlouze vydechl, když párkrát pohnul pánví. Nakonec se odtáhl a do Klesse strčil. Ten padl na záda, zbědovaným tělem mu projela bolest. Arpád z něj strhnul látku, kterou měl omotanou trup, jako obvaz po bičování. I plátno z nohy neurvale sňal. Chtěl vidět ta zranění, spatřic co nejvíce holé kůže. Stál nad ním a pomalu se uspokojoval.
„Nespěchej. Čas nás netlačí,“ ozval se Ziyar. Neusmíval se, tolik se soustředil na tu podívanou. Měl kamennou tvář a dění před sebou doslova hltal očima. Měl co dělat se svým vlastním vzrušením.
Arpád k němu kývl. Klekl si na kolena a popadl Klessovi nohy. Násilně je roztáhl, nadzvedl a dostal se tak k místu, ke kterému chtěl. Mladík vytřeštil oči, zakřičel a začal nohama zuřivě kopat. Jednou se mu podařilo trefit Arpáda přímo do obličeje. Rána nebyla moc silná, přesto starce zabolela a to ho více než rozčílilo. Luskl prsty na muže v kožené vestě.
„Neser mě!“ Procedil mezi zuby vztekle. „Ještě jednou se zapomeneš a odskáče to tvůj bratr!“ Varoval ho vztekle.
Kless tiše zaúpěl. Bránit se v ten okamžik začal čistě intuitivně, jeho nohy začaly kopat, aniž by si uvědomil, co je v sázce. To nesmí! napomenul se v duchu, přestože věděl, že přijde další peklo. Musí vydržet!
Chlap ve vestě mu mezitím vrazil jednu preventivní ránu do obličeje. Na starcův pokyn pak popadl jeho nohu, tu bez nehtu na palci, a obvázal kotník provazem. Ten pak přehodil přes kladku, vytáhl mu končetinu vzhůru, až byla celá natažená a mírně ho nadzvedla. Uvázal konec lana na místo, kde byl předtím připevněn řetěz, na kterém vysel.
Klessovi teď zbývala jen jedna volná končetina, pravá noha, a s tou už moc nezmohl. Po varování už se navíc ani nezkoušel bránit a jen čekal na to, co přijde. Strachy začal rychle oddechovat, když se Arpád znovu přiblížil. Teď si labužnicky olízl ukazovák a přejel jím po mladíkově otvoru. Tím veškerá jeho příprava končila, už se nemohl dočkat, až se ho zmocní úplně.
„n-n-NE!“ Vyslovil Kless a pak už jen dlouze vykřikl, když do něj stařec bolestivě, na jeden zátah pronikl. Bolest mu vystřelila snad až do hrudníku a dolů, po stehnech až ke kolenům. Na pár chvilek jej naprosto paralyzovala a dokázal jen zaklonit hlavu a vydávat jakýsi bolestný chrapot. Vytřeštil oči a bezhlasně křičel, když ho Arpád popadl za volnou nohu, podepřel ji pod kolenem, aby se tak mohl dostat ještě hlouběji. Pocit, že ho právě rozervává vejpůl nebyl daleko od pravdy, z chlapcova konečníku začala vytékat krev, což starci vůbec nevadilo. Začal se rytmicky pohybovat a s každým sebemenším pohybem mladíka mučil a týral.
Jeho muka však, alespoň pro Ziyara, nebyla dostatečná. Chtěl více jeho bolesti, více jeho utrpení. Bažil se na tom. Zavadil okem o muže ve vestě a všiml si, jak dívá. Byl také vzrušený. Nenápadně si přejížděl dlaní po ztopořeném mužství, snažil se, aby to vypadalo ledabyle, ale moc se mu to nedařilo. Čaroděj se mírně pousmál a oslovil ho.
„Jen běž. Neostýchej se,“ vyzval ho hravě. Chlap ve spokojeném úsměvu odhalil zažloutlé zuby a nezaváhal na jedinou vteřinu. Rychle přešel ke Klessovi, cestou vyndal svůj tvrdý úd. Klekl si, popadl mladíka za bradu a ten, než si stihl vůbec uvědomit, co se děje, měl rázem v ústech další tepající přirození. Než se opět začal dávit a přemýšlet, co na světě by mohlo být horšího, než tohle všechno, napadlo ho, kolik takto a podobných perverzních prasat, se může sejít na jednom místě.
Ukázalo se, k jeho smůle, že hodně.
Stařec měl v sobě překvapivě docela dost elánu a sil, vydržel dlouho. Hlasitě zahekal, když konečně dosáhl vyvrcholení. Chvilku se vydýchával, pak se pomalu zvedl, otřel si opocený obličej a pohlédl na Ziyara.
„Jaké to bylo?“ Zeptal se ho sedící muž, jak jinak než s úsměvem. Arpád mu zadýchaně a vřele poděkoval za tu možnost. Byl teď hodně spokojený sám se sebou, dnes se mu bude lehce usínat. Jen nohy se mu trochu třásly, rád by se po nezvyklé námaze posadil, ale křeslo tu bylo jen pro jeho pána. Moc mu to nevadilo, trochu se poupravil, nahodil svůj běžný důstojný výraz a vrátil se zpět na místo vedle Elby.
Na toho se teď Ziyar pootočil. „Nechceš se přidat? Obzvláště ty by sis to měl užít nejvíce,“ vyzval mladíka. Mlčky rázně zavrtěl hlavou. Když Ziyarovi tehdy říkal, co chce slyšet o Klessovi a jeho rodině, padla řeč i na jejich vztah, takže si Elbu spíše dobíral. Ten to věděl a snažil se si toho nevšímat. Stejně jako těch věcí, co teď zažíval Kless. Sám od sebe by tu nebyl, ale Čaroděj na tom trval. Elba si uvědomoval, že je jen dálší z nástrojů, kterým může chlapci ublížit a mrzelo ho to. Spousta věcí ho teď mrzela, když viděl, kam až věci zašly.
Zradil je. Zradil Klesse i zbytek Paramů. Udělal to vědomě a dobrovolně. Když před několika dny armáda vojáků, mířící na osadu prostupovala lesem, zrovna se potuloval kolem. Všimli si ho, neměl možnost utéct, mohl jen zahodit svůj život tím, že vytasí zbraň, bude bojovat v předem prohraném boji a kvůli hrdosti zemře. Nebo bude vyjednávat.
V kratičkém okamžiku přehodnotil celý svůj dosavadní život a začínal být zahořklý. A když uviděl množství vojáků, co se plížilo k hranicím osady, měl jasno. Nabídl se sám od sebe, že poskytne informace, o které bude Ziyar jistě stát, sám od sebe oslovil jednoho z vojáků. Jenže ho nenapadlo, že by to mohlo mít takové důsledky. Že se z toho stane přehlídka utrpení, krutosti a ponížení. A že do toho Ziyar zaplete dítě, milého, laskavého Tobeho, to mu na mysl nemohlo ani přijít.
Teď tu po celou dobu stál jako kamenná socha, vytesaná se zrakem upřeným do země. Neměl sílu se dívat, jak lidé, kteří jej znali a doprovázeli celý život, umírají. Nedokázal se postavit vlastní zodpovědnosti za Klessovo mučení, přestože ho drásalo. Byl příliš veliký zbabělec na to, aby byť okem zavadil a styděl se sám před sebou. Ale už bylo pozdě, teď už nemůže udělat nic, aby mu pomohl a přitom za to nezaplatil vlastním životem. Což byla věc, kterou nechtěl.
„Myslel jsem si to,“ řekl Ziyar, nijak překvapen. Byla by to sice větší zábava, co do vězňova utrpení, to bez pochyb, ale i tak se nezlobil. Kolem byla ještě spousta mužů.
Kless si myslel, že až chlap ve vestě dokončí svoje, bude po všem. Opět špatně odhadl Ziyarovu zvrácenost a krutost. Mezitím, co se mu mučitel dobýval do hrdla, dokázal zaslechnout Ziyarův hlas. Zaúpěl, když vyzval všechen, opravdu všechen zbytek přítomných, aby s ním naložili jak chtějí. Vlastně jim to přikázal a jeho nejhorší den v životě pokračoval, konec v nedohlednu.

2

Zvrhlíků a perverzáků, kteří se neostýchali ukojit na bezbranné oběti, tu bylo, bohužel, dost. Všichni, buď rychleji, či pomaleji, přistoupili k ležícímu Klessovi. Bylo tu pět vojáků, šest psovodů, kteří přikázali zůstat psům na místě, jeden chlap v kožené vestě, který už na mladíkovi pracoval a po chvíli dorazil i jeho kolega, který jej předtím krmil šlichtou.
Ze všech třinácti mužů, kteří teď měli možnost ho zneužít, se pouze tři nepokusili. A ne proto, že by chtěli vědomě vzdorovat Ziyarovu rozkazu, to by se neodvážili. Nýbrž pouze proto, že se jim, z různých důvodů, nepodařilo dostat rozkrok do funkčního stavu. Přes veškerou jejich námahu dlaněmi, se nedokázali vzrušit. Kdyby se jim to podařilo, udělali by to samé co zbytek.
Čaroděj si jich všiml a celkem podrážděně je vykázal ven. O jejich dalším osudu už poté nikdo nic nevěděl, ale dobře nedopadli.
Zbytek použitelných mužů, co do Klessova znásilnění, se začal chovat jako divoká zvěř, jako by snad mladík sám nebyl člověk, ale pouze nástroj k ukojení jejich nutkání. Začali se postrkovat, každý se chtěl dostat ke Klessovi jako první. Nakonec je muž, který právě ovládal mladíkovo hrdlo, musel okřiknout. Očividně byl, co se postavení týká, výše než vojáci a psovodi. Chlap se zvedl, když ostatní umlkli a zklidnili se, opustil svou pozici u vězňova obličeje a přesunul se k jeho pozadí. Kývl na svého kolegu, ten bez meškání zaujal jeho místo a pak stejně jako předtím Arpád, na jeden příraz do chlapce vnikl. Kless vykřikl bolestí, než mu ústa ucpalo další tvrdé vzrušení a začalo ho dávit. Z očí mu vytryskl další příval slz. Všechno ho bolelo; svázané ruce, na kterých už dlouho ležel, zbičovaná záda pálila jakoby z nich šlehaly plameny, noha, zavěšená za provaz se postupně odkrvovala a bolestivě brněla. Ze zbytku ucha mu stále tekla krev. Vespod byl dalším násilníkem drásán a rozerváván, že měl pocit, že už to dlouho nemůže vydržet. O bolestivých podlitinách a modřinách z bití, už díky všemu ostatnímu ani nevěděl.
Když si uvědomil kruh mužů kolem sebe, kteří se chystají nahradit ty právě se ukájející, pomyslel si, že tohle nemůže přežít. Snad ani nechtěl.
Ty bestie kolem, se nejprve snažili držet a při sledování mužů ve vestách se odvážili jen k přihlížení a sebeukájení. Stáli okolo a nemohli se dočkat, až na ně přijde řada. Kless cítil jejich pohledy, tu jejich nenasytnou zvrhlost a přál si alespoň omdlít. Napomenul se, když se začal propadat do stavu, kdy vnímal už jen to peklo, co se mu dělo a zapomínat na to, proč se mu děje. Zapomínal, že jeho bratříček je vedle v cele, k smrti vyděšený a nejspíše je na něm, jestli přežije. Takže to vydrží. Musí.
Tohle všechno jednou skončí, chopil se té myšlenky zuby nehty, když mu kožené vesty náruživě vrážely údy do těla. Jednou to skončí, Tobe se odsud dostane, možná i on. Pak najdou své sestry a už nikdy se neoddělí. Na tohle se upnul, na tuto, momentálně utopicky vyhlížející představu.
Kožená vesta, co okupovala jeho konečník, ho hlasitým zasténáním vytrhla z těchto myšlenek. Chlap naposledy přirazil a pak vyvrcholil do jeho útrob, načež se vydýchal a pak se stáhl. Jeho kolega ho následoval zhruba minutu poté, když se spokojeným smíchem potřísnil Klessův obličej. Oba muži se pak odebrali stranou a spokojeně sledovali, jak se kruh kolem vězně začal zmenšovat.
Kless už měl možná halucinace, ale přísahal by, že na vlastní oči viděl, jak mužům, nad ním stojícím, planou oči rudou září. Zaječel, když se na něj horda v momentě sesypala, každý chtěl dosáhnou svého jako první. Jako kdyby je ovládlo nějaké hromadné šílenství. Nikdo z nich nebral sebemenší ohledy, vzali si ho, jako hadrovou panu a neslyšeli jeho zoufalý křik.
Ziyar se v křesle napjal. Nečekal, že se z jeho sluhů tak lehce stanou zvířata, která vycítila moc, kterou nad Klessem právě mají. Byl tím ohromen, vyvalil smaragdové oči a jeho ústa se roztáhla v neuvěřitelném šíleném úsměvu. Bestialita těch lidí ho fascinovala a naprosto uspokojovala zároveň. Vrhli se na mladíka tak, že ho v jednu chvíli ani nemohl zahlédnout. Slyšel jen jeho zděšené výkřiky, které byly rázem umlčeny a nahrazeny typickým zvukem, jak se první z mužů probojoval ke svému potěšení.
„Počkejte!“ Zakřičel jeden z vojáků. Nato cosi zamumlal a pak se několik mužů vzdálilo od těla. Ziyar nemohl být nadšenější z jeho nápadu, z té podívané, co se chystala. Bylo to tak vzrušující.
Jeden psovod se nasoukal pod Klesse. Zbývající muži začali překvapivě spolupracovat, popadli mladíka a mírně ho nadzvedli. Psovod na nic nečekal, nasměroval svůj úd a zespodu ho vsunul dovnitř Klesse. Ten zaúpěl.
Vzápětí si voják, který předtím ostatní okřikl, klekl. Teď už mladík začal křičet naprostou agónií, když i druhý muž, za nepředstavitelné bolesti, dokázal vsunout své mužství. Kless nechápal, jak se mu to podařilo a bolestí prostě na pár chvil přestal dýchat. Dva muži naráz se teď začali pohybovat, vůbec si nevšímali krve, která nyní zmáčela jejich přirození, ostatní chlapce přidržovali a Kless byl teď doopravdy přesvědčen, že umře.
Podařilo se mu nadechnout, ale jen proto, aby křičel. Řval z plných plic, pokaždé, když se jeden z mužů pohnul byť o milimetr. Ječel tak, že Tobemu v cele už nepomáhalo choulit se otočený u mříží a dlaněmi si překrývat uši, aby neslyšel bratrův nářek. Sám nevěděl, co ho přimělo, aby se otočil. Klessův křik ho varoval a zároveň lákal, aby se podíval.
Moc nerozuměl tomu co spatřil, ale plačky vykřikl, když uviděl mladíka, jak trpí. Malou mezerou mezi stojícími muži se díval zrovna na jeho tvář. Jeho silný, statečný bratr křivil obličej nezměrnou bolestí, z očí mu tekly slzy. Z nosu krvácel, stejně jako z ucha, tvář měl na několika místech oteklou a hrající různými barvami podlitin a modřin. Tobe pevně stiskl mříže a plačky mezi ocelové tyče přitiskl hlavu. Přál si, aby toho nechali, aby už Klessovi neubližovali, aby tohle všechno prostě skončilo.
Elba výjimečně zvedl oči od země a všiml si hocha, přilepeného na mříži. Nepřemýšlel ani vteřinu a prostě se k cele, za zkoumavého Ziyarova pohledu, spěšně rozešel. Arpád se ušklíbl ale Čaroděj nijak nereagoval, když si Elba stoupl před celu a podíval se na klečícího chlapce. Ten se vylekal a prosebně k němu zvedl uslzené oči.
„Nedívej se,“ řekl bezbarvě muž. „Nesmíš se dívat.“
Tobe svěsil ramena a ještě okamžik na něj tupě zíral. Kdysi měl Elbu rád, byl jeden z těch mladíků v osadě, kteří si byli sem tam ochotni s dětmi hrát. Teď se ho jen bál a cítil vztek. Poslušně nakonec pustil kovové tyče, odšoural se k protější stěně cely a svezl se do sedu. Hlavu sklonil mezi kolena a plačíc si opět překryl uši. Elba ho sledoval a pak se mlčky opět postavil za Ziyarovo křeslo.
„Přestaň klopit zrak,“ oslovil ho Ziyar ostře. „Dívej se. Je to i tvá zásluha,“ řekl mu Čaroděj, který moc dobře věděl, že se muž na Klessovo mučení nemůže dívat. Elba pochopil, že ho teď trestá, za to, co udělal u Tobeho. Napřímil se a hodně se držel, aby zachoval kamennou tvář, když se počal dívat na události před sebou.
Kless přestal křičet. Už mu prostě došly síly. Teď jen vydával jakési chraptivé steny. Tělem mu proudila horkost a když na okamžik zvedl víčka, vidění měl rozmazané a dvojité. Hlasy bestií kolem byly zastřené.
Ti dva, co se do něj vměstnali už byli na pokraji a zanedlouho vyvrcholili. Opustili jeho útroby a psovod se vysoukal z pod něj. Chlapec na okamžik zůstal nehybně a vyčerpaně ležet na studeném kameni, jen zhluboka oddechoval. Zespodu krvácel a rudá tekutina se mísila s bílou kterou tam muži zanechali. Oči měl zavřené, už neměl sílu se ani pohnout, jenže zbývajících holomků bylo pořád hodně.
Rozlepil víčka, když ucítil, jak ho někdo zbavil provazu na noze. Ta rázem padla na zem a počala bolestivě brnět, jak se do ní vracel cit. Už byl v podstatě bezvládný, když ho otočili na břicho a rozřízli i pouta na rukou. Paže se mu svezli podél těla. Mohli si dovolit ho rozvázat, neměl sil aby vzdoroval. Zůstal mu jen obojek kolem krku.
Zbylých osm mužů, kteří čekali na své, jej pak postupně brutálně zbilo a znásilnilo.

3

Trvalo to několik hodin. Kless už byl jako hadrová panna, neschopen jakéhokoliv odporu. Když řekli ať otevře ústa, otevřel je, když mu přikázali, aby je uchopil za mužství a uspokojoval, udělal to. Byl jim naprosto odevzdaný a jen si přál, aby ho už nechali ležet, aby už nemusel pohnout ani prstem. Byl tak vyčerpaný.
Poslední z mužů nad ním zahekal, vyvrcholil a pak se zpocený a zadýchaný vzdálil ke všem ostatním. Klesse nechal ležet tak, jak ho použil a mladík se ani nepohnul. Vojáci se vrátili na místa u stěny, psovodi ke svým zvířatům. Všichni byli uspokojeni a udělali co měli.
Ziyar, který si během podívané, dokonce nechal přinést něco málo k snědku a džbán vína, se postavil, když zábava skončila. On sám se dosud Klesse ani nedotkl. Až teď k němu přiklekl a opatrně ho pohladil po vlasech. Mladík sebou při tom mírně cukl, to bylo vše. Díval se, ležíc na břiše, na Čaroděje prázdným pohledem.
„Vodu!“ Zavelel Ziyar a natáhl ruku, aniž by o mladíka odvrátil zrak. Do dlaně mu jeden z vojáků vložil kožený vak, který pak přitiskl ke Klessově ústům.
„Napij se. Musíš mít žízeň,“ řekl a naklonil vak. Voda se rozlila po Klessově obličeji a on při tom poslušně spolykal pár doušků. Ziyar se pousmál. Nadzvedl ruku a zbytek vody vylil Klessovi na hlavu.
Nebylo to příjemné, ale mladíka to trochu probralo. Mrkáním vyhnal tekutinu z očí a podíval se na Ziyara o něco přítomněji. První pokus promluvit, se mu nezdařil, vyšlo z něj pouhé zachrčení.
„Udělal jsem…“ vysoukal ze sebe konečně tiše, „...co jsi chtěl...Teď už mě můžeš...jen zabít…“ řekl namáhavě mezi těžkými nádechy. „Nech ho...jít…“
Prosil Ziyara pohledem, víc už prostě nedokázal. Jen doufat, že muž Tobeho propustí. Ziyar k jeho překvapení přikývl. Postavil se a pomalu se vydal k cele. Cestou sebral klíč od mříží, pak je odemkl a otevřel dokořán.
„Pojď,“ usmál se na hocha a mávl rukou, aby vyšel ven. Ten okamžik váhal. Nakonec však roztřeseně vstal a bojácně opustil celu. Hned jak byl venku, mu Ziyar položil dlaně na ramena, až se polekal a nechal se jím dovést před Klesse. Teď teprve plně spatřil jeho zbídačené tělo a tiše se opět rozplakal. Mladík, který mu byl celý život vzorem, ke kterému vzhlížel, teď vypadal příšerně. Dobitý, zraněný, vyčerpaný. Nahý před ním ležel a vypadal, že každou chvilkou vypustí duši. Tobe se snažil nevšímat jeho nahoty, přesto letmo přejel zrakem po celém těle. Naskočila mu husí kůže, když i jeho celá stehna byla pokryta krví a on se dovtípil, že to je důvod jeho agonického křiku, co předtím slyšel.
A přesto Kless vynaložil poslední zbytky sil, aby bolavé tělo zdvihl a opřel se o roztřesené paže. Namáhavě zvedl pravou ruku aby na Tobeho, stojíc rozechvěle před ním, dosáhl a pohladil ho po jemné, stále dětské tváři. Viděl jeho strach a lítost. Ve snaze ho ukonejšit se mu dokonce podařilo zvednout koutky rtů a pousmát se. Kless dal do těch pár chabých pohybů všechno.
„Bude to...dobrý,“ uklidňoval hocha těžce. Ten se slzami v očích přikývl a byl rád za jeho hřejivý dotek. Nejradši by se mu vrhl kolem krku a prostě ho jen držel, na ramenou mu však stále spočívaly Ziyarovi dlaně.
Ten si teď dřepl vedle Tobeho a přívětivě se usmál. „Jsi statečný chlapec,“ řekl jemně, jako kdyby mu nabízel sladkost. Tobe se na něj podíval a Kless napjatě čekal, jestli ho doopravdy propustí. Už mu nevěřil ani slovo, jen doufal.
„Tvůj bratr je moc hodný,“ promlouval k chlapci Čaroděj a jeho hlas byl jako med, plný milosrdenství. „Kéž bych takového měl. Nechal si hodně ubližovat, abys mohl odejít,“ Podíval se na Klesse a v očích mu zablesklo vítězoslavné zlo. Pak se opět vrátil k Tobemu.
Zvedl ruku a prstem ukázal na výklenek. „Vidíš ty schody tamhle? Není jich hodně, že? Možná tak osm, deset. Nahoře, na jejich konci, je mříž. Je odemčená.“ Znovu si k němu přiklekl, snažil se působit co nejvřeleji.
„Až ti řeknu, vyběhneš po těch schodech, jak nejrychleji můžeš. Budeš utíkat, jako o život, ano?“ poplácal Tobeho přátelsky po rameni. „Jsi šikovný hoch, určitě rychlý jako blesk. Až vyběhneš nahoru a otevřeš mříž, jsi volný. Nikdo tě nebude pronásledovat a můžeš jít kam se ti zlíbí.“
Tobe přikývl. Pohlédl pak na bratra a tázavě zpět na Ziyara. Čaroděj pochopil a uklidnil ho.
„Nemusíš se o něj bát, už mu nikdo nebude ubližovat. Brzy se setkáte,“ přislíbil mu a opět se podíval na zbídačeného vězně. Kless to nepostřehl, sledoval hocha a těšil se, až uslyší otevírající se mříž na vrchu schodiště. Na konec neviděl, ze své pozice dohlédl jen asi na čtyři schody.
Bude volný, jeho bratříček přežije. Jak se mu ulevilo, když teď věděl, že netrpěl nadarmo. Je jedno, co bude s ním, už nějak počítal s tím, že se ze Ziyarova hradu nedostane živý. Na tom ale nezáleží, jestliže bude Tobe na svobodě. Věnovali si poslední pohled, kterým ho Kless vyzval, aby udělal, co mu řekl Čaroděj. Utíkej, neboj se a utíkej, nemysli na nic jiného! Říkal mu v duchu mladík.
„Jsi připravený?“ Zeptal se hocha Ziyar. Ten nervozně přikývl. „Výborně! Dáme ti náskok,“ řekl a zvedl paži.
Jeho slova jako kdyby Klesse bodla. Vyděšeně se podíval na Čaroděje a vykřikl, když pochopil. Všechno se pak dělo strašně rychle, během několika vteřin a Tobe si toho ani nevšiml.
„Běž!“ Máchl Ziyar paží, jako kdyby odstartoval závod a hoch se rychle rozeběhl. Běžel opravdu rychle.
„NEEE!!!“ Zaječel Kless a vyhrkly mu slzy z očí, když asi za tři vteřiny po chlapci psovodi pobídli své psi a ti se kolem něj přehnali jako vítr. I oni byli rychlí. Rychlejší než Tobe.
Neviděl na vrchol schodiště a doufal, že bratr už je třeba venku. Doufal do poslední chvíle. Než uslyšel chlapcův zděšený křik. Umlkl a i když nechtěl, nikdy nechtěl slyšet něco takového, naprosto ztuhl, nebyl schopen se pohnout.
Jen se pažemi opíral o kamennou podlahu a s vytřeštěnýma očima poslouchal bratříčkův nářek, mísící se se zvuky šelem. Klesse zachvátil strašlivý třes, když o pár vteřin později chlapcův jekot utichl a bylo slyšet jen vrčení psů.
Mladík neplakal, nemohl. Stres, který ho naprosto ochromil a roztřásl jeho tělo, mu to nedovolil. Už ani nepřemýšlel, nemyslel. Jeho vnitřní hlas se vytratil. Poslední, co dokázal, než ho opustily poslední zbytky jakékoliv vůle bylo, že pootočil hlavu ke schodům. Viděl jen, jak po nich stéká krev, jeden schod po druhém a dole se hromadila v kaluž. Několikrát se pokusil popadnout dech, když jeho plíce přestaly spolupracovat.
Pak milosrdně omdlel.