1

Kless se pohyboval na hraně vědomí a nevědomí několik dalších dní. Horečka se sem tam opět objevila, ale nikdy už nebyla tak vysoká, aby znovu blouznil a Ravilovi se ji vždy zábaly podařilo zkrotit. Také se mu dařilo dostávat do něj více a více tekutin, za těch výjimečných okamžiků, kdy byl mladík jakž takž při vědomí. Jinak byl bez sebe, jestli omdléval nebo jen spal, nebyl muž schopen rozeznat.
Dobré bylo, že rány se hojily dobře. Kless měl štěstí, že se žádné jeho zranění příliš nezanítilo, a když, tak jen málo a Ravil si s tím ještě dokázal poradit. Obzvláště palec u nohy zprvu nevypadal vůbec dobře, ale při pravidelném čištění a za pomocí mužovi speciální masti, dokázal infekci nakonec zastavit. Dokonce se objevil kousek nového nehtu, z toho měl Ravil radost. Všechna ostatní zranění se hojila bez potíží.
Co však muži dělalo starost, bylo jídlo. Nevěděl, jak je to dlouho, co Kless jedl, když byl zajat, ale podle všeho, se mu hojných pokrmů jistě nedostávalo. U Ravila ležel už také několik dní a za tu dobu také nic nepozřel. Muž vlastně nechápal, kde jeho tělo bere sílu k zotavování. Rány se sice hojily, ale tělo samotné jako kdyby chřadlo. Den ode dne byl bledší, tváře měl propadlejší a kosti přes kůži stále viditelnější. Ravil věděl, že pokud do něj nedostane nějaké jídlo, budou mastičky a obvazy k ničemu.
Rozhodl se vydat na lov. Potřebuje čerstvé maso a tak se vybavil vším, co si obvykle brával, aby mohl naklást pasti. Než odešel, zkontroloval mladíka na lůžku. Neměl dobrý pocit z toho, že ho opouští, ale hoch tvrdě spal a on se uklidňoval, že bude jistě brzy zpět a je to pro jeho dobro. Odešel tedy mezi stromy, dále od chaty a doufal, že bude mít štěstí.
Když usoudil, že je dostatečně daleko, nakladl pár pastí v dostatečně veliké oblasti. Nastražil různé druhy - oka, s pomocí kamenů malé padací nástrahy, pasti s dřevěnými hroty. Teď už musel jen čekat. Modlil se, aby ukořistil alespoň malou veverku, či něco podobného.
Měl štěstí. A ani to netrvalo příliš dlouho, takže nebyl ještě tolik nervozní, že nechává Klesse samotného. Za necelou hodinu se do jednoho oka chytila slušná lasice. Ještě se zmítala, když k ní Ravil přišel, sundal z ní nástrahu a pak jí jením rychlým pohybem zlomil vaz, rychle a zkušeně, aby se netrápila. Nedělalo mu žádné potěšení zabíjet, ale tohle byla otázka přežití a on lovil jen když musel. Na druhou stranu, byl rád, že se mu něco podařilo ulovit. Vložil tělíčko do brašny, zlikvidoval ostatní pasti, aby se do nich zvířata zbytečně nechytala a vydal se zpět k chatě.
Nešel dovnitř, jen nakoukl, jestli se mezitím mladíkovi nepřitížilo. Vypadal stále stejně, tvrdě spal. Zavřel tedy dveře, odložil si a dal se do práce.
K samotné chatě kdysi postavil ještě malou stříšku, podepřenou kládami, které sloužili jako sloupy. Tam zpracovával své úlovky, ale také třeba odpočíval za teplých večerů, kdy se mu ještě nechtělo na kutě, nebo pracoval na něčem, co se dalo dělat v klidu a v sedě. Teď za dva připevněná očka pověsil chycené zvíře za zadní nohy. Svým ostrým nožem, jediným, který vlastnil a hýčkal si ho, lasici rozřízl, vyvrhl a následně stáhl z kůže. Tu odložil, později ji vydělá a zužitkuje, ničím neplýtval.
Přemýšlel, jak do Klesse něco dostat a napadlo ho, udělat z masa silný vývar. Ten by neměl mít problém pozřít a dostane tak do jeho těla nějaké živiny. Zbytek úlovku pak nasuší, na polévku by celé zvíře bylo zbytečné.
Došel pro vodu, rozdělal oheň a pak do kotlíku vložil maso a něco ze zásob zeleniny. Rozhodl se, že dá pokrmu dost času, aby měl sílu, kterou mladík potřebuje. Když bylo vše hotovo a v kotlíku začalo mírně bublat, posadil se na zem vedle ohně. Nikdy jen tak neztrácel čas, Ravil měl pořád co na práci, aby si mohl žít tak, jak si žil. A to dalo ve skutečnosti celkem dost práce. Jemu to nevadilo, bylo to pro něj kolikrát vlastně vysvobození, když na něj občas padly chmury a on se cítil osamělý. Když pak něco dělal, zaměstnal mysl a navíc vytvářel věci či nástroje, které mu jsou později k užitku.
Teď se natáhl pro, na první pohled, jakýsi spletenec proutí a pokračoval v rozdělané práci. Zručně překládal a dále splétal jednotlivé pruty, zatímco se chatkou rozvoněla vařící se polévka. Až práci dokončí, bude mít v rukách pěkný proutěný košík.

2

Pomalu otevřel oči. Spatřil nad sebou prkna, docela vysoko, poskládaná tak, jak dosud ještě nikdy neviděl. Okamžik se jen díval a přicházel k sobě.
Bolest. Ta se dostavila záhy. Silná a protivná, celé tělo měl rozlámané. Záda i hruď ho pálily, i bez pohybu se mu trochu zamotala hlava a vidění se na krátký okamžik rozostřilo. Chtěl zvednout ruku, ale končetiny měl jako z olova, bylo to příliš namáhavé.
Jsem mrtvý, určitě, pomyslel si. Ale takto si smrt nepředstavoval. Rozhodně by si nepomyslel, že až bude po všem, bude se cítit tak mizerně. A že místo, kde po smrti procitne, bude vypadat takto. Byl zklamaný, že po to všem nepřišla nějaká úleva. Všechno si pamatoval. Vše až do chvíle, kdy naposledy viděl Ziyara, jak odchází ze dveří kobky. Pak už si nevybavil nic. Kéž by i vše předtím zapomněl, zoufal v mysli a rozbolelo ho srdce žalem. Teď je ale tady a přes vše co cítil byl zvědaví, zda by mohl udělat něco, aby mu bylo lépe. Třeba to bude jednodušší, než vypadá, je přeci mrtvý.
„Kde...kde to... jsem?“ Přinutil se rozpohybovat hlasivky a překvapilo ho, jak strašně namáhavé to je. Svůj hlas nepoznával, byl zastřený a slabý. Uslyšel pohyb a přinutil se pootočit hlavou. U jeho nohou se napřímila postava a on se polekal. Na první pohled nedokázal vůbec rozeznat jakoukoliv tvář a osoba, která se teď k němu začala přibližovat, mu připadala až nelidsky obrovská. Mysl, zmítaná horkostí, se mu na okamžik splašila a jeho napadlo, že je to jistě nějaký démon. Vyděšeně vytřeštil oči a zalapal po dechu. Byl příliš slabý a tělo příliš bolelo na to, aby se mohl bránit.
Postava se stále přibližovala a následně vztáhla ruku. Za nesmírného strachu pevně sevřel víčka a očekával nejhorší. Zatajil dech.
Kdyby měl silnější hlas, vyjekl by, když ucítil dotyk na čele a hned na to na tváři.
„Zase hoříš. Ale už to není tak zlé,“ uslyšel a cítil, jak se ruka vzdálila. Začal prudce oddechovat a nakonec se trochu zmateně, přinutil otevřít oči, když se dál nic nedělo.
Podíval se na postavu, co se k němu skláněla a najednou neviděl žádné temné smrtelné stvoření. Teď se díval do tváře mírně se usmívajícímu muži, který mu navíc připadal povědomý.
„Ravil?“ Vyslovil tiše, když si po chvilce spojil obličej se jménem. Ale jak to? Pomyslel si. To není možné…
„Zdravím tě, příteli,“ zazubil se na něj muž ještě více, potěšený, že konečně opravdu vnímá a navíc jej poznal. Tolik se mu ulevilo, za všechny ty dny, kdy byl Kless bez sebe a on měl strach, že jeho schopnosti léčitele nebudou stačit. V jednom okamžiku ho napadlo, že nad tímhle klukem musí stát nějaká vyšší moc a pomáhat mu, jinak by na něj nenarazil a neuzdravil ho.
Něco takového by Ravila ani nenapadlo, kdyby měl tušení, čím vším si Kless prošel.
„Jak?…“ Mladík stále nechápal. „Nejsem mrtvý?“ Zeptal se vážně. Byl pořád trochu otupělý a ta otázka mu v tu chvíli přišla naprosto racionální. Ravila však rozesmála.
„Tak to by mě, po vší té snaze, moc nepotěšilo. Ne, Klessi,“ umírnil svůj smích, „teď už jsi v bezpečí a brzy budeš v pořádku.“ Ujistil ho jemně. Aniž by tušil, že hoch necítí žádnou úlevu či radost. Teď byl jen unavený, jinak zcela prázdný.
Měl spoustu otázek, ale žalostně málo sil, aby je teď pokládal. Ravil zpozoroval, jak zavřel oči a srovnal mu kožešinu, kterou byl přikrytý.
„Odpočiň si,“ řekl jemně, „za chvíli tě vzbudím, aby ses najedl.“
Poslední slova jeho věty už Kless nepostřehl, usnul. Ravil se nad ním napřímil a pak se vrátil k práci. Cítil se skvěle, měl dobrou náladu a velikou radost z Klessova úspěšného zotavování. Zamíchal polévkou, než se usadil a opět se dal do splétání košíku. V tuto chvíli ještě nemohl tušit, že chlapcovo tělo se sice léčí, ale jeho duše je rozervaná na kousky. A to žádná z jeho mastí nespraví.

3

Po nějaké chvíli usoudil, že vývar už je dost silný, aby dal mladíkovi co nejvíce. Nabral tedy misku, nechal ji trochu vychladnout a pak si sedl na kraj lůžka. Sáhl Klessovi na čelo a spokojeně zjistil, že horečka zase o něco klesla. Teď už jen zbývalo, aby se aspoň trochu najedl.
„Klessi,“ řekl a položil mu dlaň na rameno. Když se ne a ne probudit z tvrdého spánku, trochu, jen mírně s ním zatřásl, dokud chlapec pomalu neotevřel oči.
„Musíš něco sníst,“ vysvětlil mu důvod probuzení a natáhl se pro misku a lžíci.
Mladík svraštil obočí. Všechno tolik bolelo. A jak se Ravil zmínil o jídle, k tomu všemu se mu ještě udělalo nevolno. Jen si představil, že by něco pozřel a žaludek se mu obracel vzhůru nohama.
„Ne…“ vydechl odmítavě.
To Ravila zachmuřilo. „No tak. Jen trochu polévky. Nejedl jsi strašně dlouho,“ snažil se ho trpělivě přesvědčit.
Kless pomalu zavrtěl hlavou. „Nemůžu,“ řekl slabě.
To si však Ravil vyložil po svém. Ani ho nenapadlo, že by mladík jíst nechtěl a jeho odpověď pochopil tak, že není schopen. Věděl, že nemá sílu vzít dřevěnou lžíci do ruky, natož se posadit a sám se najíst. Na nic tedy nečekal, nabral polévku a než stačil Kless říci něco dalšího, nalil mu obsah lžíce pomalu do pootevřených úst.
„Já vím, to nevadí. Pomůžu ti,“ řekl s nejlepšími úmysly muž a už nabíral další sousto. Kless se ani nestačil bránit, ale jak už měl tekutinu v puse, musel ji polknout.
Ztuhl, když se mu chuť rozprostřela na jazyku a následně se mu tělem rozjelo teplo. Čekal, že se žaludek každou chvilkou začne bránit a on vše vyzvrátí zpět. K jeho překvapení se tak nestalo a nakonec musel uznat, že to bylo celkem příjemné. Aniž by to stihl celé nějak zhodnotit, další lžíce polévky mu proudila do krku. Pak další a další.
Jeho už tak dlouho prázdné břicho jakoby se začalo, všemu navzdory, radovat a jestli se říká, že s jídlem roste chuť, u Klesse to platilo dvojnásob. V mysli to nechtěl. Ve skutečnosti se tomu chtěl tak moc bránit. Jenže tělo si žádalo své a jak jednou ochutnal, chtěl víc a víc, až nakonec spořádal celou misku.
„To je ono,“ chválil Ravil, aniž by věděl, jaký boj mezitím Kless vedl. „To prozatím stačí. Bojím se, aby ti nebylo zle, kdyby sis dal najednou moc.“ Vstal, aby položil misku na stůl a pak si znovu přisedl. Chvilku mlčeli, Kless zavíral oči a vypadalo to, že usne. Pak je ale vždy znovu otevřel.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se ho muž starostlivě. „Bolí to hodně?“
Bolelo to moc. A nejvíc ze všeho jeho rozervané srdce, ale s tím muž stejně nic neudělá a Kless neměl sílu ani chuť o tom mluvit.
„Jak jsem se sem dostal?“ Zeptal se namísto odpovědi. Pochyboval, že by Ravil zaútočil na hrad, nějakým zázrakem překonal všechny nepřátele a vysvobodil ho. Tak jak je možné, že se k němu dostal?
„Na nic si nevzpomínáš? Pravda, byl jsi celou dobu v bezvědomí,“ uvědomil si muž.
„Nevím ani, jak jsem se dostal z hradu…“ vydechl těžce mladík. Pokoušel se vybavit si něco po Ziyarově odchodu z kobky, ale mysl měl prázdnou. Lovil v ní vzpomínky, které neměl. Rozbolela ho hlava. Ravil si všiml jeho výrazu, znepokojeně vraštil obočí.
„Měl by sis odpočinout. Až ti bude lépe, všechno ti povím, na mluvení bude dost času později. Nejdůležitější je, že už jsi v bezpečí,“ usmál se vlídně, téměř konejšivě.
Kless byl zvědavý a stále ho tížila spousta otázek, uznal ale, že se necítí dobře a Ravil má pravdu. Chce spát, jen a jen spát.
Netrvalo dlouho, pár kratičkých minut a doopravdy usnul. Ravil počkal, až bude opět pravidelně oddechovat, nějak se mu nechtělo jej opouštět, když byl ještě vzhůru. Připadalo by mu, že ho nějakým způsobem nechává napospas a tak raději sečkal.
Byl rád, že jde zatím vše dobře a z toho, že do Klesse dostal i jen hloupou polévku byl nadšený. Přesto vycítil, že něco není v pořádku. Snad to bylo v jeho očích. Bylo v nich jakési prázdno a temno, které si nedokázal vysvětlit. Ani tenkrát, když se poprvé setkali a Kless věděl, že jde nejspíše na jistou smrt, nebyl jeho pohled tak prázdný a beznadějný, jako teď. Věděl, že to není jen kvůli bolesti ze zranění či slabosti, která ho teď svírala. Vzpomněl si na slova, která při blouznění bolestně šeptal, na jména, která s žalostí proudila z jeho úst. Ravil nebyl hloupý. Spojil si dvě a dvě dohromady a došlo mu, že pod zuboženým zevnějškem se skrývají daleko hlubší rány. Jeho zranění “tam dole“ s tím má jistě také co dočinění. Díval se na chlapce a hlavou se mu honilo, co za hrůzy musel zažít, aby se mu v očích objevilo takové zoufalé prázdno. Muž pocítil lítost a začal doufat, že i s tím mu jednou dokáže pomoci, třebaže ne hned. Povzdechl si. Pak vyšel ven a dal se do práce na malých záhoncích zahrádky, které bylo třeba vyplet. Teď spíše proto, aby přišel na jiné myšlenky.

4

Nevěděl, jak dlouho nořil prsty do hlíny. Ale práce jej uklidňovala a uspokojovala natolik, že mohlo uběhnout pár hodin. Když skončil, cítil se lépe. Došel si k žlabu umýt ruce a rovnou nabral vodu do vlastnoručně vyrobeného vědra, když uslyšel křik. Děsivý drásavý jekot se linul z chaty a jemu při tom zvuku přejel mráz po zádech. Na nic nečekal, ve vteřině se rozeběhl dovnitř, převrhl při tom vědro až se všechna voda opět vylila a vsákla do země.
Horlivě rozrazil dveře do chaty, výkřiky neustávaly. Bodaly jej do uší a zněly, jako kdyby Klessovi trhaly paže za živa. Spatřil mladíka, zmítajícího se v noční můře. Z hrdla se mu dral žalostný jekot, naplněný bolestí a utrpením. Ravil přiběhl k lůžku a viděl, jak mu zpod zavřených očí kanou slzy.
„Klessi! No tak, Klessi,“ přiklekl k němu a snažil se ho probudit. Jeho hlas se ztrácel v dalších vlnách křiku. Bylo to děsivé. Ravil se snažil být opatrný, ale musel použít hrubší sílu, aby chlapce vymanil ze spárů té noční můry. Popadl ho za ramena a zatřásl jím, při tom opět, teď mnohem hlasitěji vyřkl jeho jméno.
Ve vteřině křik ustal a chlapcovi oči se doširoka otevřely, stále otřeseny příšerným snem, zaplaveny slzami. Vyděšeně se díval Ravilovi do tváře, nemohl si uvědomit co se děje. Právě znovu prožil, tak živě, tak uvěřitelně, ta zvěrstva z kobky a najednou hleděl muži do ustaraného obličeje.
„To nic,“ uklidňoval ho Ravil. Mladík se celý třásl, sotva hrůzou dýchal. „Byl to sen. Jenom sen, jsi v bezpečí,“ konejšil ho jemně muž. Nejradši by ho objal, dodal mu tím pocit jistoty. Kless ještě párkrát vyjeveně zamrkal. Pak konečně rozpoznal realitu a úlevně dlouze vydechl. Znaveně při tom zavřel oči. Bylo mu do pláče, ale plakat nechtěl. Jen zapomenout, nebo přestat myslet na výjevy, které mu mysl vracela. Nevšiml si, že se Ravil vzdálil, až když se posadil na lůžko, znovu otevřel oči.
„Napij se,“ podával mu misku s vodou. Kless ji mlčky přijal a nechal si od něj podepřít hlavu, aby mohl spolykat pár doušků.
„Už je to lepší?“
Kless nevěděl, co odpovědět a vlastně ani odpovídat nechtěl. Nepřál si o tom vůbec mluvit, bylo mu mizerně. Ravil to na něm poznal a byl dost chytrý na to, aby se dál neptal. Měl však obavy z toho, tak se sebou Kless zmítal, zda si při tom nepodráždil hojící se zranění.
„Chtěl bych se ti podívat na rány. Mohu?“ Zeptal se opatrně a poněkud sklesle, protože mu bylo líto jeho utrpení. Kless, s pohledem upřeným kamsi do dálky jako kdyby ho nevnímal. Pak ale neochotně přikývl.
Muž došel pro své masti a zbylé kusy košil. Začal ránu po ráně kontrolovat, ošetřovat a převazovat jednotlivá zranění. I on mlčel, jen sem tam mladíkovi řekl, ať pootočí hlavu, nebo že ho otočí na bok, kvůli zádům. Ucho, hrudník a palec vypadaly v pořádku. I po modřinách už se stopy vytrácely. Teď kontroloval záda. Ta se hojila hůře, protože na nich hoch ležel, ale i tak vypadala lépe a hojení bylo na dobré cestě. Zbývalo poslední místo.
„Ne!“ Ozval se najednou důrazným šeptem Kless, když odhrnul přikrývku. Ravil chápal, že je to velice choulostivé a specifické poranění. Ale i to bylo potřeba ošetřit.
„Promiň. Ale měl bych -“
„Já sám,“ přerušil ho tiše a rezignovaně mladík. I on chápal Ravilovy důvody, ale představa, že se ho tam jen dotkne, pro něj byla devastující. Příliš se styděl za původ toho zranění, věděl, že muž ví, jak k němu přišel. A nechtěl tam cítit další cizí ruce.
Samozřejmě si byl vědom, že Ravil ho už předtím ošetřoval. Cítil látku mezi hýžděmi, kterou mu tam přiložil, aby zastavil krvácení. Ale už nechce, aby na něj dále sahal, teď, když už je při vědomí. Ravil přikývl a opět ho zakryl kožešinou.
Kless se mu nedokázal podívat do očí, celé to bylo až moc nepříjemné a potupné. Namáhavě zvedl ruku a pod záštitou přikrývky si sáhl do oněch míst. Vytáhl kus látky, na kterém zůstalo už jen pár malých skvrnek krve a rovnou jej podal Ravilovi, na kterého ani nepohlédl. Pak nabral na prsty trochu masti z misky, kterou mu muž podával a jeho dlaň znovu zaplula pod kožešinu. Musel se na boku trochu schoulit, aby dosáhl na to správné místo a celé to pro něj bylo namáhavé. Nakonec ruku opět vytáhl a Ravil mu otřel prsty od zbylé masti.
„Už bych to nezakrýval, ať může rána dýchat,“ řekl jen muž a vstal, aby odnesl kalíšky zpět do spíže. Když odešel, Kless, stále ležící na boku, se poprvé podíval na svou dlaň.
Nepoznával ji a pohled na vlastní paži jej téměř vyděsil. Přestože byl vyčerpaný, přinutil se sám položit zpět na záda a před svůj zrak zvednout i druhou ruku. Kdyby je necítil, přísahal by, že nejsou jeho. Byly tak vyzáblé, slabé. Na hřbetech dlaní mohl spatřit každou kost a šlachu. Zápěstí byla tak útlá, jako tenké klacíky a kůže měla podobu tenoučké látky.
Se strachem, velice pomalu, si sáhl na obličej. Jen pouhým hmatem si uvědomil propadlé tváře a když se dotkl vlastního hrudníku, leknutím skoro ucukl. S hrůzou přejel po jednotlivých žebrech, hluboce propadlém břiše a jasně hmatatelné pánvi.
Tohle je jeho tělo? Tahle kostra potažená kůží, to je skutečně on?
Nepoznával sám sebe. Připadal si najednou jako skořápka, jen jako něco, co zbylo. Tohle z něj udělali, jen stín, pouhopouhý úlomek toho, čím býval. Přišlo mu to neskutečné a zároveň tak pravdivé, tak jasné.
Stal se tím, čím Ziyar chtěl. Prázdnem naplněným jen zármutkem, bolestí a výčitkami. Živou nicotou.
Když se Ravil vrátil ze spíše, mladík hleděl do prkenného stropu. Vypadal jako mrtvý, prázdný pohled upřený vzhůru, bez známek jakéhokoliv pocitu, výrazu. Jakoby usnul s otevřenýma očima. Byl to děsivý pohled a Ravila znepokojil.
„Klessi?“ Oslovil ho tiše, bázlivě.
Mladík ani nemrkl, ani o sebemenší milimetr se nepohnul, jako kdyby ho ani neslyšel. Muž se zamračil a opatrně přistoupil k lůžku. Až na poslední chvíli přeci jen spatřil nepatrný pohyb. Bodlo ho u srdce. Kless se stále nehýbal, pořád upřeně zíral do stropu. Zásadní změna byla v tom, že mu po tváři začaly stékat veliké slzy. Ani se nezajíkl, jen prostě mlčky ležel a jeho líce smáčela slaná voda.
Ravil pochopil, že teď mu nepomůže, přestože si to moc přál. Nadechl se, že něco řekne, ale pak si to rozmyslel. Nějak cítil, že Kless momentálně nestojí o jeho slova ani o jeho přítomnost. I na něj toho bylo moc. V chatce byl teď vzduch nedýchatelný, zatížený utrpením a bezmocí. Ravil musel ven.
Spěšně se otočil, vyšel ven a tam se zlomil v pase. Musel se opřít o kolena a zalapal po dechu, až měl konečně pocit, že se mu dostává trochu vzduchu do plic. Ten pohled na mladíka tentokrát už prostě nezvládl. Bylo v něm tak moc špatného, tolik lidského neštěstí, že i jemu dalo hodně přemáhání, aby se nad jeho osudem nerozplakal. Bylo to až moc silné.
Musel dojít ke žlabu, aby nabral do rukou studenou vodu a opláchl si obličej, trochu se tak vzpamatoval. Teď se mu rozhodně nechtělo vracet dovnitř, hlavně proto, že nevěděl co by měl dělat. Cítil se tak bezmocný. Sedl si na lavici pod stříšku a bezděčně se díval na zapadající slunce, ruce složené v klíně. Nemyslel to nijak zle, ale teď byl z toho všeho sám tak na dně, že si přál, aby mladík mezitím usnul a on se znovu nemusel dívat do těch prázdných očí. Připadal si jako zbabělec, ale opravdu v to doufal.

5

Nemohl tam sedět věčně. Jednou se rozhodl, že mu pomůže a cítil, že je to správné. Musí se sebrat, být silný kvůli němu, vždyť ho bude potřebovat. Zavrtěl hlavou aby se trochu vzchopil, odhodlaně se plácl do stehen a vstal. Slunce už téměř zapadlo, takže popadl sekeru, opřenou o stěnu chaty a šel naštípat dříví.
Dovnitř vešel s plnou náručí polínek a rovnou si klekl k ohništi. K jeho úlevě Kless opravdu spal. Měl by se opět najíst, dát si znovu alespoň trochu vývaru, ale Ravil teď neměl sílu ani chuť ho budit. Polévka se stejně musí nejprve ohřát, takže zabil čas rozděláváním ohně a jejím ohřevem. Zadumaně seděl u ohniště a dřevěnou lžící mimoděk míchal v kotlíku, když se ozval slabý hlas.
„Řekni mi, jak jsem se sem dostal,“ řekl Kless tiše. Ravil vzhlédl od plamenů a podíval se na něj. Chlapec mu pohled neopětoval, s pootočenou hlavou zíral do prázdna a přesto vypadal, že čeká na jeho slova.
„Nejdřív se najez,“ nabídl mu muž a zadíval se do kotlíku. Měl náladu na bodu mrazu a i přes svou bujarou povahu se teď ani jemu nechtělo moc mluvit.
„Ne,“ řekl Kless. Neznělo to však jako odpor, spíš jen jakési konstatování, které o to víc nedávalo námět k diskuzi. Ravil si povzdechl.
„Byl jsem v údolí hradu, když jsem zahlédl, jak tě shodili z kopce,“ začal vyprávět. Následně mu pověděl vše tak, jak se věci udály. Že čekal, až padne tma, že ho pak celou cestu nesl. Záměrně ale vynechal věci předtím, to, že byl v jeho vesnici i to, že na něj vlastně celou dobu čekal. Nechtěl mu to říkat, protože si byl jist, že by ho zmínka o domově rozrušila. Nepokládal za dobrý nápad vůbec mu prozrazovat dění před tím, než se usídlil pod kopcem.
„Bylo veliké štěstí. Náhoda, že jsem tam zrovna byl,“ hrál na tuto notu.
„Štěstí,“ zopakoval Kless, který po celou dobu Ravilova vyprávění mlčel. Teď to slovo poválel v ústech, kde mu nepříjemně zhořklo. „Štěstí…“ zašeptal znovu, ale spíše už pro sebe. Ravil k němu vzhlédl. Díval se, trochu překvapeně, jak se hoch s námahou otočil na bok. Ležel teď k němu zády a dál už neřekl nic. Muž ho rozpačitě sledoval.
„Naberu ti polévku,“ řekl nakonec, vstal a popadl misku. Chystal se ji naplnit, když ho opět zarazil sotva slyšitelný hlas.
„Ne,“ zněl stejně bezbarvě jako předtím. Ravil pochopil, že nemá smysl se s ním dohadovat. Opět si mrzutě povzdechl. Misku nakonec stejně naplnil a sedl si na lavici, kde se pustil do jídla. Polknul pár lžic a pohlédl na Klesse, který mezitím znovu usnul. Jenž ani jemu nechutnalo. Při tom všem, při té nesnesitelně tíživé atmosféře se mu pokrm znechutil. Bezděčně a registrovaně hodil lžíci na stul, odsunul misku stranou a zabořil obličej do dlaní.
Chvilku jen tak zíral, pak to vzdal. Nachystal si spaní u ohniště, lehl si a zadíval se do plamenů. Zakrátko se mu sice podařilo usnout, ale jen slabým spánkem. A nedřímal dlouho. Zakrátko ho probudilo Klessovo vzdychání a naříkání. Měl zase noční můry.
Ravil se posadil a sledoval ho. Přemýšlel, jestli se mu dá vůbec nějak pomoci. Tohle se bude opakovat, pořád a pořád, to už věděl. Musel to ale přeci zkusit. Nemůže se dívat jak se trápí, takže vstal a naklonil se k mladíkovi, který vraštil obličej a na čele se mu, v mírném světle ohně, leskl pot. Velice jemně jej setřel a zjistil tak alespoň, že nemá horečku. Nechtěl ho budit, chtěl jen, aby se jeho mysl zklidnila a tak se sklonil k jeho uchu a zašeptal:
„To nic, Klessi. Jsi v bezpečí. Je to jen sen,“ řekl tiše a nečekal, že by to pomohlo. K jeho překvapení se hoch párkrát zhluboka nadechl, pak se přestal zmítat, svaly v obličeji se uvolnily a on se zklidnil. Možná ho slyšel ze spaní a jeho podvědomí to ukonejšilo, protože teď už byl klidný a pravidelně oddechoval.
Ravila to potěšilo. Srovnal mu přikrývku a pak se vrátil na své místo u ohně. Byl rád, že ho dokázal takhle upokojit. Zavřel oči a znovu se propadl do říše snů. Dnes mu však nebylo dopřáno se pořádně vyspat.
Mladík ho té noci vzbudil ještě několikrát. Měl strašlivé sny, či spíše vzpomínky. Ravila to štvalo, ne však, že by mu to zazlíval, věděl, že on za to nemůže. Spíše mu bylo líto, že se trápí. Muž byl trpělivý, pokaždé vstal a pokaždé se mu podařilo několika tichými slovy Klesse opět uklidnit. Jenže byl už sám tak unavený, že když se musel zvednout snad po šesté, zpátky na zem už se nevrátil. Lehl si na bok vedle chlapce, ležel na kraji, aby měl mladík dost prostoru a jen co ho znovu zklidnil, usnul vedle něj. Až k brzkému ránu zabral opravdu tvrdě, to už se Klessovi sny znovu neozvaly. Spal nerušeně i když mladík vedle něj otevřel oči.
Bolela ho hlava. Byl celý rozlámaný a rozhodně se necítil odpočatý. Všechny zlé sny, které za celou noc měl, se mu slily do jednoho a on měl pocit, že ani nespal. Místo toho mu připadalo, že všechny události z hradu znovu zažil, až když se úplně probral, uvědomil si, že je v Ravilově chatce.
Tělo měl slabé, ale natolik ztuhlé, po dnech ležení, že ho to donutilo sebrat síly a rozhýbat se. Otočil se na bok a zapřel se o loket. V ten okamžik jím na několika místech projela bolest, ale ne tak silná a dala se zvládnout. Překonal ji a podařilo se mu posadit, jednou paží se stále opíral. Rozhlédl se a až teď si všiml, že muž leží vedle něj. Tvrdě spal.
Klesse to překvapilo, na druhou stranu, došlo mu, že musel celou dobu spát na zemi. Už ho to nejspíš přestalo bavit a chtěl si pořádně odpočinout. Nevadilo mu to, vždyť on tu byl doma a Kless mu už dlouho zabíral místo na spaní.
Nechal ho spát a konečně si pořádně prohlédl vnitřek chaty. Dokud ležel, viděl jen málo. Byl tím prostorem zaujat, dosud takové obydlí neviděl a i některé předměty ho překvapily. Třeba lavice a stůl. O nich věděl, že existují, ale Paramové je nikdy nestavěli. Nepotřebovali je a sotva by se vešli do jejich příbytků. Podíval se na zem, byla sice z hlíny, ale po trávě ani stopy a udusaná a tvrdá tak, že se na pár místech dokonce leskla. Když se pak rozhlédl po stěnách a stropě, připustil že by ho nikdy nenapadlo, využít dřevo tímto způsobem. Obydlí Paramů byla sice stabilní, dobře chránila před deštěm i zadržovala teplo, ale připomínala spíše jakési stany. Tohle byla pro Klesse budova a po Ziyarově hradu to byla největší stavba, jakou kdy viděl. Bylo to fascinující.
Jak se rozhlížel, pohled mu nakonec spočinul na stole. Všiml si misky a uvědomil si, že má žízeň. V puse měl sucho a vzpomněl si na jeden okamžik, když byl v polovědomí. Z takové misky mu Ravil dával pít. Podíval se na spícího muže a pak zpět na stůl.
Je to jen kousíček. Dva tři kroky, to přeci zvládne. Přeci doopravdy není taková troska, aby tam nedokázal dojít. Odhodlaně odhrnul kožešinu. Snažil se při tom nevšímat si vlastní nahoty. Dojde tam, napije se a pak se vrátí zpátky na lůžko, kde se zakryje. Ravil to ani nepostřehne. Přes bolest a ztuhlost spustil nohy na zem a opravdu věřil, že to zvládne. Věděl, že je slabý a strašlivě pohubl, jenže si dosud neuvědomil, kolik dlouhých dní byl v bezvědomí, jak moc byla jeho zranění vážná a vyčerpala jeho tělo. Svaly, kterými kdysi disponoval, nyní v podstatě zmizely.
Zapřel se rukama a napomínal se, že tohle není výšlap na vrchol hory, ale jen vstávání a podařilo se mu dostat na nohy. Ty se rázem silně roztřásly a on pochopil, jak špatně na tom doopravdy je. Během další sekundy už se neudržel a s hlasitým heknutím tvrdě dopadl na podlahu. Ravila ty zvuky probudily.
Vymrštil se do sedu, protože ho vyděsilo, že Kless neleží vedle něj. Natáhl krk, když uslyšel jak se mladík snaží znovu zvednout, ale nedaří se mu to.
„Co to děláš?“ Vyskočil z lůžka a jedním rychlým krokem byl u chlapce. Natáhl ruce, aby mu pomohl, ale překvapením se stáhl, když se mladík ohnal. Nejprve mu neviděl do obličeje, byl skloněný k zemi a dlouhé vlasy mu halily tvář.
„Nesahej na mě!“ Prohlásil zlostně a Ravil se jeho pohledu skoro lekl. V očích mu plála zlost, skoro nenávist a to muže zarazilo. Mírně se pokusil znovu se ho dotknout a pomoci mu zpět na lůžko, ale Kless ho opět vztekle mávnutím ruky odstrčil.
„Co to děláš, Klessi?“ Zeptal se znovu Ravil a bylo mu líto jeho zloby. Nechápal, proč je tak nepřátelský. „Chci ti jen pomoct.“
Hoch si podrážděně odfrkl a stále se snažil zvednout. Dokázal se však jen posadit a vyčerpaně se opřít o pelest lůžka. Na nohy se vyškrábat nedokázal. Ravil sledoval jeho zoufalství a nedalo mu to. Hlodala v něm zvědavost, v čem pramení jeho chování.
„Proč se na mě zlobíš?“ Zeptal se potichu.
Kless zvedl dosud svěšenou hlavu a zadíval se mu do očí. Jeho vlastní pohled byl unavený, byla v něm zlost, ale také hluboká bolest.
„Nenávidím tě.“ Řekl jen tiše. V očích se mu zaleskly slzy.