1

„To maso je odporné,“ ušklíbl se znechuceně Ziyar a odsunul talíř stranou. „Jako podešev.“
Elba, který stál po jeho boku jídlo ihned vzal a odnesl ze stolu, aby zmizelo z pánových očí. „Budete si tedy přát něco jiného?“ Zeptal se ho uctivě. Muž v čele honosného stolu zavrtěl hlavou.
„Přešla mě chuť,“ řekl a vstal. Došel pomalu ke krbu, kde plápolal oheň a zadíval se do plamenů. Ty ho vždy fascinovaly, jejich barva, to jak tančí v němém rytmu, jakou moc mají nad dřevem, které postupně požírají.
Zvedl paže nad hlavu a dlouze, téměř labužnicky se protáhl. „Ta má záda, jsou tak ztuhlá,“ pronesl a začal knoflík po knoflíku rozepínat svůj háv. Zdobená a lesklá látka mu sklouzla z ramen, přešel ke křeslu, kde se posadil a pokynul Elbovi.
Ten věděl co má dělat. Nahřál si nejprve dlaně u plamenů, pak vzal lahvičku vonného oleje, postavil se za Ziyara a už zkušeně začal svému pánu mnout ramena a krk. Ten po chvilce úlevně vydechl a pousmál se.
„Máš zlaté ruce. Překvapivě jemné, na to, jak jsou veliké,“ pronesl a nahnul se ke stolku, kde popadl pohár s vínem. Upil a nechal se dál rozmazlovat.
„Děkuji, pane,“ odpověděl Elba netečně. V hlavě se mu mezitím nechtěně vybavil Klessův obličej, když mu kdysi říkával totéž.
Myslel na něj často, ač nechtěl. Vzpomínat na něj bylo bolestivé a ještě bolestivější byly výčitky, které při tom měl. Když ho tehdy, ještě před útokem zradil, nevěděl, do čeho jde. Mělo ho to napadnout, mělo mu dojít, jak krutý Ziyar je, ale v ten moment na to ani nepomyslel. Nemyslel tehdy na nic.
Když pak viděl na čem se přičinil, už bylo pozdě. Už nemohl couvnout, přestože by snad i chtěl. Měl zato, že to bude všechno jinak, rozhodně nepočítal s tím, že bude nakonec součástí toho představení. Doufal, že bude prostě mimo dění a až se situace kolem jeho bývalého domova uklidní, začne nový život. Bude spokojeně sloužit pánu, který je mocný a který má budoucnost a u kterého je čest, být v jeho stínu. Po tom osudném dni bylo ale všechno jinak.
Ziyar byl krutý i ke svým vlastním lidem. V Elbově případě se to projevovalo právě tím, že ho nutil být součástí mučení a zabíjení nevinných. Čarodějovi dělalo moc dobře, že se k němu Elba přidal, rozhodl se mu sloužit a být věrný. Zároveň jím však pohrdal, protože to byl přeci jen zrádce a zbabělec. Sám se učinil jeho soudcem a trestal ho tím, že ho nutil všem zvěrstvům přihlížet. Věděl, že mu to je silně proti srsti a přidanou hodnotou bylo, že Ziyara jeho muka strašlivě bavila.
„Arpád na tebe pořád žárlí,“ ušklíbl se Ziyar pobaveně, když mu Elba mnul svaly na krku. „Je to zábavné. Než jsi přišel, ten dědek si myslel, že se všechno točí kolem něj.“
Elba mlčel. Neměl co by na to řekl, ale když o tom přemýšlel, měl jeho pán nejspíš pravdu. Stařec se k němu před Ziyarem choval uctivě a vlídně. Mimo lordovi komnaty byl však velmi nepřátelský, protivný a záludný. Než se tu Elba objevil, byl pro Čaroděje číslo jedna, to on o něj osobně pečoval, byl mu nejblíž. Teď byl odsunutý mladíkem do pozadí.
„Máte nejspíš pravdu, pane,“ řekl mladík. „Snad byste mi mohl poradit, jak se s ním udobřit?“
Ziyar se hlasitě zasmál. „Proboha, proč bych to dělal? Proč by jsi to TY dělal?“
„Pokud mezi sebou máme neshody, utrpí tím hlavně péče o vás. Nechtěl bych se zaobírat problémy mezi námi, když si jeho Výsost zaslouží mé plné soustředění.“
Čaroděj zaklonil hlavu a pobaveně se na muže podíval. Musel uznat, že Elba umí lézt do zadku bravurně. „Ty jsi opravdu výtečný patolízal,“ uchechtl se a rukou mu naznačil, aby si stoupl před něj. „Ale dost té komedie, vyřešte si to spolu. Vlastně, ten páprda už mě delší dobu nudí,“ nasadil si opět háv přes ramena a upil z poháru, „ani bych se nezlobil, kdybys mu vrazil nůž do srdce.“ Prohlásil klidně, skoro znuděně, jako kdyby mluvil o tom, co si dá k večeři.
Elba se zarazil. Často se stávalo, že si nebyl vůbec jistý, zda Ziyar žertuje, či mluví vážně. To ho několikrát dostalo do nepříjemné situace a ani teď, když zkoumal pánův obličej, jeho chladné smaragdové oči, si nebyl jistý.
„Je-li to vaše přání, udělám to,“ řekl pokorně ačkoliv zabíjet se mu nechtělo. Neměl z toho dobrý pocit, zavánělo to problémem a vlastně nahánělo hrůzu. Jestliže tak lehkovážně mluví o smrti dlouholetého věrného služebníka, tak doposud důležitého, měl by se začít bát. Očividně muže být i on sám každou chvíli v nebezpečí. Naskočila mu husí kůže.
Jeho pán jen mávl rukou. „Ale, ne,“ povzdechl si znuděně. „Rozhodně ne teď. Vždyť víš, že mi má podat zprávu ohledně těch rebelů, co se prý houfují někde v lese…“

2

Došel až ke vchodu do tunelu a pak se vydal po okraji tábory. Byl z jedné strany právě obehnán oním hustým lesem, pod kterým prošli tunelem. To bylo velice nápadité, tahle přírodní hradba a hlavně tábor byl za ní dobře ukrytý. Kdo o poklopu nevěděl, těžko by ho našel, nebo na něj náhodou narazil. Navíc, hlídka u něj stojící měla dobrý výhled na údolí, kde by byli nepřátele dobře viditelní už z dálky.
O těchto věcech teď ale Kless nepřemýšlel. Momentálně jen zadumaně střídal nohy v pomalé chůzi, snažíc se uklidnit emoce. Vztek, zklamání a nejistota se v něm mísily, dohromady tvořili hořkou kaši pocitů a on měl pocit, že se jí snad udáví. Byla velmi těžko stravitelná.
Nedokázal pochopit, proč se tohle všechno děje zrovna jemu. Proč se vždy věci musí tak zkomplikovat. Z toho mu bylo mizerně a přestával to zvládat. Copak už mu osud nenaložil dost? To už není dost vyčerpaný, musí pořád překonávat další a další překážky? Kdy tomu bude konec, kdy si bude moct konečně klidně sednout, vydechnout a říct ´je po všem´? Začal se ptát sám sebe, jestli takový okamžik vůbec někdy přijde a z toho pomyšlení byl ještě více mrzutý.
A teď ještě Ravil. To co mu řekl ho šokovalo a zároveň ranilo. Kdyby to byl kdokoliv jiný, snad by to přešel mnohem více v klidu. Ale takhle se na něj obořil člověk pro něj nejdůležitější. Ravil, který byl vždycky vstřícný, oddaný, upřímný…
Je možné, že má pravdu? Není tu možnost, že do něj vidí víc než on sám? Kdysi by neváhal podat pomocnou ruku. Pokud by ho někdo požádal o pomoc, nečekal by a prosbu by vyslyšel bez mrknutí oka. Možná se opravdu jen bojí. Rozhlédl se kolem, byl teď v zákoutí tábora, kolem nikdo nebyl. Posadil se na starý pařez a začal přemýšlet.
Ravil mu vždycky věřil. Vždycky říkal, že není jeho vina, co se stalo, on chybu neudělal. Nikdy by mu nechtěl ublížit, o tom byl Kless přesvědčený. To co mu vpálil do obličeje mohla být jen snaha o to, aby se přestal užírat a konečně se vzchopil.
V Malkově vesnici si mladík nepřál nic jiného, než pomoci. Mít k tomu prostředky, ihned by ukončil tu krutost a bezpráví, které tam panuje. Osvobodil by Leviho, jeho rodinu a všechny, kdyby měl možnost.
A musel uznat, že Onnis mu tu možnost nabízí. Nejen pro Leviho, ale i spoustu dalších. Zahloubal se do těch myšlenek ještě hlouběji, až přestal vnímat dění kolem sebe.
On přeci nechce, aby ostatní trpěli. Aby zažívali to, co zažil on, smrt, mučení, strach. Nebylo to tak, že by mu byl osud všech lhostejný, takový on nebyl a není. Tak co mu doopravdy tak vadí na tom, že by šel do boje proti zhmotněnému zlu, někomu, kdo už se ani nepodobá člověku, jen kruté kreatuře bez smilování. Mělo by to být tak jasné, neměl by o tom ani přemýšlet a být rád, že má možnost podílet se na jeho zániku. Tak proč tomu tak není?
Možná tím, že je prostě sobec. Už nechce být součástí umírání, boje, bolesti. Nejsou jeho sestry jen záminkou proto, aby se soustředil na něco jiného, než na to, že před vším tím zlem kolem zavírá oči? Chtěl je tolik spatřit, být s nimi, to byla pravda, ale zároveň si začínal uvědomovat, že díky nim, mohl říct, že ho nic jiného nezajímá. Otázkou je, zda-li je to tak správně.
Co by dělal, kdyby už nebyla šance, že je spatří? Kdyby už nebyly, jako jeho rodiče, jako Tobe? Na co by se vymluvil, aby se nemusel zapojovat k povstalcům? Na Ravila? Ale ten to očividně vidí jinak, věří v něj víc než on sám. Co když nabídku přijme a zjistí, že mu to celou dobu chybělo?
Nerad, velice nerad, musel uznat, že jeho přítel měl pravdu. Je to vše jen o tom, že se bojí – toho, že zklame, že přijde o další lidi, bojí se...Ziyara. Ten sráč to opravdu dokázal. Nejen, že z něj udělal trosku, ale vypadalo to, že i v něm zabil lidskost a ochotu. Toho se Kless polekal. Nebýt Čaroděje, vůbec by v sobě neměl takový rozpor, zda pomoci, či nikoliv.
Miska vah v jeho mysli začínala převažovat. Takový být nechce, zbabělec co myslí jen na sebe. Nechce být jako Elba.
Vstal a řekl si, že najde Ravila. Když už uznal, že na jeho slovech něco je, v klidu si sním promluví a pak se rozhodne. A muž ho nebude soudit, nebude se mu vysmívat. Jestli to má opravdu s někým probrat, svěřit se, je to právě on. Rozešel se tedy zpět do tábora, nijak ale nespěchal. Možná se ještě předtím porozhlédne kolem.

3

Došel do srdce, kolem zase spousta lidí a hlahol. Zastavil se na místě a chvilku se jen tak rozhlížel po domech. Všiml si, že každý slouží něčemu jinému, podle lidí, kteří u nich pracovali. Zahlédl dvě ženy sedící na stoličkách u jednoho vchodu. V rukách drželi kusy látek, pečlivými stehy je sešívaly k sobě a u toho si povídali. Tu zase viděl jak na malinkém dvorku statný muž porcuje prase. Vyvrhl vnitřnosti a zkušeně začal maso bourat na větší kusy. Co ale mladíka v tuto chvíli zaujalo nejvíce, byl nízký dům okolo kterého byl největší hluk.
Přistoupil blíž ke dvorku, kde bylo několik lavic se stoly, na kterých seděla spousta mužů, sem tam i nějaká žena. Hlasitě hovořili, ale spíše vesele, smáli se, hlaholili, jak ti sedící u stolů, tak ti co postávali kolem. Kless vstoupil za malý plůtek ohraničující dvůr a všiml si, že dveře do domu jsou otevřené a uvnitř je další spousta lidí. Rozhodl se to prozkoumat.
Uvnitř byla jedna veliká místnost, s další spoustou lavic a stolů a naproti vchodu dlouhý pult z tlustých prken. U něj stála docela veliká skupina a mladík si uvědomil, že všichni co tu jsou, u sebe mají dřevěné korbely, ze kterých neustále upíjeli. Co je tohle sakra za místo? Pomyslel si nechápavě.
„Heleme se! Kdopak to sem zabloudil!“ Uslyšel ze strany a podíval se tím směrem. Veselé zvolání bylo opravdu mířeno na něj a mezi muži rozpoznal Leggovu tvář. Ten neváhal a s úsměvem se k němu vydal. Když si stoupl vedle něj, paži mu položil kolem ramen. Klessovi to nebylo moc příjemné, ale nechal to být.
„Věčně zachmuřená tvář, jak divím,“ rýpl si do mladíka hravě. „Přišel ses trochu uvolnit? Vypadáš, že by jsi to potřeboval.“
„Jen se tak rozhlížím,“ řekl Kless bezbarvě. „Co je tohle za místo?“ Zeptal se a Legg se hlasitě rozesmál. Napil se ze svého korbelu, který držel v ruce a poté hlasitě říhl.
„Tohle?“ Rozhodil teatrálně rukama. „To je nejlepší místo v táboře! Takzvaný Pajzl. Tady si můžeš parádně odfrknout, kamaráde, za to ti tedy ručím. Hej, Hilo!“ Houkl na ženu za pultem, která se, jak se zdálo, docela oháněla. Jeho hlas však zaznamenala a věnovala mu krátkou pozornost. „Natoč mi ještě dvě, máme hosta!“
„Čtyři,“ odpověděla mu. Legg nejprve lišácky mrknul na Klesse a pak přistoupil k pultu přímo naproti ní. „Tohle je Onnisův host, čarokrásná. Oficiálně,“ zazubil se na poměrně hezkou mladou holku. Ta se přes něj naklonila a důkladně si Klesse prohlédla. Pak pokrčila rameny.
„Tak dva,“ řekla prostě. Legg se nenechal odradit a nasadil medový hlas. „Ale no tak, miloučká. Nemohla by jsi přimhouřit své úchvatné očíčko?“
Hila se na něj podívala a nasadila úsměv, dost křečovitý na to, aby bylo poznat, že ona si nenechá nic líbit. „Drahoušku,“ oslovila Legga posměšně, „ty Onnisův host nejsi. Tak naval dva, nebo vypadni,“ řekla sladce a muž si odfrkl. Kless pozoroval jak z kapsy loví dva malé předměty a podává je ženě. Ta se usmála a přišoupla k němu dva korbely.
„Pěkná, ale neduživá,“ prohlásil Legg, když se vrátil ke Klessovi a do ruky mu vrazil nápoj. „Stejně jí ale jednou dostanu,“ ušklíbl se.
Mladík začal zkoumat obsah korbelu. Na vrchu byla hustá bílá pěna a když přičichl, ucítil zvláštní neznámou vůni. Nebyla to medovina, ani pálenka, to poznal hned. „Co je to?“
Legg se na něj překvapeně podíval. „Co by? Pivo, přece.“ Uchechtl se.
Kless se trochu zamračil. Tohle neznal. „Pivo?“
Muž vedle něj vykulil oči a pak se strašně rozesmál. „Nikdy jsi to nepil? To je neuvěřitelné! Tak to musíš hned ochutnat!“ A plácl Klesse rozverně do zad.
Mladík tedy na jeho popud usrkl z nádoby a trochu se ušklíbl. Na první pokus to nebylo vůbec dobré, podivně hořké. Na jazyku ucítil i malé bublinky, což ho velmi překvapilo. Legg si jeho výrazu všiml a pobídl ho, aby to zkusil znovu.
Druhý lok už opravdu chutnal lépe, mnohem lépe. Nejen, že hořkost se stala příjemnější, ale ucítil i jakýsi nasládlý konec. Na třetí pokus už konstatoval, že je to dobré.
„Je to zrádný pití, kamaráde. Najednou máš v sobě pět kousků, ani nevíš jak,“ zašvitořil muž. „Alespoň pro tentokrát mi to ale mohla pusinka odpustit,“ dodal a mladík se na něj tázavě podíval. Legg pochopil, že nemá tušení, o čem mluví a zalovil v kapse. Vytáhl několik dřevěných koleček, na kterých byl cejchem vypálený obrazec. Dost podobný tomu, který byl na Katllahině přívěsku.
„Žetonky, kamaráde. Bez nich se tu neobejdeš. Je to ptarření proti vyžírkům, co nic nedělají.“
„Jak to myslíš?“
„Chceš si užívat? Tak musíš taky pracovat. Pomáhat tohle všechno udržovat v chodu. Za práci dostaneš žetony a za žetony všechno co potřebuješ.“ Vysvětlil mu Legg a napil se zplna hrdla.
Zajímavé, pomyslel si Kless. A přišlo mu to vlastně docela nápadité. Taky mu došlo, proč jim dal Onnis tak náležitě status hosta – v takovém případě asi žetony nepotřebovali.
„Tady si můžeš pořídit i jiný věci, než pivko. Být tebou, využil bych toho, že dneska nemusíš platit, jinak vyjdou docela draho,“ mrkl muž šibalsky a kývl hlavou ke skupince mladých žen. Kless si jich všiml až teď, seděli u jednoho stolu a kolem nich byl houf chlapů, kteří je častovali komplimenty a snažili se je bavit. Děvčata se sice chichotala, sem tam si nechala políbit ruku, či si pohrála s pramínkem mužových vlasů, jinak ale stále seděla na místě. Do chvíle, kdy jeden ze zájemců nevytáhl kožený pytlík. Jedna dívka prozkoumala jeho obsah, přikývla a společně zmizeli mladíkovi v davu.
„Vypadáš, že by ti to bodlo,“ rýpal vesele Legg, „jsi pořád tak napjatý.“
Kless se na něj podíval kamenným pohledem. „Nemám zájem,“ řekl prostě. Chtěl se napít, ale uvědomil si, že obsah korbelu do sebe nalil, ani nevěděl jak. To pivo mu vážně zachutnalo.
„Páni, ty sis s tím tedy pospíšil. Ještě jedno?“ Optal se ho muž a aniž by čekal na odpověď houknutím na Hilu mu objednal další. „Pojď, půjdeme za ostatními,“ popadl ho pak náhle, když byl obsloužen a prakticky ho dotáhl ke svým kumpánům.
„Hej, hoši! Máme váženého hosta. Nová tvář,“ postrčil ho do kroužku, ve kterém se muži bavili. Jejich pohledy se upnuli na nově příchozího. „Tohle je-“ začal Legg, ale zarazil se. „Jak že se to jmenuješ?“
„Kless. A nejsem žádná nová tvář,“ odsekl trochu mladík. „Nemám v plánu tady zůstávat,“ řekl přímo a trochu lhal, protože jeho přesvědčení už bylo nalomeno.
Na to se ozval jeden valibuk s prořídlými vlasy: „A kam bys chodil? Neznám nikoho, kdo by se tu ocitnul a měl se kam vrátit,“ uchcechtl se.
„Do toho ti nic není,“ odvětil mu příkře, až to chlapi kolem trochu popudilo. Byli ve většině o něco starší a na pohled mohutnější než on, takže je napadlo, co si to ten fracek dovoluje. Než však stihli něco říct, Kless je předběhl. V hlavě se mu zrodil nápad.
„Proč je tu tak málo žen? Žádné děti? Slyšel jsem, že Pakt pomáhá právě těmto bezbranným, tak kde všichni jsou?“ Zeptal se. Napadlo ho, že právě z těchto mužů by mohl dostat informace, které potřebuje a obejít tak Onnise. Zdálo se to najednou tak jednoduché – dozví se od nich co potřebuje a aniž by s ním musel mluvit, sebere se a prostě odejde. A stejně tak lehce, jak ho řešení napadlo, byl jeho plán zhacen, když se ozval Legg.
„Teď tě asi zklamu, příteli. Ale to ti říct nemůžeme. Můj bratr je v těchto věcech velmi opatrný, takže máme zakázáno mluvit o tom na potkání.“
„Ale proč?“ Zeptal se popuzeně mladík, o to naštvanější, že se jeho záměr nevydařil. Setřásl z ramene Leggovu paži aby dal jasně najevo, že je ve špatném rozpoložení. Nato se opět ozval valibuk.
„Čemu se divíš? Jsou tam naše rodiny, byla by blbost, kdybychom to vyklopili každýmu.“
„Celej Pakt je tajnej, ale jestli se o něčem fakt nesmí mluvit, tak je to tohle,“ řekl jeden z dalších mužů, s neuvěřitelně úzkým obličejem. „Nikdo nechce ohrozit to, o co vlastně doopravdy bojujeme. Naše děcka, ženský, rodiče. Spousta chlapů tady vlastně ani doopravdy neví, kde přesně jsou. Ví jen, že jsou v bezpečí a to je hlavní.“
„A to jim to nevadí?“ Nevěřil Kless. „Nejsou v žádném spojení? Jak mohou vědět, jestli jsou v pořádku, jak to můžete vědět vy?“
„Jsou ve spojení s Onnisem, který by nám dal vědět, kdyby se něco dělo,“ odpověděl mu další z mužů a bylo cítit, že nálada trochu poklesla. Těm chlapům začínalo docházet, že Klessův postoj vůči Onnisovi rozhodně není jako ten jejich a to je štvalo. Jejich loajalita byla vysoká a neměli rádi, když ji někdo podrýval.
„Věříte jen jemu? To je hloupé! Mluvíte o tom, jak chcete chránit své blízké a přitomspoléháte na slovo jen jednoho muže. Jak můžete vědět, že vám říká pravdu? Že něco nezatajil?“ Chrlil ze sebe dál mladík a tváře ostatních byli čím dál více zamračené, až to valibuk nevydržel.
Na svou velikost byl překvapivě rychlý. Ve vteřině přiskočil ke Klessovi a popadl jej za plášť u krku. Přitáhl si jeho obličej co nejblíže a výhružně promluvil:
„Tak dost, mladej. Už se neopovažuj přede mnou Onnise špinit! Ten chlap nám pomohl, když nám bylo nejhůř a všichni tady mu dlužíme. Nehledě na to, že nám dal naději a sílu toho zmrda na hradě sejmout!“ Zahřměl.
Kless se nenechal vykolejit. Odhodlaně opětoval jeho tvrdý pohled. „Dej ze mě ty smradlavý pazoury pryč,“ prskl chlapovi do obličeje. Nehodlal se nechat zastrašit, byl přesvědčený, že kdyby došlo na boj, udělá s tím blbcem krátký proces. „Nechtěj, aby ti ublížil,“ dodal ještě, přestože byl o půl hlavy menší a o dost útlejší. Valibuk se nechutně zakřenil.
„Podívejme se na něj! Dost by mě zajímalo, jestli máš důvod se takhle chvástat! Ale dost o tom pochybuju!“
„Tak dost, chlapi!“ Okřikl je Legg překvapivě pevným hlasem. „Zklidněte se!“
Muži trvalo něž odtrhl zrak od Klesse, se kterým se pořád ještě měřil. Nakonec ale přeci jen pohlédl na Legga, pustil Klessův plášť a s bručením popadl svůj korbel. Klesse napadlo, že Legg má možná, jako Onnisův bratr, v hierarchii tábora nějaké významnější slovo. To jak se všichni napjali, když promluvil, tomu rozhodně napovídalo.
Teď mu to ale bylo jedno. Neměl náladu dál zůstávat, kopl do sebe zbytek piva a rozešel se pryč. Byl rád, že se ho Legg nesnaží přemlouvat a nechal ho bez dalších poznámek odejít. Jakmile byl mladík venku, ucítil závan čerstvého vzduchu a až teď si uvědomil, jak vnitřek domu páchl. Vzduch uvnitř byl vydýchaný a nasáklý potem.
Přemýšlel, co by měl teď dělat, nakonec se rozhodl, že prostě půjde k jejich stanu, kde by mohl být Ravil. Snad se už stejně jako on sám uklidnil a budou si moct promluvit. Takrátko našel správnou barvu označující jejich řadu a roztáhl plátno ve vchodu.
Zarazil se, když uviděl Ravila, jak leží na boku, obličejem ke stěně stanu a ani se nepohnul, když mladík vešel dovnitř. Kless obrátil oči v sloup, jeho přítel po hádce očividně ještě trucoval a neměl o jeho společnost zájem. Mlčky vešel dovnitř, posadil se na své lůžko a chvilku čekal na nějakou reakci.
„Mrzí mě, co jsi řekl,“ začal opatrně, když se dlouhou chvíli nic nedělo. „V tu chvíli mi to připadalo, jako by jsi mě bodl do zad. Ale hodně jsem o tom přemýšlel,“ zvedl zkoumavě zrak, jestli se na něj Ravil alespoň nepodíval. Muž však stále ležel zády k němu, zavrtaný ve svém plášti, aniž by se pohnul. Kless si povzdechl a pokračoval s úmyslem urovnat to mezi nimi.
„Jak jsem říkal. Hodně jsem o tom přemýšlel. A neříká se mi to snadno, ale možná, že máš nakonec pravdu. Mám strach. Bojím se vzít na sebe nějakou odpovědnost, protože bych mohl zklamat nejen ostatní, ale znovu i sám sebe. Já - „
Ravil zakašlal. Hlasitě a silně, až to chlapce zarazilo. Když ho záchvat přešel, Klessovi to nedalo, klekl si a naklonil se blízko k němu. Položil mu ruku na rameno a pohlédl mu do tváře. V ten moment pochopil, že je něco hodně špatně a vyděsil se.
Ravilův obličej byl strašně bledý a na čele se mu srážely kapky potu. Přesto se mírně třásl a když mu Kless položil dlaň na čelo, ucítil, že celý hoří. Měl zavřené oči a nejspíš neslyšel nic z toho, co chlapec říkal.
„Ravile!“ Skoro vykřikl a jemně muže poplácal po tváři. Nezdálo se ale, že by přítel vnímal a Klesse přepadla panika. Zkusil ho ještě několikrát probrat, mezitím si v duchu nadával a zpytoval svědomí, jaký je idiot. Myslel celou dobu jen na sebe, že si ani nevšiml, že je jeho přítel nemocný.
„Vydrž, prosím! Hned seženu pomoc, hlavně vydrž!“ Řekl a rychle vyskočil na nohy. Aniž by věděl, jak moc je to s ním vážné, přepadl ho strašlivý, nepředstavitelný strach, že by o něj mohl přijít. Ta myšlenka ho pohltila a naprosto vyděsila. Ravil byl jediný, kdo mu zbyl, někdo, kdo pro něj byl snad vším, muž, kterého miloval. Nesmí dopustit, aby se mu něco stalo.
Vyběhl rychle ze stanu a utíkal do srdce tábora, aniž by věděl, koho přesně má hledat. Pak se na to vykašlal a řekl si, že poběží rovnou za Onnisem. Ať ho klidně skrz Ravila vydírá, přemlouvá, je mu to jedno, pokud mu pomůže. Kless byl momentálně připravený kývnout na cokoliv, pakliže někdo Ravilovi pomůže. Nesmí o něj přijít.
Vzdálenost mezi jejich stanem a Onnisovým domem uběhl snad za rekordní čas. Bylo mu úplně jedno, jestli uvnitř někdo je, jen se modlil, aby tam muž byl a on ho nemusel shánět po celém táboře. Cestou vrazil do dvojice mužů, kteří se mu připletli do cesty, ale ani se po nich neohlédl. Dvěma táhlými kroky vystoupil po schůdkách ke dveřím a bez varování rozrazil dveře. Vpadl dovnitř, téměř zakopl o práh a udýchaně se zastavil před stolem.
Onnis tu byl, stejně jako osazenstvo z prvního dne jejich příchodu a teď se na něj všichni vyjeveně dívali. Jeden z mužů se dokonce postavil a už ho chtěl kárat, ale Onnis jej gestem ruky zastavil a přistoupil k zadýchanému chlapci.
„Co se děje?“ Zeptal se.
Kless se zhluboka nadechl a prosebně se mu zahleděl do tváře. „Potřebuju pomoc. Prosím,“ vysoukal ze sebe mezi nádechy.

4

Seděl na pařezu poblíž jejich řady stanů a napjatě čekal. Už to bylo pár minut, co do jejich přístřešku vešel starý muž, který tu působil jako léčitel a kterého Onnis ihned nechal zavolat, když k němu Kless přispěchal. Oba teď čekali venku, Onnis stál vedle sedícího mladíka a pozoroval, jak je rozrušený. Všiml si, jak si nervózně mne dlaně a klepe nohou.
„Tvůj společník je pro tebe asi velmi důležitý,“ řekl muž.
Kless se na něj úkosem podíval, nechtělo se mu moc mluvit, přesto nakonec přikývl.
„Ano. To je,“ utrousil tiše a zahryzl se do nehtu na palci. Co tam s ním ten chlap dělá, proboha? Proč to trvá tak dlouho? Honilo se mu zběsile hlavou. Nevšiml si, že se Onnis pousmál.
„Určitě bude v pořádku,“ snažil se mladíka povzbudit, „náš ranhojič je opravdu schopný, uzdravil už spoustu našich bratrů.“
Tentokrát Kless už opravdu nic neřekl. Místo toho vstal a začal chodit sem a tam, napjatě čekajíc, až léčitel konečně vyleze ven. Za pár minut se dočkal, a jen co mladík zahlédl pohyb u vchodu, rozeběhl se k němu. Stařec mu pokynul rukou aby se uklidnil.
„Není to nic vážného, obyčejná horkost,“ zaskřehotal vrzavým hlasem a Kless s úlevou vydechl. „Ale je hodně slabý. Vaše putování asi nebylo zrovna jednoduché, že?“ Optal se Klesse, ale na odpověď nečekal a hned pokračoval. „Pár dní musí hlavně odpočívat a pořádně jíst, aby zesílil. Tady jsou nějaké byliny na čaj, to ať pije,“ vložil mladíkovi do ruky plátěný pytlík s nasušenými rostlinami.
Slíbil pak, že se na Ravila přijde zítra opět podívat, nato se rozloučil a odešel. Kless mu poděkoval a úlevou se mu málem podlomila kolena. Veškeré jeho plány se změnily, ale to mu teď bylo úplně jedno. Důležitější bylo, že Ravil bude v pořádku a uzdraví se. Otočil se na Onnise, který mezitím přistoupil a trochu se ošil.
„Díky. Za pomoc,“ řekl tiše.
„V pořádku. Tak to vypadá, že nakonec zůstanete o trochu déle,“ odpověděl mu muž.
„Očividně,“ ušklíbl se na něj mladík. Radost z toho neměl, ale na tom teď nezáleželo. „Kde seženu něco k jídlu?“ Zeptal se.
Onnis mu vřele neváhal odpovědět. „Něco vaří v krčmě. Každý den to mění. Další možnost je pořídit si syrové maso a třeba zeleninu a uvařit si sám. Tamhle“ pootočil se a ukázal prstem ke kraji příbytkové části tábora, „je místo, kde je několik ohnišť. U každého je trojnožka s kotlíkem a pár dalších věcí, které můžeš použít. Jen vše musíš vrátit na místo, omyté a připravené k dalšímu použití.“ Vysvětlil mu a mladík přikývl. Už se chtěl rozejít, pro nějaké zásoby, aby se mohl postarat o Ravila, ale Onnis ho zarazil.
„Naše dohoda ale stále platí, Klessi. Jsi mým hostem už jen dnes,“ upozornil.
Kless se k němu otočil zpět. Pochopil, že narazil na další problém, i vzhledem k tomu, že už se začínalo smrákat. „Co to pro mě znamená?“ Zamračil se.
Onnisova tvář zůstala bez výrazu, když odpověděl. „To znamená, že už jen dnes máš to privilegium nasytit svého přítele a sebe, aniž by ses musel snažit. Zítra, až budeš chtít jídlo, nebo cokoliv jiného, budeš si to muset zasloužit,“ řekl věcně.
Kless se nasupil. „Zneužíváš nemoci mého přítele, aby sis mě ochočil? Dost se ti hodí, že teď nemůžu odejít, že? Bože, jak se mi hnusíš!“ Zavrčel a drze si před mužem odplivl. To Onnise urazilo a rozhodně si to nenechal líbit. Rychle přistoupil co nejblíže k mladíkovi a varovně zdvihl ukazovák.
„Tak to pozor, chlapče! Nic takového poslouchat nebudu. Hostil jsem tě už dlouho a rozhodně tě tu nedržím. Pomohl jsem ti, jak jsem mohl a nebudu snášet takové nevděčné řeči! Klidně si odejdi, svého přítele vezmi s sebou, nebo ho tu nech, to je na tobě.“ Zavrčel vztekle Klessovi do tváře. „Nebo zůstaň a zapoj se. Nikdo, opakuji NIKDO, v táboře nedostane nic zadarmo. Všichni tady se musí podílet na chodu společenství, jinak to nikdy nebude fungovat a nemáme šanci. Nejsi žádnou výjimkou! Chceš jíst? Tak musíš pracovat, nebo jít.“ Dokončil svou řeč a napřímil se.
„Pokud se rozhodneš zůstat, ráno, za úsvitu, tě čekám před svým domem,“ dodal ještě a bez dalšího slova odešel. Kless ho se vztekem sledoval, než mu zmizel z dohledu a pak tiše zaklel. Nepřestal pochybovat o tom, že Ravilovo onemocnění se mu hodí. Na druhou stranu, to co mu teď Onnis řekl znělo přesvědčivě a sedělo to i s tím, co se dověděl od Legga. Povzdechl si, když mu došlo, že jestli se má o Ravila postarat, nemá jinou možnost, než se přizpůsobit. Alespoň do té doby, než se uzdraví.
Teď už na to ale nechtěl myslet. Sníh pod nohama mu zakřupal, jak udělal krok ke vchodu do stanu a co nejméně poodhrnul látku, aby neunikalo teplo.
Ravil teď ležel na zádech, bledou tvář měl klidnou, spal. Mladík se co nejtišeji posadil, snažil se ho nevzbudit a začal zapalovat svíci. Bude pak muset ještě sehnat něco k jídlu, dokud má možnost, ale teď chtěl vědět, jak na tom Ravil je a postarat se o teplo ve stanu. Když se mu konečně podařilo zažehnout plamínek, vzal přikrývku ze svého lůžka a opatrně jí přítele přikryl.
„Klessi?“ Rozlepil muž víčka a rozkašlal se. Hoch se k němu sehnul a položil mu dlaň na tvář. Stále sálala horečkou.
„Jsem to já. Spi,“ zašeptal k němu konejšivě. „Musíš odpočívat.“ Ravil sotva znatelně přikývl a opět zavřel oči. Kless mu rukávem otřel pot na čele a vstal k odchodu. Jen co vyšel ze stanu, muž už znovu spal.
Ten večer mu v oné krčmě doopravdy ještě jídlo dali. Dokonce mu připravili i horkou vodu v korbelu, aby mohl udělat čaj z bylin, které dostal od léčitele. Sama Hila ho pak však upozornila, že dostala pokyn nevydávat mu dále nic bez žetonů. Kless přikývl, poděkoval a vrátil se do stanu, zatímco mu pára horké vody stoupala do tváře.
„Ravile,“ zacloumal opatrně mužem, když se usadil na své lůžko. Muž neochotně otevřel oči zakalené horečkou. „Pojď, musíš něco sníst. Pomůžu ti.“
Jeho přítel ale ztěžka zavrtěl hlavou a nedokázal udržet oči otevřené. Kless si povzdechl. „Tak se alespoň napij. Prosím.“ Přiklekl k němu a podepřel mu hlavu, druhou rukou mu k ústům přiložil korbel. Ravil nakonec přeci jen spolykal pár malých doušků, ale jen co hlavou spočinul znovu na zemi, usnul. Horečka a kašel, který se často ozýval ho vyčerpávali.
Mladík si sedl naproti němu a němě jej pozoroval. Býval by šel spát, ale nemohl usnout, pořád se musel ujišťovat, že Ravil dýchá. Cítil teď jistou bezmoc, že mu nedokáže více pomoci a napadlo ho, že takhle se musel muž cítit, když lehával v jeho chatě. Jak moc se asi bál, když Kless mluvil o skončení svého života a jak znepokojený musel být jeho stavem. A to se ještě ani tolik neznali. Mladík po chvice zavrtěl hlavou a lehl si. Nemá jinou možnost, než uposlechnout Onnise, ráno musí nastoupit a udělat, co mu řekne.
Nakonec se mu přeci jen podařilo usnout. Spal lehce a neklidně.