1

To co spatřili jim připadalo jako zázrak, než si všimli, že je to opravdu dílo člověka. I tak bylo neuvěřitelné sledovat pruh beze stromů, široký asi půl druhého metru a dlouhý zhruba dva, jak se po stranách začal otřásat. Pak se země začala zvedat.
Ravil s Klessem vykulili oči, jak se část půdy pomalu, za těch podivných zvuků, zdvihala i s vrstvou zeminy, jehličí a sněhu. Mladík odtrhl od toho výjevu zrak a pohlédl na muže, se kterým předtím mluvil velitel. Stál u hordy klestí, která by byla za jiných okolností naprosto nenápadná. Jenže muž za ní silně zabíral do jakési páky, co byla připojena na věc schovanou pod větvemi. Točil onou velikou klikou dokola a díky tomu ze země před nimi otvírala.
Byl to veliký poklop. A pod ním ústí tunelu, dost velikého, aby jím prošel i kůň. Vypadal úplně jinak, než přírodní tunel vedoucí od Klessovi vesnice do jeskyně. Tenhle byl už na první pohled vybudovaný čistě lidskou rukou. Jeho stěny byly hladké, dobře podpírané tlustými trámy, osvícené pochodněmi v držácích.
Hukot ustal, poklop byl zela otevřen, v předu podpírán dvěma dřevěnými teleskopickými systémy, díky nimž se mohl zvedat a klesat. Na jedné straně byla řada různě velikých ozubených kol, které celou věc donutili k pohybu.
Kless nikdy neviděl něco tak propracovaného, tak mechanického. Tohle byla mnohem složitější záležitost, věda, kterou nikdy nepoznal. Byl v naprostém úžasu.
„Vaše braně,“ řekl jeden z mužů bezbarvě. Poslušně mu odevzdali sekyru a nůž, nechali se i prošacovat, zda někde něco neukrývají. Když byli přesvědčeni, že nic dalšího už u sebe nemají, mohli pokračovat.
„Jdeme,“ hlesl velitel jezdců a držíc koně za uzdu začal stoupat do tunelu. Ravil i Kless museli být pobídnuti, stále sledovali systém před sebou. Až když ucítili mírné šťouchnutí do zad, probrali se a pomalu následovali muže před sebou.
Tunel byl prostorný, dost široký i vysoký, ani koně nemuseli klopit hlavy. A byl dlouhý. Tak dlouhý, že vedení tábora dokonce na určitých místech drželo hlídky, umístěné v několika výklencích ve stěnách. Velitel se s nimi vždy kývnutím hlavy pozdravil.
Kless byl přesvědčený, že ušli kilometr, možná i víc, když se začalo objevovat denní světlo. Postupně sílilo, jak se přibližovali ke konci tunelu. Tam museli nějakou dobu stoupat, aby se dostali na povrch z podzemí. Když vyšli ven, konečně spatřili tábor a na Ravila s Klessem čekalo další překvapení.
Mladík si sídlo Paktu představoval jako pár stanů, okolo ohniště a víc nic. Ale to co teď bylo před nimi bylo neuvěřitelné. Hleděli na místo mnohem větší, než čekal, kde byl nespočet lidí. Celé to tu bylo dokonce o moc větší, než jeho vesnice a lidu ještě dvakrát tolik.
Rozhlížel se a objevoval skupinky obyvatel, jednotlivce, zvířata, dosud neviděné veliké dřevěné stavby a v dálce množství jednoduchých stanů a přístřešků.
Dali se do pohybu a minuli čtveřici stráží u východu z tunelu. Velitel předal jednomu ze skupinky uzdu svého koně, aby jej ustájili a pobídl dvojici, aby jej následovala. Ještě jeden jezdec kráčel za nimi, kdyby se o něco pokusili. Ale oba cizinci se jen konsternovaně rozhlíželi. Ravila nejvíce překvapil všudypřítomný hluk a hlahol. Jestli existoval protiklad jeho tichého osamělého života v lese, bylo to tohle místo.
Procházeli teď místem lemovaným dřevěnými chatami. Byli větší a bytelnější, než Ravilova, všemožných tvarů i výšek. Stály kolem dokola velikého prostoru, kde bylo nejvíce lidí. Někteří posedávali, jiní nosili všemožné věci, další stáli u jednoduchých stánků, kde bylo vyskládáno vše možné. Toto místo působilo jako srdce celého tábora.
Procházeli tím davem poměrně složitě, na rozdíl od velitele. Tomu většina ustupovala z cesty a zdravila ho, buď slovy či mírnou poklonou.
„Dávej pozor!“ Vyprskla na Klesse starší žena, když do ní omylem trochu narazil. Odfrkla si pokračovala v cestě s vědrem v rukách. Mladík se tiše omluvil, ale to ona nevnímala a dál si to rázovala pryč. Po nějaké chvíli se zastavili před jedním z domů. Byl asi největší, před ním se velitel zastavil.
„Chvilku počkejte,“ přikázal jim a po dřevěných schůdkách vyšel k těžkým dveřím. Otevřel je a zmizel uvnitř. Kless si pomyslel, kolikrát to ještě zažije, tohle čekání před vchodem, jestli jej přijmou či ne. Podíval se na Ravila, který se neustále rozhlížel okolo a jako kdyby nemohl najednou pojmout všechny ty vjemy. Tenhle svět byl tak odlišný od jeho.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ho Kless. Ravil se k němu otočil a rozpačitě přikývl.
„Jo, jsem. Jen,“ hledal správná slova, „je tady toho tolik. Nemyslel jsem, že to tu bude tak veliké,“ prohlásil a opět se rozhlížel.
„Taky jsem si to představoval úplně jinak,“ přiznal mu mladík.
Dveře se otevřeli a velitel trhl hlavou, aby je pobídl ke vstupu. Jezdec za nimi si šel po svých a oni vešli do potemnělé místnosti s dřevěnou podlahou, stěnami i stropem. Vše z hladkých prken, bytelné a těžké. Mladík na jedné straně uviděl řadu příkrých schodů, vedoucí do patra.
Popošli, jejich boty na podlaze klapaly. Uviděli veliký stůl, na kterém byla hromada papyrusů, osvětlované několika svícemi. Okolo stolu dlouhé lavice.
Tři muži seděli kolem stolu a o něčem debatovali. Mluvili celkem tiše, takže jim nebylo rozumět. Dva po stranách byli starší, s dlouhými vousy které už místy šedivěly. Nebyli to však starci, ani jeden nepůsobil křehce a zranitelně, spíše naopak. Měli mohutná ramena, silné paže i hruď, od pohledu bojovníci.
V čele pak seděl chlap o něco mladší. Černé vlasy měl po ramena, vousy pečlivě zastřižené okolo úst a oči měl pronikavé. Ani on nebyl žádný věchýtek, avšak na rozdíl od spolusedících postrádal zvětšený pupek.
Stáli, velitel jim naznačil, aby vyčkali. Za pár minut se oba starší zvedli, bez většího zájmu minuli cizince a opustili dům. Až pak se mužova pozornost obrátila na příchozí. Vstal od stolu a došel k nim.
„Tak,“ prohodil a pohledem oba mladíky zkoumal. Důležitě si založil ruce v bok. „Co jsi mi to přivedl, Leggu?“
Kless nenechal velitele promluvit, sám muže oslovil. „Ty jsi Onnis?“
Muž se zarazil nad jeho prudkostí, ale místo vzteku se pousmál. „Kdo se ptá? A odkud znáš mé jméno? Ne, že by bylo zvykem vykládat jej na potkání.“
„Jsem Kless a tohle je Ravil,“ představil přítele, který stál mlčky vedle. „Byl jsem náčelníkem jednoho kmene, který Ziyar přepadl. Náš společný přítel mi prozradil, kde tě najít.“ Zalovil na hrudi pod vrstvami oblečení, pak si z krku sundal přívěšek a podal jej Onnisovi. Ten jej vzal do ruky a prohlédl si ho. Mladík si až teď všiml, že stejný má na šňůrce okolo krku i on sám. „Prý to dokáže, že nejsme nebezpeční.“ Snažil se v mužově obličeji něco vyčíst.
„Pojďte ke stolu,“ řekl po nějaké chvíli a posadil se opět do čela. Dvojice se usadila vedle a pocítila úlevu, když dali odpočinout bolavým nohám.
„Bratře,“ oslovil velitele vlídně, „dones nějaké víno a něco k snědku, díky.“ Legg, který byl muži opravdu nápadně podobný přikývl a odešel pryč. Onnis pak položil ruce na stůl, propletl prsty a promluvil.
„Kdo ti to dal?“
Kless zhodnotil, že teď už nemá smysl nic tajit. Přívěsek zřejmě splnil co měl, mluví s Onnisem a jsou konečně v táboře. V relativním bezpečí.
„Kakllah. Při naší cestě jsme byli na krátkou chvíli jejími hosty. To ona mi o tobě řekla a taky, že by jsi mi mohl pomoci.“ Přiznal mladík. Onnis se pousmál.
„Tak to máte za sebou velmi dlouhou cestu,“ prohodil. „Řekla ti tedy i co je naším cílem, že ano? O Paktu?“
„Ano.“
Dveře se otevřeli a dovnitř se vrátil Legg se džbánkem a podnosem. Položil je před dvojici a oni si hned uvědomili, jak veliký mají hlad a jak strašlivě jsou unavení. Co narazili na jezdce, dělo se toho tolik, že nebyl čas myslet na to, jak mizerně se cítí. Když teď ale uviděli jídlo před sebou a seděli konečně v teple, všechno na ně začalo doléhat.
Kless se však doneseného chleba a sýru ani nedotkl, Ravil následoval jeho příkladu. Mladík cítil, že pohodlí odpočinku a plného žaludku si bude moci dopřát, až tady dořeší všechny záležitosti. Onnis jejich zdráhání pozoroval, ale nevyjádřil se k tomu. Místo toho přikývl a pousmál se.
„Kakllah je dobrý vůdce a skvělý bojovník. Jestli mi právě ona poslala takovou posilu, jsem rád.“
Kless se na něj nechápavě podíval. „Posilu?“
„Jistě,“ kývl Onnis a sám si nalil víno do doneseného poháru. Klidně se napil a pak pokračoval. „Musela být přesvědčená, že se budeš hodit.“
Mladík se podíval na přítele, který pokrčil rameny. Sám Ravil se pak ozval: „To bude asi nějaké nedorozumění. Nejsme tu kvůli boji.“
„Přesně tak,“ přitakal Kless a všiml si zvědavého Onnisova výrazu. „Hledám přeživší ze svého rodu, mezi nimi i mé sestry. Kakllah mě sem navedla, protože podle ní je veliká šance, že tu našli útočiště. Tohle přeci děláte, ne? Pomáháte těm, kterým Ziyar zničil domov, nebo se kvůli němu ocitli v úzkých.“ Ujišťoval se.
Onnis se na chvíli odmlčel. „Je to tak,“ řekl nakonec, „ale tak jednoduché to není.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, že tě nejspíš zklamu. Je možné, že jim zástupci Paktu pomohli. Ale tady určitě nejsou.“ Řekl prostě.
Kless vytřeštil oči. To nemůže být pravda. Měli tu být, za pár chvilek se s nimi měl setkat. Opravdu opět zklamal? Tolik se na to upnul, byl přesvědčený, doufal, že tu budou. Tohle byla noční můra.
Dostal vztek. Na sebe, na Ziyara, na celý svět. Prudce vstal od stolu a byl připadal si tak zklamaný, naštvaný a bezmocný, že hlasitě zaúpěl. Rozčileně udeřil pěstí do dřevěného sloupu, podpírající schodiště a ještě jej nakopl.
„Sakra! Doprdele!“ Vykřikl.
A zatímco Onnis jej mlčky s kamennou tváří pozoroval, Ravil se zvedl ze svého místa a přišel k chlapci. I on byl zklamaný a smutný. Pokusil se položit mladíkovi ruku na rameno, ale ten ji ihned setřásl. Kless překypoval zoufalstvím a vztekem.
„Měli tu být,“ procedil skrz zuby. A více než vztek, se teď snažil zadržet slzy zklamání. „Měli tu být, Ravile!“ Udeřil znovu do toho kusu dřeva, až jej zabolely klouby. V tu chvíli se ozval Onnis.
„Je mi to líto, Klessi. Rád bych ti řekl, že tví lidé tu jsou, ale není tomu tak.“ Vstal a přistoupil ke dvojici. „To však neznamená, že nejsou v bezpečí. Poslyšte,“ změřil si je pohledem. „musíme si ještě promluvit. Všechno ti vysvětlím, ale ne teď. Vy dva vypadáte, jako by jste nespali snad týdny. Musíte se najíst, odpočinout si a ráno vše v klidu probereme.“
„Ne!“ Odsekl mladík a zavrtěl hlavou. „Chci vědět kde, jdou. Kde by mohli být. Hned teď!“ Byl stále rozrušený.
Na to se Onnis napřímil a ve tváři se mu objevil přísný výraz. „Tak pozor, chlapče,“ řekl varovně,“ ty tu nebudeš rozdávat rozkazy. A já ti nic nedlužím.“ Působil v momentě velmi vůdcovsky a nezlomně.
Kless se zamračil a nadechl se, že mu vpálí do obličeje několik peprných výrazů, ale Ravilova dlaň ho zarazila. Mladík se k příteli otočil a podíval se na něj.
„Má pravdu, Klessi,“ začal muž přívětivým tónem. „Potřebuješ si odpočinout, my oba. Nabízí nám pohostinnost, bylo by hloupé to nepřijmout. Zítra se vše dozvíme a budeme mít jasnější mysl, až se pořádně vyspíme.“ Přemlouval chlapce.
„Chápu, že jsi rozrušený, ale tvůj společník má pravdu,“ přidal se teď o něco klidněji Onnis. Mladík nato střídavě sledoval oba muže, až konečně svěsil ramena a sklopil hlavu.
„Dobrá,“ řekl jen a cítil se zvláštně poraženě. Ravilovi se zase pro změnu ulevilo, že dál neprotestuje a kývl na Onnise, který pak otevřel dveře a poslal pro bratra. Vrátil se ke dvojici.
„Legg vám přidělí stan a nechá poslat něco k jídlu. A tentokrát už se najezte,“ pousmál se. Když se Legg objevil ve dveřích, řekl mu, co má dělat a slíbil, že se uvidí ráno. Pak se rozloučili.

Po cestě se dal Ravil s Leggem do řeči. Kless zamkle kráčel za nimi, náladu pod bodem mrazu, ale slyšel jejich rozhovor. Onnisův bratr byl ve skutečnosti příjemný chlapík a s Ravilem si celkem rychle padli do noty.
Muž jim ve zkratce řekl něco málo o táboře. Byl rozdělen do několika částí – tu, ze které právě odcházeli, kde byly ony veliké domy. Tam bylo nejen jakési velitelství, ale i vše, co obyvatel tábora potřeboval. Pokud chtěl jídlo, zbraň, ošacení, nebo se trochu uvolnit, šel právě tam. Bylo to doopravdy srdce toho velikého celku.
Další část byla ubytovací, tam kam měli namířeno. Tady většina obyvatel spala ve stanech, či přístřešcích, některé zbudovali pracovníci tábora, jiné sami postupně přicházející členové Paktu, kteří se dobrovolně rozhodli vzdorovat Ziyarovi. Tento segment byl na obrovské louce a jednotlivé stany byli napěchovány v řadách těsně vedle sebe. Nebylo pochyb, že přístřešky stále přibývají a šetří se místem.
Poslední část byla pro zvířata. Chlévy, stáje, kurníky, menší ohrady.
Ravil se ptal ještě na pár věcí, ale to už Kless moc nevnímal. Myslel na sestry a na Onnise a na to, co budou zítra probírat, když se před ním přítel zastavil a on do něj ve svém zadumání málem vrazil.
„Tohle je váš stan,“ ukázal Legg na skromný přístřešek před nimi. Byl opravdu primitivní, vlastně jen veliký kus plátna ve vrstvách, podepřený klacky a napnutý kolíky v zemi. Na jednom boku byl pruh červené barvy, a když se Ravil rozhlédl, všiml si, že je takto označená celá řada. Další pak měli barvy jiné. Látka byla důkladně pomazána směsí vosku a tuku, aby odolala vlhkosti a vnitřek stanu zůstal suchý, jak jim vysvětlil jejich průvodce.
„Kvůli tomu nesmí být uvnitř ohniště, aby se vrstva nerozpustila,“ řekl a když viděl výrazy obou mužů, kteří se těšili na teplo, zalovil v brašně a podal Ravilovi do ruky voskovici a jednoduché křesadlo. „Nebojte, tohle vám bude stačit. Ten plamínek a váš dech stačí na to, aby jste se zbavili největší zimy.“
Kless tomu moc nevěřil ale doufal, že má pravdu. Nechtěl strávit další noc v tom nejtužším mrazu. Alespoň to vypadalo, že budou v suchu a on byl tak unavený, že už nechtěl nad ničím přemýšlet.
„Už budu muset jít,“ omluvil se Legg. „Nechám vám sem poslal nějaké jídlo, ale jen pro dnešek. Příště už si ho budete muset odpracovat jako všichni ostatní.“
„Děkujeme,“ řekl vřele Ravil a rozloučili se.
S mladíkem se pak museli skrčit, aby se dostali do stanu. Byl nízký, nedalo se v něm postavit. Uvnitř nebylo nic a prostor celkem stísněný, akorát pro dva. Ale na zemi byla silná vrstva slámy, překvapivě i celkem suchá a na ní po stranách látka ve dvou vrstvách jako lůžka.
Kless si sundal ze zad vak a unaveně si lehl na připravené místo. Bylo překvapivě pohodlné, a dokonce i příjemně vonělo usušenými klasy. Takhle dobře se mu ve skutečnosti neleželo, co opustili Kakllahinu vesnici.
Teď už na něj únava dopadla v plné síle. Po tolika celodenních putování, nočních polospánků, se teď doslova svalil na břicho a zůstal ležet se zavřenýma očima. Celé to na něj padlo. V následujících minutách slyšel, jak Ravil zapaluje voskovici, jak pak mluvil s někým, kdo jim přinesl slibované jídlo a chtěl zvednout víčka, posadit se. Ale prostě to nedokázal a místo toho začal usínat tak, jak byl.
Ravil to zpozoroval a chvilku přemýšlel, zda ho probrat, aby se najedl. Nakonec ho ale jen přikryl kožešinou, měl dojem, že je dobře, že usnul. Alespoň se už pro dnešek nebude trápit přemýšlením o svých lidech a sestrách.
Venku už se smrákalo, Ravil se pohodlně usadil k plamínku svíčky a rozhodl se něco pojíst. Čerstvý chléb a sýr chutnaly božsky, hlavně kvůli velikému hladu. Uvnitř bylo samo o sobě tepleji než venku, po chvilce ale zjistil, že Legg měl pravdu. V malém prostoru se vzduch pomalu zahříval a nakonec bylo uvnitř opravdu příjemně. Jak jedl, začal ho přemáhat spánek, dokonce natolik, že poslední sousta už polykal se zavřenýma očima a málem usnul v sedě.
Konečně se také položil, schoval pod kožešinu a přitiskl se ke klidně oddechujícímu mladíkovi. Zakrátko přestal i on vnímat hlasy a hluk zvenčí, které byly přes látky jasně slyšet a tvrdě usnul.

2

„Vstávejte, ospalci!“ Nakoukl k nim Legg, když poodhrnul kousek plátna. Oba muži se zavrtěli a rozlepili víčka. Od Ravila se ozvalo zakašlání a zavrtěl se. Překvapeně zjistili, že slunce už je vysoko, spali tvrdě a nerušeně celou noc. Kless si promnul oči a se zíváním se posadil. Legg se na něj zazubil.
„No vida, odpočinek ti nejspíš prospěl. Dokonce máš ve tváři i trochu barvy,“ zasmál se. Na to stále rozespalý Kless nic neřekl, ale už teď musel uznat, že se cítí lépe. Takhle dobře se nevyspal už dlouho. Celou noc byli s Ravilem v teple a i lůžko bylo oproti studené vlhké zemi jako postel s nebesy. Když se podíval na přítele, který už se taky probral, trochu ho překvapilo jeho vzezření. Byl trochu pobledlý, ale Kless si pomyslel, že je to rozespalostí.
„No tak vstávejte, šup šup. Celý tábor už je dávno na nohou,“ vyzýval je Legg, ale přátelským tónem. „Onnis mě pro vás poslal, prý mezi sebou máte něco na vyřízení.“
„Už je tak pozdě? Nechtěl jsem spát dlouho,“ pronesl Kless a začal se zvedat.
To se Ravilovi moc nelíbilo a popadl mladíka za rukáv aby ho zarazil.
„Kless se musí nejdřív najíst,“ řekl pevně muži. Ten se na něj překvapeně podíval, ale došlo mu, že mladík byl nejspíš včera hodně vyčerpaný. Povzdechl si a přikývl.
„Tak dobrá. Řeknu mu, že přijdete za chvilku, ale nenechte ho dlouho čekat,“ řekl jim a pak odešel.
Mladík se podíval na Ravila. „Tohle jsi nemusel,“ řekl bezbarvě, možná trochu zahanbeně, že za něj Ravil musel mluvit. On sám si na jídlo ani nevzpomněl, chtěl hned vyrazit za Onnisem a konečně se vše dovědět. Když se ale na muže díval, došlo mu, že to myslí dobře a nedokázal se na něj zlobit.
„Už je to dlouho, co jsi měl něco víc, než pár soust tvrdého chleba. Musíš nabrat síly a těch pár minut už přeci nikomu neuškodí,“ vysvětlil mu přítel téměř opatrovnicky a trochu si odkašlal. Kless se tomu musel pousmát.
Sedl si tedy a dal se do jídla. Jak se do něj pustil, probudil k životu prázdný žaludek a došlo mu, že má opravdu hlad. Jako kdysi, v Ravilově chatě. Připadalo mu to najednou jako roky, když poprvé uskrl jeho polévky.
Svůj díl do sebe naházel co nejrychleji to šlo a bylo mu zase o stupeň lépe. Když tedy na Ravila kývl, že můžou jít, muž se k němu nahnul. Položil mu dlaň na zátylek a pohlédl mu hluboko do očí.
„Klessi,“ oslovil ho vážně, „ať se teď dozvíš cokoliv, musíš věřit, že to dobře dopadne. Uvidíš svou rodinu, své lidi, dřív nebo později. Vím to, cítím to. A budu stát vždycky za tebou,“ řekl tak upřímně jak dokázal.
Mladík cítil, že mluví z hloubi své duše a přikývl. Byl mu vděčný za slova podpory, za všechno co mu dává. Nevěděl ale, co by na to měl říct a tak se jen přisál na jeho rty a oba se dlouze políbili. Kless ucítil, jak jsou jeho ústa horká, což byla příjemná změna oproti zmrzlým tvářím, které oba měli, když spávali venku.
„Děkuju,“ řekl jen, když se od sebe oddělili a muž se usmál. Pak vylezli ze stanu a rozešli se k Onnisově domu.
Tábor byl sice obrovský, ale nijak spletitý. Stačilo se držet jedné z vyšlapaných pěšin, ta je pak snadno dovedla kam potřebovali, tedy do hlavní části. Legg měl pravdu, když říkal, že všichni už jsou dávno na nohou, kolem bylo opět rušno. Až teď si však chlapec všiml, že největší procento obyvatel tvoří především muži. Žen tu bylo opravdu pomálu a doposud nezahlédl žádné dítě. Kde jsou všechny ty zachráněné rodiny, o kterých Kakllah mluvila?
„Tady jste,“ ozval se Onnis ze dveří domu, před kterým se zastavili. Rychle něco tišeji dodal k muži, který právě odcházel a pak je vyzval dál.
„Sedněte si,“ řekl když vešli do domu. Sám už byl u stolu, shrábl několik papyrusů, aby udělal místo a sedl si na svou židli v čele. Usadili se k němu jako předchozího dne a v Klessovi vládlo nepříjemné napětí.
„Takže,“ naklonil se Onnis, ruce položil na desku stolu a propletl prsty. Přitom se podíval na Klesse. „Je mi jasné, že hoříš nedočkavostí dovědět se, kde jsou tví lidé.“
Mladík vážně přikývl. „Jak už jsem říkal, proto jsem tady.“
„Chápu. Nicméně,“ opřel se Onnis o opěradlo židle a nasadil vážnější tón, „to není důvod, proč ti Kakllah o tomhle všem řekla. Tedy ne, ten hlavní. Myslím, že ti chtěla pomoci najít zbytek rodiny, ale to by nedělala takto.“
„Nerozumím,“ zamračil se hoch. Nelíbilo se mu, že muž takto mlží a navíc konverzaci nesměroval k informacím, které chtěl vědět. „Poslyš, je mi jedno co a jak Kakllah udělala. Chci jen vědět-“
„Dostanu se k tomu,“ přerušil ho Onnis pevně ale klidně. Vylovil z kapsy kalhot přívěsek, který byl vstupenkou do tábora. „Tohle, Klessi,“ začal si s předmětem pohrávat mezi prsty, „nerozdáváme na potkání. Toto ti Kakllah dala, aby mě na tebe upozornila. Je to pro mě vzkaz.“
„Jaký vzkaz?“ Zeptal se Ravil a odkašlal si. Byl momentálně stejně zmatený jako mladík vedle něj.
„Zpráva, že v tobě z nějakého důvodu vidí jistý potenciál. Je přesvědčená, že máš Paktu co nabídnout a mohl by ses nám hodit.“
„Co je to za hlouposti?!“ Utrousil naštvaně hoch. Měl teď na Kakllah vztek, takhle ho podvést. Namísto pomoci, kterou mu přislíbila, myslela celou dobu jen na tohle, přestože se ohledně tohoto společenství a jeho záměry jasně vymezil.
Potenciál? Co si ta ženská vlastně myslí? Takové zhovadilosti, pitomosti. Mladík měl pocit, že snad vybuchne. Jeho tyhle věci přeci vůbec nezajímají, důkladně to tehdy Kakllah vysvětlil. Nechce mít nic společného s Paktem, s bojem proti Ziyarovi. Chce jen najít své sestry. Zatnul dlaně v pěst a prudce se ohradil.
„Tohle je absurdní. A nezajímá mě to. Kakllah jsem tehdy jasně řekl, že s vašimi plány nechci mít nic společného!“
„Přesto ti ten přívěsek dala,“ řekl klidně Onnis a pak se důležitě na mladíka podíval. „A mě teď zajímá proč. Takže to uděláme takhle, Klessi. Povíš mi to, co jsi řekl jí. Budeš mi vyprávět svůj příběh, co všechno tě sem vlastně dovedlo.“
Mladík se ušklíbl. Celé mu to přišlo strašně hloupé a měl pocit, že jen ztrácí čas. Tohle bylo strašně špatně, představoval si, že touto dobou už bude se svými lidmi a místo toho tady má vzpomínat na nejhorší dny svého života. Měl toho dost a přestal si brát servítky.
„Proč bych to dělal? Co po mě chceš? Měl jsi mi pomoct! Tohle prý děláte, ne? Pomáháte ostatním! Tak o co tady sakra jde?!“ Rozkřikl se a prudce vstal. „Seru na vaše tajné zprávy, na vaše dojmy. Nezajímá mě to! Jestli mi neřekneš, kde by mohli být mí lidé, jsi mi k ničemu a jen ztrácím čas!“
„Neopovažuj se na mě ještě někdy zvýšit hlas! Nejsi v postavení, kdy by sis mohl něco takového dovolit!“ Postavil se i Onnis a naklonil se k mladíkovi, teď mu velmi zblízka hleděl do očí. Byl vyšší než Kless a měl v sobě patrné množství přirozené autority. Hoch byl ale tak naštvaný, že nehodlal ucuknout, vzdorně se na něj díval. Zavládlo velmi napjaté ticho, které nakonec přerušil Ravil.
„Přestaňte prosím,“ řekl klidně, téměř prosebně. Z toho jak se věci vyvíjí mu bylo úzko. Navíc se necítil moc dobře. Kvůli podmínkám ve kterých žili poslední dny se zřejmě nachladil. Trochu zakašlal a snažil se oba paličáky uklidnit. „Pojďme to probrat v klidu, takhle se přeci nikam nedostaneme.“
„S tím souhlasím,“ řekl Kless a podíval se na přítele. Zpátky se však neposadil. „Jen nevím, proč bych tady měl něco vyprávět. Nechci o tom mluvit, nechci na to ani myslet.“
„Ale sestry vidět chceš, ne?“ Posadil se Onnis na svou židli a sám už znovu mluvil klidně. Mladík vytřeštil oči a jestli byl předtím naštvaný, teď ho muž skutečně dopálil.
„Chceš mě vydírat?“ Zašeptal nevěřícně a to už se i Ravil zamračil. I jeho tento přístup překvapil a rozhodně ho popudil. Dostávat Klesse do takové situace bylo nečekané a zákeřné.
„Byl bych nerad, kdybys to vnímal takhle. Bral bych to spíše jako vzájemnou výpomoc. Podívej, Klessi,“ nasadil tón, který používají vyjednávači, klidný, pevný, argumentační, „Kakllah měla důvod, proč mi tě sem poslala. Musela být přesvědčená, že se budeš hodit na jednu z důležitých pozic v táboře. Odhaduji, že podle ní jsi typ člověka, který tady zoufale potřebujeme. Ale musím se o tom sám přesvědčit, to je to, proč o tobě chci všechno vědět.“
„A to má být co? Ta pozice, nebo o čem to tu mluvíš?“ Zeptal se Ravil popuzeně. Onnis se pousmál.
„Potřebujeme někoho, kdo umí vést. Kdo se umí rychle a dobře rozhodovat, zvládne podržet mužstvo, připravit jej. Hledáme jednoho z velitelů.“
Kless si sarkasticky odfrkl. „Kdyby jsi o mě všechno slyšel, věděl bys, že nejsem ani jedno z toho. Když jsem naposledy vedl muže v boji…“ rozhovořil se ale pak se rychle zarazil. Uvědomil si, že by udělal přesně to, co Onnis chce – mluvil by o sobě, o tom, co se stalo a to nechtěl.
„Rád bych, abys mi dal možnost udělat si na to vlastní názor.“
„Ale tohle přeci o názoru! Tohle jsou věci, které se staly! To je můj život! Ne nějaká histroka, kterou by jsi mohl hodnotit!“ Ohradil se Kless vztekle. Pak těžce rezignovaně vydechl a svěsil ramena. Už toho měl tak akorát dost, takhle se doopravdy nikam nedostanou.
Chtěl se hnout z místa, chtěl konečně vidět své lidi, ale nechtěl vyhovět Onnisovi a vyprávět mu o tom, jak všechny zklamal. Neměl v plánu se připojovat k celé téhle záležitosti.
I Onnis měl zřejmě už pocit, že se točí v kruhu, protože pomalu vstal a začal vracet odložené papyrusy na stůl, aby se jim mohl později věnovat. „Zřejmě to teď nevyřešíme a já mám ještě spoustu práce. Takže,“ podíval se na oba muže a pokynul jim, aby se vydali ke dveřím, „pro dnešek ještě zůstanete našimi hosty. To je výjimečný status, jen tak někdo ho nedostane. Jinak tady všichní pracovat a pomáhat, aby dostali co potřebují.“
„Děkujeme,“ řekl Ravil a otřel si pot z čela. Opravdu mu nebylo moc dobře. Onnis si stoupl vedle něj a na rozdíl od Klesse se na něj přátelsky usmál.
„Ty jsi mi panečku veliký chlapík. Takový by tu také jistě našel uplatnění,“ plácl ho do ramene, Ravil byl proti němu ještě zhruba o hlavu větší a to Onnis nebyl žádný prcek. Teď s podíval na Klesse.
„Každopádně, na oplátku chci, aby sis to všechno během dne rozmyslel. Dávám ti poslední šanci a zítra ráno chci slyšet tvou konečnou odpověď. Takže přemýšlej, Klessi. Buď si vypomůžeme navzájem, nebo se naše cesty rozejdou. A to by byla komplikace pro nás oba.“
Kless se jen zamračil, ale neřekl nic. Pořád bral Onnisovo jednání jen jako vydírání a s tím také opustili jeho dům.
„Kretén,“ utrousil mladík skrz zuby. „Podělanej hajzl!“ Nakopl vztekle kámen co ležel u jeho nohou a podíval se na Ravila. „Věřil bys tomu? Co si o sobě ten chlap myslí?!“
Jeho přítel samozřejmě viděl, jak je naštvaný a chápal ho. A přesto, když o celé věci sám přemýšlel, měl na ni svůj názor.
„Mrzí mě, že ti neřekl o sestrách. Tohle je špatný způsob, jak někoho přesvědčit ke spolupráci,“ začal opatrně. „Na druhou stranu,“ řekl a jak to vyslovil, Kless na něj vrhl vražedný pohled, „možná to není zase tak špatný nápad, Klessi.“
Mladík se napřímil a napadlo ho, že snad špatně slyšel. „Cože?“ Zašeptal nevěřícně, jako kdyby tím Ravila varoval, aby šel touto cestou. Muž si povzdechl ale promluvil klidně.
„Chci říct, že jsi možná celý Pakt pochopil špatně, tu jejich myšlenku. Vždyť nechtějí nic jiného, než skoncovat se zlem, které se tu rozmáhá. Prostě to zastavit.“
„Děláš si ze mě legraci, že ano?“ Pronesl a hrozivě se na něj zamračil. Právě mu přišlo, jako by ho Ravil zradil. Vždyť mu sliboval, jak bude stát při něm a najednou do něj taky tlačí tyhle bláboly. Přišlo mu to neuvěřitelné.
„Nedívej se na mě takhle,“ řekl Ravil, „chci jen říct, aby sis to doopravdy pořádně promyslel. Copak ty chceš, aby ostatní zažili to, co ty?“
„Ovšem, že ne! Jak si o mě můžeš něco takového myslet?!“ Vyštěkl mladík.
„Nemyslím. A právě proto nedokážu pochopit, proč se ti to celé tak příčí.“
„Protože je to sebevražda!“ Zakřičel Kless, až se po nich nemálo lidí ohlédlo. Jemu to ale bylo jedno, kolemjdoucích si vůbec nevšímal. „Copak jsi mě ani jednou neposlouchal? To mi ani trochu nerozumíš? Vždyť sám moc dobře víš, že nejhorší je všechny ztratit! Proč si myslíš, že je lepší pouštět se do boje, ve kterém jen sotva můžeš vyhrát, než se vzdát, ale zůstat s lidmi, které miluješ?“
To už se i Ravil rozzlobil. Naštvalo ho, že na něj Kless takhle křičí, jako by byl jeho nepřítel. „Viděl jsi sám, jak to funguje v praxi, v Malkově vesnici! A víš moc dobře, že takhle se žít nedá! Nejen, že nemáš záruku, že ostatní přežijí do druhého dne, ale probouzet se a usínat ve strachu, strádat po všech stránkách přeci nejde dlouho zvládnout!
Všechno to víš! Ale o tom to není, je to jenom o tom, že ty se prostě bojíš!“
Kless byl v rázem v šoku. To co muž právě řekl jej zarazilo a byl překvapený i jeho náhlou prudkostí. Nebyl schopen slova a i kdyby, Ravil by mu nedal šanci, protože pokračoval:
„Máš strach, že by jsi zase neuspěl, že by pod tvým velením umírali další lidé! A to už by jsi nezvládl, další selhání by jsi nepřežil. Já ale vím, že ty jsi nezklamal! Máš schopnosti a talent, se kterým by jsi mohl pomoci tolika lidem, ale utíkáš před tím, zbaběle se tomu bráníš! To je to, o co tady celou dobu jde!“ Vychrlil na zkoprnělého mladíka a pak se rozkašlal. Až když se jeho plíce uklidnili a on se na něj opět podíval, uvědomil si, že to co řekl bylo možná až moc.
Kless na to neřekl nic, nebyl schopen. Ravilova slova se jej dotkla, o to víc, že vyšla z úst jeho přítele. Po tom všem, čím si prošel ho nazval zbabělcem, to ho zranilo a nějak to nedokázal vstřebat. Zvedl zrak a rozhlédl se.
Kolem nich se lidé zastavili a zírali na ně. Museli být hlučnější, než si uvědomovali a upoutali na sebe pozornost. Když pak hoch přejel pohledem přes dveře do Onnisova domu, všiml si ho, jak stojí na schodech a pozoruje je. Ve tváři měl kamenný výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst.
V ten moment už to Kless nevydržel. Beze slova se rychle otočil a skoro se rozeběhl pryč. Slyšel, jak na něj Ravil volá, ale on ho teď nechtěl ani vidět. Spěšně kráčel kupředu, aniž by věděl, kam přesně míří.
Teď chtěl být prostě jen pryč.