Poslední princ - kapitola 27
1
Na druhý den Ravil uslyšel tichý hlas zvenčí, který k němu promlouval. Byla ještě tma, když jej přišel probudit jeho nový spolupracovník, tak jak byli domluvení. Práce u zvířat byla náročná a bylo nutné vstát takto brzy, aby podojili nemalé stádo koz. Pak přišla na řadu péče o koně, prasata a drůbež.
Ravilovi to nevadilo. Byl rád, že pracuje právě zde, od mala měl zvířata rád a sám často přemýšlel, ještě doma, ve své chatce, že si zkusí nějakou tu kozičku také směnit. Nikdy však z různých důvodů neměl štěstí, či to odkládal. Ani s tím, že práce byla tvrdá a náročná neměl problém. Byl pracovitý a rychle se učil. Dnes ráno tedy vstával s dobrou náladou, o to více po událostech včerejšího pozdního večera. Jen co si do brašny sbalil kousek chleba, láskyplně se podíval na spícího milence vedle sebe. Nechal ho spát, jen mu dal letmou pusu na čelo a opustil stan.
„Dobré ráno,“ pozdravil muže zhruba stejného věku, který na něj čekal opodál. Jeho entusiasmus pro věc už dávno vyprchal, takže k němu místo odpovědi jen otráveně mávl. Ravil ale tušil, že až se trochu probere a rozhýbe, bude trochu vstřícnější, stejně jako byl včera odpoledne. Společně se pak rozešli k ohradám.
2
Zato Kless měl o poznání náročnější ráno. Nejprve ho vzbudila nějaká postarší žena, s křikem našla jeho stan a zběsile se jej snažila dovolat. Mladík se polekaně vystřelil do sedu, s bušícím srdcem se ani nestačil rozkoukat. Jen poodhrnul látku, žena začala lamentovat, že v táboře hoří. To ho donutilo rychle vylézt ven a utíkat za ní.
Běželi ke vzdálenému okraji stanové části, v podstatě do poslední řady, označené zelenou barvou. Kless si všiml kouře, který se z místa valil, ale to už bylo vše. Když doběhl na místo, otočily se k němu další tři ženy, které stály kolem ohořelého stanu. Chyběla dobrá půlka, ale nic tragického a děvčata zvládla oheň zlikvidovat sama. Kless si oddechl, že z celého poplachu nakonec nic není a zeptal se žen, zda jsou všechny v pořádku. Přikývly všechny a jedna z nich, ta co držela prázdné vědro k němu promluvila.
„Jsme v pořádku. Musela to být svíce. Omlouváme se za ten vyrvál,“ řekla a pak probodla starší pohledem. „Ty tupěno! Říkala jsem ti přeci, že nemáš nikam běhat! Zburcuješ půlku tábora úplně zbytečně!“ Utrhla se na ni a ona jen sklopila zrak.
„Zpanikařila jsem,“ hlesla tiše omluvným tónem a její kolegyně na to jen otráveně zabručela.
„Hlavně, že jste v pořádku,“ řekl Kless a ženy tím zřejmě mile potěšil. Jedna z nich, co vypadala nejmladší, se dokonce začervenala, když se jí nový, mladý a pohledný velitel zeptal, jestli mají švadleny v domě nějaké ošetřené plátno navíc. Stydlivě přikývla.
„Dobrá, ať vám jej dají. A sežeňte si i zbytek potřebných věcí, které vám shořely,“ řekl jim.
Ta s vědrem si povzdechla. „Plátno nám dají, ale na zbytek nemáme dost žetonů,“ řekla popravdě, poněkud rozmrzele.
Kless zavrtěl hlavou. „Obstarejte si co potřebujete. Kdyby vám to nechtěli vydat, odkažte se na mě a já to vyřídím,“ řekl pevně a oči hasičky a té stydlivé se rozzářily. To zřejmě ony byly obyvatelkami ohořelého příbytku, zbylé dvě byly jejich sousedky. „Budete potřebovat pomoc se stavbou nového?“ Ukázal na ohořelý příbytek.
„Ne, zvládneme to samy,“ ozvala se hasička mnohem radostněji.
„Děkujeme, pane!“ Přidala se mladičká a on jen přikývl. Byl rád, že se vlastně nic hrozného nestalo. Rozloučil se tedy se všemi a odešel.
Při odchodu si s povzdechem promnul tvář, jako kdyby teprve teď doopravdy vstal z lůžka. Chtěl si zajít zpátky do svého stanu, že alespoň něco posnídá. Jenže než se vůbec dostal ke své řadě, přiběhl k němu neznámý mladík a prosil ho o pomoc. Jeho otec se prý nepohodl s nějakým mužem a teď se hádají pomalu na nože. Potřebuje, aby je někdo uklidnil. Kless šel tedy s ním a zasáhl právě včas, když dva rozhádané odtrhávali ostatní od sebe. Spor o dva žetony nakonec důrazně ukončil a za trest poslal oba účastníky sporu čistit latríny.
A tak to bylo v podstatě celý den. Ani nemusel chodit pro úkoly k Onnisovi, pokaždé si ho buď někdo odchytil, nebo sám přišel kam bylo třeba. Prakticky se nezastavil, jen kolem poledne zašel za Ravilem a krátce spolu poobědvali. Přítel byl ve velmi dobré náladě a nadšeně mu povídal o tom, co už se o zvířatech dověděl. Klesse to těšilo, vidět ho takto spokojeného a sám přiznal, že jej jeho práce naplňuje. Byli spolu ale jen chvilku, než ho odvolali.
Než mladík odešel, ještě navrhl, že by si mohli večer zajít do krčmy. Ravil ten nápad přijal s nadšením a pak se letmo rozloučili. Cestou od ohrad pak potkal Legga, který si to mířil naproti němu. Pozdravili se, muž o poznání veseleji než Kless. Když zjistil, že se jde podívat za Ravilem, jak je v nové práci spokojený, začal vůči němu být ještě více chladný. Pro teď se tím ale neměl čas zabývat, měl práci a tak jen pokračoval v cestě. Ještě chvilku přemýšlel, jesli musí být Legg tak vlezlý, pak se ale jeho myšlenky musely pustit jiným směrem.
Den utekl jako voda, hlavně proto, že měl pořád co dělat. Až k večeru si jej nechal Onnis zavolat, že s ním potřebuje mluvit. Kless dokončil co měl a vydal se do Véčka. Klasicky nejdříve zaklepal na dveře a pak vstoupil. Muž jej přivítal, též klasicky, od stolu a vyzval ho, ať si přisedne. Chvilku mu trvalo než se mladíkovi začal věnovat, právě psal něco na svitek papyru a až když dokončil větu a odložil brk, pohlédl na něj.
„Ptal jsem se na tebe,“ řekl na rovinu a propletl prsty položených rukou. „Jak se ti v nové pozici daří.“
Klesse to nepřekvapilo a v podstatě ani nijak neurazilo. Být na Onnisově místě, asi by také zjišťoval, jak si vede člověk, který má takovou odpovědnost. S kamennou tváří jen přikývl a čekal, co mu muž poví. Nervozní nebyl, věděl, že dělal vše podle svého nejlepšího svědomí.
„Zatím slyším jen samou chválu, to mě těší. Tedy až na ty dva, co jsi poslal k latrínám, těm se tvé rozhodnutí moc nelíbilo,“ zasmál se. „Věděl jsem, že to máš v sobě.“
„Nicméně,“ tleskl dlaněmi, „zítra je výjezd, kterého se zúčastníš. Povede ho Hodd. S vámi pak ještě pět vycvičených mužů.“
Kless na cestu úplně zapomněl, jak ho pohltila práce, každopádně ale přikývl. „Jak dlouho budeme pryč? Alespoň odhadem?“ Zeptal se muže. Ten sáhl po mapě s křížky a ukázal mu, kterou konkrétní oblast chtějí prohledat.
„Minimálně tři dny cestou tam, když budete rychlí. Tam zjistíte co se dá, Hodd ti cestou všechno vysvětlí. Podle situace se pak rozhodne co se bude dít dál.“
Budou pryč celkem dlouho, pomyslel si Kless. Nechtělo se mu opouštět Ravila na tolik dní, vlastně ho nechtěl opouštět vůbec. Věděl ale, že jednou souhlasil se svým postavením i s tím, co to obnáší, couvnout nemohl.
„Tvůj společník bude v pořádku,“ řekl zničeho nic Onnis, jako kdyby mu četl myšlenky. Usmál se na chlapce a plácl ho po rameni. „Je schopný a přátelský, zvládne to.“
„To já přeci vím,“ řekl Kless. Moc se mu nelíbilo, jak se teď Onnis dívá. Tak nějak zvláštně potutelně, jako kdyby tušil, že jsou víc než jen přátelé. Že by opravdu dokázal tak moc pohlédnout do lidské duše?
„Je potřeba nachystat zásoby a-“
„Hodd už na tom pracuje. Tentokrát vše připraví i pro tebe, příště už to bude tvá záležitost. Ale stav se za ním do stájí, aby sis vybral koně.“
„Můžu si vybrat sám?“
„Hodd má v tomhle jistou zásadu. Je přesvědčený, že si kůň a jezdec musí padnout do oka, pak lépe zvládají případné potíže.“ Vysvětlil mladíkovi, kterého to vlastně potěšilo. Byla to dobrá myšlenka a na okamžik si vzpomněl na svého hnědáka, co měl doma. Kdo ví, co se s ním stalo, jestli ho odvedli, či utekl, nebo ho zabili při napadení.
„Dobrá. Měl bych ještě něco vědět?“ Zeptal se Kless a když Onnis zavrtěl hlavou s tím, že na případné otázky mu odpoví Hodd, rozloučil se a odešel. Vydal se rovnou ke stájím, kde mohl alespoň vyzvednout Ravila.
Vešel do jedné z nich. Stájí bylo hodně a ještě více bylo koní v nich. Měl štěstí, že zrovna v první, do které vkročil Hodda našel. Zrovna hřebelcoval statného grošáka, s lesklou hřívou. Aniž by si chlapce všiml, téměř láskyplně zvíře při péči hladil a něco mu špital svým hlubokým zastřeným hlasem. Bylo jasné, že má zvíře rád. Kless prošel kolem řady dobře stavěných koní, Hodd byl téměř na konci. Nevšiml si ho, dokud nedošel přímo k němu.
„Konečně jsi tady,“ řekl mu chlapík bezbarvě. Oproti Temalovi působil Hodd mnohem uzavřeněji, i pohled měl jaksi chladnější, i když ne nepřátelský. Byli rozdílní jako Kless a Ravil.
„Přišel jsem co nejdříve to šlo,“ odpověděl mu mladík. Zvedl ruku a pohladil Hoddovo zvíře po krku. „Jak se jmenuje?“ Zeptal se. Musel uznat, že je to opravdu krásný kousek.
Hodd jako kdyby váhal, zda se vůbec zdržovat s odpovědí. „Deon,“ řekl nakonec tiše, ale s jistou mírou hrdosti. „Tak pojď, už je pozdě a já musím zařídit ještě spoustu věcí.“
Vyšli společně z první stáje a došli až k té poslední, Hodd říkal, že tam jsou volní koně. Jednoho si prý Kless vybere a muž ho připraví na výjezd. Pojedou brzy ráno, tak vše nezbytné nachystá ještě dnes večer a ráno si koně jen osedlá. Vešli dovnitř, tady už bylo koní o něco méně. Přesto byl výběr celkem ucházející, žádné ze zvířat nevypadalo vyloženě špatně, všechna byla v dobré kondici. Ti co je měli na starost péči nezanedbávali.
Hodd pobídl mladíka aby si je prohlédl a jednoho si vybral. Kless tedy pomalu procházel kolem těm majestátních stvoření a postupně je zkoumal. Všechna vypadala skvěle, ale pak se zastavil u jedné klisny. Krásná bělavá dáma, s dvěma tmavými fleky na boku, hlubokýma očima a lesklou hřívou. Na první pohled ho zaujala a už se ani neobtěžoval pokračovat s prohlídkou. Přistoupil k ní a ona k němu hned zvědavě natáhla krk a nechala se pohladit po nose.
„Dobrý výběr,“ uslyšel za sebou mladík. Hodd klisnu poplácal po boku elegantního těla. „Iris je hodná, ale nenechá si nic líbit. A má výdrž.“
„Můžu tedy jet s ní?“ Optal se Kless a Hodd přikývl.
„Vybral sis ji. A ona tebe. Je tvoje, nikdo jiný už na ní jezdit nebude.“
„Je krásná. Díky,“ řekl Kless a muž přikývl. Tím byla jejich záležitost vyřízena.
Rozloučili se a Kless vyšel ven, aby našel Ravila. Chvilku mu trvalo, než prošel kolem ohrad, tato část tábora byla veliká, dbalo se na to, aby měla zvířata dostatek prostoru. Natrefil na něj až na okraji, u pěšiny rozdělující zvířecí a stanovou oblast. Přítel už na něj čekal a když ho spatřil přicházet, vesele na něj mávl. Nevypadal, že by byl po těžkém pracovním dni unavený, to mladíka potěšilo. Měl trochu obavy, aby se mu nevrátila horkost, ale Ravil byl v pořádku a dobře naladěný.
„Říkal jsem si, že bude jednodušší počkat tady, než se nahánět přes celý tábor,“ řekl mu, když k němu chlapec přistoupil. Ten jen přikývl a vykročili směrem ke krčmě.
Padala na ně tma a čím více se blížili k Srdci, tím více kolem nich prostor osvětlovaly louče a ohně. Nejvíce hluku, lidí a světla bylo opět právě u krčmy, kde panoval veselý hlahol. Kless na chvilku zapřemýšlel, jestli se mu vůbec chce mezi takový dav, ale Ravil vypadal nadšeně, natěšeně. Nechtěl mu návštěvu upírat a tak vešli dovnitř. Aspoň si dají něco teplého k jídlu a to pivo, posledně také nebylo špatné. Začal být zvědavý, jak vlastně Ravilovi zachutná.
Ani se pořádně nerozkoukali a už zaslechli zvolání vlastních jmen. Otočili se směrem, ze kterého pocházelo a Ravil se usmál. Zvedl dlaň a vesele na Legga mávl. Jak jinak, pomyslel si Kless hořce, ale nechtěl kazit příteli večer. Dost na tom, že mu musí ještě říct, že odjíždí. Vyzval tedy Ravila, ať jde klidně za ním a jeho skupinou, on že zatím obstará pití. Než se prodral k pultu, všiml si onoho hromotluka, kterého nyní cvičí. Leggův kamarád si jej taky všiml a když se jejich pohledy střetly, raději se odvrátil a lokl z korbelu.
Tohle zřejmě ani zdaleka nebude tak příjemný večer, jak prve Kless doufal, když navrhoval, že se tu večer společně s Ravilem odreagují. Začal i opravdu litovat, že nešli rovnou do stanu, kde by se, mimochodem, nejspíš nakonec také dobře zabavili. Co naplat, pomyslel si, když spatřil, jak se Ravil baví a Legg ho vesele seznamuje se svojí partou přátel.
Předal Hile žetony, ta mu na oplátku vrazila do rukou korbely s pivem a opustil okolí pultu. Dokráčel k Ravilovi a když se k němu otočil, převzal od něj nápoj.
„Veliteli,“ pozdravil ho překvapivě valibuk a kývl hlavou. Kless v tu chvíli vůbec nevěděl, jak se zachovat – má být teď přátelský, nechat vztah nadřízeného a podřízeného venku, za dveřmi krčmy? Nebo být nadále jen velitelem, tím tvrdým a nekompromisním, kdo jen vede? Na okamžik ve skupince kolem zavládla podivná atmosféra lehkého napětí, kterou přerušil rozjařený Legg. Přehodil muži ruku přes ramena a střídavě se na oba zadíval.
„Ale no tak, pánové. Tady snad nemusíte být tak formální, ne?“ Zařehtal se. Kless byl stále na pochybách. Ale Legg je přeci také velitel, možná by nebylo od věci, kdyby mužům ukázal i svoji lidštější stránku.
Zadíval se na hromotluka, přikývl a doufal, že toho nebude litovat. „Tady mi říkej Klessi,“ nadhodil. „A jak se vlastně jmenuješ ty?“
Muž se na něj podíval s jistou mírou odměřenosti. Nejspíš neměl v plánu se s chlapcem nějak vybavovat, i přesto, že se očividně ocitli na neutrální půdě smíru. Pořád byl ještě trochu zahořklý, jak jej při prvním tréninku vyškolil a že mu velí takový pískle. Ve skutečnosti ho pozdravil jen kvůli jeho postavení a i k tomu se musel přemáhat.
„Gilhem,“ odpověděl přeci jen, ale doufal, že tím pro něj konverzace s Klessem skončila. I proto se rychle otočil na kamaráda vedle a dal se s ním do řeči, aby mladík neměl možnost ho dál otravovat.
Kless si toho samozřejmě všiml. Vlastně ani nečekal nic jiného a ve skutečnosti to i chápal. O to více se ale začal cítit nepříjemně a raději se také otočil k Ravilovi, který se na rozdíl od něj, začal dobře bavit. Povídal si vesele už nejen s Leggem, ale i ostatními, Kless vedle něj stál jako stín a jen tiše usrkával z korbelu.
Musel uznat, že takhle si to nepředstavoval, když Ravilovi nabídl, že sem po práci zajdou. Doufal, že si dají pivo, spolu někde usednou a stráví spolu příjemný večer. Hlavně mu chtěl také říct, že zítra brzy odjíždí a společným večerem se na několik dní rozloučit. Jenže to teď jaksi nebylo možné, když se Ravil bavil s ostatními a on nechtěl být za ještě většího otravu, tím, že by ho odvlekl pryč. Nakonec si řekl, že ještě chvilku postojí a později večer mu o odjezdu řekne, určitě k tomu bude příležitost.
Došel pro další rundu, pak další a pak další. Ravilovi pivo zachutnalo a večer ubíhal rychleji, než by mladík chtěl. Jeho přítel nevypadal, že by se hodlal od skupinky oddělit a už začínal být i trochu opilý. Kless také, ale u něj to místo veselý vyvolávalo spíše pocit ukřivděnosti a vzteku. Celou dobu jen stál vedle Ravila, nikdo se s ním nebavil, veškerou pozornost měl přítel, který muže bavil svou veselou povahou.
Kless byl naštvaný, že se večer vůbec nevyvedl podle jeho představ. A také byl mrzutý, že ani Ravil si ho za celou dobu nevšímal. Tolik si užíval pozornost a lidi kolem sebe, nemohl se společnosti nabažit, léta ji nezažil. Už bylo pozdě, Kless musel jít na kutě, ráno měli vyrážet ještě dřív, než vstával Ravil a mladík si uvědomil, že už toho má dost. Aniž by si toho někdo všiml, chvilku propaloval Legga pohledem, protože to hlavně s ním se Ravil bavil nejvíce a sám sobě by to nikdy nepřiznal, ale na svého nového kolegu jednoduše žárlil. Po chvíli se chlapec prostě zvedl a přesně jak si myslel, když se vydal směrem pryč, nikdo o něj ani pohledem nezavadil. Ani Ravil nepostřehl, že se na něj naposledy dívá ode dveří, jestli se přítel přeci jen neohlédne. Neohlédl. A tak Kless vykročil do tmy venku a vydal se ke stanu.
Zlobil se na Ravila a cítil se ublíženě. Cestou několikrát vztekle nakopl hroudy odhrnutého sněhu kolem pěšiny a tiše si i zanadával. Pak se zarazil na malém rozcestí mezi stanovou a zvířecí částí. Chvilku stál na místě a přemýšlel aby si záhy uvědomil, že nechce být ve stanu, až se Ravil uráčí opustit Legga a přijít se vyspat. Chtěl se s ním rozloučit, ale teď už je to stejně jedno, šanci propásli a kdyby zůstal ve stanu, vůbec by se nevyspal, protože by stejně pořád čekal. Do svého příbytku tedy jen zaběhl aby si vzal vak a věci, co chtěl mít po cestě s sebou. Potom odkráčel do stájí.
Koně nerušeně podřimovali, bylo tu příjemné ticho a slabé světlo tu vrhala jediná louče, upevněná u vchodu na stěně. Kless ale neměl problém najít Iris, svou novou přítelkyni, která jej ucítila, když se přiblížil. Pohladil ji jemně po dlouhém nose, zašeptal několik uklidňujících slůvek, když se oklepala a nakonec si lehl naproti ní do kupy sena. Příjemně zavonělo, když se hnulo pod jeho vahou, jak uléhal. Bylo mu tady vlastně příjemně. Mezi stany většinou byl v pozdních hodinách klid, i přesto se občas i v hluboké noci ozývaly kroky a šramocení táborníků, hlasitější rozhovory zpovzdálí, nebo tiché tlumené, když kolem stanu někdo procházel.
Tady bylo naprosté ticho. Ležení na seně bylo oproti zemi jako hovění na obláčku, bylo tu teplo, ze spících zvířat vyzařoval naprostý klid. Tady i přes obavy a pocity, které Klesse provázely celým večerem nakonec usnul.
3
Hodd ho vzbudil necitlivým zatřesením ramenem.
„To už se tak nemůžeš dočkat, že spíš tady?“ Zeptal se ho, ale na odpověď nečekal a než si Kless stihl rozespale promnout obličej, už stál u koně vedle Iris a začal ho sedlat.
Mezi nocí a ránem nebyl na první pohled rozdíl, tma panovala stejná. Kless se vyškrábal na nohy, oprášil ze sebe stébla suché trávy a ještě napůl spící přistoupil k muži. Ten jen pokynul hlavou do rohu stáje, kde byla uskladněna sedla a uzdy. Řekl mu, ať si odtamtud vezme co potřebuje a nachystá si Iris.
Kless sundal z hřebíku na stěně uzdu, své nové kamarádce ji zkušeně nasadil a poplácal ji jemně po krku. Se sedlem měl ale problém – Paramové taková nikdy nepoužívala, vlastně sedla neměli vůbec. Na své koně vždy jen připevnili vrstvu ovčí vlny, sedla jako taková nikdo vyrábět neuměl a i kdyby ano, bylo by to pro ně mrhání drahocennou kůží a dalším materiálem. Přizpůsobili svoji jezdeckou techniku dostupným prostředkům, takže když měl teď Kless Iris osedlat, nevěděl si rady. Nezbylo mu nic, než požádat Hodda o pomoc. Čekal, že muž se mu buď vysměje, nebo bude handrkovat, k jeho překvapení však klidně přistoupil a začal mu vysvětlovat, jak sedlo správně upevnit.
„Takhle je to správně. Příště už to zvládneš sám, jen den pozor, aby sedlo nebylo moc vpředu. Popruhy by ji pak řezaly.“
„Díky. Tohle jsem ještě nikdy nedělal,“ řekl Kless a připevnil na sedlo brašnu. Hodd jen přikývl.
„Nejsi první, ani poslední, kdo se to učí. Tady v táboře je hromada lidí z různých kmenů a klanů, kteří žili svým způsobem života. Vzájemně se od sebe pořád něco učíme,“ vysvětlil mu. „Já někoho naučím sedlat koně a ten dotyčný zase někomu jinému prozradí, že i mokrá březová kůra může hořet.“
Kless chápal. „Jsou to maličkosti, ale vytvářejí důležitý celek,“ pronesl zamyšleně.
„Přesně tak. I takové věci nás dělají silnějšími. Ziyar něco takového nikdy neměl a mít nebude. Jeho lidi nikdy nebudou znát tolik možností, jak na bojišti ošetřit ránu, nebo tolik způsobů lovu, když jsou muži hladový. Jestli máme v něčem opravdu výhodu, je to právě tohle.“
Mladík se nad jeho slovy zamyslel a najednou jím projela vlna jakési hrdosti a naděje. Doposud si nic takového neuvědomil, ale teď poprvé od doby, kdy se o Paktu dověděl měl pocit, že snad opravdu mají šanci nad Čarodějem vyhrát. Ta myšlenka se v něm ozvala jen jako tichý šepot, zatím jej neměl v plánu přiživovat. Byl však příjemný a osvěžující.
Neměl čas nad tím dál dumat, Hodd ho upozornil, že je čas vyrazit, ostatní už by měli čekat u vchodu do tunelu. Poprvé tedy nasedl na Irirs, kobyla jen hlasitě vydechla nozdrami a vyjeli ze stájí. Tábor, až na pár osamělých jedinců, ještě spal. V tuto dobu tu panoval neobvyklý klid a ticho. O to víc pak Klesse překvapilo, když k nim po pěšině přispěchal muž. Rozjetý musel Iris přitáhnout za otěže a celkem prudce zastavit. Hodd, který jel za ním pochopil a upozornil jej, ať si pospíší, pak nechal dvojici o samotě.
„Klessi! Kde jsi byl? Pořád jsem tě hledal.“ Ravilova ustaraná tvář se na něj dívala zdola. Prohlédl si ho překvapeně i s koněm a zabalenými věcmi. „Co se děje? Ty odjíždíš?“
Mladík v sedle si povzdechl. Nevěděl, jak se teď zachovat, od přítele se mu nechtělo, ale zároveň byl pořád zahořklý kvůli večeru. I proto by byl radši, kdyby prostě jen odjel a Ravil se o jeho úkolu dověděl později z doslechu.
„Chtěl jsem ti to říct včera večer a rozloučit se. Nějak jsem ale nedostal šanci,“ řekl klidně ale stroze.
„Měl jsi mi to prostě říct,“ zamračil se Ravil. Nějak nechápal, kde nastal problém, ale Kless mu to záhy vysvětlil a to už zněl popuzeně.
„Jak asi?! Jediné co tě zajímalo, byl Legg a ta jeho parta. Za celý večer jsi na mě nepromluvil a podíval jsi se na mě, jen když jsem ti donesl korbel,“ vyhrkl prudce, pak se ale zarazil. Nemá čas ani náladu se hádat, tak jen sklopil hlavu. „Musím už jet,“ pobídl koně a rozjel se pryč.
„Po-počkej!“ Slyšel jak na něj zmatený Ravil ještě volá. „Kdy se vrátíš?“
„Nevím,“ houkl mu naposledy v odpověď, aniž by se na něj podíval a nechal muže za sebou.
Několikrát si pro sebe zanadával, než dojel k tunelu, kde už na něj čekali. Omluvil se mdle za zdržení, počkali, až se otevře brána a postupně vjeli do útrob podzemní chodby. Tem jeli pomalu, Hodd a ostatní kývali na stráže ve výklencích, ti jim přáli šťastnou cestu. Za pár chvilek už byli na druhé straně, muž, který měl na starost poklop rozpohyboval soukolí a otevřel jim cestu ven. Když Kless vyjel nahoru, zaplavila ho podivná směsice svobody a nebezpečí. Jako kdyby opustil jeden svět a ocitl se v úplně jiném, kde byla cítit volnost, ale také nevyřčená hrozba, která se mohla objevit odkudkoliv.
Hodd, který výjezdu velel mu ale nedal moc času na přemýšlení, hned jak se ocitli na kraji lesa, pobídl svého koně a tryskem se rozjel přes rozlehlé údolí, skupinu za sebou. Muži, kteří jeli s nimi, si očividně výlet užívali. Dostali se mimo tábor a vymanili se tak ze stereotypu, který je občas přepadával. Teď měli možnost oživit každodenní rutinu, přestože věděli, že je to nebezpečné a oni nevědí na co všechno můžou narazit.
Jejich cíl, odlehlá osada, na tom může být jakkoliv. Může být svobodná, může být okupovaná Ziyarovými vojáky, nebo už také nemusí existovat, stejně jako ta Klessova. Museli být připraveni na všechno, i na boj, kterému se však v omezeném počtu chtěli vyhnout. Ostatní Klessovi za jízdy vysvětlili, jak to chodí:
Nejprve zjistí, jaká je situace, od toho se pak odvíjí další postup. Je-li kmen v pořádku, vyžádají si audienci u tamního vůdce, kde vysvětlí situaci. Nabídnou klasický postup, který přijala už řada náčelníků před nimi – všichni obyvatelé se sbalí a opustí domov. Ženy, děti, starci a nemohoucí se za doprovodu části skupiny vydají do druhého tábora. Bojeschopní muži se přidají k armádě v základním táboře Paktu, budou trénovaní a budou bojovat proti Ziyarovi.
„Co když odmítnou?“ Zeptal se Kless. Muž co s ním mluvil a jel vedle něj pokrčil rameny.
„Hodd umí být hodně přesvědčivý, stejně jako ostatní velitelé. Nestává se, že by chtěl kmen zůstat sám, navíc teď, když už je Ziyar tak daleko. Ti, co se s jeho armádou ještě nesetkali už o něm i tak vědí. Ví, že se blíží nebezpečí a jsou rádi, že nejsou sami a mají alespoň nějaké východisko.“
„A když už je obsadil? Co potom?“ Vyzvídal mladík, aby věděl s čím počítat. To se ozval druhý muž, který se objevil po jeho levici.
„To opatrně zjistíme situaci. Kolik je v táboře Ziyarových vojáků, jak jsou na tom obyvatelé a tak dále. Podle toho rozhodne Hodd, jak budeme postupovat.“
„No a jestli už je po vesnici, není co řešit,“ ozval se muž na pravé straně. „Jen okolí projdeme, jestli nezůstali nějací přeživší, koukneme, jestli nezůstalo něco, co se dá využít a jedeme domů.“
„Takže střední varianta je pro nás nejsložitější,“ řekl Kless tiše, spíše pro sebe. „A nejnebezpečnější.“ Oba muži mu přitakali.
Mladík vzhlédl a podíval se na Hoddova záda. Jel předním, možná jejich rozhovor slyšel, každopádně ale neříkal nic. Chlapec ho zkoumal a doufal, že pokud bude třeba, rozhodne se Hodd správně a nebudou zbytečně riskovat. Nerad by se pouštěl do boje, kde by neměli moc šancí. Pochopil také, že oponovat jeho rozkazům mu teď nepřísluší. Je sice také velitelem, nicméně, výjezd vede právě Hodd a on je momentálně hlavně pozorovatelem, který se učí, jak to chodí. Nezbývalo mu nic jiného, než věřit jeho úsudku.
Jeli celý den, jen s krátkými přestávkami, aby si hlavně koně odpočinuli. Jinak nechtěli ztrácet čas, i všichni ostatní chtěli být zpět v táboře co nejdříve. Teď seděli kolem ohně, jedli a mluvili. Až na Klesse a Hodda, kteří večeřeli mlčky, se ostatních pět mužů celkem bavilo, což mladíka překvapovalo. Nenechali si případným nebezpečím, jak na cestě, tak v cíli, zkazit náladu. To rozhodně nebyl Klessův případ, ten musel pořád přemýšlet nad tím, co je asi všechno čeká a Hodd očividně celkově nebyl na nějaké bezvýznamné klábosení.
Spali pod širým nebem, každý zabalený do své kožešiny. Zima sice pomalu ustupovala, ale i tak bylo v noci dost chladno. Jenže stavět nějaký přístřešek pro tolik lidí jen na jednu noc byla hloupost a stavba by zabrala příliš mnoho času, který chtěli strávit na cestě. Také měli domluvené hlídky, jednak kvůli možnému nebezpečí a pak aby nevyhasl oheň, který byl pro ně jediným zdrojem tepla. Okolo něj postupně všichni ulehli, až na muže, který měl držet hlídku jako první.
Kless se uvelebil co nejpohodlněji to na studené zemi šlo. Pod hlavu si dal vak a zadíval se na jasnou oblohu, plnou hvězd. Díval se na tu kopu, zářící tečky na temném ale působivém nebi a přepadl ho závan melancholie. Teď ho mrzelo, jak se k Ravilovi zachoval, že mohl být možná o něco chápavější. Věděl, že muž by mu nikdy vědomě neublížil a on by byl teď radši, kdyby tu byl s ním. Uvědomil si, jak byl malicherný – samozřejmě, Ravil ho ten večer zazdil a to ho naštvalo. Ale nemůže vědět, co všechno je na konci cesty čeká, vždyť by se nakonec ani nemusel vrátit. Z představy, že by se tak stalo a to poslední, co si s Ravilem řekli bylo takhle hořké, ho zamrazilo. Zastesklo se mu po jeho přítomnosti. Raději se otočil na bok, zády k ohni a snažil se co nejdříve usnout.
4
Noc proběhla klidně. Byla výhoda, že jich bylo tolik, protože i když držel hlídku každý, stihli se v rámci možností docela dobře vyspat. Ráno Hodd zavelel, aby do sebe něco hodili a pak rovnou vyrazili na další část cesty. A stejně jako předchozí den, byli v sedle jen na krátké přestávky a stejně jako předchozí večer se utábořili u ohně, v bezpečí přečkali noc a ráno opět to samé.
Třetí den, v pozdním odpoledni byli konečně na místě. Koně nechali v lese, na malé mýtince uprostřed porostu. Spolu se zvířaty i jednoho z mužů, o kterém losovali. Ten měl za úkol nejen hlídat koně, ale i reagovat na případné komplikace. Pokud se skupina nevrátí, zhruba za jeden den, vrátí se do tábora a podá hlášení. Rozloučili se s ním, on jim popřál hodně štěstí a oni se vydali směrem, kde měla ležet vesnice.
Tam došli za pár minut, k nevyznačené, ale patrné hranici. Podobně jako Klessova osada, byla tato obehnaná lesem, příbytky, ohrady a další byli poskládané na dávno zarostlé mýtině. Schovali se mezi stromy a čekali, co uvidí. Vesnice vypadala živá, žádné rozbité budovy, ani mrtvá těla. Dali si na čas, jestli nezahlédnou muže v černých uniformách, či něco podezřelého. Hodnou chvíli strávili schoulení u kmenů stromů, Hodd nechtěl nic riskovat. Muži z toho už začínali být trochu otrávení, všichni mladí, snad i lační po nějakém vzrušení z boje, ale Kless bral velitelovu obezřetnost jako pozitivum.
Konečně Hodd odlepil zrak od vesnice a otočil se k nim. Pokynul jim, aby se k němu přiblížili a oni si dřepli okolo něj.
„Dobrá, vypadá to bezpečně. Jdeme tam, ale pomalu. Nechceme je vyděsit, takže v klidu. Pokud nás požádají, abychom odevzdali zbraně, uděláme to.“
Několik z nich se zatvářilo kysele, přesto přikývli a následovali svého vůdce. Ten vstal z podřepu a velice pomalu vyšel zpoza stromů, muži za ním. Se vztyčenou hlavou, ale rukama pozvednutýma, aby bylo vidět, že nedrží zbraň, ušel pár kroků, než si skupinky někdo všiml. Dva chlapci, co si stavěli domek z klacíků a dohadovali se, zda na střechu použijí kůru nebo listy se ohlédli, když za sebou zaslechli kroky. Překvapeně vstali a zatvářili se zprvu trochu vyděšeně, kvůli neznámým tvářím. Jeden z nich se pak ale zamračil, udělal odhodlaný krok v před a odhodlaně na ně promluvil. Kless poznal, že se bojí, přesto přepral svůj strach aby mužům čelil. Gesto, které by jej za jiných okolností mohlo stát život, mladíkovi to ale na druhou stranu zaimponovalo.
„Kdo jste?!“ Vyhrkl kluk a hlas mu při tom přeskočil. Nehnul ale ani brvou a stále se na skupinu mračil. Jeho kamarád, možná mladší, byl o poznání bojácnější a držel se zpátky.
Hodd se zastavil asi dva metry od něj a zvedl prázdné ruce. Klidně na hocha promluvil:
„Nejsme nepřátelé, hochu. Chceme si jen promluvit. Můžete nám zavolat někoho, kdo tu velí?“
Ve tváři vystrašenějšího chlapce se objevil náznak úlevy, stále ale pozoroval neznámé muže obezřetně, připraven vzít nohy na ramena. Kamarádovi to nejspíše dodávalo ještě více odvahy, protože mírně rozkročil nohy a založil ruce na prsou. Mohlo mu být kolem osmi let a působilo to trochu komicky, jak se snažil, museli však ocenit jeho nebojácnost.
„Tak zahoďte všechny zbraně!“ Poručil jim překvapivě. „Přede mě,“ dodal pevně.
Muži se tázavě podívali na Hodda, který přikývl a sám předhodil svůj meč chlapci k nohám. Mladší ze skupiny to celkem pobouřilo, poslouchat rozkazy od takového usmrkance se jim celkem zajídalo, přesto nakonec i oni odhodili své zbraně.
Chlapec sebevědomě přikývl a něco pošeptal druhému, který se rázem rozeběhl do útrob osady. Pak se podíval zpět na příchozí a bedlivě je zkoumal pohledem.
„Jsi statečný kluk, že se odvážíš sám postavit takové přesile,“ oslovil ho jeden z mužů přátelsky. Chlapec se jeho slovy nenechal obměkčit, neřekl ani slovo a dál jen tvrdě zíral. Zavládlo nepříjemné ticho a Klessovi to připadalo jako věčnost, než se v dálce objevil menší klučina, teď už se skupinou osadníků. Byli samozřejmě ozbrojení a netvářili se příliš přívětivě, což se dalo pochopit, vzhledem k nebezpečí, které jim každým dnem hrozilo.
Skupina zhruba osmi chlapů v jednoduchých prostých oděvech k nim rychle přispěchala. Už na první pohled to nebyli žádní bojovníci, tihle chlapi obdělávali půdu a starali se o zvířata. Klessovi stačil jeden pohled, aby mu bylo jasné, že kdyby je Ziyar napadl, neubrání se. Ani jejich zřejmá houževnatost by jim nepomohla a když se mladík podíval na Hodda, věděl, že si myslí to samé. Že oni jsou jejich jediná šance.
Jeden tmavovlasý zarostlý muž oslovil chlapce jménem a přikázal mu odejít. Ten ihned uposlechl a odběhl i s mladším zpět do vnitra osady. Dvě skupiny mužů osaměly.
„Kdo jste a co chcete?“ Křikl podrážděně další z osadníků. Neměli ani pořádné zbraně, to, co drželi v rukách bylo náčiní, vidle, dřevorubecké sekery, něco jako krumpáče. I tak je ale drželi vzpřímené, připraveni je použít. Jeden z nich pak rychle přiskočil k zbraním vetřelců a odnesl je dál.
Hodd a jeho skupina stále zůstávali na místě a klidní. Velitel znovu zvedl prázdné ruce v obraném gestu a rozvážně promluvil:
„Jsme přátelé. Přicházíme vyjednávat, s nabídkou, která by pro vás mohla být velmi výhodná.“
„A co tak lákavého nabízíš, že jsi pro to byl ochoten vzdát se zbraní? Mohli bychom vás teď klidně zamordovat!“
Kless i Hodd věděli, že to není pravda. I beze zbraní by dokázali skupinu přemoci, tím si byli jistí. Nebylo ale třeba muže dráždit a Hodd to přešel s vážným výrazem. Místo toho o krok přistoupil a s vážným hlasem, který nedává moc příležitostí k rozmýšlení odpověděl:
„Nabízím vám to nejcennější co můžete mít. Vaše životy.“
Autoři
Kayla
Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.