1

Pár mužů vstalo ještě před svítáním. Dostali za úkol projít celou armádou a tiše vzbudit ostatní. Líně se celá horda zvedala, muži se probouzeli jako mátohy. Kless s Kakllah to sledovali a stejně jako ostatní velitelé byli rádi, že v noci nenastal nějaký problém. Hlídky nespatřily žádné Ziyarovi špehy, ani vojáky. Čaroděj o nich stále nevěděl, pořád tedy měli výhodu.
„Kdy chceš vyrazit?“ Zeptala se Kakllah, když k nim přistoupil Onnis. I on se zadíval na pomalu se probouzející armádu.
„Co nejdříve. Bude lepší nenechat jim moc času na přemýšlení,“ kývl hlavou k vojákům.
To Kless chápal. Kdyby začali někteří muži příliš dumat nad situací, ovládl by je strach ještě více. Podíval se na svého velitele.
„Už jsi se rozhodl?“ Zeptal se ho a muž přikývl.
„Za pár minut vyrazíte. V noci jsem poslal dva muže, naše nejlepší zvědy, aby to obhlédli. Ten vchod viděli,“ řekl sebevědomě a Klessovi se ulevilo, že nepůjdou zcela na náhodu. Pak si pomyslel, že Onnis není žádný hlupák, mělo mu dojít, že se o to postará.
„Obejít kopec trvá zhruba čtvrt hodiny. Ze strany, ze které půjdete je daleko strmější, takže plus dalších deset minut odhadem,“ instruoval mladíka. Ten jej bedlivě poslouchal.
„Jsou tam mříže, ne? Jak se přes ně máme dostat?“ Otázal se pragmaticky. Nerad by, aby jejich plán ztroskotal na tom, že se nedokáží dostat dovnitř.
Onnis odkryl svůj plášť a sáhl si za záda. Zpoza opasku vytáhl předmět, který chlapci podal. Byla to kovová tyč, zhruba metrová a jeden její konec byl zahnutý do pravého úhlu. Páčidlo. Kless jej vzal do ruky a trochu ho překvapila váha. Muselo být z opravdu tvrdého odolného kovu.
„Řel jsem jim, ať se příliš nepřibližují. Nechtěl jsem, aby je někdo uviděl, přesto dokázali odhadnout, že mříž nebude příliš silná. Tímhle byste měli být schopni ji vypáčit a tiše se dostat dovnitř.“
„Snad to půjde bez problémů,“ řekl mladík tiše, spíš pro sebe, ale velitel ho zaslechl.
„Taky doufám,“ otočil se od mužů a pohlédl na chlapce. „Až budete uvnitř, je to jen na vás. Tam si budete muset poradit sami. Spoléhám na tebe.“
Jeho rázem důvěrný tón Klesse nijak nevystrašil, naopak. Byl vděčný, že mu Onnis takto důvěřuje. Vážil si ho a v podstatě to pro něj byla čest. Namísto pochybností jej jeho slova spíše nakopla.
„Udělám vše pro to, abychom vyhráli. Nezklamu tě,“ sevřel páčidlo pevně v ruce, jako nějaký symbol. Onnis se pousmál a položil mu přátelsky ruku na rameno.
„Já vím,“ řekl. „Jestli je to vše, běž se sbalit. Vyrazíte za chvilku.“
Kless přemýšlel, jestli by neměli ještě něco probrat. Ohledně jeho mise už ho nic nenapadalo a tak se chystal odejít, když si na něco přeci jen vzpomněl. Otočil se napůl zpět k muži.
„Vlastně, ještě bych chtěl o něco požádat,“ nadhodil a Onnis ho kývnutím vyzval, aby se svěřil. Jak pak mladík znovu promluvil, tvář měl velmi vážnou a hlas pevný.
„Dej mi svolení, abych mohl Ziyara zabít já, pokud budu mít možnost.“
Onnise nepřekvapila žádost samotná, ale způsob, jakým ji mladík podal. Ještě nikdy nevypadal tak chladně a sebevědomě, až ho z toho trochu zamrzelo. Znovu ho napadlo, jaké krutosti se na něm musel Čaroděj dopustit. Došlo mu, že jestli má někdo nárok žádat Ziyarův život, je to právě tento mladík.
„Doufám, že se ti té příležitosti dostane,“ řekl mu nakonec. Kless s díky přikývl a vzdálil se.
„To bylo trochu děsivé, co? Nikdy bych neřekla, že by ten kluk mohl působit tak temně,“ nadhodila Kakllah, která stála celou dobu vedle. Onnis se na ni podíval, kvůli rozhovoru s chlapcem na ni téměř zapomněl. Musel ale souhlasit.
„To ano. Nejspíš k tomu má své důvody. Tak doufám, že nám to bude jen ku prospěchu,“ prohodil. „Pojďme se připravit.“

2

Deset mužů. Deset nejlepších a Kless, který jim bude velet, tak vypadala skupina, kterou Onnis určil k vniknutí do hradu. Většinu Kless znal a s výběrem souhlasil. Jednoho dokonce sám v táboře cvičil. Vzpomněl si na jeho začátky a přišlo mu to jako roky.
Na nostalgii ale neměl čas. Teď už stáli připraveni kousek dál od ostatních, kontrolovali, zda mají vybavení v pořádku a čekali už jen na velitelův pokyn, aby mohli vyrazit.
Bylo to zvláštní. Vlastně se, a nejen on, ve skutečnosti svým způsobem těšil, až přijde na samotnou akci. Protože to čekání, přemýšlení o tom, jaký strach má a co je čeká, bylo už téměř nesnesitelné a on věděl, že až se dá konečně do pohybu, celé tohle dumání ustane. Bude se totiž soustředit jen na to, co se děje v danou chvíli a nebude mít čas přemítat o strachu. Bude plně koncentrovaný na daný problém a vedení. Stejně tak tomu bylo i tenkrát, když jel bojovat za svou vesnici. Tehdy byl po cestě hodně nervozní, když ale přišlo na samotný boj, existoval jen on a jeho sok. Neklidně teď tedy přešlapoval na místě a čekal. Právě když se ohlédl, jestli už Onnis nepřichází, velitel už byl u nich.
„Vyrážíme. Půjdete s námi k úpatí. Počkáte, až vystřelíme první šíp, pak se oddělíte a lesem poběžíte okolo kopce, tak jak jsme se domluvili,“ sdělil Klessovi a pak se otočil k armádě.
Všichni byli v rámci možností seřazeni, tak jak jim to porost dovoloval. Pořadí však bylo jasně dané: první šli lukostřelci, poté muži se štíty a nakonec ostatní.
Onnis vydal rozkaz ostatním velitelům., ti se otočili k mužům a též vydali své rozkazy. Armáda se dala do pohybu. Čekali je ještě dva kilometry chůze ke konci lesa, k úpatí kopce. Bylo těsně po svítání, kolem ještě padala rosa a na několika místech dav přetrhával mlhu. Kdyby pochod zahlédl náhodný svědek, přeběhl by mu mráz po zádech. Nevěřil by, že takové množství lidí se dokáže pohybovat tak potichu a přitom kráčet tak svižně. Nikdo nemluvil, všichni jen dávali jednu nohu před druhou, občasné křupnutí větve či důraznější krok bylo jediné, co se teď ozývalo.
Pro některé to bylo předlouhé, pro některé zase příliš krátké, pravdou ale bylo, že netrvalo dlouho, a dorazili na místo. Onnis v čele zvedl paži s dlaní zaťatou v pěst a na toto znamení se všichni zastavili. Byli na samém okraji porostu, před nimi jen pár keřů, úpatí kopce a hrad. Ještě však nechtěli být odhaleni a všichni věděli, co mají dělat. Na Onnisovo další znamení armáda klesla k zemi, muži zůstali na místě v podřepu, jen lučištníci začali svou práci.
Plíživě se rozprostřeli do oblouku kolem hranice lesa, za keře a ve vysoké trávě. Museli trochu blíž, aby měli hlídky na hradbě na dostřel. I tak je nikdo nezpozoroval a nejen proto, že se dobře kryli, ale také proto, že muži na opevnění hradu okolí nevěnovali přílišnou pozornost.
Ziyarovi vojáci nepředpokládali, že by mohlo přijít nějaké nebezpečí, kdo by si také na jejich lorda mohl troufnout. Jejich služby byly ospalé, znuděné. Někteří podřimovali, ti co se procházeli na cimbuří se jen tak loudali, aniž by nějak výrazně zkoumali okolí pod hradem. Našli se i tací, kteří za své služby hrávali s kolegou jednoduché hry. A Onnis mohl za jejich lajdáctví jen děkovat, protože i to pro něj byla výhoda.
Kless v podřepu, stejně jako ostatní, sledoval střídavě počínání lukostřelců před sebou a střídavě Onnise. On však se svou skupinou zaujal pozici dál od ostatních, připraven vyrazit ne kupředu, jako zbytek, ale napravo, dál lesem kolem úpatí. Jen jednou si dovolil ohlédnout se na ostatní, schované mezi stromy a keři a v ten okamžik mu pohled strnul na Ravilově obličeji.
Muž se díval přímo na něj a Kless ihned pochopil, že už to ví. Už ví, že jeho milenec je v oné skupině, možná i sebevražedné. Měl kamennou tvář, ale v jeho očích se mísilo tolik pocitů. A jak se do nich Kless zadíval, měl náhle pocit, že slyší, co má Ravil na srdci. Jakoby v duchu slyšel jeho hlas, co říká ať je opatrný. Ať na sebe dává pozor, že na něj bude pořád myslet a že se brzy určitě zase setkají.
Natolik se ponořili vzájemně do toho všeříkajícího pohledu, že si Kless vůbec nevšiml dalšího Onnisova znamení. Ani nepostřehl, že jeden z lukostřelců veliteli přikývl, rázem se vy vysoké trávě postavil, zamířil a vypustil šíp. Hned na to se znovu skrčil a mezi stébly sledoval, zda trefil svůj cíl.
Za vteřinu dvě už i ostatní viděli, jak jedna postava na cimbuří nejprve ztuhla a pak padla k zemi. Spatřili, jak se ostatní muži v černém seběhli a zmateně zkoumali, co se děje. V ten okamžik Dal Onnis další povel, další lučištníci se postavili a vypustili na hradbu salvu. Téměř všechny šípy trefily svůj cíl.
„Pane! Musíme vyrazit,“ otočil se ke Klessovi jeden z jeho mužů a to mladíka konečně donutilo odtrhnout oči od Ravila. Zmateně si uvědomil, že už měli být na cestě, první střelba pro ně byla znamením. Přikývl a stále ještě skrčený se dal do pohybu.
„Jdeme!“ Zavelel a skupina ho následovala. Naposledy se ohlédl, naposledy se pohledy milenců střetly. A pak už musel utíkat dál.

3

Z hradeb se ozvalo troubení, jak jeden ze Ziyarových mužů stihl popadnout roh, zavěšený na opasku. Hned na to ho zasáhl šíp doprostřed hrudi. Druhá salva dopadla ale signál už byl vydán, slyšeli jej i muži v lese. Onnis se postavil a zakřičel na celé kolo.
„Útok!“ Zahřměl a jeho lidé se dali do pohybu, tak jak bylo naplánováno. Šlo teď přesně o okamžik, kdy musí vyrazit k bráně, dokud jsou hradby relativně čisté a zároveň se vojáci v černém uvnitř hradu teprve seznamují se situací. Čím dříve se dostanou na vrchol kopce, tím větší budou mít šanci, že proniknou za hradbu.
A skutečně, Ziyarovi muži uvnitř hradu, kteří roh zaslechli, se nejprve jen domnívali, že jde o všechno možné, jen ne doopravdy o to, že by mohl být hrad napaden. Musí to být chyba, nebo nějaký hloupý žert, říkali si. Přesto jim povinnost velela zvednout se a zjistit, oč se jedná.
První z nich vyšli na nádvoří a ihned pochopili, že se o žádný vtip nejedná. Cimbuří bylo prázdné, nebyl nikdo, kdo by na něm stál. Zato dole u zdi leželo několik mužů v kaluži vlastní krve, s šípy v těle. A za vysokou kamennou zdí se ozýval podivný hukot.
„POPLACH!“ Rozeřval se jeden z vojáků a utíkal malými dveřmi ve zdi hradu. Vtrhl do ubikace a stovky očí se k němu překvapeně otočily. „Vy pitomci! Hněte se, kurva! Jsme napadeni!“ Zařval na plné kolo. Muži se zvedli nejprve zmateně, když však viděli výraz svého kolegy, rychle se dali do pohybu. Popadli zbraně a vyběhli ven na nádvoří, spousta z nich pak nahoru na cimbuří. Byli zaskočeni z toho co spatřili dole pod hradem, někteří nasucho polkli.
Ke zdi se za ryku řítila veliká armáda.
***
„Můj pane!“ Rozrazil voják zadýchaně dveře a neuváženě vpadl do pokoje. Ziyar se k němu prudce otočil, šokovaný jeho opovážlivostí. Jeho ledové zelené oči mladého vojáka propálily téměř skrz na skrz. Služebnictvo, které jej zrovna opečovávalo (čtyři postarší ženy), zatajilo dech.
„Co si to dovoluješ, ty smrade!?“ Vykročil k němu pán a už se napřahoval, že jej udeří, když mladík o krok couvl a vyhrkl:
„Jsme napadeni, pane. Před branou jsou stovky lidí a snaží se dobýt hrad,“ řekl napjatě.
Ziyar ztuhl. Nevěřícně na vojáka hleděl s kamennou tváří, oči měl však vytřeštěné. Náhle, jako kdyby se probral, chytil vojáka pod krkem a pevně stiskl.
„Co jsi to říkal?“ Zasyčel stále nevěřícně. Mladík se začal zmítat jak mu omezoval přísun vzduchu, slova ze sebe ale vysoukal.
„V-venku, pane,“ sýpal, „před branou j-je armáda. Útoč-čí na hr-rad!“ Vydal ze sebe a zoufale se snažil popadnout dech. Bezmocně pak zvedl ruku a snažil se pána odstrčit. Ten jej nakonec pustil a mladík za dávivého kašle padl k zemi. Ziyar si ho přestal všímat. Zaťal ruce v pěst.
„Arpáda! Přiveďte mi Arpáda, vy kreténi, hned!“ Zařval a služky bojácně proběhly kolem něj ven z pokoje. Nebylo pochyb, že je jejich pán rozrušený. Takhle ho viděly poprvé a bylo to snad ještě děsivější, než jeho ledový úsměv.

4

Z dálky slyšeli odhodlaný křik svých. Oni sami však vydávali jen hluboké výdechy, sem tam jim pod nohama křupla větvička. Jinak celá Klessova skupina běžela mlčky, šetřili dechem. Ryhle se pohybovali mezi stromy a následovali jednoho mladíka, který je vedl. Byl to jeden z těch, kteří v noci zkoumali cestu a vchod. Hned za ním Kless a poté zbytek, utíkali rychle, neměli času nazbyt. Zadýchaně se zastavili asi za dvanáct minut. Kless jim gestem pokynul, aby se skrčili, nechtěl riskovat, že by je mohl někdo zahlédnout. Sám si přidřepl vedle mladíka.
„Tímhle směrem, pane,“ ukázal voják prstem, vzhůru k hradu. Kless přikývl a otočil se k ostatním. Až sem doléhali zvuky započatého boje u brány, bylo to téměř děsivé.
„Dávejte pozor, kontrolujte, jestli nás nikdo nevidí. Jdeme,“ nakázal a muži přikývli. Ani se pořádně nerozdýchali a už začali stoupat. Z této strany byl kopec ještě strmější, stále ale schůdný. Plíživě se vydali nahoru.
Stoupání jim zabralo také hodnou chvíli, už kvůli tomu, že se snažili být obezřetní. V polovině kopce si Kless uvědomil, jak moc jsou teď na ráně. Kdyby se teď někdo objevil z jedné, nebo druhé strany kopce, ihned by je uviděl. Když se ale podíval vzhůru, uvědomil si, že zeď z této strany nemá ochoz. Nikdo tedy na jejím vrcholu nemohl stát, takže alespoň odsud na ně nikdo zaútočit nemohl. Znovu si mladík pomyslel, že jestli dnes něco Ziyarovi opravdu zlomí vaz, bude to jeho pýcha a přesvědčený, že se jej nikdo neodváží napadnout. Jinak by si dával na takové věci pozor a obrnil by pořádně celý hrad.
Čarodějova přehnaná sebedůvěra se jim teď ale hodila. A jelikož to vypadalo, že Onnisova armáda skutečně zaměstnala všechny a dokonale odvedla pozornost, podařilo se malé skupince vystoupat až nahoru. Na vrcholu kopce přeběhli pár metrů k hradu a skrčili se u malého vchodu s mřížemi. Skrz ně mohli vidět, jak dolů vedou kamenné schody a ztrácejí se v podzemní temnotě.
„Ticho,“ zašeptal důrazně Kless, aby si poslechl, zda se dole někdo nepohybuje. Nic nezaslechl a panovala tam tma, takže natáhl ruku k jednomu z mužů a ihned v dlani sevřel páčidlo. Mříž byla zamčená, pohupoval se na ní kovový visací zámek. Když si ji ale mladík důkladně prohlédl, rozhodl se zabrat na druhé straně. Vložil kratší část nástroje mezi mříž a vyzval dva muže, ať se postaví vedle něj a zaberou, až jim řekne. Odpočítal a všichni tři zabrali ze všech sil.
Mříž se dala nepatrně do pohybu. Pomalu, jako kdyby byla líná, se začala soukat ze dvou pantů na pravé straně vchodu. „Zaberte...ještě,“ procedil Kless mezi zuby, jak tlačil do páčidla a na čele se mu objevil pot.
Tlačili co mohli a když byli zhruba v polovině pantu, mříž najednou povolila, setrvačností vyskočila a měli co dělat aby ji zachytili, než by se na zámku zhoupla a s řinčením bouchla o kamennou zeď. A bylo to – byli uvnitř.

5

Vyběhl všechny ty schody do věže. Byla hodně vysoká, byl to nejvyšší bod v celém hradu. Cestou ke kamennému schodišti narážel do zmatených sluhů i pobíhajících vojáků a křičel na ně, ať za ním pošlou Arpáda i Elbu. Nevěděl zda jím víc cloumá vztek nebo překvapení. Rozhodně by sám sobě nikdy nepřiznal, že se bojí, něco jako strach lord Ziyar, zvaný Čaroděj přece nezná. On má přeci veškerou moc, on je neporazitelný a nikdo by si nedovolil byť jen pomyslet na nějaký odpor. Dosud byl přesvědčený, že tomu tak je.
Vyběhl poslední dřevěné schůdky, prudce zvedl padací dveře a vyšplhal se na vrchol. Bytelná věž čtvercového půdorysu neměla střechu, jen pár metrů kamenné podlahy a kolem dokola typické hradní cimbuří. Byl hodně vysoko a přesto k němu doléhal zvuk započaté bitvy dole před branou. Přejel mu mráz po zádech. Stále zadýchaný ze spěšného stoupání nejprve váhal. Poté udělal několik pomalých kroků k cimbuří a odhodlal se konečně podívat dolů, co se to vlastně děje. Vzápětí ztuhl.
Předtím byl šokovaný už jen tím, že se někdo odvážil na hrad zaútočit. To ale také mohlo znamenat jen pár jedinců, kteří se pomátli a omrzel je život, že jsou tak naivní a myslí, že porazí jeho vojáky. Teď s úděsem zjistil, že je všechno úplně jinak.
Shlížel na velikou armádu před zdí jak se tlačí stále blíže k bráně. Na druhé straně své vojáky na ochozu i na nádvoří. Ti nahoře spouštěli jeden šíp za druhým a to hemžení jeho vojska působilo jako mihotavý černý oblak. Ta cizí armáda však neustupovala, naopak. Houževnatě se drala vpřed a co víc, působila systematicky. V jejím čele bylo několik řad štítů, které odolávaly střelbě, zbytek se držel dál, přesto však postupovali vpřed a vyvíjeli tlak na bránu, kterou se vojáci v černém snažili všemožně udržet zavřenou. Ziyar si s podivným brněním dlaní uvědomil, že tohle není jen nějaký útok. Tohle bylo promyšlené a plánované.
„Pane?“ Ozvalo se za ním a on sebou leknutím trhl. Elba stál těsně za ním, Arpád trochu bojácně u padacích dveří a vypadal nervozně. Upřené zelené oči jeho pána se k němu stočily a naskočila mu husí kůže, když k němu promluvil.
„Okamžitě zjistíš co se děje,“ řekl zlověstným tónem a Arpád neměl pochyb, že naprosto zuří. Stařec přikývl a s úklonou zmizel zpět v otvoru. Ulevilo se mu, když se dostal z pánova dohledu.
Elba mezitím nahlédl přes cimbuří a i on pocítil strach. Ta podívaná byla děsivá a on stejně jako Ziyar tušil, že pokud se útočníci dostanou do hradu, nejspíše všichni skončí mrtví. Zachoval ale kamennou tvář, tak dlouhý pobyt vedle Čaroděje z něj postupně vysál veškeré city a emoce. Po jeho boku z něj všechno den za dnem vyprchávalo a zbyla jen úzkost a pocit viny, kvůli tomu co provedl Klessovi a Paramům. Stejně jako Ziyar netušil, že je mladík stále naživu.
„Co budeme dělat?“ Optal se svého pána, který začal nervozně chodit sem a tam. Když jej Elba oslovil, zastavil se a namířil na něj dlouhý prst.
„Ty si okamžitě opatříš zbraň a nějaké další muže, pak se rychle vrátíš. A nedovolíš, aby se ke mně kdokoliv kdy dostal. Je ti to jasné?“ Vytřeštil na mladíka oči. Začaly vypadat šíleně.
„Ano, pane,“ přikývl věrný služebník a stejně jako Arpád předtím, zmizel v padacích dveřích.
***
Kless šel první. Opatrně a co nejtišeji našlapoval na jeden schod za druhým. Musel si postupně přivykat šeru, takže kráčel opravdu obezřetně. Jeho muži jej přesně napodobovali, všichni si počínali velmi obezřetně, zbraně připravené v dlaních. Dokud nebudou úplně dole, nemůžou si být jisti, zda tam někdo není.
Kless sešel poslední schod a rozhlédl se. V břiše najednou ucítil těžký pocit a v ústech mu vyschlo, když mu místo připomnělo minulost. Stál teď ve světelném kruhu a jako kdyby znovu cítil studený kámen na nahém těle a provaz, zařezávající se mu do kůže. Naprázdno polknul a pak zavrtěl hlavou. Nesmí na takové věci myslet, musí se soustředit.
„Pane,“ ozvalo se z levé strany a i když muž mluvil téměř šeptem, kolem to zarezonovalo. Kless se k němu podíval, stál u jedné z mříží, klecí, co byli kolem, do které tehdy zavřeli Tobeho. Přistoupil ke svému vojákovi a pohlédl dovnitř. Povzdechl si, když spatřil ženské tělo, už okousané od krys a hnijící. To také vysvětlovalo zdejší zápach.
„Podívejte na ni. A ty škrábance, musela tu vyhladovět. Ty krysy se do ní nejspíš pustily ještě než byla mrtvá,“ řekl další z mužů, který se podíval dovnitř. Kless to nijak nekomentoval. Muže možná Ziyarova krutost stále překvapovala, jeho však ne. Snad proto si Onnis pro tento úkol vybral právě jeho.
„Jdeme,“ řekl bezbarvě. „Půjdu první. Hlavně potichu, kryjte si záda. Pokusíme se pročesat hrad co nejvíce a dostat se k bráně. A nezapomeňte – služebné nezabíjíme, jen vojáky.“
Muži přikývli, sevřeli zbraně o něco pevněji v dlaních. Kless se přitiskl ke zdi a vzal za těžkou kovovou kliku. Byli připraveni znovu použít páčidlo, kdyby bylo potřeba, k jeho překvapení však byly dveře odemčené. Pomalu je otevřel a vykoukl ven. Nezpozoroval žádný pohyb, takže se přikrčil a vyšel ven, muži postupně za ním. Ocitli se na dlouhé podzemní chodbě, osvětlené několika loučemi na stěnách. Na jejím konci, přímo naproti nim byly schody. Jiná cesta odsud ani sem nevedla.
Kless mávl rukou aby ho skupina následovala a vydali se rovnou ke kamennému schodišti. Nepřekvapilo je, že poblíž nikdo není – jestli byl vyhlášen poplach, téměř všichni vojáci jsou jistě u brány. A jejich úkolem teď je vymyslet, jak se přes ně dostat a pustit dovnitř ostatní.

6

„Držte pozice!“ Zakřičel Onnis z plných plic a muži sveřepě drželi. Spousta bojovníků už padla, ti v prvních řadách byli zasaženi šípy, ostatní nicméně stále postupovali podle pokynů, odhodlaně a pevně. Ti, co byli vpředu teď, se chránili štíty, které už po několika salvách připomínaly rozpláclé ježky. Šípy z nich trčely, ale to nevadilo, dokud okované dřevo chránilo nositele.
„Tlačte na bránu!!“ Rozkázal znovu Onnis. Doufal, že když na dřevěný vstup zatlačí více lidí, brána povolí. Nemůže se jen spoléhat na Klesse, pořád tu byla šance, že se ke vchodu na nádvoří ani nedostane.
Vojáci se na jeho povel, teď už nasoukaní na hromadě, opřeli do brány. Další a další se tlačili dopředu, aby vyvinuli co největší tlak na křídla, ti co se nedostali přímo ke dřevu tlačili na své souputníky a ostatní mezitím stále drželi nad hlavami štíty kvůli šípům. Ozýval se řev, z mužů se stávala jedna veliká masa, která se snažila bránu prolomit. Ta však držela pevně, ani se nepohnula.
„Onnisi! Tohle nikam nevede!“ Zaslechl za sebou velitel. To Kakllah na něj křičela, když viděla, co se děje u brány. S hrůzou si dříve než on všimla, že muži, nalepení na dřevě brány, už neřvou proto, aby vydali co nejvíce síly. „Zastav to! Vždyť je zabiješ!“
A opravdu – urputná snaha prolomit bránu začínala být pro ty úplně vpředu smrtící. Jak se bojovníci drali, neuvědomil si nikdo, že tlačí také na ty u brány, kteří se lepí na dřevo a nemůžou popadnout dech. Tlakem je teď dusili vlastní spolubojovníci.
Jak to vykřikla, Onnis se podíval a uvědomil si to. Vyděšeně zvedl paži a zařval: „Zpátky! Stáhněte se!“ Zavelel a muži ihned uposlechli. S úlevou pak sledoval, jak se ti vpředu odlepili od brány a popadli dech. Na radování to však nebylo, pořád se museli nějak na nádvoří dostat.
„Co budeme dělat?“ Ozvala se za ním znovu Kakllah. On se namísto odpovědi znovu nadechl, aby vydal další rozkaz: „Sekery! Musíme jí prostě rozštípat!“ Zahřměl a muži vytáhli zbraně. Poté se všemi silami pustili do silného dřeva, až začaly odletovat třísky.

7

Vystoupali po schodech, potichu a bez povšimnutí. Kless jako první, muži přikrcení za ním. Opustili podzemí a když zkontroloval zpoza jednoho rohu, že je vzduch čistý, pokračovali dál. Ocitli se na další chodbě, teď už mnohem světlejší kvůli oknům, které dovnitř propouštěly světlo. Táhla se daleko a stěny byly dokonce ozdobeny závěsy z těžkých látek, našlapovali teď po dřevěné lesklé podlaze. Kless se odlepil od rohu, mávl rukou a skupinka se rozeběhla vpřed.
Minuly několik dveří, které se neobtěžovali prozkoumat. Mladík byl přesvědčený, že jsou za nimi hlavně užitkové místnosti, Ziyarovi pokoje určitě budou ve vyšších patrech. A ani on teď nebyl jejich cílem. Teď musí zjistit, jaká je situace na nádvoří a vymyslet, jak dostat zbytek skrze bránu. Jak to udělají, ještě sám nevěděl.
Bylo tu ticho, ale když probíhali kolem posledních dveří, zaslechl za nimi mladík hluk. Jako kdyby něco kovového padlo na zem, řinčení proťalo chodbu jako čepel. Zastavil se a přemýšlel, než se rozhodl zvuk prozkoumat. Jeho skupina za ním, připravena zasáhnout, kdyby bylo potřeba.
Pevně sevřel sekeru, pomalu otevřel a vstoupil dovnitř. Ocitl se v místnosti, která musela sloužit k přípravě jídel, dominovala jí totiž veliká pec, ve které skomíraly poslední žhavé uhlíky dohořelého ohně. Uprostřed stál veliký stůl a pod ním veliké proutěné koše plné zeleniny, nebylo přes ně vidět na druhou stranu. Na bidle nad stolem pak vysely svazky bylin a zrály kusy masa. A vedle stolu na podlaze ležel na boku měděný hrnec, zřejmě původce toho hluku.
Ale věci nepadají na zem jen tak, sami od sebe, řekl si Kless. Pomalými a tichými kroky se vydal prozkoumat celou místnost, v přesvědčení, že tu někdo musí být, i když nikoho neviděl. Dokud se neocitl u strany mohutného stolu. V ten okamžik se ozval křik a on instinktivně odrazil útok, který na něj byl sveden. Sekáček na maso, který se mu mihl před obličejem odletěl do kouta místnosti a on útočníka ve vteřině přimáčkl obličejem na desku stolu a zkroutil ruku za zády. Až poté si uvědomil, koho to vlastně spacifikoval.
„Pusť mě, hajzle!“ Štěkla žena s tváří přilepenou ke stolu. Vrtěla s sebou, jak se snažila vymanit z Klessova sevření. Ostatní dvojici se zájmem sledovali.
„Co jsi zač?“ Zeptal se Kless, aniž by ji pustil. Musel uznat, že na to, jak drobná vcelku byla, měla docela sílu a musel držet pevně. Vlasy z rozcuchaného drdolu jí padaly do tváře, zvedaly se a klesaly, jak zuřivě funěla.
„Co bys řekl!? Jsi v kuchyni a já mám na sobě zástěru, takže lordův vojevůdce asi nebudu! Au! Tak pusť mě už konečně,“ zaštěkala. Kless si pomyslel, že má docela vyřídilku a služebnou nakonec pustil. Jak to udělal, odběhla za druhou stranu stolu, kde si dlaní odhrnula vlasy z obličeje a urovnala černé šaty s bílou zástěrou kolem pasu.
„Kdo jste vy?“ Zeptala se vztekle, ale ruce se jí přeci jenom trochu třásly. Stála teď v místnosti sama proti několika mužům, rozhodně měla důvod k obavám.
„Sloužíš Ziyarovi, předpokládám. Proto jsi zaútočila? Jsi tak věrná služebnice?“ Promluvil Kless klidně a propaloval ji při tom pohledem. Jeho slova ženu rozzuřila natolik, že dokonce zapomněla na případné nebezpečí od cizinců. Nasupeně práskla dlaněmi do stolu a opřela se o něj.
„Co to meleš?! Sama bych mu nejraději podřízla hrdlo!“ Obořila se na mladíka.
„Tak proč-?“ Chtěl se zeptat, ale předběhla ho s odpovědí, stále zamračená a vzteklá.
„Napochodovala sem cizí armáda, celý hrad je na nohou! Jen jsem se bránila, co já vím, co jste zač. Hádám, že patříte k těm venku. Co se vlastně děje, co jste zač?“ Propalovala teď muže zkoumavým pohledem. Nevěděla, co od nich čekat, ale nepřipadalo jí, že by jí chtěli ublížit. Hádala, že kdyby ji chtěli zabít, už by to udělali.
Kless jí nehodlal svěřit jejich plány, na to ji nedůvěřoval. „Nechceme zabíjet služebnictvo,“ řekl jen. Ač se tomu asi bránila, spatřil v její tváři letmou úlevu. „Jak jsi se sem dostala?“
Pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné. „Jako většina služebnictva. Přepadli osadu, muže zabili, některé ženy a staré, co byli ještě k užitku, dovlekli sem.“
„A děti?“ Zeptal se jeden z mužů. Ženiny oči, jinak celkem vzdorovité, rázem potemněly a brada jí poklesla.
„Některé měly štěstí a jsou tady se svými matkami,“ řekla o dost tišeji, „jiné zabili. A těch, co přežily není mnoho.“
Na to neměl nikdo co říct. Snad jen čtyři muži, které měl Kless ve skupině a o kterých věděl, že mají děti, si pomyslelo, jaké mají štěstí, že jsou jejich potomci v táborech. Sice už je dlouho, příliš dlouho neviděli, ale alespoň věděli, že jsou naživu.
„Tak co tu tedy pohledáváte?“ Proťala ticho nakonec sama žena, nyní opět s pevným důstojným hlasem. A vlastně nakonec ani nečekala na odpověď, když dodala: „Chcete ho zabít? Zlikvidovat Ziyara?“
Kless chvilku váhal, zvažoval, zda jí může věřit. Jak o tom přemýšlel, rozhodl se nakonec zariskovat. Přeci jen, mohla by varovat ostatní služebnictvo a někde je ukrýt, aby se jim nic nestalo. Měl z ní dobrý pocit, nemyslel, že by na ně ušila nějakou boudu. „Ano,“ řekl konečně. „Chceme s tím vším skoncovat.“
Žena se mu zadívala do očí. Aniž by uhnula pohledem, obešla stůl a stoupla si přímo proti mladíkovi. „Sice vás neznám a nevím, jestli mluvíte pravdu. Ale toho chlapa z nenávidím natolik, že klidně vsadím i svůj život. Raději zemřu s vědomím, že dostává, co si zaslouží, než aby mě tu udřel k smrti,“ řekla pevně a natolik upřímně, že nezapochyboval.
Pak se otočila, prošla rázně kolem všech mužů a nakonec otevřela dveře na chodbu. „Řekněte, co potřebujete. A já vám pomůžu.“