1

Kless zarytě mlčel a vzájemně se propalovali pohledem. Jak strašně se mu ten člověk hnusil, jak moc by ho chtěl zardousit holýma rukama, za všechny ty mrtvé z jeho lidu. Nikdy v životě k někomu necítil takovou nenávist.
„Arpádovi ses celkem zalíbil,“ prohodil najednou Ziyar s úsměvem. „Co jsi nás navštívil, má na tebe zálusk, to už poznám. Ten chlap je odporný chlípník, to přiznávám. Má ale docela vkus,“ zasmál se.
Postavil se a přistoupil ke Klessovi, blíž než by si mladík přál. „Škoda, že pohmoždili i tvou hezkou tvář. Ale ti barbaři nejsou k uhlídání. Jak jednou dostanou možnost, nevědí kdy přestat.“
Kless by mu nejraději také plivl do tváře. Ale když už se teď viděli, tváří v tvář, potřeboval znát jeho důvod. Chtěl slyšet proč jeho lidé museli trpět, přestože měli dohodu.
„Porušil jsi svůj slib,“ vydral ze sebe nenávistně. „Nemáš žádnou čest!“
Ziyar se zatvářil naoko dotčeně, bylo ale zase jen představení. „Křivdíš mi. Opak je pravdou, Parame,“ řekl a jeho úsměv byl zpět. „Víš, že rád hraji hry, ale dobrá hra se nedá hrát, když nedodržuješ pravidla. To přesně jsi udělal a předal mi tak tah.“
Kless nechápal o čem to mluví. Souboj přeci vyhrál on, jeho bojovník už nebyl schopen pokračovat.
„O čem to mluvíš?! Tvůj muž už nemohl dál bojovat, sám jsi to viděl! Vyhrál jsem a ty jsi porušil svůj slib!“ Rozčiloval se stále více mladík. Ani nevěděl, kde se v něm bere ta síla, vůbec s ním mluvit, natož cítit vztek. Tělo ho po mučení tolik bolelo, hlava mu třeštila, ruce, stále zavěšené už skoro necítil a navíc se mu kvůli pozici špatně dýchalo. Ale ta zlost, ona nenávist byla prostě silnější.
Ziyar zvedl ukazovák, jako by ho chtěl poučit. „Tak to pozor. Zneškodnil jsi ho, to ano. Ale měl to být souboj, ze kterého vyvázne životem jen jeden,“ upozornil Klesse. „Ty jsi nebyl schopen mého muže zabít a jak jsi později sám viděl, byl jsem to nakonec já, kdo rozhodl o jeho životě či smrti. V takovém případě jsem se stal vítězem já a tudíž jsem žádný slib neporušil.“ Zazubil se Čaroděj vítězoslavně. „Měl jsem, dle úmluvy, plné právo na tvou vesnici a nakonec jsi to byl ty, kdo dohodu porušil, když se tvoji lidé nevzdali.“
Kless nemohl uvěřit vlastním uším. Nevěřícně teď na muže před sebou zíral a nebyl sto pochopit, že z masakru na Paramech nakonec ještě obviňuje jeho samotného. To nemůže být pravda. Myslel, že už nemůže cítit větší zlost, teď se ale začal zuřivě zmítat, v marné snaze povolit pouta, aby se mohl na Ziyara vrhnout. Ucítil však jen bolest a vyčerpávalo ho to, bylo to k ničemu.
„Zrůdo! Ty zasraná svině!“ Rozkřičel se na Čaroděje, který zůstával klidný, možná spíše pobavený jeho vztekem. „Upravil sis pravidla hry, která ani neexistovala! Jen aby sis obhájil nesmyslné vraždění! Jsi šílenec, kterému dělá dobře, když ostatní trpí, jsi zvíře, které jen prahne po-“
Klessův křik umlčela jedna dobře mířená rána na solar, který mu na okamžik vyrazil dech. Než se z ní vzpamatoval, Ziyar ho hrubě a pevně uchopil za čelist, jako pár chvil předtím Arpád a teď se tvářil vážně. Smaragdové oči ho propalovaly.
„Možná,“ zašeptal mu do ucha, „nebo jsi ty, tím, že jsi ho nechal naživu, odsoudil všechny k smrti,“ zahlodával mu tu myšlenku stále hlouběji do mozku. Věděl moc dobře, že do Klessovi mysli zasadil semeno pochybnosti a výčitek a věděl také, že to pro něj bude mučení stejně silné, jako kdyby mu řezal nohu.
Naneštěstí věděl moc dobře, co dělá a když mladíka pustil, Kless se už nezmohl na jediné slovo. Spokojeně se usmál a posadil se do křesla. Moc dobře si byl vědom, jak chlapce zpracoval a těšil se ze své kratochvíle. Stále se na vězně díval, ten už však, po jeho slovech, neměl sílu mu pohled oplatit. Hlavu měl teď svěšenou a Ziyar moc dobře věděl, že myšlenka jeho vlastní viny zakořenila a on se jí teď poddává. Podařilo se mu udělat první zásadní krok k tomu, aby Klesse zlomil a strašně ho to bavilo.
Čaroděj o sobě moc dobře věděl, že je krutý, nijak ho to ale netrápilo. Věděl, co ho dělá spokojeným a on se rád cítil dobře. Že pro to musí ostatní trpět jej nijak neznepokojovalo, byly to jen hry ve kterých byl vždy vítězem. Celý jeho život byla jen hra a on ji uměl hrát dobře a s nadšením. Doposud pokaždé vyhrál a čím více vítězil, tím více si připadal neporazitelný. Liboval si v bolesti ostatních, strachu, poddajnosti. Miloval svou moc a nemohl se jí nabažit. Neustále posouval hranice a po nějaké době mu přestalo stačit, že své případné oběti mučí jen fyzicky.
Kless byl teď pro něj ideální zábava a v podstatě se mu sám nabídl, když tehdy přišel do jeho sídla. Mohl ho rovnou nechat zabít, ale zaujal ho. Tehdy nelhal, když mu řekl, že je chytrý a že ho náčelník správně odhadl. Oba to však uchopili za opačný konec a Ziyar měl teď možnost si s ním dělat co chce. Na to byl připravený víc, než by si mladík vůbec dokázal představit. Mohl by ho teď nechat ubít k smrti, umučit, zničit jeho tělo, cokoliv. Ale to by byla zbytečně promarněná šance a Čaroděj chtěl více. Bolest těla je v důsledku krátkodobá.
On ho chtěl zlomit. Chtěl aby trpěl, protože mu to činilo potěšení a to v podstatě věci neznamenalo mu zpřelámat kosti. Znamenalo to jít do hloubky jeho duše a způsobit takovou ránu, která bude bolet navždy. Až potom bude uspokojený.
Zatleskal a dovnitř vešli ti dva poskoci ve vestách. S úklonou se k němu připlazili a čekali na pokyny.
„Sundejte ho a vyčistěte mu rány. Pak mu dejte jídlo a vodu,“ přikázal jim a podíval se na Klesse. „Nebude-li chtít, prostě to do něj narvěte, je mi jedno jak. Ale nají se a napije, jasné?“ Muži pokorně přitakali a než Ziyar opustil místnost, děsivě se pousmál. „Potřebuji aby měl na zítra sílu,“ dodal a zanechal nechápajícího Klesse s vězniteli.

2

Udělali jak přikázal. Povolili řetěz, na kterém vysel a on úlevně vydechl, když svěsil paže. Cítil brnění, jak do nich začala proudit krev jak má, dlouho mu však oddechnout nedali. Zápěstí mu nechali svázaná a přinutili ho lehnout na studenou zem. Jen z mužů pak na chvíli odešel, vrátil se pak se škopkem horké vody a čistou tkaninou. Podal to svému druhu a pak se opět vzdálil.
Druhý chlap mezitím do Klesse strčil a on zůstal ležet na břiše. Rozhodně nebyl při ošetření jemný. Namočil kus plátna do horké vody, vyždímal a aniž by řekl jediné slovo, hrubě začal drhnout rány po bičování. Dával do toho hodně síly a nejspíš si užíval, jak se pod jeho samozvanou péčí mladík svíjí bolestí. Zatínal zuby a snažil se další drásání kůže vydržet. Všiml si, jak chlap sem tam odhodí zakrvácenou látku vedle škopku a namočí čistý cár. Kless byl přesvědčený, že kdyby mu to nepůsobilo bolest, rozhodně by nebyl tak důkladný.
Když byla záda hotová, přikázal chlapci, aby se posadil. „Zvedni ruce,“ štěkl na něj a pak mu ledabyle obmotal trup, aby vydrhnuté rány zůstali čisté. Nato se přesunul k palci a opakoval stejný postup. To už Kless sténal hlasitě. Tolik to bolelo a on už byl vyčerpaný, tělesně i duševně, jako by ho Ziyar vysál. Chtěl, aby ho už nechali na pokoji, aby si jen lehl a nechal vědomí odplout.
Druhý muž se vrátil zrovna ve chvíli, kdy jeho kolega dokončil péči o palec. Nesl podnos se džbánem vody a dřevěnou miskou. Položil tác na zem a podal Klessovi nejprve džbán. Mlčky jej svázanýma rukama převzal a okamžik váhal. Ti dva na něj zírali a čekali až udělá co má aniž by řekli jediné slovo. Nebyl si jistý, zda má pokoušet osud, ale pravdou bylo, že žízeň už měl opravdu velikou a když si k vodě přičichl, konečně se napil. Zprvu opatrně, jakmile však tekutina zchladila jeho hrdlo, pil víc a víc až se dal do hltavého lokání a naráz vypil téměř celý džbán. Jak jej pak oddělil od úst, jeden z mužů mu ho vytrhl z dlaní a položil zpátky na podnos.
Sáhl po misce a podával ji vězni. Kless vodu uvítal, ale na jídlo neměl ani pomyšlení, obzvlášť když spatřil obsah misky. Odporná šlichta nespecifické barvy a obsahu mu připomněla něco, co už jednou bylo snězeno, na vrchu se dělal nechutný škraloup. Neměl chuť k jídlu a to co mu donesli ten pocit spíše umocňovalo. Odvrátil hlavu.
„Jez,“ řekl suše muž, co mu misku podával, ale Kless se na něj ani nepodíval. „Vezmi to a jez!“ Přikázal mu podruhé ale mladík stále jasným gestem odmítal.
Muži se na sebe podívali a vzájemně na sebe kývli. Ten co ho předtím ošetřoval se zvedl a vrazil Klessovi ránu do obličeje. Chapec padl na záda a než se vzpamatoval, rozřízl mu pouta, aby mu pak opět svázal ruce za zády. Vytáhl jej za vlasy zpět do sedu a usadil se za něj. Zezadu uchopil mladíkovu hlavu a pevně ji držel, aby se necukal, jednou silnou dlaní popadl Klesse za čelist a donutil ho otevřít ústa. Druhý mu nalil šlichtu do pusy a násilně mu ji opět zavřeli.
„Spolkni to!“ Prskal ten s miskou v ruce. Kless jen zhluboka dýchal nosem, neschopen přinutit polykací svaly k pohybu. Ta věc měla odpornou chuť a jemu to prostě nešlo dostat dál do těla. „Spolkni to, dělej!“
Muži, který ho zezadu držel, zakrátko došla trpělivost a prsty mu zacpal nos. Ještě chvilku se Kless snažil vydržet, ale když už mu docházel vzduch, pud sebezáchovy ho donutil udělat jedinou možnou věc a tu odpornost v ústech spolknout, aby se mohl nadechnout. Tímto způsobem do něj pak dostali celou porci. Pak se muž za ním zvedl a nechal chlapce vysíleně padnout na zem. Udělalo se mu zle.
„Jestli to vyhodíš, narvem to do tebe znova,“ řekl chlap, když pokládal misku na podnos. Oba pak mlčky odešli, nechali ho ležet na místě. Jejich práce pro dnešek skončila.
Kless už se nepohnul. Díky mužově motivaci potlačil zvedající se žaludek a pak jen unaveně zavřel oči. Byl vyčerpaný, měl strach, cítil se strašně. To vše ho nakonec i přes veškeré nepohodlí a bolest přemohlo a zakrátko ho přemohl spásný spánek. I kdyby věděl, že zítřek bude nejhorší den jeho života, těžko by s tím mohl něco udělat.

3

Probudil ho hluk. Neochotně rozlepil víčka a byl překvapený, když spatřil, že v kobce se teď pohybuje několik mužů. Nevšímali si ho, jako kdyby tu ani nebyl, měli moc své vlastní práce. Byli to psovodi, každý z nich držel za kožené vodítko svého psa a každý z nich se postavil k jedné cele naproti Klessovi. Ani jeden mu nevěnoval sebemenší pohled.
Muselo být kolem poledne, sluneční světlo, pronikající otvorem ve stropě mělo sílu. Tvořilo na kamenné podlaze přesný světelný kruh, paprsky odhalovaly prach, který vířil ve vzduchu. Něco se děje, něco se teď stane, říkal si Kless, přepadla ho znepokojivá předtucha. Podařilo se mu posadit. Už se chystal oslovit jednoho z psovodů, zeptat se, co se chystá a doufat, že mu odpoví, když se těžké dveře ve výklenku otevřeli a dovnitř vešel Arpád, v patách jednoho z chlapů, co o něj “pečovali“ od prvního dne. Byl to ten, co mu sňal nehet z palce, ale na tom vlastně nezáleželo.
Arpád k němu přišel a usmál se. „Dobře, že jsi vzhůru,“ řekl přes úsměv chladně. „Můj pán má pro tebe překvapení.“
Klesse při tom zamrazilo, už si byl vědom, že taková slova nenesou nic hezkého. Co jiného, krom bití a mučení by to mohlo být? Co všechno může mít ten šílenec v rukávu? Arpád se otočil na poskoka a ten mu vložil cosi do ruky. Stařec si pak dřepl k sedícímu mladíkovi.
„Asi toho v, příštích chvílích, budeš chtít hodně říci. Svoje šance promluvit už jsi však dostal a promarnil,“ řekl. Držel delší pruh látky, uprostřed udělal dvojítý uzel, který pak chlapci, přes protest, strčil do úst. Vzadu svázal oba konce a mladíka tak umlčel. Než se vzdálil, pohladil ho po tváři a Kless ucukl. V duchu klel a nadával.
Měl strach. Muži se svými psi ho silně znervózňovali a on si vzpomněl na Ziyarova šampiona. Dost možná ho čeká stejná smrt, to bylo více než jasné, ani by ho to nepřekvapilo. Moc dobře vnímal, jak se na něj psovodi záměrně nedívají, to ho přinutilo myslet si, že ze svého úkolu nejsou moc nadšení. Pravděpodobnost, že to dělají z povinnosti, že jsou to možná obyčejní muži z nějakých vesnic, zotročeni a donuceni sloužit Čarodějovi, byla opravdu veliká.
Kless napjatě čekal, co se bude dít, měl neblahé tušení, že přijde něco většího, než dalších pár ran bičem. Zakrátko se dveře opět otevřeli a vešel Ziyar, nezavřely se za ním však, jak tomu bylo vždy, když někdo přišel.
„Zdá se, že jsi připravený, výborně,“ usmál se na Klesse. „Myslím, že budeš nadšený,“ zašvitořil. Měl dobrou náladu, byl nadšený a to bylo děsivé.
Tleskl a dovnitř kobky vešli další lidé. Spíše se šourali, postrkováni několika vojáky, zkroušeně kráčeli vpřed. Klessovi se zastavilo srdce, když je poznal, a dokázal v tu chvíli jen nevěřícně zírat. Ty tři osoby dovedli do světelného kruhu, přímo před mladíka a donutili je kleknout na kolena. I oni měli ruce svázané za zády, na obličeji pár šrámů, nijak hrozných, ale byli zbědovaní.
Kless tomu nemohl uvěřit. Právě se díval na své zbídačené rodiče a malého bratra. To není možné, proboha. Takže jim se utéci nepodařilo. Museli je zajmout aniž by si toho Kless, v tom naprostém zmatku, který tu noc v osadě panoval, vůbec všiml. Vyčítal si to, strašně se na sebe zlobil a přál si vrátit čas. A zajali ještě někoho, nebo Ziyar tolik plánoval dopředu a unesl jen jeho blízké, protože tohle vše pečlivě připravoval? Proč by to ale vůbec dělal, napadlo Klesse a vzápětí si hned odpověděl – protože tohle pro něj byla zábava. Další z her, kterou se ten šílenec může zabavit...
Neměl sebemenší radost, že je vidí, protože věděl, že tady a v této situaci, jsou ve velikém nebezpečí. Zaúpěl, když se na ně díval a oni se dívali na něho. Ústa měli volná, neřekli však ani slovo, přesto jejich pohledy mluvili za vše. Jen Samal zasténala, když viděla staršího syna v takovém stavu, dobitého, uvězněného, mučeného. Zadržovala pláč.
Měli strach, obrovský. Tobe se celý třásl a Kless viděl, že i on má na krajíčku. Držel se ale, snažil se být statečný a pro Klesse to byl nesmírně bolestný pohled. I jeho rodiče klečeli s bradou hrdě vztyčenou.
„Nejsi nadšený, že vidíš svou rodinu?“ Ozval se Ziyar. Kless na něj vrhl vražedný pohled. Tohle měl celou dobu v plánu, ta svině je celou dobu držela v zajetí aby je mohl využít. Pak se mladík znovu podíval na otce, matku i bratra. Tolik by jim chtěl říct, že ho to mrzí. Že se omlouvá, protože je nedokázal ochránit. Vidět je v takovém stavu, spatřit jeho hrdého a moudrého otce, který mu byl celý život vzorem na kolenou, bezmocného. Bylo to strašné a srdce mu to rozbíjelo na tisíce kousků. Jeho milující matka, která by za své děti dýchala, dobrosrdečná žena, která byla vždy ochotná pomoci, teď spočívala na kolenou a měla v sobě neskutečnou odvahu. Držela se zpříma, nedávala najevo strach, byla hrdá a jako by byla připravená na cokoliv. Možná se držela i kvůli Tobemu, ten byl strachem celý bez sebe. Už jen to, jak se třásl, jak moc se bál, bylo těžké pozorovat. Byl to malý chlapec, nevinný. Ziyarova zrůdnost byla o to větší, už jen kvůli tomu, že takové situaci vystavuje nebohé dítě.
„Dobrá,“ řekl Čaroděj bezbarvě. „Asi si říkáš, co má tohle rodinné shledání znamenat,“ mluvil ke Klessovi a posadil se na křeslo, které mu bylo mezitím doneseno. Jeho oblíbená věc, očividně. Sedat si pohodlně v takových situacích mu nejspíše ještě více dávalo pocit nadřazenosti. Usadil se jako divák na začátku představení, které sám vedl.
„Tihle tři prý patří k tvým nejbližším. Zbytek nám nějak proklouzl mezi prsty, ale to už ti nejspíše došlo. To mě poněkud rmoutí, ale i tak myslím, že si užijeme spoustu zábavy. Oh,“ plácl se lehce do čela, že si znenadání na něco vzpomněl. „Jsem hlupák, omlouvám se. Zapomněl jsem přizvat někoho velmi důležitého. Pravdou je, že nebýt jeho, nikdy byl samozřejmě netušil, koho přesně ti mám dovést.“
Klessovi to problesklo hlavou. Ziyar měl pravdu. Jak věděl, kdo z početných Paramů je právě jeho otec? Jak věděl, že má zajmou právě Samal a Tobeho, když okolo běhalo, utíkalo tolik lidí? A jeho sestry? Kless se o své rodině vůbec nezmínil, když se poprvé setkali, nikomu rodinu nepopisoval. V tom musel být opravdu někdo další. Někdo, kdo je určitě sledoval, zvěd, který je musel pozorovat ještě před útokem. Kless pátral v paměti, kdo případný by něco takového mohl udělat a v mysli mu vyvstalo jen jedno jméno.
Ravil! Ten parchant! zamračil se Kless. Dává to přeci smysl: Vždy se objevil ve správnou chvíli. V lese se vyznal jako nikdo jiný, takže jistě neměl problém najít Klessův domov. Dovedl je do hradu, pak jim pomohl domů a měl veliký zájem na tom, aby byl Kless se svým zraněním v pořádku. Mladík vztekle stiskl roubík mezi zuby a strašně se na sebe naštval. Neměl mu věřit a Elba to cítil dobře. Nejspíše ho odhadl už v počátku, ale náčelník to ignoroval. Tolik by teď chtěl přítele vidět a omluvit se mu. Sám by si teď přinejmenším vlepil pár facek, kvůli němu jsou teď jeho rodiče a bratr v takovém průšvihu.
Ziyar mávl ruku a jeden z vojáků, kteří dovedli jeho příbuzné se vzdálil. Vyšel ze dveří, okamžik byl pryč a pak se vrátil, za ním osoba, kterou měl přivést. Vstoupil muž, oděný do méně zdobeného roucha, který nosil Ziyar, přesto vyjadřovalo vysokou pozici. Bylo vlastně stejné jako Arpádovo, takže byl Čaroději nejspíše stejným služebníkem, jako stařec. Nebyl to však neznámý cizinec, co by je potajmu sledoval. A nebyl to ani Ravil.

4

Jestli byl Kless v šoku, když přivedli jeho rodinu, nebylo to nic proti tomu, jak překvapený byl teď. Doopravdy se mu na pár okamžiků zastavilo srdce a nevědomky přestal dýchat. Nemohl tomu uvěřit, tohle nemohla být pravda.
Elba vstoupil do kobky s kamenným výrazem, který si udržel i když letmo zavadil pohledem o Klesse. Na trojici vězňů se ani nepodíval a přistoupil k Ziyarovu křeslu. Postavil se tak vedle Arpáda, oba teď vypadali jako jeho osobní stráž. Čaroděj se podíval na Klesse. Zřejmě ho jeho výraz pobavil.
„Představil bych vás, ale je to, tuším, zbytečné,“ zazubil se. Elba za jeho ramenem stoicky sledoval zem. Vypadal jinak – dlouhé vlasy měl ostříhané, byl navoněný, umytý. A moc se snažil, aby nepohlédl na Klesse či jeho rodinu. Cukl sebou až v okamžiku, kdy to Kless nezvládl.
Bolest z jeho zrady a vztek mladíka v tu chvíli přemohly. Zapomněl na pouta a roubík, vymrštil se na nohy, že se k Elbovi rozeběhne a buď ho na místě zabije, nebo plačky padne k jeho nohám a zeptá se proč. Proč, proč proč!? Nejspíš by udělal obojí najednou, kdyby nezapomněl na kovový obojek kolem krku, který, jak napjal řetěz, se mu rázem nezařízl do kůže a přidusil jej. Padl na bok a rozkašlal se, jak mu podráždil hrdlo. Elba jen mlčky znovu sklopil zrak, když jeho milenec zasténal a z očí mu vyhrkly slzy.
Kless by se ho chtěl zeptat, tak strašně moc, proč to udělal. Proč zradil svůj lid, jeho rodinu, proč zradil jeho? Přeci musel tušit, jak je Ziyar krutý. Mladík to absolutně nechápal a ničilo ho to. Ještě před pár dny spolu sdíleli nejintimnější chvíle, říkali si, že se milují. Co ho, pro všechno na světě, donutilo, aby jejich lásku zahodil a tohle udělal? Nebo to byl celou dobu jen klam, Elba tvrdl, že jej miluje, ale ve skutečnosti lhal? Kless měl pocit, že se mu z toho všeho rozskočí hlava. Propaloval Elbu zlomeným pohledem, ale ten se mu vyhýbal. V ten okamžik mladík pochopil, že se předním muž stydí. Nic to však neměnilo. Jen mladíkova bolest srdce se stále zvětšovala až ho doopravdy začalo bolet na hrudi.
„Tak!“ Ozvalo se Ziyarovo veselé tlesknutí. „Zřejmě už jsme všichni, tak bychom mohli začít?“ Nedal Klessovi ani čas tu ránu vstřebat. Podíval se na Arpáda a ten s mírným úsměvem přikývl. Vykročil, ne však ke Klessovi, který jej teď napjatě sledoval, nýbrž k jeho otci. Stoupl si za něj a položil mu dlaně na ramena. Mladíka při tom bedlivě sledoval.
Klessův otec se ošil, snažil se jeho ruce setřást. „Dej ty špinavý pracky pryč,“ procedil chraplavým hlasem. Vzpurně a hrdě. Samal se zamračila, Tobe se rozechvěl ještě víc.
„Tiše,“ řekl Arpád ostře, aniž by přestal pozorovat Klesse. Teď promluvil přímo k němu:
„Máš asi spoustu otázek, ale rád ti teď, s pánovým svolením,“ kývl na Ziyara, který jej s mírným úsměvem vyzval, aby pokračoval,“vše vysvětlím. Měl jsi dosud dvě šance, abys nám sdělil, kam utekly tvé sestry a zbytek osady. Ty jsi, bohužel, nevyužil.“
Kless vytřeštil oči, jak mu došlo, co se chystá udělat. Když Arpád natáhl ruku a jeden z vojáků mu do ní vložil dýku, začal sebou zuřivě zmítat. Zatínal svaly, trhal sebou, v naprosto zoufalé snaze povolit pouta a zabránit Arpádovi aby udělal, co se udělat chystá.
Stařec popadl otcovi stříbrné vlasy a mírně mu zaklonil hlavu. Ne! NE! Prosím! Řval hlas v Klessově hlavě a mladík nepolevoval ve snaze se osvobodit. Arpád jeho otci přiložil ostří na hrdlo. Samal vedle něj už se neudržela a začala plakat. Tobe byl na pokraji zhroucení.
„Neříkej nic! Udělal jsi dob-“ vyrazil ze sebe chlapcův otec. Arpád mu však neposkytl milosrdenství posledních slov. Jedním pohybem podřízl starcův krk, ze kterého vytryskla krev.
Otec ještě párkrát zachrčel, pak padl mrtev k zemi.
Kless se na to díval a v ten okamžik mu tělo zatuhlo. Vytřeštěně sledoval otcovu smrt a na pár vteřin prostě nevěřil, že se to stalo. Až zoufalý výkřik jeho matky ho probral z šoku. Pak propukl v pláč. Znovu přes rozbolavělé tělo vyskočil na nohy a znovu ho obojek zarazil. Padl na kolena a začal přes roubík křičet, když se Arpád postavil za jeho matku.
Tobe se strašlivě rozbrečel. Ret se mu chvěl, jako kdyby cítil nesmírný chlad. Třásl se neuvěřitelným stresem i zármutkem ze ztráty otce, strachu o matku i sebe samotného.
Kless začal plačky žadonit o matčin život. Snažil se zbavit roubíku, křičel přes něj prosby, aby ji ušetřili, ale nemohl nic dělat.
I jí Arpád popadl za vlasy. Žena pochopila, že už nemá šanci, přesto promluvila: „Nezabíjejte mé syny! Prosím! Neubližujte mým synům!“ Zakřičela, těsně před tím, než i jejím hrdlem projelo ostří a za pár vteřin i její tělo padlo na kamennou podlahu. Stříkající krev dopadla Tobemu na obličej. Ten hrůzou přestal dýchat a pomočil se.
„NEEE!“ Řval Kless přes překážku v ústech, jako by snad mohl svou bolest vykřičet. Zkroutil se a zuřivě vzlykal. Co právě cítil bylo nepopsatelné. Strašlivá noční můra, která však nebyla snem, ze kterého by se mohl probudit. Nikdy nepocítil tak strašlivý žal, měl pocit, že mu někdo zaživa trhá srdce z těla.
„Tvoji rodiče za dvě šance,“ promluvil Arpád. Byl očividně spokojený sám se sebou a ani se to nesnažil skrývat. Stejně jako Ziyar, když se na něj Kless zlomeně podíval. Neusmíval se sice, ale nesmírně si užíval mladíkovo utrpení. Pociťoval i záchvěvy vzrušení, které ho donutili vstát. Sám pak přešel k Tobemu, vzal Arpádovi dýku z ruky a podíval se na Klesse. Krátkou čepelí donutil malého chlapce, aby zvedl bradu a pohlédl na Čaroděje.
„Hezký hoch,“ řekl chladně a Tobe sebou cukl, když ho pohladil po vlasech. Klepal se a plakal, neměl ale sílu a odvahu prosit o život. „Jste si hodně podobní. Byla by škoda ho zabít, co myslíš?“ Hrál si s Klessem. Ten strachy o život malého bratra ani nedýchal. Co má udělat, proboha! Tolik ho chtěl zachránit, strašně moc chtěl zabránit i jeho popravě. „Zdá se, že je to na tobě, Klessi, z rodu Paramů,“ usmál se na něj Ziyar svým šíleným úsměvem. „Pověz. Kde jsou tvé sestry?“ Vyzval mladíka.
Ani si nevšiml, že k němu Arpád přišel. Až když mu z úst vyňal roubík. Kless, stále se slzami v očích, žalostně vykřikl: „Prosím! Prosím vás, nechte ho jít!“ Plakal. Žadonil, jak v tu chvíli dokázal, přičemž se snažil nevnímat mrtvá těla rodičů. „Je to jen chlapec, za nic nemůže! Nic o tom neví! Prosím!“
Arpád ho popadl temeno hlavy a prudce jím praštil o zem. Klessovi se zamotal celý svět a z nosu mu vytryskla krev. Dokázal jen otočit tvář k Elbovi, jinak muž tlak nepolevoval a držel mu obličej na studeném kameni.
„Udělěj něco...p-prosím. Elbo…“ Apeloval na milence, doufajíc, že si třeba uvědomí svou chybu. Ten se ani nepohnul. Stál pořád u křesla a jako by se snažil být neviditelný. Pohledem popalovaz zem, neměl odvahu se podívat Klessovi do očí.
Z toho, co se teď dělo, neměl žádnou radost. Nečinilo mu to žádné potěšení, jako Ziyarovi a snad i zalitoval, že mladíka zradil. Nechtěl, aby umírali, aby trpěli. Už bylo ale pozdě, něco změnit. Nemohl Klessovi pomoct, už zašel příliš daleko.
Kless pochopil, že od Elby se mu podpory nedostane. Další rána, kterou musel dnes snést. Nemohl přestat plakat. Arpád povolil tlak a sklonil se k němu.
„Můj pán se tě na něco ptal,“ sykl mu do ucha, „kde jsou tvé sestry a zbytek?“ Držel teď Klesse za vlasy, ten klečel na kolenou a díval se na Tobeho. Chlapci kanuly slzy, stékaly po jeho jemné tváři. Skoro se neodvažoval dýchat. Kless se snažil přemýšlet, ale nemohl se dobrat k žádnému východisku, které by nezapříčinilo bratrův skon. Věděl, že jednou bude muset odpovědět, ale až promluví, hocha tím odsoudí k smrti. Zatím mlčel a ani to, nebyla dobrá varianta.
Ziyar si otráveně odfrkl. „Ale no tak. Tohle začíná být nudné,“ prohlásil. Na to Arpád ihned zareagoval. Nechal si od muže ve vestě podat ostrý nůž a než Kless stihl vůbec zareagovat, ostří mu zespodu přiložil k uchu. Jedním tahem vzhůru mu odřízl dobrou polovinu boltce.
Mladík strašlivě zaječel a z kleku padl k zemi. Nemohl zastavit příval slz i krve, která se mu vyhrnula z levé strany hlavy, stékala mu po krku. Zatnul zuby a zhluboka oddechoval, jak se snažil vydýchat tu bolest.
„Kde jsou?!“ Zařval Arpád. Tobe sebou při tom křiku trhnul a začal hlasitě vzlykat. Kless ležel na zemi a odhodlal se konečně odpovědět, přestože si byl vědom, že jeho slova nikoho neuspokojí.
„Nevím,“ zašeptal zprvu. Otevřel doposud zavřené oči a pohlédl na Ziyara. S neskonalým prosebným výrazem, s naprostým zoufalstvím mu zopakoval svou odpověď.
„Já to opravdu nevím. Prosím! Nechte ho jít…“
Ziyar se pousmál. V tu chvíli Kless pochopil a přeběhl mu mráz po zádech. Čarodějův pohled v ten okamžik, mu vyzradil vše – že na jeho odpovědi vůbec nezáleží. Protože on si je vědom, že Kless nemá tušení, kde se zbytek Paramů nachází. Že je to po celou dobu jen hra. Záminka pro to, aby mohl mučit jej i jeho rodinu. Kless si to uvědomil a propadl naprosté bezmoci. Co má tedy udělat, aby bratra zachránil. Co, sakra, co, pro všechno na světě, by měl udělat?
Vysoukal se zpět do kleku a díval se Ziyarovi do očí. Snášel ty pronikavé zelené oči plné chladu. Už nebyl hrdina, co do poslední chvíle vzdoruje. Teď nešlo o něj, ale o Tobeho život. Musí se pro něj vzdát veškeré hrdosti, co mu zbývala, neměl jinou možnost. Jen ať chlapec přežije, vše ostatní je nic.
„Prosím,“ řekl tiše, stále se dívajíc Ziyarovi do tváře, „udělám cokoliv. Cokoliv na světě. Jen ho nech jít.“
Čaroděj se zamyslel. „Cokoliv, říkáš?“ Hrál si s ním. Kless přikývl.
„Ano. Zabij mě místo něj! Dělej co chceš, jen ho nech naživu,“ přemlouval ho mladík. Ziyar odstoupil od Tobeho. Přikázal vojákům, aby hocha zbavili pout, zavřeli ho do jedné z cel naproti a dali mu napít.
Kless se díval, jak splňují jeho příkazy a oddechl si. Bylo mu úlevou, že je prozatím v bezpečí, že má snad malou naději. Cítil úlevu i přesto, že věděl, že on sám za to nejspíš zaplatí nejvyšší cenou. Byl ale odhodlaný to pro svého malého bratra udělat. On je nevinný, malé dítě, které už si doteď prožilo až moc. Musí přežít.
Ziyar přistoupil ke Klessovi a sehnul se k němu. Usmál se, protože byl spokojený. Sám mladík mu nabídl další pokračování jeho zvrácené zábavy. Pohladil ho jemně po tváři a Kless tentokrát neucukl. V sázce je příliš mnoho, než aby si mohl dovolit jakýkoliv odpor.
„Dobrá. Když cokoliv, tak cokoliv,“ zazubil se na mladíka.