1

„Tak už mi řekneš, co to je za plán?“ Naléhal Elba, když kvapně kráčel vedle Klesse. „Tvůj otec to možná pochopil, ale já ne a myslím, že ani tvoje matka nemá tušení.“
„Tak je to možná lepší,“ řekl mladík a nepolevoval ve svém tempu. Svižně, s náladou na bodu mrazu, procházel osadou ke svému přístřešku a na Elbu se ani nepodíval. „Alespoň si zkusíte užít slavnost. Zítra všem vysvětlím, co se děje a budu jednat.“
„Ale proč ne hned?“ Vyklopil na něj Elba už naštvaně. To Klesse konečně donutilo zastavit. Podíval se muži do tváře a taktéž vztekle mu odpověděl:
„Nech toho, Elbo! Teď nemám čas ani sílu o tom mluvit. Musím se připravit, za pár chvil budu vyslán do lesa. Slavnost musí proběhnout jako vždy, je to důležité. Rád lidem dopřeji ještě chvilku klidu, než je vystraším k smrti. A navíc,“ ztišil najednou hlas a zadíval se do země, „musím se stát oficiálně náčelníkem, než to udělám.“ Poslední slova v podstatě zašeptal. Pak se napřímil, odhodlaně zvedl hlavu a opět se rozešel.
„Uděláš co?“ Křikl za ním Elba starostlivě, ale už ho nenásledoval. „Klessi!“ Zkusil to ještě jednou, ale mladík už byl daleko a ani se neohlédl. Elba si povzdechl, svěsil ramena a nakonec se rezignovaně vydal za svou prací.

2

Celá slavnost předávání vůdcovství obsahovala určité body, které musel Kless udělat. Byl to v podstatě rituál a začínal v pravé poledne.
Těsně předtím, než slunce nejvýše vystouplo, se všichni obyvatelé sešli u vyvýšené plošiny uprostřed osady, tam kde běžně probíhala Předpověď. Dnes bude malá stavba sloužit k jiným účelům. Všichni už byli připraveni.
Na plošině stála šamanka. Tentokrát na zemi před sebou neměla ani kameny, ani mísu s vodou, ale zbraň. Na čistém plátně ležela jednoduchá dýka.
Lidé kolem štěbetali, smáli se, povídali si, byly natěšeni. Tlumené zvuky však pomalu ustaly, když stařena nad nimi zvedla ruce, aby upoutala pozornost a pak skřehotavým, ale překvapivě silným hlasem prohlásila jedinou větu:
„Princ přichází!“
Hlesla a najednou bylo ticho. Zraky všech přítomných se upnuli na náčelníkův příbytek, ze kterého pomalu a rozvážně vyšel Kless. Vyznačenou pěšinkou, pro tuto příležitost ozdobenou květy, které ženy připravily, se vydal k plošině. Těch pár metrů kráčel přesně tak jak měl, pomalu, obřadně, aby si všichni mohli prohlédnout svého budoucího vůdce.
Stejně také vyšel několik schůdků k šamance a v cíli se před ní postavil. Mírně se uklonil a ona mu gesto opětovala. Pak se rozhlédla a promluvila k vesničanům.
„Nyní se vydá do náruče lesa. Tato dýka mu bude jeho jeho lidem. Bude představovat pomoc a oporu, kterou ve vás má. On sám ale musí prokázat své schopnosti a zručnost.
Do západu slunce přinese kořist, maso a kůži. Jako důkaz. Jako symbol, že se dokáže o svůj lid postarat. Nakrmit jej a ochránit jej. Nesplní-li svůj úkol, není hoden! Tak jest!“
Prohlásila hlasitě a dav začal jásat. Poté ke Klessovi přistoupila a začala ho svlékat. I to bylo součástí obřadu, do lesa se měl vydat jen s dýkou a svými dovednostmi. Postupně mu sundala jednoduchou tuniku, pás, který měl kolem boků a nakonec i skromné kalhoty. Stál nyní na plošině jen v krátké bederní roušce.
Nato se šamanka sehnula, zvedla dýku a podala mu ji. „Odcházíš jako chlapec a vrátíš se jako muž, kterého budeme následovat. Kéž při tobě stojí hvězdy a celé nebe.“
Popřála mu štěstí. S díky se opět uklonil a za dalšího jásotu pomalu sešel několik schůdků. Následně se vydal k lesu, vesničané mu uhýbali z cesty. Rozradostnění mu přáli, někteří jej dobrácky plácali po zádech. Pak odhodlaně zmizel mezi stromy.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Nato se bosý rozešel do hlouběji hvozdu. Všude bylo najednou takové ticho, jen ptáci zpívali. Kráčel téměř neslyšně, opatrně došlapoval, aby nevyplašil případnou kořist. Tohle trénoval, musel. Kdyby nepřinesl žádný úlovek, byla by to tragédie a zostudil by jak sebe, tak svého otce. Často se tedy v posledních měsících vydával do lesa a jen s pomocí dýky kladl pasti, nebo trénoval hod na cíl. Nemůže si dovolit neúspěch.
Věděl, že čím větší zvíře přinese, tím lépe pro něj. Nebylo ale možné ulovit prase, nebo laň pouhou dýkou. Má několik možností a musí přemýšlet, co udělá jako první, aby dobře naložil s časem. Nejprve nastraží jednoduché pasti v lese – oka, malé padací pasti pomocí kamenů a klacků, to vše velmi zručně ovládal. Do těchto by mohl lapit třeba zajíce, kunu, když bude mít veliké štěstí tak i lišku. Tak také udělal.
Když měl hotovo a na různých místech bylo nastraženo dost záludností, vydal se k řece. Tam by mohl ulovit například vydru. Přišel k místu, kde byl poměrně slabý proud a vstoupil do vody. Řeka byla široká a silná, v tomto místě však mělká. Nabral nejprve do dlaní trochu vody a napil se. Spíše kvůli jeho pocitu souznění, než žízni.
Nedalo mu moc práce lapit pár malinkých rybek, které postupně házel na břeh a měly sloužit jako návnada. Když jich měl dost, neztrácel čas a poblíž břehu nastražil další pasti. Pak už zbývalo jen čekat. Doufajíc, že se lov zadaří, se rozhodl, že čekání mezi kontrolou nástrah, bude trávit meditací. I z těchto důvodů byli následníci vysíláni. Byl jim poskytnut čas na rozjímání, aby se jako vůdci vrátili se srovnanými myšlenkami, jako moudří muži, kteří vědí, jak vést svůj lid. I Kless toho tedy využil, posadil se na místo u řeky, které se mu nejvíce líbilo a zavřel oči.
Snažil se vnímat jen slabé zvuky lesa a zurčení vody. Soustředit se jen na přítomný okamžik, upustit od všech problémů a starostí, co ho nejspíše čekají. V podstatě se snažil o odpočinek v mysli, aby se mohl vrátit silný a odhodlaný. Soustředil se jen na svůj pravidelný dech a nakonec se mu, alespoň na chvilku, podařilo všechny myšlenkové proudy zastavit.
Když opět otevřel oči, měl pocit, jako by se probudil z příjemného spánku. Nastal čas zkontrolovat nástrahy. I když byl zrovna poblíž břehu, celou dobu byl naprosto tichý a nehybný, takže šance, že něco lapí u řeky tu byla. Pomalu vstal a jednu po druhé pasti procházel. U řeky štěstí neměl, tak se vydal, opět téměř neslyšně do hvozdu. Doufal, že třeba tam bude mít štěstí, ani do jedné z nástrah se nic nechytilo. Jedna pastička byla zničená, ale kořisti se podařilo uniknout. Opravil ji a zbývalo zase jen čekat. Ještě měl čas, do západu slunce zbývalo ještě pár hodin, takže nepanikařil.
Vrátil se zpět na místo kde meditoval. Teď už na rozjímání neměl náladu, místo toho, ač původně nechtěl, začal myslet na úkol, který ho čeká. Žádný z náčelníků jeho lidu nikdy nemusel čelit takové hrozbě, takovému nebezpečí. Samozřejmě se každý potýkal s problémy – když nebyla úroda, když v osadě vypukla nemoc a podobně. Ale nikdy nemuseli řešit útok od lidí, vraždění a zotročování. Tohle vše bylo nové a naprosto nepochopitelné.
Napadlo ho, že se klidně může stát náčelníkem jen na pár dní. Jestli zklame, zemře, to je jisté. Při tom pomyšlení se mu sevřel žaludek.

3

Dumal několik desítek minut. Měl by opět zkontrolovat, jestli se mu zadařilo něco ulovit. Už chtěl vstát, když letmo, periferně zaznamenal pohyb. Podíval se a trochu zajásal. Asi tři metry od něj se na veliký balvan doplazila zmije, aby se zahřála při posledních slunečních paprscích. Nijak si jej nevšimla, líně se stočila na kameni.
Velice obezřetně vstal. Nešel však hned k ní, ale co nejtišeji opustil kamenitý břeh a zaplul za okraj stromového porostu. Párkrát se rozhlédl, než našel co hledal.
Klacek dost dlouhý a silný, aby jej mohl použít. Dýkou rychle utvořil na jednom konci hrot a pak ho rozřízl. Vytvořil si tak jednoduchou vidlici, to přesně potřeboval. Nenápadně se pak znovu vyplížil na břeh a s úlevou zjistil, že had stále spokojeně odpočívá na rozlehlém placatém kameni. Stačilo jen pár kroků, velice opatrných a plaz byl na dosah. Napřáhl se, teď nebo nikdy. Jestli mine, je po šanci.
Jedním pohybem klacek prosvištěl vzduchem. Nebylo jeho plánem zmiji hned usmrtit, za použití tohoto jednoduchého nástroje ji měl jen udržet na místě tak, aby ho nemohla kousnout. To se mu podařilo. Vidlice, zatímco na ni tlačil, hada uvěznila na místě a svírala ho přesně za hlavou. Zbytek těla se začal zuřivě zmítat, ale bylo to k ničemu. Teď už Klessovi stačilo sevřít dýku a zvíře usmrtit. Jednou přesnou ranou mu ostřím prorazil lebku. Počkal až se podlouhlé tělo přestane cukat, až odezní poslední nervové signály a až pak dýku vyndal a odhodil klacek.
Vzal mrtvou zmiji a hrdě se napřímil. Splnil svůj úkol. Bude náčelníkem a ten pocit byl hořkosladký.

Než se vrátil do vesnice, zlikvidoval všechny nastražené pasti. Už nebyly potřeba a on nechtěl, aby se do nich zvířata lapila zbytečně. Nato se odebral zpět do osady a to už slunce začalo zapadat. Právě včas, řekl si a zanedlouho se objevil mezi posledními stromy na kraji lesa, v místě, kterým předtím odešel.
Lidé se mezitím připravovali na Předání. Modlili se k hvězdám aby uspěl, připravovali jídlo i pití na závěrečnou slavnost, zdobili osadu, zapalovali louče. K šamance, která za celou dobu neopustila svoje místo, se při západu přidal i náčelník a oba očekávali Klessův návrat.
Mladík vstoupil do vesnice nepozorovaně. Prostě kráčel, hlavu vztyčenou, když si ho všimla jedna žena a vykřikla, aby upozornila ostatní. V tu chvíli se kolem měj znovu utvořila ulička a osadníci hlasitě křičeli a tleskali, když spatřili že se vrátil a v ruce svírá mrtvého hada.
Mlčky došel k plošině a vystoupal malé schůdky. Poklonil se nejdřív šamance a pak i náčelníkovi a položil svou kořist na připravené plátno.
Stařena se mlčky postavila a opět zazněl její skřehotavý hlas, když promluvila k lidu.
„Náš princ uspěl!“ Zvolala a ozval se nadšený hlahol davu. Podívala se mu do tváře a usmála se. „Nyní bude očištěn a oděn!“ Zahalekala znovu a lidé opět zajásali. Sehnula se pro mísu s vodou, která už byla připravena a namočila do ní kus látky. Pak jej stojícího začala otírat.
I to mělo svůj význam. Symbolicky jej očisťovala od jeho chlapeckých neduhů, pochybností a slabosti aby mohl záhy před svůj lid předstoupit jako nepopsaný papír. Jako silný, duchapřítomný a moudrý muž, který bude sloužit svému lidu. Otírala mu tvář, paže tělo i nohy. Když byla hotova, ustoupila. Teď byl na řadě jeho otec.
Vstal, předstoupil před mladíka a nastavil stranou paže. Šamanka mu do rukou vložila čisté, zelenkavé roucho. Splývavý oděv, který mu měl obléknout, jako symbol předání důvěry, zodpovědnosti a vedení. Tak učinil a ještě mu navíc věnoval svůj náhrdelník z dřevěných korálů, ptačích per a kostiček. Teprve pak ho vzal za zápěstí, otočil se směrem k většině lidí. Zvedl mladíkovu paži a vykřikl:
„Dokonáno! Váš nový náčelník!“ Zvolal a ozval se hlasitý jásot. Osadníci hlasitě tleskali, vykřikovali, někteří se mírně poklonili a vesnici zahalilo veselí. Nejblíže u plošiny se radovala Klessova rodina a dokonce i Elba, přestože věděl, že to teď už vůbec nebudou mít lehké. Klessovi to však přál a byl na něj hrdý.
Mladíkův otec mu pohlédl do tváře. „Buď dobrým,“ řekl jen a položil synovi dlaň na rameno.
„Budu, otče,“ přikývl Kless a spatřil v očích svého otce směsici hrdosti a strachu. Oni jediní, totiž věděli, co chlapce čeká. Teď na to ale nechtěli myslet. Kless se otočil k lidem.
„Nyní jezte, pijte a hlavně oslavujte dlouhá léta vedení mého otce. Skvělého náčelníka, který nás dobře vedl a nikdy nezapomněl, že je tu pro své lidi. Je mi velikou ctí, přebrat po něm jeho místo a budu dělat vše proto, abych byl stejně dobrý jako on.“ Promluvil hrdě, pevně a zároveň pokorně. Otočil se k otci a jako dík za jeho službu lidu se naposledy uklonil. Vesničané udělali totéž a Klessův otec byl mile překvapen. „Ať oslava započne!“ Zvolal pak naposledy Kless. Poslední vlna radostnění a pak se osadníci vydali k velikému ohni vedle skromného pódia. Kolem bylo připraveno mnoho z jídla a pití. Vesničané se začali bavit, netrvalo dlouho a ozvala se hudba vytvářená různými bubínky a několika jednoduchými hudebními nástroji. Někteří pak začali tančit, jiní zpívat, zábava a slavení se rozjeli velice rychle.
Kless teď procházel mezi rozjívenými lidmi. Hledal Elbu. Moc se mu to ale nedařilo, vždy popošel jen pár kroků a někdo ho zastavil, aby mu popřál, jednotlivci i malé skupinky. Trpělivě jim děkoval a přál hezký večer, slušně prohodil pár slov a pak se omluvil, že musí jít. Mezi davem narazil na matku a Shepel.
„Klessi!“ Zvolala na něj sestra, když si ho všimla ve světle velikého ohně. Přistoupil k nim a ona ho pevně objala. „Tak je to tu, jsi náčelníkem. Gratuluji,“ řekla téměř dojatě. I Samal ho objala a nabídla mu kalíšek medoviny.
„Ne, díky,“ odmítl jí. Ona jen pokrčila rameny a obsah nádobky vlila do svých úst. „Bavíte se dobře? A kde je Tobe? Předpokládám, že si nehraje s ostatními dětmi.“ Zeptal se.
„To asi ne,“ řekla Shepel. „Viděla jsem ho před chvilkou, ale nemám tušení, kam zmizel.“
Kless přikývl. Vymluvil se na chlapce, že ho půjde hledat, popřál ženám dobrou zábavu a pak se od nich vzdálil.
Trvalo dost dlouho, než se dostal přes další, některé už podnapilé, osadníky. Nenarazil ale ani na Elbu, ani na Tobeho. Chtěl si s chlapcem promluvit. Ujistit bratra, u kterého věděl, že je mu nejbližším přítelem, že i když teď možná nebude mít tolik času, je tu pro něj. Věděl, že Tobe z jeho následnictví nemá moc radost, protože se bál o jejich společné chvíle a možná i toho, že bude osamělý. Kless ho chtěl aspoň na chvilku upokojit. Neví, co se stane zítra, nebo v dalších dnech, ale dnes nechtěl, aby se bratr trápil. Jenže najít ho nikde nemohl.
A ani Elba nebyl nikde k nalezení. A přitom by ho teď tak potřeboval. Teď už bylo dost pozdě a většina obyvatel byla opilá, takže by si nikdo nevšiml, kdyby se s oslavy vypařil. Chtěl vzít Elbu, někam si s ním zajít a pomilovat se. Možná jako rozloučení, nevěděl, ale přál by si být teď jen s ním.
Prošel snad celou osadu a s nepořízenou se vracel zpátky k ohništi a slavícím. V tu chvíli ucítil na rameni silné plácnutí a s leknutím se otočil.
„Co neslavíš!?“ Zahalekal jeho kamarád Borro. Byl už dost opilý a v dobré náladě a najednou si uvědomil, že Kless už není jen jeho kamarád. „Teda,“ podrbal se nervozně na hlavě, „vlastně, tohle bych už asi neměl dělat, co? Omlouvám se, náčelníku.“
Kless se usmál a oplatil mu plácanec, záměrně s daleko větší silou, až mladík hekl. „Dnes ti to ještě odpustím,“ řekl schválně tak, aby bylo poznat, že si dělá legraci a Borro se zazubil.
„Neviděl jsi Elbu?“
Jeho kamarád zaškytal a ukázal prstem směr. „Jo, je u potoka. Kluci se rozhodli, že nejlepší zábava teď bude fackovaná. Jak něco vypijou, mají všichni pocit, že jsou najednou nejsilnější ze všech. Krom mě, samozřejmě, já zůstávám radši nohama na zemi. A ještě radši se napiju a směju se jim,“ zachechtal se.
Kless mu poděkoval a popřál mu dobrou zábavu. Pak se vydal k potoku, kde jak se blížil, zpozoroval malou skupinku vrstevníků. Většina z nich byli jeho přátelé, se kterými závodil v lese. Přicházel blíž a pak se zastavil. Z dálky okamžik sledoval, jak spolu vždy dva mladíci bojují a ostatní mezitím popíjejí a povzbuzují je. Pak se různě prostřídávali.
Nebyly to boje na krev, spíš takové pošťuchování, které končívalo pár modřinami. Při slavnostech to byla u zdejších mladíků jakási oblíbená kratochvíle. I Kless se toho párkrát zúčastnil a pokaždé vyhrával. To dneškem skončilo a on na okamžik pocítil záchvěv závisti. Takhle už se s kamarády nikdy nepobaví.
Ještě chvilku stál na místě, opřený ramenem o strom a pozoroval je, když si ho jeden z mladíků všiml. Makali, jak se jmenoval, na něj vesele zamával.
„Pánové! Přichází náš nový náčelník!“ Zvolal bujaře a všichni se otočili jeho směrem. Elba, který byl zrovna uprostřed duelu také vzhlédl. Mírně se pousmál.
Mladík k nim vykročil a na chvilku se ve svém splývavém vůdcovském odění cítil nepatřičně. Ještě si ani nezačal zvykat, ostatní běžně nosili jednoduché košile a kalhoty, sem tam s koženým opaskem či koženými nátepníky nebo vestami. Už opravdu nepatří mezi ně, pomyslel si s hořkostí, ale když k nim dorazil, ostatní se usmívali a gratulovali mu.
„Tak na koho bych si měl vsadit?“ Zasmál se, přestože s postupující nocí se vlastně dostával do stále horší nálady. Alespoň už našel Elbu.
„Samozřejmě, že na našeho hromotluka,“ zařechtal se další z mladíků a šťouchl do Elby. „Teď, když je z tebe náčelník, je tu nejsilnější.“
„A co ty? Nechceš si s námi naposledy zaskotačit?“ Mrkl na Klesse Makali a ostatní jej odpovídajícími zvukovými projevy podpořili. Mladík, k jejich zklamání, zavrtěl hlavou.
„Nemůžu,“ řekl prostě a pak se otočil k Elbovi. „Mohl by jsi na chvilku?“ Zeptal se a muž přikývl. Oba se otočili, Elba ještě ke svému momentálnímu sokovi se smíchem houkl, že to později dokončí a pak oba zmizeli ve tmě, v neosvětlené části osady.

4

Ušli vzdálenost dostatečně dlouhou na to, aby Kless muže najedou zastavil. Halas od ohně byl vzdálený a tlumený, byli dost daleko, aby se mladík vrhl muži do náruče a dychtivě jej začal líbat. Tohle potřeboval, po tomhle teď toužil. Jenže Elba jako kdyby zamrzl. Sice mu polibek oplatil, ale vzápětí ho od sebe jemně odsrtčil.
„Co se děje?“ Zeptal se Kless a ve světle jasného měsíčního svitu si pohlédli do tváře. Elba mu položil ruce na ramena.
„Jak se můžeš takhle ptát,“ pronesl spíše posmutněle, než vyčítavě. „Není toho dost k dění?“
Kless mírně poodstoupil. Zachmuřil se, tohle nebylo fér. „Elbo, tohle jsme přeci věděli už dávno. Ani jeden z nás s tím nemohl nic dělat. Ty víš, že budu dělat vše pro to, abychom se dále co nejvíce viděli, ale zároveň jsi věděl, že už to nebude jako dřív a -“
„O tohle nejde, Klessi,“ nenechal ho domluvit. „Ne tolik. Tedy, já neříkám, že mě to nemrzí.“ Teď zase přistoupil on k němu a objal ho. Mohutnou dlaní ho pohladil po vlasech. „Asi mi možná bude chvilku trvat, než se s tím vyrovnám, přeci jen, mluvit o tom a prožívat to, je rozdíl. Trocha času je věc, kterou mi můžeš dopřát,“ řekl a cítil, jak mladík přikývl. „Ale daleko víc ti přeji a jsem hrdý. Vím, že budeš skvělý náčelník a já za tebou budu vždy stát,“ vzal teď jeho obličej do dlaní a nakonec ho lehce políbil.
„Tak proč jsi tak smutný?“ Zašeptal Kless, jen co se jejich rty rozpojily. Elba opřel své čelo o jeho a s povzdechem zavřel oči.
„Protože vím, že se na něco chystáš a já nevím o co jde. Nenecháš mě ti pomoct a mám pocit, že bych se měl bát,“ vysvětlil mu a Kless si nemohl nevšimnout prosby v jeho hlase. „Nevím, co máš v plánu, ale miluji tě a nechci o tebe přijít.“
Mladík ho téměř dojatě vyslechl a zaváhal. Chvilku trvalo, než byl schopen se mu opět podívat do očí, ale nakonec promluvil.
„Pojď, vše ti vysvětlím. Ale až později. Teď chci být s tebou,“ vzal muže za ruku a kradmě se odebrali do vzdálenějšího Elbova přístřešku.

5

„Pojedu s tebou.“ Řekl Elba po dlouhé chvíli ticha. Svého nového náčelníka teď držel v náručí.
Když oba dosáhli vrcholu, odpočívali po dlouhém a krásném milování, se kterým začali hned, jak se ocitli v soukromí jednoduchého obydlí. Ještě dlouho se jen tak objímali a užívali si teplo toho druhého. Jenže Elba chtěl, aby mladík splnil co slíbil a tak se znovu zeptal co tedy doopravdy chystá. Klessovi se do toho nechtělo, nechtěl kazit tu krásnou chvíli, vlastně na to ani nechtěl myslet. Podlehl nakonec jeho výzvám a svěřil se mu se svým plánem.
Ten Elba se zděšením hned od počátku odmítal a namítal, že je blázen.
„Je to jediná šance, Elbo. Takhle máme alespoň nějakou naději, že z toho mí lidé vyváznou bez úhony,“ snažil se mu vysvětlit své počínání. „A já to riziko rád podstoupím.“ Dodal odhodlaně a pevně.
„Je to šílenství!“ Rozzlobil se muž. „Ten člověk tam venku nemá jediný důvod s tebou vyjednávat! Může obsadit vesnici mrknutím oka a na nic se neptat, copak to nechápeš?“
„Vysvětlím mu, že i když se vzdáme nebo i když nás napadne, ani jedna z možností se mu nevyplatí. A budu doufat, že má alespoň trochu rozumu a cti.“ Odpověděl mu klidně mladík.
Elba se prudce vymrštil ze sedu a postavil se. „Doufat?! Takže tvůj plán stojí na tom, že doufáš?“ Osopil se na něj a to už naštvalo i Klesse. Stejně rychle, jako předtím Elba, vyskočil na nohy a rozhodil rukama.
„A co bych měl podle tebe dělat!? To mám sedět s rukama v klíně a jen čekat, co se stane? To by jsi chtěl?“ Rozkřičel se mladík. „To nemyslíš vážně, Elbo, co bych to byl za vůdce? Co bych to byl vůbec za člověka, když bych tohle všechno věděl a o nic se ani nepokusil? Taková pitomost…“
Povzdechl si a pak se unaveně svezl na zem, jako by už neměl sílu se dál dohadovat. Opřel si paže o kolena a zadíval se do skomírajících plamínků v ohništi. Snažil se být silný a odhodlaný, ale bál se. Nejen o svůj život, ale i toho, co se stane s ostatními pokud selže. Bál se, že to nedokáže, že nezvládne ochránit svůj lid a toho strašlivě trýznilo. Ale udělat to musel. Stejně už byl rozhodnutý a vše bylo dohodnuto.
Elba se na něj stále stojící díval a pochopil, že nemá smysl mu to rozmlouvat. Chápal i jeho důvody, měl vlastně pravdu, že tohle je to nejlepší, o co se může v této situaci pokusit. Přijmou to však bylo pro muže těžké.
Teď už opět klidný si přisedl k příteli. „Lidé se budou ptát, kam jsi zmizel,“ řekl tiše a také nepřítomně sledoval malý ohníček.
„To je zařízené. Požádal jsem otce, aby pozítří oznámil lidem co se děje, pak kam a proč jsem odjel,“ prohlásil Kless unaveně a tiše. „Pokud zemřu, převezme náčelnictví zase on, dokud nebude Tobe připraven. A také má za úkol se vzdát. Ničemu neprospěje, pokud zemře většina lidí a stejně vesnici obsadí.“
Pak bylo dlouho ticho. Oba muži netečně zírali před sebe, smiřovali se s tím, co má přijít, když se Elba konečně otočil ke Klessovi, objal ho a prohlásil, že chce mu chce dělat doprovod. Kless zavrtěl hlavou.
„To je můj úkol, Elbo a měl bych ho zvládnout sám,“ řekl. Muž tuto odpověď čekal. Zvedl dlaň a pohlazením přiměl mladíka, aby se na něj podíval.
„Já vím,“ políbil ho na čelo, „ale neodmítej mě. Chci být s tebou, chci ti být jen oporou. Prosím. Dovol mi to.“
Kless se mu dlouze zadíval do očí. Pak smutně a potichu řekl:
„Pokud zemřu, odvez mé tělo domů...“