1

Ravil jej pevně svíral, čelo opřené o jeho. Zavřel oči, stačilo jen pár milimetrů a jejich rty by se dotkly. A on to chtěl udělat, vlastně už dlouho. Věděl, že už to není o tom, že je mu Kless společností, kterou tak dlouho postrádal. Bylo v tom něco mnohem hlubšího, co měl teď na dosah. Dlaní ho opět pohladil, stále ho držíc v obětí a už byl přesvědčený, že to udělá. Jenže jak sjížděl rukou po jeho vlasech a směřoval ke tváři, prsty zavadil o mladíkovo ucho. To, co z něho zbylo, když mu Arpád uřízl dobrou polovinu boltce, už bylo zahojené, ale Ravil si kvůli tomu uvědomil, že to nemůže udělat.
Kless právě prochází naprostým duševním rozkladem a kdyby ho teď políbil, měl by pocit, že jen využil jeho rozpoložení. To nechtěl, nebylo by to správné a snad by toho i sám Kless později litoval. Nakonec se musel hodně přemlouvat, aby se mírně odtáhl. Kdyby to bylo jen na něm, povalil by mladíka na zem a líbal ho, až by jim docházel dech. Ale ne takhle, ne teď.
„Už je to lepší?“ Zašeptal. Pořád chlapce držel, vlastně ho vůbec nechtěl pouštět.
Kless nejprve překvapeně zamrkal. Myslel si, že to Ravil také chce, všechno tomu nasvědčovalo. To, že se zmýlil ho zklamalo. Dokonce se začal cítit trapně, možná i trochu poníženě, že byl v podstatě odmítnut.
„Jo,“ řekl jen a odtáhl se. Ravil ho pustil a mladík si lehl zpátky na kožešinu. „Nechtěl jsem tě vzbudit, omlouvám se. To ten zatracený sen,“ pronesl unaveně.
„Neomlouvej se. Dnešek byl náročný.“
Kless přikývl. Najednou kolem nich nastala tísnivá atmosféra a ticho. Ne však kvůli Klessově záchvatu, nýbrž kvůli neprovedeném polibku. Oba se teď cítili mizerně, každý ale z jiného důvodu. Kless byl mrzutý, že Ravila špatně odhadl a že byl odmítnut. Muž zase proto, že to tak moc chtěl udělat ale neodvážil se, aby mladíkovi neublížil. Cítili to ve vzduchu, ono napětí, zarývalo se jim pod nehty a bylo příšerně nepříjemné.
„Rozdělám oheň a počkám, až usneš,“ prolovil nakonec ticho Ravil. Chtěl mít jistotu, že bude hoch v pořádku a odpočine si. Už se zvedal, když ho mladík zarazil:
„Jsem v pořádku,“ řekl. Vědomě lhal, věděl, že dnes už neusne. Příliš se bál další noční můry a snad i toho, že by jej musel Ravil opět utěšovat. „Jdi klidně spát, nic mi není.“
Ravil vytušil, že to není pravda. Dovolil by si tvrdit, že v tomhle ohledu už Klesse zná a nevěřil, že by se teď uložil ke spánku, jako kdyby se nic nestalo. Zároveň ani dohady nepovažoval za dobrý nápad. Proto nakonec jen kývl, vrátil se na své místo a lehl si. Ani nechtěl usnout, možná jen slabě, aby byl připraven, kdyby se něco dělo. Únavě však nedokázal poručit, i pro něj byl dnešní den náročný, obzvláště chvíle před pár minutami. Nakonec začal po chvíli pravidelně oddechovat.
Kless, jak předpokládal, tu noc už nedokázal zamhouřit oči. Když si byl jist, že Ravil tvrdě spí, posadil se a jen zíral do tmy. Hlavou se mu honila hromada myšlenek nejen na minulý život a utrpení, co mu bylo dnes připomenuto. Čím dál tím víc se mu do hlavy vkrádala i situace s Ravilem a on nejen, že byl naprosto zmatený z vlastních pocitů, ale také posmutnělý. Měl pocit, že mu hlava snad vybuchne, najednou toho na něj bylo strašně moc.
Nevěděl, že když ho probudila noční můra, bylo vlastně už k ránu. Teď začínalo pomalu svítat a východem z jeskyně, který nezakryli, vnikalo dovnitř měkké, ještě ospalé světlo. Kless se natáhl a napil se z kotlíku. Pak vstal a rozhodl se, že malá procházka mu pomůže, aby si srovnal myšlenky. Ravila nechal spát, stejně chtěl být osamotě, takže jej obešel a vykoukl ven. Prošel mezi vysokými kusy skály, ve kterých byl vchod ukryt a vystoupil na široký kamenitý břeh řeky.
V tomto místě byla voda klidná a líná. Kless se rozhlédl, vnímajíc ranní sluneční paprsky. Byly teď v údolí a ve skutečnosti bylo toto místo nádherné. Voda v řece byla čistá, bílé kameny na širokém břehu byly krásně zaoblené, kolem údolí se do kopců rozprostíral hustý les. Vzpomněl si, že nedaleko odsud tehdy ulovil hada na Předání. Stačilo by jít chvilku napravo a byl by přesně tam, kde zvíře ukořistil. Tam ale nepůjde, jen by to vyvolalo další vzpomínky, o které nestál.
Místo toho došel až k vodě a pak pár metrů po proudu. Byl tu takový klid. Šumění vody, zpěv ptáků a hřejivé slunce ho uklidňovali. Dřepl si a prsty namočil do průzračné vody, kde jimi chvilku jen tancoval.
Najednou se chtěl do té vody ponořit. Ucítit na pár okamžiků lehkost, se kterou nadnáší, nechat tělo naprosto uvolněné a jen se nechat omývat. Dlouho se nerozmýšlel – postupně si svlékl košile a kalhoty. Sundal i nitku, která držela svázaný cop a když vlasy rozpustil, nechal je splývat přes ramena až po bedra. Nahý vstoupil do řeky, pomalými krůčky postupoval hlouběji a hlouběji. Voda byla studená, teď když už začal podzim vlastně ledová, ale jemu to nevadilo. Nechal se objímat slabým proudem, bosýma nohama našlapoval mezi kameny na dně. Už byl ponořený po pas, na těle mu vyskočila husí kůže, ale nevnímal jí. Ještě dva kroky, zadržel dech, skrčil se a celý se potopil.
Skrčil se pod hladinou, dlouhé vlasy mu vlály po proudu a on se zavřenýma očima vnímal jen to ticho. Jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdce. Zůstal tak, dokud mu nezačal docházet dech, teprve pak se vynořil. Tělo nechal pod vodou, jen se nadechl a pak se položil na záda. Stačilo se jen jednou dlaní lehce přidržet kamene pod hladinou, aby ho proud neunášel. Znovu zavřel oči a znovu si užíval, jak ho voda objímá a slunce mu svítí na mokrou tvář. Jako kdyby meditoval, na prokřehlé tělo ani nepomyslel.
Líbilo se mu, jaké ticho a klid kolem něj teď panuje a zároveň se začal cítit neskutečně osamělý. A smutný. Bránil se tomu do poslední chvíle, ale nakonec stejně začal myslet na svou rodinu. Na sestry. Na rodiče. Na malého Tobeho. Na všechny Paramy.
Zhluboka se nadechl. Mohl je přeci jen zachránit? Mohl snad něco udělat jinak? A hlavně, dokáže si někdy odpustit, že je neochránil, že všechny zklamal?
Se zavřenýma očima, plující na hladině řeky, zoufale přemýšlel a ještě zoufaleji hledal odpovědi. Nedokázal se ale k žádné dopídit. Možná, že na chvilku to bylo za ním, sám v to doufal. Ale někde hluboko uvnitř věděl, že to není pravda. Na to byly všechny ty věci příliš bolestivé.
Zpod zavřených víček mu vyhrkly slzy. Stékaly mu po spáncích až se smísily s vodou, kde je nakonec proud unášel pryč. Jak moc už nechtěl tohle prožívat. Tolik si přál, necítit tu bolest, ten bolestivý tlak na hrudi, vždy, když si vzpomněl. Všechno ho to tolik vyčerpávalo. Kéž by ta voda, ve které teď leží, vzala všechno nadobro pryč.

2

Ravila probudil plný močový měchýř. Byl překvapený, jak silně už slunce svítí, když prozřel, a ještě překvapenější, že Kless není ani na své kožešině, ani nikde jinde v jeskyni. To ale musí řešit později, teď už opravdu musel.
Vstal a musel uznat, že i přes noční událost, se vyspal docela dobře. Cítil se odpočatý a doufal, že i Klessovi bude lépe. Ven z jeskyně už skoro vyběhl, pospíchal uličkou mezi skálou a jen co spatřil první kousek trávy, na kraji kamenitého břehu, ulevil si.
Spokojeně vydechl, když tlak ustoupil a když bylo dílo dokonáno, rozhlédl se. Stejně jako Kless předtím, si pomyslel, jak krásné je tohle místo. Napadlo ho, že v řece bude jistě pár pěkných ryb, co by si mohli později ulovit. Navíc byl krásný den, slunce stále mělo sílu, přestože vánek už byl chladný a podzim se začínal hlásit.
Přistoupil pomalu k vodě. Slabé vlnky omílaly oblázky a vskutku, když pohlédl do hloubky, spatřil několik ryb. Klesse ale neviděl. Snad se šel jen kousek projít, srovnat si myšlenky, přeci jen, bylo toho teď na něj hodně. Ravil se dovtípil, že chce být prostě chvilku sám a rozhodl se, že mu dá ještě chvíli čas, než se po něm začne shánět.
I on se začal procházet po proudu, užívat si klidu a atmosféry, kterou zdejší příroda vyzařovala. U něj doma, v místě, kde měl chatu, bylo taky krásně, ale trochu jinak. V tomto neuvěřitelně rozlehlém lese musela být spousta míst, které byly nádherné, každý svým vlastním způsobem.
Kráčel po oblázcích, v celkem dobré náladě, jen noční událost s mladíkem, mu trochu dělala starosti. Nebyl by to ale Ravil, kdyby nevěřil, že se všechno urovná.
Po Klessovi toužil. Už nemělo smysl nalhávat si, že to tak není. Pousmál se nad myšlenkou, že se snad doopravdy zamiloval. Mohl by se kvůli tomu trápit, být nejistý, že Kless jeho city neopětuje, že se to nemělo stát. Jenže Ravil, po tom co opustil svůj domov a hlavně potom, co byl tak dlouho sám, by nikdy nevěřil, že by měl vůbec možnost, něco takového cítit. Už dávno se smířil s tím, že lásku nikdy nezažije a najednou cítí něco takhle intenzivního, silného. Bylo to možná zvláštní, ale i přes všechny pochyby, zmatek a nejistotu, si to jistým způsobem užíval. Navíc, měl v povaze doufat, že věci dopadnou dobře. To se vztahovalo i na Klesse a on si byl zvláštním niterným způsobem jistý, že přijde čas, kdy by třeba mohli být spolu.
Z myšlenek ho vytrhla hromádka, která ležela před ním. Ihned poznal Klessovo oblečení, sám mu jej pořídil. Nevěděl, co si o tom myslet, ale znepokojilo ho to. Proč by…?
Zvedl hlavu a zuřivě se rozhlédl, když jeho pohled spočinul na bělostném těle uprostřed řeky. Kless ležel nehybně, oči zavřené, proud s ním mírně vlál do stran. Ravil se strašlivě vyděsil. Aniž by přemýšlel, vykřikl a rozeběhl se, ani si nezul boty. Silnýma nohama rozrážel vodu, klopýtavě spěchal k bezvládnému chlapci. V půli cesty k němu klopýtl o kamen na dně, upadl a celý se ponořil. Projela jím neskutečná vlna chladu, voda byla příšerně ledová. Rychle se vyrdápal znovu na nohy, konečně se k němu dostal. Když se postavil, voda v tomto místě mu byla zhruba pás.
„Klessi!“ Zakřičel znovu a popadl chlapce za paže. Neslyšel Ravila přijít a když ucítil dotyk, vylekaně otevřel oči. Než stihl nějak zareagovat, muž ho zvedl a přitiskl na hruď. Úlevně vydechl, když si všiml, jak k němu chlapec zvedl hlavu.
„Co to děláš?“ Vyhrkl Ravil. „Ta voda je ledová! To chceš umrznout, nebo chytit horkost?!“ Spílal mu, teď už naštvaně. Tolik ho vystrašil.
Kless nebyl v rozpoložení, kdy by mu odporoval. Jen sklopil zrak.
„Strašně jsi mě vyděsil! Myslel jsem, že jsi snad mrtvý,“ mluvil dál Ravil rozrušeně a konečně chlapce pustil. Jestli se chce koupat, tak sám, Ravil na rozdíl od něj ve studené vodě mrznul. Byl vážně naštvaný. Kless to nečekal a když muž povolil sevření, spadl opět do vody. Když se vynořil,jeho průvodce už si to rázoval zpět na břeh, celý promočený a mrzutý. Kless se postavil, ale zůstal na místě.
„Promiň,“ hlesl najednou. „Nevím co mě to napadlo.“ Řekl zlomeně. To Ravila přimělo, aby se zastavil a otočil se k němu. Voda mu měl teď do půlky stehen. Kless se chytil dlaněmi za paže. Byl celý prokřehlý, promrzlý na kost, ale pociťovat to začal až teď. Rty se mu najednou roztřásly, pohledem před Ravilem uhnul.
„Potřeboval jsem...Musel jsem…,“ nevěděl jak se vyjádřit. Bylo mu mizerně. „Musel jsem si nějak srovnat myšlenky. Ravile!“ Rozplakal se. „Jsem tak unavený! Nevím, co mám dělat, aby mi bylo konečně trochu lépe! Já už nechci, už nemůžu!“ Plakal. Prostě stál v té ledové vodě, kapky vody na jeho bílé kůži se třpytily ve svitu slunce a plakal. Zabořil hlavu do dlaní.
Ravil ho sledoval a bodlo ho u srdce. Sám měl teď myšlenky úplně zpřeházené a pocity smíšené. A v jednom okamžiku už toho měl dost. Rozešel se rychle zpět k mladíkovi. Musel pospíchat, nebo by si to mohl na poslední chvíli rozmyslet. Odhodlaně znovu překonával proud, když k němu přistoupil a mladík k němu zvedl uplakané oči.
Už nechtěl čekat, už nemohl. Kless ho vyděsil natolik, že si uvědomil, že na tyto věci nikdy není lepší čas. Bylo to jen na pár chvilek, co se bál, že o něj přišel, nebo že je v nebezpečí. To mu ale stačilo na to, aby se rozhodl.
Vzal rychle, beze slova, mladíkovu hlavu do dlaní, sehnul se a přisál se mu na rty. Kless vytřeštil oči, ale nebránil se. Tolik ho to překvapilo, nakonec ale sám zavřel víčka, ruce mu omotal kolem krku a polibek opětoval. Líbali se uprostřed řeky, na několik chvilek ani jeden necítil chlad.

3

První se odtáhl Ravil. Zadíval se mladíkovi hluboko do očí, jako kdyby prozřel ze snu. Uvědomil si ledovou vodu, díky které se neprojevilo jeho vzrušení, za to byl teď celkem rád. Nejradši by ho dál líbal, klidně celé hodiny, jenže Kless byl úplně promrzlý. Neměl tušení, jak dlouho ve vodě ležel, než si ho všiml.
Ten už chtěl něco říct, ale než to stihl, Ravil ho popadl za zápěstí a aniž by cokoliv řekl, rozešel se ke břehu, chlapce za sebou doslova táhl. Byl teď jaksi nabuzený a ráznější, protože pořád ještě úplně nevstřebal ten šok, když spatřil bezvládného chlapce v řece. Samozřejmě že po polibku se cítil mnohem lépe, vlastně tomu pořád nemohl uvěřit, ale to si vychutná později. Teď se musel o Klesse postarat.
Nohy jim ztěžkly, jak už je nenadnášela voda, když vystoupili na břeh. Ravil, sám promočený od hlavy k patě, nechal stát zmateného mladíka na místě a sehnul se pro jednu z jeho košil, co leželi na kamenech. Kless teď moc nevěděl, co se děje. Poznal, že je muž naštvaný, ale nebyl si jistý, kvůli čemu přesně. Kvůli tomu, že ho vyděsil, nebo snad kvůli tomu polibku? Vždyť to byl on, kdo o políbil jako první.
Přemýšlel a mezitím se do něj dala opravdová zima. Znovu si objal hruď pažemi a dřepl si., jako kdyby mu to snad mělo pomoci.
„Ukaž,“ řekl Ravil, když k němu přistoupil. V rukou měl všechno jeho oblečení, ale pomohl mu obléknout jen jednu košili. „Zbytek až se usušíš, jinak by to bylo zbytečně mokré.“
Kless přikývl a vstal. Spolu se pak vrátili do jeskyně. Naštěstí nemuseli pro další dřevo, z předešlého večera jim zbylo dost. Kless ihned sáhl po křesadlu a začal připravovat ohniště, když jej Ravil zarazil. Vlastně ani nic neřekl, jen ho popadl za ramena a posadil na kožešinu. Přikryl ho pak pláštěm, do kterého se mladík rychle zachumlal.
„Udělám to,“ ozval se, ale muž zavrtěl hlavou a dal se do rozdělávání ohně.
„Ty se musíš co nejdříve zahřát,“ odpověděl jen, poněkud stroze. Když pak oheň konečně rozdělal sám si svlékl promočené šaty, pověsil je na trojnožku, aby uschly co nejdříve a zabalil se do pláště. Oba teď nevěděli, co by měli říct, nebo jestli vůbec promluvit. Kless se teď roztřásl, až nyní si uvědomoval jaká je mu zima. Toho si Ravil všiml.
„Už to nesmíš dělat,“ řekl tiše. Chlapec k němu vzhlédl a on mu pohled opětoval. „Nesmíš už dělat takové hlouposti, ano?“ Dodal o něco smířlivěji. Jak se na něj podíval, už se nedokázal zlobit. Začalo mu být chlapce spíše líto. Ten přikývl a znovu sklopil zrak, jako kdyby se styděl.
„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ ozval se. „Ale...v tu chvíli jsem to potřeboval. A myslím, že mi to i pomohlo. Viš,“ začal vysvětlovat, „v tý vodě jsem byl po dlouhé době tak klidný. Vůbec jsem nevnímal, jak je studená. Cítil jsem se najednou tak lehký. Byl tam takový klid, takové ticho a já se zprvu cítil mizerně, ale pak, já nevím...Pak to prostě bylo pryč. Nevím, jak to vysvětlit. Jako kdyby to odplulo s tou vodou, chápeš? Jako kdybych se konečně s tím vším doopravdy tak nějak smířil. Je mi teď líp,“ řekl. Nevěděl, jestli se mu podařilo dobře popsat, co má na mysli, doufal, že Ravil to pochopí. A podle jeho výrazu se zdálo, že ano.
Nic však neřekl. Nakonec se jen zvedl a sedl si na Klessovu kožešinu, vedle chlapce. Velmi blízko. Kless zprvu pociťoval rozpaky, ještě ani pořádně nevstřebal ten polibek. Ale nevadilo mu to.
„Celý se třeseš,“ řekl jemně Ravil. Pak nenadále zvedl paži, omotal ji kolem mladíkových ramen a přitiskl ho k sobě, aby se rychleji zahřál. Oba však věděli, že je v tom mnohem více, než předávání tělesného tepla.
„Nechám toho, jestli si to budeš přát,“ zašeptal muž. Nikdy by nedělal nic, co by se Klessovi příčilo a chápal, že tyto věci pro něj, po tom všem, mohou být přinejmenším nepříjemné. Sám si ale přál, aby to tak nebylo.
Kless byl poměrně překvapený sám sebou, že mu to nevadí a navíc mu to přijde příjemné. Namísto odpovědi pak položil hlavu Ravilovi na rameno. Muž úlevně vydechl. Kless vnímal jeho blízkost, jeho teplo a za pár chvilek se přestal třást. I přes to všechno mu teď bylo opravdu dobře. Najednou doopravdy nebyl sám.
To stejné a mnohem více cítil i Ravil. Nemohl uvěřit, že k sobě chlapce takto tiskne a v břiše mu mravenčilo. Nejraději by se sklonil a znovu ho políbil, pak se ale rozhodl, že to neudělá. Asi by neměl na Klesse tak spěchat a nechtěl kazit tuhle chvíli. Spolu teď jen sledovali plameny a on se cítil šťastný, jako nikdy v životě. Už jen to, že ho držel, mu stačilo. Pro teď oba dva zapomněli, proč jsou vůbec tady. Teď nebyla žádná zničená osada, žádné bolestivé vzpomínky, či obavy, že se Klessovi nepodaří najít sestry. Byli jen oni dva, hřející oheň a city, které se postupně dostávaly na povrch.
„Měl by ses najíst,“ řekl po dlouhé chvíli Ravil. „Už je to dlouho, co jsi se-“
Zmlknul, když se chtěl zvednout, ale ucítil, že Kless je bezvládný. Rychle ho přidržel a pomalu položil na kožešinu. Usnul.
V noci toho zřejmě moc nenaspal. Ravil ho přikryl pláštěm a přiložil do ohně. Nechá ho spát. Jemně mu z obličeje odhrnul stále ještě vlhké pramínky dlouhých vlasů. Spát ho viděl už mockrát, ale teď mu připadal tak krásný.
Nechal ho odpočívat a sám si šel vzít něco k snědku.

4

Nebudil ho až do odpoledne, ale pak začal přemýšlet, že by přeci jen bylo lepší vzbudit ho. Nejen proto, aby spal v noci, ale také, že Kless sám by zřejmě nebyl rád, kdyby dál ztráceli čas. Oblečení mu už uschlo, oblékl se tedy a klekl si k mladíkovi, jemně mu zatřásl ramenem.
„Klessi,“ oslovil ho a hoch se zavrtěl. Oči otevřel až na druhý pokus. Nato se rychle posadil a zmateně se rozhlédl kolem.
„To nic, jen jsi usnul,“ uklidnil ho Ravil. Chlapec si promnul obličej a prohrábl vlasy.
„To jsem nechtěl,“ řekl, stále rozespale. Muž se usmál a podal mu oblečení. Kless mu poděkoval, oblékl se a smotal kožešinu, na které ležel.
„Můžeme počkat do zítřka, jestli chceš. Přespat tu ještě jednu noc?“ Navrhl Ravil. Nebylo ještě tak pozdě, aby nemohli vyrazit dál, zároveň to podle něj nebylo tak nutné. Kless zavrtěl hlavou.
„Nemáme proč tu dál zůstávat. Neměl jsem v plánu usnout, promiň.“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny jeho průvodce a sám se začal balit. „Ale už by ses měl opravdu najíst,“ prohodil pak ještě, jakoby mimochodem.
Kless si po jeho slovech uvědomil, že opravdu cítí prázdný žaludek a slíbil, že si dá něco cestou. Když pobrali všechny věci, vykročili z jeskyně a zastavili se u vody. Ravil si dal ruce v bok a podíval se na společníka.
„Napadá tě, kudy bychom měli jít? Kde vůbec začít?“
Mladík už o tom přemýšlel, zatímco rozbíjeli tábor. Doufal při tom, že Paramy napadl stejný směr, jako jeho.
„Pár metrů po proudu je brod. Tam přejdeme na druhý břeh. A než se zeptáš, tak ne, nemám tušení, jestli šli zrovna tamtudy. Je to jen jedna z možností, co mi přijde přijatelná. Tak jdeme,“ řekl a rozešli se, Ravil ho následoval. Teď je povede Kless, zná blízké okolí. Ravila bude potřebovat později, ten má zase přehled o větší části lesa a lépe se v něm orientuje.
„Je to zvláštní,“ prohlásil mladík, když kráčeli podél řeky. „Vlastně jsem znal jen pár mužů, kteří řeku párkrát překročili. Já sám jsem na druhé straně nikdy nebyl.“
„Opravdu?“ Ravila to zaujalo. Přišlo mu skoro neuvěřitelné, že by někdo trávil celý život na jednom místě. On měl sice svou chatu, ale zároveň rád prozkoumával les. Byl zvědavý, co se skrývá v tak ohromném hvozdu, rád poznával nové národy a v hlavě si za ta léta tvořil pomyslnou, přibližnou mapu.
„Je to tak,“ usmál se chlapec, „Paramové nikdy neměli potřebu opouštět své území a blízký les kolem. Dával nám vše, co jsme potřebovali. Věděli jsme o nejbližších vesnicích, o sousedech, ale nikdy nebyl důvod je navštěvovat, nebo prozkoumávat les. Byli jsme soběstační s tím, co jsme měli a znali,“ vysvětloval.
„Vlastně, když jsme tehdy jeli s Elbou do Ziyarova hradu, bylo to poprvé, co jsem opustil domov,“ přiznal, ale nijak zahanbeně. Tohle byla věc, která byla po celá pokolení jeho rodu naprosto normální.
Ravil byl celkem překvapený, jak lehce o tom, dokonce sám, začal mluvit. Měl z toho v duchu radost, ta jeho koupel v řece nejspíše opravdu pomohla. Vypadalo to, jako kdyby si tou ledovou vodu pročistil hlavně mysl. A snad to bylo i tím, že se vedle něj čím dál tím víc uvolňoval. I proto se rozhodl zeptat:
„A tvůj přítel? Elba, tak jsi to říkal? Také zemřel? Zeptal se opatrně. Jen to dořekl a spatřil Klessův výraz, zalitoval toho. Očividně tohle zůstávalo citlivým tématem. Mladík se totiž na okamžik zastavil, úsměv mu zamrzl a zachmuřil se.
„On…,“ hledal chlapec správná slova, když se opět rozešel, „ne, nezemřel. Ale měl být mezi prvními,“ utrousil chladně.
„Jak to myslíš,“ zvítězila u Ravila zvědavost nad opatrností. Kless na to zavrtěl hlavou.
„O tom mluvit nebudu. Ne teď,“ řekl na rovinu. Ravil se tiše omluvil, ale hoch jen mávl rukou a šel dál.
K širokému brodu došli za pár minut. Ravil se na břehu zastavil, aby si sundal boty, které vzal do ruky. Nechtěl, aby mu do nich nateklo. Kless, který stále ještě chodil bosý, vstoupil do vody jako první. Udělal pár opatrných kroků, než se ujistil, že podloží je pevné a brod lehce překonatelný. Byl široký několik metrů, ale zanedlouho mladík stál opět na kamenném břehu s Ravilem v patách.
„Umíš rybařit?“ Zeptal se, když už oba stáli na suchu. „V téhle řece by se dobře lovilo. Mít svůj-“
„Co je to tam?“ Vyhrkl Ravil, který byl odvrácený od vody a díval se do stromoví. Zvedl paži a ukázal prstem před sebe.
Kless se rychle otočil. Chvilku mžoural, než si všiml, na co přesně Ravil ukazuje a když předmět rozpoznal, rychle se k němu rozeběhl mezi stromy.
Na jedné větvi slabšího dubu vysel náhrdelník z dřevěných korálků, žlutých a červených. Mladík ho ihned poznal. Vzal o opatrně do ruky a promnul v dlani.
„Ten patří Amat,“ řekl, když se k němu přidal Ravil.
„Víš to jistě?“
Kless přikývl. „Sám jsem jí ho dával k patnáctiročí.“ Zněl přesvědčeně, neměl pochyb, že je to opravdu on.
Rozhlédl se, zda neuvidí ještě něco dalšího. Všude kolem však byl už jen les, žádná další indície, že by tu někdo byl. „Nejspíš ho tu nechali jako jako stopu,“ přemýšlel nahlas. „Museli doufat, že tudy buď já, nebo někdo od nás půjde, že je třeba bude hledat.“
„Jestli se po útoku vrátili do vesnice a nenašli tvé tělo, může to tak být. Je možné, že doufají, že budeš chtít za nimi,“ přisvědčil Ravil.
Tohle byl ve skutečnosti skvělý objev. V něco takového Kless ani nemohl doufat. Nejen, že má teď konečně fyzický důkaz, že jsou naživu, ale dali mu i směr, kudy se má vydat. Třeba později najdou podobný ukazatel, něco, co by je ujistilo, že jdou správně.
Mladíkovi to vlilo čerstvou krev do žil. „Jdeme,“ kývl na společníka, omotal si náhrdelník kolem zápěstí a vyrazili na cestu, rovnou za nosem.

5

„To je hloupost, Klessi. Nemůžeme jít po tmě, je to moc nebezpečné,“ přemlouval ho Ravil, když se mladík nechtěl zastavit ani když slunce začalo zapadat. Hoch byl teď doslova nabuzený, šli celý zbytek odpoledne a on chtěl dál pokračovat v cestě, přestože už začínalo být šero.
„Máme louče,“ hlesl jen v odpověď. Šel teď před Ravilem, zrovna stoupali do kopce, který se nepříjemně táhl a začínali být zadýchaní.
„A byla by hloupost s nimi plýtvat. No tak, nebuď blázen,“ skoro už skuhral, ale chlapec, jako kdyby měl na uších klapky, ho ignoroval a dál pokračoval v chůzi. To Ravila trochu nasupilo a až když ho opět oslovil důraznějším hlasem, Kless se zastavil a otočil se k němu.
„Děláš, jako kdybychom je snad měli dohnat ještě dnes,“ rozhodil rezignovaně rukama a povzdechl si. „Sám víš, že to je blbost.“
Kless na něj okamžik hleděl, pak pohlédl před sebe, jako by se rozhodoval, jestli přeci jen nepokračovat, pak svěsil ramena.
„Jo, vím,“ přiznal nakonec. „Promiň, já jen...nějak mě to celé pohltilo. S tímhle mám pocit, jako bych je měl na dosah,“ zvedl ruku s náhrdelníkem. „Najednou mi přijde, že s každou minutou navíc, je jen ztrácím.“
Ravil se na něj chápavě usmál a když k němu přistoupil, položil mu dlaň na rameno.
„Chápu to. Ale teď jsou daleko a po všech těch dnech už odpočinek tolik neudělá.“ Zadíval se chlapci do očí. „Najdeme je, Klessi. Ale zkusíme při tom nevypustit duši, jo?“ Zasmál se.
Kless přikývl a netušil, jak to muž dělá, ale musel mu úsměv alespoň trochu opětovat. Uvědomil si, že v něm tyto pocity teď vyvolává mnohem častěji. Dohodli se, že vystoupí na vrch kopce a tam se utáboří.
Stoupání bylo nakonec ještě delší, než čekali a když konečně kopec zdolali, byli už oba celkem unavení. Přemýšleli, zda rozdělat oheň, protože dnešek byl celkem teplý. Zároveň nechtěli upoutávat pozornost, kdyby se kolem potuloval někdo, o koho nestáli. Nebezpečná zvířata pak museli prostě risknout.
Rozložili kožešiny, ulehli a Kless ještě poučil Ravila, aby měl po ruce připravený nůž. On sám měl hned vedle sebe sekyru. Jeho společníkovi se to moc nezamlouvalo, ale teď už nebyli v bezpečí jeskyně ani nedaleko jeho chaty. Tady už je mohlo překvapit cokoliv, takže nakonec nůž přeci jen položil vedle hlavy.
Uložili se vedle sebe. Vlastně dost blízko, a ani se na tom nedomlouvali. Prostě rozložili kožešiny a ulehli tak, jak vlastně lehávali v Ravilově chatě. Tak, že muž mohl kdykoliv položit paži na Klessovu.
„Už jsi byl někdy v zimě mimo chatu? Myslím, jako když byla doopravdy zima,“ zeptal se Kless, když leželi a oba se dívali na špičky stromů kolem nich. Mezi nimi prosvítaly jasné hvězdy, nebe bylo dnes v noci nádherné.
Ravil se zamyslel. „Vlastně ano. Jednou,“ odpověděl. „Tehdy jsem byl od domova docela daleko. Špatně jsem odhadl konec podzimu, do poslední chvíle dost teplo a já si myslel, že se domů dostanu tak akorát, než začne opravdu mrznout,“ usmál se, jak vzpomínal a sledoval při tom hvězdy. „Tenkrát jsem si našel hezký místečko ke spaní, uvelebil se s tím, že ten den krásně svítilo. Jenže zhruba v polovině noci začalo mrznout, myslel jsem, že se zblázním. I když jsem rozdělal oheň, dala se do mě hrozná zima a ráno mi plášť křupal, jak se na něm usadila jinovatka. Nebyl jsem na to vůbec připravený.“
„A co jsi dělal?“ Zeptal se Kless.
„Co by,“ pokrčil muž rameny, „musel jsem to nějak zvládnout. Domů jsem to měl ještě asi dva dny a nebudu přehánět, když řeknu, že jsem si to celkem protrpěl.“ Zasmál se.
„To nezní moc povzbudivě,“ zamračil se mladík. Ravil k němu otočil hlavu.
„Ale já tehdy nebyl vybavený. To my teď přeci jsme,“ povzbuzoval ho Ravil. „Jsme připravení, nemusíš se toho bát. Však mi to nějak zvládneme,“ usmál se mile. Kless zavrtěl hlavou a dál se díval na hvězdy.
„O nás strach nemám. To oni nic nemají. I kdyby se jim podařilo najít něco málo ve vesnici, nebude toho dost. A Shepel, má starší sestra, má brzy porodit.“
Ravil chvilku mlčel. Pak se otočil na bok, čelem k chlapci a dlaní si opřel hlavu. Mluvil povzbudivě, v dobré náladě. „Víš, Klessi, myslím, že tohle není dobrý.“
„Co tím myslíš?“ Otázal se ho a podíval se na muže. I ve tmě rozeznal jeho klidnou, přátelskou tvář.
„To, že i po tom všem, co tví lidé, tvé sestry dokázaly, jim stále tak moc nevěříš. Myslím, že by jsi měl a nejen proto, že by se ti ulevilo,“ jen nepatrně se k němu naklonil. „Vždyť pomysli – přežili útok, putují lesem na vlastní pěst. Jsou silné a chytré. Věřil jsi, že už jsou mrtví a přesto dokázali opak.“ Položil mu dlaň na rameno. „Měli dost důvtipu, aby ti nechali vzkaz a mají stejně silnou motivaci, jako ty. Tolik už toho dokázali.
Chci tím říct, že ty je znáš nejlépe a přesto o nich pořád tolik pochybuješ. Věř jim. Tvé sestry si poradí, zvládnou to.“ Řekl mírně, ale přesvědčivě.
Kless jeho slova chvilku vstřebával a přemýšlel nad nimi. Nakonec mírně přikývl.
„Asi máš pravdu,“ odpověděl, „jsou silné a chytré. Jen ve mně pořád hlodají myšlenky, že je někdo přepadne, nebo zaútočí nějaké zvíře, prostě...je toho tolik, co by se mohlo stát.“
„To je pravda,“ přitakal Ravil, „a stejně si myslím, že bys na to neměl myslet. S tímhle přístupem se na to můžeme rovnou vykašlat, nemyslíš? A přesto jsme tady,“ nenechal mladíkovi pochybnosti rozrůstat.
Kless se musel pousmát. Ravilův entusiasmus ho pomyslně hnal dopředu a to bylo příjemné. Jeho mysl, nezastíněná bolestnými událostmi, viděla dál, než Kless dokázal. Nutila ho dívat se na věci z jiného úhlu, trochu jinak, snad i pozitivněji, přemýšlet a to byla další věc, kterou mladík potřeboval. Podíval se na muže, usmál se a pak se zachumlal pod kožešinu.
„Dobrou noc,“ řekl a zavřel oči.
„Dobrou, Klessi,“ odpověděl mu Ravil a položil se zpět na záda. Usnul s pohledem na krásné jasné hvězdy a s příjemným vědomím, že hoch spokojeně oddechuje vedle něj.