1

Porada skončila pozdě v noci. Mluvili a probírali způsob útoku i situace, které by mohli nastat. Konečná verze plánu však byla dojednána, když velitelé opouštěli Kakllahin příbytek, nezbývalo jen, než se připravit.
Sice celý den jen seděl, ale Kless byl unavený, jako kdyby byl celý den v zápřahu. To všechno to dumání, přemýšlení, argumentování a odpovědnost, kterou na sobě nesli za všechny muže. Věděli, že pokud udělají chybu při plánování, může to znamenat ztrátu spousty životů. A to není to, proč chtějí bojovat. Jejich cílem je Ziyarova smrt a smrt jeho nejoddanějších a pak také to, aby se co nejvíce mužů vrátilo ke svým rodinám. Aby byl les opět bezpečné místo.
Jejich strategie byla jednoduchá a přesto měli za to, že bude účinná. Vymysleli to nejlepší, co ze ve své pozici mohli a nezbývalo, než tomu plánu věřit a modlit se i za trochu toho štěstí. I to je v bitvách často zapotřebí.
Vyrazí pozítří. A protože nepůjdou kličkami přes bývalou osadu Paramů, ani přes mýtinu, kde stojí Ravilova chata, nýbrž přímo, cesta by měla trvat dva dny. Schovají se v lese kolem hradu, tam se pak rozdělí.
„Půjdeš už spár?“ Vytrhl mladíka z myšlenek známý hlas, zrovna když si opakoval vymyšlený plán. Kless se unaveně pousmál.
„Vždycky mě takhle přepadneš,“ řekl mírně a Ravil mu úsměv oplatil.
„A ty jsi vždycky tak zadumaný,“ odpověděl mu a pak zvážněl, když pohlédl příteli do tváře. „Vypadáš unaveně.“
Kless si povzdechl a promnul si tvář dlaní. „Jsem unavený,“ přiznal, tentokrát bez vytáček. „Byl to dlouhý den a ještě musím něco zařídit. Zítra má dorazit polední skupina, musím pro ně zajistit výstroj.“
Mluvil o malé skupince vojáků, která se ještě vracela z průzkumů. Kakllah je vyslala před několika dny, aby měla jistotu, že v okolí osady nebudou problémy se špehy, až sem dorazí Onnis s muži. Vlastně armádou, vojskem, co jiného teď vlastně byli.
„Nemůže to udělat někdo jiný?“ Zkusil to Ravil. Viděl moc dobře, že toho má Kless už nad hlavu. Chtěl ho vzít do stanu, uložit ho a třeba se i dívat, jak spokojeně usíná. Jak je alespoň na chvilku uvolněný. Odpověď však znal ještě než ji Kless vyslovil.
„Tohle je moje práce,“ zavrtěl hlavou. Pak se ale donutil k mírnému úsměvu, „nebude to trvat dlouho. Jen to vyřídím a jdu za tebou. Nemůžu se dočkat až si lehnu.“
Ravil přikývl a nakrátko se tedy rozloučili. Kless měl pravdu, netrvalo to dlouho. Jen zkontroloval, zda je výstroj ve správném počtu a důkladně připravena, což byla. Muži, kteří měli na starost kvalitu ostří i koženého odění už byli seznámeni s jeho vysokými nároky, takže bylo vše nachystané tak jak má. Pochválil je za dobrou práci a vydal se ke stanu, kde spali předchozí noc, Ravil mu předtím řekl, že tam bude. Jak odkryl látku ve vstupu, znaveně se téměř svalil na slámu a zavřel oči. Bylo mu příjemné, jak jej záhy objala přítelova paže a muž se k němu zezadu přitiskl. Najednou mladíka přepadl pocit, že by měl mu měl říci něco vřelého, milého. Přemohla jej emoce vděčnosti, že je Ravil vedle něj, ucítil silný záchvěv lásky, která mezi nimi byla. Možná proto, že se blížil jejich soudný den.
„Děkuji,“ zašeptal nakonec do ticha. Bylo to to jediné co ho v ten okamžik napadlo a zároveň to vystihovalo vše co měl právě na srdci. Ravil se trochu zavrtěl, stále ho ale držel v pevném objetí.
„Za co?“ Řekl stejně tiše ospalým hlasem, nejspíše už byl také v polospánku.
Kless sám nevěděl jak mu odpovědět. „Prostě děkuju,“ řekl nakonec. Za to, že tě mám, že jsi vydržel všechny moje výlevy, že jsi byl se mnou, když mi bylo nejhůře, za to, že jsi mi zachránil život a dal mu smysl a že jsi mi dokázal, že ještě můžu milovat. Za to všechno v mu v duchu děkoval a věděl, že to nemusí říkat nahlas, protože Ravil to pochopil.
Muž jej nakrátko o trochu víc stiskl, jako by dával najevo, že ty myšlenky přijal. Kless ucítil, jak ho jemně políbil do vlasů. „Taky tě moc miluji,“ zašeptal nakonec. Bylo to přesně to, co Kless potřeboval slyšet, než tvrdě usnul.

2

„Nezapomeň na vaky s vodou,“ řekl Kless jednomu z mužů, kteří ponesou vaky s věcmi na ošetření. Kontroloval právě, zda má vše potřebné a voda chyběla. Muž poslušně přikývl, pak se mírnou úklonou rozloučil a odešel.
Ráno vstal brzy, Ravil ještě spal. Nechal ho a sám se vrhnul rovnou do práce, která nikterak neubývala. Naopak, s tím jak se blížil den odchodu, bylo stále víc a víc co zařizovat a kontrolovat. Onnis, a vlastně i ostatní velitelé chtěli, aby šli muži do boje co nejvíce připravení.
Teď už bylo dopoledne, slunce krásně svítilo a příjemně hřálo. Kakllah odhadovala, že poslední skupina by měla dorazit po ránu, takže je teď už netrpělivě vyhlížel. Doufal, že cestou nenarazili na nějaký problém a konečně, zrovna když o nich přemýšlel, zahlédl na okraji osady pět mužů. Poznal, že jsou to oni, protože doposud neměli oblečenou koženou výstroj, kterou už měli oděnou všichni muži v táboře. Vydal se rovnou k nim.
Byli celkem daleko, ale jak se přibližoval a pohlédl na jejich tváře, u jedné se téměř zarazil. Ještě si nebyl úplně jist, zda ho vzdálenost neklame, po pár krocích už měl ale jistotu. Přidal do kroku a jak byl u nich, položil jednomu z nich ruku na rameno. Dotyčný se ohlédl, podíval se na něj a oči se mu rozzářily.
„Co? Jsi to opravdu ty?“ Řekl nevěřícně muž a působil nadšeně. Vypadal o hodně jinak, než jak si ho Kless pamatoval. Působil mnohem silněji, jak fyzicky, tak hlavně osobností. Rozhodně už nevypadal jako zlomený člověk plný strachu a rezignace,
„Malku,“ usmál se Kless. Dokonce se i krátce objali na zázračné shledání. „Nemůžu uvěřit, že tě vidím. Vypadáš...jinak,“ musel mladík podotknout. Muže to rozhodně nijak neurazilo, naopak. Roztáhl rty do širokého úsměvu.
„To asi jo. Vím jak to myslíš. Všechno se dost změnilo a já především. Pakt mi dal naději a to s člověkem udělá hodně.“
Kless byl rád, že k této situaci přistupuje takhle, přestože ho to překvapilo. Malk jako kdyby si ani neuvědomil, že ho čeká boj na život a na smrt.
„Vím co si myslíš,“ řekl muž, jako kdyby mu četl myšlenky. „Je možné, že zemřu, ale alespoň zemřu v boji. Ve vesnici jsem se hlavně styděl. Přežívali jsme ze dne na den a nejspíše bychom dřív nebo později přišli o život. A já celou dobu myslel hlavně na to, jak jsem to mohl dovolit, jak jsem slabý, že toho nedokážu svou rodinu zprostit a ochránit je.“
„Co se tedy stalo?“ Optal se Kless se zájmem.
„Měli jsme štěstí. Vojáci byli časem stále krutější a nemilosrdnější. Mohli jsme jen čekat, jestli nás popraví, ubijí k smrti, nebo pojdeme hladem. Už jsme ztratili veškerou naději. Pak se objevili Kakllahini muži, bylo to jako zázrak. Ziyarovi muži nepředpokládali vzpouru ani že by mohl přijít někdo zvenčí, takže jich v osadě nebylo mnoho. Snadno je zdejší chlapi přemohli. Nemohl jsem tomu uvěřit, najednou jsme byli volní.“
„Neváhal jsi přidat se k Paktu?“
Malk se uchechtl. „Měl bych váhat? Ale vlastně ne, uvítal jsem to. Neměl jsem ve skutečnosti moc na výběr. Byli jsme slabí, vyhladovělí. Levi onemocněl a vypadalo to zle.“
Ach, Levi, vzpomněl si na malého chlapce. Na jeho čistou duši, která tenkrát jako kdyby prozařovala okolní temnotu utrpení. „Je v pořádku?“ Zeptal se mladík a opravdu při vzpomínce na hocha pocítil obavy.
Malk přikývl. „Ano. Díky Kakllah. Kdyby nevyslala své muže, nejspíš by nepřežil. Když mi pak řekli, že se o ně postarají a dostanou je na bezpečné místo, neváhal jsem. I když to znamenalo, že musím do boje. Snad jsem i něco takového potřeboval.“
„Chápu,“ řekl Kless. „Jsem rád, že tě vidím, opravdu,“ položil muži ruku na rameno.
„I já. Ale co ty tu vlastně děláš? Našel jsi své lidi? A co tvůj společník?“
Kless zavrtěl hlavou. „Jsou také v jednom z táborů, ale dosud jsme se nesetkali. Jak jsi říkal, spousta věcí se změnila. Jen Ravil se mnou naštěstí pořád zůstává, za to jsem rád, je tady v táboře. A já jsem teď jedním z velitelů,“ dodal nakonec skoro mimochodem. Na to Malk vykulil oči a pak ztuhnul. Nato napřímil a uhnul pohledem.
„Omlouvám se, pane! Nevěděl jsem, že hovořím s velitelem!“ Prohlásil s nadmutou hrudí, jako opravdový voják.
Kless se srdečně zasmál. „Uklidni se. Teď se bavíme jako přátelé,“ řekl a Malk se uvolnil. „Máš opravdu smysl pro disciplínu, nejspíše tě to opravdu posílilo.“
„Aby ne. Celé mi to dalo důvod bojovat. Myslím tím, za naše životy, za příští dny. Za budoucnost.“
„To jsem rád. Vidím, že tví přátelé už čekají,“ ohlédl se mladík po zbytku skupiny, se kterou Malk přišel. Letmo je pozorovali a přešlapovali na místě. „Dojděte si pro výstroj a nechte si zkontrolovat zbraně,“ promluvil teď už ke všem. „Pak se najezte a odpočiňte si. Budete to potřebovat.“
Muži přikývli a vydali se směrem, který jim Kless ukázal. Než ho opustil i Malk, mladík se k němu otočil.
„Opatruj se,“ řekl mu vstřícně. Muž se pousmál.
„I ty. Jistě se setkáme, až bude po všem.“ Odpověděl a jak ho Kless pozoroval při odchodu pomyslel si jen jednu věc: kéž by se tak stalo.

3

Krátce po poledni nechal Onnis všechny svolat. Muži se shromáždili jako posledně, když měli sledovat Ravilův trest. Opět si mezi sebou šuškali, o co asi půjde, většina z nich už však tušila. Někteří se na zprávu v podstatě těšili, bylo však hodně těch, kteří doufali, že nikdy nebude vyřčena. Že se najednou stane zázrak, jejich problémy se vyřeší samy, či nějakou vyšší mocí a oni budou moci domů. Už teď mohl Kless, který tentokrát stál v davu spolu s Ravilem, pozorovat, jak se některým mužům chvějí rty.
„Mí věrní,“ začal Onnis řeč, opět z malé plošiny. Mluvil hlasitě a pevně. „Dlouho jsme čekali. Dlouho jsme se připravovali a mám za to, že nadešel čas. Zítra za svítání vyrazíme do boje!“ Vykřikl. Davem rázem projelo vzrušení.
Muži začali pokřikovat, spousta z nich pozvedla pěst jako znamení odhodlanosti a věrnosti. Někteří také vykřikli, ale z opačného důvodu. V jejich očích byl patrný strach, téměř děs. Tihle muži ani za mák nevěřili ve své schopnosti a už teď měli pocit, že jsou vstříc jasné smrti. A nakonec, pár z nich sklopilo hlavu a začali se modlit – to byli ti smíření s jakýmkoliv koncem.
Onnis věděl, že musí své vojsko povzbudit. „Vím, že máte strach! Ale věřím v každého z vás a vím, že uděláte vše pro to, abychom zase viděli své rodiny a blízké! Není už cesty zpět, kráčejme tedy jen kupředu, bojujme za budoucnost pro naše děti. Za budoucnost bez Čaroděje!!!“ Poslední větu vykřikl co nejhlasitěji a sám pozvedl pěst. Dav před ním zaburácel.
„Než se rozejdete, apeluji na vás: odpočiňte si, najezte se a pokud možno, dobře se vyspěte. Ať stojí před Ziyarem muži plní sil!“ Řekl ještě, shromážděním naposledy projela vlna křiku, pak se začalo pomalu rozpouštět. Emoce v něm byly různorodé.
Kless s Ravilem zůstali stát na místě, ostatní je míjeli, aniž by jim věnovali pozornost, naprosto se v davu ztratili. Mladík pohlédl na přítele vedle sebe, jeho tvář byla bez výrazu, jen hleděl před sebe, jako by se zasnil.
„Bojíš se?“ Zeptal se Kless celkem potichu, jako kdyby kolem nich opravdu nikdo nebyl. Muž k němu sklonil zrak a přikývl. Srdce mu bušilo silně, cítil dokonce tepání v uších.
„Ano,“ řekl, poté se však mírně usmál. To byl prostě Ravil, to světlo, příslib radosti co měl Kless po boku. „Ale bojím se míň, než bych sám čekal. Myslím, že kdybych byl zůstal v táboře a nejel za tebou, bál bych se víc.“
Klesse to vlastně trochu dojalo. Teď byl rád, že je tu Ravil s ním, i když to znamenalo riskovat život. Ale co by byli opravdu jeden bez druhého? Byl by to pro ně potom stále ještě život? Mladík pohlédl příteli přímo do očí a nedbaje na stále procházející vojáky, vzal muže za ruku.
„Miluji tě,“ zašeptal, ne kvůli svědkům, ale protože to cítil natolik niterně. Neodtrhl zrak od jeho tváře. Ravil se usmál zvláštním smutným štěstím a Klessovi v ten moment připadal naprosto nádherný. Mírný vánek mu pročechral tmavé vlasy a oči se mu příjemně leskly. Měl vzhled nejupřímnějšího člověka na světě, takového, co nikdy nebude soudit a nikdy neztratí naději.
„A já tebe,“ odpověděl mu a sevřel pevněji mladíkovu dlaň.

4

Kless myslel, že neusne. Že bude celou noc přemýšlet nad následujícími dny, myslet na boj, na smrt a život, na Ziyara. Přesto se mu nakonec usnout podařilo, snad i díky Ravilovi a jeho paži, která jej objímala. Možná působila jako lék, jako tehdy v mužově chatě, když bojoval s děsivými sny.
K ránu je pak oba probudil pravidelný zvuk. Byla ještě tma, když pověřený muž začal procházet mezi stany a budit spáče rytmickými ranami do jednoduchého bubnu. Tábor se pak postupně začal probouzet, z různých směrů se ozývaly nadávky na přerušené snění. Nikdo si ale nedovolil zůstat ležet.
Na to, kolik lidí tu bylo a jak rychle se dali do pohybu, fungovala masa překvapivě organizovaně. Výcvik byl i v těchto situacích hodně znát, takže stačilo pár povelů a všichni dělali co měli. Muži se oblékli a vyzbrojili. Pak začali rozebírat jednoduché stany – látky na jednu hromadu, rozebrané dřevěné konstrukce na druhou. I to bylo celkem rychlé a když bylo hotovo, seřadili se do několika řad a čekali až dostanou misku horké kaše a příděly na cestu.
Nikdo se nezastavil, práce bylo hodně. Kless, stejně jako ostatní velitelé rozděloval rozkazy až bylo nakonec mužstvo připravené vyrazit. Každý velitel měl svou vlastní skupinu, ta měla za úkol se o držet, poslouchat jej, aby se zjednodušil pohyb lesem a každý velitel znal místo, kde se na konci cesty opět spojí v jednu armádu.
První vyrazil Onnis, hned za ním Kless a po něm Kakllah, Legg, Temal a nakonec Hodd. Každý z nich měl ve své skupině desítky mužů a mladík si ty své dobře prohlédl, zda nezahlédne Ravila. Nakonec ho náhodou zahlédl v Temalově grupě, což ho trochu zamrzelo. Byl by raději, kdyby ho měl co nejblíže u sebe dokud to jen půjde. Ale ani jeden z nich si nemohl vybírat, pro teď byl jejich vztah něčím naprosto triviálním.
Věděl, že se musí soustředit a vést své muže co nejlépe, proto se v duchu napomenul. „Jdeme!“ Vykřikl a jeho skupina se za ním pomalu dala do pohybu. Nasadil tempo odpovídající Onnisovi, tak aby měl na dohled poslední kráčející členy jeho oddílu. Nešli ani pomalu, ani rychle, jejich pochod byl plynulý. Koně neměl nikdo, i velitelé šli po svých. Rozhodli se tak z obavy, že by je mohli v nevhodný čas prozradit, navíc to napomáhalo morálce. Muži tak měli větší pocit, že jsou všichni na stejné lodi a jsou stejně důležití, jako ti co je vedou.
Cesta k hradu by obyčejně trvala dva dny, pokud šel člověk od východu, do západu slunce. Onnis ale rozhodl, že zastaví dříve, aby si mohli muži pořádně odpočinout a nevyčerpala je samotná cesta. Musí být silní na boj, takže se grupy zastavili už v podvečer. Žádný tábor nerozdělávali, jen založili pár ohňů a malé skupinky si posedali kolem dokola.
Když bylo hotovo a muži odpočívali, jedli a hřáli se u plamenů, využil Kless čas odpočinku k hledání Ravila. Neměl nic naléhavého, co by mu řekl, chtěl ho prostě jen vidět. Jeho přítel měl stejný nápad, takže se po chvíli setkali na půli cesty od svých skupin. Kývli na sebe a rozhodli se posadit do jehličí, kousek stranou od silného davového hada, který teď zabíral velkou plochu lesa. Jednotlivá ohniště měli na dohled, i tváře bojovníků, osvětlované oranžovou září plamenů. Nepatrně se dotýkali pažemi, jak u sebe seděli blízko, na víc si však netroufli.
„Doufal jsem, že budu ve tvé skupině,“ řekl Ravil. Paže měl opřené o kolena a díval se před sebe na své souputníky.
„Je to jen na cestu. Sám nevím, jak nás pak Onnis rozdělí, než půjdeme do samotné akce,“ odpověděl mu mladík.
„Rozdělí?“ Otočil se k němu Ravil tázavě. Kless přikývl.
„Takový je plán. Myslím, že už je jedno, jestli ti to řeknu nebo ne. U hradu Onnis vybere skupinu, která se pokusí proplížit dovnitř. Tím druhým vchodem, přes vězení. Ta musí otevřít bránu.“
Ravil se zamračil. „To zní sebevražedně. Je to vůbec možné, proplížit se takhle hradem?“
„Doufáme, že až způsobíme poplach, Ziyarovi muže ani nenapadne, že by se někdo pokoušel dostat dovnitř druhou stranou. Proto je pro nás tak důležitý okamžik překvapení. Když je zaskočíme, nebudou mít chvíli čas přemýšlet nad ničím jiným.“
„To ale znamená, že muži, kteří půjdou v předních liniích…“ představil si Ravil zachmuřeně vojáky na hradbách, kteří střílí hordy šípů. „Než se skupina vevnitř dostane k bráně, a jestli vůbec, spousta našich nebudou nic jiného, než živé terče.“
Kless si povzdechl. „Proto s sebou neseme štíty,“ odpověděl tiše mladík, ale sám věděl, že příliš uspokojivý argument to není. „Nemáme jinou možnost, Ravile. Není jiný způsob. Kdybychom nevěděli o druhé cestě dovnitř, byl by útok stejný, tak jako tak. Takhle máme alespoň naději, že ztráty nebudou tak veliké.“
Na to Ravil nic neřekl. Věděl, že Kless má pravdu, jiný způsob není. Přesto ho to velmi rmoutilo, a to ještě ani nevěděl, jestli nebude zrovna on mezi těmi, kteří budou kráčet vzhůru do kopce jako první. To Onnis rozhodne až budou na místě.
„Ty víš, kdo bude v té skupině?“ Zeptal se nakonec potichu a Kless trochu ztuhl.
Nevěděl, kdo všechno v ní bude, krom něj samotného. Tehdy mu Onnis rovnou řekl, že plížení do hradu povede právě on. Sám mu pak vybere, kdo půjde s ním a komu bude Kless velet. Onnis měl za to, že je to správná volba, podle něj dokázal být Kless tichý a hbitý, zároveň dobrým vůdcem. Navíc, byl jediný, kdo uvnitř hradu už byl a to, že mu mladík opakoval, že z něj v podstatě nic neviděl, nebylo pro Onnise žádnou překážkou.
„Nevím,“ zalhal teď příteli a nedělal to rád. Měl ale pocit, že je to tak lepší, aby se Ravil ještě více nerozrušil. To poslední, co teď potřebuje, je se o něj ještě více bát. Protože tahle mise je obrovské riziko. Až jednou vstoupí do hradu, nebude cesty zpět, pokud na ně přijdou v nesprávnou chvíli, přesile neodolají. Uvnitř budou jako spolknutí dravou, nelítostnou šelmou a bude jen na nich, jestli jí dokáží rozpárat zevnitř.
„Měli bychom se také najíst. A vyspat se,“ řekl nakonec Kless, když Ravil mlčel.
„Jo…,“ vypustil s povzdechem muž a oba věděli, že po zbytek večera už se neuvidí. Stále se více a více blížila chvíle, kdy by se mohli spatřit naposledy. Ravilovi se z toho svíralo srdce i žaludek. Co nejméně nápadně nakrátko pevně stiskli dlaně, položené na zemi. Pak Kless vstal, popřál mu dobré spaní a odešel ke své skupině. Ravil ho mlčky pozoroval, jak si pak o pár metrů dál sedá k jednomu z ohňů a dívá se do plamenů. V jeho tváři nebyl žádný výraz a přesto muži připadalo, že vypadá smutně.

5

Noc byla vcelku teplá, k ránu však panovala v lese hustá mlha a vlhkost se usadila na spící těla vojáků. Většina z nich se pomalu probouzela rozmrzelá a představa dalšího dne na nohou jim na náladě nepřidala. Morálka klesala i s tím, jak se přibližoval jejich cíl. Dokonce i pár jedinců, kteří byli ještě dva dny zpátky plní odhodlání, teď začínalo pociťovat silnou nervozitu. Báli se a bylo to přirozené. Jen hlupák by neměl strach, nebo někdo, kdo už nemá co ztratit. Jenže veliká většina těchto mužů měla důvod bojovat, čekali na ně jejich ženy, děti, přátelé, rodiče. Kless mohl jen doufat, že až na to přijde, bude strach spíše jejich hnací silou, než aby je zcela ovládl a oni boj už předem vzdali.
„No tak, přidejte,“ obcházel teď kolem své grupy a popoháněl poslední opozdilce, kteří vstali jako poslední. „Nikdo nebude zdržovat, tak pohněte, musíme vyrazit.“
Zakrátko tedy i poslední chlapík stál na svém místě a skupina se rozešla, opět za Onnisem. Pořadí bylo stejné a i tempo nasadili opět plynulé. Slunce, které vyšlo záhy začalo příjemně hřát, s každým dnem nabývalo na síle a probouzelo les ospalý po zimním odpočinku. Jeho svit trochu zpříjemnil i putování vojáků, kteří však kráčeli vesměs mlčky, přemýšlejíc nad následujícím osudem. Většinou mysleli na své blízké, spousta se také modlila ke svým bohům.
V poledne Onnis vyhlásil krátký odpočinek. Vyslal jednoho rychlejšího muže ze své skupiny, který se vydal k ostatním velitelům, že mají zastavit a posilnit se. Vojáci si rádi posedali a pojedli, přeci jen šli dlouho a ještě dlouho půjdou. Bylo to zvláštní, jak už nechtěli pochodovat dál a zároveň se netěšili, až dorazí do cíle. Jen málo z nich mělo opravdovou duši bojovníka, z většiny se jím stali až v táboře, když se přidali k Paktu. Někteří dokonce do té doby nedrželi zbraň v ruce a přesto teď seděli uprostřed lesa, který nikdy nepoznali a čekali na bitvu svého života. Srdce měli sevřená strachy a přesto byli odhodlaní, když se jim v hlavě objevil obraz rodiny.
Velitelé dali rozkaz, přestávka skončila. Grupy se tedy opět zvedli a pokračovalo se dál. Jen jednou ještě zastavili na krátký odpočinek během odpoledne, pak už šli až do doby, kdy Onnis uznal za vhodné se utábořit. Tentokrát muži usínali rychleji a tvrději. Přes veškerou snahu byl pochod přeci jen namáhavý. Dobré bylo alespoň to, že mužů bylo hodně, takže dvojice si hlídky mohly předávat už po hodině.
Tento večer se milenci nesetkali. Jednoduše se nenašli a pak už bylo příliš pozdě. Když Kless usínal, myslel na sestry a pak hlavně na Ravila. Nemohl tušit, že ve skutečnosti leží pár metrů od něj, kolem bylo však příliš mnoho ležících těl a ve tmě, která neúprosně padla, jej zkrátka nemohl rozeznat. Útěchou mu mohlo být jen to, že díky vlastní únavě usnul brzy.
Ráno bylo o něco ospalejší, než to předchozí. I tak ale všichni po signálu vstali a držíc se svého velitele vykročili k poslednímu dni cesty. Onnis nepolevoval na rychlosti, která nebyla nikterak urputná, ale stálá byla. Ve své hlavě měl vše promyšlené a přepočítané, věděl, že i když je cesta dlouhá, jeho muži budou mít dost síly na boj. Mají ji v sobě, a kdo by snad o ní pochyboval, pud sebezáchovy ji najde. Měli navíc, vlastně hlavně díky Klessovi, dobrou fyzickou kondici, takže nepochyboval o síle své armády.
Ten si nemohl pomoci, neustále se během cesty bezděčně ohlížel, zda někde v dálce Ravila nezahlédne. Alespoň pohled na něj by jej trochu upokojil. Jenže skupiny byly veliké a stromoví husté, takže neměl šanci. I tak sem tam, ani si to neuvědomoval, hlavu otočil. Snad se mu podaří spatřit ho alespoň o příští přestávce na jídlo.
Byla za několik hodin. Vojáci si úlevně posedali, někteří si zuli kožené boty a masírovali si chodidla. Pauza nebyla dlouhá jen rychle pojedli něco z malých zásob. Klessův plán ohledně Ravila byl zrušený, protože během této přestávky byl vojákem vyzván, aby šel za Onnisem. Sešli se všichni velitelé, protože cesta se chýlila ke konci.
„Za jak dlouho přesně tam tedy budeme?“ Zeptal se Hodd a sám ukousl kousek sušeného masa.
„Podle mapy za půl dne,“ odpověděl mu Onnis. „Mám ale trochu obavy, abychom se dostali blízko tak akorát a nedozvěděli se o nás ještě před útokem.“
Na to se ozvala Kakllah: „Kless tam přeci byl. Ví jak to v okolí vypadá, nebo ne?“ Podívala se sebevědomě na chlapce. Očividně v sobě měla více kuráže, než někteří muži ve skupinách. Klesse to trochu znervóznělo. Měla sice pravdu, ale bylo to jen dvakrát, co byl v lese pod hradem a tehdy se ani jednou nesoustředil na okolí. Poprvé měl hlavu plnou jen myšlenkami na boj za vesnici, podruhé měl zraněné rameno a silně krvácel, takže svět okolo moc nevnímal. Chvilku přemýšlel, pak ho ale něco napadlo.
„Byl jsem tam, to je pravda. Ale neměl jsem tehdy moc příležitostí prozkoumat okolí pořádně,“ přiznal.
„No, to je tedy výborný,“ utrousil sarkasticky Temal a obrátil oči v sloup.
„Chceš tedy říct, že vlastně nemáš tušení. To nezní moc povzbudivě,“ ozval se i Legg. Kless se zamračil.
„Místo těch poznámek byste mě mohli nechat domluvit,“ odvětil jim ostře a propálil je pohledem. Pak se otočil k Onnisovi. „Ravil to tam zná, tedy, rozhodně víc než já. Vezmi ho k sobě dopředu, ať tě vede,“ navrhl mu.
„Dobrý nápad. Temale, pošli ho zamnou,“ řekl vousatému muži a přikývl k ostatním. „Vraťte se ke skupinám. Za pár chvilek vyrazíme.“

6

Ravil tedy vedl a společně se s Onnisem dohodli, kdy zastavit na noc. Dnes už nebudou útočit, bylo pozdní odpoledne a Onnis chtěl, aby si muži naposledy odpočinuli. Ravil měl tedy rozhodnout, jaká vzdálenost od hradu bude akorát, aby nebyli spatřeni a zároveň se muži na zítra zbytečně neunavili další dlouhou cestou. Nakonec se zastavili v lese zhruba dva kilometry od hradu, v hustém porostu. Ohně už si nedovolili rozdělat, teď už museli být daleko ostražitější. Muži měli nakázáno být tiše a hlídky byli posíleny, kdyby se kolem potulovali vojáci v černém. Ravil se jen modlil, aby bylo místo opravdu tak akorát.
„Ravile?“ Uslyšel za sebou nečekaný šepot a leknutím s sebou trhl. Seděl teď opřený o kmen smrku a stejně jako zbytek armády už pomalu podřimoval. Otočil se, když Kless vylezl zpoza stromu a usedl vedle něj. Světlo měsíce bylo slabé, dokázalo však odhalit příchozivšího a on byl rád, že milence vidí.
„Děje se něco?“ Zašeptal muž. Byli velmi potichu, stejně jako ostatní, kteří ještě nespali. Rozeznal ve slabé bílé záři, jak mladík zavrtěl hlavou.
„Chtěl jsem tě jen vidět,“ odpověděl. Ravilovi neuniklo, že je smutný. I on sám měl náladu na bodu mrazu. To, co je zítra čeká nerozveselovalo nikoho, ale u nich dvou spíše převládal strach o toho druhého, až si skoro neuvědomovali, že oni sami mohou zemřít. Kless měl v hlavě jen Ravilovo bezpečí a naopak. Svíralo se mu z toho srdce.
„Přál bych si, aby bylo všechno jinak,“ zašeptal po chvíli ticha mladík. „Omlouvám se ti.“
Ravil překvapeně zamrkal. „Za co?“
Jeho milenec si povzdechl. Skrčil nohy a čelo si opřel o kolena. „Je to moje vina. To, že jsi tady, že jsi v takovém nebezpečí. Neměl jsem tě tehdy prosit, abys šel se mnou hledat sestry.“
Muž si všiml jak skrčil ramena, pažemi si pevně objal nohy a roztřásl se. Vyjeveně si pak uvědomil, že se jeho přítel rozplakal, s veškerou silou v sobě zadržoval vzlyky a tolik se snažil, aby to nebylo patrné. „Nebýt mě,“ zajíkal se tiše, „byl by jsi teď doma, ve své chatě. V bezpečí. Rve..rve mě to na kusy, to jak moc se o tebe teď bojím!“
Ravil na něj konsternovaně hleděl, v šoku, že Kless pláče i z jeho slov. Pak se zamračil a sklonil se k němu. Popadl ho za bradu, otočil k sobě a zahleděl se upřeně do odlesků jeho očí. Slzy na lících se mu v měsíčním světle třpytily.
„Přestaň,“ zašeptal rázně. Překvapivě tvrdě na jeho povahu a Klesse to trochu vyvedlo z míry. „Přestaň říkat nesmysly! Nic z toho, co jsi řekl není pravda, neneseš žádnou vinu. Dal jsi mi příležitosti, abych tu nemusel být, ale to já se rozhodl jinak. Protože jsem to tak prostě chtěl a stojím si za tím. Tak pro mě něco udělej, ano? Respektuj mé rozhodnutí.“
Klessovi po tváři stekla poslední slza, pak na chvilku zadržel dech, aby se zcela uklidnil. „Přál bych si tě poznat v jiném světě. Nebo alespoň v jiné době,“ vypustil potichu nakonec. Ravil se pousmál. Rozhlédl se pak kolem a když si byl jistý, že je nikdo ani nevidí, ani nevnímá, vzal Klesse za ruku. Teď už jemně a láskyplně, vytáhl ho na nohy a rozešel se od skupin.
„Pojď,“ zašeptal a přiložil si volný ukazovák na ústa. Mladík si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad vzdalovat se od ostatních, milence ale následoval. Věděl, že Ravil není hloupý a zbytečně by neriskoval. Nepouštěl se tedy jeho dlaně a dál se nechal vést, ještě pár metrů.
Až když Ravilovi přišlo, že jsou dostatečně daleko, zastavil a otočil se k příteli. Pak se beze slova sklonil a začal jej líbat. Kless by nemyslel, že by měl na něco takového teď náladu, ale když ucítil Ravilovy hebké rty na svých, přepadla ho stejná touha být s ním. V polibku se nechal jemně zatlačit zády ke stromu a zavřel oči, když se milenec odlepil od jeho úst a přisál se ke krku. To už mu jeho dlaně zároveň vklouzly pod košili.
Kless víčka nezvedl, ani když ucítil, že polibky po chvilce směřují stále níže. Slyšel, jak si Ravil klekl do spadaného jehličí a listů, poznal, když zatáhl za šňůrku od kalhot. Hřbetem dlaně si musel překrýt ústa, aby nebyl sten, co se z něj dral, příliš hlasitý, když ucítil první políbení. Musí si dát pozor, aby nebyli hlasití, to věděli oba.
Ravil ho chytil za boky a přitáhl k sobě, pohltil ho tak celého, až mladík znovu tiše zasténal slastí. Hra, kterou muž v jeho klínu rozehrál ho velmi vzrušila. Pootevřel oči a ve svitu měsíce spatřil, jak si i Ravil začal jednou rukou pomáhat od napětí, zatímco jej stále pečlivě ochutnával. Ještě chvilku Kless vydržel, potom ale popadl milence za paže.
„Pojď sem,“ ozval se zadýchaně a Ravil si stoupl. Mladík se přisál k jeho rtům, těsně se k němu přitiskl. Jednou rukou ho chytil za temeno, druhou je pak oba naráz uchopil a začal jí pohybovat. Nepřestával a když jim začal docházet dech, opřeli se navzájem čelem a zavřeli oči. Do velmi tichého lesa se ozývalo jejich hlasité oddechování. Jako kdyby mohli slyšet zběsilý tlukot vlastních srdcí, v uších jim tepalo a přes chlad jarní noci cítili teplo pramenící z jejich vzrušení.
Ravil natáhl paže a opřel se o strom za Klessem. Čím více byli u vrcholu a Klessova dlaň zrychlovala, tím více mladík tlačil jeho čelo na své, jako kdyby chtěl s mužem splynout v jedno. Nakonec to byl právě on, kdo jako první svraštil obočí, napjal se v extatické křeči a dosáhl vrcholu. Ravil jej následoval za pár vteřin, v ten okamžik Klesse pevně objal, tiskl ho k sobě nevídanou silou a tiše zasténal mladíkovi do ucha, celý se při tom zachvěl.
Drželi se tak, dokud se nevydýchali. „Miluji tě,“ zašeptal nakonec Kless.
Ravil povolil sevření, jen aby mohl vzít jeho tvář do dlaní. „Já miluji tebe,“ řekl i on tiše a pak se naposledy, dlouze, romanticky a zároveň smutně políbili.
A stejně tak, jako odcházeli, se i do poslední chvíle drželi za ruce při návratu. Až když byli příliš blízko ostatních se jejich spojení přerušilo. Nic víc si neřekli, jen si věnovali poslední dlouhý pohled, poté se každý rozešel na opačnou stranu.
Kless došel ke své skupině, prohlédl si houf spících těl a usedl k jeho okraji. Opřel se zády o kmen stromu a zavřel oči.
„Kde jste byl, pane?“ Uslyšel záhy tichý šepot. Znovu zvedl víčka a všiml si, jak jeden z mužů nadzvedl hlavu. Byl to Gilhem. Ani nevěděl, že ho má ve své skupině, jak byla veliká. Mladík chvíli neodpověděl, pak si ale hlavu unaveně opřel o strom.
„Rozloučit se,“ řekl nakonec a opět zavřel oči.