1

„Mlčíš,“ konstatoval bezděčně Kless, když už nevydržel překvapivě dlouhé ticho z Ravilovi strany. Kakllahinu vesnici opustili už před několika hodinami a od té doby muž prakticky nic neřekl.
„Přemýšlím. O tom co říkala Kakllah,“ odpověděl Ravil zadumaně a překročil slabý vyvrácený strom, co jim ležel v cestě.
„O tom Paktu?“ Zeptal se mladík. „Co si o tom myslíš?“
Jeho průvodce hned neodpověděl. Přemýšlel nad tím, co by měl říci, jaké stanovisko vlastně k celé věci vyjádřit, ale pořád se nedokázal dopídit nějakému závěru.
„Nevím,“ povzdechl si nakonec. „Nejsem schopný říct, že jejich plány jsou dobré. A zároveň si myslím, že je lepší, že něco dělají.“
„Je to pitomost,“ odfrkl si Kless a napil se z vaku.
„Možná,“ pokrčil Ravil rameny. „A stejně jsi rád, že máš díky tomu alespoň směr a naději, že sestry budou tam, kde Kakllah řekla. To vše díky tomu, že nějaký Pakt existuje.“ Dodal věcně, zcela bezelstně. Nato Kless nic neřekl, ale dost ho štvalo, že má vlastně Ravil pravdu. Dál už proto raději nic neříkal a jen sledoval své nohy, jak ho střídavě posouvají dopředu.
Z osady odešli brzy ráno, teď bylo brzké odpoledne. Dnes neměli na počasí štěstí, bylo zataženo a celkem profukovalo. S každým pohybem vzduchu Kless cítil přibližující se zimu, na kterou se snažil nemyslet. Stejně mu ale dělala starosti.
Zažil za svůj život už několik krutých zim. Takových, že zvířata v po nocích, i přes snahy umírala, dřevo na oheň mizelo dříve, než se stíhalo doplňovat a Paramové museli spojit síly aby vydrželi. Pamatoval si útržek ze svého raného dětství, kdy ještě jako malý kluk seděl ve velikém příbytku, mnohem větším, než jaký obvykle stavěli. Byl spolu s několika dalšími narychlo vybudován, aby pojal co nejvíce lidí, protože čím více osob bylo pod jednou střechou, tím větší teplo se uvnitř drželo. Když mrazy opadly, tyto stavby rozebrali a materiál schovali. Díky tomuto a dalším opatřením tehdy přežili.
Jenže tehdy byl doma. Obklopený desítkami lidí a nemusel nikde cestovat. Věděl, kde bude v noci spát, kde se ohřeje, že bude co jíst. Tuhle jistotu teď rozhodně neměl a neměli ji ani jeho sestry. Tedy za předpokladu, že nejsou v Zubatých kopcích. Doufal, moc si přál, při vzpomínce na tohle všechno, že zima bude letos příznivá.
Rozhodli se, že si udělají přestávku, aby se najedli a dali nohám odpočinout. Při té příležitosti i prozkoumali dary od Kakllah, jednalo se hlavně o zásoby jídla. Oba byli nadšení, že našli i ony chlebové placky, které jim v osadě tolik zachutnali.
„Nebude to lehká cesta,“ řekl pak Ravil mezi sousty. „Je to dost daleko,“ jako kdyby přemýšlel nahlas.
Kless jej slyšel, ale nijak nereagoval. Na to teď nechtěl myslet, chtěl se jen soustředit na to, aby byli na místě co nejdříve a našel tam, co hledá. Sám nevěděl proč, ale neměl moc dobrou náladu. Celá ta věc okolo toho hloupého Paktu v něm pořád rezonovala. Muž si všiml jeho zachmuření a pohodově jej doubl loktem do ramene.
„Ale neboj,“ snažil se ho povzbudit,“ my to zvládneme!“
„Nech toho,“ odsekl mu mladík chladně. Možná víc, než si Ravil zasloužil. Ten se zarazil a pak spustil paži k tělu. Prohlédl si jej zkoumavým pohledem.
„Co se děje?“ Optal se s upřímnou starostí. „Myslel jsem, že budeš v lepší náladě, když máme alespoň nějaký směr.“
Kless jen zamručel. „Vždyť já jsem,“ řekl neochotně.
„Tak proč jsi tak nabručenej?“ Nenechal se Ravil odbýt.
Chlapec si otráveně povzdechl. „Nech mě prostě chvíli na pokoji, jo? Nemám náladu,“ pronesl a vstal. Poodešel za blízké křoví, aby si ulevil.
Ravil ho mlčky sledoval. Nejspíš je jen nervozní z toho všeho, pomyslel si a polk pichlavou poznámku, která se mu usadila v ústech. Lepší bude, když ho teď nebude dráždit, však on se uklidní.

2

Když se znovu vydali na cestu, neřekl jeden ani slovo. Ravil byl z toho nesvůj, bylo mu z mladíkova mlčení nepříjemně, jako kdyby hmatatelně cítil jeho napětí. Bylo mu ale jasné, že Kless si nenechá v tomto ohledu pomoct, nenechá se rozveselit a tak to muž trpělivě snášel a doufal, že ho to brzy přejde.
Les kolem byl hustý, hluboký a mezi kmeny alespoň tolik nefoukalo. Zato terén byl náročnější, museli se prodírat hustými větvemi a křovinami, každou chvilkou přelézat ležící kusy dřeva. Ravil v této oblasti nevěděl o žádné cestě či stezce a tak jen drželi směr.
„Sakra!“ Zaklel mladík v jednom okamžiku, kdy nedával moc pozor a přimotal se do hustého ostružiní. Šlahouny, hustě obsypané trním, se ho na několika místech nechtěli pustit a jak zabíral, ve snaze jít dál a zpřetrhat je, zakously se mu do pláště u krku. Ten se rázem natrhl a konečně povolil, takže hoch byl konečně volný. Zkontroloval místo, kde byla látka poničena a znovu zaklel.
Ravil, kterému se podařilo trní vyhnout, k němu přistoupil a podíval se. „To nic není,“ mávl rukou, když zjistil, že to na funkčnost pláště nebude mít vůbec žádný vliv. Co ho zarazilo, byl šrám na Klessově tváři. Mladík si ho nejspíše ani nevšiml, ale na lícní kosti se červenal škrábanec, ze kterého začala téct krev.
Ravil bezmyšlenkovitě zvedl dlaň. Velice jemně a téměř smyslně, se dotkl prsty chlapcovi brady a palcem opatrně setřel krev pod rankou, zatímco se mu díval do očí. Na okamžik se zapomněl.
„Co to děláš?“ Vyhrkl Kless, který nejprve jeho pohled plně opětoval. Na pár sekund se jím nechal pohltit, pak se ale rychle probral a muže hrubě odstrčil. Tohle si přeci zakázal.
„Uklidni se,“ řekl Ravil, překvapený jeho prudkou reakcí. „Jen jsem-“
„Tohle už nedělej!“ Prskal na něj Kless. „Nesahej na mě takhle.“
To už Ravila rozzlobilo. Byl hodně trpělivý a věděl, že je toho na mladíka hodně, ale jeho výkyvy nálad už ho přestávaly bavit. Navíc z něj byl zmatený. Jednou se chová, jako kdyby takové projevy vítal, pak je zase odtažitý.
„Najednou ti můj dotek vadí?“ řekl naštvaně. „Co to s tebou, k sakru, je?“ Zavrčel a nasupeně mladíka obešel. Pak se ještě otočil a dodal: „Už se rozmysli, co vlastně smím a nesmím. Alespoň budu vědět, na čem jsem!“ A šel dál.
Chlapce to trochu překvapilo. Bylo to vlastně poprvé, co mluvili o tom, co mezi nimi je, i když to vlastně doposud nepojmenovali. Díky Ravilově reakci si uvědomil, že se opravdu chová jako idiot a že ani mužova trpělivost není bezbřehá. Tohle nechtěl, jenže zároveň s tím nevěděl, co by měl dělat. Vypadalo to, že Ravil druhé šance nerozdává. Tím co teď řekl, se vlastně přiznal, že k němu cítí něco víc, to bylo poprvé a slyšet to nahlas bylo něco jiného.
Kless měl dojem, že je ohledně něj rozhodnutý. Alespoň ve vesnici, to ráno, kdy si ho prohlížel a přemýšlel, to tak bylo. Teď si znovu nebyl jistý.
Zavrtěl hlavou a mlčky se rozešel za mužem, který už byl několik kroků před ním. Jeho doposud špatná nálada klesla ještě níže a on už neměl ani chuť přemýšlet. Ravil už se taky nevyjádřil, když ho dohnal. Zamračeně šli vedle sebe a až do večera na sebe nepromluvili. Když, tak jen aby se dohodli na táboření.
Když pak ulehli k ohni, Ravil se jen otočil na bok, zády k němu. Jestli usnul hned, chlapec nevěděl, každopádně, dokud si Kless sám nelehl, muž se na na něj nepodíval.
Noc byla zase o mnoho chladnější. Oheň už je tolik nezahřál, nohy zamotané v kožešině už zábly a spáčům od úst s pravidelnými výdechy stoupala pára. To bylo nepříjemné, ale ještě se to dalo zvládnout. Zatím jim nepršelo, i když i ráno a po celý další den bylo nebe obtěžkané šedými mraky.
Ráno nebylo z nejpříjemnějších nejen kvůli chladu. Nálada mezi oběma muži byla pořád dusivá, což bylo překvapení hlavně pro Klesse. Takto nenaloženého Ravila ještě neznal. Rychle mlčky něco malého pojedli, pak se sbalili a šli zase dál.
Dnes bylo obzvláště ošklivě a déšť byl na spadnutí. Nedostatek slunečního světla ty dva ještě více nořil do jejich zadumaní a myšlenek. Kless už několikrát otevřel pusu, že Ravila osloví, pokusí se nějak celou situaci vyřešit, ale ústa vždy nakonec zavřel. Nevěděl, co by měl říct. Bojoval sám se sebou, s city, které k němu cítil a zároveň se svou hlavou. Boj srdce proti mozku. To Ravilovo ticho ho mrzelo a tížilo více, než by zprvu připustil.
Procházeli právě mělkou roklí. Na obou stranách byly svahy, ne však příliš strmé a na jejich vrchol se dalo dohlédnout. Našlapovali na popadané jehličí a listy, které tlumily jejich kroky, mladíkovi byla měkká zem příjemná, šlo se po ní dobře. V jednu chvíli zaslechl jakýsi šramot u jednoho z keřů nad ním. Otočil se tam, ale neviděl nic. Nejspíš nějaké zvíře probíhalo kolem a zmizelo hned, jak je ucítilo. Zapomněl na něj ještě dříve, než pohled obrátil zpět k nohám.
Jenže šustění se ozvalo i podruhé a tentokrát to nebylo vystrašené zvíře. Mladík stačil jen periferně zahlédnout dvě černé šmouhy a zaslechnout, jak Ravil vykřikl a to bylo vše. Když se podíval před sebe, ztuhl strachem.

3

Díval se na dva statné muže v černých uniformách. Byli velcí, ne však jako Ravil, kterému byla teď jeho mohutnost k ničemu. Oba dva neznámí na něj totiž skočili, využili momentu překvapení a teď ho drželi u země, kde ho téměř znehybněli. Jeden z nich pak vytáhl krátký meč a přiložil ho Ravilovi ke krku.
„Pusťte ho!“ Zakřičel Kless, který se rychle probral ze šoku. Rychle vytáhl svou sekeru a zaujal bojový postoj. Ani si to neuvědomil, bojovník v něm spící se probudil zcela instinktivně. Ravil na zemi se pokoušel muže odstrčit a osvobodit se. Zmítal sebou co to šlo, ale byli silní a hlavně byli dva.
„Zahoď to!“ Ozval se ten, který držel meč. „Nebo ho podříznu jako prase,“ vyhrožoval.
Mladík okamžitě poznal jejich oblečení. Ty uniformy by si nikdy nespletl. Jen je viděl, krev se v něm začala vařit a nebýt toho, že ohrožovali Ravila, bez okolků by se na ně vrhl. Jenže teď měl strach, veliký, aby příteli neublížili.
„Dělej!“ Zařval druhý ze Ziyarových špehů. Mladík s sebou při tom cukl a horečnatě přemýšlel, co by měl dělat. Má se opravdu vzdát své zbraně, nebo to risknout, zaútočit a zneškodnit je? Věděl, že je rychlý, ale stačil by na to? Navíc už je to strašně dlouho, co bojoval nebo trénoval naposledy, od té doby jistě trochu zakrněl.
Naposledy rychle zhodnotil situaci a došlo mu, že nemůže riskovat Ravilův život. Velice neochotně před sebe hodil sekeru a zvedl dlaně v obranném gestu. Muži pak prohledali i Ravila, aby ho odzbrojili a jeho nůž si jeden z nich schoval za opasek.
„Co chcete?“ Zeptal se Kless. „Nemáme víc, než trochu jídla, jestli nás chcete okrást.“ Sdělil jim a doufal, že se mu podaří nějak vyjednávat. Nebo alespoň hrát o čas, než vymyslí, co dělat dál. Sám se navenek snažil působit pevně, ale uvnitř se třásl strachy, aby příteli neublížili.
Jeden ze špehů se uchechtnul. Vytáhl provaz, co mu vysel u opasku a Ravila spoutali. Varovali při tom Klesse, aby se ani nehnul, až když měli hotovo, z muže slezli. Nepřestával mu však mířit mečem na krk.
„Nechte ho jít,“ promluvil mladík pevně. „Říkám vám, že krom trochy jídla nemáme nic cenného.“
„Drž hubu!“ Štěkl na něj jeden z chlapů a přišel k němu. Byl si jistý, že se teď hoch o nic nepokusí, takže mu hrubě serval vak ze zad a začal v něm štrachat. Kless dál stál na místě, ruce vztyčené. Díval se starostlivě na Ravila, který teď klečel na kolenou, ostří u krku a ve tváři vzdorovitý výraz.
Zvěd vytáhl z Klessova vaku kousek sušeného masa a zakousl se do něj. S chutí jej žvýkal a hodil jeden kousek i kolegovi, který jej obratně chytil a dychtivě se do něj pustil. Vypadali hladově, pomyslel si Kless. Nejspíše jsou v lese už dlouho a poslední dobou neměli štěstí na lov. Jak zvířat, tak pocestných.
„Krásná,“ rozbalil pak kožešinu a prohlédl si ji. „Ta se bude hodit,“ usmál se na kolegu, který se podíval na Ravilovi věci.
„Tenhle má taky jednu,“ zaradoval se. „Alespoň něco, když už tu máme trčet.“
„Tak si to vezměte a nechte nás být,“ zamumlal zlostně Ravil. Voják se na něj podíval. Pak se ušklíbl a kopl muže do břicha. Ravil zahekal a schoulil se.
„Nech ho být!“ Vykřikl Kless. Jako kdyby ránu cítil na vlastním těle. Připadal si bezmocný a strašně ho to štvalo.
„Ale no tak,“ zasmál se muž za ním, „ječíš tady jak nějaká děvka. Hele,“ obešel mladíka a stoupl si před něj. Zadíval se mu do očí. „Jen si vezmeme pár těch vašich super věcí, něco málo nám povíte a bude po všem.“ Řekl s úsměvem na tváři, s patrným výsměchem.
„Nemáme vám co říct,“ odpověděl zamračeně Kless.
Muž se uchechtl. „Vždycky se něco najde. Třeba kam máte namířeno? Poslední dobou není moc obvyklé, že se lidé jen tak potulují po lese. Mohli by natrefit na někoho nebezpečného,“ smál se a očividně mu nechybělo sebevědomí. Něco takového dvojice jistě nedělala poprvé, bůh ví kolik pocestných už přepadli.
„Byli jsme navštívit mou matku, nic víc,“ ozval se Ravil. Podařilo se mu nenápadně podívat na Klesse, výrazem, který jasně říkal ´hraj to se mnou´. Mladík si toho všiml a nepatrně kývl hlavou, tak, aby si toho vojáci nevšimli.
„A kde bydlí tvá matka?“ Zeptal se ten, co stál u Klesse. „Pověz, neboj se. Zdejší okolí už celkem známe. Ze které vesnice pochází?“
Ravil byl velice pohotový. Klesse překvapilo, jak klidný je a jak uvěřitelné jsou jeho odpovědi. Kdyby sám neznal pravdu, neměl by důvod pochybovat o jeho slovech.
„Bydlí daleko, ne v okolních vesnicích. Proto jsme také tak vybaveni, cesta je dlouhá,“ řekl pevně.
Ziyarův voják, co u něj stál se naklonil k jeho obličeji. Pochybovačně si ho prohlédl. „Tak co děláte tak daleko od domova? Hodný synek by přeci svou milovanou matku neopouštěl.“ Zasyčel lstivě.
„Odešli jsme kvůli lovu,“ ozval se Kless. „V okolí našeho domova je zvěř poslední dobou příliš obezřetná. Jako kdyby jí neustále cosi plašilo,“ podíval se důležitě na muže před sebou, aby bylo jasné, že naráží na všudypřítomné špehy. „Museli jsme zkusit štěstí dál od domova, abychom nasytili hladové.“
Muži nad jejich slovy chvilku přemýšleli. Nakonec zjistili, že nemají důvod pochybovat. Nevěděli, koho mají před sebou, drželi právě jen dva neškodné lovce, co se tu potulují. Nemohli tušit, že před nimi stojí zkušený bojovník, co má důvod k tajnostem. I proto si byli tolik jistí sami sebou.
„No dobrá,“ řekl ten, co stál u Klesse a podíval se na kolegu. „Sbal ty věci a pak ho podřízni,“ řekl mu lhostejně a sám se otočil zpět k mladíkovi. „Mrzí mě to, ale slibuju, že tě zabiju rychle. Ani to neucítíš,“ usmál se.
V ten okamžik hoch neměl strach o sebe. K smrti ho vyděsilo, že by ublížili spoutanému Ravilovi, který se nemůže bránit. Podíval se na něj a překvapen zjistil, že přítel se na něj dívá. Během vteřiny na chlapce kývl a ten pochopil, že musí jednat rychle.
Než se špeh stojící u klečícího Ravila nadál, muž využil moment překvapení. Trhl sebou do strany, ramenem povalil šokovaného chlapa na zem a pak rychle použil to jediné, co v dané chvíli mohl. Svoje zuby.
Zakousl se do špehova stehna co nejvíce mohl. V ten okamžik by sám nikdy neřekl, jaká obrovská síla v jeho čelistech dokáže být. Trochu se mu při tom udělalo zle od žaludku, ale jestli se mají osvobodit, musí to vydržet. Chlap pod ním začal příšerně ječet.
To přimělo jeho souputníka, aby se ohlédl. Jen co to udělal, Kless neváhal a vrhl se na něj. Bojovník v něm spící se vydrápal až na vrchol a mladíkova mysl si hned vybavila všechny pohyby a chvaty, které kdysi ovládal. Skočil na muže, který si pozdě uvědomil, co se děje a udeřil ho plnou silou pěstí do obličeje. Ziyarův zvěd se malátně zapotácel, ale zůstal stát na nohou. Mladík mu nedal čas, aby se vzpamatoval, rovnou mu vrazil druhou ránu. Když se chlap předehnul, hbitě jej popadl za ramena, ohnul v pase a kolenem ho udeřil do hrudi, čímž mu vyrazil dech. To už špeh nezvládl a padl na zem, kde ho Kless zaklekl a začal mlátit hlava nehlava. Před očima se mu zatmělo a najednou viděl jen černou uniformu, která v něm vyvolala vztek. Sázel mu do obličeje ránu za ránou, jako kdyby tenhle konkrétní člověk sám zničil jeho domov a zabil jeho lidi. Byl by ho snad i zabil, v jakém afektu byl, ale zaslechl Ravilovo volání.
„Klessi!“ Zakřičel jeho přítel. Mladík zadýchaně vzhlédl a spatřil, jak Ravil leží na zádech. Kousnutému muži se i přes bolest podařilo nepřítele odstrčit a rovnou sáhl po meči. Blížil se rozzuřeně k Ravilovi a už se napřahoval, že ho usmrtí.
Mladík rychle vyskočil na nohy a běžel k nim. Cestou popadl svou sekeru, která celou dobu ležela na zemi, tam kam ji odhodil a ještě za běhu se rozmáchl. Stihl zasáhnout zvěda těsně před tím, než probodl Ravila svým mečem. Ostří sekery zajelo do jeho zad, kde se dychtivě zakouslo a pustilo se, až když chlap padl k zemi.
Ravil vydechl neskonalou úlevou a padl na záda. Ústa měl trochu špinavá od cizí krve, jak prokousl vojákovi kůži. Kless zůstal okamžik stát a jen se udýchaně díval na jeho mrtvolu. Pak upustil zbraň na zem, jako kdyby ho pálila. Odvykl si ji takto používat. Odvykl si zabíjet. Klekl si k Ravilovi.
„Jsi v pořádku?“ Optal se ho a začal mu povolovat pouta na zápěstích. Muž přikývl a ulevilo se mu, když měl ruce konečně volné.
„A ty?“ Zeptal se mladíka. Ten si prohlédl ležící těla. Cítil se zvláštně, rozhodně neměl radost, že zabil. Ale věděl, že to musel udělat, jinak by oni sami nepřežili. Ti muži by rozhodně neváhali.
„Jo, jsem,“ řekl nakonec tiše. Vstal a opět sebral svou zbraň, aby ji otřel do trávy, spolu s dlaněmi. Ravil mezitím vytáhl vak z vodou a důkladně si vypláchl ústa.
„Odporný,“ prohlásil znechuceně, když vyplivl vodu na zem. Cizí krev v ústech mu opravdu nedělala dobře.
„Nebýt tebe, asi bychom se z toho nedostali,“ řekl Kless. Přišel zpět k příteli a podíval se mu do tváře. „Překvapil jsi mě. Byl jsi…“ měl toho najednou tolik co říci, ale slova mu nechtěla přes rty. Nedokázal popsat ten panický strach, když měl Ravil ostří u krku. Něco v něm se při tom pohnulo.
„A nebýt tebe, byl bych mrtvý,“ usmál se Ravil. Všiml si jeho rozpaků a nejspíš nebyla vůbec vhodná chvíle, ale trochu ho to potěšilo.
„Možná,“ řekl jen hoch.
Posbírali a sbalili svoje věci, aby mohli znovu vyrazit na cestu. Kless ještě předtím prohledal muže, zasaženého sekerou. Nic zvláštního u sebe neměl a pak přistoupil k druhému. I jemu se podíval do kapes, ale neměl nic. Už vstával, když se ozvalo slabé zachrčení.
„Co s ním?“ Optal se Ravil. Mladík místo odpovědi vytáhl sekeru, že ho usmrtí, ale mužova paže jej zastavila.
„Chceš ho zabít?“ Podíval se mu do očí tázavě. Kless přikývl.
„Ale on se nebrání. Nezabíjej, když to není úplně nutné.“ Přemlouval ho.
„Jestli ho tu takhle necháme, stejně zemře. Dřív nebo později ho něco roztrhá,“ namítal chlapec. „On by neváhal.“
Ravil ho pustil a připustil, že má nejspíš pravdu. A přeci nechtěl, aby Kless ukončil další lidský život. „Dělej jak myslíš,“ řekl jen nakonec a pomalu se rozešel pryč. Jeho přítel byl zprvu přesvědčená, že zvěda prostě usmrtí. Teď si nebyl jistý.
Podíval se na něj, prohlížel si ho dlouho a váhal. Pak složil zbraň, otočil se na patě a šel za Ravilem. Ani jednou se neohlédl.

4

Ještě to odpoledne začal padat první sníh. Veliké těžké vločky se líně snášely na zem a byly nádherné. Opustili rokli a šli teď opět mezi stromy, po rovině. Všude bylo ono typické ticho, které nastane, když začne sněžit.
„Měli bychom dnes zastavit dřív,“ řekl Ravil. „Včas a to, abychom našli nebo postavili nějaký přístřešek. Jinak se ráno probudíme celý promočení.“
Jeho naštvání bylo to tam. Po zážitku s vojáky se oba, paradoxně uklidnili. I Klesse špatná nálada opustila, ale co do vztahu s mužem, byl teď ještě více zmatený. Ten strach, co cítil, ta představa, že by Ravil najednou nebyl...Skoro se mu jen z té myšlenky dělalo zle.
„Myslíš, že bude sněžit celou noc?“ Zeptal se svého průvodce. Ten se podíval na oblohu mezi korunami stromů. Byla šedá a působila téměř nepřátelsky.
„Řekl bych, že ano. Odteď už musíme přemýšlet dopředu, tepleji už nebude. Budeme se muset každý den rozhodovat, kdy a kde strávíme noc. A to ještě nejsou tak hrozné mrazy.“
To Klesse nenaplnilo optimismem. Ravil si všiml, že si dělá starosti a usmál se na něj.
„Neboj se, to zvládneme,“ povzbuzoval ho. Kless si jeho snahy cenil a přinutil se, oplatit mu úsměv. Byl teď opravdu rád, že jsou spolu a cítil se jako pitomec, že byl předtím tak protivný.
„Hádám ještě nanejvýš dvě hodiny, pak už bychom se měli zařídit na přenocování,“ řekl Ravil a Kless souhlasil. Vlastně byl celkem rád, že se dnes utáboří dříve. Celá ta věc s přepadením ho unavila a kdyby se zeptal Ravila, řekl by mu, že on je na tom stejně. Boj a strach o život člověka prostě vyčerpá.
Jak muž řekl, šli ještě půl druhé hodiny. Pak se zastavili a prozkoumali okolí, jestli tu není vhodné místo kde se schovat před stále padajícím sněhem. Okolo však byly jen rovné stromy, takže jim nezbývalo, než si alespoň nějakou stříšku vyrobit. Podařilo se jim najít dva dobře umístěné stromy, kde se dala zaklínit tenká kláda. O tu pak opřely další tři a na ně položili chvojí. Nebylo to nic moc, ale na to, aby je to ochránilo před největší dávkou sněhu to stačilo.
Dlaněmi hrubě vymetli prostor pod stříškou. Bylo tam málo místa, sotva na ně dva, v noci budou ležet přímo vedle sebe. Což bylo dobře, kvůli tělesnému teplu a i jinak jim to posloužilo. Mohli totiž položit jednu kožešinu pod sebe a druhou se přikrýt. Pak rozdělali oheň.
Při jídle se Kless ozval: „Přemýšlel jsem,“ řekl Ravilovi.
„O čem?“ Zeptal se ledabyle a ukousl si sousto. Ležel teď s hlavou pod střechou a hřál si nohy u plamenů. Kless seděl vedle něj.
„O dnešku. Měli jsme docela štěstí. Mohli tě probodnout hned jak na tebe skočili,“ konstatoval zamyšleně mladík. Ravil si povzdechl.
„Tak na to opravdu nechci myslet. Rozhodně už ne dneska.“
„Jo,“ zamumlal hoch. „Ale myslím, že bys měl být víc připravený. Nevíme, co nás ještě může potkat. Chci říct,“ podíval se na muže,“ že bych tě mohl naučit alespoň základní věci z boje. Jen aby ses mohl bránit, kdyby něco.“
Ravil se zamyslel. „Nevím,“ odpověděl a bylo vidět, že už dneska nechce na nic myslet. Kless to vycítil, i on byl unavený. Ale po dnešku by byl klidnější, kdyby si Ravil uměl poradit.
„Já vím, jaký máš k těmto věcem postoj, přeci neříkám, že musíš zabíjet. Ale umět se bránit, je něco jiného. Přemýšlej o tom.“ Dodal jen a tím rozhovor na toto téma skončil.
Stále ještě hustě sněžilo, když naposledy přiložili do ohně, lehli si a skryli se pod kožešinu. Kless se domníval, že jen tak neusne, jak kvůli chladu, tak kvůli Ravilově těsné blízkosti. Nakonec jej ale náročný den přemohl a pár chvil po Ravilovi se propadl do říše snů.

5

Když se muž ráno vzbudil, byl trochu rozlámaný. Přeci jen se v těsnějším prostoru nemohl dobře protáhnout. Oceňoval však, že ho zima nebudila. Otevřel oči a zjistil, že Kless vedle něj neleží a má celou kožešinu jen pro sebe. Pomalu se posadil a rozhlédl se, zda mladíka někde nespatří. Odsud ho neviděl, proto vstal, znovu se protáhl a obešel přístřeší.
Pár metrů za ním chlapce uviděl. Měl na sobě jen košili a kalhoty, druhý svršek a plášť měl položené na pařezu. Bosé nohy se mu nořily do tenké vrstvy sněhu a v ruce měl sekyru. Ravil se na něj díval a chtěl na něj zavolat, pak si to ale rozmyslel, když si všiml jeho soustředěného výrazu. Trénoval.
Opakoval si všechny možné pohyby, různě se krčil, přenášel váhu, máchal zbraní. A Ravilovi to přišlo, jako kdyby tančil nějaký neznámý tanec. Mlčky jej sledoval a imponovalo mu, jak lehce a ladně se při tom pohybuje. Bylo to svým způsobem krásné.
Nevěděl, jestli to bylo tím, že to byl právě Kless. To možná dělalo nejvíc, avšak, najednou to chtěl také vyzkoušet. Umět alespoň zlomek toho, co teď vidí. Přemýšlel a vybavila se mu mladíkova včerejší slova. Možná by opravdu stálo za to, aby se něco málo naučil. Kless měl pravdu, když říkal, že by se to mohlo hodit a co on ví. Třeba by mu to mohlo někdy zachránit život.
„Jsi ranní ptáče,“ řekl s úsměvem. Kless se otočil, spustil paže k tělu a narovnal se, protože byl zrovna uprostřed pohybu. Pokrčil rameny a pak si oblékl druhou košili, aby nevychladl. Ravil se stále podivoval nad jeho bosýma nohama, jemu už by dávno zmrzly prsty. Mladík byl ale očividně zvyklý.
„Včera jsem si uvědomil, jak moc jsem zatuhnul. Musím trénovat,“ řekl Kless, skoro jako kdyby se styděl, že není ve formě. Ravilovi to tak rozhodně nepřipadalo, obdivoval, jak se hoch dokáže pohybovat.
„Přemýšlel jsem, jak jsi včera řekl,“ zasmál se muž a prohrábl si rozpačitě hnědé vlasy. „Měl jsi pravdu, že bych se mohl něco málo naučit. Tak jestli by ti to nevadilo?“
Kless odhalil hezké zuby v úsměvu. Potěšilo ho, že se tak rozhodl, bude klidnější, když bude vědět, že se Ravil umí bránit. „No samozřejmě,“ přikývl a ihned se do toho pustil.
To Ravila trochu překvapilo, nemyslel si, že začnou hned teď. Hádal by, že mladík bude chtít co nejdříve vyrazit na cestu. Ale než se nadál, Kless stál za ním a začal ho učit.
„Budeme pracovat s tím, že tvoje primární zbraň je nůž. Některé postoje a chvaty se liší, podle toho, co k boji používáš. Vem si ho do ruky,“ začal ho ihned instruovat. Byl naprosto přirozený, vše vysvětloval stručně ale srozumitelně. Ravila napadlo, že tohle už dělal mockrát a měl pravdu, Kless doma trénoval jak malé děti, tak i zkušenější muže. Proto byl teď tak dobrým učitelem a vypadalo to, že ho to i baví.
Vždy Ravilovi řekl, jak se má postavit, kam zrovna přenášet váhu, jaký pohyb rukou udělat. Simuloval různé typy útoků a opravoval kdejakou drobnost, o které Ravil ani nevěděl. Třeba aby si dával pozor, jestli stojí na celých chodidlech, nebo jestli má rovná záda. Pro muže byly pozice zprvu nepřirozené a připadal si nemotorně. Kless ho však ujišťoval, že pokud bude trénovat, jeho postoj se zlepší a nebude tak těžkopádný.
I Ravila to vlastně bavilo. Nejvíce se mu ale líbilo, že s Klessem dělají i něco jiného, než že jen tupě kráčí lesem. Tohle jako kdyby je ještě více spojovalo, jako kdyby se tím jejich vztah dostal na další, hlubší úroveň.
V jednom okamžiku, když stál Ravil s pokrčenýma nohama, rukou nataženou, dívajíc se vpřed, mladík si za něj stoupl. Přitiskl se k němu, až muž cítil na zátylku jeho dech. Natáhl paži, aby uchopil tu Ravilovu a srovnal ji, tak jak měla podle něj být. A v tu chvíli jej držel déle, než by měl, aniž by si to uvědomil. Za pár chvilek se Ravil narovnal, otočil se k němu a spatřil jeho výraz. Doposud byl celkem veselý, užíval si, jak ho učí, jak spolu tráví čas i jinak. Teď se ale tvářil rozpačitě. Uvědomil si, že poslední z doteků byl jiný, říkal něco víc, než jen jak má muž držet zbraň. Tohle byl pro Klesse poslední kopanec k tomu, aby se rozhodl. Protože před tím, co v tu chvíli cítil, už se neschová.
Cítil, jak se na něj Ravil dívá a stydlivě sklopil zrak k zemi. „To proto, že se bojím. Strašně se bojím, abych o tebe nepřišel. To už bych nezvládl.“ Zašeptal a pak se odhodlal opětovat mu pohled. Když se zadíval muži do očí, promluvil znovu, ale s větší naléhavostí.
„Poslední dobou jsem zmatený. Cítím, já nevím...Něco se se mnou děje a já už se tomu nedokážu bránit. Moc jsem se snažil, opravdu. Nechtěl jsem to vnímat, myslet na to,“ chrlil ze sebe, jako kdyby se bál, že když to neřekne teď, tak už nikdy. „Protože, já nevím, jestli ještě někdy zvládnu cítit něco tak silnýho. Je v tom pro mě prostě obrovský riziko, a já to asi chci! Chci tě, chci tě mít rád, chci být s tebou, jinak, než jen přítel…“ Vyléval ta slova ze sebe, vytékala sama a nekontrolovatelně z jeho úst, než se konečně zarazil. Znovu uhnul pohledem a Ravilovi došlo, že je na pokraji sil, kdy dokáže alespoň trochu ovládat emoce. Teď před ním mladík stál, hlavu i ramena svěšená a cítil se nahý, protože právě obnažoval zákoutí své duše. Nečekal, že by, po tom, co přežil, kdy ještě něco takového dělal.
„Ale bojím se, Ravile. Nejen, že bych o tebe mohl přijít. Bojím se znovu takhle moc něco cítit.“ Přiznal skoro zlomeně.
Muž naproti němu ho celou dobu bedlivě poslouchal, aniž by sám něco řekl. A když Kless skončil, jen se k němu přiblížil, vzal jej za ramena a pak jej pevně objal. Kless opřel tvář o jeho hruď, o tolik byl menší.
Ukončil svůj vnitřní boj. Rozhodl se, že už nebude bojovat s pocity vůči Ravilovi. O to víc teď byla jeho náruč hřejivější a příjemnější.
„Neboj se, Klessi,“ zašeptal Ravil, když se lehce odtáhl aby se mu zahleděl do očí. „Já tě neopustím,“ dodal. Zavřel oči a pak spojil jejich rty ve hřejivém polibku.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Kayla
Kayla

Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.