1

„Dobrá práce, chlapi! Dneska jste zamakali,“ pochválil Kless svou skupinu, když výcvik skončil. Dal jim dnes opravdu do těla, ale drželi se a za tu dobu co je trénoval a učil, už si nikdo nedovolil mu oponovat. Tahle skupina byla vůbec od začátku dobrá, nebyli s ní žádné problémy, ani v sobě neměla jedince, co by rebelovali. Muži teď házeli dřevěné makety zbraní na hromadu a kývali na rozloučenou, když velitele míjeli na okraji cvičiště.
Další skupiny už byli také velmi disciplinované. Snad to bylo i tím, že se celková nálada v táboře změnila a muži pochopili, že už to není jen hra. Doopravdy se začali připravovat k boji – některé k tomu vedlo čiré odhodlání, chtíč bránit ostatní, blízké, zbytky dob, které vedli před Ziyarem. Druzí se učili čistě kvůli strachu o život a šanci na jeho ubránění. Kless takové rozhodně nepovažoval za nějaké zbabělce, protože vesměs to už byli muži, kteří o vše ostatní přišli. Nikoho nesoudil. Pro něj bylo důležité, že se učí bojovat a až na to přijde, bojovat budou. A možná nakonec nejen pro sebe, ale pro přátele, které si získali tady v táboře.
Měl ještě čas, než nastoupí další skupina, teď už jich měl na starosti sedm, o daleko vyšších počtech. Věci se opravdu změnili, co se Onnis a ostatní vrátili a to už bylo skoro dva měsíce. Přesně jak říkal, výcvik se stal prioritou a došlo na první boje s Černými vojáky, když začali likvidovat jejich stanoviště. To se jim zatím dařilo, i když pořád nacházeli nové a nové.
Všichni cítili, že se blíží den, kdy vyrazí. Každý bojeschopný muž se zvedne a potáhne vstříc Ziyarově moci. Musí to být brzy – věděli, že co do počtů jsou slabší, takže jediná výhoda bude moment překvapení.
Teď na to ale nechtěl myslet. Rozhodl se zajít za Ravilem, než přijde další skupina. Oba teď mívali hodně práce, Ravil v podstatě povíšil. Kless v tom neměl prsty, sám byl překvapený, když mu Ravil oznámil, že má teď na starosti veškeré záležitosti ohledně chovu zvířat. Díky své pracovitosti, smyslu pro odpovědnost a zapálení si vysloužil Onnisovu důvěru a velel teď několika mužům, kteří pracovali v této sekci. Navíc i on byl součástí výcviku, neměl tedy na Klesse příliš času a vídali se jen ráno, pozdě večer, když se ukládali ke spánku a málokdy přes den, když spolu rychle poobědvali.
Během těch dvou měsíců také pochopili, že Onnis začíná mít podezření ohledně jejich vztahu. Pár týdnů zpátky, krátce po tom, co dostal Ravil část tábora na starost, jim každému nezávazně na sobě nabídl lepší ubytování. Všichni velitelé spávali ve vylepšených stanech – větších, s dřevěnou podsadou, jakou viděli v Malkově vesnici. Jak Ravil, tak Kless dostal nabídku vlastního takového stanu a Onnis byl překvapen, když rezolutně odmítli. Oba si vymysleli výmluvu, proč se nechtějí stěhovat, ale byli chabé a Onnisovi došlo, že ti dva chtějí být spolu. Více, než dlouhodobí přátelé, z jejich výrazů a nesmělého breptání veliteli došlo, že tu jde o něco víc a i jeho výraz byl vypovídající. Jak jej milenci spatřili, bylo jim jasné, že si dal dvě a dvě dohromady a hodně se jim ulevilo, když na to nic neřekl a celou záležitost přešel, jako by se nestala. Legg, který už to věděl dávno ani nemusel nic říkat.
Kless kráčel pěšinou od cvičiště ke stájím. Dost už se oteplilo, sněhová břečka už nadobro zmizela a on teď šlapal na směsici písku a světlé hlíny. Jak zima odešla, zdál se tábor hezčí. Všudypřítomnou bělost a šeď začaly nahrazovat barvy trávy, stromů, hlíny a sem tam i nějakých divokých květin. Místo působilo najednou přátelštěji, příjemněji a přes neustálou hrozbu následujících bitev, se s jarem zlepšila i nálada obyvatel.
Pro Ravila to byl nejkrásnější čas. Spousta jeho tak milovaných zvířat začala očekávat mladé a on to miloval. Kless se zrovna zastavil na okraji ohrad a spatřil ho jak obstarává stádo ovcí. Opřel si ruce o kládu ohrady a pozoroval jak si to užívá. Jako by právě neexistovalo nic jiného, žádný Ziyar, žádné nebezpečí, žádné starosti. Byl jen on a huňaté stádo v záři jarního poledního slunce. Ravil se smál, když mu mlsné jazyky kradly stébla trávy z rukou, hladil ovce po hlavách a mluvil na ně jemným přátelským hlasem. Až po chvíli vzhlédl a mávl na Klesse, který jej sledoval.
Mladík se k němu vydal okolo ohrady a setkali se u vchodu do stáje. „Dáme si oběd?“ Zeptal se ho a muž přikývl. Rozhodli se zajít na něco horkého do krčmy. Na rozdíl od večera tam byl kolem poledne celkem klid, obyvatelé se většinou jen rychle najedli a pak se vrhli zpět do práce. V poledne byla krčma téměř jiné místo, něž večer, kdy se muži přišli uvolnit a někdy prostě účelně opít.
Dali si hustou polévku, která jim příjemně zahřála a zasytila žaludky, k tomu každý jeden korbel piva. Probrali pracovní záležitosti a pak si na chvíli jen povídali, to bylo příjemné.
„Co kdybychom dnes sekli s prací o něco dříve?“ Zeptal se Ravil. Pak se rozhlédl kolem, zda je někdo nepozoruje a položil ruku na Klessovu dlaň. „Aspoň jeden večer bych chtěl být s tebou,“ dodal důvěrným šeptem.
„Dnes to nejde,“ zavrtěl hlavou Kless. „Je nějaký problém s novými zbraněmi, snad špatné železo. Hodd to má vyřešit a já slíbil, že mu pomůžu.“
Ravil přikývl a stáhl ruku zpět. Nic na to neřekl, ale Kless si nemohl nevšimnout jeho zklamání. Naklonil se k muži a podíval se mu do očí. „Promiň. Slíbil jsem to,“ obhajoval se.
„V pořádku. Já vím,“ usmál se na něj přítel. „Třeba jindy.“
Jenže jindy možná dlouho nepřijde. Věděli to oba, bylo příliš mnoho práce, příliš mnoho záležitostí a problémů, které musel Kless denně řešit. Přibývali s tím, jak se celý tábor připravoval na nadcházející bitvy.
„Zkusím to zítra, dobře?“ Navrhl Kless ve snaze přítele povzbudit. Ten se usmál a přikývl. Najednou chutnala polévka zase o trochu lépe.

2

Udýchaně ulehl těsně vedle Klesse. Objal ho velikou paží a spokojeně zavřel oči.
„Trochu jsem se dneska zapomněl. Doufám, že nás nikdo neslyšel,“ řekl Kless. Báječný orgasmus, který měl před okamžikem tentokrát nedokázal zadržet v ústech, vyplul na povrch a neptal se na svolení.
„Říkal jsem si. Ale bylo to moc hezké, než abych tě zarazil,“ zazubil se Ravil a přivinul mladíka blíže k sobě. „Chyběl jsi mi,“ zašeptal a políbil ho do vlasů. Sice se vídali, ale nebylo to ono a už to bylo dlouho, co se naposledy milovali. Chybělo jim to oběma a i Kless byl rád, že se mu podařilo skončit dnes s prací dříve.
Mazlili se, užívali si dotek, teplo, přítomnost toho druhého, ještě chvíli si povídali. Nakonec spokojeně usnuli.

Na druhý den Onnis Klessovi oznámil, že pojede s Leggem do akce. Vezmou s sebou několik mužů a zlikvidují jednu ze základen. Klesse to znervoznělo a zároveň potěšilo. Kdy to bylo naposledy, co bojoval? Vzpomněl si na přepadení těch dvou tenkrát, když byli s Ravilem na cestě a hledali tábor. Od té doby držel sekeru jen na cvičišti a tehdy to ani nebyl moc boj. Zlikvidovali párek tupců, ale o nějaké bitvě nemohla být řeč.
Jak mu to Onnis oznámil, přepadlo ho mravenčení v břiše, směsice obav a nadšení. Samotného ho překvapilo, jak se těší, až znovu vezme do ruky zbraň, bude táboru užitečný konečně i jinak, než jako úředník. Netěšil se na zabíjení, ale rozproudit krev v žilách, ohánět se sekerou...dlouho už to nezažil. A že má jet s Leggem? To mu nevadilo. Ve skutečnosti ho za tu dobu vzal na milost, dal šanci jejich přátelství a i když to nebylo nejpevnější pouto, byli schopni spolupracovat a navzájem si věřit.
„Kdy chceš, abychom vyrazili?“ Zeptal se Onnise, když stál ve Véčku, ruce složené na prsou.
„Hned zítra. Sem,“ ukázal prstem na místo na mapě, „v téhle oblasti je základna. Zhruba dva a půl dne cesty. Legg ti řekne zbytek, ale cíl je jasný. Najít, zlikvidovat, sebrat, co se dá.“
Legg už měl zkušenosti, pod jeho velením už zničili několik Ziyarových míst. Kless věděl, že otázka zajatců je jasná – nemají na ně ani čas, ani prostředky, takže se ani neptal. Bylo to vlastně tak jednoduché, jak to Onnis podal. Kless se tedy rozloučil a opustil dům. Vydal se rovnou ke kováři a nechal si nabrousil sekyru. Z kovárny rovnou do stájí, aby připravil věci k osedlání a také oznámil Ravilovi, že odjíždí.
Nebyl rád. Nikdy nebyl rád, když se měli odloučit a ještě na několik dní. Nehledě na to, že o Klessovi věděl, jak dobrý bojovník je, ale stejně se mohlo stát cokoliv. Mohl být zraněn, nebo...a na to ani nehodlal myslet.
„Nevím proč, ale trochu působíš nedočkavě,“ prohodil pak Ravil, když Klesse sledoval koutkem oka. Ten nejdříve nic neříkal ale pak přikývl.
„Není to tak, že bych tě chtěl nechat samotného,“ promluvil omluvně, „nebo se snad těšil na zabíjení. Ale konečně budu taky něco dělat.“
„Udělal jsi toho pro tábor už hodně, pořád děláš,“ argumentoval Ravil překvapeně a jeho přítel zavrtěl hlavou.
„Jo, já vím. Ale tohle je přeci jen jiné. Ostatní velitelé vyjíždějí ven každou chvíli. Jen já tu pořád sedím a říkám ostatním, kde kopat latrínu. Určitě víš, jak to myslím,“ zvedl na muže obočí.
Ravil věděl a chápal. Stejně se ale nemohl radovat. Nechtěl, aby Kless odjel.
„Slib mi, že budeš opatrný. Prosím,“ řekl jen nakonec, protože si byl vědom, že s tím nic neudělá. Mladík se na něj usmál, rozhlédl se kolem a pak se k němu přitiskl. Zaklonil hlavu, aby se dostal k jeho rtům.
„Slibuju,“ zašeptal a pak se krátce políbili.

3

Byli pryč šest dní. Pro Ravila šest dní skrývaného napětí a nervozity. Nechtěl na sobě nechat znát, že má obavy a ani že se mu stýská a dařilo se mu to před ostatními tajit dobře. Přesto zůstával u zvířat déle, aby nějak zaměstnal hlavu a netěšil se až ulehne, i když byl unavený. Stan se zdál bez Klesse mnohem větší, nepříjemně prostorný a tichý. Když už se mu podařilo usnout, spal jen lehce, pronásledovaný nepříjemnými sny o tom, co se může jeho příteli stát.
Hned druhý den po Klessově odjezdu se často díval směrem k Srdci. Byla to pošetilost, vždyť teprve odjeli, přesto se tomu nutkání neubránil a představoval si, že se mladík náhle zjeví u ohrad. Nevěděl proč ho tentokrát trápí takový neklid, proč je tak nervozní. Jakási zlá předtucha se v něm usadila, zavrtávala se mu do mozku jako tučný červ a nenechala jej v klidu. Cítil to občas i v konečcích prstů, jako nepříjemné brnění.
Šestý den se konečně brána tunelu otevřela a jezdci vjeli dovnitř. Jako vždy hned přiběhlo několik mužů, aby je přivítali a odvedli koně do stájí k odpočinku. Ravil stál zrovna opodál, procházel Srdcem, takže hned zaslechl dusot kopyt a zahlédl dvě desítky členů skupiny, která vyrazila na výjezd. Rychle přispěchal a rozhlížel se, aby konečně spatřil Klesse, na tváři úsměv. Nedařilo se mu však zastihnout ho pohledem a přejel mu mráz po zádech, když si uvědomil, jak moc se tento příjezd liší od ostatních.
Vždy když se skupiny vracely, byly v dobré náladě, jezdci byli nadšení z úspěchu a z návratu domů. Usmívali se a mávali ostatním na pozdrav, halekali, jako hrdinové dne. Tváře těchto mužů, kteří právě dorazili však nebyli šťastné. Spíše ustarané, unavené. Pak Ravil zaslechl výkřik a ztuhla mu krev v žilách.
„Ranhojiče! Rychle!“ Zakřičel Legg a Ravil se ohlédl, aby spatřil, jak pomáhá Klessovi z koně. Jeho přítel těžce dopadl na kolena, držel si paži pod levým ramenem. Ravil k němu ihned vyběhl a poklekl vedle něj.
„Co se stalo?“ Díval se Ravil vyděšeně střídavě na Legga a mladíka. V místě, kde si Kless tiskl dlaň vytékala krev. „Jsi zraněný!“
„Nic to není,“ vydechl Kless, ale ztěžka. Byl bledý, rána nejspíše už nějakou dobu krvácela. Ravil si mimoděk vzpomněl na okamžik, kdy ho potkal podruhé. Když opustili Ziyarův hrad a on měl hlubokou ránu na rameni.
„Kde je ten felčar, sakra?“ Rozhlížel se Legg, který klečel u Klesse z druhé strany. Mladík se na něj podíval.
„Ať se nejdříve postará o ostatní. Jsou na tom hůř,“ řekl mu zamračeně a Legg zmlkl.
„Je více raněných?“ Zeptal se stále vyděšeně Ravil. Kless přikývl a zbledl ještě o trochu víc. Na to se muž zamračil.
„Ošetřím tě já,“ řekl důrazně. Nechtěl nechat Klesse čekat na ranhojiče, když měl sám zkušenosti. „Pomoz mi,“ houkl na Legga a ten poslušně mladíka podepřel. Oba ho zvedli na nohy, Kless trochu zasténal, ale snažil se držet, nedávat najevo bolest, ani to, že je po cestě zesláblý.
Odvedli ho do krčmy. Touto dobou tu byl ještě relativně klid. Posadili jej na lavici a Ravil poslal Legga k Hile pro horkou vodu, čisté plátno a nějakou kořalku. Kless se opřel o stěnu a zavřel oči, když mu přítel rozřízl košili, aby se dostal k ráně. Opatrně látku odhrnul a podíval se na zranění. Rána byla středně hluboká, ale až ji vyčistí a zašije, Kless bude v pořádku. Pustil se do toho hned jak Legg donesl vše potřebné.
„Co se stalo?“ Zeptal se, když polil ránu alkoholem a začal jí zašívat. Mladík tiše zasténal a na čele mu vyrazil pot, držel ale a ani se nepohnul, když Ravil protáhl jehlu kůží.
„Běž podat hlášení Onnisovi. Přijdu tam hned potom,“ řekl mladík nevrle Leggovi. Ten se postavil a s podivným výrazem odešel. Jakmile byl pryč, opřel se mladík zase o stěnu a zavřel oči. Muž si všiml, jakým tónem s Leggem mluvil, i jak teď zaťal pěsti.
„Jsi naštvaný,“ řekl a ani to nebyla otázka, jen konstatování. „Co se stalo?“
Kless se zamračil. „Celý se to podělalo,“ odpověděl nakonec chraptivě. „Neměli jsme šanci…“

4

„...věděli o nás, věděli, že přijdeme.“ Oznámil Legg, když asi po hodině seděli s ostatními veliteli ve Véčku. Podíval se na Klesse, který seděl naproti němu, ošetřenou ruku zavěšenou v šátku. Bledý zarputile mlčel, byl zklamaný z neúspěchu a naštvaný. „Měli přesilu zhruba dvaceti mužů. Je zázrak, že jsme o nikoho nepřišli,“ pokračoval Legg. Jen co to dořekl, Kless ho probodl pohledem.
Nikdo chvíli nic neřekl, až Kless nakonec ticho přerušil: „Je mi líto, že jsem zklamal,“ řekl potichu, s pohledem upřeným k zemi. Onnis vedle něj ho sotva slyšel. Byl mladíkovými slovy překvapený.
„Nikoho jsi nezklamal. Nemohli jste zvítězit a já jsem rád, že se všichni vrátili živí,“ odpověděl Onnis a ostatní přikývl. Klessovi to ale na náladě nepřidalo.
„Můj první výjezd po takové době. Konečně jsem měl šanci a nezvládl jsem to. Připadám si jako pitomec!“ Naštval se najednou a prudce vstal. Otočil se zády k ostatním a snažil se uklidnit.
„Vždyť ty jsi-“ ozval se Legg, ale mladík ho nenechal domluvit.
„Buď zticha! Na tom nezáleží! Nic to nemění na tom, že jsme nesplnili úkol!“ Uzemnil Legga.
„Na čem nezáleží? O čem to mluvíte?“ Zeptal se Hodd za všechny ostatní. A než stihl Kless Legga znovu varovat, aby mlčel, Legg odhodlaně, nedbajíc na mladíkův varovný pohled, promluvil.
„Zachránil mě. Nebýt jeho, už bych byl mrtvý. Nevšiml jsem si včas, že na mě útočí z další strany a on útok odrazil paží. Proto je zraněný,“ vysvětlil Legg s pohledem upřeným na chlapce. Ten chvilku vypadal, že mu z očí začnou žhnout plameny, nakonec si ale povzdychl a sklopil hlavu k zemi.
„Nic z toho se nemuselo stát, kdybychom odhadli situaci. Měli jsme poznat, že je něco špatně, pouštět se do boje byla chyba. Kdybych byl dobrý vůdce, poznal bych to,“ zašeptal poraženecky. Měl na sebe vztek.
„To je blbost,“ hlesl Legg. „Neměli jsme jak poznat, že jsou v přesile, ani ty, ani já.“ Otočil se na bratra, „zbytek se objevil, až když jsme zahájili útok. Byli poschovávaní v houštinách, čekali, až zaútočíme.“
Onnis přikývl. Neměl v plánu obviňovat mladíky, věděl, teď se zdálo že i víc jak Kless, že jsou schopní a zbytečně by neriskovali.
„Sedni si,“ řekl klidně ale pevně Klessovi. Zaváhal, ale nakonec uposlechl a usadil se zpět na lavici vedle něj. Onnis se pak k němu nenápadně naklonil a zašeptal: „Pak si promluvíme.“
Na to se podíval na své velitele. Položil dlaně na desku stolu a propletl prsty. „Je jasné,“ začal důležitě, „že ohledně základen jsme skončili. Nemám v plánu posílat další muže do nebezpečí, když nevíme, čím by nás mohl Ziyar překvapit.“
„Můžeme vyslat zvědy. Vždy by obhlédli cíl předem, abychom věděli kolik jich tam je,“ navrhl Temal. Na to Onnis zakroutil hlavou.
„To by trvalo moc dlouho a vesměs je to zbytečné. Základny nikdy nebyly náš primární cíl, jen jsme využili toho, že Ziyar neví, že my víme. To se teď změnilo a my se musíme přizpůsobit.“
„Chceš říct, že už je to opravdu tady?“ Ozval se Legg. „Jdeme do toho?“
„Jestli máme zaútočit, tak teď, kdy to bude čekat nejméně,“ odpověděl mu vážně Onnis.
„Potřebujeme ještě alespoň dva týdny, než vycvičíme zbytek mužů tak, aby měli alespoň šanci,“ prohlásil Kless. Onnis přikývl.
„Vím. Takže dva týdny. Vše co se dá odložit se odloží. Intenzivní výcvik je teď hlavní prioritou. Je to málo času, uznávám, ale není na co čekat. Také pošleme zprávu Kakllah, aby i ona začala mobilizovat své lidi. Musíme zaútočit jako první – to pro nás bude největší výhoda.“
„Takže musíme jen doufat, že nás Ziyar nepředběhne,“ podotkl suše Hodd.
Onnis souhlasil. „Je to tak. Jinou možnost nemáme. Proto musíme začít s přípravami hned.“ Pokynul jim aby vstali a pak si je dlouze prohlédl. Když opět promluvil, hlas měl srdečnější, ale i plný odhodlání. „Všichni víte, co máte dělat. Věřím vám a také věřím, že uděláte vše možné, abychom uspěli. To je prozatím vše.“
Přikývli a odešli. Krom Klesse, který dostal pokyn, aby se zdržel. Onnis ukázal na jeho místo a on se posadil zpět. Neměl teď náladu na nějaký soukromý rozhovor, tak doufal, že to bude brzy za ním. Jeho velitel počkal, až se zabouchly dveře, pak si k němu přisedl.
„Bude tvá paže do té doby v pořádku?“ Zeptal se mírně do ticha, které zavládlo.
„Musí být,“ odpověděl mu mladík, aniž by se na něj podíval. Zíral na stůl a volnou rukou si pohrával s třískou, která z dřevěné desky trčela.
Onnis si povzdechl nad jeho rozpoložením. Pochopil, že hoch teď nemá moc náladu, ale nemůže kolem něj chodit po špičkách. „Jestli je pravda, co Legg říkal, nemáš důvod být na sebe naštvaný. A Děkuji ti za něj,“ řekl mírně.
„Pojďme už od toho,“ odvětil mu chlapec. „Jestli nemáš nic jiného, šel bych. Myslím, že je toho spousta na práci.“
„Vlastně mám,“ řekl Onnis a vstal. Přešel k mlému stolku u okna, kde se válely položené svitky různých velikostí. Jeden, převázaný provázkem, vzal do ruky a podal jej Klessovi. S tázavým výrazem jej vzal do volné ruky.
„Co je to?“ Zeptal se.
„Zpráva pro Kakllah. Sám ji doručíš a pomůžeš jí v přípravách. Sem už se nevrátíš, za dva týdny se tam sejdeme,“ oznámil mu Onnis pevně a mladík vykulil oči. „Věřím, že tvé zranění nebude problém a cestu zvládneš.“ Dodal, když si všiml, jak je chlapec zaražený.
„O to nejde,“ zavrtěl Kless hlavou. „Jen mě to překvapilo, myslel jsem, že jen vyšleš posla. Nevěděl jsem, že máš v plánu poslat tam jednoho z velitelů. Natož mě.“
Onnis se opřel o hranu stolu a založil ruce na prsou. „Kakllah se pomoc hodí. Má sama na starost dobrou čtvrtinu našich sil. A tebe sama tehdy vybrala, tak jí můžeš aspoň poděkovat. Nebo ne, to už je na tobě,“ uchechtl se.
„Co mé skupiny? Zvládnete i jejich výcvik?“
„S tím si nedělej starosti. Jistě že zvládneme, nenecháme je na holičkách, neboj se. A tvůj odjezd pochopí, neboj se. Dám si záležet, aby věděli, že jsi je nenechal ve štychu, pokud ti jde o tohle. Všichni velitelé si časem ke svým skupinám vytvoří zvláštní vztah.“ Mírně se pousmál a Kless musel v duchu souhlasit. Ty skupiny, ty bandy neurvalců jako kdyby mu postupně rostly před očima. Svým způsobem je vychovával a připravoval na nejtěžší dny života, v této chvíli už to nebylo jen o tom, naučit je se bít. Záleželo mu na těch mužích.
„Dobrá. Je-li to tvůj rozkaz, pojedu,“ řekl mladík a vstal. Než však odešel, bylo tu ještě něco, co musel projednat, něco velmi důležitého. „Chci se ale na něco zeptat,“ pohlédl teď Onnisovi vážně do očí.
„O co jde?“
Kless okamžik váhal, nakonec ale pevně vyslovil svou žádost. „Nech jet Ravila se mnou.“ Řekl a znělo to spíše jako podmínka, než požadavek. Neuhnul pohledem a Onnis pochopil, jak je ten muž pro něj důležitý.
Velitel chvíli mlčel. „Tak je to pravda,“ ozval se konečně tiše. „Vy dva-“
„Miluji ho,“ skočil mu do řeči Kless s kamennou tváří. Pochopil, že nemá cenu zapírat a když už je to venku, nemá smysl si na něco hrát. Pojme tu záležitost alespoň důstojně, s hrdostí a hlavou vztyčenou. „Chci udělat vše pro to, aby byl v bezpečí, chci ho chránit vlastním tělem, pokud to bude třeba.“ Dodal zarputile.
Onnis na sobě nedal nic znát a promluvil až za hodnou chvíli. „Nejsme v situaci, kdybychom mohli dělat výjimky. Ani velitelé si to nemůžou dovolit, teď táhneme všichni za jeden provaz.“
„Žádná výjimka. Jel by jako můj doprovod a pomohl u Kakllah,“ řekl Kless a hrklo v něm, když si uvědomil, že Onnis prostě může říci ne. Dosud si takovou možnost ani nepřipouštěl, teď se jí děsil.
„Vzhledem k tomu, co mezi vámi je, bylo by to speciální zacházení, nemyslíš? V táboře jsou stovky jiných mužů, kteří by tě mohli doprovodit, tak proč by měl právě Ravil? Který nemá žádné bojové zkušenosti, není ani oficiálním jezdcem. Má na starosti zvířata,“ pozvedl Onnis obočí.
Kless sklopil zrak. Věděl, že má jeho velitel pravdu i tak ho to naštvalo. Jeho ústa se změnila v tenkou linku, svraštil obočí a přemýšlel, jestli má vybuchnou vzteky, nebo sklopit hlavu a začít Onnise prosit. A protože tady šlo o Ravila, rozhodl se nakonec pro to druhé. Poraženě svěsil ramena a odvrátil pohled.
„Dobrá. Máš pravdu, chci výjimku,“ přiznal tiše. „Chci ho mít u sebe a chránit ho víc než ostatní. Nechci aby šel do boje a když už bude muset, chci být jeho štít. Nesnesu pomyšlení, že by se mu něco stalo. Nebo že by padl.“
Onnis ho trpělivě mlčky poslouchal a když nic neříkal, zadíval se mu Kless znovu do očí ve kterých mě teď upřímnost. Dlaně držel odhodlaně v pěst. „Nežádám tě o to jako voják. Ale jako přítel, o kterém jsi tvrdil, že jím pro tebe jsem.“ Dodal ještě mladík. Víc argumentů neměl a mohl se teď jen modlit, aby mu Onnis vyhověl.
Ten jako kdyby o tom začal doopravdy přemýšlet. V Klessovi zažehlo světélko naděje, že mu snad dá opravdu svolení a teď na něm napjatě vysel pohledem. Onnis nad celou věcí opravdu dumal, pro Klesse až nepříjemně dlouho. Když konečně promluvil, mladík sebou skoro cuknul.
„Nemůžu ho pustit, Klessi,“ řekl mírně.
Mladíkovi se zastavila krev v žilách a doopravdy téměř pocítil fyzickou bolest, jak ho bodlo u srdce. Přepadl ho strach. Dosud nepomyslel na strach ze samotného, nejspíš konečného boje a ani teď se nebál. Co ho vyděsilo nejvíce bylo to, že až odsud odjede, nemusí už Ravila nikdy spatřit. Jen na pár sekund si představil tu nejhorší situaci, co pro něj může nastat – on přežije a poté zjistí, že Ravil byl zabit. Už jenom to pomyšlení, že by se něco takového mohlo stát nezvládal.
„Onnisi. Prosím. Prosím tě,“ zašeptal, v jeho hlase nebylo pochyb o zoufalství. „Padnu na kolena, jestli chceš. Udělám…“
Zarazil se, jak ho vzpomínka na ten chlad a bolest přepadla. Naposledy, když ta slova vyslovil, následovalo peklo. Tělem mu projela husí kůže a zvedl se mu žaludek, když mu před očima přelétl pohled na všudypřítomný studený kámen kobky a Tobeho, s nožem u krku. Na chlapcova kolena v krvi právě zavražděných rodičů. Na jeho uslzené oči plné strachu, němě volající staršího bratra o pomoc.
Tehdy to řekl. Že udělá cokoliv, aby ho zachránil, aby se Ziyar slitoval, aby dosáhl cíle. Udělal tehdy opravdu všechno? Možná ano, ale nakonec to stejně bylo k ničemu. Teď se zdráhal vyslovit to znovu, zahrávat si opět s takovým slibem. Sám sebe se bál, že by opět zklamal a to by nedokázal snést, navíc když šlo o Ravila. Co mu tedy teď zbývá? Nebyl si jistý, jestli chce zkoušet, jak daleko může zajít, aby milence ochránil. Věděl jen to, že by byl ochoten riskovat všechno. Úplně všechno.
„Klessi,“ přerušil Onnis dlouhé ticho, kdy se hoch zahloubal do svých myšlenek. Mladík vzhlédl, když mu velitel položil ruku na rameno. „Nemůžu s tebou Ravila pustit, protože to není jeho úkol. Ty jsi asi nepřemýšlel, co bude, když Ziyara porazíme, že?“ Zeptal se ho. Mladík sice nechápal, kam tou otázkou míří, přesto odpověděl.
„Doufám, že se konečně setkám se svými lidmi, se sestrami.“
Onnis přikývl. „Ano, samozřejmě. Také doufám, že se shledáte. Teď mám ale na mysli, jestli jsi přemýšlel, co bude s tímhle místem. S táborem.“
„Přiznám se, že ne. Proč se mě ptáš?“
Onnis se pousmál. „Chceme, aby tábor přežil, aby byl zachován. Jako útočiště pro ty, kteří to po válce budou potřebovat. Víš, tohle měla být původně jen jakási stanice. Shromaždiště, kde načerpáme vše potřebné, než se vydáme na konečný boj. Jenže za tu dobu tady spousta lidí našla domov. Vybudovali jsme něco, co funguje a hodně lidí se nemá kam vrátit, jen sem.“
„Chápu,“ řekl Kless, „ale jak to souvisí se mnou a Ravilem?“ Zeptal se podrážděně.
„Přemýšlej. Jestli chceme, aby tohle místo zůstalo naživu, nemůže zůstat zcela opuštěné. Je tu spousta věcí, která se musí udržovat a někdo se musí starat o zvířata. A zvířata má na starost Ravil.“
Kless ohromením vytřeštil oči. „Chceš říct, že…“
„Nepůjde do boje. Už dlouho jsem rozhodnutý, že s malou hrstkou lidí zůstane zde a bude pokračovat ve své práci,“ přitakal Onnis. A Klesse zaplavila vlna úlevy a vděčnosti.
Na okamžik nebyl schopen slova. V něco takového ani nedoufal, ani by ho to nenapadlo. Stále tomu nemohl uvěřit – Ravil, jeho milovaný, bude v bezpečí, tak v bezpečí, jak jen je to možné. A je mu teď i jedno, že se neuvidí, dokonce že se už možná nikdy nesetkají. To šlo stranou. Teď měl jistotu, že Ravil bude žít ať se stane cokoliv a víc si nemohl přát.
„Nevím, co říct,“ řekl stále šokovaný. „Můžu asi jen poděkovat.“
„To můžeš, ale nedělám to kvůli tomu, co je mezi vámi, to si pamatuj,“ zdvihl Onnis ukazovák. „Je to proto, že Ravil je ve své práci velmi dobrý a ty budeš užitečnější, když se budeš soustředit na své úkoly.“
„I tak děkuji. Nedoufal jsem, že by mohl kdy být stranou všech bojů.“
„Dobrá,“ usmál se Onnis. „Takže, jestli je tohle vyřešené, běž si sbalit věci. Odjedeš hned, jak budeš nachystaný,“ řekl mu velitel a Kless přikývl. Při odchodu se ale ještě zarazil a otočil se zpět k muži. Ten vzhlédl od dokumentů, které začal studovat.
„Můžu o něco požádat?“ Zeptal se mladík a Onnis tak nějak vytušil o co jde.
„Neřeknu mu, že odjíždíš. Ale nechceš se s ním rozloučit? Bude ho to mrzet a tebe by později mohlo také,“ zvedl velitel tázavě obočí.
„Mrzí mne to už teď,“ přiznal chlapec, ale byl odhodlaný. „Vím, že kdyby to věděl, chtěl by jet s se mnou. To nemůžu dopustit.“
„Pokud chceš, najdi si Yoseho a zanech mu vzkaz. Předá mu ho,“ navrhl Onnis a všiml si smutného záblesku v mladíkových očích. Opravdu ho miluje, pomyslel si a protože Klesse opravdu bral i jako přítele, pocítil lítost nad tím, jak se jejich cesta lásky vyvinula. Tahle doba nepřeje nikomu kdo miluje.
„Díky. Za všechno,“ odpověděl Kless a odešel. Zavřel za sebou dveře a na okamžik zůstal stát, aby vše vstřebal. Zármutek nad tím, že musí Ravila opustit, ale také radost a úlevu, že bude v bezpečí. Pak vykročil rovnou do středu Srdce.

5

Našel Yoseho a požádal ho, aby předal zapsal zprávu pro Ravila a později mu ji přečetl. Nijak se nestyděl, i když mu diktoval v podstatě dost intimní věci. To, ať mu promine, že odjel bez rozloučení, ale že to nešlo jinak. To, že ho moc miluje a pořád na něj bude myslet. Také, že doufá, že se znovu setkají. Ale když ne, je to v pořádku, protože on bude vědět, že je naživu. Nakonec ho poprosil aby, pokud padne, Ravil našel jeho sestry a řekl jim, že je hledal a moc mu scházely.
Víc už ho nenapadlo, vzkaz byl přesto dlouhý. Doufal, že v něm řekl vše co chtěl. Yose za celou dobu nijak nereagoval, poslušně jen zapisoval diktovaná slova a slíbil, že zprávu Ravilovi přečte.
„Je mi líto, pane, že už odjíždíte. Dávejte na sebe prosím pozor,“ špitl hoch, když Kless odcházel. Mladík se k němu otočil a musel se pousmát nad jeho čistým dobrým srdcem.
„I ty, Yose. Sbohem,“ řek mu a odešel.
Cestou do stanu odchytil nějakého muže a řekl mu, ať mu připraví koně. Ten poslechl a odběhl ke stájím. Kless doufal, že mezitím Ravil nespatří, že bere jeho koně. Musí odjet co nejrychleji, pomyslel si. Spěšně tedy vešel do stanu a pobral většinu svých věcí. Nebylo jich mnoho, do vaku je spěšně naládoval. Přemýšlel, zda tu nezanechat něco Ravilovi na památku, ale neměl nic, co by se hodilo. Poslední takový předmět, který by mohl někomu předat, byl Amatin náhrdelník a ten věnoval malému Levimu. Nelitoval toho, jen by si teď přál mít dva takové. Zavrtěl hlavou. Nesmí být příliš patetický, musí tohle prostě přejít a děkovat, že to s Ravilem dopadlo takhle. Přestože pomyšlení, že už by jej nemusel nikdy spatřit mu trhalo srdce na kusy. Znovu se napomenul, aby na to nemyslel a donutil se soustředit na svůj úkol.
Hodil si vak přes rameno a naposledy se ohlédl po stanu. Vyrazil k Srdci a i když se hodně snažil, nakonec neodolal a vzal to pěšinou podél ohrad. Věděl, že tím riskuje, ale nemohl si pomoct, chce ho ještě naposledy vidět. U první ohrady se skrčil, aby nebyl tak nápadný a pohledem těkal, jestli není venku. Nechtěl, aby ho viděl, to by vše komplikovalo.
Měl štěstí. Zahlédl ho v dálce, jak zrovna krmí prasata a baví se s nějakým mužem. Neměl šanci si ho všimnout, Kless se schovával. Navíc byl u krmení zabraný do rozhovoru a zřejmě se bavil. Párkrát se zasmál na celé kolo, tak jak to umí jen on a mladík byl rád, že poslední pohledy na něj, jsou jak se usmívá. Vstřebával ten okamžik, nasával tu vzpomínku, dokud si neuvědomil, že už musí jít.
Bylo mu jedno, že kolemjdoucí na něj zírají, jak se plíží kolem ohrad. Až když dorazil k okraji Srdce, se narovnal a už se neohlédl. Iris už byla osedlaná a připravená, v sedlové brašně nachystané zásoby na cestu. Kless přezvat otěže a i se zraněnou rukou se lehce posadil do sedla. Brána tunelu se otevřela a chtěl vyjet, když se vedle něj postavil další jezdec. Mladík se překvapeně podíval.
Byl to Gilhem, ten hromotluk, kterého cvičil a který ho zprvu nesnášel. Teď už to mezi nimi bylo jiné – chlapík si časem, stejně jako spousta ostatních uvědomil, že Kless je muž na svém místě a začal ho respektovat. On už výcvik dokončil a ukázalo se, že má vcelku talent. Stal se z něj velmi schopný bojovník.
„Co to děláš?“ Zeptal se ho Kless.
„Velitel Onnis rozkázal, že mám být vaším doprovodem, pane. Nechce riskovat, když máte zraněnou paži,“ řekl klidně Gilhem.
Kless z toho nebyl nadšený, raději by jel sám. Nebyl v rozpoložení, kdy by chtěl mít společníka. Nemohl však nic dělat, byl to Onnisův rozkaz a na jednu stranu ho i chápal. Cesta bude nebezpečná, neví, co by ho mohlo překvapit a jistou nevýhodu kvůli zranění měl.
„Dobrá. Budeš potichu,“ řekl mladík stroze a Gilhem přikývl. S povzdechem tedy pobídl koně a vydali se na cestu. Neohlédl se ani jednou, jen slyšel, jak se za nimi brána tunelu zavřela a myslel při tom na Ravila.