1

Ravil se vracel domů spokojený. Získal všechno co potřeboval a dokonce i něco navíc, stačilo při tom navštívit jen dvě vesnice. Trochu žasl nad dobrotiním a ochotou tamních obyvatel, ale rozhodně se mu nebránil. Sám udal vše, co měl s sebou, ale získal za to mnohem více, než mohl doufat a tak se mu šlo domů lehce, měl dobrou náladu.
Nejspíš by to dopadlo úplně jinak, ale obě osady byly, snad nějakým zázrakem, stále svobodné. S vděkem přijali Ravilovo varování, ale nezdálo se mu, že by to brali nijak vážně. Tvářili se, jako by se jich to netýkalo, jako kdyby se to zrovna jim mělo vyhnout. Muž je nabádal k připravenosti a oni ho trpělivě vyslyšeli, tím to však končilo. Pro ně i pro Ravila, který jim více pomoct nemohl.
V pytli na zádech nesl spoustu věcí, včetně oblečení, dokonce i bot pro Klesse. Ale to nejdůležitější, co mu nesl, bylo něco úplně jiného a on to hodlal mladíkovi dát, až ve správný čas. Těšil se na to a doufal, že ho to potěší alespoň tak, jako jeho samotného.
Teď byla třetí noc od jeho odchodu. Snažil se domů vrátit co nejrychleji, ale aby získal vše potřebné, musel se trochu zdržet. Už se těšil na svou chatu a že se ujistí, že je Kless v pořádku, pevně v to doufal. Podle jasného měsíce, který dnes zářil na čisté obloze a sliboval brzký úplněk, odhadoval, že bude kolem půlnoci. Luna svítila tak jasně, že ani nepotřeboval louč, či jiný zdroj světla a přesto se pohyboval mezi stromy dobře a bez problémů. Za necelý kilometr už začínal poznávat okolí chaty, které znal jako vlastní boty. Tenhle strom, tento keř, jedinečně kroucené kořeny. Už jen pár kroků a je doma.
Rozhodl se, že mladíka budit nebude, až dorazí. Sám byl po putování vcelku unavený, takže se těšil, až jen odloží tlumok, opláchne si obličej a uloží se ke spánku. V okolí chaty neudržoval žádné pěšinky, aby ji případně nikdo nenašel. Vždy odcházel a přicházel jinou cestou, takže teď rozhrnul poslední křovisko před mýtinkou, prodral se jím a konečně spatřil svůj příbytek. Vyšel ze zadní strany, musel obejít zahrádku a když jí míjel, všiml si, že díra v plotě, kterou měl v plánu opravit, až se vrátí, je zadělaná. Okamžik na ní hleděl a pak se usmál. Kless odvedl dobrou práci a Ravil z toho měl tak nějak dobrý pocit. Byl rád, že hoch celou dobu jen nezíral do prázdna a rozhodl se nějak zaměstnat. Jeho už tak dobrou náladu to ještě více povzbudilo.
Obešel chatu a tiše, aby mladíka nevzbudil, vešel dovnitř. Tam plápolal hřejivý oheň a on doslova pocítil teplo domova. Sundal ze sebe vak i brašnu, položil je potichu na lavici u stolu a rozhlédl se. Zarazil se, když si konečně všiml, že je lůžko prázdné a Kless nikde. To ho vystrašilo.
Vyběhl ven z chaty a teď se vydal na opačnou stranu dvěří, než kudy přišel. Zahnul za roh k přístřešku a tam ho uviděl.
Seděl tam a zíral do prázdna. Kolena u brady, chodidla opřená o lavici, aby se nedotýkala studené země. Přes sebe přehozenou kožešinu, ale i tak, už mu muselo být chladno. Ravil si pomyslel, že teď vypadá neuvěřitelně zranitelně a rozhodně nepůsobil, že by na tom byl lépe, než když odcházel. Naopak. Světlo měsíce zdůrazňovalo jeho bledost a tmavé pytle pod očima. Vypadal vyčerpaně.
„Klessi,“ oslovil hocha tiše aby se nepolekal. Přesto sebou mírně cukl, když Ravilův hlas přerušil všudypřítomné ticho. Zvedl hlavu a podíval se za zdrojem toho zvuku.
Ravil si byl jistý, že v ten okamžik, kdy ho spatřil, se v mladíkových očích mihla úleva. Následně ji ale vystřídal jakýsi smutek.
„Co tu děláš, Klessi? Proč nejsi uvnitř?“ Optal se ho starostlivě muž a přistoupil k němu. On jen odvrátil tvář, chvilku trvalo, než odpověděl.
„Nemůžu spát,“ zašeptal nakonec, jaksi zlomeně. Ravil si k němu opatrně přisedl a už chtěl něco říct, když ho Kless překvapil, tím, že pokračoval. Mluvil potichu, sotva slyšitelně, nedíval se na něj.
„Nevím čím to je. Ale když tu nejsi…“ Hlas se mu vytratil v tichu.
Ravila napadlo, o co jde. „Máš zlé sny?“ Zeptal se jemně.
Kless pár okamžiků váhal. Nakonec poraženecky přikývl, jako kdyby se styděl a opřel si čelo o kolena.
„Strašlivé,“ přiznal šeptem. Ravil si všiml, jak se mírně rozechvěl. „Všechno se mi vrací...Nemůžu spát. Já…“ odmlčel se, „bojím se usnout.“ Řekl zoufale.
Ravilovi bylo nesmírně líto, že se trápí, ale vzhledem k tomu, že věděl, jak problém řešit, mírně se usmál.
„Pojď dovnitř, už je chladno,“ vyzval Klesse a sám vstal. Mladík přikývl a pomalu se k němu přidal
Ve světle ohně vypadal chlapec ještě více vyčerpaně. Šoural se chatkou a ztěžka dosedl na lavici u stolu. Beze slova pak sledoval Ravila, jak vybaluje věci a pokládá je na desku stolu. Zalovil ve vaku a vytáhl veliký balík převázaný provázkem. Přisunul jej před Klesse.
„Tvé šaty,“ usmál se. „A tady.“ znovu zaplul rukou do pytle, „tvoje nové boty.“ Ukázal mu jednoduchou, avšak dobře dělanou koženou obuv.
Kless se na věci podíval, ale neřekl nic. Sám za sebe si přál, aby pocítil mnohem více vděčnosti, ale byl tak unavený, že nakonec jen tiše poděkoval. Všiml si, jak se mužovo nadšení vytratilo a teď se trochu zastyděl.
„Nevadilo by ti, kdybych se na to podíval zítra?“ Zeptal se a snažil se tak ospravedlnit. „Jsem unavený. Asi to teď nedokážu ocenit. Promiň.“
Ravila to sice mrzelo, ale nějak to dokázal pochopit. „Nevyspal jsi se, co jsem pryč, že?“
Mladík téměř poraženecky přikývl. Byla to pravda, od toho snu s Tobem oka nezamhouřil a tehdy mohl spát tak dvě tři hodiny. „Nechápu to. Nerozumím, proč to nejde, když tu nejsi.“ Znaveně opřel čelo o dlaň.
Muž mu nechtěl hned vysvětlovat, čím to je, co celé noci dělá, aby mu alespoň trochu ulevil. Místo toho ho vyzval, aby si šel lehnout, s tím, že až bude hoch usínat, nebude se tolik bránit důvodům, proč se vyspí jen v jeho přítomnosti. Kless se rád přesunul na lůžko, kde se zachumlal do přikrývky. Ravil si jen opláchl obličej a ruce vodou ze džberu, svlékl si dosud oblečený plášť a přilehl k němu. Kless ležel na boku, otočený k němu zády a už byl téměř v polospánku.
Ravil pak na chvilku zaváhal, jestli přeci jen nemá počkat, až usne. Nato si uvědomil, že lepší příležitost už asi nebude a Kless by teď mohl být k jeho doteku smířlivější, pokud to bude znamenat, že si konečně odpočine. Lehl si tedy také na bok a opatrně přes mladíka položil silnou paži a v podstatě ho tak objal. Ucítil, jak mladík ztuhl. Neodstrčil ho však, ani se k němu neotočil, jen zůstal napjatě ležet a doširoka otevřel oči.
„Co to děláš?“ Ozvalo se do ticha znepokojeně.
„Pomáhám ti spát,“ odpověděl stejně tiše Ravil, „věř nebo ne, Klessi. Neprobouzíš se ze zlých snů, jen když na tebe ve spánku mluvím, nebo tě držím.“
Vysvětlil mu obezřetně a čekal nějakou reakci. Klessovo napětí nepolevovalo. „Neřekl jsem ti to, protože jsem myslel, že...že ti to bude nepříjemné.“
Kless se zamyslel. Je to možné? Že by to opravdu bylo tím? Nevěřil tomu. Nemyslel, že by měl Ravil nějaké vedlejší úmysly, na druhou stranu – byl už dlouho sám a možná si tohle vymyslel, aby mu mohl být blíž. Navíc, byl už tak vyčerpaný, že určitě usne, aniž by musel snášet něco jemu tak nepříjemného.
„Máš pravdu,“ řekl vcelku chladně a setřásl ze sebe mužovu ruku, „nechci, abys na mě sahal.“
Ravil si povzdechl a odtáhl se. Nic si z toho nedělal, s takovou reakcí, možná ještě horší, počítal. A tak nějak tušil, že až Klesse opět přemůžou noční můry, sám si řekne o pomoc. Někdy přeci spát musí.
Měl pravdu. Netorvalo to ani tak dlouho, spali možná dvě hodiny, Ravil spíše lehce podřimoval, když uslyšel výkřiky a sténání. Podíval se na mladíka vedle sebe, ten sebou jako vždy zmítal, kroutil hlavou ze strany na stranu, jak se snažil utéct před hrůznými výjevy své mysli. Muž však nic neudělal, jen ho mlčky pozoroval a čekal, až se vzbudí. Jestli pak bude chtít pomoc, musí si o ni říct sám. Ravil byl dobrák, ale nehodlal se vnucovat.
Po pár minutách se Kless s hlasitým výkřikem vymrštil do sedu. Ravil zůstal nehnutě ležet a díval se, jak chlapec těžce oddechuje a začíná si uvědomovat realitu, kolem sebe. Hřbetem ruky si otřel pot z čela, nato zoufale zabořil hlavu do dlaní. Nejspíš by to neudělal, vědět, že je Ravil vzhůru. Snažil by se předstírat, že není tak zoufalý a vyčerpaný. To, že ho muž pozoruje si všiml, až když přes něj letmo přelétl pohledem. V ten okamžik se vzdal.
Nemělo smysl dál předstírat, stejně už všechno věděl i viděl. Odevzdaně promluvil. „Opravdu to pomáhá?“ Zeptal se.
Muž přikývl. Mohl by si rýpnout, že mu to říkal, ale to neměl zapotřebí. Nečinilo mu sebemenší radost, když viděl, jak se chlapec trápí, chtěl mu jen pomoct.
Kless se napjatě položil na záda. Dlouho hledal slova, která by měl říct. „Pomoz mi, prosím.“ Řekl nakonec, v hlase patrný jistý náznak prohry.
„Můžu počkat až usneš,“ navrhl muž, když viděl, jak je to pro něj těžké a nepříjemné. K jeho překvapení však mladík zavrtěl hlavou. Lehl si tedy na bok a položil mu těžkou silnou paži přes hruď. Kless se zhluboka nadechl, jako kdyby tím dotekem trpěl a možná to i byla pravda. Ale byl tak unavený a sny byly tolik děsivé, nechtěl je prožívat znovu a znovu.
Nakonec ho za pár minut, i přes veškerou nevoli, vyčerpání přemohlo a usnul. Ravil vytrval, než začal hoch pravidelně oddechovat a pak se také ponořil do říše snů. Mnohem příjemnějších, než míval Kless.
Tu noc, už ho žádné nářky nevzbudily. Kless po hodně dlouhé době spal tvrdě a nerušeně a to i přesto, že se Ravilova ruka, během spánku, svezla z jeho těla. Nejspíše jeho podvědomí stačila jistota, že případná záchrana je na dosah. Ať už to bylo čímkoliv, tu noc si konečně oba vysloužili tolik potřebný odpočinek.

2

Když se mladík na druhý den vzbudil, slunce už bylo vysoko. Ravil byl pryč, nejspíše někde venku. Posadil se, příjemně se protáhl a musel uznat, že se cítí celkem dobře. Byl odpočatý a to na náladu zapůsobilo hodně.
Pak si všiml oblečení, položeném na kraji lůžka. Ravil ho tam připravil, aby si je mohl hned obléct. Nebylo to nic honosného a přesto si uvědomil, že se těší, až si ho oblékne. Měl sice Ravilovu košili, v té se ale pořád cítil jako napůl svlečený.
Svlékl si ji, a vyměnil ji za mnohem lépe padnoucí plátěnou tuniku a jednoduché kalhoty. Košili s dlouhým rukávem a zavazováním na hrudi zatím nechal ležet, nebylo potřeba si ji onlékat, protože venku bylo stále dostatečně teplo.
Ani boty, připravené na podlaze, si neobul. U Paramů byla obuv vždy něco velmi hodnotného, její výroba dala spoustu práce a tak si každý obyvatel svůj jediný pár bot hodně šetřil. To znamenalo, že je nosily jen když už doopravdy nebylo zbytí, v podstatě jen když uhodily mrazy. Nechal tedy boty botami a vstal, oblečený do nového oděvu.
Cítil se zvláštním způsobem jinak. Lépe, jaksi silnější. Jako kdyby s Ravilovou košilí odložil pomyslný rubáš a novým oděvem se vrátil do života.
Přišel ke stolu, kde pomalu chladla kaše, kterou Ravil uvařil k snídani. S neobvyklou chutí se do ní pustil, byla ještě příjemně teplá. Když dojedl, opláchl misku a lžíci a šel se podívat po muži. Ten zrovna vycházel z lesa, nejspíše byl na brzkém lovu.
Když Klesse uviděl, usmál se. „Sedí ti dobře,“ řekl, když ho spatřil v novém oblečení. Mladík přikývl.
Muž odložil brašnu a postavil se k němu. „Všiml jsem si, že jsi spravil plot. Díky.“
„Jen jsem se snažil nějak zabavit,“ pokrčil hoch rameny a rozhlédl se. „Nechceš s něčím pomoct?“ Optal se pak. Ležení už bylo dost, pomyslel si. A také by měl nějak splatit Ravilovu péči. Muž se zamyslel.
„Vlastně ano. Musíme začít dělat zásoby dřeva na zimu,“ řekl přirozeně. Ani nepřemýšlel o tom, že by Kless odešel, bral to s takovou samozřejmostí, že ho ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Zato Klesse to překvapilo.
„My?“ Optal se ho a Ravil nad tou otázkou zvážněl. „Počítáš s tím, že zůstanu?“
Ravil se trochu zachmuřil. Bylo příjemné, nebýt sám a představa, že by Kless odešel, v něm vyvolávala smutek.
Nikdy by mu nebránil odejít, zároveň k tomu však neviděl důvod. Alespoň zatím. Podle jeho názoru ještě nebyl v tak dobré kondici, aby se sám vydal do lesa a postaral se o sebe. Nemá přece kam jít, jeho osada už neexistuje a není přeci tak hloupý, aby riskoval, že ho přepadnou lapkové, či hůře, Ziyarovi vojáci.
„A kam bys šel?“ Zeptal se bezbarvě. To v mladíkovi vyvolalo vzpomínky na domov, který už není. Svěsil ramena, odvrátil se od muže a kopl do malého kamene, co mu najednou stál v cestě.
„Nevím,“ přiznal nakonec potichu, s nelibostí.
„Tím je to asi vyřešené,“ uzavřel Ravil řeč na toto téma.
Trochu se zastyděl sám před sebou. Původně měl v plánu Klessovi říci o tom, co zaslechl při návštěvě vesnic. O tom, co se proslýchá o skupině žen a dětí, kteří teď putují lesem a hledají místo, kde se usadit. Nemohlo jít o nikoho jiného. Než o Klessovy sestry a zbytek Paramů. Ravil měl z té informace radost a těšil se, až ji mladíkovi poví. Jenže teď se něco změnilo.
Uvědomil si, že kdyby mu to teď řekl, Kless by mohl jednat ukvapeně a vydal by se je hledat. Na to však ještě nebyl dost silný. A druhá věc, mnohem více sobecká – opustil by Ravila. To bylo pro muže tak těžké, jen na to pomyslel, a bylo mu úzko. Na to nebyl připravený, po tolika letech separace a naprosté samoty, něco takového prostě nedokázal. Byl přesvědčený, že mu to brzy řekne, ale ne teď. Teď to prostě nezvládne.
„Na druhé straně potoka, tamhle,“ zvedl prst a ukázal směr. Vrátil se tak raději rychle k tématu hovoru, který vedli předtím, „jsou tam klády, větší i menší. Musíme je sem nanosit. Takže jestli chceš, můžeš mi pomoct.“
Mladík bez váhání přikývl. I on byl rád, že se dál nezabývají tím, co ukvapeně začal. Neuvědomil si v tu chvíli, že už vlastně nemá kam jít a to bylo bolestivé. Popadli tedy kožené popruhy, které Ravil kdysi vyrobil, sekyru a vydali se za prací.
Přeskočili potok a šli sotva pět minut, na místo, kde leželo několik slabších stromů. Měly vyvrácené kořeny, kdysi neustály silnou bouři, která se tudy prohnala.
Nejdříve museli osekat větve a rozdělit klády na menší kusy, které by pak mohli odtáhnout. To samo o sobě zabralo dost času, protože měli jen jednu sekyru a navíc neměli pilku. Této náročnější práce se ujal Ravil a Kless mezitím nandal popruhy na slabší stromky a postupně je tahal k potoku. Pracovali takto tvrdě celý den.
Mladíka to svým způsobem bavilo a stejně jako při opravě plotu, se po dlouhé době necítil tak ničemný. Teď byl užitečný a soustředil se na něco jiného, než na svoje chmury a to bylo velice osvobozující. Když pak natahali k chatě pár kusů (nebylo možné, aby vše zvládli za jeden den), byl naprosto vyčerpaný. Tohle však byl úplně jiný druh únavy, tenhle byl jaksi příjemný a nesl sebou další výhody. Třeba větší a zaslouženou chuť k jídlu, či schopnost úplně jinak ocenit pohodlí postele, na kterou si pak unaveně sedl.
Teď byli po jídle a už se chystali jen odpočívat.
„Dáš si?“ Zeptal se Ravil, když vytáhl z pytle láhev medoviny. I ta patřila mezi věci, které obdržel v jedné z vesnic a teď na ní měl velikou chuť. Takovéto věci se v jeho chatě objevovali jen výjimečně, poslední lahev, co tu měl, vypil už asi před rokem.
„Proč ne?“ Řekl Kless a nechal si nalít do dřevěného kalíšku. Přičichl si, nasál jemnou sladkou vůni a pomyslel si, že tohle mohla být jedna z mnoha věcí, které už nikdy nezažije. S chutí nápojem svlažil jazyk a v hrdle ho příjemně zahřál alkohol.
Ravil také usrkl, vychutnal si doušek a pak se podíval na Klesse. Oba dva se na sebe spokojeně usmáli.
„Je moc dobrá,“ přiznal mladík a Ravil přikývl. Najednou se atmosféra v chatce zase o něco více uvolnila, muž měl pocit, jako kdyby se zbortila jedna vrstva bariéry, kterou mezi sebou muži měli, nejspíše tím, že to bylo poprvé, co spolu prožívali něco příjemného.
Vychutnávali si po malých douškách. „Ještě?“ Nabídl Ravil a Kless se nenechal dvakrát pobízet.
„Ale jen trochu,“ varoval muže s úsměvem, „byla by škoda ji hned celou vypít.“
Ravil přitakal a oba si dali ještě po jednom kalíšku. Medovina je příjemně zahřála a zvedla jim náladu. Ani jeden nebyl vůbec zvyklí pít, takže jim po alkoholu jemně zčervenaly tváře a zároveň přidal na únavě po těžké práci.
Ravil přihodil pár polínek do ohně a oba se odebrali ke spánku. Bylo příjemné se natáhnout, uvelebit se na lůžku.
„Ravile,“ ozval se po chvíli Kless tiše, snad ostýchavě. Muž ležel na zádech a pomalu už začínal zabírat, mladíkův hlas jej ale přiměl otevřít oči a podívat se na něj. Byl překvapený. Tohle bylo poprvé, co jej Kless oslovil jménem.
Mladík se příliš styděl, než aby mu pohlédl do tváře, jeho slova však byla upřímná a procítěná.
„Děkuju. Za všechno.“ Zašeptal.
Ravil nedokázal zamaskovat, jak moc ho ta slova potěšila. V úsměvu odhalil zuby, ale neměl radost, že mu Kless projevuje vděčnost. Byl rád, protože jeho díky znamenalo, že se posunul dál, že nakonec nezanevřel na život. Že má ještě vůli.
Už skoro řekl nějakou hloupost, jako „není zač“, nebo „za málo“. Ale uvědomil si, že něco takového by bylo teď hloupé, vzhledem k tomu, jak těžké bylo pro Klesse se vyjádřit. Proto jen kývl. Nato nastalo ticho, než se hoch opět ozval:
„Mohl bys...prosím,“ řekl nervozně. Ravil hned pochopil.
„Jistě,“ zašeptal, otočil se na bok a položil paži na mladíka. Kless mu znovu tiše poděkoval a pak už ani jeden neřekl ani slovo. Zanedlouho usnuli.

3

Usínali takto dalších několik dní a stejně tak tvrdě pracovali. Dostat všechno dostupné dřevo za potokem k chatě, jim nakonec zabralo tři dny. Tím však práce nekončila, museli klády ještě zpracovat a ukládat na místo, aby bylo na zimu řádně připraveno. V tom se střídali, jednou štípal Kless, pak zase Ravil a čím více spolu trávili čas, tím více se pomaloučku sbližovali. Kless si to možná ani neuvědomoval, ale přirozeně se rozmlouval, byl vstřícnější, milejší.
Nikdy už nebude jako dřív, nato byly prožité události příliš zlé. Nicméně, rozhodně už nebyl ta mlčící prázdná skořápka, kterou byl první týdny po probuzení u Ravila. Další dny sílil, i díky tvrdé práci a už byl v podstatě, po tělesné stránce, v pořádku.
Když nepracovali se dřevem, začal Kless chodit s Ravilem na lov. Myslel si, že v pokládání pastí a nástrah je celkem dobrý, ale muž ho několikrát překvapil. Ukazoval mu triky a nápady, které by jeho samotného nikdy nenapadli a rád se jim učil. Nebylo divu, že Ravil měl úspěšnost při lovu opravdu vysokou.
Uběhlo pár týdnů, venku už začínala být opravdu zima. Léto skončilo a ukázkově se přehouplo do podzimu, půda chladla a les se pozvolna začal připravovat na zimu. Ravil si všímal chlapcovi pomalé změny. A i když nechtěl, musel uznat, že je čas, aby mu řekl o tom, co slyšel ve vesnici. Nepřál si nic jiného, než aby zůstali spolu, ale věděl, že mladík si zaslouží vědět, že ohledně jeho sester je stále naděje. Věděl také, že kdyby chtěl hoch odejít, už by to zvládl.
Ten den zrovna ulovili zajíce a rozhodli se, že si po dlouhé chvíli dopřejí čerstvě pečené maso. Večer se tedy usadili u ohně, kde zvíře opékali na ohni a odpočívali. Ravil opět otevřel lahev medoviny a připili si. Klessovi bylo příjemně, ale všiml si, že je Ravil nějaký zamyšlený. Většinou to byl on, kdo mluvil a smál se, dnes byl však zachmuřený a jako duchem nepřítomný. Seděl naproti mladíkovi a zadumaně hleděl do plamenů, když už to chlapci nedalo.
„Co je s tebou?“ Zeptal se ho a usrkl z kalíšku. „Jsi nezvykle potichu,“ rýpl si do něj a trochu se ušklíbl.
Muž zvedl zrak od plamenů, podíval se na něj, ale nic neřekl. Jen se zamračil a pak dál sledoval oheň. To Klesse znepokojilo. Napřímil se a znovu, teď už s obavami se zeptal, co se děje. Ravil se chvilku odhodlával, než konečně promluvil.
„Musím ti něco říct,“ řekl vážně, ale nedíval se na něj. Kdyby ano, všiml by si, jak se teď zamračil i Kless, který teď napjatě čekal, až bude pokračovat. Ravil si povzdechl. Nějak se do poslední chvíle nemohl donutit, ale cítil na sobě mladíkův nedočkavý pohled.
„Lidé ve vesnicích mluvili. Když jsem tam byl, v obou osadách se zmínili o jistých zvěstech.“ Řekl s pohledem upřeným do země.
„Jakých?“ Vyhrkl Kless. Teď se vyděsil. První, co ho napadlo bylo, že jim hrozí nebezpečí, že někde na blízku jsou Ziyarovi vrazi, vojáci, kteří jsou možná až moc blízko. Je šance, že by tohle místo našli? Hledají ho snad? Pokud ano, a stane se tak, neubrání se jim. Už nebyl bojovník. Tenhle Kless zemřel, tehdy v osadě Paramů, když se mu nepodařilo ochránit svůj lid. Kdyby je teď napadli, co by to pro něj znamenalo? Další mučení, další bolest a Ziyarovi hrátky? To už by nezvládl. V ústech mu při té představě vyschlo a on mimoděk polkl.
„Já vím, že jsem ti to měl říct hned. A chtěl jsem,“ začal Ravil omluvným tónem. „Jenže jsem se bál, přiznávám. Nechtěl jsem, aby ses unáhlil, třeba chtěl odejít. Na to jsi tehdy ještě nebyl dost silný.“
„O čem to mluvíš? Tak řekni to už!“ vyplivl mladík nedočkavě. Byl jako na trní.
Muž si znovu povzdechl. „Mluvili o skupině, co putuje po lese. O ženách, dětech a starcích,“ podíval se vážně do Klessovi do očí. „Klessi. Mluvili o tvých sestrách.“
Mladík ztuhnul. Bez mrknutí se na Ravila díval v němém úžasu. Je to opravdu možné?
„Hledají prý místo, kde by se mohli usadit,“ pokračoval Ravil opatrně, když chlapec mlčel. „Chodí od osady k osadě a hledají pomoc.“
„Jak si můžeš být jistý, že jsou to oni? Přeci...přeci to může být náhoda,“ oponoval mladík, ale sám tomu nějak nevěřil.
„Říká se prý, že také hledají jednoho mladého muže. Nejsou si jisti, zda je naživu, ale doufají v to. A také,“ odmlčel se a znovu se zahleděl Klessovi do tváře, „jedna z žen, která skupinu vede, by podle toho, co se říká, měla každou chvilkou porodit.“
Jak to Kless uslyšel, kalíšek s medovinou mu vypadl z ruky. Ve vteřině vyskočil na nohy a nevěřícně hleděl na sedícího muže před sebou. Skoro nedýchal, natož aby byl teď schopen něco říct. Musejí to být ony. Kless se ani jednou nezmínil, že Shepel byla těhotná. A ten mladý muž, nejspíš je to on sám. Takže žijí? Opravdu je to tak?
V hlavě měl teď neuvěřitelný chaos. Spoustu otázek, které nyní ale nebyl schopen zformulovat a vypustit z úst. Byl zmatený a také na sebe začínal mít vztek. Mohl je už dávno hledat, kdyby jim více věřil. Kdyby více věřil v jejich schopnosti a odhodlání, tak, jak mu to říkal Ravil. Pak dostal vztek i na něj, že mu o všem říká až teď.
Zamračil se a zatnul pěsti. Už chtěl muže osočit a obořit se na něj, ale v okamžiku, kdy na něj pohlédl, ho to přešlo. Ravil seděl jako hromádka neštěstí a nejspíše i čekal, že se Kless bude zlobit. Mladík si vzpomněl na jeho slova, důvody, proč mu předtím nic neřekl. Nevěděl, co má teď dělat.
„Musím na vzduch,“ řekl nakonec, stále ještě v šoku. Bez dalších slov se otočil a vyrazil ze dveří, které za sebou zabouchnul. To byl jasný signál, že za ním Ravil nemá chodit.
Potřeboval být sám, přemýšlet, uspořádat si myšlenky a rozhodnout se, co dělat dál. Muž u ohně si smutně podepřel bradu dlaní, přiložil do ohniště a doufal, vlastně ani nevěděl v co.

4

Kless byl pryč dlouho. Tak dlouho, že už začínal mít Ravil trochu starost a cítil nutkání vyjít ven a porozhlédnout se po něm. Dávno už byla tma, večer se přehoupl do noci a mladík se stále nevracel. Ravil už byl odhodlaný, několikrát už byl připravený jít ho hledat. Na poslední chvíli si to ale vždy rozmyslel, když si představil, že by ho rozzlobil ještě tím, že mu nedá prostor.
Seděl tedy na místě, udržoval oheň, aby se mohl Kless ohřát, až se vrátí a mezitím doufal, že to pak nebude tak zlé. I když věděl, že mlčel také ze sobeckých důvodů a jeho hněv si zaslouží.
Mohlo být už po půlnoci a hoch se stále nevracel. To už to Ravil vzdal. Cítil se mizerně, tak naposledy přiložil a šel si lehnout. Ne snad, že by doufal, že usne, na to měl o Klesse moc velikou starost, ale nevěděl už, co jiného dělat. S mizernou náladou se tedy oplách u džberu, svlékl a zul a zaplul pod kožešinu.
Spánek ho ale nakonec, i přes veškeré obavy, překvapivě začal přemáhat. O ,zhruba, hodinu později, kdy už byl na pokraji bdění, se dveře konečně otevřely. Zprvu to sotva zaznamenal, protože už skoro spal, takže ani neotevřel oči. Až když vedle sebe ucítil pohyb, jak se Kless ukládal vedle něj, se probral. Na chlapce se však neotočil. V chatce už bylo šero, oheň pohasínal. Nastalo ticho, když mladík také ulehl.
„Vím, že nespíš,“ ozval se najednou chlapec a přestože skoro šeptal, v tichu působil jeho hlas nepřiměřeně hlasitě. Nezněl ale naštvaně či vyčítavě.
Ravila to překvapilo, ale neotočil se k němu. Zůstala ležet na boku, s tváří na druhou stranu a provinile sklopil zrak.
„Promiň,“ bylo jediné, co mu mohl v tuto chvíli říct. „Vím, že jsem ti o tom měl povědět hned.“
Nastala další chvilka ticha, kterou přerušil Kless:
„Hodně jsem přemýšlel. O tomhle všem,“ začal a hlas měl stále klidný. „Nejen o sestrách, ale celkově. O tom, co se stalo a co by mohlo být dál. Asi bych se měl zlobit, ale nezlobím. Udělal jsi toho pro mě hodně a vím, že jsi to myslel v dobrém, že jsi měl o mě starost.“
Ravil teď nejen, že byl téměř dojatý jeho soudností, zároveň ho, díky těm slovům, o to více hlodalo svědomí. Že k tomu má Kless tento přístup ho natolik překvapilo a dusilo zároveň, že to nakonec nevydržel.
Posadil se a svěsil hlavu. „To je pravda. Ale je v tom ještě něco jiného, co ti musím přiznat.
Je pravda, že jsem nechtěl, abys odchodem ohrozil sám sebe. Ale,“ odmlčel se a sbíral odvahu to říci, „hlavní důvod, proč jsem ti to neřekl, je ten, že jsem prostě nechtěl, abys odešel.“ Vypustil ze sebe a trochu se mu i ulevilo, že je to venku. Neměl odvahu se na chlapce podívat, takže neviděl jeho výraz, jen čekal, až se na něj snese příval hněvu. A opět, k jeho neuvěření, se tak nestalo.
„Napadlo mě to,“ řekl místo toho Kless, stále klidně. „Nevím, možná bych udělal totéž, být tak dlouho sám, těžko říct. Každopádně,“ posadil se a zaujal místo vedle muže, „bylo to takhle asi správně. Kdyby jsi mi o tom řekl hned, určitě bych to pořádně nepromyslel a unáhlil se. Šel bych do lesa nepřipravený a slabý. To by nejspíše nedopadlo dobře. Vlastně bych ti měl spíš poděkovat.“
„To tedy nevím,“ zamručel Ravil. Byl hodně rád, že se Kless nezlobí, ale špatný pocit sám ze sebe měl pořád. Když o tom přemýšlel, nikdy se nezachoval tak sobecky, jako teď. Ucítil dloubnutí do žeber.
„Tak už toho nech, popela už máš na hlavě dost,“ řekl mladík. Ravil k němu vzhlédl a musel se pousmát, nakonec přikývl.
„Pojďme spát. Jsem unavený,“ rozhodl po chvilce mlčení chlapec a položil se zpátky na lůžko. Znaveně si při tom odfrkl a do kožešiny se celý zachumlal.
„Nejedl si,“ poznamenal muž, když pohledem zavadil o zbytek zaječí hostiny. Kless ale jen zamručel a mávl rukou. Ravil se k němu tedy přidal, také se uložil a zavřel oči. Po pár okamžicích ticha už začínal usínat a myslel, že Kless už dávno odpadl, když jeho útlou dlaň ucítil na zápěstí.
Mladík beze slova zvedl jeho paži, nejspíš si myslel, že Ravil už spí, a sám si ji položil na rameno. Jenže tentokrát se hoch sám k Ravilovi přisunul, a sice překvapivě blízko. Takhle se k sobě nikdy předtím netiskli, skoro to vypadalo jako objetí. Ravil ho v tom nechal a předstíral spánek. Kless by tohle nikdy neudělal, vědět, že je muž ještě vzhůru. A musel se hodně držet, aby se neprozradil, když mladík opřel čelo o jeho mohutné rameno. To bylo naprosto nečekané a zároveň velmi příjemné. Ravil si pomyslel, že i po tom všem, čím si prošel, je v Klessovi stále spousta hezkého.

5

Ráno se první vzbudil Kless. Neotálel a hned se oblékl a dal se do práce. Naštípal dřevo, rozdělal oheň a připravil snídani.
Byl rád znovu v pohybu. Soběstačný a dost silný. Při vzpomínce na první dny tady, se vždy otřásl. Bylo pro něj těžké, nemoct se ani posadit, natož aby něco dělal. Stále měl v živé paměti tu strašnou bolest, která ho mučila dnem i nocí, blouznění při horečkách i vlastní zlomenou mysl, která ho neustále trýznila. Kdyby věděl, že by to měl ještě někdy zažít znovu, rovnou by se radši zabil.
I teď nebyl den, kdyby na to všechno nemyslel. Na rodiče, na Tobeho. Na své vlastní příkoří. Ale už to bylo jiné, ne tak silné, ne tak bolestivé. Nikdy na to nezapomene, to věděl, noční můry a výčitky bude mít nejspíše do konce života. Teď se však mohl hýbat, mohl pracovat a zaměstnat hlavu i něčím jiným. Do srdce ho navždy bude hlodat to všechno zlo, které prožil, bude zakousnuté a nikdy nepovolí sevření svých čelistí. Ale zbytek těla funguje a bude fungovat jak má.
Navíc, jeho mysl teď měla nový podnět. Se zprávou o jeho sestrách, jako kdyby přišla nová vlna energie a on se jí obezřetně poddal. Byl plný obav a pochybností, avšak, tu naději, to nepatrné zrnko písku, co mu bylo vhozeno do dlaně, se rozhodl přijmout.
„Už jsi vzhůru?“ Ozval se rozespale Ravil a hlasitě zívl. „To je divné, spal jsem nějak dlouho.“
Byla to pravda, nebylo zvykem, že by se Kless probouzel jako první. Kless jen pokrčil rameny a položil na stůl dvě misky s jídlem.
„Snídaně je hotová,“ řekl, sám se usadil a pustil se do horké kaše.
To si Ravil nechal s úsměvem líbit. Naposledy to byla matka, kdo připravoval jídlo jemu. Vyskočil z lůžka a rovnou si přisedl na lavici vedle mladíka. Chvilku jedli mlčky, když Kless odložil lžíci, aniž by měl dojedeno. Vážně se na muže podíval.
„Ravile,“ oslovil ho se směsicí odhodlání, ale i obav. Muž vzhlédl od misky. Jen spatřil jeho vážný výraz, věděl, že je nečeká příjemný rozhovor. Dožvýkal sousto a odložil pokrm na stůl, že mu věnuje plnou pozornost.
„Já...No prostě…“ hledal chlapec správná slova. Byl napjatý a zřejmě netušil, jak říct to, co už věděli oba. Nakonec si povzdychl, pochopil, že jinak, než napřímo, to říci nejde.
„Ty víš, že už tu nemůžu zůstat. Ne po tom, co vím,“ řekl nakonec. „Jestli tam opravdu někde jsou, nemůžu tady jen sedět. Musím je najít.“ Dodal, jako kdyby se omlouval.
„To já přeci vím, Klessi,“ přikývl Ravil, ale nedokázal skrýt zklamání. Věděl, že jak mu o sestrách řekne, nebude trvat dlouho a mladík ho opustí. To bylo v pořádku a počítal s tím. Přestože to bylo poslední, co by si přál.
„Musíš to udělat. Na putování lesem bude špatná doba, zima se blíží,“ řekl pragmaticky, ne však aby ho odrazoval, spíše ze starosti a s varováním. A možná se tak snažil i zamluvit tíhu z jeho odchodu. „Dám ti všechno, co by jsi mohl potřebovat, nemusíš se bát. Zásob tu mám dost a -“
„Chtěl bych, aby jsi šel se mnou,“ přerušil ho náhle Kless.
Ravil překvapeně vzhlédl a podíval se chlapci do tváře. Byla stále vážná.
„Nedívej se na mě tak,“ prohlásil mladík rozpačitě. „Tedy, já vím, že už ti dlužím za mnohé a chtít po tobě něco takového je asi velká troufalost, ale,“ zaplul si nervozně dlaní do dlouhých vlasů, „sám to nejspíš nedokážu.“
Ravil tomu nemohl uvěřit. Něco takového ho vlastně ani nenapadlo a i kdyby, byl si jist, že Kless by o pomoc nestál.
„Znáš les, víš co je na severu, západě, prostě máš nějaké tušení, co je kolem. To já ne. Vždycky jsem se zabýval jen tím, jak vést svůj lid. Nás nikdy okolní svět nezajímal,“ posmutněl chlapec, když mluvil o svých lidech. „Prostě, potřebuju tě, jako průvodce. Navíc, víš mnohem lépe, jak přežít v otevřeném lese. Víš jak lovit, jak stavět přístřešek…“
„Půjdu s tebou!“ Vyhrkl Ravil, možná až příliš horlivě. „Samozřejmě, že půjdu!“
„Jsi si jistý“ Otázal se Kless. Mužova reakce a nadšení ho skoro pobavilo, ale ani trochu to nepromyslel. „Nevíme jak dlouho to bude trvat a jestli vůbec uspějeme. A sám jsi říkal, že se blíží zima. Víš jistě, že si to nechceš promyslet?“
Ravil prudce zavrtěl hlavou a usmál se. Všechno, co říkal Kless byla pravda a on věděl, že to nebude jednoduché. Ale neváhal ani vteřinu, jiná odpověď, než ano, pro něj neexistovala. Kless už to teď doopravdy nevydržel a usmál se.
Byl rád, že nebude sám a na cestě bude mít nejen průvodce, ale i přítele. S Ravilem se šance, že sestry najde jenom zvětšovala.
„Dobrá,“ řekl nakonec a oba se znovu pustili do jídla.

Za pár dní vyrazili. Nevěděli jak dlouhé, nebo úspěšné jejich putování bude, Kless však vykročil s příjemným pocitem. Musel doufat, když už se rozhodl, nic jiného mu nezbývalo. Začala jejich dlouhá cesta...