1

Ten večer, v den, kdy si vše vyjasnili, se jim usínalo dobře. Byla sice zima a během odpoledne začalo znovu sněžit, ale cesta šla dobře. V poklidu se zase o něco přiblížili svému cíli a když v podvečer opět vybudovali jednoduchý přístřešek, Kless si tentokrát vedle Ravila lehl rád. Najednou mu připadalo, že ze sebe shodil jeden z velikých balvanů, přestal být na sebe tak přísný a cítil se díky tomu mnohem lépe.
„Kéž by byl každý den takový,“ řekl Ravil, když společně večeřeli. „Myslím tím klidný. Bez žádného přepadení a tak,“ zasmál se. Mladík přikývl v souhlas.
„Třeba jsme měli opravdu jen smůlu. Možná to byla výjimka a cesty nebudou tak zlé,“ nadhodil myšlenku a ukousl. Dnes vyměnil chléb za sušené maso a trochu zeleniny.
„Bylo by to hezké, ale nespoléhal bych na to,“ řekl Ravil a pak se zamyslel.
„Jestli si to dobře pamatuji, když zítra odbočíme trochu na západ, měli bychom narazit na vesnici. Nechceš to zkusit?“
Klesse to překvapilo a začal o tom přemýšlet. „Jak moc by nás to zdrželo?“ Zeptal se nakonec po chvilce. Ravil zalovil v paměti.
„Tuším, že tak den. Odhadem.“
To se Klessovi moc nezamlouvalo. Chtěl být co nejdříve v Zubatých kopcích a hledat sestry. Muž ale s jeho otálením počítal. „Není to zase tak dlouho. A hodilo by se nám doplnit zásoby.“ Řekl a vstal, aby přiložil a před spaním protáhl nohy.
„A navíc, můžeme se poptat po tvých lidech. Třeba o nich slyšeli, nebo tam mohli i procházet,“ nabádal ho.
Obojí byla pravda. Další důkaz o tom, že Paramové zamířili do Zubatých kopců by se Klessovi líbila. A zásoby sice ještě měli, ale nebyla to žádná sláva. Pokud by chtěli dojít do cíle s tím, co mají, vystačili by, ale museli by hodně šetřit. To by je jistě oslabilo a taková věc byla nepříjemná, vzhledem k tomu, že nví, na co můžou při putování narazit.
„O tom kmeni něco víš?“ Zeptal se pro jistotu průvodce.
„Nevím o tom, že by v této oblasti žil nějaký kmen, o kterém by se vyloženě říkalo, že je nepřátelský. Ale myslím, že když budeme opatrní, vyplatí se nám zariskovat.“
Mladík se zachmuřil. Pořád ještě nebyl nijak zvlášť přesvědčený. „Já nevím, Ravile. Tady už nás mé jméno nezachrání, když se dostaneme do úzkých. U Kakllah to zabralo, protože znala mého děda a byly jsme v podstatě sousedé. Ale už jsme daleko,“ argumentoval rozumně zase on.
To Ravila nenapadlo, stále ale viděl navštívení osady optimističtěji. Pro dnešek se ale rozhodl Klesse nechat být, přeci jen už byli unavení.
„Tak jestli chceš, rozhodneme ráno, také podle počasí,“ navrhl a mladík přikývl. Pak zalezli oba pod přístřešek a tentokrát si lehli tváří v tvář. Schovali se pod kožešinu a ve slabém světle ohně si pohlédli do očí.
Ravil zvedl ruku a odhrnul chlapci pár pramínků vlasů z obličeje. Ten se jen usmál a zavřel oči. Neviděl, jak se muž přiblížil, ale ucítil jeho teplé rty na svých. Nebránil se, bylo to příjemné, vlastně potají doufal, že to udělá. Nevadilo mu ani čím dál hustší strniště, vnímal jen ten kouzelný dotyk.
Neotevřel oči. Místo toho vysunul ruku zpod kožešiny a položil mu dlaň na zátylek. Pak ústa pootevřel, uvítal ho a decentní pusa se změnila v hluboký polibek. Ravil ho objal paží a přitiskl k sobě co nejvíc. Ucítil pnutí, které znal, ale vždy si od něj nakonec musel sám odpomoci. I proto ho Kless tak vzrušoval. Nikdy nikomu nebyl tak blízko, nikdy o nikom nesmýšlel tak, jak o chlapci pod ním. Že ho chce líbat, laskat, cítit jeho holou kůži na své. Přál si, aby i Kless hladil jeho tělo, aby mu nakonec ulevil od toho pocitu. Po pár minutách objímání a líbaní už měl pocit, že snad vybouchne.
Držel ho u sebe tak pevně, že si i Kless všiml jeho vzrušení. A trochu se vyděsil, protože na tohle ani zdaleka nebyl připravený. Pod zavřenými víčky najednou spatřil zadýchaného Arpáda. Hned nato další muže, jak se nad ním sklání a oddechují, jejich pot mu kape do zakrvácené oteklé tváře. Cítil sevření na zápěstích a ten strašlivý pocit méněcennosti, studu a bezmoci.
Vytřeštil oči a hrubě od sebe Ravila odstrčil. Musel se hodně přemáhat, aby nevykřikl a musel se posadit, aby se ujistil, že jej nikdo neomezuje v pohybu. Zadýchaně, jako kdyby dosud neměl možnost se nadechnout, zíral před sebe a pak se roztřásl. Ty vzpomínky byly tak živé, uvěřitelné. Jako kdyby tam opravdu znovu byl.
„Klessi?“ Oslovil ho starostlivě muž, ale chlapec ho téměř neslyšel. Polekal se, když mu přítel položil ruku na rameno a s cuknutím dlaň setřásl. Pak se na něj podíval a když spatřil jeho tvář, plnou obav, když uviděl Ravila, namísto několika obličejů neznámých jmen, co ho mučili, dlouze vydechl a trochu se uklidnil.
V sedě si objal rukama skrčené nohy a čelo opřel o kolena. „Promiň,“ zašeptal. Teď, když byly jeho představy pryč, si připadal trapně, jako blázen. „Já jsem-“
„To nic,“ přerušil ho muž. I on se teď styděl, když mu došlo, že mladík určitě musel cítit jeho vzrušení. Nemusel být génius, aby mu nedošlo, co to v mladíkovi vyvolalo. To bylo to poslední, co chtěl, aby v Klessovi vyvolal ty strašlivé vzpomínky. Hlavně teď, když jeho noční můry prakticky vymizely. Měl pocit, že by se měl nějak ospravedlnit.
„To já se omlouvám. Ale Klessi, věř mi, já bych po tobě nikdy nechtěl nic, co by se ti příčilo,“ řekl omluvně. „Nevím, co to do mě vjelo, ale dám si na to pozor, slibuji.“ Dodal a snažil se ho ukonejšit.
Kless seděl stále s hlavou skloněnou. Příliš se styděl, než aby na muže pohlédl ale zároveň v něm nechtěl vyvolávat výčitky. „Ty za to nemůžeš. To já to mám v hlavě pomotané. Neměl by ses omlouvat za to, že je ti se mnou dobře,“ šeptal. „A já bych se toho neměl děsit. Tohle je tak špatně…“ Hlas se mu zajíkl a pak se vytratil.
Ravil nevěděl, co by na to měl říct. Pohladil ho po zádech a ulevilo se mu, že mladík už znovu neucukl. Místo toho zvedl zrak, teď plný zklamání ze sebe sama. Smutně se na přítele usmál.
„Pojďme spát,“ navrhl Kless a Ravil přikývl. Znovu se uložili a schovali pod kožešinu.
„Můžu tě obejmout?“ Zeptal se Ravil, protože teď vedle sebe leželi napjatě, jako kdyby se jeden druhého báli. Ale Kless přikývl a byl rád, že je v jeho náruči.
„Promiň, že se na to musíš vůbec ptát,“ zašeptal s hlavou na jeho hrudi. „Já vím, že je to na hlavu a špatné.“ Omlouval se mu. Ravil se pousmál. Z ničeho Klesse neobviňoval, ani mu nedával nic za zlé. Spíše mu bylo líto, čím si hoch prochází.
„Už se tím netrap. A víš co?“ Nasadil teď veselejší, nadějnější tón, „Já vím, že jednou to pro tebe nebude problém. A já si na to rád počkám, i kdyby to mělo trvat roky. Budu pořád s tebou, budeš-li chtít,“ pohladil ho po hlavě. „Teď už spi,“ zašeptal mu do vlasů, zatímco ho držel v náručí.
Klesse jeho slova téměř dojala, ale nedal to na sobě znát. Cítil se teď lépe, v tom hřejivém sevření měl pocit bezpečí a něčeho dalšího, příjemného, co už myslel, že nikdy nepocítí. Byl Ravilovi vděčný.
Za pár minut už nad ničím nepřemýšlel, únava ho přemohla. Ravila pár minut po něm.

2

Ravil se na druhý den vzbudil stejně jako včera. Kless byl už vzhůru a pár kroků od přístřešku trénoval. A přestože dnes bylo o poznání chladněji a sněžilo už od rána, procvičoval pohyby opět jen v košili a bez bot.
Muž k němu rovnou přišel a popřál mu dobré ráno.
„Dobré,“ odpověděl mu mladík mile. Ravil se trochu bál, aby nebyl po včerejším večeru mrzutý, nebo ve špatné náladě. Vypadalo to ale, že je dnes dobře naložen a hned přítele vyzval, aby vzal nůž a pustili se do tréninku.
Ravil neváhal a dobře svého učitele poslouchal. Věnovali učení asi hodinu, pak se shodli, že by měli vyrazit.
„Rozhodl ses tedy?“ Zeptal se Ravil, když balili věci a opouštěli tábor. Nikdy za sebou nenechávali patrné stopy, pro jistotu. Přístřešek rozebrali a zakryli ohniště.
„Přemýšlel jsem o tom a měli bychom tu vesnici zkusit,“ řekl Kless. „Pokud myslíš, že to je dobrý nápad.“
Ravil se zazubil. „To netvrdím. Jen si myslím, že zkusit to, by se nám mohlo vyplatit,“ řekl a hodil si vak na ramena.
„Budiž,“ usmál se mladík a přikývl. Naposledy po sobě zkontrolovali místo přespání a vyrazili.
Stočili tedy směr cesty mírně na západ. Dnes bylo nebe obzvláště chmurné a sněžení houstlo. Z pár zatoulaných padajících vloček se po pár minutách stalo poměrně husté chumelení. To jim, jinak klidnou cestu, začalo docela znepříjemňovat. Oba si nasadili kapuce a byli rádi, že alespoň nefouká vítr. Přesto byli jejich pláště za necelou hodinu promočené a vlhkost si drala cestu přes další vrstvy oděvů.
Oba věděli, že musí jít dál. Kdyby zastavili, přestali se hýbat, už by se museli rovnou utábořit, protože jinak by se do nich dala zima a už by se jen stěží zahřáli. I s ohněm to bude stále náročnější. Dřevo v lese pod sněhem nekompromisně vlhlo a každým dnem bude těžší přinutit plameny k životu. Pro tento případ Ravil svědomitě připravil zásobu tenkých třísek, které nosil ve vaku, aby v případě nutnosti mohli založit alespoň malý ohníček, avšak dost silný na to, aby se v něm probraly k životu i vlhké klacky.
Cesta to rozhodně nebyla příjemná. Nakonec se přeci jen přihlásil o slovo i vítr a nastoupil v plné síle. Z chumelenice se stala vánice a sněžení zesílilo natolik, že sotva viděli pár metrů před sebe. Poryvy větru neslábly ani mezi stromy, vichr do nich narážel, hnal jim bodavé sněhové vločky do obličejů a očí. Zabaleni do plášťů šli pomalu a téměř tápavě, protože výhled byl stále horší. Došlo i na to, že se Kless na okamžik zastavil a konečně si nazul boty, protože teplota klesla hluboko pod bod mrazu a nebylo jak se v takové vánici zahřát.
Oběma začínalo docházet, že brzy nebudou moci pokračovat v cestě a budou muset najít nějaký úkryt, nejlépe v závětří. Jenže to by museli najít jeskyni, nebo něco podobného. V tomto počasí jim jednoduchá stříška nepomůže, museli by postavit něco mnohem odolnějšího, pod čím se mnohem lépe schovají. Ale na to neměli ani prostředky, ani čas a vlastně ani jistotu, že by se jim něco takového postavit povedlo. Jejich jediná naděje, že si budou moci odpočinout v relativním bezpečí, kde se ohřejí a usuší, byla vesnice. Ta, do které teď mířili a mladík v duchu blahořečil Ravila za jeho nápad.
Vyhráno však ještě zdaleka neměli. Nebylo vůbec jisté, zda je obyvatelé osady vůbec přijmou, natož aby jim pomohli. Riziko, že budou, a to v lepším případě, nepřátelští bylo pořád ve hře a Klessovi dělalo starost. Nic jiného jim ale teď stejně nezbývalo a naděje, že nestráví noc ve sněhové vichřici tu byla, takže pokračovali dál. Nezbývalo jim, než doufat.
Chůze se za těchto podmínek zdála nekonečná. Oba věděli, že je zima na jejich putování nejspíše pěkně potrápí, ale nenapadlo je, že problémy přijdou tak brzy. Zvláště Kless, který byl drobnější a útlejší než Ravil, to špatně snášel. Ke každému kroku už se začal přemlouvat, celý se třásl a měl pocit, že každou chvilkou musí zmrznout. Ravilovi byla samozřejmě také strašlivá zima, ale byl o dost odolnější. Šel teď jako první, tak nějak odhodlanější než chlapec. Pak si všiml, že Kless za ním začal zaostávat. Nezastavil se, ale jeho chůze pořád zpomalovala a to nebylo dobré. Otočil se a vrátil se několik kroků.
„Musíš jít, Klessi,“ snažil se ho povzbudit. Musel dost zvýšit hlas, aby jej bylo přes hučení větru slyšet. Mladík se na něj ani nepodíval, ale udělal pár namáhavých kroků vpřed. Ravil jej pak chytil paží kolem ramen a pokaždé, když chlapec zase o něco zpomalil, jemně ho začal tlačit v před. Šli takto několik dlouhých minut, kdy už si Kless začal opravdu zoufat. Hodně se přemáhal, aby se vůbec pohnul, tělo jako kdyby bylo kus ledu.
„Už tam budeme. Tady někde už to je, vím to!“ Zakřičel Ravil a to mladíkovi trochu vlilo krev do žil. V duchu jen prosil, ať má pravdu, ať už se před nimi objeví vesnice a ať jim dovolí se schovat. Tolik už se chtěl zahřát.
Dál šli ještě pár minut. Konečně stromy před nimi trochu prořídli. Přistoupili o něco blíže a konečně i přes létající sníh spatřili několik přístřešků na okraji osady. Byli řešené stejně jako v Kakllahině vesnici, s dřevěným podbitím. Muži se zastavili, Ravil pořád držel Klesse kolem ramen. Tiskli se k sobě aby si alespoň trochu předávali teplo a rozhlíželi se, zda někoho neuvidí. V tomhle marastu ale nikdo vesnici nehlídal, všichni obyvatelé byli schovaní. Dávalo to smysl, jen blázen by v takovém počasí zůstával venku.
Bylo to podivné a nepříjemné. Jediné co bylo slyšet, byl silný hlas větru, jinak byla osada jako mrtvá. Nejen, že nezhlédli ani živáčka, ale ani do příbytků nebylo možné nahlédnout byť malou skulinkou. Vesničané museli přístřešky dobře zaizolovat, aby dovnitř nepronikala zima.
Rozhodli se, vstoupí za hranice a prozkoumají vnitřek osady. Stále se k sobě choulili a obezřetně dělali jeden krok za druhým, odolávali štiplavému větru a rozhlíželi se, zda přeci jen nepotkají nějakou stráž, či obyvatele.
„Musíme zkusit někam nakouknout,“ řekl Ravil, když bylo jasné, že je žádné uvítání nečeká. Ani vřelé, ani nepřátelské. Kless jen přikývl, nepromluvil, protože rty měl už úplně ztuhlé. Nato ho Ravil pustil a přistoupil k nejbližšímu obydlí. Chvilku přemýšlel co by měl vlastně říci, ale pak prostě zaklepal na dřevěnou kostru a čekal. Vchod zakrývalo plátno, přes které bylo ještě položené chvojí v takové vrstvě, že nepropustilo dovnitř ani vlhko, ani zimu. Přesto Ravil zevnitř slyšel hlasy, které po zaklepání rázem umlkly. To bylo všechno, co se stalo.
Muž tedy zaklepal podruhé a otočil se na Klesse. Ten zůstal stát na místě, krčil se a třásl se zimou. Jenže vchod do příbytku zůstával stále zavřený a uvnitř se neozývalo nic. Ravil už zvedal ruku, že zaklepe potřetí a promluví, když se látka pod vrstvou chvojí odhrnula. Jen maličko, na úzkou skulinku, ve které se objevila část tváře. Byl to muž, s nejistýma očima a černými vousy. Prohlédl si zmrzlého, promočeného muže a pak se zamračil. Ravil už chtěl promluvit, ale než to stihl, ozval se mužův hlas.
„Posílá tě pán?“ Zeptal se ostražitě, ne však zcela nepřátelsky. Spíše jako kdyby se bál. Ravil si setřel vlhkost z očí.
„Pán?“ Vyslovil nechápavě.
„Jsi lordův služebník?“ Trval na své otázce muž. Ravil zaslechl zevnitř další hlas, ale přes vichr nerozuměl co říká. Pak mu došlo, o co tu jde. Zavrtěl odmítavě hlavou.
„Nesloužím Ziyarovi, ptáš-li se na tohle. Jen hledám pomoc.“ Zakřičel přes další neutuchající poryv větru. „Mě a mého společníka přepadla bouře. Hledáme úkryt. Pomozte nám prosím.“ Žádal muže.
Mezera mezi kusy látky se však neotevřela. Ravil zahlédl světlo ohně, který uvnitř plápolal. Silně zatoužil ohřát si u něj promrzlé tělo, ale muž je dál nepozval. Výraz v jeho tváři se změnil, teď vypadal jaksi lítostivě.
„Tady nesmíte být. Běžte pryč,“ bylo vše, co nakonec řekl a zmizel.
„Ne, prosím! Jsme promrzlý na kost, nemáme se kde skrýt. Už je skoro noc, tu venku nepřečkáme, prosím!“ Vyhrkl muž ještě, ale otvor už byl zašněrovaný a nebyla šance, že by se na tom něco změnilo. Ravil zoufale kopl do podbití a otočil se ke Klessovi.
Ten se choulil v dřepu a dýchal si do rudých, promrzlých dlaní. Pak je zasunul pod paže a sklopil hlavu, aby mu do obličeje nelétalo tolik sněhu. Přítel k němu přistoupil, a jemně ho zvedl za ramena. Mladík nic neřekl, ale jeho pohled byl tázavý.
„Musíme to zkusit jinde,“ hlesl Ravil a všiml si mladíkova zoufalství. Sám měl ale pocit, že i kdyby obešli celou osadu, výsledek bude stejný. Snažil se nepanikařit a nepředstavovat si, že je ráno někdo najde zapadané sněhem a umrznuté. Situace nevypadala vůbec dobře. Už se setmělo a bouře snad jako kdyby ještě sílila.
Popošli pár kroků a vybrali další příbytek, na který se rozhodli zaklepat. Vše vlastně probíhalo stejně, až na to, že jakmile Ravil přiznal, že není jeden ze Ziyarových mužů, dotyčná stařena beze slova ihned zmizela uvnitř přístřešku. Ravil zaklel vztekem i zoufalstvím, ale zatím se nevzdával. Až po třetím pokusu, kdy mladý muž vykoukl, neuviděl černou uniformu a s nevybraným slovníkem je poslal pryč, Ravil pochopil, že teď jsou v opravdu ztraceni. Otočil se zpět ke Klessovi, který zůstal stát opět opodál a rychle k němu přispěchal.
Mladík už se neudržel na nohou. Klečel schoulený, hlavu téměř opřenou o zem a jeho tělo se strašlivě třáslo, v zoufalé snaze vyprodukovat nějaké teplo. Ravil poklekl vedle něj a snažil se ho zvednout, ale chlapec se nedokázal pohnout. V životě mu nebyla taková zima a už byl naprosto vyčerpaný.
„Vstávej, Klessi, no tak!“ Křičel muž a vítr mu bral slova od úst. „Takhle nemůžeš zůstat!“
Mladík ale dokázal jen trochu zvednout hlavu. „N-Ne-Nemů-žu,“ vydral ze sebe přes drkotající zuby. Ravil se ho znovu pokusil několikrát dostat na nohy, ale neúspěšně. I jemu docházely síly.
„Musíš! Musíme se někde schovat. Teď to nemůžeš vzdát, mysli přeci na své sestry,“ pokusil se chlapce rozpohybovat pro změnu s tímto způsobem. Kless nic neřekl a dál se jen choulil.
Zmínka o jeho sestrách ale nakonec zabrala, protože za pár okamžiků se začal pomalu, velice namáhavě zvedat. Ravil mu musel pomoct a když se mu konečně podařilo vstát, musel ho podpírat, ale to mu nevadilo. Důležité bylo, že to mladík nevzdal.
Teď ale museli rozhodnout, co dělat. Bylo jasné, že se musí rychle někam ukrýt, ale kam? Do příbytku je nikdo nepustí, to už jim bylo jasné a nic okolo, co by jim poskytlo úkryt tu nebylo. Mají jen poslední možnost.
Ravil pobídl mladíka a pomalu se rozešli. Nezbývá jim nic jiného, než se vrátit do lesa mezi stromy a zkusit postavit alespoň nějaký přístřešek. Tato možnost byla prostě čiré zoufalství a Ravil to věděl. Už byla tma, stále strašlivě foukalo, sníh nekompromisně nadále smáčel jejich už nasáklé oblečení. Teplota byla opravdu nízká a i kdyby se jim podařilo něco postavit, rozhodně to nebude dostatečné. Teď už nedokáží vybudovat přístřešek ve kterém by se zahřáli, natož kde by se usušili. V takovém větru a mokru se jim ani nepodaří rozdělat oheň.
A přesto muž dál nutil sebe i chlapce k pohybu. Bylo to prostě lepší, než se jen schoulit na zem a čekat, až umrznou. Kroky byly stále obtížnější a pomalejší. Kless teď na Ravilovi doslova vysel, oba se snažili přijmout co nejvíce z tepla toho druhého. Trvalo neuvěřitelně dlouhou dobu, než se opět dostali k přístřeškům na okraji vesnice. Minuli ten, u kterého se zastavili poprvé a Ravilem projel záchvěv hořkosti. Obešli ho a šourali se proti větru do lesa.
„Počkejte!“ Ozvalo se za nimi. Kless už vlastně nim moc nevnímal, dokázal myslet jen na to, jak strašná zima mu je. Ani Ravil nezastavil, sice něco zaslechl, ale myslel, že to byl jen zvuk větru. Nebo že už mu chlad dělá v hlavě bordel.
Volání se ale ozvalo znovu a to už se otočil. Vyjeveně koukal na onoho muže, se kterým poprvé mluvil. Byl zahalený od hlavy k patě, jednoduchý šál měl kolem úst a přes hlavu kapuci. Doběhl ke dvojici a neztrácel čas.
„Pojďte se mnou,“ vyzval je a hned se zase otočil zpět. Ravil tomu nemohl uvěřit. Že by nakonec měli štěstí? Neměl čas o věci příliš přemýšlet, naděje, že se ohřejí byla lákavá, takže pobídl Klesse a pomalu došli k muži, který se zastavil u vchodu do svého domova. Bylo vidět, jak je mu nepříjemné, stát venku v tom marastu, trpělivě však počkal až k němu dojdou. Hned nato zaklepal a kdosi začal rozvazovat šňůrky od plátna, aby mohli vejít. Muž rychle vklouzl dovnitř, dvojici cizinců pak popadli jeho a ještě cizí dlaně a doslova je vtáhli dovnitř, aby neunikalo teplo. Ravil, podpírajíc Klesse, zůstal stát na a rozhlédl se.

3

Příbytek si zvenku ani pořádně neprohlédl, takže byl teď překvapený. Byl poměrně veliký, dokonce o něco málo větší než vnitřek jeho chaty. Uprostřed pod dýmníkem plápolal oheň, který mu snad nikdy nepřipadal tak krásný. Dokázal příjemně vytopit celý prostor a byl to také zdroj světla, který odhaloval několik málo věcí, které byly uvnitř a řadu lůžek, které byly poskládány okolo stěn. Také ozařoval několik dalších tváří.
Krom muže, který je zavedl dovnitř, tu byla ještě zhruba stejně stará žena, zpod přikrývky na jednom z lůžek vykukovaly dvě dětské ušmudlané tvářičky a u ohně se na stoličce hřála už opravdu vetchá stařenka. Krom ní se všichni zkoumavě dívali na cizince, kteří stále postávali u vchodu. Muž si sundal kabátec a šál, zatímco žena ke dvojici přistoupila a zvedla ruce, aby jim pomohla sundat vaky. Ravil až teď pustil Klesse, který zavrávoral.
„Sedni si k ohni,“ pomohla mu spolu s Ravilem a usadili jej před plameny. „Musíte si sundat ty mokré šaty,“ prohlásila poněkud velitelsky.
„Moc vám děkujeme,“ ozval se Ravil, klekl si k mladíkovi a začal mu pomáhat v sundávání promočeného oblečení. Ten byl jako omámený, ale jak se postupně zahříval, lepšilo se to. Sám se pak svlékl jen do košile. „Bez vás bychom noc nezvládli.“ Žena jen mávla rukou a vzala dvě tenké přikrývky z lůžka, které jim podala.
„Jestli vás tu najdou, zima už nebude trápit ani nás,“ ozval se zachmuřeně muž, sedl si k ohništi a začal bafat dýmku. Pak se podíval na svou ženu. „Všechny nás zabijou,“ prohlásil hořce.
„Malku!“ Vyhrkla a kývla hlavou k dětem, v jasném gestu, že před nimi taková slova nesmí říkat. Ravil se zmateně podíval na dva chlapce, zachumlané pod přikrývkou. Byli ještě hodně malí, čtyři pět let, odhadoval.
„Jak to myslíte?“ Ozval se šeptem Kless, který se konečně dostával z té sněžné mlhy, která mimo tělo v posledních chvílích ovládla i jeho mysl. Choulil se teď v předklonu, stále se trochu třásl a vzhlédl k muži.
„Tak jak to říkám. Jestli vás tu Ziyarovi vojáci najdou, všechny nás popraví,“ v jeho hlase byl strach a hořkost, ne však nenávist. Nezdálo se, že by obviňoval cizince, že jsou kvůli nim v nebezpečí. Vypadal spíše nešťastný a bezmocný, což nebyl důsledek dnešního večera. Tohle trvalo déle.
„Chcete říct, že vaše vesnice je teď pod jeho nadvládou?“ Zeptal se Ravil, přestože odpověď už znal. „Ziyarovi muži jsou tady?“
Žena si povzdechla. „Je to už nějakou dobu, co nás napadli. Štěstí, že jste nezkusili tu velikou chatu, tam se teď střídají hlídky. Na místě by vás zabili.“ řekla a přistoupila ke stařence. Přehodila jí přikrývku přes ramena a pak si přisedla k dětem. Ponoukla chlapce, aby si lehli a láskyplně je pohladila po tmavých vlasech.
„Obchází tu hlídky, každý den ráno a večer. Někdy i nečekaně, třeba uprostřed noci,“ řekl Malk. V tu chvíli oba hosté pochopili, jak moc rodina riskuje, když je pozvala dovnitř. Nechtěli ani pomyslet, do jakých problémů by je tím mohli dostat. O to větší teď byla jejich vděčnost.
„Prosím tě,“ hlesla žena a znovu vstala. „Ti by v tomhle marastu nevylezli na krok. Jsou to líní, pohodlní idioti. Nic jiného, než dělat nám ze života peklo by nesvedli.“ Popadla dvě dřevěné misky a do každé nabrala z kotlíku nad ohněm. Pak je podala mužům, kteří s vděkem přijali. Už to bylo dlouho, co měli teplé jídlo a měli opravdu chuť. Pohlédli do misek a zarazili se.
Namísto plnohodnotného jídla, jim byla podána velmi řídká polévka. Spíše jen horká voda, ve které sem tam plaval kousek zelí a mrkve.
„Je mi líto, nic jiného nemám,“ řekla žena omluvně. „Co musíme sloužit Ziyarovi, skoro všechno nám vzali. Jídlo jsme museli odevzdat a teď dostáváme příděly, co nestojí za nic.“
Kless natáhl ruku a podal jí misku zpět. „To nemůžu přijmout,“ řekl. Styděl by se, kdyby ochuzoval rodinu i o to málo, co mají. „Už tak jste nám pomohli.“
Ravil přikývl a i on se pokusil příděl vrátit. Žena ale založila ruce v bok a zavrtěla hlavou.
„Kdybych vám to nechtěla dát, tak nedám. Tak toho nechte, musíte do sebe dostat něco teplého,“ téměř poručila. Ještě okamžik váhali až nakonec poslechli a začali usrkávat z misek. Měla pravdu, udělalo jim dobře, když jim teplá tekutina klouzala do žaludků. Ona sama pak vzala jejich oblečení a rozvěsila je na bydla nad ohništěm, aby šaty uschly. Pak se otočila ke Klessovi.
„Sundej tu košili, vždyť je také mokrá. Takhle se pořádně nezahřeješ.“
Mladík si přes ten rozdíl teplot, když vešli, ani neuvědomil, že na rozdíl od Ravila má i poslední svršek promáčený. Byl v tu chvíli tak rád, že je v teple, že dokázal vnímat jen rozmrzající končetiny a tváře. Sundal tedy košili a podal ji ženě, která se zarazila.
„Proboha, chlapče,“ vykulila oči, když spatřila jeho trup. „Kdo ti to udělal?“
Tělo měl plné jizev a ta největší, ta z popálení železnou tyčí, jako kdyby volala o pozornost. Vypovídaly o utrpení, které zažil a působili děsivě. Mladík si neuvědomil, jaký pohled na něj bude a rychle se zabalil do přikrývky, kterou jim předtím podala. Zastyděl se. Sklopil zrak a váhal co říct, až si nakonec řekl, že nemá smysl něco zatajovat.
„Ziyar,“ hlesl tiše.
Malk, který jeho jizvy také viděl, vykulil oči. „Ty jsi ho viděl? Tohle udělal on sám?“ Vyptával se nevěřícně. Pak se zamračil a vstal. „Co jste, k sakru zač?“
Ravil se napjatě díval na mladíka. Moc dobře věděl, jak je mu to celé nepříjemné a byl připraven zasáhnout, kdyby bylo potřeba. Kless stále seděl s hlavou sklopenou, trpělivě snášel pohledy manželů a Ravil si najednou vzpomněl, v jakém stavu byl, když ho našel. Bodlo ho u srdce jen u jeho vlastní vzpomínky, takže dokázal pochopit, jak strašně se musí cítit sám chlapec, který vše pocítil na vlastní kůži. Nemluvě o zranění, která nebyla vidět. K jeho překvapení ale Kless vzhlédl a promluvil.
„Byl jsem náčelník vzdáleného kmene, který byl napaden. Ziyar nás podvedl a můj lid téměř vyvraždil,“ mluvil tiše, ale pevně a Ravil si uvědomil, že se posunul dál. Bolest v něm zůstávala, ta nikdy nevyprchá, ale mluvit o tom takto otevřeně byla úžasná změna a muž byl najednou na chlapce pyšný. Je tak silný, pomyslel si, silnější než si sám myslí.
„Mne pak zajal a mučil. Přežil jsem jen díky Ravilovi,“ kývl hlavou k příteli, „bez něj už bych byl mrtvý.“
„To je strašné,“ špitla žena s upřímnou účastí. Posadila se vedle stařenky, dívajíc se na mladíka jí opět srovnala pléd na zádech. Babička dění okolo nijak nevnímala. Spokojeně se dívala do plamenů a hřála se. Její velmi vrásčitá tvář, papírová kůže seschlé tělo vypovídalo o výši jejího věku, musela být už opravdu stará.
„Co ale pohledáváte tady?“ Optal se Malk a znovu si napěchoval dýmku. Po vyslechnutí Klesse se jeho tón trochu zmírnil, už nebyl tak útočný. Přesto v něm bylo stále hodně pochyb a obav.
„Zůstalo několik přeživších, kteří utekli, mezi nimi i mé dvě sestry. Hledáme je.“ Odpověděl mladík a usrknul polévky.
„Jsme na cestě už několik dní. Ta bouře nás přepadla zcela nečekaně,“ dodal Ravil sedící vedle Klesse. „Nebýt vás, asi bychom tam umrzli. Teď víme, jak moc kvůli nám riskujete a ani nevíte, jak moc jsme vděční.“ Kless přikývl v souhlas. Opřel se o dřevěné podbití, v teple ho začínala přemáhat únava.
„Myslíte, že je najdete?“ Ozval se slabý hlásek jednoho z malých chlapců. Jeho mladší bratr už vedle něj usnul, ale on se teď díval svýma nevinnýma očima na cizince.
„Už máš dávno spát!“ Napomenula jej žena a dítě se schovalo hlouběji pod přikrývku. Pořád se ale tázavě dívalo na oba neznámé muže. V jeho dětské naivitě byla celá situace nejspíše jen zpestřením každodenního náročného stereotypu. Klessův příběh poslouchal jako pohádku, jejíž konec zatím nezná.
Mladík se na něj smutně usmál. Svou zvědavostí a nevinností mu připomněl Tobeho a teď zase píchlo u srdce Klesse. Vybavil si, díky tomuto chlapci, vzpomínky na milovaného bratra, který kvůli Ziyarovi tolik trpěl. V hlavě si nechtěně představil, jaká budoucnost asi toto dítě čeká a bylo mu z toho na nic.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se chlapce.
Dítě se nejprve podívalo na matku a otce, až pak promluvilo. „Levi.“
„Víš, Levi, nemám tušení, jestli je najdeme,“ připustil Kless a pak se zadíval chlapci do očí. „Ale nepřestanu je hledat, dokud budu dýchat a nepřestanu doufat, že se znovu setkáme. Dokud bude sebemenší naděje, nikdy to nevzdám,“ řekl dítěti jemně a zároveň odhodlaně.
„Staráš se o svého bratra?“ Zeptal se pak Leviho. Ten se posadil, trochu se nadmul a rázně přikývl, jako kdyby byl pyšný na svou pozici ochránce.
„To je dobře. Musí vědět, že se na tebe může spolehnout,“ poučoval ho mladík. Nedokázal odolávat vzpomínkám na Tobeho. „Já jsem bratra ochránit nedokázal,“ řekl teď o něco smutněji. Ravil ho poslouchal a nejradši by ho objal. Pořád cítí vinu za Tobeho smrt, musí to být tak ubíjející. Už chtěl říct, že to přeci není jeho selhání, ale Kless pokračoval.
„Ale ty to musíš zvládnout, kdyby se něco dělo, jasné?“ Zvedl na chlapce tázavě obočí a ten hrdě přikývl. „Myslím to vážně. Uděláme dohodu, ano? Velmi důležitou a závaznou.“
Levi se zvědavě natáhl, když začal Kless lovit ve svém vaku. Chvilku mu trvalo, než nahmatal co hledal a pak předmět sevřel v dlani. Namáhavě se, zabalený do přikrývky, zvedl a vyčerpaný se k lůžku, kde děti leželi, doslova přišoural. Pak podal chlapečkovi Amatinin náhrdelník. Dítě se na něj zkoumavě podívalo a pak pohlédlo do Klessovi unavené tváře.
„Tohle půjčím tobě a tvému bratrovi. Dávej na něj veliký pozor, má totiž kouzelnou moc, která vás ochrání, když budete spolu,“ řekl mladík velice důležitě, aby dodal svým slovům potřebnou váhu. Byla to hra, samozřejmě, ale vypadalo to, že klučina to bere velice vážně. Kless sám nevěděl, proč to dělá, snad doopravdy kvůli Tobemu. Nechtěl, aby oba chlapce potkal osud byť ze třetiny tak hrozivý, jako ten, co čekal jeho bratra.
„Slíbíš mi, že na něj budeš opatrný?“ Zeptal se Leviho a ten horlivě přikývl.
„Dobře. Nezapomeň, funguje jen, když budete spolu. Pak teprve má ochranou moc,“ usmál se na dítě a pak se vrátil na místo, kde těžce dosedl. Ravil se na něj usmál a položil mu ruku na rameno. I žena na něj přívětivě kývla a pak vstala, aby Leviho uložila. Šeptem mu popřála dobrou noc a nabádala ho ke spánku. Chlapec po pár minutách opravdu usnul, ještě předtím než se položil si na krk nasadil náhrdelník.
Dlouhou chvíli pak nikdo nic neřekl, jen žena, hned po synovi, pomohla i stařence na lůžko, kde rychle usnula. Kless mezitím začal usínat v sedě, opřený o stěnu přístřešku a i na Ravila padla neskutečná únava. Bouře venku nepřestávala, stále slyšeli hučení silného větru. Teď ale bylo oběma mužům konečně příjemně teplo a nepřáli si nic jiného, než spát.
Malk přiložil do ohně a všiml si, že cizinci začínají podřimovat. I přes prvotní nevoli mu začali připadat sympatičtí. Bál se, strašlivě se bál, aby na ně Ziyarovi vojáci nepřišli. Kdyby se tak stalo, bylo by to pro jeho rodinu katastrofální. A stejně teď, přes to všechno, cítil dobrý pocit a vděk, že ho jeho žena nakonec přemluvila, aby jim pomohli. To její hudrování ho vyhnalo do mrazu, aby je přivedl zpátky a nenechal je umrznout. Byla v těchto věcech mnohem odvážnější a mnohem méně si nechávala strachem odpírat vlastní empatii a lidskost. Mohl to mít ale někdo Malkovi za zlé? Takhle mizerně se cítil poprvé v životě, nikdy si jako muž nepřipadal tak bezbranný, tak k ničemu, jako teď, když vstávali a usínali v neustálé hrozbě. Žili teď jako psi. Byli nuceni pracovat do úmoru, neměli nic a jídla dostávali žalostně málo. Za zády jim neustále stáli vojáci, připraveni tvrdě trestat sebemenší prohřešek. Byli krutí a nelítostní, jako záminka k tomu, aby ubližovali stačil jeden pohled, co se nelíbil. Malk s tím nemohl nic dělat, nikdo z nich. Každým dnem slábli, nebyla jiná možnost, než se přizpůsobit a doufat, že další den rodina přežije pohromadě.
Ale pohled na muže mu teď zvláštně vehnal krev do žil. I přes strach se mu nakonec rebelské chování zalíbilo, snad proto, že to dokazovalo, že vojáci nejsou všemocní. Nakonec to snad i jemu samotnému pomohlo, alespoň na chvilku to přerušilo jeho mučednickou apatii.
Kless s Ravilem už byli hodně unavení. Usnuli v sedě, opřeni o stěnu, zabaleni do přikrývek. Mladíkova hlava spočinula na Ravilově rameni a oba teď spokojeně oddechovali. Tuto noc přežijí. Tentokrát bylo štěstí na jejich straně.