1

„Cože?“ Zalapal po dechu Ravil. Byl zmatený a zasažený jeho chladnými slovy. „Ale...ale proč?“
Kless si unaveně opřel čelo o dlaň. Tiše se rozplakal. Nedokázal se muži podívat do očí.
„Nic nechápeš!“ Promluvil mezi vzlyky. „Ničemu nerozumíš.“
„Tak mi to vysvětli. Máš pravdu, nerozumím tomu, vždyť,“ odmlčel se na okamžik a o něco tišeji pokračoval, „přece jsem se ti snažil jen pomoct.“
„Neprosil jsem se!“ Vyštěkl Kless. Nato se rozplakal ještě víc a teď už obličej zabořil zoufale do obou dlaní. „Nenávidím tě! Nenávidím, nenávidím...Proboha!“ Zajíkal se a Ravil stále nechápal. Až když znovu promluvil, došlo mu, o co tady jde.
„Měl jsem tam umřít,“ lkal stále zoufaleji do dlaní. Pak ruce rezignovaně spustil na zem, zaklonil hlavu a popadal dech mezi vzlyky. „Já chtěl! Chtěl jsem tam umřít!“ Bědoval a Ravil ho sledoval mlčky a s nesmírnou lítostí. Co strašného mu museli udělat, aby takhle mluvil? Aby takhle naprosto zlomili kdysi zdravého, silného mladíka, který byl plný nadějí a odhodlání?
„Zachránil jsi mě a já tě za to nenávidím!“ Zakřičel Kless, jako kdyby měl jeho zoufalství slyšet celý les a pak se zhroutil. Padl na bok, kde zůstal ležet a hořce, téměř nedýchaje, plakal.
Ravil absolutně netušil, co by měl teď dělat. Dotýkat se ho, aby se pokusil ho ukonejšit, zřejmě nemohl. Nebylo ani nic, co by mohl říct. Kless v sobě očividně nese strašlivou bolest, prožitek něčeho nepředstavitelně zlého a muž si nakonec pomyslel, že nejlepší bude, když alespoň něco z toho dostane ven. Musí to být pro něj nesmírně těžké, rád by mu pomohl, teď ale nemá jak. Může ho jen nechat, aby se vyplakal a doufat, že tím alespoň trochu vypustí ten tlak, co drtí jeho srdce.
Sedl si vedle něj a opřel se o stěnu. Seděl tam, poslouchal jeho nářek a čekal, až se chlapcova muka vyplaví ven. Nic jiného teď nezmohl.
Trvalo dlouho, než se trochu utišil, než jeho hlasité steny a vzlyky umlkly. Nakonec ho vlastní pláč unavil a on už jen ležel, schoulený na boku a netečně zíral do zdi. Rukama si objímal trup, kolena měl vytažená k bradě a už jen mlčky slzel. Ravil si všiml, že postupně utichl.
„Mrzí mě to, Klessi,“ řekl polohlasně a přerušil tím tíživé ticho. „Nevím sice, co všechno ti provedli, ale mrzí mě to.“ Dodal naprosto upřímně. Byl vlastně i zvědavý, ale vyptávat se rozhodně nehodlal.
Mladík se ani nepohnul, ani to nevypadalo, že by ho slyšel. Když potichu promluvil, Ravil na něj pohlédl.
„Není jiný způsob, jak to zastavit. Chci zemřít, protože jedině tak...mě to přestane pronásledovat…“ Šeptal těžce. „Už nemůžu. Už to prostě nejde vydržet,“ rozplakal se znovu.
„Já ti přeci pomůžu,“ ozval se Ravil ve snaze ho přesvědčit. Začal se opravdu bát, aby si Kless nakonec sám nějak neublížil, nepokusil se vzít si život.
„Nemáš mi jak pomoct,“ odvětil mu stručně. „Leda bys konečně vše ukončil. To udělat můžeš“
Ravil vytřeštil oči. Opravdu ho žádá, aby ho zabil? To nemůže být pravda. Co, do všech pekel, se tomu chlapci stalo?! Jen ta představa ho vyděsila a rozzlobila zároveň. Postavil se a zuřivě zakroutil hlavou.
„Klessi! Copak už jsi úplně zešílel? To nikdy neudělám!“ Dokonce rozrušením zvýšil hlas. To bylo tak překvapivé, že i mladíka to přinutilo k rázné odpovědi. Z posledních sil se opřel o paže a pohlédl na Ravila skrz prameny vlasů, co mu padaly do obličeje.
„Kéž bych zešílel! Kéž bych měl alespoň tolik štěstí!“ Zakřičel nejhlasitěji, jak mohl. Z úst mu dokonce vylétlo pár kapek slin. „Snad bych byl aspoň na chvilku zapomněl na to, jak mi před očima podřízli hrdla vlastních rodičů!“ Vyštěkl a Ravil se zarazil. Chtěl mu říct, že o tom nemusí slyšet. Jenže to už byl Kless v takovém stavu, kdy nemohl přestat. Nikdy nechtěl mluvit o tom, co se v hradu stalo, měl však pocit, že ho Ravil v podstatě donutil. Toužil po tom, aby muž pochopil jeho bolest, důvody jeho počínání a třeba tak nakonec souhlasí s ukončením všeho toho trápení.
„Zapomněl bych na to, že mě bili a mučili. Že mě ponižovali a hráli si se mnou,“ pokračoval nezastavitelně v přívalech slov, které už teď Ravil poslouchal těžce. Neodvážil se však mladíka přerušit, jen tupě zíral a poslouchal.
„Mému bratrovi bylo deset. Deset let! A já se tolik snažil, tak moc jsem si přál o zachránit,“ plakal vzteky, bezmocí i smutkem. Podíval se na Ravila uslzenýma, zlomenýma očima, „nedokázal jsem to. Nezvládl jsem Tobeho ochránit. Dělal jsem, co jsem mohl a udělal bych i víc. Nechal bych dalších deset chlapů, aby si se mnou dělali co chtějí, jen abych mu zachránil život!“
Ravilovi došlo, o čem teď mluví. O původu toho jednoho zranění. Pochopil postupně všechno.
„Stovky bych nechal…“ začal popadat dech, „aby...aby mě dál...já-“ hlas se mu ve vteřině zlomil. Paže, o které se opíral už nevydržely, podlomily se a on padl na zem, obličejem dolů. Omdlel.
Ravil se rychle sehnul a otočil ho na záda. Byl v pořádku, jen vysílený. Nedalo mu moc práce ho zvednout do mohutné náruče a položit na lůžko. Přikryl jej a myslel u toho na jeho tísnivá slova.
Teď už chápal. Dokázal pochopit, proč Kless říkal takové věci, o smrti a o přání zemřít. Už jen to, co udělali jeho rodině by stačilo. Jenže oni spoustu utrpení způsobili i jemu samotnému. Vybavila se mu zmínka o deseti mužích. Celý se otřásl a projela jím husí kůže. Jen pouhá představa, jak se na něm střídají, způsobují zranění, které na vlastní oči viděl, v něm vyvolala smíšené pocity žalu a vzteku. Jeden by byl příliš, ale deset…
Musel ven. Vyběhl z chatky, kde se snažil nabrat čerstvý vzduch do plic a uklidnit se. Tentokrát už to ale nedokázal. Nyní znal všechny souvislosti, co si spojil s nebohým tělem na vlastní posteli. Tolik utrpení už prostě nezvládl a přes veškeré přemáhání se nakonec sám rozplakal.

2

Chvilku mu trvalo, než se dal trochu do kupy. Pak se ale napomenul, že se nesmí takhle hroutit, on by teď měl být ten silný a být Klessovi oporou. Nesmí ho nechat, aby ukončil svůj život, nebo ho celý promarnil tím, že v temnotě duše už nikdy nezažehne světélko radosti. Cítil v srdci, že to nesmí dopustit, někde v sobě, snad kvůli jeho výčitkám, cítil ta toho chlapce zodpovědnost a nehodlal ji ignorovat. Musí vymyslet něco, pro co by měl žít.
Poplácal se po tvářích, jako kdyby vyháněl poslední zbytky svého zhroucení a vrátil se do chatky. Kless měl stále zavřené oči. Všechno ho to úplně vyčerpalo. Ravil ho nechal odpočívat a přešel k proutěnému koši s víkem, odkud pak vytáhl poslední košili. Tu na obvazy nepoužil a teď se hodila. Kless byl stále nahý a to muselo být nepříjemné. Bude mu příliš veliká, ale aspoň zahalí vše, hádal, že mu bude přinejmenším do půlky stehen. Prozatím postačí, než sežene něco, co mu lépe padne.
Jak ji držel, znovu si vzpomněl na matku a bývalý domov. Už je to tak dávno, co jej viděl naposledy, dlouhé roky. Její pláč, když ji opouštěl, na ten však nikdy nezapomene. Tehdy mu bylo šestnáct let, byl ještě dítě.
Zavřel prudce víko. Nechtěl vzpomínat, neměl na to náladu a vždy ho to rozesmutnilo. Jako kdyby toho nebylo samo o sobě dost. Zavrtěl hlavou, položil košili vedle Klesse a šel si raději najít nějakou práci, aby zaměstnal mysl i ruce. Bylo toho hodně, co dělat – musel naštípat dříví k ohni, vyplet další část záhonků a když zbude čas, dokončí proutěný košík.
Obvykle, čím horší náladu měl, tím lépe pracoval a dnes mu to šlo opravdu od ruky. Ani si neuvědomil, kolik času nakonec strávil s rukama v hlíně na zahrádce. Když vzhlédl, slunce už začalo zapadat, takže se šel omýt, rovnou nabral vodu a donesl ji dovnitř. Jako teď už pokaždé, se nejprve podíval na mladíka a zjistil, že je vzhůru. Na boku se díval ke dveřím, vypadalo to, jakoby čekal, až se Ravil vrátí. Když ale vešel, hoch nepohnul ani brvou. Muž k němu nejistě přistoupil. Vzal košili a podal mu jí.
„Tohle si můžeš obléct,“ řekl opatrně a cítil se nervozní, sám teď nevěděl proč. Možná proto, že ho osočil z těch věcí, nebo proto, že se bál, aby ho snad nějak...nevyplašil. „Promiň. Bude ti dost veliká, ale nic jiného nemám.“ Dodal omluvně a doufal, že z Klesse nevzejde další proud nenávisti. Stál tam, s rukou nataženou, podávajíc mu ten kousek oděvu a čekal. Nepříjemně dlouho, až mu to začalo být trapné.
Konečně mladík zvedl ruku a košili si vzal. Neoblékl ji hned, jen ji přitiskl na prsa a dál zůstal schoulený pod kožešinou. Zřejmě mu teď, v této pozici, bylo nejlíp a nechtěl se moc hýbat. Ravil přikývl a zaváhal, jestli si přisednout. Nakonec to udělal, opatrně a pomalu dosedl na kraj vedle chlapce a podíval se na něj.
„Klessi,“ odkašlal si a odhodlal se na něj promluvit. „Už to nesmíš dělat. Nesmíš mě už nikdy o něco takového žádat,“ řekl co nejvlídněji. Když hoch dlouho neozýval, směle pokračoval:
„Nedokážu si představit, jak moc jsi musel trpět. Jak hrozné to muselo být,“ mluvil dál a čekal na nějakou reakci, která nenastala. Kless jen klopil zrak a mlčel. „Ale nevěřím, že na celém světě už není nic, pro co by jsi měl žít.“ Řekl Ravil na rovinu. Když ticho převládalo, už to nevydržel a podíval se chlapci do tváře.
„Copak ti už opravdu nic nezbylo?“ Zeptal se ho naléhavě a opravdu tomu nechtěl věřit. Zoufale se snažil zasít v něm alespoň maličké semínko naděje, zárodek něčeho, co by ho mohlo hnát vpřed. „Cožpak není třeba nějaká šance, že by někdo z tvého lidu přežil?“
Tato otázka nejspíše zabrala, protože Kless zvedl zrak a opětoval mu pohled. Neřekl nic, ale už ho alespoň vnímal. A nemluvil jen proto, že se jeho mozek jaksi rozpohyboval a on si vzpomněl. Smrt jeho rodičů, trýznivý konec jeho bratra a jeho vlastní utrpení mu zastřelo mysl natolik, že úplně zapomněl. Bože, jak mohl zapomenout? ptal se sám sebe.
„Moje sestry,“ ozval se sotva slyšitelně. To už Ravil vstával, že ho nechá v klidu a zkusí s ním promluvit později. Teď se však tázavě otočil a znovu pohlédl na mladíka.
„Co jsi říkal?“ Zeptal se ho, protože mluvil tak tiše, že mu nerozuměl.
Kless, jako kdyby mu to uvědomění přidalo trochu sil, se zvedl na pažích do sedu. „Moje sestry,“ zopakoval hlasitěji. Stále nemohl uvěřit, že si na ně za celou dobu nevzpomněl. „Ty by snad mohly…“ zalapal po tom výhonku naděje. Byl však příliš tenký, než aby ho udržel a on zavrtěl hlavou. „Ne,“ vydechl těžce. „Nejspíš jsou už taky mrtvé. Byl by zázrak, kdyby dosud přežily.“ Připustil.
Nechtěl v sobě rozpoutávat něco, co bylo příliš nejisté a upínat se na to. Neslo to příslib jen další bolesti a zklamání a to už by nesnesl.
„Bolí mě hlava,“ řekl jen nakonec, když se mu opravdu roztočila. Opřel se o stěnu za lůžkem a zavřel oči. „Chci jen spát,“ hlesl rezignovaně.
Ravil to ale nemohl nechat jen tak. Jestliže je nějaká naděje, musí to zkusit. Celkem ho ta zmínka o jeho sestrách nabudila a měl prostě ve své povaze, myslet spíše pozitivně. Znovu se vrátil ke Klessovi.
„Proč si myslíš, že mohly přežít? Máš k tomu důvod?“ Zeptal se zaujatě. Nechtěl teď nechat mladíka usnout, chtěl slyšet, jestli je nějaká šance.
Kless se zavřenýma očima zavrtěl hlavou. Bránil se přesně tomu, o co se Ravil snažil. „Nech mě být,“ řekl namísto odpovědi.
Muž se rozhodl to ignorovat. Dál na něj naléhal. „No tak, Klessi. Jsou to přeci tvé sestry. Jestli je nějaká možnost, že přežily útok, je také veliká šance, že stále žijí, ne? Přežily? Klessi, přežily tehdy?“ Nedal se odbýt.
Chlapec si povzdechl. Pochopil, že je teď Ravil až příliš nabuzený, než aby ho nechal na pokoji. Dost ho to rozčilovalo, ale asi bude lepší mu teď odpovědět a snad bude mít pak klid.
„Vím, že přežily,“ rozhovořil se těžce, hlava ho opravdu bolela. „Ony a pár dalších žen a dětí. Tu noc se jim podařilo uprchnout skrytým tunelem u osady.“
Ravil pootevřel ústa a oči se mu rozzářily. „To je ale přeci skvělé! Vždyť...Klessi! No tak! To je báječná zpráva! Proč z toho nemáš radost?!“
Mladík otevřel oči a zpražil ho pohledem. Rozhodně se neradoval. „Protože znám své sestry,“ řekl chladně. Ravil nechápal, jak to myslí, on mu to ale hned vysvětlil. „Nikdy by nenechaly ostatní samotné. Cítili by povinnost se o ně postarat. Přemýšlej. Jak nápadná by byla skupina žen, dětí a starců, co se jen tak potuluje po lese? Ziyarovi vojáci prozkoumávali každý metr, každou skulinu lesa, aby je našli. Vím to, protože…“
Hlas se mu vytratil, když si vzpomněl, jak ho kvůli informacím o přeživších mučili. Jako kdyby znovu cítil každou ránu. „Ne, Ravile,“ sklopil zrak, „šance, že ještě žijí...vlastně žádná není.“ Řekl rezignovaně.
Tomu muž nehodlal věřit. Na rozdíl od Klesse se dokázal soustředit na to dobré. Nechtěl dopustit, aby se chlapec jen tak vzdal. „To jistě není pravda. Musíš přeci, někde hluboko v sobě věřit, že to tak není. Že jsou tam venku, spolu s dalšími. A možná doufají, tak jako by jsi měl ty, že se najdete.“ Přesvědčoval ho nenásilně a přesto to dokázal podat tak, že vůči tomu nemohl být Kless lhostejný. „Říkal jsi, že znáš své sestry a přitom jim tak málo věříš?“ Věděl, že našel tu správnou strunu a nepřestával na ni hrát. „Mají hromadu důvodů, proč být opatrné a věřím, že nejsou hloupé. Neznám je, ale ženy dokáží být silnější, než si dovedeme představit a ony mají silnou motivaci.“
Kless nevěděl, co na to říct. Shepel i Amat byly opravdu chytré a zodpovědné. A rozhodně neměly ve zvyku se vzdávat. Něco z toho, co Ravil říká, by přeci jen mohla být pravda, připustil si v duchu. Starost o ostatní ženy, děti a stařešiny je určitě, jak je znal, bude spíše posilovat. Přál by si, aby to tak vše bylo.
Jenže se toho na druhou stranu bál. Co kdyby začal věřit, že tam jsou, někde venku, živé a zdravé a nakonec zjistil, že to tak není? To by ho už nadobro zničilo. Riziko bylo tak velké, že ho podstupovat nechtěl. To raději nebude doufat, radši se pokusí smířit s tím, že už jsou ztracené.
„Snažíš se zbytečně. Chci abys toho nechal,“ řekl tiše muži a znovu zavřel oči. Hlava už mu třeštila tak, že měl pocit, že se mu rozskočí a byl unavený. Řekl to tónem, který byl dost výmluvný na to, aby si Ravil zklamaně povzdechl, neboť pochopil, že tak jednoduché to nebude. Možná i tušil, proč se Kless staví k celé věci tak odmítavě. Hádal, že má strach se na sestry upínat.
Dneska už s ním nepohne. To však neznamenalo, že by se vzdával. V žádném případě nehodlal tuto šanci promrhat, nakonec musí Klesse přesvědčit.
„Dobrá. Odpočiň si,“ řekl smířlivě. „Jen o tom přemýšlej, ano? Když ne kvůli sobě, tak vůli tvým sestrám. Představ si, jak by ony sami byly rády, že tě vidí,“ dodal ještě a vstal. Nemohl si pomoct, musel to říct. Pak si šel za svou prací a Klesse nechal v klidu. Už se k němu neotočil, takže nevěděl, že hoch otevřel oči a chvilku jej mlčky pozoroval. Přemýšlel o všem, co mu dnes Ravil řekl a sám v hloubi duše věděl, že alespoň zlomek z toho je pravda. Vybavil si tváře obou dívek a pocítil stesk. Tolik by jsi přál je zase vidět, mluvit s nimi. Byly si vždy hodně blízcí, celá jeho rodina. Kéž by měl odvahu tomu všemu uvěřit, kdyby jen měl sílu čelit tomu strachu. Moc si to přál, ale nebyl toho schopen. Byl příliš zlomený a nešťastný, než aby to dokázal.
Zavřel opět oči. Dnes už nechtěl na nic myslet. Jen spát.

3

Druhý den a ani ty následující o tom nemluvili. Ravil tehdy tu noc moc nespal. Hodně přemýšlel o tom, jestli se vyplatí na Klesse nějak tlačit, či čekat. Nemínil to nechat plynout, jen potřeboval tu správnou chvíli, aby se o tom znovu zmínil. Nakonec usoudil, že ze všeho nejvíce hoch potřebuje čas. Došlo mu, že je ještě příliš slabý a hlavně zdrcený na to, aby se posunul dál. Těžko může mít naději na nějaké vyhlídky, když zatím ani nedokáže vstát z postele. Takže to Ravil celé pojal jinak.
Dál se o Klesse trpělivě staral, který to zprvu vlastně odmítal. Nechtěl jíst, nechtěl, aby se ho dotýkal, prakticky nekomunikoval. Jak však dny pomalu ubíhaly, rány se hojily a čas plynul, dělalo se mu trochu lépe. Už neměl bolesti, zranění se zacelila a to udělalo hodně. Zbavil se postupně jedné z věcí, která ho velmi trápila a to mu přidalo trochu sil.
Jednoho dne se probudil a zjistil, že nic nebolí a on se může bez větších obtíží hýbat. To byla příjemná změna, která mu, po velmi dlouhé době, nepatrně zvedla náladu. Tehdy si konečně oblékl Ravilovu košili, do té doby ji měl jen položenou vedle a schovával se pod kožešinou. Zjištění, že se může bez větší námahy posadit bylo osvobozující a vlastně mu svým způsobem udělalo dobře.
Nebylo to tak, že by začal jásat, to rozhodně ne. Pořád trpěl nad ztrátou milovaných, pořád v měl v sobě to mučení a brutální znásilňování. To byly věci, kterým už nikdy neunikne. Nejhorší byly stále přetrvávající noční můry, kde se mu všechno vracelo. Přesto mlha trýznění jaksi prořídla, jako kdyby odstranil jednu vrstvu závoje a zrak se trochu rozostřil. Barvy světa kolem byly nepatrně, o maličko jasnější a měl pocit, že se mu lépe dýchá.
Téměř rituálně pomalu položil chodidla na zem. Bylo brzy ráno, sotva začalo svítat a kolem bylo ticho. Jen ptáci venku na stromech prozpěvovali. Podíval se na Ravila, který spal na zemi u ohniště, klidně a nerušeně. Sám nemohl tušit, že opět, téměř celou noc, probděl, aby ho konejšil před zlými sny.
Teď už si byl jitý, že to zvládne a postavil se. Nohy se mu znovu roztřásly, ale když se opřel o stěnu, dokázal je dostat pod kontrolu. Musel se přidržovat, célé tělo bylo ztuhlé. Pomalu udělal první krok. Pak druhý a další a další. Bylo to pro něj namáhavější, než by se mohlo zdát, ale zároveň to bylo jakési vítězství. Najednou už si nepřipadal tak bezmocný.
Podařilo se mu došourat ke dveřím. S heknutím je otevřel a opřel se ramenem o dřevěný trám, aby si oddechl. Zvedl hlavu, podíval se ven a byl přinejmenším překvapený.
Byl jeden z posledních teplých dní. Léto se pomalu chýlilo ke konci, ale ranní sluneční paprsky měly stále sílu a teď ozařovaly malou mýtinku, kde stála chata. Možná to bylo jeho podvědomí, co mu říkalo, že takové místo už nemusel nikdy spatřit, ale když se rozhlédl, zůstal v úžasu. Okolí chaty bylo překrásné. Tohle místo bylo jako z pohádky – pár metrů bez stromů, kde byla oplocená zahrádka s pečlivě obstaranými záhonky. Vedle nich rostla svěží tráva a za ní pak les, s košatými listnáči a mohutnými jehličnany. Slyšel ticho a zároveň klasické šumění lesa. V dálce zaslechl datla, jehož práce na dutině stromu se s ozvěnou nesla daleko a jemu to připadalo, jako nějaká lesní hudba. Stromy šuměly v mírném vánku a skrze paprsky slunce spatřil poletující hmyz. Z neznámého důvodu na něj toto místo působilo uklidňujícím, smířlivým dojmem. Bylo prostě krásné.
Zaslechl i tekoucí vodu a pomyslel si, že za rohem chaty, kam odsud nedohlédl, je jistě nějaký potok. Chtěl ho vidět a tak opatrně, bosý, jen v Ravilově veliké košili, vykročil ze dveří. Stále se opíral o stěnu příbytku, když došel za onen roh. S překvapením místo třpytivého potoka spatřil žlab, ze kterého tekl mírný proud čisté vody. Ta odtékala vykopanou strouhou kamsi mezi stromy. Kless takový systém dosud neviděl, ale přišlo mu to chytré.
„Dal dost práce, ale vyplatí se,“ ozvalo se za ním a on leknutím málem nadskočil. Podíval se na Ravila, který se protahoval a pak dlouze zívl. Vypadal tak bezstarostně. Když svěsil paže zpět k tělu, mírně se na Klesse usmál.
Kless mu úsměv neoplatil, ale uvnitř žasl nad mužovou vynalézavostí a prací. „Tohle všechno jsi udělal sám?“ Zeptal se potichu a opět se podíval kolem a pak i na samotnou chatu.
Ravilovi jeho zájem zalichotil, ale nejvíce byl rád, že s ním mladík mluví. V lepší náladě, než měl včera večer, založil ruce v bok a kývl.
„No jo,“ přitakal, jako by nic, „tahle chajda je nejspíš moje životní dílo.“ Zasmál se. Kless postřehl, jak téměř láskyplně, mimoděk, pohladil jedno z prken tvořící stěnu. Mohl se dál ptát na spoustu věcí, ale jedna ho zajímala nejvíce.
„Ale proč vlastně?“
„Jak to myslíš? Přeci abych měl střechu nad hlavou,“ smál se dál muž.
Najednou se chlapci zamotala hlava. Na první větší námahu už stál moc dlouho a byl stále slabý. Nohy se mu podlomily a upadl by, kdyby ho Ravil v čas nezachytil.
„Jsem rád, že se cítíš lépe,“ řekl jemně, když Klesse podpíral, „ale pro dnešek to stačí, co ty na to?“
Nečekal odpověď a ani se jí nedočkal. I tak byla změna v tom, že si Kless nechal pomoci a on jej držel, dokud ho neposadil na lůžko. Tam si mladík celkem rád vrátil, muž měl pravdu, když říkal, že pro dnešek už by měl odpočívat. Jen si úplně nelehl, místo toho opřel záda o stěnu a nohy natáhl před sebe. Dokonce se nechal od Ravila přikrýt.
„Vedeš si dobře. Ale nezesílíš, když nebudeš jíst,“ nadhodil opatrně muž. „Potěšilo by mě, kdyby sis se mnou něco dal. Alespoň trochu.“
Kless se zamyslel. Možná by mohl něco málo sníst. Hlad sice nijak zvlášť nepociťoval, ale z představy jídla už se mu nedělalo zle. Nějakou zvláštní setrvačností zapomněl na myšlenku, proč by vlastně měl jíst a pít, když nechce žít. Možná to bylo tím, že už ho nebolelo tělo, nebo tím, že dnes spatřil to krásné mírumilovné místo. Ale nejspíše proto, že dnes, alespoň na pár minut, aniž by si to uvědomil, nemyslel na to zlo, co se stalo. Jeho podvědomí pracovalo zřejmě mnohem více, než by tušil a pud sebezáchovy sílil, jak pomalu, přes to všechno, sílilo jeho tělo. Přikývl tedy.
„Jenom trochu,“ souhlasil nakonec a Ravila to potěšilo. Došel do spíže a nabral něco ze zásob masa a zeleniny. Vše pak rozdělil do dvou misek, které byly plné, jednu pak podal mladíkovi a přisedl si k němu.
„Říkal jsem jen trochu,“ hlesl Kless, zatímco se díval na plnou misku. Muž pokrčil rameny a už žvýkal první sousto.
„Sněz co sníš, nemusíš všechno. A pomalu, ať se ti neudělá zle, musíš mít žaludek scvrklý jak ořech.“
Kless vzal mezi prsty tvrdý plátek dobře sušeného masa. Nejprve k němu podezřívavě přičichl, jestli se mu z vůně neudělá špatně. Bylo to ale v pořádku a tak ždibec ukousl. Chutnalo mu, překvapivě a než se nadál, ukusoval další a další sousta. Ravil na něj nenápadně hleděl a musel se pousmát.
„Už nemůžeš?“ Zeptal se hocha po chvilce, když viděl, jak odkládá misku vedle sebe. Snědl sotva třetinu z celé porce, ale bylo to alespoň něco. Neměl v plánu ho nutit, snad bylo i dobře, že začíná střídmě.
„Mám pocit, že prasknu,“ přiznal Kless a pohodlně se opřel. Bylo mu poměrně těžko, ale musel uznat, že se cítí celkem dobře. Nejlíp za dobu, co je tady. Ravil na něm tu změnu zpozoroval a tak se odvážil zeptat:
„Pořád se na mě zlobíš?“ Otázal se směle, hlasem dost výmluvným na to, aby Kless věděl, že ho to mrzí. Chvilku mlčel, přemýšlel, co by měl vlastně odpovědět.
„Nevím,“ přiznal upřímně. „Vlastně ani nevím, jestli něco cítím,“ dodal po dlouhé pauze. „Nechci o tom mluvit. Nechme toho, prosím.“
Muž přikývl. Je nejspíš moc horlivý a Kless ještě potřebuje spoustu času, aby si urovnal myšlenky. Chápal to a v duchu si vynadal, že na něj tlačí. Raději se sebral a odnesl misky. Co nesnědli, uložil zpět do komory a nádobí pak opláchl ve džberu.
Zbytek dne probíhal v poklidu. Ravil se několikrát pokusil mladíka trochu rozmluvit, lehkou a nezávaznou konverzací, aby přišel na jiné myšlenky. Jeho jednoslovné odpovědi však prozrazovaly, že nemá zájem se bavit. Po celý den pak jen mlčky ležel a netečně zíral do zdi. Muž šel nakonec raději ven, kde se pustil do nějaké práce. Když pak nakoukl dovnitř a zjistil, že chlapec usnul, vydal se na lov. Zásoby byly ještě dostatečné, ale on byl radši, když měl jistotu, navíc už neživil jen sebe. Bylo zřejmé, že Kless bude jíst čím dál víc, což bylo v pořádku a on z toho měl radost. Také ale bude muset brzy odejít a musí obstarat dost jídla, aby tu Klessovi něco zůstalo a on sám měl po cestě co jíst.
Od Klesse se mu nechtělo a zatím to ještě nespěchalo, ale věděl, že musí. Za pár dní, kdy přesně se rozhodne podle toho, jak na tom chlapec bude, ale opustí domov a navštíví národy v okolí. Jedna z nejbližších osad byla vzdálená den cesty.
K takovým návštěvám se uchyloval opravdu jen zřídka. Za ty roky se mu jen párkrát stalo, že potřeboval něco, co si sám vyrobit nedokázal nebo nemohl. V takových případech se vydal za lidmi a prosil je o pomoc. Nikdy o potřebné věci nežebral, to by nedokázal. Dalo by se říci, že spíše obchodoval. Výměnou za předměty dával nejčastěji kožešiny ulovených zvířat, vydělanou kůži, nebo kosti, které se daly použít k výrobě. Ti lidé samozřejmě nic z toho, ve většině případů, nepotřebovali, protože sami lovili a kořist zpracovávali. Byli dobrosrdeční a rádi mu poskytli pomoc, on však trval na tom, aby si věci vzali. Nechtěl mít pocit, že jim něco dluží, prostě mu to připadalo správné.
Teď bude potřebovat oblečení pro Klesse. Sám ho zhotovit nedokáže a ani nemá z čeho. Doufal, že bude mít opět štěstí a výměnou za to, co má, mu nějaké darují. Zatím to ale nespěchalo, dokud Kless tráví většinu dne na lůžku, postačí mu košile.
Dnes neměl štěstí, žádné zvíře se nechytilo do pasti a když začalo slunce zapadat, vzdal to a odebral se domů. Nijak mu to nevadilo, zkusí to znovu zítra nebo další den, čas ještě má.
Když přišel, vše probíhalo stejně, jako poslední dny. Naštípal dříví, došel pro vodu, rozdělal oheň, něco málo pojedl. Nabídl i Klessovi, který byl vzhůru, ten však odmítl. A když už byla venku tma, rozložil si na zem kožešinu a ulehl.
„Nechci, abys ležel na zemi,“ ozvalo se najednou tiše. Ravil se posadil a podíval se na mladíka, který k němu byl otočený zády. „Zabírám ti místo už dost dlouho. Na zem si lehnu já,“ řekl Kless a pomalu se posadil. Ravila to překvapilo a zároveň potěšilo. Nechtěl ale, aby se slabý hoch válel po zemi.
„Je to dost velké, abychom se pohodlně oba vešli,“ nadhodil muž. „Pochopím, jestli ti nebude příjemné, když bych ležel vedle tebe. Na zem tě ale nepustím.“ Usmál se.
Kless se na něj podíval a vypadalo to, že přemýšlí. Pak se mlčky posunul ze středu lůžka na kraj.
„Nevadí mi to, jestli to nevadí tobě,“ řekl tiše. Ravil s úsměvem zavrtěl hlavou, zvedl se a pohodlně ulehl na kožešiny vedle mladíka. Oba měli dost prostoru a muž byl vlastně rád. Nepohodlí snášel velmi dobře, ale jeho postel byla přeci jen mnohem lepší. Mladík se nakonec beze slova otočil zpět na bok, zády k němu a zachumlal se pod kožešinu.
„Dobrou noc, Klessi,“ řekl Ravil a bylo to poprvé, co něco takového vyslovil. Připadal si při tom nepatřičně, ale chtěl to udělat a tak to prostě řekl. V odpověď nedoufal a ani ji, dle očekávání, nedostal. Nevadilo mu to, jediné co si přál bylo, aby měl chlapec lepší noc a netrápily ho zlé sny.
Oba usnuly zakrátko, byly unavení, protože se vlastně ani jeden každou noc pořádně nevyspal. Kless měl vždy noční můry a Ravil ho při každém probuzení konejšil. Ani dnešní noc tomu nebylo jinak.
Muž si povzdechl, když uslyšel již známé nářky a otevřel oči. Alespoň se nemusel zvedat, jen se otočil na bok a už zkušeně zašeptal tichá konejšivá slova. Tentokrát se Kless ale ne a ne upokojit. I přes Ravilovo šeptání sebou začínal házet stále víc, obličej plný strachu a bolesti, víčka pevně sevřená.
„Prosím...n-ne...Ne!…“ vycházelo mu z úst trhavě. Ravil se zamračil, když na něj stále mluvil, ale nepomáhalo to. Asi mu nezbude, než ho vzbudit, i když to se mu nechtělo. Pak ho napadla ještě jedna věc, kterou by mohl zkusit.
Lehl si na bok, čelem k mladíkovi a položil na něj svou mohutnou paži. Trochu jej stiskl, aby zabránil máchání jeho rukou, až ho nakonec v podstatě svíral v objetí. Dával mu své teplo, snažil se mu tak předat pocit bezpečí a možná i něhy. Chvilku ho svíral, až se za pár okamžiků Kless doopravdy zklidnil a zanedlouho už klidně oddechoval. To muže potěšilo.
Bylo v tom ale ještě něco jiného. Uvědomil si, že i jemu je ten dotyk příjemný ač mu přišel prakticky neznámý. Naposledy něco takového zažil, když ho jako malého objímala matka, to už je hodně dávno. Tušil, že Klessovi by se to jistě nelíbilo a on, že by to neměl dělat kvůli svému potěšení. Nemohl si ale pomoct, byl tak dlouho sám.
Ve skutečnosti to chlapci opravdu pomáhalo. Tu noc ho vzpomínky, zahalené do příšerných snů, přepadli už jen jednou. To se Ravil vedle něj probudil, otočený na druhý bok, zády k němu. Jak jej ale znovu objal, noční můra se vytratila. Oba dva tak, po dlouhé době, spali nerušeně, až do rána.

4

Ravilovi se nějakým zázrakem, v následujících dnech, podařilo vždy vzbudit před Klessem. Nemusel mu tedy vysvětlovat, proč se k němu celou noc tak tiskne. Mladíka by to jistě rozhodilo, kdo ví, jestli by na sebe jinak vůbec nechal sáhnout. Takhle to bylo lepší a aspoň se vyspali.
Kless si toho všiml. Že teď spí o trochu lépe, ráno se probouzel odpočatější a to mu trochu zvedlo náladu. Pořád to nebyla žádná sláva, ale začal s Ravilem o trochu více komunikovat a díky potřebnému odpočinku se stále rychleji zotavoval. Všechna zranění už byla zhojená, zůstala však spousta jizev. S tím se nedalo nic dělat. Hoch však postupně více jedl a také pomalu získal dostatek síly, aby se mohl bez problémů pohybovat. Nebylo to na žádné mimořádné výkony, i tak už se klidně procházel po chatě a sem tam i vyšel ven, nadýchat se čerstvého vzduchu.
Po duševní stránce na tom pochopitelně tak dobře nebyl. S tím Ravil počítal, tyhle rány potřebují mnohem více času a není jisté, zda se vůbec někdy dokonale zacelí. Musel ale uznat, že po tom všem, si mladík vede dobře.
Blížil se podzim. Letos se léto odchodu urputně bránilo a pořád bylo dost teplo, přesto už rána a večery chladly. Ravil seděl na lavici pod přístřeškem a dnešní podvečer bylo krásně, tak se rozhodl odpočívat. Sluneční paprsky zapadajícího slunce jako kdyby do sebe vpíjel a bylo mu dobře. Naslouchal klidným zvukům okolního lesa, opřel hlavu o stěnu a zavřel oči.
V tom zaznamenal stín, který jej minul. Podíval se a zjistil, že Kless tiše prošel kolem a mlčky se posadil vedle něj. V pouhé košili mu bylo chladno a tak se předtím zabalil do kožešiny, bosé nohy položil do trávy. Neřekl nic, vypadalo to, že se rozhodl užívat si klid stejně jako Ravil.
„Je tu krásně, že?“ Nadhodil muž a ani nečekal odpověď. Té se mu od Klesse dostalo málokdy. Prostě to jen tak prohodil. A vskutku, mladík vedle něj nic neřekl. Ravil se na něj koutkem oka podíval. Seděl tam, dlouhé prameny vlasů mu padaly do příliš bledé tváře, která už nejspíše nikdy nebude mít tu správnou, zdravou barvu. Na to si mladík prožil příliš. I tak teď působil jakýmsi klidnějším, možná smířlivějším dojmem. V jeho očích už nebylo tolik rezignace, když se mlčky díval okolo.
„Proč žiješ tady?“ Zeptal se nečekaně Ravila, po další chvíli ticha. „Myslím tím, proč nejsi se svou rodinou? Se svým lidem?“ Mluvil tiše, aniž by se na něj podíval.
Ravil nevěděl, co by na to řekl. Nechtělo se mu o tom mluvit a navíc měl pocit, že by to mohlo mladíka rozrušit. Jeho příběh nebyl veselý a rozhodně to nebylo něco, co by měl teď hoch poslouchat.
„Mám k tomu své důvody, to je pravda. Ale nechci ti je říkat,“ promluvil do ticha. Kless se však překvapivě nenechal odbýt.
„Proč?“
„Prostě ne. Nemyslím, že by jsi to chtěl slyšet.“
„Chci,“ řekl o něco důrazněji mladík. „Tehdy, když jsi nás vedl lesem, jsi říkal, že pokud se ještě někdy setkáme, povíš mi to, pamatuješ?“
„To byla jiná situace. Nevěděl jsem, co slibuji.“ Vymlouval se Ravil a naléhání už mu bylo velmi nepříjemné.
„Ale slíbil. Proč to neřekneš? Já už,“ na okamžik se odmlčel, „já ti řekl všechno.“ Dokončil mrzutě a pak nastalo protivné ticho, které za pár chvil znovu prolomil mladík.
„Musí být nějaký důvod, proč jsi tak dlouho sám.“
„Mám ho,“ připustil Ravil. „Nechci ho říkat, protože by jsi to stejně nepochopil, obzvláště teď.“
„Zkus to,“ vyzval ho Kless. Čím více se muž bránil, tím více byl zvědavější. A nemusel kvůli tomu myslet na své problémy, snad i proto se tak vyptával. „Řekni to.“
Ravil si povzdechl. Pochopil, že se chlapec nenechá odradit. Snad třeba dnes, ale dříve nebo později by se stejně zeptal znovu. Postavil se, založil ruce v bok a svěsil hlavu. Když promluvil, zněl tiše a odevzdaně a nedokázal se Klessovi podívat do očí. Ten jej mlčky pozoroval, zachumlaný do kožešiny. Když pak muž konečně promluvil, strnul po jeho slovech a nevěřil tomu, co slyší.
„Ty jsi o otce přišel a drtí tě to. Já toho svého zabil vlastníma rukama.“