1

Kless měl tři sourozence. Starší sestru Shepel, které bylo už přes třicet let a doufala, že se konečně se svým milovaným mužem, konečně dočká vytouženého dítěte.
Pak se narodil Kless a bylo jasné, že on bude ten, kdo v budoucnu lid povede. Dívky tuto povinnost nepřebíraly, i když jim status náčelníkovi dcery dával jisté postavení v komunitě, stejně jako jejich manželkám. Lidé se za nimi obraceli, potřebovali-li pomoc, vyslyšet, poradit. Věděli, že když se nemohou obrátit přímo na svého vůdce, mohou se opřít o další členy jeho rodiny a ti jim budou také nápomocní. Samal i Shepel měli rádi a vážili si jich obdobně jako náčelníka a Klesse.
Mladíkovi teď bylo dvacet pět let. Nebyl možná tak urostlý, jako třeba Elba, ale jeho štíhlá postava byla hbitá a byl v celém klanu nejlepším bojovníkem. Měl hezkou tvář, možná až moc jemnou, na to, jak dobré měl bojové dovednosti. Měl dlouhé vlasy po bedra, podobně jako většina mužů a krásné oči, zbarvené do modra. Byl chytrý, vyspělejší, než ostatní mladíci jeho věku. Možná tím, že byl od malička připravován na svůj životní úkol. Jeho lid ho měl rád, protože mu nechyběla empatie, odpovědnost a ochota. Nikdo, snad krom jeho otce, nepochyboval, že bude dobrým náčelníkem.
A pak tu byli ještě dva sourozenci – patnáctiletá Amat, která už měla na vše svůj názor, který dávala vzdorně a důležitě najevo, jak už to v tomto věku bývá.
Poslední byl desetiletý Tobe. Tichý a přemýšlivý hoch, který nikdy nikomu nic neodmítl. Všichni se měli navzájem rádi, ale Kless a Tobe mezi sebou měli o něco zvláštnější pouto. Chlapec ke svému bratrovi směle vzhlížel, byl pro něj vzorem a rád s ním trávil čas. Byl pro něj tím nejbližším a vždycky byl nadšený, když mu Kless nabídl, že spolu půjdou třeba na ryby, nebo ho vyzval, aby mu pomohl s prací. Byl rád za každou chvilku, co spolu strávili a i Kless na něj nedal dopustit.
Na ty všechny a na Elbu mladík pomyslel, když seděl v náčelníkově příbytku a přemýšlel, jak se vypořádat s neblahou Předpovědí.

2

U ohně teď bylo zadumané ticho. Mladík zíral do plamenů a přemýšlel, když se na něj otec podíval. Nepozval ho k ohni jen tak, chtěl ve skutečnosti vědět, jak si jeho syn poradí, když nastane problém. On sám měl stále poslední slovo, ale už jen na pár dní a tohle byla jedinečná příležitost vyzkoušet, jak si budoucí náčelník povede.
„Co bychom měli dělat?“ Vytrhl syna z myšlenek. Mladík se na něj podíval, nejdříve nemohl uvěřit, že se ho otec ptá na názor. Pak znovu sklopil oči k plamenům.
„Měli bychom vyslat posla,“ řekl tiše. „Někoho, kdo promluví s ostatními kmeny, abychom měli jistotu.“
Na to se jeho matka v sedě napřímila. Zamračila se na něj. „Nevěříš snad Předpovědi?“ Osočila ho a podívala se na šamanku. Doufala, že se jí snad svými pochybnostmi nedotkl, byla to velice vážená žena.
„Ne!“ Ohradil se rázně. Neměl v plánu nikoho urazit. Zároveň však věděl, že si musí stát za vlastními slovy, nemůže couvnout jen kvůli ješitnosti jedné stařeny. Otočil se k šamance a mírně se v sedu uklonil, aby dal najevo pokoru před jejími schopnostmi. Žena, jako kdyby byla nad věcí a chápala, se mírně usmála.
„Rozhodně neberu Předpověď na lehkou váhu,“ promluvil důrazně. „Ale vyvolávat paniku by ničemu nepomohlo. Víme, že hvězdy častokrát mluví v hádankách, takže potřebujeme přesně vědět, na čem jsme, než budeme lid děsit. Vyslat někoho, kdo uvidí na vlastní oči co se děje je v tuto chvíli nejlepší.“
Podíval se tázavě na otce, ten však nic neřekl a nehnul ani brvou. Zato se znovu ozvala Samal. Nebyla zřejmě spokojená s tím co slyší. Teď si ještě mohla dovolit nesouhlasit, nebo syna zpochybňovat, ale to se za týden změní.
„Takže tvůj plán je nedělat nic?“ Otázala se příkře. Zavrtěl hlavou a dotklo se ho, že o něm takto smýšlí, jako by neměl v hlavě rozum.
„Samozřejmě, že ne, matko!“ Ohradil se znovu a opět se otočil k otci. „Promluvil bych s muži, kteří umějí bojovat a požádal bych je o mlčení, aby neměli ženy a děti obavy. Sám je budu cvičit každý den po soumraku, aby se dostali do formy a byli připraveni.
Osobně pak také zkontroluji tunel do a zařídím případné opravy. Až bude v pořádku, dáme do jeskyně něco ze zásob. To vše, dokud nezjistíme víc.“ Dokončil své návrhy a čekal na náčelníkovu odpověď.
Samal to zřejmě stačilo, protože už neřekla ani slovo a stejně nedočkavě se podívala na svého muže. Ten ještě chvíli přemýšlel, než vyřkl poslední rozhodnutí. Kless byl celkem napjatý, zda jeho plán neoznačí za hloupost a víc než kdy jindy si přál, aby se otci zavděčil.
„Ještě dnes vybereš muže, který se vydá na cestu,“ řekl konečně a mladíkovi se ulevilo. Možná to v tuhle chvíli nebylo nejvhodnější, ale byl na sebe trochu pyšný, že otce uspokojil. „Ještě před svítáním ať odjede do nejbližší vesnice. Pokud tam nic nezjistí, pojede dál, dokud nedostane informace, které by jasně říkaly, zda se máme připravit na nebezpečí. Ty mezitím dělej, jak jsi říkal: cvič muže a postarej se o příchod do jeskyně.“
Kless přikývl. „Povím jim, kdyby se ostatní přeci jen ptali, aby řekli, že pomáhají s přípravami na oslavu.“
„Chcete stále pořádat Předání? Za takových okolností?“ Optala se mladíkova matka nevěřícně.
„Už je stanoveno. Zrušíme-li slavnost, vyvolá to otázky a nepokoje,“ odpověděl jí tentokrát stařec a ušetřil tak Klesse, který by jí podával stejné vysvětlení. Pochopila a přikývla. Pak už nikdo nic neříkal.
Šamanka se namáhavě postavila. „Půjdu,“ řekla jen, mírně se uklonila a ostatní jí se s ní rozloučili. Na to se i Kless zvedl. Teď už nebylo co by probírali. Navíc, tento den byl náročnější, než původně čekal a on byl unavený. Stejně jako stařena se rozloučil mírnou úklonou a měl se k odchodu, když ho zastavil otcův hlas. Otočil se k němu.
„Nezapomeň určit posla, než půjdeš spát,“ řekl a Kless přikývl. Byl trochu zklamaný, že už od náčelníka víc neuslyší, otec ho ale velice překvapil, když o něco tišeji dodal: „Učil jsem tě dobře, synu. A teď běž.“
Kless zjihl, když to uslyšel. Taková slova mu otec ještě neřekl a i přes tu strohost věděl, že je to největší pochvala, které se mu od něj může dostat. Z příbytku najednou vycházel plný sebevědomí a pocitu zadostiučinění, že se jeho snaha vyplatila a že mu otec věří. Víc si nemohl přát.

3

Ještě ten večer, byť unavený, se rozhodl, kdo bude poslem. Chtěl někoho rychlého a spolehlivého a tak mu samozřejmě na mysl jako první přišel Elba. Nerad, jej vysílal na cestu, která bude dlouhá několik dní a nejspíše i nebezpečná, dalo by se říci, že už teď se o něj bál. Ale momentálně šlo o bezpečí celého jeho lidu a tak museli jít city stranou. A neposílal by ho, kdyby si nebyl jistý, že to zvládne.
Přes noční osadu, osvětlenou několika loučemi, se vydal přímo k jeho příbytku. Ten byl mnohem skromnější, než náčelníkův, ale poskytoval vše co měl. Uvnitř hořel malý ohýnek, takže mladík předpokládal, že přítel bude uvnitř. Malinko poodhrnul závěs a nakoukl dovnitř.
„Můžu?“ Zeptal se muže, který seděl u plamenů a cosi spravoval na svém luku. Vzhlédl a s úsměvem přikývl. Kless se posadil k němu a povzdechl si. Elba se naklonil a letmo jej políbil, to si v soukromí přístřešku dovolili.
„Co se děje?“ Optal se, když si všiml milencova zachmuření.
„Nemáš něco k pití?“
Elba přikývl, došel k jednoduchému proutěnému koši a vylovil z něj kožený vak, naplněný tekutinou a dva dřevěné kalíšky. Do obou pak nalil medovinu, obohacenou o lesní plody a muži si přihnuli. Klessovi se do hovoru moc nechtělo a tak požádal ještě o doplnění.
„Mám pro tebe úkol,“ řekl konečně a opět vypil všechen obsah naráz. Elba se usmál.
„To zní záhadně. O co jde?“ Zeptal se vesele, jako by mu Kless navrhoval nějakou hru.
„Nesměj se. Není to žádná legrace,“ poznamenal stroze mladík. „Musíš za hranice. Do sousední osady, možná i dál.“
To už se muž přestal smát. Dlouhá léta nebyl k návštěvě jiného kmenu důvod. Jestli je to teď nutné, musí k tomu být vážný důvod.
„Tak mi řekni, o co přesně jde,“ vyzval Klesse. Ten si znovu povzdechl a pak mu vysvětlil situaci a cíl jeho úkolu. Neříkalo se mu to lehko, obzvláště Elbovi. Když mu sdělil, co musí udělat, chytil jej za dlaň a pevně ji stiskl. Zadíval se mu omluvně do očí.
„Věř mi, prosím, že ty jsi poslední člověk, kterého bych chtěl vystavit takovému nebezpečí. Ale vím moc dobře, že ty dokážeš tenhle úkol zvládnout nejlépe. Jsi silný, chytrý a na koni nejrychlejší.“ Obhajoval své rozhodnutí.
Elba se zasmál. „Nemusíš se mi přeci omlouvat, Klessi,“ uklidňoval ho. „Vlastně mi docela lichotí, že sis mě vybral. A nemusíš se bát, jistě budu v pořádku a vrátím se brzy.“ Pohladil ho po tváři.
Kless při tom doteku zavřel oči. Ulevilo se mu, že to Elba bere takto, ale stejně se o něj bál. „To doufám,“ zašeptal.
„Na slavnost budu určitě zpátky.“ Přislíbil mladíkovi a opět se nahnul pro polibek, tentokrát mnohem hlubší. Líbali se, až se muž odtáhl a zašeptal:
„Zůstaň tu dnes v noci se mnou,“ požádal mladíka a ten se zatvářil překvapeně. „Prosím. Jestli mám být tak dlouho pryč…“
Kless se ušklíbl. „Snažíš se mě citově vydírat, abych se s tebou tady vyspal?“
Elba předstíral, že se zamýšlí, pak se usmál. „Ehm...Jo. Přesně tohle teď dělám,“ zasmál se. Kless se k němu na okamžik přidal, ale měl pochybnosti. Chtěl by být s ním, ale nebyl si jistý, jestli chce riskovat. Muž si všiml jeho rozpaků a pohladil ho po zádech.
„No tak, neboj se. Už je pozdě a skoro všichni už spí. Budeme potichu a ráno stejně musíme vstát před svítáním, abych vyrazil co nejdříve,“ nadhodil argumenty a Kless musel přiznat, že jsou přesvědčivé.
Doposud si na něco takového netroufli, ale mladík musel uznat, že představa, že stráví noc spolu a ráno se spolu i probudí, byla krásná. Směle tedy přikývl.
Elba uhasil oheň, aby zůstalo žhnout jen pár uhlíků a zalehli na jeho lůžko, travou a mechem podestlanou látku, překvapivě pohodlnou. Takto jejich lidé spávali po generace. Kless byl pořád tak nějak ve střehu, ale dávali si dobrý pozor a byli tiší. Tu noc se spolu krásně a romanticky pomilovali.

4

Když vstali, bylo venku šero a osada ještě spala. Ani jednomu se nechtělo ze vzájemného objetí, ale věděli, že musí Elbu vypravit na cestu. Vydrápali se tedy tiše, ještě zívajíc z jeho přístřešku a dali se do práce.
Elba šel připravit koně a Kless mezitím došel do Spíže, jakého si centrálního skladu, kde měla vesnice uchované erární zásoby všeho možného. Vzal tam vše, o čem si myslel, že by mohl přítel potřebovat, tedy jídlo, několik šípů pro jeho luk, prázdný vak na doplnění vody a kožešinu, aby měl na cestě na čem ulehnout. Bojovou sekeru, typickou zbraň pro jejich národ brát nemusel, tu měl každý bojeschopný muž u sebe a většinou se dědila v jednotlivých rodinách.
Zásoby pak sbalili do velikého koženého vaku a Elba byl připraven vyrazit.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptal prosebně Kless, když přišla chvíle na rozloučení. Stáli u koně, muži už zbývalo jen nasednout. Jeho přítel se rozhlédl, pro jistotu, aby se ubezpečil, že osada stále spí. Pak se dlouze a pevně objali, nakonec mladíka políbil na čelo.
„Dám. Neboj se o mě. Brzy budu zpět,“ řekl a neochotně se pustili. Nasedl na koně a bez dalšího slova zvíře pobídl. Naposledy si zamávali, než jezdec zmizel mezi stromy a Kless zůstal osamocený stát na místě. Ještě chvilku se díval do bodu, kde jeho milovaný zmizel a přál si jediné: aby se vrátil v pořádku a s dobrými zprávami.
„Kam odjel?“ Ozvalo se do ticha a Kless leknutím málem nadskočil. Otočil se a spatřil svého bratra, jak se dívá směrem k místu, kde Elba zmizel.
„Musí něco zařídit. Proč nespíš? Na vstávání je ještě dost brzy.“
„Musel jsem s pískem. A pak už jsem nemohl usnout. Amat poslední dobou strašně chrápe,“ postěžoval si chlapec a pak se podíval bratrovi do tváře. „Tváříš se, jako by jsi měl břichabol. Proč se o něj tak bojíš?“ Kývl hlavou směrem k Elbově odjezdu. Kless se pozastavil. Jeho bratr byl opravdu, někdy možná až moc, všímavý. Tichý pozorovatel.
„Já se o něj přece nebojím, ty mudrlante,“ zabručel Kless, ale na chlapce se usmál. Položil mu dlaň na hlavu, rozcuchal mu vlasy a mírně do něj strčil. Škádlivé gesto, které starší sourozenci dělávají.
„Už máš připravený luk na dnešní cvičení?“ Zeptal se mladík úkosem, přestože odpověď mu byla celkem jasná. Tobe zavrtěl hlavou a odfrkl si. Mladík věděl, že tyhle věci nemá rád – civičení v boji, v lukostřelbě, učení lovu a vlastně většinu věcí, které musel jako chlapec dělat. Nebavilo ho to a upřímně, nikdy mu to ani moc nešlo. Jenže na rozdíl od dívek, které se měly tyto záležitosti dobrovolné, pro něj to byla povinnost, jako pro všechny chlapce.
Tobe by mnohem raději věci kolem sebe zkoumal a studoval je. Rád pozoroval ptáky, sbíral s matkou byliny a poslouchal o jejich účincích, zajímal se o svět spíše teoreticky a přemýšlel nad ním. Kless věděl, že nikdy nebude jako ostatní muži ve vesnici, ani až dospěje. Neměl k tomu vlastně ani fyzické predispozice. Chlapec byl drobný a hubený. Zato ale velmi chytrý.
„Poslyš, Tobe,“ řekl najednou Kless a podíval se na klučinu. „Není to tak dávno, co šamanka říkala, že přišel čas, aby vybrala a určila svého nástupce. Snad bych se jí o tobě mohl zmínit, jestli bys chtěl?“ Navrhl mu. Tobovi se rozzářily oči a jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu. Jeho samotného už několikrát napadlo, že by se rád vydal tímto směrem. Dostat se do jejího učení by znamenalo zkoumat zemi i hvězdy, zjistit jak mluvit s přírodou a v neposlední řadě se zbavit těch otravných povinností, které teď musel plnit.
Už chtěl horlivě přikývnout, záhy se ale zarazil. „Děkjuju ti, to by bylo úžasné,“ řekl, ale byl opravdu dost chytrý na to, aby z toho neměl dobrý pocit. „Byl bych moc rád. Ale takhle by to nebylo správné. Jestli by si měla šamanka zvolit nástupce, měla by si ho vybrat sama. Ona ví nejlépe co by měl splňovat.“ Prohlásil i když bylo vidět, že musel sám sebe přemoct. Mladík ho poslouchal a musel uznat, že má pravdu. Zároveň byl na bratra moc hrdý, že k věci přistupuje tak zodpovědně a dospěle.
„Myslím, že to, co jsi teď řekl, je už samo o sobě důvodem, proč by si měla vybrat tebe,“ pochválil ho a chlapec se usmál.
„Tak pojď. Pomůžeš mi zkontrolovat Spíž, zjistit stav zásob,“ vyzval pak Tobeho. Ten spokojeně souhlasil a spolu se vydali do práce.

5

Kless počítal snad každou minutu každého dne, co se Elba nevracel. Snažil se nepůsobit nervózně a soustředit se na svou práci, ale šlo to jen těžko. Nejen že doufal v dobré zprávy ohledně předpovídaného nebezpečí. Přál si, aby se muž vrátil a sdělil jim, že se nemusí bát. Ale hlavně se mu hlavou honily myšlenky na veškerá možná nebezpečí, na které by mohl jeho přítel narazit. Nebezpečná zvířata, poustevníci, žijící v lesích sami a známí svými kletbami a i o některých klanech se vyprávělo, že své území hájí až příliš důsledně.
A pravdou bylo, že Klessův národ, stejně jako mnoho dalších, neznal daleké okolí lesa. Nebyl k tomu důvod. Každá z vesnic nějak brala v potaz nejbližší sousedy, ale dál jejich mapy zůstávaly prázdné. Každá z malých národů si žil nezávisle na druhém, každý byl samostatný a hrdý, proč by se zajímal o druhé. A taková hrozba, jaká se teď údajně vynořila, že by někdo chtěl z těchto hrdých lidí udělat své poddané a spojit je v jednu nesvobodnou říši, ještě nikdy nenastala.
Kless tedy nemohl ani tušit, jaké všemožné nebezpečí může Elbovi hrozit, vydá-li se za hranice sousedního kmene. Tolik si přál, aby se v pořádku vrátil.

Dočkal se. V předvečer slavnosti, vlastně už byla skoro noc. Všechny přípravy byli dokončené, lidé byli natěšení. Kless mezitím udělal vše, o čem mluvil na setkání po Předpovědi. Začal každý den cvičit muže, zkontroloval a opravil tunel.
Ten byl vybudován před desítkami let, když tehdy obyvatelé osady objevily vchod do rozhlehlé jeskyně nedaleko hranic. Vesnice se nacházela poblíž srázu na jehož dně tekla řeka. Několik mužů zrovna lovilo na jejím břehu, pod osadou.
Přirozený vchod dovnitř jeskyně byl přírodou dobře maskován a tehdy jej lovci odhalili jen náhodou, když dovnitř vklouzla jejich kořist. Byl porostlý množstvím popínavých rostlin a pro letmé oko nezjistitelný. Když se lovci prosekali dovnitř, popošli pár metrů úzké kamenné uličky, najednou se před nimi rozprostřel široký prostor jeskyně. Byla obrovská a dokonce zde vyvěral slabý pramen vody. Když o svém objevu pak vyprávěli svému tehdejšímu náčelníkovi, nařídil, aby se několik průzkumníků vrátilo zpátky s loučemi a prostor řádně prozkoumali. Ukázalo se, že je to dobrý nápad.
Skupinka co měla za úkol jeskyni prohlédnout, po několika metrech, kdy se nořili do jejích hlubin, narazili na přírodní tunel. Vedl daleko a neustále se mírně zvedal, stoupali vlastně pozvolna skrze sráz, až narazili na jeho konec. Bylo ale jasně rozpoznatelné, že už nejsou hluboko pod vesnicí, nýbrž blízko její úrovně. Po další poradě se rozhodli kopat dál směrem a úhlem, jakým vedl tunel a práce nakonec překvapivě netrvala ani den. Za několik málo metrů se dostali na povrch a nadšeně zjistili, že vyústili pár kroků od hranic osady.
Tehdejší náčelník neponechal nic náhodě. Tunel byl vlastně hotový a přímá cesta do jeskyně potřebovala jen pár úprav. Pro jistotu jej vyztužily a vesnice tak rázem měla přístup k místu, kde by se obyvatelé mohli schovat, nebo na pár dní ubytovat, kdyby se stalo něco zlého. Tehdy by je nenapadlo, že by šlo o nebezpečí přepadení. Jeskyně měla sloužit jako azyl kdyby v osadě vypukl například požár, nebo se ženy a děti mohli ukrýt, kdyby zaútočila smečka vlků.
Nyní Kless zkontroloval a zadal malé úpravy, aby se slabší obyvatelé měli kam evakuovat v případě napadení. Ta myšlenka byla zprvu absurdní a nepříjemná, ale museli být připraveni a tohle bylo dobré řešení.
Teď ležel unaveně ve svém přístřešku. Byl to náročný den a on byl unavený. Zítra se stane oficiálně náčelníkem. Vůdcem svého lidu.
Za normálních okolností by se nejspíš těšil a byl nedočkavý. Jenže teď se mu myšlenky draly úplně jiným směrem. Přál by si mít Elbu vedle sebe, pocítit úlevu, že je v pořádku a také si přál, aby byl na slavnosti a přinesl dobré zprávy. Se vším tím v hlavě ho začal přemáhat spánek a on zavřel oči. Dokonce už začínal pravidelně oddechovat, jak jej těžký den plný příprav přemohl, když se látka u vstupu odhrnula a dovnitř vešel statný muž.
„Klessi,“ promluvil a mladík překvapeně otevřel oči. Zamžoural a pak uviděl, jak si k němu přítel s mírným úsměvem sedá. Vymrštil se do sedu a láskyplně se mu vrhl kolem krku.
„Jsi zpátky!“ Zajásal tiše a mužovi paže jej pevně sevřely. „Jsem tak rád…“ vydechl mladík a nemyslíc na nic jiného Elbu políbil. Když se odtáhl, důkladně si ho prohlédl.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se a muž se mírně usmál. Přikývl.
„V naprostém. Cesta byla náročná, ale žádné komplikace,“ řekl.
„To je dobře,“ ulevilo se Klessovi, ale ještě zbývala ta hlavní věc, na kterou se musel zeptat. Chytil muže za ruku a podíval se mu do očí. „Elbo. Zjistil jsi tedy něco?“
Jeho úsměv pohasl, celý jeho výraz se rázem změnil. Povzdechl si a zadíval se nejprve do plamenů skomírajícího ohně, než opět zvedl pohled k mladíkovi.
„Nenesu dobré zprávy, Klessi,“ začal opatrně a mladík se napnul. Doufal, tolik doufal, že uslyší pravý opak. A Elbův poněkud sklíčený výraz ho skoro vyděsil.
„Povídej. Co jsi zjistil?“
Elba si znovu povzdechl. Tentokrát však zavrtěl hlavou. „Není to nic, co bych chtěl říkat teď. A měl by to slyšet i tvůj otec. Pochop, prosím. Jsem unavený a přišel jsem teď hlavně proto, abych tě viděl.“ Naklonil se k němu pro políbení, ale Kless mírně ucukl.
„Jestli je to vážné, měl bych-“
„Prosím, Klessi. Hned ráno vám vše povím, slibuji. U náčelníka je teď stejně už tma, všichni spí. Teď jsem přišel hlavně za tebou.“ řekl.
Kless okamžik přemýšlel a pak přikývl. Měl pravdu, teď už stejně nic nevymyslí, ať jde o cokoliv a Elba musí být po náročném cestování skutečně unavený. Vyzval ho tedy, aby spolu ulehli tady, v jeho příbytku, neměl to srdce ho ještě posílat pryč. Přitiskli se k sobě.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptal Kless a pohladil muže po tváři. Společně zanedlouho usnuli.

6

„V sousední vesnici jsem se nic nedověděl,“ začal Elba s vyprávěním. Bylo brzy ráno, osada se teprve probouzela, ale on už, s Klessem po boku, teď stál před náčelníkem a podával zprávu o své výpravě.
„S informacemi na tom nebyli o moc lépe než my. Řekli mi jen, že nebezpečí by se podle zvěstí mělo přicházet ze severu. Tím směrem jsem tedy pokračoval dál. Dali mi nějaké zásoby a já slíbil, že až se něco dozvím, cestou zpět je budu případně varovat a to jsem také udělal.“
„V pořádku,“ hlesl náčelník a gestem ruky ho vyzval, aby pokračoval. „Už řekni, co jsi tedy zjistil.“
Elba, který stál před vůdcem a jeho ženou téměř v pozoru, přikývl. I Kless vedle něj bedlivě naslouchal.
„Jak jsem říkal, pokračoval jsem na sever, dokud jsem na něco nenarazil. Pak jsem dojel do další osady…“ Teď se trochu odmlčel. Nebylo pro něj jednoduché o tom hovořit, protože nebylo ani hezké to vidět. „Vlastně jsem dorazil na místo, kde kdysi osada byla. Teď z ní nezbylo skoro nic. Zůstal jen zlomek příbytků, zbytek byl vypálen nebo zničen. Byl to strašný pohled.“
Samal, jak to uslyšela, těžce vydechla. Kless si všiml, jak pevně sevřela pěsti.
„Bylo tam několik přeživších, většinou ženy, děti a staří. Jen pár mužů přežilo útok. Byli zbědovaní a hladoví, nic jim nezůstalo. Děti se o kousek chleba, co jsem u sebe měl, mohli přetrhnout. A já se zeptal, co se stalo.
Několik dní před útokem prý byli varováni neznámým mužem, že přijde nový král. Takto přesně to prý řekl. Sdělil jim, že pokud se podvolí, stanou se dobrovolně součástí jeho nové říše a budou mu odevzdávat polovinu všeho co získají, tedy úlovků, úrody a tak podobně, nikomu se nic nestane.
Oni samozřejmě odmítli s tím, že jsou už po staletí svobodným a samostatným národem. V podstatě se mu vysmáli a vyhnali ho. Netušili, jak veliké nebezpečí to ve skutečnosti je. Asi za dva dny přišel útok. V noci je přepadli a nastalo peklo. Prý ale nezaútočilo pár mužů, ale v podstatě celá armáda. Neměli šanci. Říkali, že to vypadalo, jako by se na vesnici svalil černý oblak, desítky mužů, oděných do stejných černých šatů, začalo ničit, pálit a zabíjet. Bez milosti. Kdo kladl odpor, toho usmrtili, nezáleželo na tom, zda to byli statní muži, či ženy nebo děti. Buď je zabili, nebo odvlekli. Ti co zůstali, přežili jen proto, že se vzdali.
Pak jim sebrali veškeré zásoby, co zůstalo a od této chvíle jsou poddaní toho, který za vším stojí. Říká si prý Čaroděj. A podobně naložil už s celým severem a postupuje dál…“

Elba dokončil promluvu téměř vyčerpaně a všichni přítomní byly v naprostém šoku. Uvědomili si, že hvězdy nelhali a to co si představovali jako prorokované nebezpečí bylo nic, oproti tomu, co teď slyšeli. Nikdo zatím nebyl schopen slova, vstřebávali ty informace a Kless urputně přemýšlel.
„Jak rychle postupuje?“ Otočil se nakonec na Elbu, zděšený a mrzutý.
„Jak jsem říkal: od varování toho muže to byli dva dny, než osadu přepadli. Zdá se, že na nic nečeká. Může tu být klidně za několik málo dní.“ Přiznal muž a Samal zanaříkala.
Byla to silná žena, ale tohle ji děsilo a bylo jí do pláče. Dostala opravdový strach, obzvláště, když zjistila, že ten Čaroděj neváhá zabíjet nevinné děti.
Kless sykl a zavrtěl hlavou. Měl chuť do něčeho praštit, něco nakopnout. Tohle přeci nemůže být pravda, říkal si. Nato ale začal uvažovat racionálně, jako správný vůdce si uvědomil, že vztek a lamentování ničemu nepomůže. Podíval se na otce.
„Je-li to všechno pravda,“ začal a náčelník, překvapivě bledý, šokovaný, k němu zvedl pohled, „moc možností nemáme.“
Mladík pečlivě volil slova. Udělal krok směrem k otci, který seděl na zemi. „Bavme se čistě teoreticky. Jestli přijde nabídka, jakou dostala ona vesnice, museli bychom se rozhodovat, zda se vzdáme, či budeme bojovat. A ani jedna z možností není dobrá.“ Konstatoval mladík ale teď už v podstatě přemýšlel nahlas. Začal chodit sem a tam a zadumaně hovořil.
„Nejspíš nebudeme mít na vybranou. Odmítneme-li se podrobit, jistě zaútočí, jako tomu bylo jinde. Takovou přesilu nezvládneme a spousta lidí by mohla zahynout. Touto cestou jít nemůžeme.“
„Zadrž!“ Ozval se náčelník. Byl rozrušený. „Máš pravdu. Ale snad nenavrhuješ, že se jen tak vzdáme?“ Namáhavě se postavil a opřel se o hůl, když pár kroky přecházel ke Klessovi.
„My jsme svobodný národ! Po desítky generací a já si raději sám probodnu srdce, než bych se dožil toho, že o svou svobodu přijdeme!“ Řekl rozhněvaně.
„I já, Klessi,“ ozval se Elba. „Raději bych zemřel v boji, než se stal něčím otrokem. A myslím, že většina mužů také.“
Kless se zamračil. „Muži jistě,“ házel pohledem z jednoho na druhého. „I já sám, bych za svou věc radši položil život. Ale co ti, co bojovat nemůžou? Ženy, děti, staří? Pobili by je očividně i bez boje, když bychom se nepodřídili. To přeci nejde!“
„Tak...se chceš opravdu vzdát?“ Optala se Samal směle a z očí jí vyhrklo několik slz. Momentální situace pro ni byla naprosto bezútěšná. Nikdy by nevěřila, že se dožije něčeho takového.
„To by byla stejná hloupost, jako pouštět se do přímého odporu,“ řekl Kless, který teď už věděl, co musí udělat. „Nejen, že bychom přišli o svobodu, o to, co jsme. Ale nikdy nebudeme mít tolik zásob, abychom mohli půlku odevzdávat a zároveň nehladověli. I kdybychom se dřeli do úmoru, nejsme schopni vyprodukovat tolik, kolik bychom potřebovali. Takže ne, matko, nechci se vzdát. Nikdy bych se nevzdal.“
Všichni přítomní se na něj upřeně dívali. Elba i Samal nechápali, co by chtěl tedy udělat, když ani jedna z dosavadních možností není přijatelná. Náčelník ale tušil a i přes nepřízeň situace pocítil pýchu. Byl najednou na svého syna hrdý, pochopil, že je to rozený vůdce, protože už pochopil, co se Kless chystá udělat. Chtěl to ale slyšet od něj.
„Takže?“ Podíval se na syna a vyzval ho, aby vyřkl svůj plán.
„Dnes večer bude slavnost,“ řekl pevně a důstojně mladík.
„A pak máme už jen jednu možnost.“