1

Kless naprosto zatuhl, když to slyšel. Jak je to možné? Jak by někdo mohl něco takového udělat? K tomu ještě tenhle muž, co mu zachránil život, co je tak starostlivý a mírumilovný? Honilo se mu hlavou a byl dokonale zmatený. Nemohl tomu uvěřit a snad ani nechtěl. Ve stínu událostí, které se jemu samotnému staly, kdy viděl svého vlastního otce umírat a bylo to něco příšerného, mu to přišlo jako něco naprosto nepochopitelného a barbarského.
„Proč?“ Dokázal jen nevěřícně zašeptat. Dokonce se na Ravila i rozzlobil. Navíc, si uvědomil, že má po svém boku vraha. Je to snad nějaký blázen, šílenec, kterého by se měl bát? Je stále slabý na to, aby se mu mohl bránit, obzvláště jemu, s jeho silou a velikostí.
„Vím, co si teď myslíš,“ promluvil muž. „A proto jsem to nechtěl říkat. Bál jsem se, upřímně, že mě odsoudíš.“
Kless nejenže najednou vůči němu pocítil vztek. Ale začal se i bát. Konečně se nějak začal smiřovat s tím, že bude žít a najednou má mít znovu strach? Nedal na sobě ale nic znát. Jen se na muže díval s kamennou tváří. Ten se k němu konečně otočil.
Nevypadal ale nebezpečně, že by snad chtěl zaútočit, nebo být násilnický. Klessovi připadal spíše smutný a rezignovaný. Ostražitost ho kvůli tomu neopustila, ale dalo mu to odvahu, aby se začal ptát.
„Proč jsi něco takového…? Jak jsi mohl?“ Optal se, stále nevěříc, že tenhle člověk by byl něčeho takového schopen. Znovu si vzpomněl na krvácející hrdlo vlastního otce.
„Když ti to řeknu, budeš mě opravdu poslouchat? Protože jestli už mě máš za zrůdu, nebudu se ani namáhat,“ Odvětil muž. Ne výhružně, spíše jako přání, aby byl vyslyšen.
Kless přikývl, že má mluvit a on se k němu posadil zpět na lavici. Ruce složil do klína a zrak poraženecky upíral k zemi. Pak začal vyprávět svůj příběh.
„Nevím, jaký byl tvůj otec, ale jistě jsi ho měl rád,“ začal opatrně a jak se jednou rozmluvil, už nepřestal. „To já nikdy nezažil. Můj otec byl tyran. Co si pamatuji, vždycky jsem se ho jen bál. Sourozence nemám, byl jsem jeho jediné dítě a od mala jsem pro něj byl jen přítěž. Nikdy mi neřekl jediné vlídné slovo, natož aby mě za něco pochválil. Život s ním byl peklo.
Pocházím z osady daleko na západě. Legendy mého lidu pravily, že kdybys ušel pět dní a pět nocí, tam kam slunce zapadá, došel by jsi až na samotný konec lesa. Co na tom je pravdy nevím, neznal jsem nikoho, kdo by se tam odhodlal vydat a říkalo se, že ti, co to zkusili se už nikdy nevrátili. Všeobecně se mělo za to, že je lepší nevědět, co se za lesem skrývá, jestli vůbec něco.“
Pousmál se nad tou myšlenkou a podíval se na Klesse, který zarytě mlčel.
„Ale tohle asi poslouchat nechceš, že?“ Pochopil, že chlapce zajímá něco jiného. Zhluboka se nadechl aby pokračoval.
„Nejvíce ale vždy trpěla moje matka. Ještě více než já, musela snášet otcovi nálady a krutost. Každý den s ním byl bojem, který jsme vedli a zdálo se, že ho nikdy nemůžeme vyhrát. Pro ránu nešel daleko. Měl bil, ale matku přímo týral. To nás nějakým zvláštním způsobem hodně sbližovalo. Měli jsme jen jeden druhého a drželo nás to pospolu. Čím víc jsem nenáviděl otce, tím víc jsem miloval maminku.
Jenže jak jsem rostl a dospíval, jako kdyby měl potřebu utvrzovat svou nadvládu. Byl čím dál krutější, vzteklejší a surový.“
„Přeci to někdo musel vidět? Copak to nikdo z vesnice nevěděl?“ Zeptal se Kless. Přišlo mu to neuvěřitelné, kdyby se něco takového dělo v jeho osadě, hned jak by se to dověděl, řešil by to. Stejně jako jeho otec a náčelníci před ním. Jim nebylo lhostejné, co se mezi lidmi děje a občas museli zastávat i funkci soudců.
Ravil se zašklebil. „Věděli to všichni.“ Řekl trochu pohrdavě, protože si vzpomněl, jak si lidé špitali, když šel on, nebo jeho matka kolem, s obličejem plným modřin. „Bylo to veřejné tajemství. Ale takové věci se v osadě nikdy neřešily, myslím ne tak, aby do toho zasahoval třeba vůdce. A nebyla ani možnost, aby matka otce opustila. Něco takového bylo neslýchané, společensky nepřijatelné. Jednou před hvězdami byli manželé a takový svazek byl porušitelný jen smrtí.“ Zadíval se chlapci do očí, byla v nich prosba o pochopení a shovívavost. „Rozumíš, Klessi? Neměli jsme, jak mu utéct.“
Mladík mlčel, ale ke svému niternímu překvapení to chápal. Zamyslel se nad tím a nakonec zjistil, že se to v některých věcech neliší od jeho vlastního příběhu. Jestli je pravda, co říká, oba byli vězni. Ravilovým vězením jen nebyla kobka, ale vlastní domov. Jeho věznitelem nebyl Čaroděj, ale jeho otec a mladíkovi z toho přeběhl mráz po zádech. Ravil mezitím pokračoval:
„Poslední rok byl strašný. Nebyl prakticky den, kdybychom se už, v podstatě, nebáli o život. Nebo spíše matka. Bil ji tak krutě, bral si ji násilně, kdykoliv chtěl. Měl jsem o ni strašný strach.
Vždycky se mě snažila chránit. Spoustu věcí, i když to byly maličkosti, brala na sebe, aby mě ušetřila výprasku. O to hůře pak vždy skončila a já už toho měl dost. Už jsem byl prostě příliš starý na to, aby za mě trpěla.“ Na okamžik se odmlčel a přemýšlel, jak pokračovat.
„Toho dne...jako kdyby už doopravdy zešílel. Už ani nevím přesně, co ho tehdy rozčílilo, ale byla to nějaká maličkost. Začal strašlivě zuřit. V příbytku jako kdyby zavládl vichr, všechno vzteky rozhazoval kolem, házel po nás různé věci a pořád plival urážky. Myslel jsem, že mi praskne hlava a zoufale jsem se snažil nevnímat, jak řeže matku hlava nehlava. Jenže už se to nedalo vydržet. Prostě už jsem nemohl dál snášet její křik a naříkání. Jsem si jistý, že kdybych tenkrát neudělal, co jsem udělal, zabil by ji.
V jednom okamžiku jsem si řekl dost, že to stačí. Byl v takovém amoku, úplně bez sebe. A já si uvědomil, že už nejsem ten malý kluk, co se choulí na podlaze a čeká další ránu. Uvědomil jsem si, že mám také nějakou sílu. Přiznávám, že i mě se zatmělo před očima, když jsem se na něj vrhl. Netušil jsem jak to skončí, neměl jsem v plánu ho zabít, chtěl jsem jen, aby přestal ubližovat matce.
Skočil jsem na něj, už tehdy jsem byl vysoký a poměrně silný. Pak už si moc nevybavuju, jen že jsme se chvilku rvali. Matčin křik, abychom přestali, jsem vnímal jen jakoby z dálky. A pak si vzpomínám jen jak držím rukojeť nože. Čepel má otec vraženou v břiše a nekrvácí, dokud ji roztřesenou rukou a v úžasu nevytáhnu ven.“
Kless si všiml, jak provinile svěsil hlavu a mnul si prsty. „Maminka strašně křičela, na to si vzpomínám,“ pokračoval slabým hlasem, aniž by na mladíka pohlédl. „Hrozně plakala, ale spíš kvůli mně, než kvůli němu. Neustále se dokola ptala, co jsem to udělal a já sám ještě nevěděl. Nůž jsem pustil na zem, jako kdyby mě pálil, když jsem si konečně uvědomil, že je otec mrtvý. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, že jsem udělal něco takového a zhroutil jsem se.
Zákony našeho lidu byly jasné. Za smrt se platí smrtí. Když spácháš něco špatného, to samé se stane tobě. A já zabil. Bylo jasné, co mě čeká.
Jenže to matka nehodlala připustit. Nedokázala si představit, že mě ztratí, bych byl popraven. Nedala si ani trochu času, aby otcovu smrt nějak vydýchala. Zatímco jsem se já hroutil na zemi, vedle otcovi mrtvoly, uplakaně vyběhla ven, rovnou k náčelníkovi.
Co se dělo tam, vím jen z vyprávění, nebyl jsem u toho. Já mezitím seděl a po chvíli už jen čekal, kdy pro mě přijdou. Ani jsem se nepokusil utéct, to jsem vlastně ani nechtěl. Otce jsem nenáviděl do morku kostí, ale zabít...to je něco jiného. To jsem nikdy nechtěl a kdybych si nebyl jistý, že by on zabil matku, kdybych nezasáhl, nikdy bych něco takového neudělal.“
„Ale nakonec jsi utekl,“ prohlásil Kless. Nebyl v něm už žádný strach ani hněv. Spíše lítost. Už chápal, že Ravil by jen tak nikoho o život nepřipravil. Je to muž s dobrým srdcem, který se dostal do příliš těžké situace a jeden jediný čin ho bude pronásledovat do konce života. Kless cítil, že je mu teď bližší, než kdy předtím.
„Musel jsi přeci uprchnout. Jinak by jsi tu neseděl.“
Ravil k němu zvedl zrak a zavrtěl hlavou. „Ne. Přes to všechno, čím byl můj otec, jsem spáchal nejhorší věc. Když jsem tam seděl, s rukama od krve, hleděl na to mrtvé tělo, přemýšlel jsem. Nakonec jsem byl připraven převzít odpovědnost, za to, co jsem udělal. Už kvůli tomu, abych matce nezpůsobil problémy a ostudu, které by čelila, kdybych zmizel. Její život by sice nebyl ve stínu tyrana, ale celá osada by ji odstrčila. Ocitla by se na samém dně veškeré společnosti a nakonec by stejně zůstala sama.
Nevědě jsem, že když se přiřítila k náčelníkovi, padla na kolena a prosila za můj život. Řekla všechno tak, jak se událo, že jsem jí jen bránil, že by nás jistě časem zabil oba, jaký člověk můj otec byl. Plakala, žadonila, orodovala za mě. Prostě se snažila říct, že tím pravým zločincem byl on, ne já.
Mezitím se, neuvěřitelnou rychlostí, i zbytek vesnice dozvěděl, co se stalo. Všichni samozřejmě věděli, co byl otec zač, do té chvíle to bylo ale všem jedno. Sice ho nikdo neměl, na rozdíl ode mě a od maminky, rád, ale zároveň se nikdo za celá léta nepokusil něco udělat.
Pak jako kdyby se stal zázrak. Jedna z matčin dobrých přítelkyň tehdy vystoupila před náčelníka. Potvrdila všechna její slova a v podstatě potvrdila, že jsem byl v právu. To už uběhlo pár hodin a já teď stál uprostřed osady, svázaný a čekající na smrt. Kolem stáli všichni, včetně náčelníka a matky. Ta byla na pokraji zhroucení. Museli ji držet, aby zůstala na místě.“ Na okamžik se odmlčel a pohlédl na mladíka. „Nikdy jsem neviděl nikoho, aby tak moc plakal. Doposud.“
Chlapec pochopil, na co naráží. Na jeho zhroucení, jak se pár dní zpátky snažil postavit. Nijak to nekomentoval, ale ani se ho to nijak nedotklo.
„Každopádně, když tehdy ta žena vystoupila z davu,“ pokračoval Ravil, „bylo to něco neuvěřitelného. Ani já, ani matka, jsme tomu nemohli uvěřit. O to víc jsme se divili, když se začali postupně přidávat další a další lidé. Bylo to neskutečné a nám opět svitla malá naděje. Začali se mě zastávat, bylo to…“ na okamžik mu došla slova. Rozpačitě si zajel dlaní do krátkých, tvrdých vlasů.
„Prostě to bylo úžasné. Mysleli jsme do té doby, že jsme všem ukradení, ale nebylo to tak. Dokonce i matka údivem přestala na pár chvil plakat a jen zírala. Bylo to poprvé, co co se něco takového ve vesnici dělo a sám náčelník moc nevěděl, co dělat.
„Máme své zákony. Ten chlapec musí být potrestán!“ Řekl tenkrát, pamatuji si to slovo od slova. „Potrestán za to, že chránil svou matku?“ Vykřikl na to někdo z davu a ostatní se přidali. Pokřikovali různé argumenty víc a víc, až se náčelník rozhodl celou záležitost zvážit. Uklidnil dav s tím, že se odebere, spolu s naším šamanem a poradí se, co se mnou udělají. Odešli a nám nezbývalo, než čekat.
Radili se dlouho, připadalo mi to nekonečné. Samozřejmě, i když jsem byl připravený na svůj trest, nechtěl jsem zemřít. Tehdy jsem se strašně bál a zároveň doufal, že mám ještě nějakou naději. Ten den, byly porušeny staleté zákony mého lidu, když se rozhodli, nechat mě žít.
Náčelník předstoupil a promluvil: „Je zproštěn smrti!“ Prohlásil a já tomu nemohl uvěřit. Zahlédl jsem matku, jak úlevou padla na kolena. Rozsudek ale ještě nebyl úplný a náčelník pokračoval: „Vzhledem k okolnostem, nebude popraven. Chlapec však musí být za svůj čin potrestán. Proto bude vyhoštěn! Odejde, daleko, a nikdy už se nebude moci vrátit.“ Otočil se ke mně. „Zítra za úsvitu odejdeš,“ řekl už jen, sám přeřízl má pouta a to bylo všechno.
Noc jsme strávili balením a loučením. Maminka ji celou proplakala. Byla samozřejmě ráda, že žiji, zároveň ale nemohla snést, že už mě nikdy neuvidí. Když byl čas, pomodlila se z a mě ke hvězdám, políbila mě na čelo a řekla, že mě miluje. Udělal jsem totéž a snažil se být silný, kvůli ní, aby věděla, že to zvládnu a poradím si. Když jsem jí pak naposledy zamával a zmizel za hranicí domova, rozbrečel jsem se jako malé dítě.
Ale šel jsem. Pořád jsem šel, dny, možná týdny, než jsem našel tohle místo. V tu chvíli jsem věděl, že tady to bude ono, že tady můžu strávit život. Nebylo tu zhola nic, jen malá mýtinka. Můj první přístřešek byl ubohý, ale čím déle jsem tu byl, tím více jsem přidával a vylepšoval. A výsledek máš před sebou.“
„Muselo to trvat strašně dlouho,“ řekl Kless. Poprvé byla v jeho hlase slyšet nějaká emoce, to Ravila překvapilo. Znělo to skoro jako údiv. „Kolik ti vlastně bylo?“
Muž se trochu uchcechtl. „Jo, už je to opravdu dlouho. Čtrnáct let. Tehdy mi bylo šestnáct.“
V Klessově tváři se zračilo němé překvapení. To byl téměř ještě dítě, pomyslel si. Takhle dlouho, a celou dobu sám? Mladík se zadíval do země. Muselo to být strašlivě těžké, přemítal dál. Je s podivem, že doposud nezešílel a navíc vybudovat tohle všechno. Možná to byl právě lék, na jeho osamělost.
Klessovi najednou muž připadal jaksi bližší. Uvědomil si, že jestli někdo dokáže pochopit, čím si teď chlapec prochází, je to právě on, díky svému neveselému osudu. Chvilku oba mlčeli, dva muži, zkoušení, trýznění životem, seděli teď mlčky vedle sebe a tvořilo se mezi nimi podivné spojení.
„Není den, kdybych se za to nenáviděl,“ promluvil pak do ticha Ravil. V hlase měl smutek a upřímnost.
„Neměl jsi na vybranou. Není to tvá vina,“ odvětil mu polohlasem mladík, zatímco oba zírali do země. Dokud slunce nezačalo zapadat.
Dlouho jen tak seděli a každý zvlášť přemýšleli. Ani jeden však neměl tušení, že dumá nad osudem toho druhého a roste v nich vzájemná úcta. Ještě to neví, ale příkoří, která oba prožili, v nich zasadila vzájemnou úctu a pochopení. Ravil ale stejně věděl, že co do prožitých událostí, je na tom Kless mnohem hůře. Jeho otec nikdy nemučil tak, jako oni mučili mladíka. Nikdy ho neznásilnili, nikdy před jeho očima nezabili milovanou matku. On žije s vědomím, že je stále naživu, ale Klessovi už nezbyl nikdo. Napadlo ho, že je teď možná ještě více osamělý, než kdy byl on sám a z toho mu přejel mráz po zádech.
Po dlouhých chvílích ticha a přemítání, se na chlapce podíval. Vstal, když zjistil, že Kless, s bosýma nohama na chladnoucí zemi, opřený o stěnu chaty, usnul. Byl pořád ještě slabý. Natáhl ruku, aby ho probral, když se jeho dlaň zastavila před mladíkovou tváří. Vypadal tak klidný. Podřimoval s uvolněnou tváří, bez zlých snů. V noci to bude jiné. To se bude opět zmítat, plakat, naříkat a uklidní ho jen Ravilova paže, která ho jemně sevře. Ale zas a znova před sebou uvidí ta zvěrstva, ucítí tu bolest, to ponížení. Skoro mu bylo líto, že ho musí vzbudit, ale nemohl dopustit, aby se nachladil. Večery byly stále studenější. Natáhl dlaň a jen letmo, konečky prstů, odhrnul prameny vlasů z jeho tváře. Na to se donutil vzpamatovat a raději mu položil ruku na rameno.
„Klessi,“ oslovil ho a mírně s ním zatřásl. Chlapec pomalu otevřel oči a pohlédl na něj, na pár sekund trochu zmateně. Nato se do něj dala zima. Kývl na muže, když mu došlo, že usnul a pomalu vstal. Oba vstoupili do chatky, kde bylo, díky skomírajícímu ohni, daleko příjemněji. Kless ihned zaplul na lůžko, aby se zahřál a Ravil přihodil dřevo do ohniště, aby se plameny vzpamatovaly.
„Mohli...mohli bychom se najíst?“ Zeptal se najednou, zcela nečekaně Kless. Bylo to poprvé, co sám zažádal o jídlo. Ravilovi se na tváři objevil potěšený úsměv. Jeho požadavek mu zvedl náladu, která byla, po vyprávění, na bodu mrazu. Tohle mu ale pomohlo a díky své povaze zanedlouho už o ničem mrzutém nepřemýšlel.
„Určitě,“ kývl a za pár chvilek už si oba plnily žaludky. Naoko se nic nezměnilo, Kless mlčel a hleděl do misky, jako vždy a přesto oba cítili jistou změnu. Atmosféra, i přes neveselé vyprávění, najednou nebyla tak tíživá a Ravil nebyl z chlapcova mlčení tak nesvůj. Měl teď pocit, že se mu i trochu ulevilo, když se vyzpovídal, bylo mu tak nějak lehčeji.
Když dojedli, mladík se rovnou uložil ke spánku a Ravil ho následoval jen co obstaral dřevo a oheň. Noc pak probíhala jako vždy. Jen jednou si Ravil pomyslel, co by na to asi Kless řekl, kdyby věděl, že ho v podstatě celou dobu objímá.

2

Bylo překvapivé, jak dny ubíhaly, přestože byly stále stejné. Jediné, co se měnilo, byl Kless, avšak pomalu a spíše v maličkostech. Už nikdy nebude jako dřív, usměvavý, přívětivý mladík, plný života, co si rád povídá. To věděli oba. Teď šlo hlavně o to, aby byl vůbec schopen žít, a to se začínalo postupem času, velmi pozvolna dařit. Natolik, že Ravil usoudil, že už je dostatečně silný.
„Budu muset odejít. Tak na dva tři dny,“ Oznámil mu jednoho dne. Zrovna zpracovával v přístřešku uloveného zajíce, Kless seděl na lavici a jako vždy mlčky zíral do země. Teď ale zvedl hlavu a podíval se na muže.
„Proč?“ Zeptal se a snažil se znít co nejvíce nezaujatě. V duchu ho ta zpráva ale znepokojila. Ne sna, že by se bál, ale představa, že bude sám se mu nelíbila.
Ravil zručně stáhl kůži ze zvířete a pracoval dál. „Musím ti sehnat nějaké oblečení a pár dalších věcí. Nemám tu nic dalšího, krom té košile a v té přeci nemůžeš zůstat.“
To Klesse nenapadlo, doteď o tom vůbec nepřemýšlel. Až teď si uvědomil, že má Ravil pravdu. Nechtěl aby odešel, ale pomyslel si, že je to od něj vlastně milé. Tolik se stará.
„Díky,“ řekl nakonec potichu. Ravila to velmi překvapilo, bylo to poprvé, co něco takového řekl. Nechtěl ho ale znervózňovat, viděl, jak Kless uhýbá pohledem a ošívá se, když to řekl. Proto jen kývl.
„Zvládneš to, Klessi?“ Neodolal té starosti a musel se zeptat. Mladík bez váhání, s tváří bez výrazu, přikývl. Ani se dál na nic neptal – kde, nebo jak, chce oblečení obstarat. Napadlo ho, že Ravil určitě půjde do nejbližších vesnic, aby získal, co potřebuje. Zbytek dne, až na pár výjimek, nepromluvil.
Když se ráno vzbudil, Ravil už chodil po chatě a balil různé věci do velikého látkového pytle. Byly na něm přišity popruhy, aby si ho mohl nasadit na záda. Pobíhal sem a tam a přemýšlel, co všechno s sebou ještě vzít, že si zprvu ani nevšiml, jak se Kless posadil a sleduje ho.
„Ah, už jsi vzhůru,“ řekl, když pak letmo přelétl pohledem. „To je dobře. Nechtěl jsem tě budit.“ Vložil do tlumoku pár kožených řemínků, které kdysi vyrobil a přisedl si k chlapci.
„Tamhle je spíž, ale to už ti asi došlo. Vezmi si cokoliv, kdykoliv, ano? Jinak jsem vše připravil, tamhle je dřevo a voda. Jen oheň si musíš obstarat sám, ale to jistě zvládneš.“ Řekl mu a Kless přikývl. Ravil se tedy znovu zvedl. Vložil do pytle pár zbylých věcí, do brašny si dal něco na cestu a byl připraven k odchodu.
„Klessi?“ Oslovil chlapce, který nevylezl zpod kožešiny. „Poslyš, já vím, že nejsi malý kluk. Ale budeš v pořádku, že ano?“ Ujišťoval se. Věřil, že mladík bude v pořádku, přesto měl v sobě semínko pochybností a nedobrý pocit z toho, že ho opouští.
„Ano.“ Řekl jen hoch. Ravil si ho naposledy změřil pohledem a pak přikývl. Otočil se, vyšel z chaty a zavřel za sebou dveře.
Mladík osaměl.

3

Den probíhal klidně. Jen přemýšlel, jestli neměl muži popřát alespoň šťastnou cestu, nebo cokoliv jiného, co by bylo trochu vřelejší. Přeci jen, odešel hlavně kvůli němu. Teď už bylo ale pozdě a on si slíbil, že až se Ravil vrátí, bude milejší. Zlost a vztek, že ho tehdy nenechal umřít z něj už dávno vyprchala. I myšlenky na to, že nechce být naživu. To však nic neměnilo na tom, že se stále trápí. Stesk po rodině a vzpomínky na věci, co mu byly provedeny, to všechno bylo pořád strašně silné a on si nedokázal představit, že by se ještě někdy dokázal smát. Navždy ho to změnilo, nic už není jako dřív a nikdy už nebude.
Musel ale uznat, že měl jakýsi druh štěstí. A Ravil se tolik snažil. Byl to dobrý člověk a on ho rozhodně, kvůli jeho minulosti, neodsuzoval. Paradoxně si ho spíše víc vážil, najednou už to nebyl podivný poustevník z hlubin lesa. Možná by se kvůli němu mohl trochu přemoct a být milejší. Začít třeba tím, že ho nebude odbývat strohými, jednoslovnými odpověďmi.
Nad tím vším přemýšlel, během prvního dne, co strávil o samotě. Když se pak zvedl z lůžka, zašel si pro něco malého k snědku. Ani neměl hlad, spíše chtěl nějak zabít čas. Nakonec toho snědl pramálo, s chutí k jídlu to pořád nebylo nic moc. Donutil se dožvýkat poslední kousek mrkve, pak se napil ze džberu a vyšel ven.
Zem už chladla, stále ale chodil bosýma nohama bez problémů a stejně neměl jinou možnost. Zastavil se pod přístřeškem a přemýšlel, co by mohl dělat. Doteď si neuvědomil, že bez Ravila, který jej zabavil alespoň tím, že ho většinou mlčky sledoval při práci, bude den tak prázdný. Pak stočil pohled ke žlabu a rozhodl se, že prozkoumá místo, odkud voda teče. Jen v košili se tedy vydal podle něj a za okamžik už stoupal do mírného kopce. Pomyslel si, že stavba musela dát opravdu práci, byla dlouhá a každý díl musel Ravil zpracovat do požadovaného tvaru a vymyslet, jak je spojit.
Chtěl dojít až nakonec, ale zhruba v polovině už stoupal hodně příkře a i když nechtěl, začal se více a více zadýchávat. Ztratil veškerou kondici a i když už to bylo lepší, pořád byl dost hubený a zesláblý. Proto se otočil a šel zpátky, naštvaný sám na sebe. Vzpomněl si na doby, kdy běhal po okolí vesnice, uháněl na koňském hřbetě, trénoval boj. Nikdy by nevěřil, že by se mohl dostat na takové dno, že někdy bude tak slabý, že ani nezvládne vyjít kopec. Naprosto mu to zkazilo náladu a opět upadl do špatných myšlenek.
Pak si vzpomněl na Elbu. Nechtěl, vynořilo se mu to v mysli úplnou náhodou, ale bylo jasné, že to jednou přijde. To už byl zpátky u chaty, kde se posadil na lavici pod přístřeškem, celkem unavený.
Nechtěl na něj myslet, přál si, aby se mu vzpomínky na něj zahrabaly někam hluboko do mozku a nikdy nevylezly ven. Vzpomínání na krásné chvilky, co spolu kdy prožily, bylo teď stejně bolestivé a trýznivé, jako vzpomínat na jeho zradu. Všechno hezké co mezi nimi kdy bylo, zešedlo, zahalilo se do závoje lži, klamu a přetvářky. Kless ho do poslední chvíle miloval, to bylo nejhorší. Celou dobu, než ho uviděl ve dveřích kobky, o něj měl strach a doufal, že je naživu a v pořádku. O to víc mu rozerval srdce, když zjistil pravdu. Dokonce se díval na to, jak ho mučí, ponižují a znásilňují, aniž by cokoliv udělal, nebo alespoň řekl.
V Klessovi se, při vzpomínce na něj, mísily pocity hněvu, zklamání, nenávisti. A přesto...Nemohl sám sobě nalhávat, že kdyby se s ním teď setkal, chtěl by ho zabít. Neměl vůbec tušení, co by dělal, kdyby se před ním teď Elba objevil.
Poplácal se po tváři a řekl si, že to stačí. Nesmí na něj myslet, činí ho to ještě více zraněným a je to příliš bolestivé. Raději vstal z lavice a šel pořádně prozkoumat zahrádku.
Byla perfektní, záhonky ukázkově obstarané, vypleté a rovné. I za tím byla vidět spousta práce a Kless pomalu kráčel okolo jednoduchého plůtku z hustě propletených klacíků. Obešel ho skoro celý, když si všiml, že jeden kousek, vzadu chaty, je nějaký děravý. Asi na metrovém kousku bylo proutí a klacíky rozpadlé a plot v tomto místě prořídlý. Zřejmě od nějakého zvířete, co se v noci potulovalo kolem a chtělo si dát půlnoční svačinku ze záhonku. Kless pochyboval, že by o tom Ravil nevěděl, za tu dobu, co ho pozoroval věděl, jak pečlivý je. Nejspíš chtěl díru opravit, až se vrátí.
Mladík na ten nedostatek koukal dost dlouho, než se rozhodl, že plot opraví sám. Nebude to nic náročného a zabije tím alespoň nějaký čas. Možná to i Ravila potěší a bude to přidaná hodnota k tomu ostatnímu. Kless došel do chaty, kde po krátkém hledání našel smotek provazu, který potřeboval. Venku pak mezi stromy našel vhodný materiál na vyplnění díry a pak si klekl k plůtku a pustil se do práce. Pochopil vzorec, jakým jednotlivé větve muž splétal, nebylo to nic těžkého. Teoreticky. Prakticky už to bylo trochu horší, dostat klacíky na místo správně a dost hustě, aby vytvořily stěnu bylo náročnější než zprvu čekal, nakonec se ale s pomocí provazu zadařilo a díra byla po necelé hodině pryč.
Kless se postavil a díval se na své dílo. Nebylo to nic velikého, přesto se cítil zvláštně uspokojený. Bylo příjemné, že něco dělal a že po něm něco zůstalo, něco viditelného, hmatatelného. Byla to maličkost, ale on se díky tomu cítil trochu lépe.
To mu vydrželo po zbytek dne, dokud neobstaral oheň a nešel si lehnout. Usnul záhy, byl celkem unavený. Spal dobře a klidně asi dvě hodiny, když opět přišly zlé sny. Jenže tentokrát tu nebyl Ravil, aby mu promlouval do podvědomí nebo jej držel v náručí. To byl větší problém, než by si muž pomyslel.
Snové záblesky, které muž vždy včas zarazil, se tentokrát hrůzné vzpomínky začaly prohlubovat, prodlužovat a nabíraly na intenzitě, až jeho mozek vyprodukoval strašlivou vidinu.
Kless byl opět v kobce. Vypadala teď ale jinak, bylo tu mnohem více světla, světelný kruh uprostřed byl zářivější, bělejší a silnější. Byl opět nahý a přestože po většinu času svého věznění pociťoval chlad, teď mu bylo horko. Potil se a tváře jako kdyby mu hořely. Sklopil hlavu a párkrát zamrkal. Když zrak opět zvedl, leknutím se mu skoro zastavilo srdce.
Uprostřed světla stál Tobe. Byl k němu otočený zády, ramena i hlavu měl poraženecky svěšené. Jen tak tam stál, nehýbal se.
„Tobe?“ Oslovil ho bratr se strachem. Ani nevěděl, jestli chce, aby se otočil, nějak tušil, že až to udělá, Kless spatří něco moc zlého. A stejně to prostě musel udělat, oslovit ho. Chlapec se však nepohnul.
„Už jsou pryč?“ Zaslechl konečně jeho stále dětský hlas. Byl tichý a plný strachu.
„Kdo, Tobe? Kdo má být pryč?“ Zeptal se Kless s naléhavostí. V nitru ho rázem bodlo, najednou mu tohle celé přišlo strašně smutné, i když si neuvědomoval proč. Snad chlapcova svěšená ramena, nebo tón, jakým promluvil, donutily mladíka k tichým slzám.
„Ti psi. Už jsou pryč? Pořád je slyším.“
Kless se nervozně rozhlédl. Věděl, že okolo nikdo není, všude bylo tísnivé ticho, téměř hmatatelné, přesto se podíval.
„Jsme sami, Tobe. Nemusíš se bát,“ odpověděl mu bratr. Viděl, jak hoch kývl hlavou a pocítil narůstající hrůzu, niterní děs, který měl být varováním, aby se dál nedíval. Přesto nemohl uhnout pohledem, když se Tobe začal pomalu otáčet čelem k němu.
„To je dobře,“ řekl s úlevou a podíval se na staršího bratra. Mírně se usmál, ústy, kterým chyběla část horního rtu. „Pořád slyším vrčení a štěkot, tak jsem si nebyl jistý,“ dodal skoro vesele a nechal na sebe zcela pohlédnout. Kless se v tu chvíli nedokázal ani nadechnout.
Jeho malý bráška byl celý od krve. Z tváře mu vysely kusy kůže, levé oko se pohupovalo na líci. Na krku měl ránu, kterou lemovaly psí čelisti, z prokousnuté tepny stříkala krev. Z oblečení měl najednou jen cáry a na těle další kousance a šrámy po drápech. Chyběl mu kus boku a kus levého chodidla.
Přesto se k němu pomalu rozešel. Usmíval se při tom, jak jen mu to zbytky obličeje dovolovaly. Udělal jeden klopýtavý krok, pak další a další. Vrávoral u toho a natáhl ke Klessovi jednu ruku, zbavenou všech prstů. Mladík to s neuvěřitelnou hrůzou sledoval. Roztřásl se po celém těle a kroutil hlavou, aby se k němu to cosi, které bývalo Tobem, už dál nepřibližovalo.
„NEEE!!!“ Zakřičel z plných plic a zavřel oči v okamžiku, kdy se ho měla bezprstá paže dotknout.

Zadýchaně se vymrštil do sedu. Když opět oči otevřel, seděl na lůžku, v Ravilově chatě. Z ohně zbylo jen pár žhavých uhlíků. Zmateně a zděšeně se rozhlédl kolem, aby doopravdy ujistil, že to vše byl jen sen. Tak hrůzostrašný, tak moc opravdový. S třesoucíma rukama si otřel pot z tváře. Pořád se nemohl vzpamatovat z té nesmírné hrůzy. Nakonec zabořil hlavu do dlaní a rozplakal se.