1

„Klessi?“ Oslovil ho hlas. Ani se nepohnul.
Ležel na studeném kameni, obličejem ke zdi. Špinavý, zamazaný od vlastní krve, nahý. Obojek stále kolem krku, jinak bez pout, která teď byla zbytečná. Oči měl otevřené, ale přesto, jako kdyby spal. Měl by slyšet, jak se otevřely těžké dřevěné dveře, jejich panty nepříjemně vrzaly. Měl by slyšet, jak k němu Elba přistoupil a vyslovil jeho jméno. Jenže neslyšel.
Od chvíle, kdy se probudil z bezvědomí se ani nepohnul. Vlastně prozřel jen napůl. Prožité zlo, neuvěřitelný stres a bolest fyzická i psychická v něm vyvolala naprostou netečnost. Apatie ho naprosto pohltila, necítil nic, vůbec nic. Takto se teď jeho mozek bránil před žalem a bolestí. Jen ležel, tupě zíral do stěny a nevnímal.
Ani když mu Elba sáhl na rameno, nepohnul se ani o píď. Možná to cítil, možná ne. Vypadal jako mrtvý, kdyby se občas jeho hrudník mírně nenadzdvihl v slabý nádech.
„Klessi,“ opět ho muž tiše oslovil. Nedočkal se žádné reakce, ale byla to jedna z věcí, se kterou počítal. Další byla, že se na něj vzteky vrhne. Jenže Elba netušil, že jeho tehdejší milenec je v tak hlubokém stavu netečnosti. Domníval se, že ho prostě ignoruje. Proto se vedle něj posadil, chvilku mlčel a pak se rozpovídal.
„Je mi to líto. Opravdu líto, netušil jsem, že by to mohlo zajít takhle daleko. Vím, co jsem provedl, ale nenapadlo by mě, že udělá tohle. Že bude tak krutý. Omlouvám se,“ řekl a podíval se na mladíka. Elba měl pocit, že snad ani nezamrkal.
„Já vím, že jsem teď ten poslední, koho chceš vidět. Chci abys pochopil, že tehdy jsem neměl jinou možnost. Nechtěl jsem zbytečně zemřít, copak je to takový hřích?“ Mluvil a svými slovy začal rozrušovat sám sebe. Zabořil hlavu do dlaní. „Bylo jich moc, ani bych nestačil tasit a zabili by mě. Mohl jsem udělat jen jedno. Říct jim, co by chtěli vědět.“
Opět se na Klesse podíval a jeho mlčení ho začalo rozčilovat. Byl by snad radši, kdyby ho proklínal, křičel, nadával mu, to i čekal. Mladíkův nezájem ho ale topil v jeho vlastním svědomí, dusil ho a drtil tíhou vlastního provinění a to Elba nemohl snést.
Vstal a rozzlobeně se na Klesse rozkřičel: „Je to i tvoje vina, víš to?!“ Osočil ho pod břemenem svého počínání, protože už dál sám sebe nemohl vydržet. „Varoval jsem tě, že mu nemáme věřit! Byl jsi tak zahleděný do svého vítězství, že jsi mě neposlouchal! Já si alespoň přiznal, že nemáme šanci!“ Prskal teď na ležící nehybné tělo. Vztekle rozhazoval rukama.
„Věděli jsme, že nemůžeme vyhrát, věděli jsme to oba. A víš co? Pro mě je to výhra. Kdyby se nikdy nic z toho nestalo, stejně bych byl do konce života jen ve tvém stínu! Čekal bych napjatě na každou příležitost být s tebou, když by ses uráčil udělat si na mě čas! A mezitím přijímat tvoje rozkazy a muset poslouchat na slovo!“ Vrhnul se k mladíkovi, padl na kolena vedle něj a prudce ho otočil od zdi, na kterou zíral. Kless zůstal ležet na zádech, ale zrak mu teď směřoval ke stropu, ani na vteřinu na muže nepohlédl.
„Ale co bych z toho měl já?! Co, Klessi, CO?“ Křičel mu teď skloněný u hlavy. Pak žalostně zaúpěl a oči mu zvlhly.
„V ten moment, kdy se kolem mě semkli v tom lese,“ promluvil o mnohem tišeji a rezignovaněji, „tenkrát jsem se musel rychle rozhodnout. A já si vybral, že jestli mám žít v něčím stínu, jestli mám do konce života někomu sloužit a poslouchat...Tak to bude ten, kdo má šanci.
Já vím, že je to tyran, je to strašlivý blázen,“ položil Klessovi dlaň na rameno a jako kdyby se omlouval za svůj předchozí výbuch. Teď mluvil mnohem smířlivěji a opět v sebeobhajobě. „Ale on je ta vítězná strana. Ta, která mi zajistí přežití.“ Svěřil se se svými důvody a zůstal klečet, zda se přeci jen nedočká nějaké reakce.
Kdyby Kless mohl a byl při smyslech, rozhodně by mu k tomu řekl svoje. Mluvil by o cti, o ostatních mužích, kteří šli na jistou smrt, aby zachránili ostatní a neudělali by jinak. Mluvil by o Elbově zbabělosti a o své rodině, která za ni musela pykat. Řekl by, jak ho celou dobu miloval a jak ho teď nenávidí. Všechno tohle a ještě víc by mu řekl, kdyby ho vlastní mozek právě nechránil před šílenstvím.
Elba stáhl ruku zpět. Lítostivě se na mladíka ještě chvíli koukal a když se pořád nic nedělo, pomalu vstal. Cítil, že mu musí říct, své důvody, že se tím alespoň trochu obhájí. Klessova nenávist jej mučila. Jenže tohle si vybral.
Došel ke dveřím a když se otevřeli, ještě naposledy se na něj podíval. Poté mlčky odešel.

2

Kless střídavě buď usínal, nebo upadal do bezvědomí, nemohl to rozpoznat. Ze stavu, kdy vypadal že bdí si nic nepamatoval. Nevěděl, že k němu několikrát dorazili Ziyarovi sloužící, aby mu dali napít, jednou do něj dokonce dostali i něco málo z misky s další šlichtou. Byl ale jako živý mrtvý – dýchal, oči měl otevřené, ale nevnímal a jeho tělo bylo bezvládné. Rány už mu neošetřovali.
Nevěděl, jak dlouho je dál vězněn. Zda to, od Tobeho smrti, byli hodiny, dny, týdny. Neměl tušení. Když zrovna apaticky nezíral do prázdna, spal. V tom jediném bylo jisté milosrdenství. Až ho jednou konečně probralo něco, co vnímal, cítil.
Bolest.
Otevřel oči a tiše zaúpěl, když ucítil rány, zranění a namožené svaly. Jako kdyby se probral z dlouhého spánku, probuzený tím nejhorším způsobem. Tolik to bolelo. A nejen tělo – všechno, do posledního detailu, který zažil, si najednou pamatoval.
Zhluboka se nadechl, jak se jeho vědomí probudilo a mozek přikázal, že je čas vrátit se zpět. Ležel na zemi a před očima mu rázem běhaly všechny výjevy a vzpomínky. Z očí mu samovolně začaly vytékat slzy.
Nemohl teď z hlavy vyhnat ten bratrův křik, zvuky psů, které trhali jeho tělo na cáry. Nedařilo se mu vyhnat výjev na otce, ze kterého srší krev, na matku, která pláče a prosí za životy svých synů. Vybavil si znovu i hořícího muže a chaos v osadě…
Všechny je zklamal. Cítil, že je to vše jeho vina, protože na něj spoléhali, to on se měl postarat o jejich bezpečí a životy. To vědomí mu leželo na hrudi jako kovadlina co mu nedovolí se pořádně nadechnout. Kless nehnutě ležel a zíral do stropu. Neplakal, neměl sílu propuknout v pláč, slané kapky mu stékali po tváři, bez jakéhokoliv dalšího projevu. Snad si jich ani nevšiml.
Přál by si, aby i jemu prořízli hrdlo, nebo ho roztrhali psi. Klidně ať ho umučí, je mu to jedno.
Chtěl zemřít.

3

Přepadával ho chlad. Stočil se do klubka, to byl jediný pohyb, který udělal od doby, kdy začal znovu vnímat. Čas tu ubíhal jako mlžný opar. Vznášel se nad ním, ale zachytit ho nemohl, neměl tušení, jak je to dlouho, co tu leží. Na tom ale nezáleželo. Stejně jako na všem ostatním. Chtěl by usnout, odpočinout si od veškeré bolesti, kterou cítil, jak tělesné, tak té v srdci. Probouzet už se nemusí, prostě jen zavřít oči a nechat vše odplynout.
Dveře do kobky se otevřely. Panty při tom opět nepříjemně zaúpěly a on uslyšel kroky, co se k němu přiblížily. Zvedl k příchozímu zrak, jinak nepohnul jediným svalem.
Ziyar.
Díval se na něj a už ani necítil nenávist. Veškeré pocity ho vyčerpávaly, byl prázdný. Stejně jako mu bylo jedno, proč přišel. Čaroděj si před něj dřepl, aby mu byl blíž. Pohled zelených očí nikdy nepřinášel nic dobrého.
„Stále naživu, jak vidím,“ konstatoval tiše. Nato si důkladně Klesse prohlédl. „I když, jak se to vezme, že?“ Mírně roztáhl rty v pichlavém úsměvu.
Kless mlčel. Neměl, co by na to řekl a navíc, nepromluvil už dlouho. Představa, že ze sebe vypustí byť jediné slovo mu přišla nepatřičná a zbytečně namáhavá. Ziyar se ušklíbl.
„Přemýšlel jsem, co s tebou. Rád bych teď věděl, zda s tebou bude ještě nějaká zábava.“ Postavil se a zavolal na poddaného, který přispěchal otevřenými dveřmi. Nebyl to nikdo jiný, než jeden z mužů ve vestě.
Pacholek s mírnou úklonou přispěchal k mladíkovi. Věděl moc dobře, co má dělat. Svázal Klessovi ruce za zády, nato jej popadl v podpaží a snažil se vysoukat na nohy.
„Tak dělej!“ Zavrčel mu do ucha, když sbíral celou jeho váhu. „Postav se!“
Podařilo se mu Klesse zvednout, aby položil chodidla na zem. Chlapec byl však příliš slabý a jakmile ho muž pustil, kolena se mu podlomila a padl zpět na studenou zem. Ani při tom nehlesl.
Muž do něj vztekle kopl a zanadával. Tázavě se podíval na Ziyara a ten jen mlčky přikývl. Chlap se tedy vzdálil, aby si opatřil další kus provazu. Zručně a rychle umotal oprátku, kterou následně nasadil mladíkovi kolem krku. Ten jen zavřel oči. Je to tady, pomyslel si. Konečně bude po všem.
Provaz kolem krku mu však neutáhl. Jeho druhý konec opět přehodil přes kladku, připevnil a ta se s radostným pískáním dala do pohybu, jako kdyby byla nadšená, že je znovu v pohybu. Tenké lano se napjalo a začalo Klesse vytahovat vzhůru, nebylo však utaženo, aby ho začalo dusit. Pomalu jej donutilo nejdříve do kleku, poté zapojit jednu, druhou nohu, až konečně zůstal stát. Oprátka ho nedusila, spíše ho jen držela ve stoje, jako náhrada za mužské paže. I když dýchání snadné nebylo, špičkami chodidel se stále dotýkal země. Muž mu pak sundal obojek.
„Tentokrát ti dopřeji tu čest,“ řekl spokojeně Ziyar, když chlapce konečně dostali na nohy, „a ujmu se tě osobně,“ usmál se vlídně, jako kdyby byl přesvědčený, že mu doopravdy prokazuje dobrou vůli.
Klessovi se provaz natažením zařezával do kůže. Když však pootočil a naklonil hlavu, nezabraňoval mu v přístupu vzduchu, jen ho držel vytaženého vzhůru. Párkrát se musel hlasitě a zhluboka nadechnout, než našel nejpřívětivější pozici, jinak ho oprátka neohrožovala na životě. Bylo to však namáhavé a bolestivé. Na čele mu vyrazil pot, tenké pramínky dlouhých vlasů se mu lepily k tváři a zhluboka oddechoval.
Napadlo ho, zda mu ještě vůbec záleží na tom, co se mu Ziyar chystá dělat. Nechtěl samozřejmě trpět, zažívat další ukrutné bolesti. Na druhou stranu, jestli na konci toho všeho přijde smrt, vydrží už všechno, říkal si.
Mladík se nemohl otočit, takže nevyděl zdroj podivně znějících zvuků za ním. Periferně jen sem tam zahlédl mučitele, jak běhá ze dveří a zase zpátky a něco nosí. Ziyar k němu mezitím přistoupil dost blízko na to, aby cítil jeho dech na své tváři. Kless se mu díval unaveně do očí, ve kterých už nebyl žádný vzdor, jen naprostá rezignace. Navíc měl kvůli náročné pozici co dělat aby se soustředil na to, jak se nadechnout. Ani sebou necukl, ani nemrkl, když Ziyar zvedl dlaň a odhrnul mu vlasy z špinavé a opocené tváře.
„Měl bych ti nejspíš poděkovat, Klessi,“ zašeptal mu důvěrně, jako kdyby muž za nimi vůbec nebyl a nevytvářel ty záhadné zvuky. „Díky tobě se bavím, jako už dlouho ne. Přiznám se, že jsem si tě opravdu oblíbil,“ šeptal dál a za jiných okolností, by to mohlo být až smyslné. Přiblížil svou tvář ještě blíže, velice pomalu. Dlaní ho pohladil po lících a nechal ji na Klessově tváři. „V jednu chvíli jsem dost bojoval sám se sebou, to musím uznat. Představa, že si tě vezmu…Ale nechtěl jsem vypadat, jako zvíře. Jako ostatní….“
Přitiskl ústa na mladíkova pootevřená, na jeho popraskané a oteklé rty. Kless zaznamenal, jak při tom vzrušeně potichu vydechl. Jazykem mu pak vnikl do úst a vychutnával si ho. Chlapec se nesnažil bránit, jen pevně sevřel víčka, polibek neopětoval. Se zavřenýma očima cítil, jak Ziyar jazykem zkoumá ten jeho, nevšiml si proto, že Čaroděj, co se k němu přisál, mezitím převzal od sloužícího nástroj.
Strašlivě zaječel, když se Ziyar snad v pouhé sekundě odtáhl, o půl kroku odstoupil a věc co dřímal v dlani mu přiložil na holá prsa. Ozvalo se děsivé syčení a do nosu ho praštil závan vlastního spáleného masa.
Ziyar svíral asi metrovou kovou tyč, do půlky žárem téměř bělavou a pevně ji držel na místě. Neusmíval se, tvář měl tvrdou a spíše soustředěnou. Oči mu žhnuly fascinací a uspokojením, když pozoroval mladíkovu agónii.
Ten strašlivě ječel, ale bolest byla tak silná, že jej naprosto paralyzovala, neměl ani sílu se pokusit odtáhnout. Rozpálený kov se nořil hlouběji a hlouběji, překonal vrstvy kůže, začal se propalovat do masa. Trvalo snad věčnost, než Čaroděj nástroj oddělil od těla.
Chlapci se na pár vteřin zatmělo před očima. Svaly mu povolili natolik, že mu přestaly sloužit nohy a ztratil oporu v chodidlech. Teď vysel jen za krk a oprátka nadšeně začala svou práci. Sevřela jeho hrdlo natolik, že zamezila přísunu vzduchu a on se začal dusit. To ho probralo z kratičkého bezvědomí, že nohy opět napjal a postavil se zpět na špičky. Vyděšeně zalapal po dechu, když se hrdlo opět trochu uvolnilo a on mohl nasát kyslík do plic.
Hruď mu hořela, jako kdyby na něm rozpálená tyč sále spočívala. Nemohl uvěřit, že před sebou vidí Ziyara, jak ji drží za dřevěný konec, aby se sám nepopálil, protože ji stále cítil na svém těle. Zaúpěl a slzy mu samy zaplavily oči. Už nemůže, už nechce...ta bolest!
Díval se na spokojeného Ziyara. V hlavě se mu, díky předešlému bezvědomí, zrodil nápad. Učiní tomu konec. Pohlédl Ziyarovi hluboko do očí, třeba na tohle celou dobu čeká. Až bude sám natolik zlomený, že si raději vybere smrt. A Kless na to byl zlomený dost.
Natočil hlavu tak, aby provaz působil přesně tam kde má a na nic nečekal. Z posledních sil rychle ohnul nohy v kolenou a zvedl je k hýždím tak, aby se nedotýkaly země. Oprátka jej okamžitě začala znovu dusit a tentokrát to Kless vítal. Vysel na tenkém laně a nechával ho, aby z něm pomalu vysával život.
Ziyar vytřeštil oči. Tohle nebylo v plánu. „Dej ty nohy dolů!“ Zakřičel na Klesse překvapeně. „Hned!“
Kless ho ignoroval. Prožíval strašlivé pocity, ale byl natolik zlomený, že přání zemřít bylo silnější než bolest a agonické dušení. Čaroděj začal panikařit. Tohle se nemělo stát, tohle nechtěl. A on nesnášel, když nad něčím neměl kontrolu, úplně ho to vyvedlo z míry.
„NE!“ Zařval na visatce, když mu došlo, že za pár okamžiků už by mohlo být pozdě. „Dělej něco, kreténe!“ Obořil se na muže ve vestě. Ten, jako kdyby se probral, rychle přikývl a přispěchal k mladíkovi, který už vydával jen dávivé a chraplavé zvuky. Chlap ho bez meškání zezadu popadl za stehna a vyzdvihl, aby uvolnil napětí provazu.
Mladík se proti své vůli zhluboka nadechl. To se ozvaly zbytky pudu sebezáchovy, učinil tak zcela automaticky. Ziyar spěšně vykročil, vytáhl z pod opasku sloužícího nůž a rychle provaz přeřízl. Muž pak Klesse pustil a nechal dopadnout na zem, kde se sípavě nadechoval a dávil, jak měl krk celý pohmožděný. Když se mu dech po chviličce trochu zklidnil, zůstal naprosto vyčerpaně ležet, jen otočil tvář k Ziyarovi. Ten se nad ním teď tyčil, zamračený vztekem z projevu mladíkovi svobodné vůle.
„Proč...mě prostě...nezabiješ…“ vyslovil chraplavě Kless. Byl zoufalý, tak nešťastný a zlomený. Ziyar k němu naštvaně přiklekl, stále držel v ruce nůž, kterým přeřezal lano. Mlčky ho pevně sevřel v dlani a Kless čekal, že mu zasadí ránu, nebo ho s ním bude nadále mučit. Zavřel oči a čekal na další bolest.
„Hra skončila, Parame,“ řekl chladně.

4

Kless držel víčka sevřená. Věděl, že bude stačit málo, cítil, že už je stejně na pokraji života a smrti. I kdyby ho místo smrtelné rány dále mučil, nevydrží příliš dlouho. V duchu Ziyara téměř vyzýval, aby začal.
Pootevřel znaveně víčka, když ucítil, jak mu povolila pouta na rukách. Nechápal, že se dívá na Čaroděje, který přeřízl provaz okolo zápěstí a odhazuje jej za sebe.
„Právě jsem vyhrál,“ řekl příkře Ziyar. „Dostal jsem tě tam, kde jsem tě chtěl mít. Teď už jsi jen troska, jen skořápka. Vybledlý stín toho, čím jsi býval.“ Postavil se a oprášil si drahou látku svého roucha. „Teď už jsi pro mě nezajímavý, nemůžeš mi už nic nabídnout,“ povzdechl si teatrálně.
„V tuto chvíli se, Klessi, příliš horlivý Parame, vidíme naposledy.“
Kless nechápal. Myslí to vážně? Nebo je to jen další z jeho triků a podvodů? Copak jen tak odejde? Říkal si, když sledoval, jak odchází. Jakoby nic sáhl po klice od dřevěných dveří a měl se k odchodu.
„Proč…?“ Zasténal chraptivě mladík. Mluvení už bylo tak náročné, ale musel se zeptat. Proč ho tedy nezabije, když už pro něj nemá žádný význam?
Ziyar to tiché slovo zaslechl a otočil se ke zbídačenému chlapci. Ledově se pousmál.
„Chceš vědět, proč tě nechám naživu? Je to jednoduché,“ řekl a očividně byl potěšen tou otázkou. „Nemám ve zvyku milosrdenství. A já moc dobře vím, že to jediné, po čem teď toužíš, je zemřít,“ roztáhl rty ve spokojeném úsměvu. „Takže ne, Klessi. Já rozhodně nebudu ten, kdo tě zabije.
Sbohem.“
Pak odešel.
Kless nemohl uvěřit, jak strašlivě krutá může být lidská bytost. I jak přesně Ziyar věděl, kde v člověku vyvolat to největší utrpení. Měl pravdu, mladík si nepřál nic jiného, než nemyslet na svou rodinu, na Elbovu zradu, vlastní ponížení a bolest. Jediná možnost útěku by byla jeho vlastní smrt a i to mu teď Čaroděj sebral. V tom bylo jeho vítězství, v tom spočívala jeho největší krutost. Proto se tak vyděsil, když se mladík pokusil oběsit.
Kdyby měl sílu, rozplakal by se. Tu však neměl už ani na to, aby přemýšlel o tom, co s ním bude dál. Všechno se na něj rázem sesypalo – stres, neléčená zranění, bolest těla i srdce, nevůle žít. Ještě okamžik sledoval mohutné dřevěné dveře, ve kterých Ziyar zmizel. S vědomím, že umírá, se mu začalo chtít strašně spát. Víčka se mu tentokrát sama zavřela a on, nejspíše nadobro, ztratil vědomí.

5

Ziyarovi poddaní věděli, co s ním mají dělat. Už mu bylo lhostejné, zda Kless zemře, či nikoliv, šlo jen o to, že jej vystrašil možností, že přežije a o to, že Ziyar nebude tím, kdo ukončí jeho trápení. Čaroděj byl stejně přesvědčený, že dřív nebo později sám vypustí duši. Pro něj bylo důležité, že Kless viděl, že to nebude jeho rukou a hrozí mu život.
Teď oba muži v kožených vestách popadli mladíkovi paže a tak jak byl, nahý, umučený, bezvládný, ho začali tahat po schodech ve výklenku. Po těch, které měli být cestou ke svobodě jeho bratra. Mříž na vrcholu schodiště byla opravdu odemčená, po celou dobu.
Mučitelé ho vytáhli ven a za krásného, slunečného dne jeho tělo vláčeli za sebou. Ocitli se za vysokou kamennou zdí, na druhé straně nádvoří. Kdyby Tobe dokázal doběhnout až sem, byl by opravdu volný a rovnou by mohl pádit pryč, dolů z kopce a pak do lesa.
Každý popadl jednu mladíkovu paži a táhli jej podél hradeb. Nepídili se, zda je v bezvědomí, nebo už mrtví, to nebyla jejich práce.
Hrad byl veliký a zeď dlouhá, trvalo jim pár minut, než vykoukli zpod levého rohu. Pak už jen pár metrů a zvenčí dorazili k bráně a k cestě, která k ní stoupáním do kopce vedla. Přesně tam také Klesse dotáhli, přímo před vchod na nádvoří.
„Co to je?“ Ozvalo se nad nimi z ochozu. Vzhlédli k jednomu z vojáků, který měl hlídku. Postupně za kamennými hradbami začali vykukovat další zvědavé hlavy a sledovali dění pod sebou. Vojáci a lučištníci sledovali počínání obou mužů se smíšenými pocity.
„Pánův rozkaz,“ řekl jeden ve vestě suše. Oba pak natáhli tělo po šířce cesty a stoupli si za něj. Odpočítali si a naráz oba do mladíka vší silou kopli, jeden do ramene, druhý do stehen. Pak už jen stáli a okamžik se dívali.
Kopec byl velmi příkrý a poměrně dlouhý. Dost strmý na to, aby se Klessovo tělo po kopancích doslova skutálelo téměř k úpatí. Postupně zpomalovalo, až se konečně zastavilo a mladík zůstal nehybně ležet na břiše, s nepřirozeně zkroucenou pravou paží. Všichni na vrcholu sledovali, zda se ozve nějaký vzdálený zvuk, či jestli se alespoň trochu pohne. Nic se nestalo.
„Je po něm?“ Zeptal se zvědavý voják na ochozu. Jeden ve vestě ledabyle pokrčil rameny.
„Co já vím? Je to jedno,“ řekl otráveně a otočil se od Klesse k vojákovi. „Nemáte si ho všímat. Buď ho dřív nebo pozdějc odtáhne nějaký zvíře, nebo prý bude jako varování, kdyby měl někdo chuť zkoušet něco podobnýho jak von.“
„Já si říkal, že je mi povědomej,“ ozval se zamyšleně jeden z lučištníků. „To je ten co odrovnal Barose, jak s ním bojoval tuhle na nádvoří.“
„Očividně mu to moc nepomohlo,“ řekla další vykukující hlava. To už muži ve vestách nezaujatě prošli branou zpátky do hradu. Ostatní na hradbách se ještě sem tam podívali, jestli se tělo nepohnulo, ale jejich zájem postupně opadal až na mladíka, tlejícího v prachu cesty úplně zapomněli.
Mezi vojáky na stráži nebyl jediný zajatý zotročený muž z okupovaného národa. Z pochopitelných důvodů. Tito zajatci, pokud jim bylo dopřáno přežít a byli odvlečeni do Ziyarova hradu, vykonávali ty nejhorší možné práce, včetně vynášení latrín.
Kdyby byl na hradbách někdo z těchto lidí, nebyl by tak lhostejný ke Klessově osudu. Při pohledu na nehybné tělo by pocítil minimálně lítost a beznaděj. Soucítil by s osudem svého druha, jehož lid postihlo stejné neštěstí.

A přeci jen byl poblíž někdo, koho pohled na Klesse znepokojil, snad i ranil. Ten někdo byl ukrytý v lese, neviděn mezi stromy v úpatí, ačkoliv on sám mohl pozorovat vše, i když z nemalé dálky.