1

Nejprve myslel, že se mu to zdá. Ženský hlas se mu prodral do snu a působil v jeho dění jen jako rušivý podnět. Ze spánku se zamračil a převalil na druhý bok. V tom se ale křik ozval znovu, tentokrát o něco hlasitěji, jako by byl blíže. To ho probudilo a donutilo otevřít oči. Vymrštil se poplašeně do sedu, když si během vteřiny uvědomil, že se mu nic z toho nezdá. Skrz látku ve vchodu viděl oranžovou záři ohně. Tohle však nebyly malé plameny ohniště. Křik zvenčí stále narůstal, přidávali se další a další hlasy.
Vyskočil okamžitě na nohy, popadl svou zbraň a vyběhl ven. V tu ránu znehybněl a srdce se mu zastavilo.
Nevěděl, co se venku děje, ale teď se díval na rostoucí peklo. Všude byl naprostý chaos, hluk a křik. Na osadu padlo zlo v černých uniformách. Vojáků bylo strašně moc a jejich počet se stále zvětšoval a nemilosrdně postupovali vesnicí. Spousta příbytků už hořela, jeho lidé utíkali, křičeli, odporovali, běhali sem a tam ve snaze najít své blízké. Kless se nemohl přinutit k pohybu, byl v naprostém šoku.
Uviděl, jak jeden z vojáků v vřavě povalil na zem prchající ženu. Vyjekla, když jí popadl za dlouhý cop a chtěl někam odtáhnout. V ten moment Kless ožil. Nesouhlasně vykřikl a rozeběhl se jí na pomoc. Dlouhými kroky spěchal k nepříteli a napřáhl se. Voják si ho všiml na poslední chvíli a už nemohl zvrátit jeho úder, Kless mu jedním máchnutím proťal hrdlo a chlap se složil na zem. To už byl náčelníkův mozek naprosto probuzený. Musí udělat vše, aby je zachránil, co možná nejvíce z nich, to bylo jasné.
Vytáhl vyděšenou ženu na nohy a strčil do ní, aby běžela dál. „K tunelu! Vem koho můžeš a běžte k tunelu!“ Zakřičel jí do tváře, aby ho přes okolní hluk slyšela. Roztřeseně přikývla a Kless doufal, že ho alespoň trochu vnímala, když běžela pryč. Neměl však moc času o tom přemýšlet, útok pokračoval a on se znenadání jen tak tak vyhnul meči, který na něj mířil. V poslední vteřině provedl protiútok a útočníka zneškodnil.
Musí je dostat do bezpečí! Honilo se mu hlavou jako by měl v mozku tornádo a rozeběhl se vesnicí. Strašně moc si přál, aby zahlédl členy své rodiny a přátele naživu. Modlil se k hvězdám, měsíci, ke všemu, co ho napadlo, aby dnešní noc přežili.
Ten hluk byl strašný. Výkřiky, pláč dětí, odhodlaný řev mužů, kteří se bili, hučení ohňů. Vše bylo nepředstavitelně hlasité. Neměl čas nad tím lamentovat, teď musí svůj lid dostat do bezpečí. Utíkal osadou, co mu nohy stačily, cestou odrážel útoky vojáků, se kterými zkřížil cestu. Věděl co musí udělat.
Bojeschopní muži musí bojovat. Vydržet co nejdéle, aby měli ženy, děti a starci možnost uniknout. Musí je dostat do tunelu, aby nebyli pronásledováni, jedině tak mají šanci se zachránit.
Běžel. V uších mu tepalo a rameno bolelo. Tu uviděl muže, který byl v úzkých, jeden z vojáků se mu chystal zasadit poslední ránu. Vybočil rychle ze svého směru, využil rychlosti, kterou nabral a prudce do nepřítele strčil, až se skácel na zem. S křikem se rozmáchl sekerou na ležícího vojáka a udeřil jej do čela. Ostří ho ihned usmrtilo.
Rychle se rozhlédl. Kolem se s nebezpečím potýkalo hodně jeho mužů, snažili se odolávat co to šlo. Mezi nimi běhaly ženy, braly své děti do náručí a snažily se uprchnout.
„Neustupujte! Bojujte!“ Zařval z plných plic, aby muže namotivoval. Pak koutkem oka zahlédl Borra. Právě srazil jednoho z vojáků k zemi a hned se urputně vrhl na dalšího. Dobrý bojovník, blesklo Klessovi hlavou a rychle se k němu rozeběhl. Cestou si všiml i Makaliho, který taktéž statečně odolával. Pomohl mu skolit protivníka, zakřičel na něj a mávl, aby přiběhl k Borrovi. Cestou odrazil asi dva nepřátele. Všichni tři už byli zadýchaní a zpocení. Šaty měli od krve, stejně jako dlaně, svírající sekery.
„Vy dva! Odveďte ženy a děti do jeskyně,“ křičel rychle, „spoléhám na vás, zachraňte co nejvíce! Nikdo vás nesmí pronásledovat, já s ostatními se je pokusíme udržet!“
Oba razantně přikývli a ihned se rozeběhli. Rád by jim popřál hodně štěstí, rád by se s nimi rozloučil, ale na to nebyl čas. Byl rád, že na ně vůbec narazil a mohl jim tento úkol svěřit. Byli mladí a dobří bojovníci, plní sil a on jim důvěřoval. Otočil se na patě a s křikem se vrhl do přímého boje. Zasadil ránu nepříteli mezi oči, tu zase odskočil a pomohl jejich pastýři, kterého napadli dva vojáci najednou. Osvobodil jednu dívku ze spárů jisté smrti, když usmrtil chlapa co se jí chystal rozpárat hrdlo.
Bojoval s neuvěřitelnou vervou, měl pocit, že se ani na vteřinu nezastavil, a hluk kolem stále neutichal. Bojovníky na obou stranách osvětlovalo oranžové světlo požárů, které už pohltily téměř celou vesnici. Jednou se otočil a viděl člověka, který se strašným řevem běžel, už ani nevěděl kam. Hořel, celé jeho tělo bylo v plamenech a nešlo už ani poznat, jestli to byl vesničan, či voják. Kless mu nemohl pomoci, byl daleko. Nebožák se za pár vteřin svalil na zem, řev utichl a zůstalo jen plápolající tělo.
Neměl čas truchlit. Usilovně bojoval s nekončícím přívalem mužů v černém, stejně jako ostatní Paramové. Sem tam zařval ve snaze je podpořit, někdy zase popadl starce, ženu, nebo dítě a s křikem jim ukazoval směr, kudy mají utíkat. Sám se při tom ve volných vteřinách rozhlížel, zda neuvidí rodinu, nebo Elbu. I o něj měl obrovský strach, ani jednou ho však nezahlédl. Doufal jen, že až tohle jednou skončí, bude naživu a v pořádku.
Ve všem tom zmatku se všechno zdálo strašně rychlé a zároveň nekonečné. Věděl, že už je to dlouho co bojují, stejně jako ostatní jeho muži teď oddechoval rychleji, více se potil, topor v ruce mu klouzal, jak byla dlaň zmáčená krví nepřátel. Věděl, že jim brzy dojdou síly.
Nepřipadalo však v úvahu, že by se vzdali – ne dokud mají jejich ženy a děti možnost uniknout. Jako zázrakem se jim doposud dařilo držet jakousi linii, přes kterou se vojáci nedostali a dávali jim tak šanci na útěk. V jednom okamžiku Kless zavadil pohledem o malou běžící skupinku. Ihned poznal Shepel. Byl příliš daleko a zrovna odrážel další útok, ale stihl si všimnout, jak před sebou hrne další čtyři děti. K jeho úlevě mezi nimi byla i Amat a dokázal ještě spatřit, jak k nim přiběhl Borro, aby je ochránil před případným napadením. Nic dalšího už neviděl, protože se na něj pověsili dva vojáci a on musel věnovat pozornost jim. Stálo ho teď už nemalé úsilí je zneškodnit, ale podařilo se mu to. Když se pak rychle ohlédl na místo, kde naposledy sestry spatřil, už byly i s ostatními pryč. Znepokojilo ho, že mezi nimi nebyl Tobe, říkal si však, že už jistě bude v bezpečí, nebo se k nim brzy přidá. I otec a matka budou jistě v pořádku, uklidňoval se a rozeběhl se k dalšímu souboji. Obětuje poslední zbytky sil, klidně i svůj život, aby měli alespoň šanci.

Nemohli však bojovat donekonečna. A vojáků bylo stále příliš mnoho. Paramové se bili houževnatě a odhodlaně, jenže síly jim už docházeli a Kless si s bolestí v srdci uvědomil, že jich postupně méně a méně.
„VYDRŽTE!“ Křičel na ně, snažil se je vést. Věděl že dělají co můžou, jeho lid byl hrdý a muži tvrdí. Ale takový nápor, tak velikou přesilu nemohli zvládnout. Dodával jim odvahu a výdrž, přestože sám musel potlačovat vyčerpání a bolest.
Přímo vedle něj teď soupeřil o život jeden z jeho kamarádů. Patřil do skupinky, která se tehdy při oslavě prala u potoka. Poznal, že už nevydrží a rychle se mu pokusil vydat na pomoc. Něž ale odrazil vlastního soka, jeho přítel padl mrtvý k zemi. Kless zařval. Ten pohled v něm vyvolal další, nejspíše poslední vlnu zuřivosti a odporu. Sám se s bolavým srdcem rozeběhl proti dalšímu z vojáků a napadl ho.
Muž v černém jeho útok odrazil s takovou silou, že mladík padl na koleno. Dvakrát se zhluboka nadechl a znovu se napřímil. Jenomže teď už proti němu nestál jen jeden muž. Teď jich tu najednou bylo šest a začali kolem něj kroužit jako supi. Kless se začal zuřivě ohlížet, když jej obklopili a utvořili kruh, který jej uvěznil. Tohle už nezvládne.
Neměl už sílu, aby jim odolal, ne když jich teď bylo tolik najednou a on byl vyčerpaný a stále oslabený zraněným ramenem. Pochopil ve vteřině, že tohle je nejspíš konec. Nepřipadalo však v úvahu, aby se vzdal.
Teď zemře, o tom nepochyboval, ale se zbraní v ruce, svůj život jim nedá zadarmo. Zabijí ho a on při tom bude myslet na Elbu, na otce a matku, sestry, Tobeho...na svůj lid. Sebral poslední zbytky sil, uchopil svou hrdost jako nástroj, sevřel pevně sekeru a s řevem plným naprostého odhodlání se rozeběhl proti jednomu z černých supů.
Pohnuli se v ten okamžik i ostatní a poslední, co mladý náčelník cítil, byla tupá rána do zátylku.

2

Jako první ucítil chlad. Ležel a pomalu přicházel k sobě, dokud si postupně nezačal uvědomovat vjemy kolem. Oči ještě nechal zavřené, přišlo mu teď zbytečně namáhavé je otevírat. Cítil se zvláštně – věděl, že se probouzí, ale rozhodně se necítil odpočatý, naopak. Tělo měl ztuhlé a bolavé, unavené, že se mu ani prstem pohnout nechtělo. Tak jen ležel, víčka zavřená a snažil se přemýšlet.
Myšlenky měl strašlivě zpřeházené. Pluly mu hlavou a on se je snažil nějak uchopit, ale na poslední chvíli mu vždy utekly. Zkusil trochu pootočit hlavou, ale tou mu rázem projela tupá bolest až zkřivil obličej. Přispělo to však k tomu, aby začal vnímat zase o něco lépe a pak se mu v hlavě vyjevil obraz. Černota a oranžové světlo. Oheň. Hodně plamenů a jak si vybavil plameny, vzpomněl si na křik. Křik strašlivý, vyděšený, bolestný. Křik hořícího muže, který běží mezi bojujícími. Teď se zase jeho mysl zastavila u bojovníků, to byli vojáci v černém a muži z jeho osady...Dál na sebe postupně všechny výjevy v jeho hlavě navazovaly až se dostal k cíli, kde si konečně vzpomněl, co se stalo.
Prudce otevřel oči. Býval by toho asi zalitoval víc, ale v místě, kde právě byl, panovalo přítmí, takže ho náhlé světlo tolik nebodlo, když zdvihl víčka. Hlava zabolela. Tep se mu zrychlil. Dech se prohloubil, když si uvědomil, že žije. Je naživu, ale podle toho, co si vybavil by neměl být.
Nepohnul se. Snad ze stavu v jakém byl, snad ze strachu. Jen zrakem přejel okolí a první čeho si všiml byl kámen, spousta studeného kamene, nad ním, okolo něj i pod ním, proto ten chlad. Nezdálo se, že by tu někdo byl, panovalo tu nepříjemné ticho, proto se rozhodl rozhlédnout.
Pokusil se posadit a až teď si uvědomil, že celou dobu leží na boku s rukama za zády. Pokusil se jimi pohnout, ale nešlo to, zápěstí byla pevně utažená provazem. Skoro zoufale zavzdychal, než si všiml další věci, té okolo krku. Teď už se musí posadit, aby mohl zjistit víc.
Donutil ztuhlé tělo k pohybu, vzepřel se a zdvihl trup. Zakázal si vnímat třeštící hlavu a bolavé svaly, teď seděl a pochopil, co za věc objímá jeho hrdlo. Dlouhý těžký řetěz splývající mu od krku přes hruď vedl ke kamenné stěně, před kterou teď seděl. Kovový obojek mu dráždil kůži a on si pomyslel, do jakého průšvihu se asi dostal.
Rozhlédl se. Spočíval na studené kamenné podlaze jakési kobky. Měla kruhový půdorys a uprostřed ze stropu na zem pronikalo světlo kruhovým otvorem s mřížemi. Sluneční paprsky tvořily ve středu zřetelný kruh, byl to teď jediný zdroj světla v celém prostoru. Místnost byla poměrně rozlehlá a Kless si všiml, že naproti němu je asi pět cel se silnými mřížemi. Byly prázdné, což ho trochu uklidnilo.
A nakonec, nalevo i napravo od něj, byly dva výklenky. V jednom byly těžké dřevěné dveře, v tom napravo zahlédl několik schodů. Vedli nahoru a mladík se dovtípil, že kobka je umístěná nejspíše v podzemí.
Už mu bylo jasné, že je v části Ziyarova hradu. Z toho vyplývala hromada otázek, v první řadě, proč vlastně není mrtvý? Proč ho zajali a nezabili jako ostatní jeho muže? Co s ním má Čaroděj v plánu? A kolik Paramů vlastně přežilo, jestli vůbec někdo? Teď jej bodlo u srdce a to se mu sevřelo. Dostal strašný vztek, že Ziyar nedodržel slib, že způsobil tolik bolesti a smrti. Tolik ho nenáviděl, na místě by ho zabil, kdyby měl možnost. Kéž by alespoň něco věděl o ostatních.
Elba. Je Elba naživu? Co matka s otcem, které za celou dobu toho pekla nezahlédl? Žije Tobe, podařilo se mu uniknout jako sestrám? Podařilo se jim vůbec uprchnout?
Hlava mu začala třeštit. Tolik otázek, tolik obav a strachu. Kéž by alespoň o někom věděl, že je v bezpečí. Namáhavě se přisunul k chladné stěně a opřel se. Zavřel oči a modlil se, aby byl alespoň někdo v pořádku. Radši myslet na ně, než na to, že by se měl možná bát, co ho čeká.

3

Zůstal dlouho sám. Až k večeru, když se skrz otvor ve stropě slunce začalo vytrácet, se těžké dveře se skřípáním začaly otevírat. Klessovi nebylo nejlíp, celou dobu střídavě přemýšlel nad blízkými a podřimoval, cítil se stále unavený. Skřípání pantů jej probudilo z polospánku a on se zvědavě odlepil od stěny, o kterou se opíral.
Dovnitř vstoupili dva chlapi. I oni měli černé uniformy, ale trochu propracovanější, než vojáci, co napadli osadu. Tihle měli krom košil a kalhot ještě kožené vesty, na předloktích nátepníky a boty měly vysoké až do poloviny lýtek. Oba přistoupili ke Klessovi a do kovových držáků na zdi zasadili své pochodně. Mladík tušil, že jejich návštěva nebude nic příjemného, odhodlaně se jim však díval do očí. I oni ho chvíli mlčky sledovali. Pak jeden z nich přistoupil ještě blíž.
„Kde jsou?“ Optal se nevrle hrubým hlasem. Kless se zarazil.
„Cože?“ Zachraptěl. Dlouhou chvíli nepromluvil a kovový kruh na krku mu mluvení také neusnadňoval. Chlap před ním se rozmáchl a udeřil ho nečekaně do obličeje až odvrátil hlavu. V duchu zaklel.
„Kde jsou?“ Zeptal se muž znovu, teď důrazněji. Jeho kolega stál kousek za ním s otráveným výrazem a rukama složenýma na prsou.
„Nevím o čem mlu-“ Další rána mladíka umlčela. Hekl a hlava mu zase začala třeštit. Ucítil krev v ústech a odplivl si. Vzpurně se na chlapa podíval. Dostal vztek, na něj, na toho za ním, na to, že se spoutaný nemůže bránit. Cítil se slabý, ale by si jistý, že kdyby měl možnost, poradil by si s nimi. Navíc, doopravdy neměl tušení, o čem to mluví, jenže pokusit se mu to říci nemělo smysl. Čekal tedy, co bude dál.
„Kam utekli?“
Muž už začínal být vzteklý, to Kless poznal dokonale. Najednou mu svitlo. Ztuhl když si to uvědomil a nevědomky se pousmál úlevou. Takže se jim přeci jen podařilo uniknout, říkal si a ze srdce mu spadl obrovský kámen. Je tedy doopravdy šance, že jsou naživu, jeho sestry, ostatní ženy, děti a snad i starci. Pochopil, že kdo se dostal do tunelu, je teď pravděpodobně živý a on doufal, že tam jsou, samozřejmě mimo většiny obyvatel, všichni jeho blízcí.
Navíc, jestli nemají tušení, kde se nachází, tunel pravděpodobně ani neobjevili, což šance přeživších jen zvyšovalo. Teď byl Kless rád, že zásoby, které tam tehdy odnesli, zůstaly na místě. Pomohou jim, pokud se rozhodnou zůstat nějakou dobu v jeskyni, ale i kdyby se rozhodli vzít je s sebou, ať už půjdou kamkoliv. Mladík nevěděl jistě nic, ale toto zjištění pro něj byla naděje, která ho teď hřála na srdci.
Jenže teď příliš dlouho neodpovídal a to muže, stojícího nad ním rozčilovalo. Hrubě Klesse kopl do stehna a vyprskl svoji poslední otázku. Mladík neměl co by mu řekl. A i kdyby věděl, kde přeživší Paramové jsou, nikdy by to neřekl. Proto se na něj jen podíval, ústa semknutá, pohled vzpurný.
To byla pro muže nejspíš poslední kapka. Otočil se na svého společníka a kývl hlavou. Ten také přikývl a rozešel se ke Klessovi. Stoupl si za něj, jeho dlouhý cop si omotal kolem dlaně a zatáhl směrem vzhůru. Mladík zasténal, jak ho taháním za vlasy donutil, aby se postavil na nohy. Pak ho chytil pod pažemi a držel, aby neklesl zpátky na kolena. Chvilku nato jej vyslýchající začal bít.
Nejprve jeho pěsti dopadali na trup, rána za ránou Klessovi dopadala na břicho, hrudník, žebra. Nejméně jedno mu při tom zlomil a vyrážel mu dech z plic. Nakonec mu věnoval pár ran do obličeje. Mladíkovi se z nosu spustila krev, hlava bolela strašlivě.
Když ho pustili, tvrdě dopadl na studenou zem. Tam ho nechali ležet a beze slova odešli. Kless zavřel oči a když osaměl, mírně roztáhl bolavá ústa v úsměv. Pár ran mu nezabránilo radovat se z přežití jeho blízkých. Sám nevěděl, jestli pak usnul, nebo ztratil vědomí.

4

Když se probral podruhé, ruce už měl pěkně ztuhlé, jak mu zápěstí stále omotávaly provazy. Také začínal mít sucho v ústech, nenapil se vody už dlouho. Rty si olízl jazykem, byly popraskané a v jednom koutku nateklé. Stále byl ale naživu a to bylo hlavní. Až se odsud dostane, vydá se hledat přeživší.
Absolutně si nepřipouštěl možnost, že by se tak nemuselo stát. Nemohl myslet na to, že ho zabijí, nebo najdou zbylé Paramy. Kdyby si takové myšlenky připustil, mohl by už rovnou vše vzdát. V hlavě měl tedy jen, že se odsud musí dostat.
Nebylo mu nejlíp, ale byl ještě dost silný a odhodlaný. Otevřel oči a posadil se. Leknutím téměř vykřikl, když si všiml, že po celou dobu není sám. Teď sem otvorem znovu dopadalo sluneční světlo, ale ve výklenku u dveří panoval stín a on si všiml postavy, která v něm stála. Osoba si taktéž všimla, že se probral, dala se tedy do pohybu a pomalu opustila přítmí. Vystoupila na světlo a s kamenným výrazem se dívala na Klesse. Zastavila se uprostřed světelného kruhu.
Byl to ten starý muž, Ziyarův pobočník. Kless si nevybavoval jeho jméno, ale poznal ho dokonale.
„Pamatuješ si na mě, chlapče?“ Zeptal se klidně a mladík přikývl. Jak jen se jmenoval? Přemýšlel usilovně, ale vlastně to pro něj nebylo tak důležité. „Takže nejspíše tušíš, že to, že jsem tady, pro tebe není moc dobré,“ řekl a hlas měl jako med. Zněl, jako kdyby ho to doopravdy zajímalo a měl o Klesse starost, ale byl špatný herec. Kless se tím ale nenechal zmást a dál zarytě mlčel.
Muž k němu přistoupil a dřepl si, nejspíš aby jeho řeč působila vlídněji. „Prý se ti nechce moc mluvit. To naprosto chápu. Musíš ale vědět, že nejsi v pozici, kdy by sis mohl vybírat, to mi věř. Můj pán nemá rád, když mu někdo odporuje a řekněme, že má,“ teď se odmlčel a přemýšlel, jak se vyjádřit, „má své způsoby, jakými by tě donutil rozvázat jazyk a ty rozhodně nejsou příjemné. Zamysli se nad tím,“ řekl sladce.
Kless přemýšlel, jestli je vážně tak hloupý, aby si myslel, že ho takto přesvědčí. Opravdu snad nemyslel, že by ho výhrůžkami donutil prozradit jeho blízké. Mladík by musel být blázen, kdyby něco takového udělal a to, že doopravdy nevěděl, kde se nacházejí teď vůbec nehrálo roli. Stařík čekal, zda mu něco neřekne, ale on pořád mlčel, jen očima ho provrtával.
„Ale no tak,“ prohodil pobočník a natáhl k němu ruku. Kless ucukl a zamračil se, když ho jemně pohladil po tváři. „Byla by škoda, kdyby někdo zničil tak krásný obličej.“
Jak moc se mu hnusil. Mladík cítil, tu faleš, přímo z něj vyzařovala. Spíše než mile, ne něj působil jako had, který ho zprvu příjemně hřejivě obmotává a rázem ho začne dusit. Ve své snaze o přívětivý přístup byl slizký a Kless k němu cítil stejnou nenávist, jako k Ziyarovi. Neudržel se, když se ho chtěl znovu dotknout a dal najevo svůj odpor.
Plivl mu do tváře a stařec se v polovině pohybu zastavil. Pootevřel ústa v překvapení a své rozhořčení se snažil zamaskovat klidným úsměvem. Kless ale poznal, jak to uvnitř něj vře, když si otíral obličej a pak se postavil. Podíval se na něj, teď už s kamennou tváří jen pokrčil rameny.
„Jak chceš,“ řekl, poodstoupil a následně dvakrát rychle tleskl dlaněmi. Dřevěné dveře se rozrazily, dovnitř rychle vešli ti dva muži, co se jej předtím snažili vyslýchat a vrhli se k mladíkovi. Beze slova mu rozřízli pouta za zády. Neměl však šanci toho nějak využít, jen zasténal, jak hnuly s jeho ztuhlými svaly a klouby. Pokusil se jim sice vytrhnout ze sevření, stále měl ale na krku kovový obojek, nemohl utéct a oni byli příliš rychlí a silní. Než se nadál, zápěstí měl znovu spoutaná, tentokrát nad hlavou. Zavěsili jej na, k řetězu připojený hák, jeden z chlapů přešel do výklenku a rozpohyboval jednoduchou kladku. Hák se rozpohyboval a vytáhl připoutaného chlapce za paže vzhůru, až na zemi spočívaly jen špičky jeho chodidel.
Vytušil, že teď přijde něco víc, než jen pěsti a že to bude nejspíš hodně bolet. Nehodlal jim ale udělat tu radost a dát najevo strach. Zarputile propaloval starce pohledem i když chlapi vytáhly nože zpoza opasků a rozřezali mu šaty. Jeden z nich ho přitom neopatrně řízl do boku a Kless sykl.
Teď stál na špičkách, s rukama vytaženýma nad hlavou a dočista nahý. Stařec si jej dlouze prohlížel, pak znovu přistoupil a tvrdě uchopil mladíkovu bradu.
„Tak mluv. Dokud to ještě není tak zlé,“ přesvědčoval ho, ale jeho líbezný milý hlas byl pryč. Kless věděl, že ho naštval a docela se mu to zalíbilo. Možná ho mají v hrsti, ale rozhodně jim nedá nic zadarmo. Zatnul svaly, rychle zvedl nohu a kopnutím do břicha muže odstrčil. Ten hekl, zapotácel se a předklonil se. Kop byl silný a celkem ho zabolel, okamžik ho musel vydýchávat.
„Nesahej na mě, hajzle!“ Vykřikl vzdorovitě mladík. Stařec se na něj zlostně podíval. Teď už byl opravdu vzteklý a Kless poznal, že se cítí poníženě. Legrace skončila, to pochopil moc dobře, nelitoval však. Bude se bránit, dokud bude moct.
Stařec k němu ve vteřině přiskočil a už si nebral servítky. Vrazil mu ránu do obličeje, až řetěz na kterém vysel zacinkal. Následně ho popadl za vlasy a trhl jimi. Držel mladého náčelníka se zakloněnou hlavou a začal mu prskat do obličeje:
„Myslíš, že tě nezlomím?“ Vrčel mu do ucha. „Děláš chybu, chlapče! Budeš prosit! Žadonit, abychom přestali. Abychom tě zabili! O to se postarám,“ trhl mu hlavou, poodstoupil a kývl na muže, co zatím stáli opodál. Oba se pousmáli a téměř nedočkavě se dali do pohybu. Jeden z nich si stoupl za mladíka a co se chystá dělat Klessovi došlo když uslyšel ten typický zvuk, setinu vteřiny před tím, než dopadla prví rána. Nevykřikl, když se mu bič zakousl do zad, jen zkřivil obličej bolestí a zatnul zuby. Přišla druhá rána, pak třetí, čtvrtá...Pak je Kless přestal počítat a poprvé zakřičel, když ho spletená kůže švihla přes hýždě. Na to nejspíš stařec, který se doposud klidně díval, čekal. Zvedl ruku a mučitele zarazil.
Kless měl záda i pozadí v jednom ohni. Nezažil doposud takovou bolest, nikdy se neocitl ve světě, kde by jí zažívat měl. Jeho silná vůle a hrdost mu však nedovolila hlasitě sténat, jen zhluboka oddechoval. Na čele mu vyrazilo pár kapek potu.
Mimoděk se rozhlédl kolem a všiml si druhého muže ve vestě. Všiml si, jak je roztěkaný. Byl jako malé dítě, co čeká, až dostane nějakou sladkost, až na něj přijde řada. Nedočkavostí zatínal ruce v pěst, když konečně stařec kývl i na něj. Snažil se marně skrýt své nadšení, když byl vyzván. Před Klesse si stoupl s nepatrným úsměvem a sáhl si za opasek. Dal si záležet, aby mladík viděl, po čem sáhl a teprve když spatřil jeho nervozní výraz, klekl si.
Kless se začal bránit, když ho popadl za kotník. Vyděšeně vykřikl, nohou se pokusil kopat, trefit muže třeba do obličeje, kamkoliv, jen ho odstrčit. Mučitelovo sevření ale bylo překvapivě pevné a navíc dostal další ránu bičem. Než se z ní vzpamatoval, klečící muž se k němu otočil zády, natáhl mu nohu a chodidlo pevně sevřel mezi stehny. Zvedl paži, ve které držel kleště, aby ji Kless viděl a vyzývavě jimi párkrát naprázdno zacvakal.
„NEE!!!“ Vykřikl Kless, ale bez účinku, muž se právě začal bavit. Mladík cítil, jak sevřel palec levé nohy mezi prsty, přikládá kleště a začíná tahat. Za příšerné bolesti, pomalu a systematicky počal odlupovat nehet od prstu. Kless zaklonil hlavu a křičel. Cítil ten tah, tu strašlivou bolest, zmítal se, ve snaze o vysvobození, ale bylo to marné. Z očí mu samovolně vyhrkly slzy a stékaly po nateklém obličeji.
Nemohlo to trvat tak dlouho, jak Klessovi připadalo, přestože si chlap dával záležet. V jednom okamžiku pak ale konečně ucítil poslední zatáhnutí, poslední odtržení, kdy se nehtová ploténka nadobro oddělila od jeho prstu. Zasténal a uviděl, jak muž opět zdvihl dlaň s kleštěmi a prohlíží si svoji trofej, tak, aby ji viděl i on sám.
Klessovi se zvedl žaludek a opět vykřikl bolestí, když mučitel nedbale povolil sevření a jeho postižený palec dopadl na kamennou zem. Neměl odvahu se na nohu podívat, stačilo, že ji cítil. Udýchaně sklopil hlavu, pot a slzy se smísily, pár kapek dopadlo na studený kámen.
„Varoval jsem tě,“ uslyšel před sebou. Stařec se tvářil spokojeně. „Víš, opravdu by bylo lepší, kdybys mi řekl, kam zmizeli,“ mluvil tiše a důvěrně. Dlaní pozvedl Klessovu bradu, aby se mu zadíval do obličeje. Byl očividně potěšen skutečností, že teď už se mladík nebude vzpírat. Kless zhluboka oddechoval, snažil se nemyslet na rozpálená záda a urputnou bolest palce, která vystřelovala skoro až ke kolenu. Teď sotva vnímal, co mu stařec říká.
„Je ve tvém zájmu, abys mi to řekl. Upřímně, v tomto případě máme ještě devatenáct pokusů, jestli mi rozumíš,“ teatrálně si povzdechl. „Máme ale i další metody a já bych ti je nerad všechny předváděl.“ Bylo jasné, že lže. Přímo si liboval v chlapcově utrpení, o tom nebylo pochyb.
„Tak mluv,“ vyzval Klesse znovu.
Ten sklopil hlavu. Neměl už sílu hrát si na hrdinu a vzdorovat, uspokojit starce ale stejně nemohl. Nevěděl, kde jsou a teď byl rád, že to neví. Došlo mu, že hra skončila a jeho čekají zlé, příšerné věci. Teď už měl strach, jen blázen by ho neměl, ale nemůže prozradit něco, o čem nemá ani potuchy.
Svěsil unaveně hlavu mezi ramena. „Nevím,“ zašeptal. Na zádech ucítil další ránu bičem. Zasténal a zatnul zuby. Stařec se optal znovu a Kless mu znovu odpověděl naprosto stejně. To se muž opět rozčílil.
Nečekaně vymrštil ruku vpřed. Kless vyjekl překvapením i bolestí, když mu jeho dlaň pevně stiskla varlata i úd a prudce zatáhla. V tu chvíli myslel, že mu mužství snad utrhne, neměl čas myslet na to, že se ho stařec dotýká na nejintimnějším místě.
„Tak mluv!!!“ Křičel, přičemž stále tahal a tahal až se mladík prohýbal. Sténal a stále opakoval, že neví, že opravdu neví, ale muž sevření nepovolil.
„Arpáde,“ ozvalo se za nimi. Přes bolest Kless ihned poznal ten hlas. Otevřel oči a se zoufalým výrazem se podíval ke dveřím.
„Pusť ho,“ přikázal bezbarvě a stařec povolil sevření. Mučitelé i Arpád se mírně uklonili, když Ziyar vešel a přistoupil k mladíkovi. Jen co ho Kless spatřil, zapomněl na chvíli na záda, nohu i přirození. Teď cítil jen a jen nenávist a vztek. Být tak volný, okamžitě by se na něj vrhl a vydrápal mu oči. To byla teď, bohužel, jen živá představa a tak se na něj jen podíval, propaloval ho vražedným pohledem. Ten vztek a odpor, co k němu cítil, mu vlil novou energii do žil, alespoň pro tuto chvíli.
Ziyar si moc dobře všiml, jak se Kless tváří, ale naprosto to ignoroval. Nechal si donést křeslo a pohodlně se posadil přímo naproti mladíkovi. Zadíval se mu hluboko do očí, Kless přes svou pozici neucukl.
„Vypadněte,“ mávl na přítomné a ti se s další úklonou vytratili. Když osaměli, ledově se pousmál.
„Promluvme si,“ řekl mile ke svému vězni, ale jeho oči, ty pronikavé zelené oči v sobě měli příslib jen dalšího utrpení.