1

Vedl je rozsáhlým hvozdem. Někdy procházeli stromovím tak hustým, že měli koně, které vedli za uzdy problém s větvemi, jindy narazili na uzoučké vyšlapané cestičky, zda od zvířat či od lidí nevěděli. Rozhodně neputovali po nějakých větších cestách, pokud nějaké byli. Kless měl dojem, že je muž schválně vede jakýmisi oblouky, aby na nic a nikoho nenarazili. To se mu zprvu zdálo podivné, ale nakonec si řekl, že je to vlastně dobře. Nikdo nemusí vědět, že se chystají za Čarodějem.
Ukázalo se, že Ravil zná les opravdu dobře. Jak putovali, vždy je upozornil na nějaký bod, věc, která se nacházela poblíž. Vždy ukázal prstem směr a řekl: „Tady, pár kroků nalevo, je skvělý pramen.“ Jindy je upozornil zase na oblast, kde se dobře loví vysoká a tak podobně. Asi třikrát jim, během cesty, dokonce prozradil území cizích osad, dalších malých národů. Když se ho pak Elba zeptal, zda byli také napadeny, smutně přikývl. Pověděl jim, že dva z nich se vzdali, o osudu třetího nevěděl.
Cesta byla dlouhá a náročná. Mladíci si doposud moc neodpočinuli, první den cesty už byli hodně unavení. Když pak Ravil navrhl, že na noc zastaví, neměli námitek. Rozložili tábor na malé mýtině, kam je dovedl a vyčerpaně se postarali o koně.
V ten podvečer, kdy zastavili a pomalu se začalo smrákat, k sobě mladíci přistoupili. Na okamžik přestali věnovat pozornost svému průvodci a když odsedlávali koně, zapředli tichý rozhovor.
„Co si o něm myslíš?“ Zeptal se tiše Kless přítele. Ten chvilku přemýšlel.
„Nelíbí se mi, je zvláštní. Ale myslím, že neškodný,“ řekl popravdě a Kless přikývl.
„Souhlasím. Ale nevěřím mu natolik, abych vedle něj v klidu usnul.“
„Potřebujeme se ale vyspat, Klessi,“ řekl znepokojeně Elba a mladík znovu zakýval hlavou.
„Já vím. Taky jsem unavený. Navrhuji hlídky, vystřídáme se. První si vezmu já, půl noci. Souhlasíš?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Elba a byl vlastně rád, že se Kless nabídl jako první. Už se cítil vážně unavený. Dohodli se tedy a Kless chtěl jít rozdělat oheň, když ho přítel uchopil za ruku a jemně stáhl zpět k sobě. Pak ho něžně políbil.
To Klesse trochu rozesmutnilo. Vyčerpaně, nejen kvůli nedostatku spánku, položil hlavu na Elbovo rameno a objal ho. „Chtěl bych, aby bylo všechno jinak,“ zašeptal. „Chtěl bych, abych si mohl užívat, že jsme celou dobu jen spolu. Moc mě mrzí, že to nejde,“ řekl a zabořil hlavu hluboko do vzájemného objetí. Elba ho jemně pohladil po dlouhých vlasech.
„Já vím, to já také. Ale neboj se, však my si to vynahradíme,“ snažil se ho povzbudit a pak mu věnoval ještě jeden vroucí polibek. Kless se na něj smutně usmál a šel rozdělat oheň.
V tom se rychle ohlédl a trochu zpanikařil. „Kde je?“ Vyhrkl a Elba v tu ránu pochopil. Ravil zmizel. Nebyl nikde k zahlédnutí, zběsile prohledali i okolní křoviny, ale muž tu nebyl.
To mohlo znamenat cokoliv – že, ačkoliv bezdůvodně, utekl, že se někde schoval a dovedl je do nějaké pasti, že si třeba odskočil a něco se mu stalo. Mladíci v mžiku popadli své zbraně a dál se rozhlíželi, zda se chlapík odněkud neobjeví. Elba několikrát zaklel, když se Ravil stále neozýval na jejich volání a oba začínali být dost neklidní. Obešli celou mýtinu, prohledali okolní křoviska a nic.
V tom se jeden z keřů zatřásl a hned na to se zpoza něj vynořil. Vylekaně se na něj podívali a běželi k němu. Ravil se zarazil, když uviděl jejich znepokojené tváře.
„Co se děje?“ Zeptal se s nevinností malého dítěte. To Elbu rozzlobilo a obořil se na něj:
„Děláš si legraci? Zničeho nic jsi zmizel, neřekl jsi ani půl slova!“ Zakřičel a skoro funěl vzteky. Ten chlap ho rozčiloval čím dál tím víc, až mu musel Kless položit ruku na rameno a jasným pohledem ho uklidnit.
„Lekli jsme se, jestli se ti něco nestalo,“ řekl Kless mnohem klidněji než jeho přítel. Ravil se zasmál.
„Ne, jsem v pohodě. Příroda volala a já přitom uviděl večeři,“ zazubil se spokojeně a zvedl ruku. Až teď si všimli, že svírá poměrně zdatného, již vyvrhnutého jezevce. „Dáte si, ne?“
Byli hladový a uvítali možnost neplýtvat zásobami. Přikývli tedy a zatímco Elba rozdělával oheň, Kless pozoroval, jak muž zkušeně a rychle stáhl zvíře z kůže, napíchl jej na klacek a pak dal opékat nad plameny. Ten večer se najedli dobře, masa bylo pro každého akorát a plné žaludky ještě prohloubily jejich únavu. Chlapci si nachystali své kožešiny, Elba si rovnou lehl, Kless se jen v sedě uvelebil a sledoval plameny. A potajmu také Ravila, který si lehl naproti. Ulehl přímo na holou zem ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jako by byl zvyklý. Všiml si náhodou, jak ho Kless pozoruje, to už Elba vedle začal pravidelně oddechovat. Usmál se na mladíka, který rozpačitě uhnul pohledem.
„Klidně můžeš taky spát,“ řekl pak do ticha, „já nejsem nepřítel.“ Kless se na něj podíval. Ten muž to řekl způsobem, který téměř znemožňoval neuvěřit mu. Tón, kterým to řekl byl laskavý a upřímný, až Klesse přiměl mírně přikývnout.
Ne, neměl v plánu mu úplně důvěřovat a rozhodně se nechystal porušit svou hlídku. Něco však na tom muži bylo, něco, kvůli čemu z něj sálal příjemný dojem a snad i nepatrný náznak bezpečí. Kless přešel i to, jak snadno se dovtípil, že ho budou v noci hlídat. Nejspíš ho to nepřekvapilo ani neurazilo, snad jako kdyby chápal. Naposledy se na mladíka usmál.
„Dobrou noc,“ řekl tiše a otočil se, aby mu oheň mohl hřát záda a plosky pokrčených bosých nohou. Kless neodpověděl a ještě chvilku se na něj díval. Pocítil jakýsi záchvěv vzájemného smíření s tímto mužem. Prakticky ho neznal, ale byl teď přesvědčený, že kdyby se setkali za jiných, vstřícnějších okolností, stali by se dobrými přáteli.
Mladík zvedl zrak a podíval se na čisté nebe. Byli na mýtině, takže ve výhledu na kupu hvězd mu nepřekáželi žádné větve. Při pohledu na různá souhvězdí, na ten chaotický řád, si vzpomněl na domov. Zastesklo se mu a přepadl jej závoj trudomyslnosti, takže radši sklonil hlavu zpět na hořící oheň. Přihodil do plamenů pár větví a zaslechl i Ravila, jak spokojeně oddechuje. Cítil se najednou osamělý. Navíc ho také začali dohánět probdělé hodiny, které měly být spánkem. V sedě mu začali klesat víčka, odolával dlouho až se jednou přistihl, že usnul. Ne na dlouho, snad jen na pár kratičkých minut. Donutil se proto raději vstát a tiše se procházet sem a tam kolem skromného ohniště. Tohle bude dlouhá noc, pomyslel si. Alespoň ta polovina, kterou musí zůstat vzhůru se teď zdála jako nekonečná. Podíval se na nebe, na zářivý měsíc a modlil se, aby vydržel.

2

Odolal. Zůstal vzhůru přesně tak, jak se s Elbou domluvili, stálo ho to poslední zbytky sil. Ravil celou dobu spal, klidně a tvrdě, což v Klessovi vyvolalo smíšené pocity. Věděl, že si nesmí dovolit riskovat, ale lamentoval nad těmi hodinami, které mohl strávit osvěžujícím odpočinkem. To už je teď jedno, řekl si pak.
Nerad Elbu rušil z jeho spánku, ale už se sám viděl, jak v leže uvolní svaly, zavře oči a pak se odebere do říše snů. Jemně s přítelem zatřásl a ten pomalu otevřel oči.
„Promiň,“ řekl Kless, protože i přes předchozí domluvu se cítil provinile, že ho budí. Políbil ho na tvář. „Už je čas. A já už vážně sotva koukám,“ přiznal sklesle. Elba jej pohladil po tváři.
„Neomlouvej se, tak jsme se domluvili. Už musíš být strašně unavený,“ řekl a Kless přikývl. Jen co se přítel posadil a promnul si oči, sám se doslova zhroutil na kožešinu. Těsně předtím, než tvrdě usnul, stiskl Elbovu dlaň. Jeho políbení na čelo už vnímal jen nepatrně.
Elba pak držel hlídku stejně zodpovědně, jako Kless, i když by ještě pár hodin odpočinku rozhodně neodmítl. Odpočatý ale byl a věděl, že Kless už to potřebuje taky. I za jeho hlídky se muž na druhé straně ohniště, ani jednou neprobudil. Elba ho pozoroval bedlivě, pokaždé, když se pohnul, bystřil zrak, nevěřil mu. Musel věřit Klessovým instinktům, doufat, že nedělá chybu, ale zasahovat mu do rozhodnutí nechtěl. Tohle byla jeho mise, jeho boj. On tu byl jen aby ho podpořil a odvezl jeho tělo domů v případě, že neuspěje. Při té myšlence se mladík mírně otřásl. I on se nakonec podíval na hvězdy a modlil se za dobrý konec.
Ravil se probudil za svítání. Rozlepil víčka, posadil se a příjemně se protáhl, cítil se dobře a v dobré náladě.
„Brý ránko,“ usmál se na Elbu, se vracel od koní. Byl je zkontrolovat a osedlat, aby pak mohli rovnou vyrazit. Mladík mu zabručel v odpověď. Usedl na svou kožešinu. Ravil si jeho nálady nevšímal. Podíval se na Klesse, který ještě tvrdě spal. Měl teď krásnou tvář zcela klidnou, nebyly v ní žádné obavy nebo starosti, které se snažil jinak potlačit. Ravil si jich ale všiml hned, jak mladíka uviděl poprvé, na tyhle věci měl cit.
„Tak kdy vyrazíme?“ Zeptal se Elby.
„Až úplně vyjde slunce. Chci, aby se ještě trochu prospal,“ odpověděl mu bez náznaku emocí a Ravil přikývl.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a vstal. Přišel k mladíkovi a nastavil ruku. „Kousíček odtud je pramen. Dej mi vaky a já zatím doplním vodu,“ usmál se přátelsky. Elba zaváhal, jestli mu má kožené vaky dát a svěřit mu tak jedinou možnost, aby měli vodu při sobě. Do ničeho jiného ji dát nemohli. Nakonec přeci jen zariskoval, sáhl za sebe a vaky mu podal.
„Nezatoulej se,“ zabručel na Ravila ještě a ten na něj s úsměvem mávl. Pak zmizel mezi stromy.

3

Vrátil se, k Elbově úlevě, zrovna když se mladík chystal vzbudit Klesse. Kdyby to bylo jen na něm, nechal by přítele spát až do poledne, ale věděl, že to by se mu nelíbilo. Slunce už vyšlo a slibovalo krásný den, byl nejvyšší čas vyrazit znovu na cestu.
Sehnul se nad něj, jemně mu zacloumal ramenem.
„Klessi,“ oslovil ho jemně, „měli bychom vyrazit.“
Přítel se zavrtěl, ale nevzbudil se, proto ho musel vyzvat ještě jednou. Až potom otevřel oči. Promnul si tvář a posadil se. „Už je čas?“ Zeptal se ospale.
„Ano, slunce už vyšlo, jsme připravení. Odpočinul sis alespoň trochu?“
Kless si znovu promnul víčka a přikývl. Rozhlédl se a pozdravil Ravila, který předstíral, že nevidí, jaký vztah mezi sebou mají. Ne snad, že by mu to vadilo, spíše nechtěl mladíky dostat do rozpaků. Opětoval vesele Klessův pozdrav.
„Hádám, že se čeká jen na mě,“ řekl mladý náčelník. Rozlámaně se postavil, protáhl se a s díky přijal vak s vodou. Pak smotal svou kožešinu, připevnil ji na koně a trojice mužů opět vyrazila na cestu.
Něco málo pojedli během chůze, Kless nabídl Ravilovi kousek chleba a ten jej s vděkem přijal. Kráčeli stejně jako předešlý den – mezi houštinami, hustém stromoví, občas po nepatrných pěšinkách.
Málo toho během cesty namluvili. Až na občasné zajímavosti o okolí, které jim Ravil sděloval, většinou mlčeli. Dávno už chlapík pochopil, že se mu nepovede zapříst hlubší rozhovor, jednak proto, že Elba neměl potřebu si s ním povídat a jinak také proto, že Kless byl neustále duchem ve svých myšlenkách. Ravil se neptal, nad čím přemýšlí a ani se znovu nepídil po tom, co vlastně po Ziyarovi doopravdy chtějí. Napadlo ho jen, že nebýt této cesty, Kless by byl jistě mnohem přátelštější, jeho laskavé oči ho v tom utvrzovaly.
Mlčky tedy putovali lesem, mlčky se zastavili u potoka, aby se koně napojili, mlčky se poté opět rozešli. Když se najednou ozval Klessův hlas:
„Ravile,“ oslovil muže, který kráčel před ním. Zrovna šli po jedné z úzkých pěšin, nejspíš od zvířat. Ravil šel první, za ním Kless a poslední Elba.
„Co jsi vlastně zač?“ Zeptal se náčelník. Ravil před ním jen pokrčil mohutnými rameny.
„No, momentálně jsem teď váš průvodce, zdá se,“ zavtipkoval vyhýbajíc se opravdové odpovědi.
Kless mu na ten trik neskočil a jen se pousmál. „Ano, samozřejmě. Ale ty víš, jak to myslím. Proč žiješ v lese sám? Nemáš svůj národ? Někoho, ke komu se vracíš?“ Vyptával se nenásilně dál.
„Dlouhá historie, příteli,“ řekl muž klidně. „A ne, že bych jí chtěl vypravovat,“ řekl na rovinu svým typicky veselým hlasem.
„Dobrá,“ vzdal to Kless a byl trochu zklamaný, že se nic nedověděl. Ravil si nejspíš všiml, proto se na něj otočil.
„Tak víš co? Jestli se ještě někdy v budoucnu sekáme, povím ti to. Stejně jako ty my pak povíš, co vás teď vlastně vede za Ziyarem.“
Kless se usmál. „Domluveno,“ souhlasil a přál by si, aby se tato nepravděpodobnost jednoho dne opravdu vyplnila. Byl to planý slib, spíše vtip, než skutečná dohoda. Šance, že se ještě někdy v tomto nekonečném lese potkají, v podstatě neexistovala. Ale Klessovi bylo sympatické, jak Ravil smýšlí a trochu mu ta hra zvedla náladu. Elba celou dobu nic neříkal, myslel si svoje a byl rád, když se dali opět do pohybu.
Šli celý den, jen kolem poledne si dali přestávku, kdy obstarali koně, pojedli trochu chleba a dali odpočinout uchozeným nohám. Zanedlouho se ale opět vydali na cestu a šli, místy se téměř brodili, hvozdem, až slunce začalo zapadat.
Unavení si vybrali místo, kde přečkají noc a už poměrně systematicky, naučeně, rozložili tábor. Ravil se poučil, tentokrát jim oznámil, že se jde podívat, zda nenarazí na něco k snědku. Mladíci kývli a pustili se do úkonů. Koně, kožešiny, oheň. Už se ani nedomlouvali, co kdo obstará, tak rychle si zvykli na stereotyp jejich cesty. Měli hotovo a unaveně si přisedli k plamenům. V nohách se jim hned rozlila hřejivá úleva.
„Chceš dnes znovu držet hlídky?“ Zeptal se Kless Elby, když dávali odpočinout znaveným chodidlům. Ravil byl stále ještě pryč. Elba se na přítele překvapeně podíval.
„Ty snad ne?“
Kless přešel jeho zaražený výraz, ani se na něj nemusel dívat a věděl, jak se tváří. Místo toho si začal sundavat jednoduché boty.
„Já bych to zkusil. Nemyslím si, že by nám chtěl ublížit. A oba se potřebujeme pořádně vyspat.“
„Věříš mu? To nemyslíš vážně,“ vyhrkl naštvaně Elba. „Nic o něm nevíme, vůbec netušíme co je zač, Klessi. Ani se zbraní v ruce se mi nechce vedle něj, bez jistoty, spát.“
Teď už se na něj mladík podíval. „Možná. A přesto mu věříme natolik, aby nás vedl lesem, který neznáme. Možná nás celou dobu vede do nějaké pasti. A v tom případě už je to asi jedno, nemyslíš?“ Zeptal se milence klidně. „Jsem unavený, Elbo. Pokud chceš držet hlídky, o půl noci mě vzbuď a vystřídáme se. Ale nemyslím, že by to bylo třeba,“ řekl nakonec.
Muž chtěl odpovědět, ale nestihl to, protože v tu chvíli se Ravil vrátil. Vzhlédli k němu.
„Je mi líto, neměl jsem dnes štěstí,“ řekl a ukázal prázdné ruce. Kless mávl rukou, že to nevadí a vyzval ho, aby usedl k ohni. Sám pak vyndal z vaku chléb a zbytek soleného a sušeného masa a podělil všechny rovným dílem. Pomyslel si u toho, že na cestu zpět už zásoby stačit nebudou. To však bude řešit jen v případě, že nějaká cesta zpět bude. Teď nad tím nechtěl přemýšlet a prostě jedl.
„Za jak dlouho myslíš, že dorazíme?“ Optal se Ravila a napil se vody. Ten dožvýkal sousto než odpověděl.
„Zítra před polednem, tuším. Už to není daleko.“
Kless přikývl. Takže zítra. Zítra se o všem rozhodne, zítra už bude vše jasné. Snažil se zachovat klid, tvář uhlídal, byla bez výrazu, ale ruce se mu roztřásly. Elba si toho všiml a uchopil pevně jeho dlaň. Nemuseli nic říkat, jako kdyby si četli myšlenky, Kless věděl, že mu tím gestem říká, že všechno dobře dopadne a že je tu pro něj. Kless byl rád, nicméně, nervozity se nezbavil. Rychle dojedl. Teď už se mu nechtělo ani mluvit, chtěl si teď prostě jen lehnout a usnout, aby už nemusel na nic myslet.
„Jdu spát,“ řekl prostě, když polkl poslední sousto. Nečekal na odpovědi, rovnou si lehl na kožešinu, zády k ohni i k mužům. Zavřel oči a urputně se snažil usnout. Teď mu bylo jedno, jestli ho Elba vzbudí, nebo ne, teď si chtěl jen odpočinout od toho tísnivého pocitu strachu, který mu svíral vnitřnosti a zprvu nevěřil, že se mu to vůbec podaří. Díky celodenní pouti lesem byl ale tak vyčerpaný, že i jeho, teď tolik namáhaná mysl, to nakonec vzdala, podvolila se únavě a on usnul.
Oba zbývající muži se na sebe podívali, nepadlo však ani slovo. Těžko říct, co se honilo hlavou Ravilovi, ale Elba přemýšlel, zda má tedy také ulehnout a chlapíkovi věřit. Nakonec si řekl, že je také dost unavený, aby to riskl. Počká až Ravil usne a pak si také lehne.
Netrvalo dlouho než se jejich průvodce natáhl na zem a usnul. Elba přihodil ještě trochu dřeva do ohně, vzal si k sobě sekerku a pak i on zakrátko opustil bdělý svět.

4

Kless byl rád, že ho Elba v noci nebudil. A ještě radši byl, že se Ravil opravdu o nic nepokusil, spal celou noc, stejně jako mladíci. Ráno se tedy vypravili na cestu odpočatí. Alespoň to mu bylo Klessovi k dobru, jinak nepromluvil ani slovo, co rozlepil víčka.
Řekl si, že nebude myslet na neúspěch, na co by, kdyby. Nemělo to smysl a jen z toho byl nervózní. Místo toho se rozhodl pojmout zbytek cesty jako jakousi meditaci. Uklidní svou mysl, bude se soustředit, nenechá se ničím rozptýlit. Kráčel teď tedy trochu nepřítomně, ale když nechával myšlenky v pozadí, cítil se lépe a sebevědoměji.
Všimli si jeho rozpoložení, takže ani Elba, ani Ravil, jej nezatěžovali mluvením. Bylo celkem patrné, co se v Klessovi právě odehrává, protože si nápadně hlídal dech a často také udělal pár jistých kroků, při kterých zavíral oči. Nechali ho se plně soustředit. Kráčeli mlčky, tiše.
Kless díky svému polovědomí ztratil pojem o čase a nehlídal ani okolí, takže netušil, kolik toho ušli či jak dlouho už jsou na cestě. Vypadal možná trochu tupě, když jen sledoval své nohy, střídající se v chůzi, ale ani ty nijak nevnímal, natož aby sledoval krajinu kolem sebe. Překvapeně proto zamrkal, když narazil na Ravilova záda. Muž před ním se totiž zastavil a otočil se k mladíkům.
„Jsme tady,“ řekl, tentokrát bez úsměvu. Kless se rozhlédl kolem.
Stáli teď v úpatí kopce, na jehož vrchol kvůli stromům neviděl. Všiml si jen, jak se stromoví naproti zvedá do svahu. Podíval se na Ravila a ten zvedl ruku a ukázal prstem směr. Mladý náčelník udělal pár kroků, aby mohl skrze stromy spatřit, na co ukazuje a hledal to něco, co si představoval jako hrad. Konečně se mu naskytl pohled na vrchol vysokého kopce a mladík ztuhl.
Byli ještě poměrně dost daleko, ale kamenné sídlo bylo pro svou velikost jasně vidět. Nikdy v životě nespatřil něco tak velikého, něco tak obrovského, že si ani nedovedl představit, že by to dokázali postavit lidé. Němě zíral na majestátnost, sílu, té stavby a přejel mu mráz po zádech.
Zaslechl, jak se za něj Elba postavil a užasle vydechl. To jej probralo. Nesmí se tím nechat zastrašit, pomyslel si a otočil se zpět k Ravilovi.
„Jdeme,“ řekl prostě s odhodlanou důrazností. Muž však zvedl dlaně a trochu se pousmál.
„Dál jděte sami,“ řekl omluvně. Kless se na něj překvapeně podíval. „Pokračujte tímhle směrem, pak natrefíte na cestu. Vede do kopce přímo k bráně hradu.“ Ukázal znovu prstem a Kless pochopil.
„Víte, já nevím, co máte v plánu. Ať je to cokoliv, přeju vám štěstí. Ale nepůjdu s vámi. Kdyby mě viděli, mohl bych se dostat do maléru a já nejsem žádný bojovník.“ Obhajoval se.
Kless se nezlobil, chápal. I tak pro ně muž udělal hodně a byl mu vděčný, že je dovedl až sem, byl mu vděčný.
„V pořádku,“ přikývl. Elba neřekl ani slovo, jen následoval přítele, když nasedl na koně. Byli připraveni vyrazit. Než však vyjeli, Kless se ještě ze hřbetu svého hnědáka sehnul a podal Ravilovi ruku. Oběma rukama pevně sevřel jeho nataženou dlaň a usmál se.
„Díky, příteli. Ani nevíš, jak velikou službu jsi nám prokázal. Cestu domů už zvládneme.“
Ravil s úsměvem mávl rukou. „To nic. Najděte tu cestu, kolem hradu je vodní příkop, jinak se dovnitř nedostanete. Mnoho štěstí.“
Kless mu věnoval poslední dík. Poté pobídli koně, naposledy na něj mávl a pak už se tryskem rozjeli pryč. Ravil je pozoroval, dokud mu nezmizeli z dohledu a upřímně doufal, že ten neznámý mladík ví co dělá.

5

Věděli, díky Ravilovi, kudy štvát koně, takže objeli zhruba polovinu úpatí kopce, když stromy začali řídnout a pak zmizeli úplně. To se ocitli na široké prašné cestě. Pak už nemuseli moc přemýšlet, kudy pokračovat. Zahnuli prudce doleva a rovnou uháněli do svahu, směrem k vrcholu. Trvalo jen pár minut a dorazili do cíle. Nahoře zastavili před obrovskou branou, když se rozhlédli, po obou stranách viděli nekončící, neuvěřitelnou kamennou zeď. Byla vysoká několik metrů a lemoval ji příkop plný hnědé stojaté vody. Na vrchu hradby byl ochoz a z něj teď dolů vykouklo několik hlav, aby se podívaly na příchozí.
Nebylo to vskutku vřelé přivítání, jelikož hlavy se zvedly, odhalily trup a s ním rázem i několik napnutých luků, připravených vystřelit šíp. Jeden z mužů, stojíc přímo nad masivní dřevěnou branou, se nahnul o něco více a zamračeně zvolal:
„Kdo jste? Co chcete?“ Zeptal se nepřátelsky. Kless, stále sedíc na koni, který přešlápl, odvážně odpověděl.
„Jsem Kless,“ křikl k muži, „náčelník lidu Paramů! Hledám muže, který si říká Ziyar, známý také jako Čaroděj. Je tvým pánem?“
„To vskutku je,“ přiznal muž opovržlivě. „Co mu chceš?“
„Promluvit si,“ řekl Kless a z hradby se ozval smích. Byl nepřátelský a nadřazený. Klesse to znervóznilo, ale nedal to na sobě ani v nejmenším znát. Pak se muž opět vyklonil, stále se chechtající.
„Nemyslím, že by měl můj pán sebemenší důvod s tebou mluvit. Jsi určitě z nějaký tý prdele, kterou zanedlouho čeká nemilá návštěva,“ vysmíval se mladíkovi nepokrytě. „Co kdybys šel radši zase pěstovat zelí a -“
„Co se tu děje?“ Utnul mužův projev další, velmi důrazný hlas. Mladíci nevěděli, kdo přesně strážného okřikl, dotyčný byl na vnitřní straně ochozu a z jejich úhlu nebyl vidět. Kless se podíval na Elbu a ten pokrčil rameny jako znamení, že taky neví, co si o tom má myslet. Oba pak opět zvedli hlavu vzhůru a čekali co se bude dít. Teď slyšeli jen tlumený rozhovor svrchu a následně zvuky kroků, rychle se vzdalujících. Nato lučištníci k jejich překvapení sklonili zbraně a nad branou se teď objevil další neznámý obličej.
Muž, ne tak starý jako Klessův otec, ale dostatečně na to, aby byl starým nazýván si je změřil pohledem a pak mírně roztáhl ústa do úsměvu. Kolem rtů se mu prohloubily vrásky a ve slunci jeho šedé krátké vlasy téměř zářily.
„Zdravím vás, cizinci,“ řekl dosti nepříjemným pištivým chrapotem. „Vyčkejte prosím, právě zjišťujeme, jestli vás bude lord Ziyar ochoten přijmout.“ Oznámil jim.
To mladíky otrávilo, nicméně Kless byl odhodlaný pokračovat v diplomatickém duchu. „Díky, starče. Doufám, že bude tvůj pán v dobrém rozpoložení,“ řekl a muž se nepříjemně zašklebil.
Na těch několik minut, než se měl strážný vrátit s odpovědí, nastalo nepříjemné ticho. Naštěstí netrvalo dlouho, Elba se akorát stihl napít vody, když se uřícený strážný vrátil a zašeptal starci do ucha. Viděli jak přikývl a pak se k nim naklonil.
„Lord Ziyar bude tak laskav a věnuje vám svůj čas,“ oznámil jim. Jeden z lučištníků zakřičel rozkaz otevřít bránu. Mohutná křídla vstupu se pomalu, za nepříjemného vrzání a hluku, začala otevírat. Mladíci si věnovali další pohled a pak pobídli koně, aby pomalu vešli dovnitř.
Ocitli se na, pro ně, nepříjemném místě. Hradní nádvoří působilo smutně a stroze, kolem je najednou obklopoval jen kámen a přes vysokou zeď bylo místo ponořené do stínu. Nikdy nebyli na podobném místě a cítili se zde nepatřičně, bylo to úplně jiné, než otevřený prostor, který znali. Nikdy nezažili, že by mohla být lidská stavba tak obrovská a přitom působit tak stísněně.
Sesedli z koní a stařec k nim přistoupil.
„Jmenuji se Arpád, jsem pobočníkem lorda Ziyara,“ představil se. „Prosím vyčkejte, než můj pán přijde.“ řekl a odebral se k širokým schodům naproti. Vedli ke dveřím do samotného hradu, taktéž honosným, bohatě kovaným. Vyšel po schodech, kde se zastavil a čekal na příchod svého pána.
Klessovi bušilo srdce jako o závod, ale zůstával klidným. To bylo to jediné, co mohl dělat, navíc, kolem nich, nahoře na zdi pořád spočívalo několik vojáků, kteří byli připraveni na jeden povel vypustit své rychlé šípy. To vědomí bylo velice nepříjemné.
Elba si stoupl těsně vedle přítele. Byl nervozní a moc se mu nedařilo to skrývat. Býval by chytil Klesse za ruku, ale nějak vytušil, že by to nebyl dobrý nápad.
„Bude to dobré,“ zašeptal se zrakem upřeným na vchod a Klesse napadlo, zda utěšuje jeho nebo sebe.
„V žádném případě nijak nezasahuj. Ani nemluv, ano? Víš, že jsi mi to slíbil,“ připomenul mu jen a Elba přikývl. Věděl, že tohle je Klessova záležitost i když se mu to pranic nelíbilo.
Konečně se ozval zvuk dveří. Otevíraly se pomalu, jako by chtěli návštěvníky ještě chvilku napínat, když se osoba za nimi stojící začala objevovat. Kless se napřímil a udělal malý krok vpřed. Pak se postava ukázala celá a mladík byl více než překvapený.
Představoval si Čaroděje různě, ale takto určitě ne.