1

Nechal ostatní odejít a čekal, co mu chce ještě Onnis říct. A nějak začal tušit, že se mu to nebude líbit. Konečně jeho velitel promluvil.
„Ty zůstaneš,“ řekl věcně. Kless nejdříve vykulil oči a pak se zamračil. Onnis neváhal vysvětlit mu důvod.
„Chci na stěhování dohlédnout sám. Je to důležitá věc a já chci mít jistotu, že vše proběhne co možná nejvíce hladce. Ale tady to také nemůže zůstat bez dozoru,“ vysvětlil mu a Klesse to rozhořčilo. Právě mu sebral další možnost konečně vidět sestry a ostatní. Velmi ho to dopálilo.
„Proč já?!“ Vyhrkl naštvaně. „Přeci může zůstat kdokoliv jiný. Třeba Temal,“ vyhrkl.
Onnis klidně zavrtěl hlavou. „Všichni jste schopní a zodpovědní muži. Ale ty jsi mě dnes opět přesvědčil, že zvládneš vést celý tábor a věřím ti. Přemýšlíme podobně a dnes jsem se ujistil, že pokud to tu nechám v tvých rukách, bude vše v pořádku.“
Kless si odfrkl. Za jiných okolností by to bral jako kompliment, byl by poctěn, že v něj Onnis vkládá takovou důvěru. Teď však ne, teď to bral jako další promarněnou šanci vidět konečně svou rodinu.
„Proč mi nedovolíš vidět sestry?“ Obořil se na něj vztekle. Onnis zvedl dlaň, jako znamení, aby se uklidnil.
„O to tu vůbec nejde,“ promluvil klidně. „Tyhle osobní záležitosti jdou teď stranou a musíme dělat, co je potřeba. A tebe teď potřebuju tady.“
„No jasně,“ utrousil sarkasticky mladík a to už Onnise dopálilo. Rychle k němu přistoupil a varovně zdvihl ukazovák.
„Co si to o mě myslíš? Co si vůbec dovoluješ mě obviňovat z něčeho takového?!“ Nasupil se a Kless uhnul jeho pohledu. „Myslíš snad, že je to můj krutý rozmar? Ne, chlapče, to rozhodně není! A uráží mě, že si něco takového vůbec myslíš.
V tomto táboře jsou muži, kteří už přes dva roky neviděli své ženy. Už přes dva roky jim schází pohled na vlastní vyrůstající děti a doufají, že ještě spatří své staré rodiče. Ty nejsi výjimka. Pozice velitele není o tom, že budeš mít výhody, je to především a hlavně odpovědnost, kterou jsem myslel, že zvládneš.“
Kless ho pokorně vyslechl a zastyděl se. Onnis měl pravdu a jeho přemohly emoce. Rozhodně ho nechtěl urazit.
„Omlouvám se. Zvládnu to,“ řekl nakonec se sklopenou hlavou, protože i přesto, že chápal, nemožnost vidět své lidi jej pořád mrzela. Onnis si povzdechl a položil mu raku na rameno.
„Poslyš, chlapče,“ promluvil smířlivým tónem, „vím, že je to těžké. Nicméně, všichni přinášíme oběti. Musíme vydržet a když to dokážeme, všechno dobře dopadne.“
Přikývl, protože neměl, co by na to řekl. A když už byl vzduch mezi nimi vyčištěný, Onnis mu zadal několik úkolů a upozornil na věci, které jsou v řešení přednostně. Mezi nimi i zprávu pro Kakllah, kterou měl sám zajistit a vybrat nejrychlejšího posla, který pergamen doručí.
„Pošlu ti sem Yoseho, ten sepíše co mu řekneš,“ řekl mu, když si uvědomil, že Kless neumí psát a číst. „V těchto věcech je znalý, je to hodný kluk. Já se teď půjdu připravit a pak promluvím k mužům.“
„Řekneš jim, co se děje?“ Zeptal se ho mladík a nebyl si jistý, zda je to správné. Možná by si měly vymyslet nějakou výmluvu pro velitelův odjez. „Budou neklidní, možná propukne panika.“
„Přemýšlel jsem o tom, ale myslím, že je to tak správně. Věří mi a když uvidí, že děláme co je v našich silách, abychom lidi z Dvojky ochránili, uklidní se. Navíc, takové věci se stejně neutají dlouho a pak by to bylo horší.“
Kless přikývl a dál k tomu nic neřekl. Vlastně byl rád, že když už se to mají dovědět, nemusí to dělat on a řekne jim to Onnis. Ten se teď odebral do patra domu, kde měl své osobní prostory, aby se sám sbalil na cestu.

2

Odjeli zhruba před hodinou. Onnis měl ve středu Srdce proslov ke většině obyvatel, kde jim stručně vylíčil, co se děje a proč i s ostatními veliteli a skupinou dalších asi padesáti jezdců opouští tábor. Jak Kless očekával, zvedla se vlna nevole, obav a strachu o blízké. Čím déle však Onnis mluvil, aby jim vysvětlil, že na problému už pracují a přesvědčoval je, že vše dobře dopadne, dav obrátil a nakonec skupina vjela do tunelu za podporujícího a odhodlaného jásotu. To na mladíka zapůsobilo. K jeho překvapení i uvítali, že tábor mezitím povede on sám.
Nyní seděl ve Véčku a diktoval Yosemu zprávu. Byl to ještě chlapec, zhruba sedmnáctiletý, hubený s vlasy na všechny strany. Neúčastnil se výcviku, protože z něj by rozhodně nebyl voják ani kdyby trénoval léta, byl příliš subtilní. Co však neměl ve svalech, dohnal hlavou. Byl velmi chytrý, navíc přátelský, i když možná trochu moc bojácný. Když vešel do Véčka a posadil se ke stolu, nemotorně mu popadaly jeho donesené psací potřeby. Vypadal trochu nervozně, ale usmíval se a když mu Kless nabídl víno, požádal raději o vodu.
Byli už s psaním u konce, když se ozvalo zaklepání a dveře se pootevřely. Dovnitř nakoukl Ravil a Kless mu mávl, aby vstoupil. Muž přistoupil ke stolu a všiml si chlapce, který na něj zíral možná až příliš okatě. Ravil se na něj usmál a představil se.
„Já jsem Yose,“ odpověděl mu chlapec a změřil si ho od hlavy až k patě. „Jsi obrovský. Tedy, chci říct, omlouvám se,“ zpanikařil trochu ale Ravil se rozesmál, což hocha uklidnilo a také se zazubil. „Chtěl jsem říct, že jsem nikdy neviděl někoho tak vysokého,“ podrbal se ve střapatých vlasech.
„Já zase nikdy nepotkal někoho, kdo by ovládal písmo,“ vrátil mu přátelsky muž a chlapcovi tváře trochu zčervenaly.
„Takové dovednosti a vědění vždy patřily k největšímu bohatství mého klanu. Učil jsem se na Muže písma, to u nás bylo velice uznávané postavení. Můj děd jím byl a vždy byl pravou rukou náčelníka. Z prastarých spisů jsme čerpali moudrost a učili se, zároveň bylo povinností každého Muže písma, aby psal po celý svůj život kroniku, která poslouží dalším generacím,“ vyprávěl nadšeně, ale hlas mu rázem poklesl. „Pak přišli Čarodějovi vojáci, všechny zabili a veškeré naše vědění spálili na popel.“ Dodal smutně.
Klessovi připomněl Tobeho. Vzpomněl si na den, kdy mu bratr nadšeně říkal, že půjde do učení k šamance. Byl tehdy tak šťastný, jako Yose, když právě mluvil o svém domově. V ledasčem si byli ti dva podobní.
„To mě mrzí,“ řekl Ravil účastně a pak ho napadlo, jak chlapce povzbudit. „Možná by jsi mohl začít psát svou vlastní kroniku tady,“ usmál se a hoch zvedl hlavu. „O tom, jak se stovky klanů, národů a lidí z různých koutů lesa sešli, aby bojovali proti společnému nepříteli,“ nadhodil a Yose se při tom nápadu úplně rozzářil.
„Ano!“ Zajásal, jako by mu do žil vnikla živá voda. „To je báječná myšlenka. Že mě to nenapadlo!“ Chytil se za hlavu a pak si všiml Klesse. Odkašlal si a zmírnil svůj entusiasmus. „Jestli tedy dovolíte, pane,“ oslovil ho pokorně.
„Pokud to nebude zasahovat do tvých denních povinností, nevidím problém,“ odpověděl mu mladík a Yose roztáhl ústa od ucha k uchu. Pak se zeptal, jestli Kless nepotřebuje ještě něco a když byl propuštěn, nemotorně posbíral své věci a s díky uháněl pryč. „Nezapomeň předat jezdci tu zprávu!“ Houkl za ním ještě jeho velitel a chlapec s horlivým přikyvováním zavřel dveře.
Ravil se posadil na lavici a když se uklidnili, podíval se na přítele. Kless se tvářil neutrálně, ale on tušil, že má starosti. Aby také ne, teď už i on, díky Onnisově proslovu, kterého byl svědkem, věděl, co se děje. Kless musel mít nervy napjaté k prasknutí.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se ho, zatímco se mladík přehraboval v hromadě papyrů na velkém stole a polici vedle. Ani k němu nevzhlédl, když odpovídal:
„Je toho hodně. Nemám moc čas na povídání,“ odvětil bezbarvě a Ravil si povzdechl.
„Nebudu tě zdržovat. Chci jen vědět, jestli jsi v pořádku. Musíš mít o sestry strach. A proč jsi vlastně zůstal ty, mohl-“
„Ravile,“ přerušil ho mladík stroze a konečně na něj pohlédl, „teď ne! Mám hodně práce a navíc na povídání rozhodně nemám náladu.“ Skoro na něj vyprskl.
Muž se zprvu zarazil. Pak vstal a měl se k odchodu, ale než za sebou zavřel dveře, naposledy se otočil. „Vím, že to máš teď těžké. Na druhou stranu, mám jen starost,“ řekl zklamaně. „Možná, že kdybys se mnou občas mluvil, nemusel bych se vyptávat a třeba by se ti i trochu ulevilo.“ Zavřel za sebou dveře.
Kless se stále díval na štos dokumentů, snažil se zachovat klid. Nakonec ale vztekle bouchnul do desky stolu. Rozhádat se s Ravilem, to mu ještě scházelo. Měl chuť se na všechno vykašlat.

3

Nemohl na sestry myslet celou dobu, i kdyby chtěl. Jestli měl předtím k Onnisovi respekt, teď ho i obdivoval, když sám zažil, jak těžká je jeho práce. Za celý den nevytáhl paty z Véčka. Když se začal soustředit na jeden problém, jednu věc, byl rázem přerušen. Lidé neustále chodili s problémy, stížnostmi, pro radu a pokyny, co a jak dělat. Jen se dveře zavřely, hned v nich stál zase někdo jiný, aby řešil jeho problém. Ke konci dne už měl hlavu jako balón, který každou chvíli praskne a měl pocit, že ve všem akorát plave.
Teď už byl večer a jediná úleva spočívala v tom, že zástupy lidí, co si podávali dveře od Véčka, ochabl. Protáhl se na Onnisově židli, nemohl uvěřit, že dokázal celý den sedět, na něco takového rozhodně nebyl zvyklý. Jen co se trochu rozhýbal, znovu se zabořil do papyrů, tentokrát kontroloval zápisky o stavu a četnosti zvířat, které tábor choval. To zvládl i bez umění čtení, zápisky zpracovával někdo, kdo na tom byl stejně jako on, takže jednoduché značky a čárky pochopil rychle. Podobně byla zaznamenána spousta dalších věcí, které měl teď na starost a na ostatní si pozve Yose.
Čím déle však na svitek zíral, tím více se mu klížily oči. Líné a slabé světlo z jediné svíce, položené na stole hned vedle ně,j únavu spíše umocňovalo. Nejprve odolával a dovolil si podepřít bradu dlaní. Postupně ale začal doopravdy usínat a nevěděl jak, ale nakonec skončil s hlavou na pažích, položených na stole a tvrdě usnul. Ravil, který mezitím už celkem dlouho ležel ve stanu, si dělal starosti. Čekal, jestli Kless přijde už dobrou hodinu, ale mladík pořád nikde.
Když odcházel z Véčka, byl trochu naštvaný, snad i zklamaný. Chtěl mu být oporou, ale to moc nejde, když ho Kless neustále odmítá. Měl však v povaze hluboko zakořeněný smysl pro empatii a jak teď ležel, pokusil se na to podívat z jeho pohledu. Jak se asi teď cítí, když má najednou na starosti tolik lidí, tolik věcí. To samo o sobě nebylo jednoduché, do toho má obavy o bezpečí Paramů a ostatních ve Dvojce. A v neposlední řadě musí být zklamaný, že se s nimi nesetká. Tohle všechno dohromady musel být obrovský tlak, až si nakonec Ravil pomyslel, že byl Kless ještě mírný. Sám si představil, být v mladíkově situaci, to by asi šlehal blesky jen pohledem.
Nedalo mu to a po dlouhých minutách, kdy stále nepřicházel, ze zvedl, vylezl ze stanu a zamířil do Véčka. Nic moc od toho nečekal, ale alespoň uvidí, jak to zvládá. Venku už prakticky nikdo nebyl, bylo hodně pozdě, později, než původně myslel. Jen v Srdci se od krčmy, jako obvykle, ozývaly bujaré hlasy, jinak už všude zavládlo ticho a klid.
Jemně zaklepal na dveře a když se nic neozvalo, opatrně pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Slabé světlo svíce ozařovalo jen část stolu a Klesse, jehož hlava a paže spočívaly na hladkém povrchu dřeva, tvář otočenou na druhou stranu, takže mu nebylo vidět do tváře. Ravil tiše vešel dovnitř a ještě tišeji za sebou zavřel. U stolu se přesvědčil o tom, že mladík skutečně usnul a rozhodoval se, zda ho vzbudit, či nechat spát. Pak si sundal svůj plášť, přikryl jím mladíkova ramena a sám se usadil na lavici. Posloužil si pohárem vína ze stolu, pohodlně se opřel zády o stěnu a začal upíjet.
Sledoval u toho spícího mladíka. Tvář, co měl položenou na předloktí byla roztomile zmáčknutá, trochu jako u dítěte, co tvrdě usnulo u jídla. Ravil se tomu musel trochu pousmát. Kless dokázal být někdy tvrdý, ale při takových okamžicích z něj vyřazovala jeho milá, hodná povaha, kterou kdysi dával najevo mnohem více a která teď byla často schovaná za nešťastnými prožitky a jeho postavením tady v táboře. Muž si pomyslel, jestli se po zničení jeho domova hodně změnil a jaké by to bylo, poznat jej ještě předtím. Nepochybně by to bylo o dost veselejší i když, nebýt Ziyara, jaká byla možnost, že by se vůbec kdy setkali? Kdyby tenkrát s Elbou nejeli na jeho hrad bojovat o Paramy, pravděpodobně by se nikdy nepotkali. Alespoň něco dobrého ten tyran způsobil, i když nevědomky. Nebýt Ziyara, Ravil by shnil ve své chatě, milované, to ano, ale sám. Navždy opuštěný. Kless s sebou najednou škubl a zvedl hlavu. Zmateně se rozhlédl až ospalýma očima zpozoroval Ravila, nato si povzdechl a tvář promnul dlaněmi.
„Nechtěl jsem tu usnout...“řekl rozespale mimoděk. „Jak dlouho tu jsi?“
Ravil pokrčil rameny. „Jen chvilku. Nejdřív jsem čekal ve stanu, ale ty nikde, tak jsem se jen přišel ujistit, jestli jsi v pořádku. Vím, že jsi nechtěl, abych tě rušil, ale-“
„Ravile,“ přerušil ho mladík, „za to předtím se omlouvám. Je toho teď tolik,“ řekl unaveně a povzdechl si nad hordou papyrů před sebou, rozházených na stole jeden přes druhý. „Mám pocit, že mi z toho praskne hlava. Ve spoustě se ani nevyznám a navíc sem celý den chodilo hrozně moc lidí.“
„Neomlouvej se. Vím, že je to teď náročné.“ Snažil se ho uklidnit, ale hoch zavrtěl hlavou.
„To je. Ale nesmí to být a není, omluva pro to, abych se k tobě choval takhle. Ne k tobě, Ravile, když vím, že jsi poslední člověk, který by si ode mě něco takového zasloužil,“ řekl s upřímnou lítostí. Muž se pousmál.
Vstal, obešel mladíka a pak k němu z druhé strany poklekl. Pohladil ho po tváři. „Nechtěl bych být ve tvé kůži,“ zašeptal důvěrně a zadíval se mu do očí. „Ale neodháněj mě, když se ti snažím pomoci. Kolikrát ti mám opakovat, že nemusíš být na všechno sám. Nemusíš se cítit sám. Já ti pomohu, rád. A nemusí jít zrovna o vedení táboru, o tyhle věci, kterým, pravda, nerozumím,“ ukázal ledabyle na stoh svitků a papyrů na stole. „Ale jsem tu pro tebe a vždycky budu. Nezapomínej na to, že vždy stojím za tebou.“
Kless se postavil, Ravil spolu s ním, a mladík se k němu přitiskl. Pevně ho objal zašeptal: „Už nezapomenu. Slubuju,“ řekl a pak muže dlouze políbil. Znovu jím projela vlna vděčnosti, že ho vůbec má. Že se potkali a také, že ho Ravil vlastně pořád zachraňuje.
Ještě před pár minutami byl ospalý, teď však pocítil touhu Ravila vysvléct a pohladit jeho krásnou mohutnou hruď. Bříšky prstů přejet po jeho vypracovaných prsou, ochutnat malé bradavky a pocítit jak pod jeho dotykem tvrdnou. Chtěl teď své pocity, vůči tomuto muži vyjádřit tak, jak to slovy nedokáže.
Opřel se zadkem o hranu stolu, popadl spodní lem jeho košile a rychle mu ji sundal. Ledabyle ji odhodil nějak za sebe, buď na stůl nebo dopadla na podlahu, to bylo jedno. Ravil se zhluboka nadechl, když pochopil o co jde a nijak se nebránil. Naopak, snad ještě rychleji zbavil i on mladíka vrchní části oděvu a krev se v něm začala vařit. Přitiskl se k němu aby se znovu zmocnil jeho úst a přitom chlapci rozvázal tkanici u kalhot. Houževnatě mu je sundal a popadl Klesse, aby ho posadil na desku stolu, stále přitisknutí k sobě ve vášnivém polibku. Dělo se to celkem rychle, oba muže jednoduše ovládl spalující žár vášně a už se nemohli dočkat, až se jeden druhého nabaží.
I Kless vysvobodil Ravila z kalhot a uchopil jej, přitom Ravil zavzdychal. Mladík na nic nečekal, smyslně zaklonil hlavu, roztáhl nohy a pozval tak muže aby se stal jeho součástí. Ravil tak uskutečnil záhy a sám pak zavřel oči a vzdychl, když jej obklopilo úzké teplo. Snad tím, že to bylo tak rychlé, byl celý akt byl mnohem vzrušivější a za pár krátkých minut už muž přirážel plným apetitem, zatímco mladík pod ním hlasitě vzdychal a sténal.
Jen nakrátko se během pohybů políbili, jejich tváře se neoddálili. Opřeli se čelo na čelo a po několika pohybech Ravil dlouze vydechl a jeho tělem projela orgasmická křeč. Okamžik ji vydýchával, políbil mladíka a opustil jeho útroby.
„Nehýbej se,“ řekl tiše a stále zadýchaně, když se chtěl chlapec posadit. Jemně jej dlaní zatlačil zpět, aby se položil na desku stolu. Jen co položil lopatky na chladné dřevo, Ravil sklonil hlavu, odhodlaný ústy dokončit, co začali i u něj.
Vychutnával si ho s náležitou péčí, Kless za hlasitého vzdychání zdvihl paži a prsty zajel do jeho tmavých vlasů. Nakonec se mírně prohnul a konečně dosáhl vrcholu i on. Nestihl však ucuknout a veškeré své vyvrcholení skončilo v Ravilových ústech.
„Promiň,“ řekl zadýchaně, „to jsem nechtěl.“
Muž se vynořil hlavu z jeho klínu a usmál se. Prostředníkem si provokativně otřel koutek rtů. „To nevadí,“ odpověděl pobaveně. „Vlastně, chutnáš docela dobře,“ zazubil se a Kless se ušklíbl.
„Ohromně vtipné.“ Řekl sarkasticky, ale pak muže objal.

4

„Opravdu nepůjdeš se mnou?“ Zeptal se Ravil, když se oblékli. Kless zavrtěl hlavou a posadil se zpět ke stolu, kde srovnal dokumenty, které při milovaní rozházeli.
„Když už jsem se tak probral, zůstanu a pokusím se ještě pracovat,“ řekl mu a už hleděl do hromady papyrů.
„Měl by sis odpočinout. Vsadím se, že jsi za celý den ani nic nejedl,“ zvedl tázavě jedno obočí a mladík si povzdechl. Ravil měl pravdu, za celý den si na jídlo ani nevzpomněl a ani teď neměl vůbec hlad. Napomenul se, aby zase nebyl na Ravila protivný, má jen starost. Mírně se na něj usmál.
„Najím se ráno. A později se natáhnu tady na lavici. Slibuju,“ dodal, když se na něj Ravil úkosem podíval. Byl k jeho slovům trochu skeptický, ale nechal to být. Rozloučili se tedy, muž odešel a Kless se, teď už trochu uvolněnější vrátil k práci. Dlouho do noci pak ještě studoval a třídil dokumenty. Udělal několik hromádek – ty, které už zpracoval, ty kterým rozuměl a počkají na zítra a pak ty, se kterými mu bude muset pomoci Yose.
Ani nevěděl, že na lavici uléhá až v brzkých ranních hodinách, ale v tu chvíli byl už alespoň trochu spokojený s tím, co udělal. Konečně měl pocit, že dokončil aspoň zlomek práce a dovolil si tedy zdřímnout. Lavice sice nebyla bůhví jak pohodlná, ale představa, že by se teď ještě trmácel přes půlku tábora do stanu ho unavila ještě víc. Navíc byl tak unavený, že usnul za pár minut a ještě mu bylo jedno, kde leží.
Za pár krátkých hodin, příliš krátkých na uspokojující odpočinek, ho vzbudil jakýsi šramot. Vlastně se ho lekl a rychle se na lavici nadzvedl. Trochu zaúpěl, jak byl ztuhlý z včerejšího celodenního sezení a ležení na úzkém dřevě mu nepřidalo.
„Promiňte, pane,“ uklonil se mírně Yose, „nechtěl jsem vás vzbudit.“ Chlapec odložil na stůl podnos a následně svou brašnu s psacími potřebami. „Myslel jsem, že začnu bez vás, nebyl jsem dost potichu.“ Konstatoval omluvně.
Kless se pomalu posadil a protáhl se. Rozespalýma očima pak zabloudil na podnos s jídlem, který chlapec donesl. Ledabyle na něj ukázal.
„No, víte, cestou sem jsem potkal Ravila. Řekl, že vám to mám donést, nedal mi moc na výběr.“ Vysvětlil hoch.
„A určitě ti také řekl, že máš dohlédnout na to, abych vše snědl,“ utrousil mladík a Yose se usmál.
„Ano, to je pravda. I když nevím, jakých donucovacích prostředků bych já mohl použít, abych zrovna vás k něčemu nutil,“ zazubil se a to i Klesse pobavilo.
„Vlastně je dobře, že jsi tady. Máme toho hodně, potřebuju abys mi přečetl spoustu věcí a pomohl je zapsat. Tady ta hromádka,“ přisunul k Yosemu stoh dokumentů a posadil se na Onnisovu židli. Nakonec i sáhl po jídle, chuť sice moc neměl, ale přeci jen, Ravilovi to slíbil a musel ocenit jeho péči. Zakousl se do placky a sledoval při tom Yoseho, jak už pročítá papyrusy. Když dojedl, pustili se do práce.

5

Fungovali takto několik dní. Kless si mezitím řízení tábora trochu upravil, aby byl efektivnější a hlavně z toho všeho neměl hlavu, jak pátrací balón. Například nechal vyhlásit čas, kdy můžou obyvatelé chodit do Véčka s žádostmi, připomínkami a vším ostatním. Ráno a během dopoledne bylo vyhrazeno pro něj a Yoseho, kdy se věnovali dokumentům, odpoledne pak otevřel dveře dokořán a obyvatelé mohli přicházet. Vybral také pár schopných mužů, které v podstatě jmenoval jakýmisi zástupci velitelů, aby na chod tábora dohlíželi když není k dispozici a také mu podávali hlášení. Některým se tyto změny nezamlouvaly, ale Klessovi to bylo jedno. Byly nezbytné, aby vůbec celou situaci zvládl a všechny také nechal upozornit, že je tento stav dočasný a nutný. Až se Onnis vrátí, bude vše jako dřív, pokud se on sám nerozhodne jinak.
Díky všem těmto změnám byl schopný udržet tábor v chodu a nezbláznit se z toho. Systém se mu osvědčil, jediné, na co nebyl čas, ani lidé, byl výcvik boje. Vypracoval tedy alespoň jednoduchý koncept tréninků, který mohl vést již vycvičený bojovník. Šlo převážně o to, aby se nováčci dostali do fyzické kondice a naučili se režimu. Až budou Onnis a ostatní velitelé zpátky, budou už aspoň tělesně připravení a nebudou ztrácet čas, rovnou se začnou učit umění boje.
S Ravilem se moc neviděl, i když ho to štvalo. Priority teď byly jiné a on pracoval do noci, ani nechodil spát do stanu. Požádal švadleny, aby mu sešily veliký vak z kůží a vycpaly jej slámou, v podstatě si nechal vyrobit primitivní matraci, kterou si nechal donést do Véčka a spával na ní vedle stolu. V patře sice měl Onnis svůj pokoj, dokonce i obstojnou postel, ale Kless by si nedovolil na ni ulehnout. Za celou dobu, co byl jeho velitel pryč, jeho soukromé prostory nenavštívil.
Ravil se však vždy po práci zastavil a vždy mu donesl večeři. Věděl, že Kless by byl schopen se natolik zabrat do práce, že by na jídlo ani nepomyslel a tak mu pomáhal tak, že na tyto věci myslel za něj.
„Nelíbí se mi, že jsi jak můj sluha,“ řekl mu jednoho včera Kless a muž se jen usmál.
„Víš, že to tak není. Nedělal bych to, kdybych nechtěl. A jestli se nenajíš, dozvím se to, mám informátora,“ zasmál se Ravil.
„Ten tvůj informátor se prozradil už první den. Jestli Yose něco doopravdy neumí, tak je to lhaní,“ ušklíbl se mladík a oba se rozesmáli.
Políbili se a pak Ravil odešel a Kless šel opět za svou prací. Nejraději by teď už také ulehl, zbylo ale ještě pár dokumentů, které bylo třeba dodělat. Sedl si tedy ke stolu, u toho začal uždibovat od večeře a v mírném světle svíce se do toho pustil. Soustředil se po chvíli opravdu hodně, takže se polekal, když se dveře od Véčka prudce rozrazily.
Bylo už hodně pozdě a nikdo by sem chodit neměl, překvapeně tedy vstal a přišel k ženě ve středních letech, která sem vtrhla. Než se stihl zeptat, co se stalo, promluvila.
„Pane! Je tu posel! P-přijel od paní Kakllah,“ vyhrkla zadýchaně.
Kless byl ihned v pohotovosti. Rychle ženě poručil, aby ho k němu dovedla a také doběhla pro Yoseho, který mu musí vzkaz přečíst. Žena zmizela tak rychle, jak se objevila aby dovedla muže přinášejícího tak důležité zprávy.

6

Yose, sedící na lavici vedle mladého muže, dočetl. Podíval se na Klesse a ten ho vyzval, aby celý svitek přečetl ještě jednou. Chtěl se ujistit, že slyšel dobře. Chlapec bez váhání přikývl a znovu zprávu přečetl. Až když skončil, Kless na okamžik zabořil hlavu do dlaní. Hned ale vzhlédl a chlapci i muži, který svitek doručil, poděkoval.
„Postarejte se o něj, dejte mu najíst a najděte pro něj místo, aby si odpočinul. Nezapomeňte na koně,“ řekl ženě, která oba přivedla. Přikývla, posel se vděčně rozloučil a následoval ji. Bylo vidět, že je unavený a rád si po dlouhé cestě odpočine. Když opustili Véčko, nastalo ticho, dlouhé, až nepříjemné.
„Budete si přát odpovědět, pane?“ Prolomil mlčení Yose a Kless zavrtěl hlavou.
„Ne teď. Až ráno, teď se jdi vyspat. A nikomu nic neříkej, ráno to oznámím sám,“ odpověděl mu a Yose odešel. Kless zůstal sám.
Věděl, že dnes už nic neudělá, nemohl by se na nic soustředit. Bezradně si jen sedl na matraci a přemýšlel o zprávě, kterou právě dostal, a nad odpovědí, kterou bude muset Kakllah poslat. A taky dát vědět Onnisovi a ostatním. Dlouho jen tak seděl, než ho přemohla únava a usnul. Přestože si myslel, že dnes jen tak nezabere.
Ráno, velmi brzy s ním Ravil jemně zatřásl. Ustaraně se na něj díval. Mladík se posadil a muž mu ani nedal čas na pořádné procitnutí.
„Co se děje? Co vzkazuje Kakllah?“ Vyhrkl.
Kless zívl a postavil se na nohy. „Jak o tom víš? Nikdo o tom neměl mluvit,“ zajímalo ho.
„Staral jsem se mu o koně,“ zvedl Ravil jedno obočí, jako kdyby to přeci bylo jasné. To si Kless neuvědomil. „Neboj se. Nikomu jsem neřekl ani slovo. Ale mě to povíš ne? Prosím, jsem jak na trní, skoro jsem nespal,“ naléhal muž, až se musel Kless pousmát. Napadlo ho, že jej nechá ještě chvilku v napětí, ale pak se slitoval. Přistoupil těsně k němu a dal mu pusu na tvář. Ravil na něj zůstal zmateně hledět.
„Chytili je, Ravile, doopravdy je chytili. Nemůžu tomu uvěřit, přišlo mi, že to je skoro nemožné,“ na mladíkově tváři se objevil radostný úsměv. „Chytali mlhu holýma rukama, ale podařilo se to.“
Ravil, jak to uslyšel, se zaradoval. Pevně mladíka objal. „To je skvělé,“ řekl s úlevou a Kless zavrtěl hlavou.
„Není to skvělé. Je to báječné! Víš co to znamená?“ Vyhrkl ale nenechal muže odpovědět. „Jsou v bezpečí! Jsou zase v bezpečí a můžeme si oddychnout!“
Ravil se usmál nad jeho nadšením. Sám měl radost, ale ještě víc, když viděl Klesse po opravdu hodně dlouhé době v takové náladě. Jako by se celý rozzářil. Nebylo se čemu divit, opět byl o malý krůček blíž ke svým milovaným.
„Za pár hodin to všem oznámím. Čekám, že to hodně zvedne morálku, co Onnis a ostatní odjeli, všichni jsou jako na jehlách.“
Měl pravdu. Jen co přišel Yose, nadiktoval mu zprávy. Jednu Kakllah, s díky za skvěle odvedenou práci. Druhou pro Onnise, aby jej informoval a zároveň se zeptal, jak vypadá situace se stěhováním a rozdělováním táborů. Hned poté nechal svolat obyvatele do Srdce a pronesl proslov, ve kterém jim oznámil novinky a podpořil je. Poděkoval jim za tvrdou práci, odhodlání a v neposlední řadě důvěru, kterou dávají svým velitelům. Všichni se, alespoň na okamžik, radovali z dobrých zpráv a bylo vidět, že je to motivovalo.

7

Kless čekal na Onnisovu odpověď několik dní. Dokonce už se začínal strachovat, zda jsou v pořádku a přemýšlel, proč se posel se zprávami stále nevrací. Teď seděl ve Véčku a už chtěl nechat zavolat Yoseho, aby napsali nový vzkaz a vyslali dalšího jezdce. Kdyby se ani on nevracel, věděl by, že je to vážné a musel by jednat. Co by v takovou situaci dělal však ještě nevěděl.
Bylo zhruba po poledni, když se z venku ozval hlahol. Kless vzhlédl od stolu a když hlasy sílily, vstal, aby se šel podívat, co se venku děje. Otevřel dveře, sešel po schůdcích a podíval se ke vchodu do tunelu. Byl obklopen nejen obyvateli, ale také jezdci, kteří se snažili postupovat dál do Srdce.
„Nechte je projít!“ Zakřičel mladík na táborníky, když přicházel k tunelu. Lidé se postupně ohlíželi, poté začali ustupovat stranou a tak se i Kless dostal do popředí. Konečně zahlédl Onnise a rozvážně k němu přistoupil. Byl rád, že ho vidí, nejen proto, že jsou v pořádku. Došel k němu a chytil mužova koně za uzdu, Onnis na něj ze sedla shlédl a usmál se.
„Je hotovo,“ řekl namísto pozdravu. Co to Kless zahlédl v jeho očích? Úlevu? Náznak radosti?
„Dostal jsi zprávu?“ Zeptal se a muž přikývl. Jeho kůň zahřál a přešlápl na místě.
„Ano. Všechny to potěšilo. Věděl jsem, že už se budeme brzy vracet, takže posílat odpověď by bylo zbytečné,“ vysvětlil stručně, proč před nimi nedonesl posel žádný vzkaz. „Sejdeme se za chvíli ve Véčku a promluvíme si,“ dodal ještě a Kless ho nechal pomalu odjet.
Asi za hodinu se sešli všichni. Onnis už seděl na své židli, Klesse po pravé ruce. Mladík se rozhlédl po ostatních – vypadali unaveně, ale v celkem dobré náladě.
„Takže šlo vše podle plánu?“ Prolomil mlčení jako první a muži kývli hlavami.
„Přesně tak. Nebyly ani nějaké vážnější komplikace. Samozřejmě byli všichni ze začátku vystrašení, ale celkem brzy začali spolupracovat,“ řekl Temal. „Měli dost dobrou motivaci, chtít se přestěhovat co nejdříve a bez povyku.“
Onnis si všiml mladíkova mírného napětí. Moc dobře věděl, co se s ním děje, zároveň věděl, že se chlapec zeptá až tady skončí.
„Oba tábory jsou na předem domluvených místech. Podařilo se nám Dvojku rozdělit v podstatě na dvě poloviny a zároveň rodiny zůstaly spolu,“ ozval se Hodd.
„Stejně tak i počty zvířat a věcí, nikdo by neměl strádat. Rozdělovalo se pečlivě a spravedlivě. Navíc,“ usmál se Legg, který také přispěl, „všichni překvapivě, cestovali poměrně rychle.“
„Rychleji, než jsme čekali,“ přitakal Onnis. „Opravdu to proběhlo mnohem lépe, než jsme doufali. A tady vše v pořádku?“ Zeptal se Klesse.
„Musel jsem se trochu přizpůsobit, ale nakonec šlo všechno hladce. Vybral jsem pár lidí, aby mi pomohli a ukázali se jako velmi schopní. Také Yose byl hodně nápomocný, to musím zdůraznit,“ rozhovořil se mladík. „Veškeré dokumenty by měli sedět. Jediná věc, se kterou nešlo pohnout, byl výcvik. Muži sice cvičili, aby získali alespoň nějakou formu, ale na výcviku boje je třeba teď zapracovat.“
„Vím,“ řekl Onnis, „ale jak jsi říkal, s tím se nedalo nic dělat. Teď to nicméně bude prioritou.“
Vstal a všichni se na něj překvapeně podívali, zřejmě jim chtěl oznámit něco, o čem dosud nevěděli ani oni.
„Dost jsem přemýšlel. O tom, co se stalo. Jaké nebezpečí hrozilo Dvojce a jak patrné je, že Ziyar postupuje. Teď máme jistotu, že už o nás ví, jinak by neposílal špehy. Kolik přesně toho zjistil nevíme, ale čas nám ubývá,“ řekl vážně a otočil se, aby sáhl po mapě lesa.
Rozložil ji na stůl, ostatní automaticky položili poháry na okraje, aby se papyrus nekroutil. „Bude to pár měsíců, co jsem i já vyslal zvědy, aby pročesali les a pokusili se zjistit, zda se Ziyarovi muži nějak pohybují, zda Čaroděj něco nechystá,“ řekl k překvapení všech ostatních.
„Proč jsi nám o tom neřekl?“ Zeptal se věcně Temal.
„Nebyla to oficiální akce, spíše pro můj osobní pocit. Chtěl jsem mít jen jistotu a zbytečně neplašit,“ vysvětlil Onnis, nijak omluvně, a oni to přijali. Je hlavním velitelem, nemusí se nikomu zpovídat i když zrovna Legg se zatvářil trochu dotčeně. Nic však neřekl a nechal staršího bratra dál mluvit.
„Někdo už se vrátil dávno, někdo vůbec a ani nevím, jestli se vrátí všichni. Ti, co už jsou doma však přinesli důležité informace, za které teď můžeme být jen vděční.“
„Co přesně máš na mysli?“ Zeptal se Kless za všechny.
Onnis se zahleděl na mapu. „Ukázalo se, že Ziyar má po severní polovině lesa své lidi. Jakási stanoviště, o několika málo vojácích, obvykle tak do deseti dvaceti mužů. Kopou sklepy, sem tam staví nenápadné rozhledy.“
„Kolik jich je?“ Otázal se zamračeně Hodd.
„Zatím víme o třinácti, ale jejich počet bude jistě daleko vyšší. Nevyslal jsem tolik lidí, aby pročesali celý sever.“
Kless vstal a začal pomalu přecházet z místa na místo. Přemýšlel a nevědomky si při tom začal okusovat palec. Nakonec se zastavil a dal ruce v bok. „Nejde o nic jiného, než přípravu. Až vyrazí s armádou, jakože to plánuje, o tom už není pochyb, budou se jim takové záchytné body hodit. Naberou zásoby, které tam teď ukládají a navíc budou mít přehled. Už týdny, možná měsíce se připravuje.“
„Nemáme důvod domnívat se, že je to jinak,“ přitakal Onnis. „A jistě nevíme ani to, zda chtěl opravdu napadnout Dvojku. Mohl klidně obětovat pár mužů, vědět, že už se nevrátí, a zároveň vědět, že budeme jednat. A to nás zdrží. Zaměstná nás to, dámu to čas se připravit a nás pozastaví v naší přípravě.“ Řekl Onnis a Klessovi připadalo, že je z toho mrzutý. Spíše nazlobený sám na sebe.
„To ale nevíme jistě,“ odpověděl mladík nejen, aby ho trochu ukonejšil, ale také proto, že to byla pravda. „Nemáme důkazy, že tomu tak bylo a riskovat Dvojku by byla šílenost. Udělali jsme, co bylo nutné,“ řekl a Onnis přikývl. V hloubi duše byl za chlapcova slova vděčný.
„Takže, co teď? Co uděláme? Nepředpokládám, že bychom s takovými informacemi seděli na zadku,“ promluvil Legg.
Kless se na Onnise podíval a on mu pohled oplatil. Uvědomil si, že mladíkovi nic vysvětlovat nemusí, mysleli stejně. Vstal, opřel dlaně o hranu stolu a promluvil pevným, více než odhodlaným hlasem:
„Už nebudeme čekat, nemůžeme. Výcvik je teď prioritou a začneme likvidovat ty základny.
Právě vstupujeme do války.“