1

Vyšli z příbytku. Poprvé se Kless setkal s tím, že bylo náčelníkovo obydlí stejné, jako všech ostatních obyvatel osady. Bylo stejně skromné a jednoduché, ale účel vlastně plnilo stejně, jako všechna předešlá.
Skončili rozpravu s náčelníkem tohoto národa. Vlastně mluvil jen Hodd a náčelník, Kless byl přizván jen proto, aby se učil a pozoroval, aby byl připravený, až povede svůj vlastní výjezd. Ostatní čekali venku, pod dohledem zdejších mužů a zvídavými pohledy žen a dětí, samozřejmě si všimli cizinců a byly zvědaví, co se děje. Marně je jejich muži odháněli zpět za prací a aby si hleděly svého.
Když Kless s Hoddem vcházeli dovnitř, mladík předpokládal dvě věci: že Hodd bude velmi přesvědčivý a že zdejší lidé stejně neměli moc jiných možností, než jeho nabídku přijmout. Pokud tedy nechtějí otročit nebo zemřít. Bylo to přesně tak, jak očekával.
Hodd starému muži, už poměrně starému, vysvětlil, o co jde. Samozřejmě mu neřekl vše, dokud si nebyl jistý, že dohodu přijme. Neřekl mu zatím o tom, kolik lidí už je do celého Paktu zapojeno, ani kde sídlí hlavní tábor a tábor pro ženy, děti a ty, co nejsou schopni boje. Nemusel mu ani moc dlouho vysvětlovat, že v případě napadení nemají šanci, to náčelník věděl moc dobře. Když mu pak tedy Hodd navrhl, ať se muži přidají k boji a o ostatní, že se postarají a ukryjí je, neváhal přijmout. Dokonce muži poděkoval. Kless si říkal, že je možná až naivně důvěřivý k někomu, koho teprve potkal, pak mu ale opět došlo, že stejně nemá na vybranou. Tohle pro něj a jeho lid byla alespoň šance.
Venku se s nimi na chvíli rozloučil a šel srotit veškeré obyvatele, aby jim řekl co se bude dít. Všichni si sbalí nejnutnější a rozloučí se s muži. Pak se rozdělí, nevědí na jak dlouho.
„Tohle nikdy není lehký pohled,“ řekl zničehonic tiše Hodd Klessovi, když spolu se skupinou z povzdálí sledovali, jak náčelník hovoří k lidem. Mladík záhy pochopil proč. Jakmile jim vůdce řekl o tom, že se mají rodiny, přátelé, sousedi rozdělit, nastalo chmurné pozdvižení. Vysvětlil jim sice, že je to jejich jediná možnost, že Ziyar je neustálá hrozba a tohle je pro ně alespoň šance. Nijak ale netajil ani to, že někteří už se možná nikdy nesetkají. To vyvolalo všeobecné projevy nevole a nářků. Hodd měl pravdu, sledovat zoufalství, které nastalo při loučení bylo opravdu těžké. Kless se raději otočil.
„Jak se rozdělíme?“ Zeptal se jeden muž z jejich skupiny. Mladík byl rád, že tím alespoň trochu přerušil bědování zpovzdálí a nakopl myšlenky jiným směrem. Bylo vidět, že ostatní už jsou na takové věci zvyklí a nevidí je poprvé.
Hodd se otočil na Klesse: „Ty s klukem (s tím, co zůstal na mýtině s koňmi. Byl z nich nejmladší, ještě mladší než Kless a nikdo mu jinak než „kluk“ neřekl. Mladík vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje,) povedeš muže do základního tábora. My odvedeme ostatní do bezpečí.“
„Chci jet s vámi!“ Vyhrkl Kless, aniž by nad tím nějak přemýšlel. Ale kdyby jel do druhého tábora, mohl by konečně vidět sestry. Najednou to měl na dosah, v břiše se mu až zachvělo. Na Hodda se zadíval s prosbou v očích, ale velitel zavrtěl hlavou.
„Už jsem řekl. Ty doprovodíš chlapi a podáš ve Véčku hlášení o výjezdu.“
„Ale já-“
„Dost!“ Přerušil mladíkovi námitky ještě než stačil jakoukoliv vznést. Přísně se na něj podíval. „Jsem velitelem tohoto výjezdu, takže uděláš co ti řeknu. Až povedeš svůj vlastní, rozhodneš se podle svého uvážení.“ Řekl poměrně ostře a mladík se nejprve vzdorovitě zamračil. Měl právě chuť Hoddovi říct pár nepěkných věcí a pěkně od plic, protože dostal vztek. Pak se ale rozhlédl a všiml si, že ostatní je napjatě pozorují.
To ho zarazilo. Uvědomil si, že kdyby začal Hoddovi vzdorovat, podrážel by jeho autoritu a to nesmí. Ani jemu by se to nelíbilo a smysl pro disciplínu tentokrát vyhrál před jeho osobními zájmy. Navíc mu muž před okamžikem připomněl otce, ten styl, tón, kterým k němu promluvil byl velmi podobný. A tomu neměl ve zvyku nikdy odporovat.
Svěsil zklamaně ramena a donutil se k mírnému přikývnutí. Hodd si všiml jeho zklamání, věděl, proč chce jet s nimi, ale nesměl dělat výjimky. Kdyby to povolil Klessovi, musel by i ostatním mužům a nakonec by mohl každý chlap v základním táboře vyjet za svými milovanými. To v žádném případě nešlo, pokud chtěli své děti udržet v bezpečí a tajnosti. Mladík mu však docela padl do oka a bylo mu ho i trochu líto, takže jej alespoň účastně poplácal po rameni. Poté se vydal k náčelníkovi opodál.

2

Zachmuřeně mávl na zhruba třicítku mužů aby jej následovali. Horda se dala do pohybu stejně neochotně jako on, nálada byla mrazivá. Chlapi byli rozčarovaní z toho, že opustili ženy, potomky, rodiče a nešlo se jim lehko. Někteří se báli, těch nebylo málo. Nechtěli bojovat, jejich malý národ to neměl v krvi.
Každý z nich měl s sebou jen to nejnutnější, co nacpal do svého tlumoku a trochu jídla na cestu. Jejich dosavadní život si teď nesli na zádech, co nemohli narvat do vaku, zůstalo v srdci. Myšlenky na své rodiny a blízké, to nejcennější co měli. Možná i naději, ale té jim moc nezbývalo.
Kless je dovedl na mýtinu, kde už čekal Kluk s jejich koňmi. Hodd a ostatní si pro své došli už před nějakou dobou, vyráželi opačným směrem se zástupem mnohem náchylnějším na dlouhé putování.
Kluk seděl na zvířeti a kývl na Klesse, když k němu přistoupil. Mladík popadl Iris za uzdu a pohladil ji, nenasedl však. Otočil se na hocha a tiše, aby je muži neslyšel na něj promluvil.
„Sesedni,“ řekl věcně, rázně a chlapec se zarazil. Moc se mu nezamlouvala představa, že se bude muset trmácet pěšky.
„Proč?“ Ohradil se a zůstal sedět na hřbetě. Kless se k němu prudce otočil a zamračil se. Byl už tak dost naštvaný kvůli tomu, že se vrací do základního tábora a neměl náladu na diskuze. Hbitě natáhl ruku, dlaní sevřel spodek Klukovi košile a jednoduše jej stáhl dolů. Chlapec dopadl na zadek a potichu zaúpěl, když si narazil kostrč. Kless ho vytáhl na nohy a přitáhl k sobě.
„Podívej se na ty chlapi! Jsou zdrcení, protože mají pocit, že přišli o všechny, které milovali! Čeká je dlouhá cesta a ty by sis vedle nich jel jak pán!?“ Vmetl mladíkovi do tváře.
Ten jen zamrkal, pak poslušně sklonil hlavu a klidil se z Klessova dohmatu. Ten se ještě otočil na muže a krátce k nim promluvil. Upozornil je, jak dlouhá cesta je čeká, aby byli ostražití a drželi se pohromadě. Ještě se je pokusil trochu povzbudit, že jejich blízcí budou v bezpečí a jim se po příchodu do tábora dostane odpočinku. Naposledy zavelel a vykročil, s hordou v patách.

3

Cesta trvala déle, než když pelášili na koních. Ačkoliv Kless nechtěl zastavovat moc často, občas si museli oddechnout a vyspat se, takže se putování protáhlo skoro o tři dny. Naštěstí alespoň nenarazili na větší komplikace, sem tam se nějaký muž na chvilku zhroutil pod tíhou situace, ale Kless a naštěstí i ostatní, ti odolnější, je všechny dokázali namotivovat a přesvědčit, že se teď před tunelem zastavili všichni. Navíc se po cestě i dost oteplilo, takže noci byli příjemnější, nebo alespoň lépe snesitelné. Bylo poznat, že zima pomalu končí.
Stejně jako tehdy on s Ravilem, i teď chlapi nechápali, proč se zastavili před štíhlou, téměř neviditelnou mezírkou mezi hradbou hustého stromoví. A stejně jako tehdy oni dva vykulili oči a němě zírali, jak pruh země zvedá do výšky a poklop odtajňuje chodbu pod ním. Kless stál v předu a mávl na skupinu, vyčerpanou dlouhou cestou, aby ho následovala. Teď už se i on zdravil v tunelu s hlídkami na stanovištích. Strážní zvědavě pozorovali nové posily, někteří dobře chápali jejich zachmuřené tváře a plahočící se krok. Ještě si pamatovali, že v podobném rozpoložení oni sami procházeli tunelem poprvé, byť už to bylo před nějakou dobou.
I nové přírůstky do společenství byly ohromeni velikostí, rušností tábora, do kterého vešli, když opustili tunel. Ani oni nikdy nic takového neviděli, tolik lidí pohromadě, veliké stavby a hluk byl úplně jiný svět. Zvyknou si, rychle, pomyslel si Kless a když byli všichni venku z tunelu, poručil jim, aby počkali na místě. Otočil se, aby houkl na chlapce, co stál opodál a předal mu svého a Klukova koně, aby se o ně postaral. Poslechl velitelův rozkaz a vydal se bez dalších řečí do stájí, oba koně vědouc za uzdy.
„Tak jste zpátky,“ ozval se hrubý hluboký hlas. Klessovi se ulevilo, že to není Legg, to byl ten poslední člověk, na kterého měl dnes náladu. Místo toho ho přišel přivítat Temal, kterého uviděl poměrně rád. „Koukám, že mise byla úspěšná.“
Kless kývl hlavou a pozdravil se s ním typicky chlapským stisknutím ruky. Pak se podíval na skupinu a o něco tišeji řekl: „Jsou unavení. Cesta byla dlouhá, musí si odpočinout a pořádně se najíst.“
Temal chápavě přikyvoval. „Neboj se. Postarám se o ně. Ty běž podat hlášení Onnisovi a pak si běž taky odfrknout. Vypadáš děsně,“ zasmál se.
Až teď, když byla největší odpovědnost za muže z jeho beder pryč, si Kless sám uvědomil, jak je unavený. Vlastně byl hotový. Vydal se tedy k Véčku a naplánoval si, že jakmile stručně vypoví, jak probíhal výjezd, vydá se pak rovnou ke stanu. Měl sice i hlad, ale únava byla silnější. Dokonce i Ravila se rozhodl vyhledat později, až si trochu zdřímne. Chtěl ho vidět, promluvit si s ním, to odloučení mu pomohlo si uvědomit, jak mu chybí a jak ho má rád. Ale později.
Zaklepal a rovnou vešel. Hned na to se proklel, že nepočkal na vyzvání. Hila rychle seskočila ze stolu, na kterém seděla stáhla si sukni, když se Onnis odvrátil, aby si zašněroval kalhoty. Dívka se pak na Onnise ani nepodívala, místo toho rychlím krokem proběhla kolem Klesse a zabouchla za sebou dveře. Mladíkovi ale neušlo, jak na něj místo studu lišácky s úsměvem mrkla.
„Já se omlouvám,“ vyslovil Kless nervozně, cítil se trapně. Muž z toho, stejně jako Hila, nic nedělal, spíš byl pobavený, jako kdyby o nic nešlo. To vypovídalo u dívky o jistém druhu postavení tady v táboře. Zřejmě byla šance, že kdyby ji Kless nenachytal s Onnisem, byl by to kdokoliv jiný.
„Nic se neděje,“ mávl rukou s úsměvem. „Tak jak jste dopadli?“
„Vlastně dobře. Asi.“ Odpověděl mladík a přisedl na okraj lavice u stolu. Nechtěl se příliš zdržovat, takže pokračoval. „Zhruba třicet mužů, teď je Temal obstarává. Ale rozhodně budou potřebovat výcvik, jsou to sedláci. Nemají ani zbraně.“
„S tím si poradíme, i takových už tu pár bylo,“ Ujistil ho muž. „Vlastně si je můžeš vzít na starost.“ Nadhodil a Kless se na něj překvapeně podíval.
„Mám cvičit dvě skupiny?“
Onnis se upřímně uchechtnul. „Jistě. Hodd a Legg mají dokonce čtyři. Jak si to rozvrhneš už nechám na tobě. A ostatní?“
„Doprovází zbytek osady do druhého tábora,“ řekl stručně hoch a unaveně si promnul tvář. Onnis si toho všiml a vlastně už ani víc vědět nepotřeboval. Detaily mu poví sám Hodd, jako velitel výjezdu.
„Dobrá, můžeš jít. Odpočiň si,“ řekl mladíkovi a ten se zvedl k odchodu. „Jsem rád, že jste zpět a v pořádku,“ hlesl na něj ještě. Kless na to nic neřekl, jen přikývl a odešel.
Bylo sice odpoledne, ale on už se nemohl dočkat, až si lehne. Cestou do stanu ho zdravili obyvatelé tábora, bylo milé, jak ho vítají a on jim nesměle odpovídal. Na Ravila nenarazil, musel určitě pracovat, ale byl si jist, že zpráva o jeho návratu jej neminula. Šířila se rychle a navíc si mohl všimnou jeho koně.
Ve stanu bylo příjemné teplo, celý den svítilo slunce, které sílilo s příchodem jara, takže když si sedl na svou stranu, odložil plášť a sroloval jej pod hlavu místo polštáře. Lehl si a za pár minut tvrdě usnul zaslouženým spánkem.

4

Probudil ho šramot. Rozespale se opřel o loket a ve svitu svíce uviděl Ravila, jak sedí naproti němu a ukusuje kousek bílé placky. Muž si všiml, že je vzhůru až když se Kless posadil a promnul si oči, aby se zbavil ospalek. Venku už byla tma.
„Ahoj,“ ozval se Ravil. „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“
Kless zavrtěl hlavou, že to nevadí, vlastně si chtěl původně jen zdřímnout. Usnul tvrději než plánoval, ale zase tolik mu to nevadilo. Všiml si, že je Ravil nějaký zadumaný, kdykoliv jindy by ho vesele vítal, tím si byl mladík jistý. Teď ale jako kdyby měl nějaké obavy.
„Tady máš něco k jídlu,“ ukázal muž na misku pokrmu, ze kterého ještě stoupala pára. Musel ji teď donést z krčmy.
„Díky,“ řekl upřímně chlapec a popadl jídlo s dychtivostí. Měl už pořádný hlad a rád si dá něco pořádného. Popadl dřevěnou lžíci a málem si spálil ústa, jak do sebe hodil první sousto masa v omáčce. Chutnalo výborně.
Čekal, že se ho Ravil začne vyptávat, jak probíhal výjezd, ale muž nadále mlčel a jen hleděl na tancující plamen svíčky. Atmosféra ve stanu teď byla těžká, nepříjemná, až to Kless nevydržel.
„Co se děje?“ Zeptal se. „Jsi tak zamlklý. Stalo se něco?“
Poprvé na něj Ravil pořádně pohlédl. „Nic se nestalo,“ řekl klidně a pak znovu sklopil zrak. „Jen nevím, jestli se na mě pořád zlobíš.“
Kless polk sousto, na chvilku se odmlčel a pak odložil nedojedenou misku stranou. „Ne, nezlobím,“ promluvil tiše. Teď se na něj Ravil podíval o něco veseleji, až se tomu musel pousmát.
„Opravdu? To jsem rád,“ přiznal upřímně muž. „Víš, hodně jsem o tom přemýšlel, když jsi byl pryč. Nejdřív jsem byl naštvaný, ale pak mi došlo, že jsem se opravdu zachoval jako pitomec,“ pohlédl mladíkovi do očí. „Neměl jsem tě takhle zazdít. Omlouvám se.“
„I já,“ vyslovil chlapec, „uznávám, že jsem nemusel tak trucovat. Jako malé dítě.“
Ravil zavrtěl hlavou a popadl ho za ruku. „Měl jsi na to právo. Byl jsem tak mimo ze všech těch lidí, že jsem na tebe prostě...no prostě zapomněl. Bral jsem tě jako samozřejmost, to, že jsi po mém boku, ať se děje cokoliv a to nebylo dobře. Když jsi byl pryč, došlo mi to. A taky to, že jsi mi strašně chyběl.“ Jeho obličej byl vážný a upřímný.
Klesse jeho slova skoro dojala. Zahřála ho na hrudi jako příjemný slunečný paprsek, jako kdyby mohl fyzicky cítit ty pocity. Teď byl tak rád, že je zpět a opět s Ravilem a to všechno, co se před odjezdem stalo teď bylo hrozně malicherné. Pohladil ho po tváři, naklonil se k němu a hluboce ho políbil.
Už jak spojil jejich rty věděl, že u polibku zůstat nechce. Přitiskl se k němu, vlastně si mu sedl na klín a prsty zaplul do jeho vlasů. Muž kolem něj omotal paže a polibek se stával čím dál více vášnivějším. Že i Ravilovi stačit nebude ucítil záhy. Oba už byli vzrušení, pevní a Kless se na něm začal mírně pohybovat. Dráždil je tak oba a první tiché vzdechy na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal mladík, když se od sebe na krátko odtrhli. Ravil neodpověděl, místo toho jej znovu náruživě políbil a až poté ho nadzvedl silnými pažemi a položil na záda, kde ho celého svlékl.
Okamžik se kochal, jen nakrátko, ale ten pohled ho bavil. Bez meškání se pak rovnou sehnul ke Klessově vzrušení a ústy jej začal laskat, zatímco paže natáhl, aby dosáhl na bradavky. Mladík zavřel oči a nechal se unášet na vlně slasti, kterou mu milenec dopřával. Z pootevřených úst se draly tiché steny, měl pocit, že celý hoří a bylo to báječné.
Ravilovi ruce se přesunuly a zespodu popadly Klessova stehna. Mírně je přitiskl ke chlapcově trupu a dostal se tak tam, kam chtěl. Špičkou jazyka opatrně obkroužil to místečko a Kless zavzdychal ještě hlasitěji. Už nebyl žádný strach, ani žádné zlé vzpomínky, teď bylo jen příjemně a on byl vzrušený k prasknutí. Ravil ani tam nic nezanedbával, dával si na čas a očividně ho to bavilo. V jeden okamžik našel pohledem chlapcovu tvář a spokojeně se pousmál, než se opět sklonil a vychutnával si ho.
„Přivedeš mě k šílenství,“ zašeptal vzrušeně Kless. Další Ravilův úsměv, pak muž konečně poklekl, svlékl se a natáhl se nad něj. Přitiskl se k němu, tělo na tělo, horká holá kůže na kůži, až se vmísil mezi jeho nohy.
„Smím?“ Přerušil vášnivý polibek a podíval se mladíkovi do oči. Přikývl. Už se nebál a věděl, že Ravil mu neublíží, že s ním to bude jenom krásné.
Sám zdvihl nohy a omotal je kolem mužových beder, jako by ho zval dál. Vstup povolen, vaše propustka je platná. Ravil se uchopil, pomohl si trochou slin a pak opatrně začal pronikat dovnitř. Bedlivě při tom sledoval Klessovu tvář, připraven kdykoliv přestat. Až když si byl jist, že je vše v pořádku, kdy byl zhruba v polovině možného, si dovolil začít vychutnávat ten pocit. Přivřel oči a dlouze vydechl, když jej Kless začal obklopovat těsným teplem. Bylo to tak skvělé, tak jiné, než doposud zažil.
„To je...úžasný…“ zašeptal, když už byl celý uvnitř. Klekl si, prohnul trup, zaklonil hlavu a chvilku si jen užíval to spojení.
Nevšiml si, že Klesse na okamžik přepadla tichá panika, zhruba ve chvíli, kdy přestal být ostražitý. Mladík v ten moment pocítil bolest, to ho vyděsilo. Potlačil překvapený výkřik, vytřeštil oči a celý ztuhnul, neschopen muže zastavit. Sotva se dokázal nadechnout, natož aby něco řekl, nebo se ho pokusil odstrčit. Na čele mu vyrazil studený pot a na těch několik málo vteřin si pomyslel, že je to konec, že to nezvládne a snad i omdlí.
Jak ale Ravil dosáhl hranice a přestal se hýbat, jeho tělo se uklidnilo, postupně si přivykl a bolest ustoupila. Popadl dech a dlaněmi pevně sevřel Ravilovi vypracované paže. Ten otevřel oči a pohlédl mu do tváře.
„V pořádku?“ Zeptal se a mladík přikývl. „Dobře,“ špitl a poprvé se pohnul. Pomalu, jen kousíček. Jak se ujistil, že to jde, při každém dalším pohybu se posunul o něco více. A to už se konečně začalo opět líbit i Klessovi. Nejen kvůli pohledu na Ravila, který si užíval jeho prostory a blízkost.
Nadzvedl se, aby položil muže na záda a pro změnu zase on převzal iniciativu. Obkročmo si na něj klekl, pomohl si rukou a už jej opět objímal útrobami. Ravila to zřejmě potěšilo a líbilo se mu, že si Kless sám udává tempo, jak se začal zdvihat a klesat. Celkem pevně ho chytil za zadek a pomáhal mu v pohybu, aniž by se mu přestal dívat do očí. Oba měli pocit, že za chvilku explodují, celé to bylo tak smyslné, intenzivní a upřímné. Mladík se uchopil s tím, že za pár okamžiků dosáhne vrcholu. Jak to Ravil uviděl, sám začal v leže přirážet, až byl celý zadýchaný.
„U-už…“ vydechl Kless, zastavil se v pohybu a pevně se sevřel, naposledy. Pak párkrát hlasitě zavzdychal, když pokropil Ravilovo pevné břicho. Ten si onen pohled vrýval do paměti a naprosto si ho užíval. Dal mu chvilku, aby se mladík vydýchal, vstřebal zbytky slastné křeče. Až když se na něj pak hoch podíval a spokojeně se usmál, začal se opět pohybovat, aby i on už ulevil tomu krásnému pnutí. Kless mu rád pomohl, sám proti němu ještě několikrát přirazil a za pár okamžiků i on sledoval, jak se muž pod ním lehce prohnul, zavřel oči, zaklonil hlavu a dokončil jejich smyslný akt silným vyvrcholením.
„Miluju tě,“ sklonil se mu k uchu Kless, když poslední vzrušení odeznělo, ale muže měl stále v sobě. Už jen pro to uvědomění, se mu to líbilo. Ravil natáhl paže, přitiskl ho k sobě a romanticky jej políbil.
„Miluju tě,“ zašeptal i on v odpověď a prsty jemně odhrnul jemné pramínky mladíkových dlouhých vlasů, co mu spadaly do tváře.

Leželi spolu na jednom lůžku, stále nazí, přikrytí jen plášti. Nebyla jim zima, ve stanu bylo po jejich milování dost teplo a navíc se hřáli jeden o druhého. Kless ležel přitisknutý k Ravilově hrudi, ten ho objímal svou silnou paží a odpočívali. Tohle byl ten nejlepší druh únavy, pomyslel si muž a pohladil Klesse po vlasech.
„Budu mít na starosti další skupinu,“ oznámil konverzačním tónem Kless. „Ty nové.“
„Slyšel jsem, že jste dovedli další muže,“ odpověděl mu muž a sáhl po vaku s vodou, který ležel vedle nich. Napil se a pak jej podal mladíkovi. „Jak jsou na tom?“
Kless si povzdechl a znovu položil hlavu na mohutnou hruď. „Bude to spousta práce a času. Ani jeden z nich zřejmě nikdy nedržel zbraň v ruce,“ úkosem se v leže podíval na přítele, „vlastně, jako ty.“
„Víš,“ promluvil Ravil bezbarvě, „já už vlastně také cvičím. Jsem v Leggově skupině, začal jsem, když jsi byl pryč.“
Kless se překvapeně zdvihl na loket a podíval se na něj. Ta informace ho zarazila. „Opravdu?“
Muž přikývl. „Samozřejmě. Každý přeci musí projít výcvikem. Výjimky se neudělují, pokud jsi bojeschopný, to přece víš.“
Mladík se posadil, zády k muži. V hlavě mu začalo šrotovat a nálada mu silně poklesla. Jistě že to věděl, ale nějak prostě zapomněl, že se to týká i Ravila. Nebyl jediný důvod, proč by neměl bojovat, alespoň pro ostatní. Ale Kless věděl svoje – že jeho přítel zabíjení nesnáší, že si přísahal, že už nikdy nikomu nevezme život. Na to se mladík tak upnul, úplně zapomněl, že je i Ravil součástí tohoto systému a pravidla platí i pro něj. Navíc to nebylo to nejdůležitější.
„Promluvím s Onnisem. Přesvědčím ho, aby tě z výcviku uvolnil,“ ozval se po chvilce do ticha. Ravil se také posadil.
„Proč by jsi to dělal? To přeci nejde,,“ zavrtěl odmítavě hlavou.
Kless nechápal, jak se na to může vůbec ptát. Vždyť existuje snad tisíc důvodů, proč by neměl výcvik dokončit. „To je snad jasné, ne? Nesnášíš to. Všechny ty věci – zbraně, boj, zabíjení. Můžu přeci zařídit, abys to nemusel dělat a taky to zařídím.“ K jeho překvapení se muž pousmál a znovu zavrtěl hlavou.
„To by nebylo správné, vždyť to víš. Tohle místo má nějaká pravidla, nemohlo by fungovat, kdyby se jim každý druhý vyhýbal,“ argumentoval a hoch se zamračil. Vůbec se mu nelíbilo, že Ravil odmítá a nerozuměl tomu.
„Na to kašlu,“ řekl už poměrně nasupeně. „Onnis prostě tentokrát udělá výjimku, přesvědčím ho.“ Mluvil rozhodně a pevně, pak se otočil, jako kdyby už nebyl další prostor k diskuzi. Pro něj to byla ukončená záležitost, pro Ravila však nikoliv.
„Nic takového. Nechci abys to dělal.“
„Proč, proboha!?“ Vyštěkl mladík a propálil ho pohledem. „Já-já to prostě nechápu! Vždyť to nenávidíš! A i já prostě nechci, abys to dělal!“
„Podívej, Klessi,“ nasadil Ravil oproti němu klidný smířlivý tón, „Myslím, že tomuhle místu dost dlužíme. Poskytl nám útočiště, ti lidé tady chrání tvé sestry, tvé lidi. A v neposlední řadě nemůžeš říct, že nepomohlo i tobě osobně. Vidím tu změnu – máš v sobě teď určité světlo, které jsem v tobě neviděl, co jsem tě poznal. Byl jsi zlomený, byl jsi na samém okraji a chtěl jsi to vzdát. Ale tady jsi znovu našel nějaký smysl, protože to v sobě máš. Žiješ pro to, abys se staral o ostatní, pomáhal a vedl.
Já tu zase našel společnost lidí, která mi tak chyběla. Kdyby jsi byl tak dlouho sám, jako já, chápal by jsi, jak mě to naplňuje a jak jsem za to rád. Proto to tady respektuju a chci v tom pokračovat.“ Dokončil mírný proslov. To Klesse ještě více rozrušilo.
„Ty to pořád nechápeš?!“ Utrhl se na něj už poměrně hlasitě, teď se však do jeho hlasu vmísilo zoufalství. Popadl Ravila za ramena, jako by s ním chtěl zatřást, aby se probral. „Jestli budeš trénovat boj, znamená to, že až na to přijde, opravdu bojovat budeš! Uvědomuješ si to?! Až začne opravdová válka, mohl by jsi zůstat tady, v bezpečí! A já-“ zajíkl se. Najednou ztichl a svěsil hlavu, „já bych se nemusel bát, že tě ztratím,“ dořekl tiše.
Ravil na něj jen chvilku zíral. Pochopil, o co tu ve skutečnosti jde a povzdechl si. Pak se k příteli přitisknul a pevně jej objal. Dal mu pusu na čelo a zašeptal:
„Já taky trnu hrůzou, jen si představím, že bys mohl zemřít. Svírá se mi srdce pokaždé, když na to pomyslím. Tak je jasné, že tě chci taky chránit, nebo se o to alespoň pokusit.“
„Prosím, Ravile…“ vydechl mladík zoufale.
„Ne, Klessi. I já chci mít možnost bojovat za tohle místo, za ten život, který nám poskytlo. Bojovat za nás dva. Neupírej mi to, prosím. Chci ti být po boku, až to bude potřeba a ne se choulit v koutě, strachovat se, jestli se vrátíš. Raději sám zemřu v boji, než strávit zbytek života bez tebe.“ Šeptal mu upřímně a Kless musel pevně sevřít víčka, aby překonal tu bolestivou nevoli. Rezignovaně nakonec opřel čelo o milencovo rameno, když pochopil, že ho nepřesvědčí. Ravil kolem něj omotal paže a chvilku ho jen tak držel, snad aby ho utěšil.
„A víš ty co?“ Nadhodil o něco veseleji a mladík k němu vzhlédl. „Budu tvrdě cvičit, stanu se dobrým bojovníkem, aby ses o mě nemusel tak bát. To ti přísahám,“ zazubil se.
„Jsi idiot, víš to?“ Řekl Kless ale jeho výrazu neodolal a pousmál se. Ravil vesel přikývl, poté mu dal pusu, která se pomalu změnila v dlouhý polibek.
Položili se zpět na zakrytou slámu. Netrvalo to moc dlouho a milenci se opět ocitli ve vášnivém tanci rozkoše a lásky.

5

„Haló. Snad doopravdy ještě nespíte?“ Ozvalo se u jejich stanu a hned na to se pruh látky zvedl. Zaspali a nestihli se ani pořádně probudit, když Leggova hlava nakoukla dovnitř a hned zase zmizela. Stalo se mu přesně to samé, co Klessovi předešlého dne, spatřil milence, jak leží nazí, přikrytí jen pláštěm a v objetí.
Kless rychle vystřelil do sedu a stáhl pruhy látky ve vstupu k sobě. „Vypadni,“ vyhrkl naštvaně na Legga, který stál venku a bylo mu trapně.
„Omlouvám se,“ řekl rozpačitě. „Ale poslal mě Onnis a Ravil už měl být dávno vzhůru,“ vysvětlil. To už se oba s Ravilem oblékali a jen co měl na sobě Kless alespoň kalhoty, vykoukl ven na muže.
„Řekl jsem, ať vypadneš,“ zamračil se vztekle a nemusel už Legga pobízet. Otočil se na patě a odešel pryč.
„Pitomec,“ ulevil si mladík, když si oblékal košili. Ravil se na něj podíval, když si spěšně nazouval boty.
„Proč jsi na něj pořád tak protivný?“ Zeptal se ale spíše jen řečnicky. Kless si pohrdavě odfrkl.
„Neměl jsem vůbec lézt! Doufám, že teď nebude všude vykládat, že my dva…“ zarazil se a zastavil v oblékání. „Tedy, nemyslel jsem to tak, že bych se za tebe styděl nebo něco.“ Řekl Ravilovi a ten se pousmál. Natáhl se k němu a vlepil mu rychlou pusu na tvář.
„To já přeci vím. Tohle je to poslední, co bychom chtěli řešit. Nemyslím, že by něco řekl, ale pro jistotu s ním promluvím.“ Vstal, vyšel ze stanu a naposledy se ohlédl. „Uvídíme se večer,“ usmál se na přítele a spěšně vyrazil za svou prací. Opravdu bylo pozdě, venku už svítilo slunce a celý tábor byl už dávno vzhůru.
I Kless vyšel ven a zamířil rovnou do Véčka. Opět ho lidé zdravili a on si pomyslel, že Ravil měl v noci pravdu, když mluvil o tomto místě. Doopravdy byl rád, že může pomáhat a dělat všechny ty věci, které by dělal doma jako nový náčelník. Byl jím sice jen chvilku, i přesto věděl, že tohle je on. Přesto se mu situace s Ravilem nelíbila. Pořád byl na vážkách, jestli přeci jen Onnise nepožádat o výjimku.
Onnis mu popřál dobré ráno a zadal mu práci. Úkoly vesměs jednoduché a nenáročné, stihne je včas, aby mohl vést odpoledne výcvik.
„Chlapům už se skoro začalo stýskat,“ zasmál se Onnis.
„Nepochybně,“ ušklíbl se mladík v odpověď, ale vlastně se na tu mizernou partu těšil. Nebo spíš na to, jak jim dá po týdnu volna pořádně do těla. Zatím se rozloučili a on si šel po své práci. Ještě ve dveřích přemýšlel, zda se neotočit a nepromluvit si o Ravilovi. Skoro už se zastavil, pak si vzpomněl na přítelova slova. A zavřel za sebou dveře.