1

Osada byla tak tichá a ráno nepříjemně chladné. Nad trávou se líně povalovala hustá mlha, když dva muži těsně po svítání osedlávali koně. Vesnice byla unavená po bujarých oslavách předešlého dne a zvuky, které mladíci vydávali se v tom tichu zdály až nepříjemně hlasité, přestože oba mlčeli. Všichni ostatní stále spali.
Až když měli oba hotovo, osedláno a sbaleno, otočil se Elba na svého přítele. „Připraven?“ Zeptal se a náčelník přikývl. Nato se oba vyhoupli do sedel, pobídli koně a vydali se na cestu. U hranice se Kless naposledy otočil ke svému domovu. Teď jej možná vidí naposledy a aniž by to dal najevo, bodlo ho u srdce. Prudce zavrtěl hlavou. Ne. Takhle nesmí myslet. Musí se soustředit jen na to, že svůj úkol splní.
Poslední, co ho zamrzelo, bylo, že se mu nepodařilo včera v noci najít Tobeho. Viděl se s matkou, otcem i oběma sestrami, ale neviděl. Nejspíše byl někde schovaný a nad něčím dumal, jako obvykle. Neměl rád, když bylo kolem hodně lidí.
I nad tím ale zakroutil hlavou, napomenul se a pak už se jen, s Elbou po boku, soustředil na jízdu hustým lesem.

Jejich prvním cílem byla ona sousední vesnice, kde byl Elba před pár dny. Věděli, že musí putovat na sever, aby našli strůjce všech těchto problémů, muže, kterému se přezdívá Čaroděj. Dohodli se tedy, že navštíví osadu a zkusí získat nějaké informace, kudy přesněji by se měli vydat. Doufali, že tamní lidé zaslechli nějaké nové zvěsti, kde byl mohl nepřítel zrovna pobývat.
Jinak o něm nevěděli nic. To byla pro Klesse nepřiměřená nevýhoda. Slyšeli jen, že je velmi nebezpečný, mocný a jeho armáda se neustále zvětšuje. Tím, že okupoval více a více vesnic získával další muže pro boj, ženy a děti na práci a kvanta zásob. Kless hádal, že nikdo z těch ubožáků to nedělá z vlastní vůle a při té myšlence mu přeběhl mráz po zádech. Co za člověka může udělat něco takového? Jen tak přijít, bez nároků obsadit část země, která mu nepatří, zasáhnout do klidného života rodin, žijících v mírů po tolik generací. Zmařit tolik životů, zničit tolik osudů z čiré chamtivosti.
Pro Klesse, vyrůstajícího mezi lidmi, kteří tohle nikdy nedělali, nikdy něco takového nezažili, takovou sobeckost, krutost a zášť, to bylo naprosto nepochopitelné. Naprosto cizí.
V jeho vesnici se lidé nezabíjeli, neměli spory a když už přeci jen došlo k nějaké při, jednalo se o malichernosti. V takovém případě byli naučeni přijít za náčelníkem, který je spravedlivě rozsoudil, nikoho by nenapadlo řešit hádku jinak. Proto Kless nechápal a nehodlal pochopit. Toho muže, za kterým se teď vydal, nikdy v životě neviděl, ale už teď ho nenáviděl.

2

Do osady se dojeli dlouho po setmění. Stejně jako teď většina ostatních vesnic, byli obyvatelé mnohem ostražitější. Klesse tedy ani moc nepřekvapilo, když je na hranici, označené několika kůly ověšenými barevnou látkou, takřka přepadli. Kless i Elba teď jeli pomalu, když z houštiny vedle nich vyskočili tři muži. Vtrhli jim do cesty s nastraženým kopím. Jeden z nich zapálil louč a mladíci na koních mohli spatřit jejich zarputilé tváře. Jejich výrazy rozhodně nepůsobily vlídně.
„Kdo jste?“ Vyštěkl jeden z nich, patrně nejstarší. „Překročili jste hranici, jste na území lidu Keshi!“ Dodal a sevřel kopí o něco pevněji.
Mladíci se na sebe podívali, pak Kless klidně a pomalu sesedl z koně a zůstal stát. Zvedl paže aby ukázal, že nemá zbraň a klidně promluvil.
„Jmenuji se Kless. Jsem novým náčelníkem z blízké vesnice, lidu Paramů. Tohle je můj doprovod, Elba. Projížděj vaší osadou před několika málo dny.“ Se stále zvednutýma rukama kývl hlavou k příteli. „Nejsme nepřátelé, chceme si jen promluvit.“
Muži si je pozorně prohlédli, zbraně však nesklonili. Jeden z nich, ten, co držel louči se o pár kroků přiblížil aby na ně lépe dolehlo světlo.
„Myslím, že ho poznávám,“ řekl se zrakem upřeným na Elbu. „Je to ten kluk, co se vydal na sever. Cestou zpátky mluvil o té vypálené osadě.“ Nadhodil muž ke společníkům. Ti se na sebe podívali a po chvilce váhání přikývli.
„Dobrá,“ řekl nejstarší, „můžete vstoupit. Ale nejdřív nám odevzdáte všechny zbraně.“
Oba mladíci se odzbrojili velice neochotně, čehož si chlap všiml. „Vrátíme vám je při odchodu. Když nebudete dělat problémy,“ ujistil je a pak je vyzval, aby ho následovali. Vykročili tedy do vesnice.
Lišila se od té jejich jen v několika maličkostech. Obydlí měla trochu jiný tvar a byla větší, zřejmě v nich žilo více členů rodiny, rodiče s dětmi a vnoučaty. V Klessově osadě si mohl postavit chatrč kdokoliv, kdo dostal svolení od náčelníka a sám si zařídil materiál na stavbu. Ať už to byl mladý muž, co chtěl soukromí, nebo čerstvý pár.
Také celková kompozice a rozestavění se lišilo. Paramové stavěli obydlí kolem dokola ke středu, k srdci vesnice, což byla plošina a hned vedle náčelníkův příbytek. Tady náčelník spočíval na druhém konci hranic, v mírném kopci a řada obydlí se táhla směrem od něj, jakoby nad nimi chtěl mít přehled. Keshiové také jako hlavní zbraň používali kopí, namísto lehkých sekyrek.
Byla tu jistě spousta dalších rozdílů, která ale nebyla nijak důležitá. V podstatných věcech byli oba národy v podstatě stejné – smýšlení, hierarchie, věci okolo duchovna a šamanství.
Kless s Elbou teď pomalu kráčeli mezi obydlími, směrem k náčelníkově příbytku. Všimli si, zdejších obyvatel, kteří ještě nespali a teď zvědavě vykukovali na pár procházejících cizinců. Někteří jen civěli, někteří si mezi sebou šeptali, ale u všech byla patrná nervozita z jejich přítomnosti.
Konečně stanuli na konci osady. Muž, který je vedl jim naznačil ať počkají a sám si stoupl přímo před vchod náčelníkova příbytku. Zevnitř se všemožnými škvírami dralo slabé světlo ohně. Muž opatrně oslovil svého vůdce a čekal. Když se nic neozývalo, zkusil to znovu a o něco hlasitěji.
„U věčných nebes,“ ozvalo se ponuře a následoval šramot, „doufám, že je to něco důležitého, zrovna jsem se chystal ke spá-“
Náčelník zmlk, když odhrnul těžký závěs, spatřil své muže a po jejich boku dva neznámé mladíky. Při tom se překvapeně zamračil a vystoupil ven. Byl to muž, možná kolem čtyřiceti let, statný, s přísným pohledem.
„Co se tu děje?“ Zeptal se. Muž, který jej donutil vyjít ven se lehce uklonil a vysvětlil, co jsou mladíci zač. Pak si Kless dovolil udělat krok vpřed a taktéž vůdci věnoval mírnou úklonu.
„Zdravím tě. Jsem Kless, nový náčelník Paramů,“ představil se uctivě a muž přikývl v pozdrav. Tvářil se ale poněkud nedůvěřivě, což Kless chápal. Na jeho místě by byl také opatrný. „Nepřišli jsme dělat potíže,“ snažil se náčelníka upokojit, „chceme si jen promluvit.“
Statný náčelník si je znovu změřil pohledem, naposledy zaváhal, ale pak poodstoupil od vchodu, aby mohli projít.
„Pojďte,“ vyzval je a oni klidně vešli dovnitř obydlí. Nenápadně pak ještě naznačil svým mužům, aby byli připraveni zasáhnout, kdyby se něco dělo.
Elba s Klessem se trochu zarazili. Uvnitř bylo poměrně dost lidí, hlavně dětí. Těch bylo asi pět, různě starých, pospávali kolem mírného ohně. Mladá a krásná žena, která seděla u ohniště a kojila šesté, snad jen pár týdnů staré dítě, zvedla zrak, když cizinci vstoupili. Tázavě se podívala na manžela, který se objevil za nimi. Stroze je představil a ona přikývla v pozdrav. Mladíci se uklonili a po vyzvání usedli k ohni.
„Nenabídnu vám nic k pohoštění. V noci obvykle hosty nevítáme,“ řekl náčelník hrubým hlasem. Jeho žena sice místo u ohniště neopustila, ale nijak si návštěvy nevšímala. Věnovala se dítěti u prsu a dokonce unaveně zívla. Elba si pomyslel, že tady nejspíše není zvykem, aby se ženy míchali do záležitostí svých mužů. A nebo jí to bylo prostě jedno.
„V pořádku, chápeme to. Nechceme obtěžovat dlouho, jen se zeptat na pár věcí,“ odpověděl Kless diplomaticky.
„Tak mluvte. Co vás sem přivádí?“
A Kless mluvil.

3

Noc přečkali pod širým nebem na okraji osady, u svých koní. Se zdejším náčelníkem nakonec hovořili poměrně dlouho. Vysvětlili důvod jejich příjezdu, co chtějí vědět a čím déle s ním mluvili, tím více byl otevřenější a přívětivější. Pochopil, že doopravdy nepředstavují nebezpečí a také jim nakonec řekl vše, co věděl, nebo co se proslýchalo. K jejich zklamání se ale nedověděli nic moc nového. Jen je spíše utvrdil v tom, co už věděli – že se mají vydat na sever a být opatrní.
Zeptal se konečně i na důvod, proč Čaroděje hledají. Kless váhal, zda mu má sdělit svůj plán a pak se přeci jen rozhodl, že neřekne vše. S úctou náčelníka odbyl tím, že se pokusí vyjednávat a více mu neřekl, načež se dočkal předpokládané reakce. Muž se mu vysmál, že je naivní blázen, což možná opravdu Kless byl. Zatrnulo mu však, když se mladík zeptal na jeho plán, v případě útoku. To mu úsměv zamrzl na tváři a chladně odvětil, že má své postupy.
Kless se dál nevyptával a i přes tuto nepříjemnou situaci, se rozešli poměrně v dobrém. Náčelník dokonce ještě popřál Klessovi štěstí a ocenil jeho odvahu. Slíbil, že hned k ránu jim budou navráceny zbraně a dodá jim něco málo zásob. Pak se rozloučili.
Stejně jako ze svého domova, i teď mladíci odjížděli, když národ Keshi ještě spal. Opustili hranice tiše a nepozorovaně, pak zmizeli v hustém porostu. Jeli na sever a jako další cíl si stanovili vypálenou osadu, kterou navštívil Elba. Tam se uvidí, zda se něco dozví a poté se rozhodnou, jak budou pokračovat.

Putovali lesem, mlčky. Kless sice k náčelníkovi hovořil vlídně, ale teď, když projížděli tichou přírodou, neměl na mluvení náladu. Elba se ho párkrát pokusil rozmluvit, ale neuspěl ani jednou, jeho přítel byl zadumaný a mlčenlivý.
Přemýšlel. Dělal si starosti, protože ho napadlo, jestli během toho, co se tu projíždí po lese a hledá Čaroděje, nenašel už on jeho lid. Neví jak dlouho ho bude hledat a on už teď může klidně stát na okraji osady. Modlil se ke hvězdám, aby to tak nebylo, ale to bylo asi tak jediné, co s tím teď mohl dělat.
Jak moc si přál ho už najít. A nejen aby věděl, že se s armádou právě nepokouší zabíjet lid Paramů, ale také prostě proto, že tahle nejistota ho ničila. Chtěl to mít všechno za sebou, nejlépe s dobrým výsledkem, hlavně aby se už zbavil té paralyzující nervozity. Bál se, samozřejmě. Šel přeci možná na smrt a byl by blázen, kdyby neměl strach, přestože ho překonával už jen tím, že Čaroděje hledá. Chtěl by si oddychnout, konečně si odpočinout. Místo toho však pobídl koně a dál se prodíral hustým lesem.
Nechtěl ztrácet čas, takže Elbovi oznámil, že pojedou, dokud nedorazí na území bývalé osady. Přítel sice namítal, že je to dlouhá cesta, nejméně den a noc. Když Kless odmítl argumentace ohledně jejich únavy, zkusil to přes koně, ale i tak se mladík nenechal odradit.
„Před setměním si chvilku odpočineme a najíme. Koně jsou silní a ve tmě vidí dobře. Nebudeme zbytečně ztrácet čas.“ Řekl rozhodně Kless a Elba zavrhl další snahy o diskuzi. Vycítil moc dobře přítelovo rozpoložení a měl na věc jiný názor. Ale dohadovat se s ním nechtěl, snad možná i proto, že chápal jeho důvody.
Udělali tedy přesně jak Kless řekl. Když se začalo smrákat, narazili zrovna na malou mýtinku. Slezli z koní, dali jim pít a pak je nechali se pást, zatímco sami usedli do trávy a mechu, aby něco málo pojedli. Oheň nerozdělávali, na těch pár chvil to bylo zbytečné. Elba měl pak pocit, že jen co dojedl poslední sousto a trochu protáhl tělo, Kless jej opět nemilosrdně hnal do sedla. S nelibostí se zvedl, ne však kvůli vlastní lenosti či únavě. Měl strach hlavně o Klesse.
Věděl, jak ho celá tato situace a stres vyčerpávají a říkal si, že vlastně dost riskuje. Kdyby je teď, aniž by si nějak odpočinul, někdo přepadl, byl by ve veliké nevýhodě. Mohli se na ně zničehonic vrhnout čarodějovi muži, nějaká skupinka lapků a i samotářští poustevníci, co se rozhodli žít osamocený život v útrobách hvozdu, mohli být dost zákeřní. Ale nechtěl ho znepokojovat ještě víc a Kless tohle vše jistě moc dobře věděl. Navíc; nemohl se přeci vzepřít svému náčelníkovi.
Jeli tedy celou noc, Elba je vedl správným směrem. Až v polovině poledne dalšího dne, stromy před nimi začali řídnout až zmizeli úplně a oni zůstali stát před místem, kde ještě pár týdnů zpět, bývala lidnatá osada.
I přes naprostou únavu se Kless zarazil, pohled na spáleniště ho dokonale probral. Nikdy v životě nezažil, že by tak tiché místo tolik křičelo. Lkalo hlasitě nesmírnou tragédií. Půda byla nasáklá smrtí a utrpením nevinných a Kless to vše nějak cítil až po konečky prstů. Byl statečný a ledacos vydržel, ale z tohoto pohledu se mu rozhoupal žaludek. Konsternovaně sesedl z koně a udělal pár kroků vpřed, Elba za ním. Ten věděl, co teď asi mladík prožívá, měl stejné pocity, když sem dorazil poprvé. Jen poslední přeživší, kteří tu tehdy byli, zmizeli neznámo kam.
Přistoupil ke Klessovi a zúčastněně mu položil dlaň na rameno. Jeho přítel ale dál zíral na spoušť před sebou, nemohl od spáleniště odtrhnout oči.
„To je strašné,“ zašeptal po chvíli. Elba si všiml, jak ho to vzalo, nejspíš se teď bál o domov ještě víc. Jedna věc je o věcech slyšet a druhá, vidět je na vlastní oči. Mladík se mírně roztřásl, i když se snažil zůstat silný. Elba se postavil za něj a velikýma rukama jej objal. Kless mu byl vděčný za jeho němou útěchu. Sklopil konečně zrak a zavřel oči.
„Měl by sis odpočinout. My oba,“ řekl mírně objímající muž a jeho milenec přikývl.
„Ale ne tady,“ odpověděl mu, „tady to nedokážu a ani nechci.“
To Elba chápal, ani jemu nebylo příjemné tu trávit odpočinek. Dohodli se tedy, že projdou mrtvou osadu, jestli nenarazí na něco, co by jim mohlo pomoci v hledání Čaroděje. Až tak udělají, odjedou alespoň nějaký kus od tohoto místa a v lese se utáboří.
Prozkoumali tedy zbytky ohořelých obydlí, procházeli mezi nimi, nacházeli zčernalá ohořelá těla nebožáků, kteří nebyli odvedeni, nestihli utéct či bojovali do posledního dechu. Kless se znovu otřásl, když dokonce narazil na těla malá, malinká. Udělalo se mu zle, už se na to nechtěl dívat. A jelikož stejně nic nenašli, sešli se s Elbou u koní, nasedli na ně a vyrazili pryč.
Ani jeden se neohlédl a ani jeden si nevšiml páru jantarových očí, které je pozorovali z houštiny na okraji mrtvé vesnice.

4

Snad by jeli ještě o kousek dál, ale oba už byli unavení a teď se chtěli jen prospat. Teď byli zhruba půl kilometru severně od toho smutného místa a zastavili u velikého modřínu, na místě, které zhodnotili jako vhodné pro založení tábora. I koně si zasloužili odpočinek, takže je odsedlali a napojili, přidali i jablko, jako odměnu a pak je nechali pást.
Konečně pak si pak rozdělali malý oheň, pojedli chleba s pár kousky solené zvěřiny a lehli si vedle sebe na kožešiny, které s sebou vezli smotané na sedle a nyní jim poskytli větší pohodlí. Přitiskli se k sobě a za pár minut oba spali. Co na tom, že byl den, ještě ani ne poledne. Byli unavení a ve světle slunce alespoň oheň nebyl tak nápadný.
Avšak, i přes silnou únavu, nedokázali usnout nijak tvrdě. Podvědomě věděli, že musí bát opatrní, takhle daleko od domova byli poprvé a les skrýval mnohá možná nebezpečí. Sekerky si nechali, pro jistotu, hned na dosah ruky, položené vedle sebe.
Podřimovali, spíše než by doopravdy spali, asi dvě hodiny. Elba svíral jemně přítele v náručí a už se začínal propadat do hlubší úrovně spánku, když ucítil, jak se Kless vymrštil do sedu. V tu ránu se také probral a stejně jako jeho společník, ihned sáhl po zbrani, přestože nevěděl, co se děje. Podíval se na Klesse, který napjatě sledoval veliké křoví před sebou.
„Co-“ chtěl se optat šeptem, ale mladík ho nenechal domluvit. Přiložil si prst k ústům a pak potichu, s pohyby zkušeného lovce vstal a připlížil se ke keři. Jak se u něj ocitl, napřáhl ruku se zbraní, připraven k útoku. V tom se ozval mužský hlas.
„Počkej! Počkej,“ ozval se překvapivě klidně a pak se křoví trochu otřáslo. „Tohle opravdu není nutné,“ ozvalo se ještě jednou.
Kless, stále v pozici, připraven zaútočit, sledoval, jak se z dřevnatého porostu vysoukala veliká, téměř robustní, postava. Do teď si myslel, že je Elba mohutný, neznal nikoho většího. Ale když se chlap před ním napřímil, překvapením nevědomky otevřel ústa.
Byl o hlavu vyšší, než mladík a ramena měl dvakrát taková. I Elba, který už teď stál za Klessem zíral na to stvoření s obdivem. Nebyl zvyklý, že by musel zvedat zrak, aby mohl někomu pohlédnout do tváře. A jak je možné, že se pohybuje tak tiše?
„Co jsi zač?“ Vyprskl na něj Kless, stále připravený se bránit. K překvapení obou mladíků hromotluk roztáhl ústa v přátelském úsměvu a podrbal se na zátylku.
„Já? No,“ zasmál se, „nikdo důležitý, řekl bych. Mohli byste schovat ty zbraně? Je to celkem nepříjemné.“
Kless si ho změřil pohledem, byl to zvláštní člověk. Mohl být o něco málo starší, než mladíci. Měl krátké hnědé vlasy a několikadenní strniště. Oblečen byl do jednoduché košile a kalhot, přes ramena měl přehozený tmavě zelený plášť, sahal mu po lýtka. Oblečení měl prošoupané a na několika místech děravé a navíc byl bosý. Přes hrudník měl přehozenou plátěnou tašku, ale nezdálo se, že by v ní schovával zbraň. Možná nějaký nůž, nebo dýku, ale zřejmě ne kvůli boji, jinak by ji měl za koženým opaskem, připravenou ji tasit. Nevypadal jako vrah, jeho tvář byla přátelská, hnědé oči přívětivé, mladíci si ale nemohli dovolit riskovat a sázet na úsměvy.
Kless se napřímil a spustil ruku se sekyrou, neodložil ji však. Elba udělal totéž, ale i on si neznámého stále nedůvěřivě prohlížel.
„Proč jsi nás sledoval?“ Zeptal se zamračeně Elba. „Jsi nějaký zvěd? Pracuješ pro Čaroděje?“ Vyhrkl na něj. Chlapík se přestal usmívat a vykulil nevěřícně oči.
„Zvěd?“ Zopakoval překvapeně a pak se hlasitě rozesmál. „Ne, příteli, nejsem žádný zvěd. A tím Čarodějem určitě myslíš Ziyara“
„Má na mysli toho, kdo se svou armádou plení národy v tomto lese. Toho, kdo zabíjí a zotročuje nevinné,“ řekl Kless s odporem v hlase. Muž přikývl.
„No jo, to je on. Ale můžete mi věřit, když říkám, že to žádný čaroděj není. Tedy, jakože neumí čarovat.“
„Jak to víš? A jak to, že znáš jeho jméno?“ Obořil se na něj Elba. A chlapík zakroutil hlavou. Podíval se na Klesse, protože z něj měl pocit, že je spíše ochotný k rozumnému rozhovoru. Sice se mračil, ale nebyl tak vzteklý, jako Elba.
„Podívejte,“ začal klidně,“ přiznávám, že jsem vás sledoval. Ale ne proto, abych vás přepadl. Viděl jsem vás, jak zkoumáte tu vyhořelou osadu a napadlo mě, jestli nemáte kus chleba navíc. Zvířata okolo jsou vystrašená a mě se už pěkných pár dní nepodařilo něco pořádného ulovit. Když mi dáte něco málo, povím vám všechno, co vím. Tak co vy na to?“
Mladíci se zamysleli. Podívali se jeden na druhého a uvažovali stejně – ten muž něco ví, něco co potřebují. Nevypadá nebezpečně a kdyby náhodou, byli si jisti svými bojovými schopnostmi, hravě ho, i přes jeho mohutnost, zvládnou. Jídla měli také dost a klidně nějaké obětují, když jim to pomůže.
Kless se na chlapa podíval a přikývl. „Máš u sebe nějakou zbraň?“ Zeptal se bez okolků. Čistě jen proto, aby ho nenapadla nějaká hloupost. Muž zašátral v plátěné tašce a vytáhl jednoduchou dýku, kterou pak Klessovi ochotně podal.
„Dobrá. Tak pojď k ohni. A žádné hlouposti,“ varoval ho ještě. Muž se usmál, poděkoval a následoval je k ohništi. S upřímnou vděčností pak přijal kus chleba a pár plátků masa. Pustil se hltavě do jídla, jako kdyby nejedl snad věčnost a spokojeně se při tom usmíval. Mladíci ho chvilku mlčky sledovali, pak se Kless zeptal na jeho jméno.
„Jestli je to tak důležitý,“ polk sousto, „tak já jsem Ravil,“ znovu si ukousl a s plnými ústy se zeptal: „A co vy, pánové? Na výletě?“
Elba si odfrkl, tenhle hromotluk se mu ani za mák nelíbil a už vůbec ne to, že tu s nimi sedí. Nicméně, stejně jako Kless, chápal, že jestli něco ví, potřebují ho. Kless jednal o poznání klidněji a přívětivěji.
„Hledáme toho...Jak že jsi říkal jeho jméno?“
„Ziyar. Nechává si říkat lord, alespoň tak jsem to slyšel. Obvykle sídlí na svém hradě.“
„Hradě? Co je to?“ Optal se Kless s upřímnou zvědavostí. O něčem takovém ještě nikdy neslyšel.
„Obrovská stavba, celá z kamene. Tam se jen tak nikdo nedostane, celý je to ještě schovaný za velkou kamennou zdí.“
Kless se zamračil. Něco takového si nedovedl představit. Kdo by sháněl tolik kamene jen pro jeden dům? Ten Ziyar se chce buď schovat, nebo ukázat svou moc, napadlo mladíka. Podíval se na Elbu, ten se tvářil pořád stejně nabručeně. Pak Klesse napadla další věc.
„A jak tohle všechno vlastně víš? Tohle všechno mě spíš utvrzuje v tom, že s ním máš něco společného,“ řekl podezřívavě a Ravil zakroutil odmítavě hlavou.
„Nic s ním nemám. Vím to, protože jsem to viděl. Mám chatrč kousek odsud, ale hodně cestuju po lese. Jsem takový sběrač,“ zasmál se, „hledám věci, co by se mi mohli hodit k životu. No, a taky jsem prostě zvědavý.“ Zakřenil se.
„To žiješ v lese sám?“ Ozval se otráveně Elba.
„Jo jo, už je to tak,“ přikývl a snědl poslední kousek chleba. „To maso bylo skvělý, díky,“ řekl spokojeně. „Viděl jsem i jak přepadli tuhle osadu,“ kývl hlavou směrem, odkud přišli a úsměv se mu vytratil. Mluvil teď daleko víc vážně a zachmuřeně. „Bylo to strašný. Ti chlapi se neštítili ničeho, jako kdyby na vesnici padl černý mrak. Ani to netrvalo dlouho, přišli, pobili koho mohli, pár lidí odvedli. Nakonec vzali louče a všechno zapálili.“
Elba se v sedě napřímil a jeho pohled by v tu chvíli mohl vraždit. Zřejmě si řekl, že muž je dobrý cíl k vybití veškeré únavy a frustrace, kterou v sobě držel a obořil se na něj.
„A to jsi nic neudělal?! Jen ses schovával v křoví, jako teď, a díval se, jak zabíjí nevinné? Jak usmrcují děti?!“ Vychrlil na něj zlostně.
V ten okamžik se zamračil i Ravil. „Co jsem měl dělat? Měli značnou přesilu, bylo jich strašně moc. Ničemu bych nepomohl, kdybych tam vyskočil, akorát by mě taky zabili.“ Odpověděl mu hořce. „Nejsem bojovník. Neznám umění boje a ani nechci. Kdysi jsem se…“ teď se zarazil a pak mávl rukou. „To je jedno.“
Ravil se odmlčel. Kless si všiml, že se hovorem dostal k tématu, které mu očividně nebylo příjemné. Všiml si i že se Elba chystá zase k nějaké nepříjemné poznámce a gestem ho zarazil. Tohle nepotřebovali, urazit muže, který teď byl zřejmě potencionálním vodítkem k jejich cíli.
„Ravile,“ oslovil ho smířlivě, „znáš tedy cestu k tomu...hradu? Mohl by jsi nás tam zavést?“
Muž přikývl. „Jo, to bych asi mohl,“ přiznal a pak už mu zvědavost nedala. „Co mu vlastně chcete?“
Kless se podíval na Elbu, který zavrtěl hlavou aby nic neříkal. Ale mladík muži odpověděl: „Promluvit si s ním,“ řekl jednoduše. Ravil se ušklíbl.
„Neřekl bych, že je zrovna na mluvení.“
„To bych rád posoudil sám,“ odvětil mu Kless mírně a trpělivě. Ravil jen pokrčil rameny a překvapivě hbitě se svedl na nohy. Kless se trochu zarazil, ale pak si řekl, proč vlastně nevyrazit hned. Nemají ten luxus, aby mohli plýtvat časem a když osedlali koně, uhasili oheň a sbalili si věci, byli připraveni vyrazit.
„Tudy, pánové,“ usmál se Ravil a vykročil mezi stromy. Elba s Klessem jej důvěřivě následovali. Mohli jen doufat, že je nevede do nějaké pasti...