„Chtěl bych si s tebou někam zajet, Takano-kun,“ pronesl Rufus, když si mnul bolavé břicho, kde ho předtím Takano udeřil.

„Kam?“ zeptal se Takano, umývaje nádobí.

„Do chrámu.“

Do chrámu? Proč?“

„Protože…“

Ano… jedno pronesené přání, jedna vyřčená touha, jak strávit den s mužem, kterého Rufus nechtěl znovu ztratit, jeden jediný den, kdy bude moci být jenom s ním a přitom poznávat tuto cizí zemi. A přitom zemi jeho předků. Vybral si proto nejpříhodnější chrám – chrám Shitennoji.

Sám pracoval dlouho do noci a na notebooku vyhledával nejkratší trasu, zaznamenával si ulice a místa, okolo kterých musí projet, pro případ, že by čirou náhodou Takano tenhle chrám neznal. Jaké bylo nemilé probuzení pro probdělé noci a navíc ještě vyčtení, že nechal puštěné světlo pro nic za nic.

A tak – aniž by padlo příliš slov, nebo ran, byli oba připraveni celý den strávit cestováním. Rufus nemohl být šťastnější. Počítá se tohle jako rande? Kolik ran dneska schytá? Nebo možná ukradne pár polibků…

Byl natěšený jako malé dítě.

Když spolu scházeli dolů po schodech, zarazil se, když viděl, že Takano jde ještě níž po schodech, kam předtím nikdy nešel. Rychle ho následoval a potom se zaraženě díval kolem sebe. Takano rozsvítil a on spatřil dvě dlouhé kolony aut, připravených vyrazit, pokud by měl klíčky.

Následoval ho, než ze sebe vyrazil: „Ty máš auto?!“

„Ano, je to snad něco neobvyklého?“ zeptal se Takano otráveně. „U Vás se snad jezdí pouze ve vozech nebo na koních? Jsme civilizovanou zemí už pěknou řádku let.“

„Tak proč každé ráno tolik spěcháš na metro?“

 „Protože je to levnější a o dost rychlejší – každé ráno jsou zácpy nebo silnice přecpané, srážky a nehody… nebo potkáš sanitku, hasiče, plno různých individuí, které bys nejraději přejel, ale nemůžeš… protože ti to zákon zakazuje,“ řekl Takano a během své řeči se rozohnil a posléze uklidnil a vydechl. Široce se na něj usmál. „Sedej na místo spoluřidiče nebo nikam nejedeš,“ dodal mile a zmizel ve stříbrném, malém autě.

Rufus ho rychle poslechl. Na zadní sedadlo odložil jakýsi košík, který Takano ve spěchu vytvořil – pravděpodobně plný svačin. A potom ho čekalo ještě jedno překvapení – nejenže Takano vlastní auto (které nepoužívá, protože je příliš velký škrt a nechce vrážet peníze do benzínu – jak si sám Rufus odůvodnil), ale on snad nosí brýle na řízení?!

„Ty nosíš brýle?!“ vyjekl Rufus překvapeně a Takano na něj zamrkal.

„Jo… Vadí to?“ zeptal se skoro dotčeně.

„Ne, já jen-…“ zarazil se Rufus a mile se pousmál, jako sluníčko na hnoji. „Nikdy jsem tě s nimi neviděl.“

Takano převrátil oči a poupravil si brýle. Nastartoval. „Nosím je jenom proto, že mi… sem a tam dělá problém rozeznat značky na dálku,“ zabrblal, než se pomalu rozjel kupředu a pryč z garáží, před výjezdem se však zastavil a sám se připoutal.

„Aha… Sluší ti,“ usmál se Rufus více. Takano se na něj pobaveně podíval.

„To byl pokus o kompliment?“ zeptal se vesele.

Rufus našpulil pusu a pronesl: „A tys ho zkazil.“

„Připoutej se, jinak nejedu,“ připomněl mu Takano pokojně a pohlédl před sebe.

„Jasně, jasně, vzhůru do chrámu Shiteten!“ zaradoval se Rufus jako dítě a připoutal se rychlostí blesku. Takano nad ním převrátil oči.

Shitennoji,“ opravil ho.

„Shitetoji!“

„Řekni to ještě jednou a nikam nejedeš!“ vyjel po něm, mírně podrážděný Takano.

Hai!“ zavrkal Rufus vesele. Takano si opřel hlavu o volant. V mysli si zanadával, že s tímhle kdy souhlasil.

„Tohle bude dlouhá cesta…“ postěžoval si tiše.

„Klid, cesta trvá méně než půlhodinu,“ poplácal ho po rameni. Div nebyl prohozen tím malým okýnkem ven z auta. Alespoň se na něj přitiskl tak silně, že po zbytek cesty byl potichu a spal, jako nemluvně. Takano pozorně sledoval značky a ukazatele. Cestu znal, ale chtěl tam být co nejdříve. Sem a tam se přistihl, že pozoruje Rufuse, jak spí. Nemohl si pomoci – když čekal na červené, vyfotil si ho. Až bude nejhůře a bude to potřebovat, zneužije této fotky ve svůj prospěch. Zrudl a praštil se do hlavy o volant. Je tak neskutečně chlípný! Že se nestydí! Prudce vydechl a rozjel se kupředu.

Po chvíli praštil Rufuse několikrát do tváře, aby ho poměrně nehezky probudil. „Spící princezno, je čas vstávat,“ zavrkal pro změnu provokativně. Než se Brit stihl rozkoukat, už zmizel z auta. Rufus dlouze zívl a protáhl se se slovy, že by se měl naučit lépe chovat ke svým hostům. Potom si všiml, že už mluví do prázdna, protože Takano už byl na cestě směrem k jakémusi chrámu. Rychle vystartoval z auta, popadl svůj mobil a rychle ho pronásledoval, kontroluje, zda má ještě svůj zápisník a propisku.

Takano se zastavil a chvíli na něj čekal. Pozoroval toho šťastného muže, jak vše fotí, dokumentuje, jak si vše zapisuje a popisuje a musel se pousmát. Neviděl nikdy nikoho tak zapáleného do své práce. Zarazil se, až když ho Rufus vyfotil přímo. Rufus si přece nemohl nechat uniknout tak krásnou fotku, kdy se ten protivný muž konečně usmíval, utéct! Takano překřížil ruce na prsou a dupal nohou do země s rozkazem v očích, aby to okamžitě smazal.

Rufus mu sevřel rty mezi prsty a zašeptal mu do ucha, že pokud bude trucovat, tak že může klidně jít pryč. Takano se už nadechoval, že mu něco řekne, ale teplá ruka, která sevřela tu jeho, ho zarazila a on byl vlečen kupředu dítětem, které bylo převlečené za velkého dospělého. Velkého, silného a svalnatého, neuvěřitelně svůdného… Zakroutil nad sebou hlavou a v duchu si nadával.

Rufus byl ale jako dítě – cokoliv neznal, hned si vyfotil, a ptal se Takana na podrobnosti a stejně ani nečekal, až mu poví vše, protože ho ihned upoutalo něco jiného.

„Jsi turista?“ zeptal se ho Takano jen.

„VELKÝ!“ přiznal se Rufus hrdě.

„A s tímhle dítětem pracuji…?“ zeptal se Takano sám sebe nahlas.

„Co to je?!“ zeptal se Rufus a tahal Takana směrem k jakési budce. Hleděl na popisek, ale nic nerozluštil.

„Normální fotobuňka,“ vysvětlil Takano prostě.

„Na kolik fotek?“

„Tolik, kolik si zadáš, kolik si hodláš koupit pochopitelně.“

Rufus udělal psí oči – to snad nemyslí vážně? Chce po něm, aby se s ním vyfotil nebo mu zaplatil fotky, kde bude dělat dětinské obličeje? Ne. To nemůže myslet vážně! A přesto – jak se proboha dostal do té malé budky, jemu na klín a už stihli vytvořit dvě fotografie?! Nakonec nad sebou Takano pokrčil rameny. Proč se zbytečně rozčilovat? Může si ten den užít stejně jako Rufus. Tak proč si neodpočinout a nezačít rovnou…?

Rufus okamžitě vystartoval ven, aby spatřil fotky jako první, jednu z nich ihned odtrhl a schoval si do kapsy, v hlavě měl už jasný plán, co s ní udělá a musel se pousmát. Pokud se mu to podaří, bude nejšťastnějším mužem na světě. Zbylé fotky předal Takanovi s úsměvem. Takano si je od něj převzal a prohlédl. Zhodnotil, že jsou nedostačující a chtěl je vyhodit, ale Rufus ho zastavil.

„Nebudeš přece zbytečně vyhazovat tak překrásné fotky!“ zaprskal Rufus jako kočka.

„Asi máme na to úplně jiný pohled, ale budiž,“ pokrčil Takano rukami.

Když se konečně uklidnili, vydali se směrem k chrámům. Rufus byl skutečně nadšený turista, zatímco Takano byl pokojný modlící, který přišel vzdát úctu. Ale i on se po delší chvíli nechal nakazit Rufusovou hravostí a s radostí mu ukazoval a říkal vše, co o chrámech věděl.

Rufus se pozorně rozhlížel kolem, aby mu nic neuniklo.

Nakonec zde strávili skoro celý den, kdy Takano nejednou vyhrožoval nevychovanému Britovi, zatímco ho tahal od chrámových kněží pryč, že ho zde pohřbí zaživa.

Rufus byl zvědavý, jak zde probíhá mše. A tak mu ji Takano musel stručně předvést a posléze si ji chtěl zkusit i on sám, takže to museli dělat dvakrát dokola.

I tak se Takano modlil k bohům, aby se od něj tenhle podivín rychle odstěhoval. Rufus měl skromnější přání – zůstat s Takanem navždy.

V tom jediném chrámu nakonec zůstali celý den a při zpáteční cestě se Rufus nemohl přestat usmívat nad úplně změněným Takanem v brýlích – co dokážou brýle udělat z roztomilého, svůdného muže? Ještě roztomilejšího a svůdnějšího! A Rufus měl brzy co dělat, aby se ovládl. Své neustálé vrtění odůvodnil tím, že si potřebuje odskočit. Měl chuť Takana praštit, když mu zastavil u jakýchsi veřejných záchodků.

„Tam mě nedostaneš!“ hlesl šeptem.

„No, tak to hold vydržíš domů. A opovaž se to pustit!“ vyhrožoval mu Takano a rozjel se kupředu.

Rufus se po celou cestu zpátky nepříjemně vrtěl a přitom nemohl odolat prohlédnout si Takana ještě několikrát. Bože! Dnes večer rozhodně neusne ani omylem a v mysli si bude přehrávat jeho tvář v brýlích. Od kdy jsou proboha brýle jeho spouštěčem?

Dorazili zpátky kupodivu v bezpečí – bez nějakého Rufusova útoku na Takana. Až když byli oba v bezpečí garáže a Takano chtěl zmizet z auta, zastavila ho ruka na rameni a následný polibek. Nechápavě zamrkal, než polibek oplatil i s kousnutím do spodního rtu svůdníka vedle sebe. Pomalu si sundal brýle a koketně kousl do jedné z jejich nožiček.

„To ti brýle připadají tak moc sexy?“ zeptal se provokativně a ukázal na jeho nadutý poklopec. Nemohl se pobavit víc, než když si všiml, že si Rufus rozkrok zakryl. Vylezl z auta a počkal, až vyjde i jeho spolujezdec.

Cesta nahoru dělala Rufusovi problém, protože po celou tu dobu hleděl Takanovi na záda a níž, což mu dělalo obtíže vůbec chodit. Nedovolil si však provokativní otázku, že ho kabela tento den praštila jen dvanáctkrát.

„A kolik je vůbec denní limit, padesát? To jsem ve skluzu,“ zazářily Takanovi oči vzrušením, zatímco se Rufus rychle stáhl za roh.

Když se oba dostali dovnitř, Takano rovnou zamířil do koupelny, aby si dal dlouhou, teplou koupel. Rufus se opřel o dveře a chvíli ho poslouchal, pořád se svým výrazným problémem v kalhotách.

„Řekni, co chceš za to, že jsi mě tam odvezl?“ zeptal se najednou.

Takano div nespadl k zemi svým prudkým pohybem, jak moc se ho lekl. „Den volna daleko od tebe,“ řekl provokativně.

„Něco splnitelného,“ ušklíbl se Rufus.

„Ber to jako kompenzaci za každých sto ran kabelou,“ ozval se Takano. Rufus se pousmál – zněl pobaveně. A to ho těšilo. Pohlédl na malou fotku, kterou si předtím ukradl sám pro sebe. V hlavě měl už vyhlídnutou věc, do které ji vloží, a kde ji sežene… kde najde někoho, kdo by tu fotku do té věci vložil… Šel ze sebe svléct věci po celodenním putování.

Slyšel zaklepání na dveře. Aha, Takano už je hotový. Vykoukl ven a usmál se nad tím vzezřením – Takano jenom v županu… Připlížil se k němu zezadu – sám stroze oděný – a přitiskl se na jeho záda.

Schytal nečekanou ránu pánví – kdyby zakašlal, Takano by se nelekl a nerozmáchl by se možná až tak prudce.

„Měl bych dostat metál, že pořád žiju,“ pomyslel si Rufus nahlas, když vlezl do sprchy. Pokoušel se zchladit si hlavu, ale studená voda byla na něj až příliš studená, takže zatnul zuby, aby nedal o tom vědět a rychle vodu zastavil. Špatný nápad – jeho erekci to nijak nepomohlo. Husí kůže mu kupodivu nezmizela ani pod teplým proudem vody.

Zavřel oči a vybavil si Takana v brýlích, Takana, kterého přistihl, jak se směje… a netrvalo dlouho a vyvrcholil s tichým stenem jeho jména na rtech. Zrudl nad spouští, kterou na stěně natropil, a rychle důkazy po svém vyvrcholení smyl. Jen těžko by Takanovi vysvětloval, že je to mýdlo. Ale bůhví, co tady dělal on takovou dobu…

Když se dopotácel do obývacího pokoje, viděl Takana prapodivně skrčeného, jak se mírně třese.

„Co se děje?“ zeptal se Rufus starostlivě.

„Je mi zima,“ podotkl Takano a schoulil se do klubíčka.

„Tak jdi do rohu,“ poradil mu Rufus a sám pro sebe se ušklíbl, zacpávaje si ústa, když Takano skutečně vstal a šel do rohu. „Lepší?“

„Pořád je mi zima,“ pronesl Takano zklamaně.

„Tak to nevím, v rohu je přece 90 °C,“ pokrčil Rufus rameny.

Schytal krutou ránu nohou do tváře, až skončil na zemi. Zbytek večera strávil Rufus se zakloněným nosem, ale také dostával vroucné, omluvné polibky od Takana, který nakonec uznal, že zareagoval trochu přehnaně.

A ty polibky byly na tom všem přeci jenom nejlepší.

Nakonec se oba odebrali do postele a Rufus ho hrdě přitáhl k sobě se slovy, že ho bude hřát celou noc. Čekal nadávky nebo připomínky, ale k jeho překvapení – Takano usnul až překvapivě rychle. Usmál se nad tou spící tváří a políbil ho na rty.

„Sladké sny…“ zašeptal jen a také usnul.

O to větší bylo překvapení jeho probuzení.

Takano se probudil a nikoho nikde neviděl. Posadil se a spatřil, že na něj ten Brit mává ze země s úsměvem. Začervenal se a pohlédl stranou, hraje si nervózně s prsty.

„Asi jsem tě v noci skopl z postele, že?“ zeptal se Takano starostlivě.

„Ne, vůbec ne! Copak to nevidíš? Ustlal jsem si na zemi. Jen jsem někde zapomněl svůj spacák. Spalo se mi opravdu nádherně!“ řekl Rufus s procítěným sarkasmem.

Takano na to nereagoval, tik v oku však jasně značil, že měl brzo k tomu, aby toho nevychovance zadupal pod zem.

Neděle… co si ten nevychovaný Brit vymyslí, aby ho dovedl zase k šílenství?!

A vůbec – proč se o něj tak moc stará?!

Průměrné hodnocení: 4,90
Počet hodnocení: 19
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.