Zaryl si nehty do kůže tak silně, jak jen to šlo.

Cítil tlak na hrudi, který mu bránil pořádně se nadechnout. Přál si, aby to byl jenom nepovedený žert, aby to byl zlý sen… ze kterého se brzy probudí. Že je to jenom součást té pitomé noční můry!

Rufus ho opatrně sevřel v náruči a přiměl ho, aby se o něj opřel. Sledoval mrtvého muže, který dal život jeho milenci. V mysli mu poděkoval a přitom mu nadával do přihlouplých starochů za to, že se nedokázal odpoutat od starých pravidel, že se snažil najít Takanovi nějakou manželku. A přitom si měl všimnout už od počátku, že Takano patří jenom jemu.

„Už je mi líp,“ zalhal Takano tiše.

„Nelži,“ odpověděl Rufus stejně tiše.

S třesoucím se hlasem Takano hlesl ještě: „Nelžu…“

„Hlupáku,“ zabořil mu Rufus tvář do vlasů a pevně ho stiskl. „Nehraj na bezcitu a už konečně povol… Jinak znovu odpadneš, sotva opustíme pokoj. Nikomu to neřeknu, slibuji. Je to normální, že člověk občas…“

Dál už nemluvil, protože ucítil, jak se muž v jeho rukách roztřásl a snažil se co nejtišeji vzlykat. Ano, s otcem si nikdy nerozuměli, ale i tak je pořád pojilo to slabé pouto rodiny. Nemuseli si rozumět, ale jejich nevraživost nikdy nebyla tak velká, aby to pouto zničila. Jen smrt má tu krutou moc, aby rozdělila dvě osoby od sebe. Navěky. Moc dobře to věděl.

Rvalo mu to srdce poslouchat toho muže plakat do jeho hrudě. Kdyby mohl – zajistil by, aby se Takano jenom smál po zbytek života. Tak velkou moc nemá ale nikdo. Pro tentokrát ho mohl jenom umlčet letmým, přesto hlubokým polibkem.

Polibkem plným něhy a starostlivosti.

Líbal ho tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že konečně přestal plakat. Pomalu se odtáhl a jemně mu přejel po tváři pod víčky palcem, aby se zbavil slz. Smutně se pousmál.

„Slzy ti nesluší,“ zašeptal tiše a díval se mu hluboce do očí. „Řekni, Takano – i přesto, že jste byli oba naprosto odlišní – miloval jsi svého otce, že ano?“

„Ano,“ Takano hlesl tiše.

„Dobře, pamatuješ si, co tě otec naučil?“

Takano nad jeho slovy zamrkal. Na chvíli pohlédl k zemi. Znovu k němu vzhlédl. „Naučil mě… jak psát a číst, předtím než jsem šel do školy. Učil mě tancovat, jezdit na kole…“

„Vidíš?“ usmál se Rufus mile a sevřel mu tvář v rukách, díval se mu hluboce do očí, aby se ujistil, že jeho slovům bude plně rozumět. „A právě proto… pamatuj si ho právě kvůli těmto věcem. Věcem, co rodiče dělávají jenom se svými malými, milovanými potomky. Pamatuj si, co tě všechno naučil. Pamatuj, že tě miloval na tolik, aby ti dal život, který s tebou chtěl strávit alespoň na zlomek času. Možná, že jeho metody nebyly vždy správné, ale byl tady pro tebe. Možná, že jste se pohádali, možná, že jste se rozkmotřili, možná jste měli úplně jiné názory a pohledy na svět… ale předtím, než usnul, vzpomněl si na tebe a napsal ti dopis. Možná právě tam ti chtěl sdělit, proč sis jeho chování vykládal špatně, zatímco on si myslel, že jedná správně. Dej mu jednu poslední šanci, aby jeho duše nalezla klid.“

Takano mlčel. Přemýšlel nad Rufusovými slovy. Jeho úplně první myšlenka ohledně dopisu byla jednoduchá – spálí ho. Nyní ho však Rufus přiměl ohledně posledních slov svého otce přemýšlet o něco déle. Co když má pravdu? Co když mu otec chce sdělit něco skrz papír, než skrz slova? Nikdy se spolu neuměli domluvit. Možná, že kdyby si dopisovali, vše by bylo jednodušší pro oba.

Vytáhl dopis ze své kapsy a tiše si ho prohlížel. Úhledné otcovo písmo obdivoval už jako malý. Rufus se na něj mile pousmál, prohrábl mu vlasy a řekl, že moudřejší bude přečíst si ho později. Navrhl, že ho nechá se pomodlit za duši svého otce. Takano ho poprosil, aby s ním zůstal. Rufus neměl ani v plánu ho opustit. Kdyby odešel za dveře, Takano by jistě zkolaboval. Pozoroval, jak si Takano klekl k lóži svého otce, sepjal ruce a zavřel oči. Pozoroval jeho letmo pohybující se rty, lehce třesoucí se ruce, ale naprosto klidnou tvář. Chvíli si ho jen tak prohlížel, dokud Takano pomalu neotevřel oči.

„Můžeme jít,“ zašeptal jenom. Nebyl však schopný se sám zvednout. Nebo snad ani nechtěl. Delší dobu klečel u svého otce a sledoval jeho bledou tvář. Když mu Rufus nabídl ruku, aby mu pomohl na nohy, přijal ji, ale krátce na to sevřel otcovu ruku v těch svých. Rufus mohl jenom mlčet a nechat ho, aby se ještě loučil.

‚Sbohem, odpočívej v pokoji,‘ pomyslel si Takano jen a pohlédl k zemi, ‚otče.‘

Naposledy se otci tiše poklonil a přešel k Rufusovi. Opatrně se mu zavěsil na rámě. „Pojďme…“ řekl jen a vydal se s Rufusem rychle pryč z pokoje. Rufus věnoval tomu muži jen poslední přísný pohled a potom s Takanem odešel. Venku spatřil vdovu, která seděla, schoulená do klubíčka na židli, s pohledem k zemi. Takano ji tiše oslovil. Ume k němu pokojně vzhlédla.

Vstala a upravila si šaty.

„Bude potřeba zajistit řádný pohřeb,“ řekla jen. „Nikdo tě nenutí se ho zúčastnit, ale bylo by dobré mi s tím alespoň pomoci…“

„Zvládneme to spolu, matko,“ ozvala se Haruka tiše.

„Chci pomoct,“ překvapil je Takano, který se však skoro až zoufale díval k zemi. „Když jsem potřeboval, je mi jasné, že tady byl pro mě. Kdybych byl v maléru… jistě by mi pomohl. Naučil mě plno věcí. To, že jsme se rozkmotřili, byl osud. Nechci se s ním rozloučit špatně. Proto mi dovolte pomoct alespoň s posledním rozloučením.“

Ume mlčela. Tiše přikývla. „Dobře…“ řekla a něco vytáhla z kabelky. Byl to papírek a tužka. „Nechci se s tebou spojovat jen skrz Haruku. Napiš mi své číslo a adresu.“ Takano ji poslechl a vše ji napsal. Když jí předával papírek, stiskla mu ruku a poděkovala s pohledem do jeho očí. Takano věděl, že sotva odejde, jistě začne znovu plakat.

Její pohled znovu padl na jejich spojené ruce. Objala svého syna a zeptala se ho šepotem: „Jsi si jistý, že on je ten pravý?“

„Ano,“ řekl Takano. ‚Kdo jiný by se mnou vydržel takovou dobu, jako on… a pořád mě miloval?‘ pomyslel si.

Rufus, když vycházeli z nemocnice, byl potichu a přemýšlel. Po celou cestu domů byl potichu. Až to nakonec Takano nevydržel a předtím, než otevřel dveře, se zeptal: „Proč jsi najednou tak zticha…? Děsí mě to…“

„Řekni – když jsi odpovídal své matce na poslední otázku, ani si nezaváhal. Tak mi tedy vysvětli jednu věc – proč mám pocit, že miluješ svou kabelu, se kterou mě pořád mlátíš, o dost víc, než mě?“ zeptal se Rufus. Jestli byl Takano v depresi, tohle ho ihned přinutilo změnit náladu. Rufus doufal, že se začne smát, ale místo toho se rychle skrčil před prudkým útokem svého odvěkého nepřítele a chytil Takana za pas, čímž ho zachranil před pádem. Trochu se na něj pousmál. „Podívej se, co děláš – málem jsi spadl,“ řekl tiše, mile.

„A čí je to chyba?“ zeptal se Takano tiše.

„Kabely?“

„Která rozhodně není v seznamu nad tebou – jinak bys na ni opravdu žárlil.“

Rufus se pousmál víc. Sotva spatřil, že Takanovi na obličeji mihly známky úsměvu, věděl, že je na dobré cestě. Na dobré cestě, kde neupadne do smutku a deprese. Vtiskl mu polibek na čelo a potom si ukradl ještě jeden jenom pro sebe. Po chvíli Takana pustil, aby otevřel dveře. Všiml si pootevřených dveří jeho sousedky, která se rychle schovala, sotva si všimla jeho pohledu. Šel k ní zaklepat. Potom předstíral, dupaje do země, že odchází, ale ve skutečnosti se opřel o stěnu vedle dveří a čekal, až se otevřou dveře znovu. Dlouho nečekal.

Žena ihned vykoukla a vylezla ven, zvědavě kráčeje k Takanově bytu a přiložila ucho na dveře, ve snaze něco slyšet.

„Přeji hezký večer,“ pozdravil ji Rufus mile, až zakřičela, vyskočila do vzduchu leknutím a utíkala rychle pryč. Rufus se nad tím musel ušklíbnout. Nemá je co šmírovat, baba jedna! Zaklepal na Takanovy dveře a vyslechl si otázku, kde se loudal. „Něco jsem zařizoval,“ usmál se Rufus mile a vešel dovnitř. Překvapil ho však Takano, který ho ihned za dveřmi objal a nepouštěl.

„Nemiz jen tak… předtím, než mi řekneš, kam jdeš,“ zašeptal Takano. Bylo mu jasné, že se stalo to, čeho se zpočátku obával – stal se závislým. Rufus se pousmál a prohrábl mu vlasy.

„Neboj se,“ řekl mile. Ne, nemůže mu to říct nyní. Za dnešek zjistil Takano už dost zdrcující zprávu. A přesto, když ležel v posteli, drže Takanovu ruku a hladě ho ve vlasech, zatímco ten druhý spal, hleděl do stropu a nemohl usnout.

Ale byl opravdu rád… že Takano měl pokojný spánek.

Jak mu to, že musí odjet dřív, než bylo v plánu, zítra ráno řekne?

----

Rufus nikdy necítil tak velkou zlost a nenávist vůči zemi, ve které se nyní nacházel. Když opouštěl císařovu ložnici, v mysli měl nepříjemné myšlenky. Myšlenky, které se ani náhodou neshodovaly s císařovým rozkazem, aby byl jeho osobní stráží. Pevně stiskl rukojeť svého meče, aby se uklidnil a zbavil špatných myšlenek.

Když došel až na náměstí, sledoval lidi kolem sebe. Copak je ani nežere svědomí, že z hloupého rozkazu císařovny zabili své společníky?! Zhluboka vdechl do plic vzduch, jinak by mu praskl nejeden nerv. Otočil se, když cítil císařův spokojený pohled jeho směrem. Díval se mu do chladných, ale nyní spokojených očí. Rufus nedbal na krev na náměstí. Kráčel přímo do vězení. Ať ho vidí císař či nikoliv. Bylo mu jasné, že ten rebel už nemá nic, pro co by žil. Nemá rodinu. Nemá přátele. K čemu by byl osamělý život? Krev na botách mu začala vadit až v blízkosti Takanovy cely. Pokojně ho sledoval, jak pořád omráčeně leží.

Popadl vědro s vodou a donesl ji k jeho cele. Už ho chtěl probudit oním barbarským způsobem, jakým se vězni většinou probouzejí, ale rozhodl se pro něco jiného. Otevřel jeho celu, sklonil se nad omráčeným rebelem a letmo znovu okusil jeho rty. Tak jemné, skoro jako rty ženy. Snad věřil, že ta pohádka, o které slýchával tolikrát, jako malý – o princezně, která čekala na polibek, který ji probudí z věčného spánku –, je snad pravdivá. Když se pomalu odtáhl, pousmál se při pohledu na muže, jehož víčka se pomalu zvedala. Řasy odkryly černé oči, které ho naprosto uhranuly. Cizinec se jen stěží ovládl a pomalu se od něj odtáhl.

Takano si od něj trochu odsedl a hleděl do země, pořád se mírně klepal a sem tam se sebou cukal.

Rufus netušil, co říct, aby ho uklidnil.

„Zabij mě…“

To Brita zarazilo o to víc. „Co jsi to řekl?“ zeptal se jen.

„Zabij mě,“ zašeptal Takano, pevně si tisknouc ramen, zatímco se klepal. „Prosím, zabij mě.“

Jak se Rufus obával – neměl už pro co žít. „To splnit nemohu,“ řekl jenom. I kdyby ho prosil sebe víc – nezabije ho. Nepůjde proti vlastní víře. Nebude zabíjet člověka z cizí země jen tak! Copak je? Barbar? Na čele se mu objevilo pár vrásek, když se zamračil, sotva ten rebel zašeptal svou prosbu znovu. Opět odmítl. Když už se rebel nadechoval, aby pořád stejným hlasem tu směšnou větu zopakoval ještě jednou, popadl ho za límec a přitáhl k sobě, prudce se ho přitom zeptal: „To už se ti mysl z toho zatraceného vězení úplně zatemnila?!“

Takano mlčel. Jeho oči byly prázdné, chladné. „Prosím, Rufusi…“ zašeptal Takano a jemně mu stiskl jeho hábit, pohlédl k zemi. „Nemám už pro co žít…“

„Proč ne?“ zamračil se Rufus.

„Nemám nic… ani nikoho… Prosím, vysvoboď mě,“ hlesl Takano tiše a Rufus cítil, jak se matně chvěje. Přinutil ho, aby se mu podíval do očí.

„V tom případě mám pro tebe úkol – po zbytek života… dívej se mi do očí, mluv se mnou, bav se, směj se, jez, pij, co hrdlo ráčí! Ale… neumírej…“ řekl mu přísným hlasem. Bylo mu jasné, že je voják, stejně jako on. Když voják přijde o víru, je s ním konec. Potřebuje rozkaz. Rozkaz, který ho přivede zpátky k životu. „Žij!“

Najednou Rufus spatřil něco, v co už ani nedoufal – ta slabá jiskra muže, se kterým se předtím setkal na bojišti před pár měsíci… opět byla v jeho očích. Dal mu skutečně důvod k životu? Sám pro sebe se pousmál. Pokud ano, bude jenom šťastný. Takano se mu hluboce zadíval do očí. A to Rufuse překvapilo, zmátlo, chytilo nepřipraveného. Proto nečekal, že po něm Takano skočí opět s instinktem dravé šelmy. Rufus se rychle vzdálil a sledoval, jak se Takanovi pouta zaryla hluboce do masa, až začal krvácet. Kůži měl celou podrážděnou od pout. Nebylo tedy divu, když zle zakřičel a svíjel se na zemi v bolesti.

Vykřikoval, skoro prosil, aby ho zabil.

Nic se nezměnilo. Ani nepostřehl, že s ním Rufus předtím mluvil. Bodlo ho u srdce. Má snad věřit, že rebel zůstane rebelem, zvířetem? Vstal a pokojně sledoval muže, který byl skoro jako novorozeně – naprosto bezbranný.

Beze slova odešel z vězení.

Po mnoho dní hleděl Takano otupěle do stropu. Nevnímal realitu. Jediné, co jeho mozek udržovalo ještě v pohybu, byl déšť. Když pršelo, padaly mu kapky na čelo. K zbláznění? Kdepak. Pro Takana jediná smutná známka, že doposud žije.

Výslechy už neměly smysl. I císařovi bylo jasné, že ten muž už mluvit více nebude. Nepomohly by ani mučicí nástroje nebo rány. Jeho spolubojovníci o něj ztratili zájem. Došlo jim, že by bylo příliš nebezpečné pro něj přijít.

Toho roku vydal se císař na pouť trvající dva měsíce. Rufuse vzal s sebou. Přestože mu říkal, že jeho manželka je jistě schopnější, než on sám, Koumei mu to dal rozkazem. Je přece jeho stráž – tak jaképak copak.

Rufus trýznil svou mysl. Nespal. Nejedl. Nepil. Pozoroval měsíc a snažil se upokojit svou mysl. Císaře svědomitě chránil i nadále. Ale v roušce temné noci nejednou zatoužil stisknout císařský krk a prudce škubnout.

Neměl na to právo. Nebude ten, kdo toho císaře připraví o život.

Počátek září 1865.

Císař se vrátil do svého obydlí s čistou myslí a jasným rozsudkem nad rebelem; do týdne bude jeho tělo hnít v zemi!

Tak znělo oznámení, které Takano ve svém stavu, v jakém v tu chvíli byl, už ani nevnímal. Jeho mysl už dávno nic nevnímala. Ani kapky, které tiše, lstivě odpočítávaly jeho poslední dny, spíše hodiny života.

Neposlechl Rufusův rozkaz

Jaký bude následek?

----

Takano se probudil s tichým pohledem do stropu. Už neměl ani sílu vyjadřovat své pocity ze snu, natož si ho vůbec zapsat. Pohlédl na Rufuse, který mu držel ruku, a opatrně se dostal z jeho sevření. Přešel ke svému obleku, kde předtím skryl dopis od otce. Věděl, že to bude delší dopis. Uvařil si horký čaj. Usadil se na sedačku a pozoroval obálku před sebou. Nemůže věčně utíkat před svou minulostí. Dřív nebo později by ho sama dostihla o to krutěji. Zhluboka se nadechl. Chce znát pravdu… Co mu otec už nestihl sám sdělit? Aby si snad dodal síly, napil se čaje a hned poté natrhl obálku. Vypadly z ní dva plně popsané papíry. Otcovo malé, úhledné písmo zůstalo i v posledních chvílích před smrtí stejné. Vzpomínal na to, jak ho učil psát – když nepsal úhledně, schytal pohlavek, ale když dané slovo napsal znova, dle otcových představ, ruka v jeho vlasech mu donesla rodičovskou lásku skoro až k srdci. Zakroutil hlavou nad tou vzpomínkou. Soustřeď se!

Vzal do ruky první list. A zarazil se – opravdu to chce vědět?

Začal číst.

 

Můj {nejdraž} jediný synu,

je mi jasné, že si tento dopis ani pořádně nepřečteš, přesto jsem se rozhodl ho napsat. Jistě máš na mě mnoho otázek – třeba proč se naše názory tolik odlišovaly, proč naše pohledy na věc byly naprosto jiné, proč jsem v Tvých očích nikdy nebyl ten otec, který by Tě podržel a podobně.

Vím to, Takano, všiml jsem si Tvých pohledů už i předtím.

Předtím, než Ti sdělím svá poslední slova, rád bych Ti ještě pověděl něco o mé vlastní minulosti a vztahu k rodičům a jejich přáním. Jsem si vědom toho, že nesdílíš můj názor se oženit co nejmladší, abys měl jisté zázemí a rodinu. Rozumím Ti.

{Sám jsem býval úplně stejný.}

{Asi se ne nadarmo říká – jaký otec, takový syn.} To vyznělo hloupě. Nejspíš začnu znovu. Ne, když už jsem to nakousl, tak to sousto i spolknu.

Takano, je zde něco, co ani Tvá matka, ani Tvá sestra nikdy o mně nezjistí. Rád bych to osvětlil jenom Tobě. Jsi můj syn – bez ohledu na to, jak si rozumíme, či spíše nerozumíme. Vždycky jsem nesnášel psát dopisy, neuměl jsem dostatečně dobře vyjádřit své myšlenky. Rád bych Ti ale pověděl svůj příběh o mé minulosti, jak jsem poznal Tvou matku a co se stalo předtím. Neodkládej dopis prosím, než ho úplně přečteš. Jinak mi neporozumíš.

Už když mi bylo třináct let, uvědomoval jsem si, že můj otec zve mé přátele čím dál méně dál a místo nich zve jen mé spolužačky, o které jsem v tu chvíli nejevil zájem. Jasně mi říkal, že musím nést s hrdostí jeho jméno, jméno mého děda a praděda… Ostatně to samé, co jsem říkal vždycky já tobě.

Pravdou je, že jsem si s děvčaty nikdy nerozuměl. Ať už to bylo na základní škole nebo na střední. Kdykoliv si se mnou nějaká vyšla, bylo mi nepříjemné, když se ke mně blíže nakláněla. Jistě mi rozumíš, kam tím mířím. Sám jsi mi to samé vykládal a já tomu nevěnoval pozornost s tím, že z toho ještě vyrosteš.

Až na střední škole jsem si uvědomil, že ke svému učitelovi tělesné výchovy vzhlížím více, než bylo dovoleno. Upozornil mě na to nejdříve on sám. Ale nezakazoval mi to. V jeho hodinách jsem záměrně dělal chyby, aby mi pomáhal vstát. Dotek jeho kůže na té mé působil přímo kouzelně. Kdykoliv jsem potřeboval, pomohl mi. Chodil jsem za ním na konzultace, pomáhal mi s výběrem mé první práce. Otec byl pyšný, že se věnuji studiu a že si hledám práci. Sotva se však dověděl, kdo mi v tom pomáhá, jeho radost už tak velká nebyla.

Zakázal mi s ním se stýkat. Ale nemohl mi zakázat milovat ho.

Před koncem roku jsem si sám sobě slíbil, že se svému učiteli vyznám. Už nejednou jsem se přistihl, jak nad ním v dlouhých, bezesných večerech myslím. Byl poslední den školy a já měl nejlepší výsledky ze všech. Šel jsem po ceremonii za ním. Vždycky jsem ho obdivoval – měl statnou postavu, v obleku přímo vynikal, útlá košile s tmavě modrou kravatou mu slušela více než obnošený cvičební úbor učitele.

Jak jsem si slíbil – vyznal jsem se mu.

Chvíli na mě hleděl a nic neříkal. Očekával jsem, že se mi vysměje. On mi však jenom domluvil, že bych si z něj neměl dělat legraci. {Ještě teď mě jeho slova bolí, kdykoliv si na ně vzpomenu.} Ano, jeho slova zabolela, ale dodala mi zároveň ještě větší odvahu. Pokud to měl být konec mého dospívání, tak se vším všudy. Ten den jsem ho políbil. Zbaběle jsem utekl. Netrvalo mu dlouho, aby mě našel. Tělocvična byla útočiště odjakživa pro každého. Prý potřeboval důkaz o mé lásce k němu.

Dlouze jsme si povídali, chtěl jsem ho držet za ruku nebo alespoň v náručí. On si však striktně držel odstup. Když nastala noc, zjistil jsem, že dveře zamlkl. Konečně jsem pochopil, proč mě pronásledoval až do tělocvičny – bylo to i jeho vlastní útočiště. Jistě si sám domyslíš, co se stalo tu noc – dovolil jsem mu to. Dokonce i s radostí. První zkušenost s mužem je hodně důležitá, odvíjí se od toho tvé další zkušenosti. {Nikdy jsem se necítil tak naživu.}

Byly to poslední chvíle s ním. Protože jsem školní docházku ukončil, nastoupil jsem do práce a neměl moc času se s ním dál vídat. Bylo to mé poprvé a naposled.

Otec ani matka to nikdy nezjistili. Krátce poté mi představili tvou matku, Ume. Ihned jsem si ji oblíbil. Avšak… nebyla to ta láska, tak velká, kterou bys očekával u obyčejných, jiných párů. Byla to povinnost. Zbytek jistě už znáš. Svatba, první dítě, syn, u kterého jsem měl obavu, aby nebyl stejně zkažený, jako já, a mladší dcera.

Důvod, proč jsme se my dva začali hádat, byl prostý. Viděl jsem v tobě sebe samotného. Měl jsem obavy, aby ses zbytečně nepopálil v mládí, jako já. Ale jak tak vidím – bylo to k ničemu. Nakonec má zatvrzelost způsobila, že jsme se rozkmotřili nadobro.

Vše, co jsem udělal… Choval jsem se hloupě, jako můj otec. Nechtěl jsem, abys mi odporoval. Neuvědomoval jsem si, že i ty máš své vlastní plány do budoucna, jako jsem míval já. A já ti je brát nechtěl. V tomhle jsem ustoupil, na rozdíl od mého otce.

Takže tímto dopisem Ti chci říct: Ano, je to v pořádku… I já jsem miloval muže. Nezlobím se na Tebe. Je to tvůj život. Jen se prosím ujisti, že ten, koho si vybereš, je pořádný, že Tě nezradí, když bude potřeba. A omlouvám se. Za všechno.

Za to, jak tvrdohlavý jsem vždy byl. Za to, že jsem Tě nutil do něčeho, co sám jsem nesnášel. Za to, že jsi ve mně nenašel podporu, jako jiní synové měli v otcích. Za to, že jsem Ti dovolil odejít. Za to, že jsem se Tě nesnažil více hledat. A hlavně za to, že jsem se Ti nesnažil porozumět ze strachu ze své vlastní minulosti.

Už se mi třese ruka. {Jak neúhledně nyní píšu, co?} Je toho hodně, co bych Ti chtěl ještě říct… ale kvůli mé tvrdohlavosti už to nestihnu. Omlouvám se, Takano, opravdu moc.

Jsi jiný, synu, než jsem býval já.

A na to jsem hrdý. Ano, opravdu moc hrdý.

 

S láskou

Otec

 

Takano tiše hleděl na dva listy v rukách. Prsty se mu zatřásly. Položil je na stůl a tiše hleděl před sebe. Zhluboka se nadechl, zamrkal, aby skryl slzy, ale nakonec se mu to nepovedlo. Dal si polštář do klína. Sevřel vlasy mezi prsty a… křičel do polštáře. Musel ze sebe všechno vykřičet. Snažil se pravidelně dýchat, ale nemohl. Tohle přece nemůže být pravda, nemůže… Ještě několikrát zakřičel do polštáře, než mu došel dech úplně a on celý zarudlý od nedostatku kyslíku odtrhl tvář od látky a nepravidelně dýchal.

Popadl obálku spolu s papíry tak prudce, že převrhl hrnek se zbytkem čaje, roztříštil ho tak na několik kousků a prchal do kuchyně. Nemohl dýchat.

Tohle přece není pravda!!

Rufuse probudil nepříjemný zvuk. Když si všiml, že Takano není v posteli, znejistil. Vstal z postele a viděl ho v kuchyni, jak hází jakési papíry do umyvadla a jako maniak inkoust nechává zničit za pomocí vody, než strčil hlavu po spršku chladné vody. Vypadal jako skutečný šílenec. Rufus ho rychle zastavil a pevně přitiskl k sobě. Takano na něj křičel, aby ho okamžitě pustil, zatímco mu mlátil do hrudi.

To však trvalo jenom chvíli, než Takanovi v panickém záchvatu došel vzduch v plicích úplně. Zkolaboval a Rufus ho vystrašeně sledoval, jak mu najednou ochabl v náruči.

A v tu chvíli začal panikařit i Rufus.

Co mohlo být v tom dopise, který Takano zničil?


Průměrné hodnocení: 4,90
Počet hodnocení: 19
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.