„Tak proto si císař slibuje hodně od takového parchanta, jako jsi ty, polovičníku. Myslím si, že ho potěší má příští zpráva… a můj názor na tebe.“

Zazubil se.

Až potom se zarazil, zaměřil svůj úlisný pohled malých oček za Rufuse a pozvedl obočí. „No to jsou mi věci – dokonce i rebela jsi touto historkou pobavil,“ řekl pobaveně a vkročil dovnitř, „nepřestáváš mě čím dál víc udivovat, Rufusi-kun.“

Už se nadechoval, že bude ve své samomluvě pokračovat, ale prudký útok Rufuse ho zmátl. Mladý jinoch přitiskl ho k dřevěné zdi budky, která se pod jeho silou zlehounka zatřásla, a dívaje se mu zpříma do očí pravil tichým, zlomyslným hlasem: „Jestli je ti život milý, být tebou – raději držím jazyk za zuby, nebo o něj přijdeš během vteřiny.“

Potom se na něj usmál širokým, milým úsměvem, ale tím způsobem, že mužíka spíše vyděsil.

„Rozumíme si, že ano?“ zeptal se Rufus mile.

„A-Ano,“ zakoktal se mužík.

„Takže… Co řekneš císařovi?“

Mužík zatěkal očima po místnosti, aby se nedíval do těch najednou temných, chladných zelených očí cizince.

„Nic,“ řekl nakonec tichým hlasem.

„Správně,“ potvrdil mu Rufus mile a nechal ho jít, „nic.“

Mužík, sotva se dotkl nohami znovu země, dal se rychle na útěk, myslíc sobě: ‚Toho budeš litovat, ty britský červe! Slyšíš mě?! Pamatuj na má slova; budeš toho litovat!‘

Když se Rufus ujistil, že je už pryč, otočil se, aby dopověděl Takanovi svou odpověď na jeho předtím vyřčenou otázku. Sotva se však otočil, neuvědomil si, že mezitím kolem něj proběhl mladý muž. A než se za ním ohlédl, rebel už byl mimo jeho dosah i dohled. Vztekem udeřil do budky, která se opět zatřásla.

‚Byla to pitomost,‘ pomyslel si. ‚Ale musí to vědět – Anglie nehodlá bojovat proti těmto lidem. Chce jim pomoci. I když to královna nepřizná přímo, vím to!‘

Takano rychle prchal zpátky do tábora, po chvíli si všiml, že dřevěné hradby pomalu pohlcuje plamen a s myšlenkou, že tentokrát císaře skutečně zabije, utíkal kupředu. Když doběhl do tábora, musel se probojovat skrz plameny dovnitř. Sotva se rozhlédl a spatřil znovu císaře, stiskl ruce v pěst.

Asako s úsměvem oháněla se s dýkou, zatímco jeho sestra proti ní vztekle útočila. Jak dlouho s ní mohla bojovat, že císařovnin šat byl naprosto potrhaný a ona celá od krve? Jak to, že Haruka neutržila ani ránu? Další scéna se odehrávala jenom kousek od těch dvou žen, které si nic nedarovaly. Haruka rozhodně bojovat uměla.

Nedaleko od nich pokojně stál císař naprosto bez obrany, zatímco před ním stál Yasuo s ukradenou puškou od císařského vojska, míříc jím císařovi přímo mezi oči, zatímco Kazuma na zádech tahal Hikara, který se nehýbal. Netušil, co se zde stalo, ale bylo mu jasné – musejí se stáhnout nebo zabít císařský pár nyní, když tady nemají ochranu!

Yasuo si Takana koutkem oka všiml, ale svou pozornost plně věnoval císařovi.

„Teď udělám něco, po čem toužím už dlouhých pět let,“ zašeptal tiše Yasuo.

„Pročpak?“ zeptal se Koumei spokojeně. „V paláci by se tvé lékařské schopnosti využily mnohem lépe než tady.“

Yasuo se široce usmál.

„Raději se sám zapíchnu, než abych ti padl k nohám,“ pronesl Yasuo hrdě a odplivl si. K císařovým nohám. Koumei se spokojeně ušklíbl.

„Dobře řečeno,“ zatleskal mu pobaveně. „Ale zapomínáš na jednu věc, Yasuo-san.“ Yasuo se zarazil nad jeho úšklebkem a než stihl zareagovat v čas, už cítil, že mu skrz rameno prošla ostrá čepel. Koumei ho pořád spokojeně sledoval, aniž by přiměl Yasua si uvědomit, že se k němu dostal tak rychle, aby mu lehce zkroucenou dýku zapíchl do ramene. „Já jsem zde zákon,“ zašeptal Koumei s šíleným úšklebkem a prudce svou dýku vytáhl.

Yasuo nezačal vyšilovat – věděl přesně, jakou tepnu mu narušil, aby způsobil takovéhle krvácení. Nezemře. Stačí si ránu jenom pevně stáhnout a pár dní hojit. A hlavně zachovat klid. Myslet rozumně. Koumei byl nespokojený, když stařec nezačal ječet bolestí a svíjet se na zemi v křečích. Nemohl přece minout.

„Křič v bolestech, starče,“ přikázal mu chladně. Yasuo ho pokojně sledoval a nehýbal se, držíc v jedné ruce pušku. Koumeiův pohled potemněl. „Řekl jsem: ‚Křič v bolestech!‘“

Yasuo se musel pousmát.

„Co jsi to za císaře, který opakuje svá slova dvakrát, a přesto se nic neděje?“ zeptal se Yasuo spokojeně.

„Císař, který vstoupí do dějin,“ řekl Koumei hrdě.

„Potom ty dějiny budou tak nudné, jako nikdy předtím,“ dodal Yasuo klidným, vlídným hlasem. A viděl, jak Koumei ztrácí svou hrdost a trpělivost. Koumei nebyl jediný, kdo uměl číst v lidech. Nebylo na tom nic těžkého – stačí se jenom pozorně dívat.

Yasuo nepotřeboval zbraň – Koumei byl snadno čitelný, jeho útoky průhledné. Avšak i Koumei si toho byl vědom. Když už se Yasuo chystal vytrhnout mu dýku z ruky, prudce uhnul na stranu a stařec hrábl do prázdna. Koumeiovi se však nelíbilo, že se ten starý hlupák tak přívětivě usmívá.

Nedlouho poté ucítil teplo na svých zádech. Chvíli mu trvalo, než se otočil a spatřil svou ženu, která krvácela, avšak zabránila tomu mladému rebelovi, aby se ho znovu pokusil zabít. Takano nebyl překvapený, že byla ochotna utéct od jeho sestry a bránit svého manžela před jistou smrtí. Jinak by katana, kterou zvedl před malou chvíli ze země, pronikla skrz jeho bok.

Asako přimhouřila oči.

„Měli byste zmizet,“ zasyčela na něj tiše. Bylo mu jasné, že sotva stojí na nohách. Císařovna byla doslova zřízená, a přesto byla schopna se prudce pohybovat a bránit neschopného manžela. Obdivoval její sílu. Byla stejně šílená jako jeho sestra, která se loudavým krokem blížila ke Kazumovi, který se snažil probudit Hikara, který po předešlém útoku císařovny omdlel. Obdržel ránu do boku, ale zrovna od ní – buďme upřímní – každý by se polekal.

Takano z ní pomalu vyrval špičku katany a sledoval její chladné oči.

„Ihned,“ dodala zlým hlasem a její pohled nebyl nikdy chladnější, než nyní. Byl to však nakonec Koumei, kdo vydal rozkaz, že se pro tentokrát stáhnou – ztráty budou tak pro obě strany nulové. Jen se chladným pohledem podíval po plavovlasém Britovi, který opustil své místo, ale nikde ho neviděl, a tak se hrdě vydal kupředu. Asako za ním pokojně kráčela, snad necítě ani bolest.

Než vyskočila na svého koně, pohlédla hrdě na Haruku a něco řekla jejím směrem. Haruka si toho všimla.

Nevidíme se naposledy.

A potom popohnala svého koně za císařem. Haruka se za ní tiše dívala. Potom se nehezky ušklíbla.

‚Spolehni se,‘ pomyslela si se šíleným úsměvem.

Yasuo měl konečně čas pořádně prohlédnout Hikara. Kvůli císařovi na něj neměl předtím moc času. Nadával Kazumovi, aby šel ostatním sdělit, co se stalo, vlastně vůbec zjistit, proč celou tu dobu nikdo další nepřišel.

Když se však Kazuma vrátil do druhé části tábora, našel jen pobité muže a plno šípů. Myšlenka, že předtím mohl zabít císaře, kdyby nezaváhal… Myšlenka, že by mohlo být po všem… Tyto dvě myšlenky mu proběhly hlavou okamžitě, když nepřítomně hleděl na mrtvá těla dalších lidí, kteří zahynuli. Ještě nikdy ho nenaplnil tak velký vztek. Popadl kuši, kterou jeden z císařových vojáků donesl, vyrval z něj surově šíp a namířil na les. Byl to hodně šílený manévr, ale Kazuma šílel. Vyčkával, než vystřelil.

Jaká je pravděpodobnost, že šíp zasáhne svůj cíl? Bylo mu v tom zoufalství jedno, koho z císařského páru zasáhne – jeden z nich bude trpět!

Císařovna popohnala svého koně kupředu a nechala císaře za sebou, nevnímaje blížící se nebezpečí.

Šíp proletěl jí těsně za zády. Slyšela jenom vzdálený šum. Než se stihla otočit, slyšela zasténání svého muže. Chladnýma očima sledovala, jak se císař sesunul z koně, který zařehtal a postavil se na zadní, div císaře neudupal. Asako ho klidně sledovala. Jako by se rozmýšlela, zda mu má pomoc či nikoli. Sama byla zraněná dost. Popohnala svého koně, dělajíc, že nic neviděla a svého manžela neslyšela, jak za ní křičí. Až když se dopravila k vojákům, ohlédla se a dělala polekanou.

Křičela rozkazy, aby jejího manžela okamžitě našli a přivedli.

Kazuma, kdyby mohl racionálně myslet, jistě by ho překvapilo, že i na takovou vzdálenost byl schopný trefit alespoň jednoho z nich. Jenže v tu chvíli, kdy mu u nohou leželi jeho přátelé a společníci, na nic nemyslel. Jenom na to, že se trefil.

Když se Hikaru probudil, byla už temná, tichá noc. Vedle něj na stráži stál jakýsi rebel a sotva si všiml, že se probudil, hned tiše zavolal Yasua. Yasuo přešel k mladíkovi, zkontroloval jeho motoriku, vidění, vše, co bylo potřeba. Bylo mu jasné, že další ztráty si už nemohou dovolit.

‚Tuhle válku neprohrajeme,‘ pomyslel si Yasuo a vzhlédl k měsíci, když vyšel ze stanu. ‚I kdybych měl obětovat i svůj post lékaře, císař a jeho bližní zaplatí za prolévání toliko krve… To budiž jejich osud!‘

Kazuma sám stál v jakémsi zbytku z hlavního stanu a pozoroval mapu, kde si sám znovu zaznačil jejich nové škody. Vztekle udeřil pěstí do bedny, až se zatřásla. Věděl od počátku, že to nebude snadné, ale že by jim Koumei házel tolik klacků pod nohy, to opravdu neočekával.

Té noci naslouchala Asako tiše naříkání svého manžela z vedlejšího pokoje. Šíp ho zasáhl do ramene a lékaři byli tak šikovní, že zlomili šíp vejpůl a hlavici mu nechali tam. Byla to nakonec ona, kdo mu ji musel z ramene vztekem a násilím vyrvat, aby déle netrpěl. Ne, že by si svou krutost vůči němu nějak vyčítala.

Kdyby nechala hlavici šípu uvnitř, její muž by vykrvácel pomaleji nebo by chytil infekci. Takže se mu postarala o menší následnou bolest. Přesto sténání jejího manžela dovádělo jí k šílenství.

‚Zatraceně, mlč už! Copak jsi ženská, která musí kňourat nad takovým zraněním?!‘ ptala se sebe samotné vztekle, bušíc do dveří, aby ho zklidnila, zatímco sama měla skoro celé tělo obvázané. Když pohlédla chladnýma očima před sebe, vzpomněla si na onu ženu. Uznávala její sílu, přijímala její výzvu, co se boje týče – zaujala ji! Stačila jejím útokům, stejně tak jí je opětovně vracela! A přesto bylo jasné, že ke konci snad zraněná vůbec nebyla! Tak proč… PROČ?! Kousla se vztekem do rtu. Proč měla císařovna pocit, jakoby prohrála, když tomu tak nebylo?

Takano se procházel okolo nově vzniklého, malého, dočasného tábora, nemohl usnout. Pořád mu v hlavě zněla slova, která mu ten cizinec řekl.

Nemyslím, jako příbuzní, ale co se národu týče. Národu… který musí zůstat svobodný.

Co tím mohl myslet? Zastavil se. ‚Je snad Japonec? Vyloučeno… I když jeho přízvuk… Ne, ne… vyloučeno. Je to cizinec. Vzhledem i mluvou i chováním je to cizinec,‘ pomyslel si Takano. A přesto měl myšlenky na pochodu tak, jako nikdy předtím.

Z dálky slyšel dupot kopyt koně. Tiše poslouchal a posléze kdosi zabušil na bránu. Bylo to tiché zaklepání, skoro až bojácné. Přešel k bráně a jen ji pootevřel, aby spatřil zahalenou postavu. Prohlédl si ji. Vypadala jako tulák. Pohlédl jí do očí. Byla to žena. Jenom temné, chladné oči jí šly vidět.

„Chci mluvit s Kazumou,“ pronesla rázně, chladně, že ten hlas by poznal kdekoliv. Ihned popadl rukojeť své zbraně, ale zvedla ruku, aby ho zadržela. „Nepřicházím, jako nepřítel. Uklidni svou mysl… a zaveď mě za ním. Když nebudeš vyvádět, odejdu stejně pokojně, jako jsem přišla.‘

Takano ji pokojně sledoval. Má jí důvěřovat?

Bránu pozvolna otevřel, nespouštěje z ní oči. Žena kolem něj hrdě prošla, nechávaje koně za sebou. Otočila se na něj chladným pohledem. Přikázala mu, aby ji za ním zavedl. Takano ji chvíli pozoroval, než splnil její rozkaz.

Oslovil Kazumu, který byl ve stanu sám, a potom vešel dovnitř.

„Máš návštěvu,“ řekl jen, poodešel stranou a dovnitř vstoupila zahalená žena. Kazuma ihned zpozorněl, ale žena mu řekla to, co Takanovi, aby ho uklidnila. Kazuma ji chvíli sledoval.

„Jdi ven,“ přikázal Takanovi. „A ujisti se, že nikdo neposlouchá.“

Takano mlčel.

Jen přikývl na rozkaz, který dostal, a odešel ze stanu.

„Myslím si, že není potřeba, abys déle skrývala svou tvář,“ řekl Kazuma po chvíli, „císařovno Asako.“

Asako se pousmála a poodkryla si tvář, nechávaje své havraní vlasy sklouznout dolů po jejích zádech až k bokům. Vzhlédla k němu se spokojeným pohledem.

„Co mě prozradilo?“ zeptala se Asako pobaveně.

„Jenom ty by sis zvolila takto podlý způsob, aby ses dostala k nepříteli, který tě zná více, než dobře.“

„A přesto to fungovalo báječně.“

 „Takano moc dobře věděl, proč tě sem pustil.“

„Takano? To si budu pamatovat. Je dobrý bojovník, který-…“ začala vesele, ale Kazuma ji hrubě, bezohledně přerušil:

„Proč jsi přišla?“

Císařovna se spokojeně usmála.

„Kdybych chtěla, mohla jsem Vás nechat rozdrtit ihned,“ pronesla pokojně a přešla blíž ke Kazumovi. „Proč však zbytečně plýtvat dobrými bojovníky, kteří jen sešli na scestí?“

Velitel rebelů ji pokojně sledoval, ani se nepohnul, když se k němu přiblížila. Po chvíli konečně promluvil.

„To je vše, co jsi chtěla říci?“ zeptal se Kazuma klidně.

Asako nad jeho chováním pozvedla obočí.

„Nechápeš, hloupý muži?“ poodstoupila od něj o krok. „Nabízím ti tady vykoupení. Zřekni se svého místa, zřekni se svých činů, ukonči tuhle nesmyslnou válku proti nám. Moc dobře víš, že nemáte šanci. Léto bude brzy tady – teploty stoupnou. A k nám…“

„K nám?“ zopakoval Kazuma po ní. Asako se ušklíbla.

„K nám přijde více zbraní, které Vás zničí všechny,“ dokončila Asako mile.

Kazuma se pousmál.

„V tom případě se budu těšit na pořádnou bitvu,“ odvětil jen, šťouchajíc Asako ze stanu pryč k jejímu překvapení. Takano jí jen nastavil ruku, aby nespadla na zem. „Rád jsem Vás zase viděl, Císařovno, ale měla byste zmizet. Jste na nepřátelském území, pamatujte si to do příště, než zase zabloudíte k našim vratům.“

Asako se zamračila a hrdě se otočila, zakrývaje si tvář. „Budeš mého odmítnutí litovat, KAZUMO!“ zakřičela jeho jméno vztekle, než se vydala kupředu.

„Moudré rozhodnutí,“ pronesl Takano, když viděl, jak Asako za sebou práskla bránou, která se zatřásla pod její silou.

„Taky v to doufám,“ řekl Kazuma jen.

Tu noc si Asako nechtěla přijmout fakt, že by byla prohrála doopravdy. Neopustila území tábora. Čekala. Vyčkávala. A když půlnoc ve vzdálené vesnici odbíjel zvon na chrámu, vydala se znovu do tábora, jako liška, která se plíží ke slepicím v kurníku. Už znala cestu. Pronikla dovnitř skrz neupravené díry po šípech a ohni.

Věděla, kde bude spát Kazuma.

Čepel zahnuté dýky jejího manžela se zaleskla v měsíčním svitu, než vešla císařovna do stanu, aby sledovala spícího muže. V té tmě jen stěží poznávala jeho tvář. Přejela prsty po lesknoucí se čepeli.

Takano slyšel jakýsi šum a pomalu otevřel oči, pozorujíc někoho nad sebou. Díky tmě kolem něj nebyl schopný rozeznat, kdo to je, ale dlouhé vlasy nosívaly v té době rozepnuté jenom ženy.

„Zemři,“ zašeptala Asako tiše, než surově bodla do těla pod tebou. Muž zasténal a zachroptěl.

----

Takano prudce otevřel oči a aniž by si to uvědomil, pohlédl sobě na břicho, nepřítomně si po něm přejíždějíc, jakoby právě on schytal onu ránu. Polkl nasucho, než si konečně uvědomil, že se probudil. Starý bojový úbor nahradil jeho župan. Opasek s katanou se změnil v opasek od županu. A měsíc nesvítil skrz zahalená okna, nýbrž sluneční paprsky se snažily probojovat skrz a uvítat ho do rána dalšího dne, tedy spíše už do poledne.

Klesl zpátky do postele, snažíc se utřídit si myšlenky a zapamatovat si vše, co v tomto snu zažil. Bylo toho dost. Měl více otázek než odpovědí. A nemohl si pomoct, ale otravný chladný pot na krku ho děsil. Posadil se. Když si zapsal jednotlivé body do bloku, zkontroloval si body předtím. Co má Rufus z minulosti v plánu? Proč se Asako dostala do jejich tábora? A proč chtěla přemluvit Kazumu, aby se jí vzdali? Proč ji Kazuma odmítl?

Tiše vydechl.

Svalil se znovu na postel.

Zavřel oči.

V mysli měl takový zmatek, jako nikdy předtím. Kdyby se císařovna předtím na poslední chvíli neukázala, řekl by si, že to byl jen další den jeho předka-pošetilého bojovníka-rebela. Ne… Otevřel oči. Byl to další střípek jeho minulost, jak tvrdí Yasuo? A pokud ano… Dotkl se svého břicha. Co tím krokem Asako zamýšlela?

Pohlédl na prázdnou polovinu postele vedle sebe. Najednou mu přišla příliš velká. Zamračil se a několikrát se propleskl, aby neměl nehezké myšlenky a vzpomínky na to, co se tady odehrálo předtím. Přinutil se vstát z postele. Měl už taky na čase – takhle dlouho snad nespal celou věčnost! Však jeho svaly byly taky pěkně ztuhlé, sotva se držel na nohách!

Skoro se doplazil ke dveřím, otevíraje je, aby zjistil, že mu vetřelec opět prohledával kuchyni a něco vařil. Už chtěl začít supět, že je nezdvořilý, že ho neprobudil, ale sotva si všiml zabalené jakési snídaně – nejspíš po anglicku připravené – vztek ho přešel. Nebude se vztekat s prázdným žaludkem!

Když dojedl, vešel do kuchyně, mlátíc Rufuse po hlavě s táckem a s otázkou, jak si dovoluje ho nevzbudit!

Rufusův výrok, že vypadal sladce, když spal, mu přinesl další ránu táckem. Když tácek byl příliš slabý, Takano se rozhlížel po své kabele.

„Tu nehledej,“ usmál se Rufus mile.

„Cos to řekl?“ zeptal se Takano podrážděně.

Rufus se ušklíbl, mávaje mu klíčkem od jakési skříně. Poukázal na skříň v obývacím pokoji. „Snad jen: Hledej, jak chceš, Takano-kun,“ pronesl mile. Rychle klíče schoval do svých kapes, mile se usmívajíc, když Takano, bez přemýšlení, ty klíče následoval. Místo zarudlé tváře však dostal otrávený výraz a ránu do břicha, že by měl zmizet, protože ho tímto vyhazuje ze svého bytu. Rufus se na něj zavěsil, nešťastně naříkaje, že mu zaplatí klidně půlku nájemného, když mu to udělá radost. „Plus ještě nějaké služby navíc,“ zašeptal Rufus provokativně, zatímco jeho ruka šmátravě klesala dolů jenom proto, aby mu ji Takano zkroutil na stranu, až Brit začal něco anglicky naříkat.

„Spíše bude lepší, když ti zase zařídím to ubytování někde DALEKO ODE MĚ!“ zakřičel poslední slova rozhořčený Takano. Dva dny volna… kdysi by je strávil o samotě, nanejvýš se svou sestrou, která by ho zkoumala, jako pokusného králíka, nebo se sezením s doktory, psychology, kteří by se mu snažili namluvit, že je maniak a přitom normální.

Tyto dva dny volna, které bude trávit s tímto cizincem – v čem budou jiné? Celý dlouhý víkend.

„Chtěl bych si s tebou někam zajet, Takano-kun,“ pronesl Rufus, když si mnul bolavé břicho, kde ho předtím Takano udeřil.

„Kam?“ zeptal se Takano, umývaje nádobí.

„Do chrámu.“

Do chrámu? Proč?“

„Protože…“

Rufus potom zmlkl a pohlédl stranou.

Takano se na něj podíval a zamrkal. Rufus ho popadl za ruku, poklekl a jako svůj herecký výkon předvedl žádost o ruku ve francouzštině, poté následně to přeložil Takanovi do japonštiny. Sousedi se jenom ohlédli za strašlivým křikem, když se chystali jet navštívit své blízké. A kdybyste tou chodbou prošli Vy, jistě byste zaslechli pozoruhodné rozhovory.

„Aha, to je č. 597, poslední dobou je tam slyšet plno křiku a sténání,“ usmála se jedna paní, zakrývaje si přitom ústa.

„Ano, pan Rokushi potkal moc milého muže, nedávno mu přišel jeho kufr na naši adresu. Je dokonce až z Velké Británie. Snad jim to přátelství dlouho vydrží,“ švitořila další paní.

„Já jsem před malou chvíli slyšela, jak mluví francouzsky. Dámy, toho muže chci poznat blíže. Víte, kdy přibližně odcházejí do práce?“ vmísila se do hovoru třetí a všechny tři se chichotaly jako nějaké studentky.

A zatímco ony se smály, zažíval Rufus muka.

Nemohl si však stěžovat – víkend si s Takanem nakonec užil, jako žádný jiný víkend předtím. I přes špatné ráno jejich společné dny volna skončily vesele.


Průměrné hodnocení: 4,90
Počet hodnocení: 30
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.