----

Takano pokojně stál před mapou a prohlížel si jednotlivé body zaznačené na ní. Červené vlajky značily pozvolný postup rebelů a rozmístění jejich jednotek v celé zemi, bílé vlajky znázorňovaly císařské jednotky, modré vlajky představovaly cizince, kterými všichni rebelové tolik pohrdali. Pozorně si tu mapu prohlížel, než na ni dopadl jasný paprsek slunce. Takano vzhlédl a pozoroval, jak dovnitř vešel Kazuma, už jako bývalý rolník, současný vůdce rebelů v této části země.

Nedlouho za ním objevila se spousta dalších mužů, kteří mezi sebou rozmlouvali tichou, skoro až neslyšnou řečí. Kazuma jenom kývl na pozdrav Takanovi a zastavil se u mapy, aby posunul bílé vlajky blíže k menšímu táboru, který byl tvořen červenými vlajkami. Takano se nemusel ani ptát, aby se dovtípil, že se v té části země nyní bojuje, zatímco si tady oni vykládají.

Trvalo krátkou chvíli, než se malý prostor zaplnil asi dvěma tucty lidí. Kazuma je všechny postupně volal jménem a postupně mu jednotliví vyvolaní odpovídali, včetně Takana. Když si Kazuma ověřil, že všichni věrní rebelové jsou zde, přestoupil k mapě a stiskl mezi prsty jednu modrou figurku tak silně, že do ní zaryl nehty, až trochu napraskla. Postavil ji blízko k císařskému paláci, kolem kterého byl vodní příkop. Tiše pozoroval mapu před sebou, než začal mluvit.

Takano moc jeho plán neposlouchal – bylo mu jasné, o co se tuto noc všichni ve stanu pokusí.

Dvacet čtyři lidí – jeden jediný cíl.

Díval se lhostejně do země, než pocítil zlý pohled své sestry, která netrpělivě klepala nohou o zem a mračila se na něj, zatímco ji on otráveně sledoval. Kdo by si kdy pomyslel, že ten hlupák Kazuma z tržnice to tehdy myslel vážně a dokáže přemluvit několik stovek obyčejných rolníků? Nebyli vojáci, byli to jen doposud poslušní občané. Neuměli zacházet se zbraněmi. I tak ho překvapilo, že se zde nakonec objevil i on sám, Haruka po jeho boku, zatímco se Kazuma stal velitelem celé rebelie. Mnohokrát útočili na císařova nosítka, spíše se o to jenom pokoušeli v menších skupinách, nikdy neuspěli. Ale dnešní noc měla být podle Kazumovy řeči jiná. V čem?

Když Takano dobrovolně vstoupil do řad mezi rebely, měl jednu podmínku – jeho sestra se nebude zapojovat do žádných větších, nebezpečnějších akcí, spíše zůstane v táborech, jako ostatní ženy, a bude pečovat o případné zraněné muže. Jen málokdy se povedlo ženě prorvat se až do nějaké akce, kde by mohla bojovat. Bohužel pro Takana – Haruka byla tvrdohlavá a vydobyla si tak místo mezi nejlepšími pětadvaceti lidmi, kteří nyní poslouchali Kazumův plán.

„Rozumíte všichni?“ zeptal se Kazuma hrdě a odpovědí mu bylo dalších pětadvacet souhlasných hlasů. Dalo mu to hodně práce – vybíral obezřetně. Měl své důvody, proč si zvolil zrovna tyto lidi…

Poukázal na mapu a začal rozdělovat jednotlivé lidi na určité pozice. Takana nepřekvapilo, když roztáhl podrobnou mapu císařova paláce a postupně ukazoval na rozmístění stráží – ať už rodných, nebo cizineckých.

„Jen jeden cizinec mě dost znepokojuje,“ řekl Kazuma zamyšleně, krátce na to si jeden z mužů pohrdavě odplivl na zem a slinu rozšlápl. Kazuma ho tiše sledoval, než potom pohlédl zpátky na mapu.

„Jaký cizinec?“ zajímal se Takano.

Kazuma si povzdychl.

„Slyšel jsem klepy, že od určité chvíle s císařem v jednom pokoji spí i jeden cizinec. Prý je to jeho osobní stráž, ale kdykoliv jsem měl možnost spatřit toho zrádce, nikde jsem onoho cizince nespatřil,“ zavrčel Kazuma nespokojeně.

„Nejspíš se jenom dobře skrývá,“ prohodil Hikaru, jeden z rebelů, kterému jeho tmavé vlasy sepínala bílá stuha vzadu dohromady.

Dovnitř najednou vešel jakýsi stařec a Takano se za ním jako jediný podíval. Yasuo ho pozdravil pouhým přikývnutím a předal mu nějakou zprávu.

Takano převzal zprávu a přečetl ji, všímajíc si pečetě vlka na bílém papíru. Kazuma se zarazil a ohlédl se za mladým mužem, který pokojně četl zprávu, jenž byla určena pro něj. Nezazlíval mu to však.

Opět ho ten prapodivný vlastník pečetě s vlkem vyzýval, aby se k němu i se společníky připojil, nebo aby spáchal seppuku. Pousmál se nad touto zprávou a pokojně ji předal Kazumovi, který se nad ní hlasitě rozesmál. Všichni potom jásali a tleskali, když Kazuma spálil tu výsměšnou zprávu a udupal hořící kus papíru.

„Nepotřebujeme tak hloupého spojence, který se neumí ani sám podepsat a potřebuje pečetě, aby to učinily za něj. Jistě to ani nepsal on sám!“ smál se Kazuma a s ním i ostatní. „Nepotřebujeme ničí pomoc. Protože tuto válku…  VYHRAJEME!“

A krátce na to se rozeznělo několik mohutných hlasů, jak ženských, tak i mužských – bylo rozhodnuto! Ten, kdo doposud váhal nad svým úkolem, měl v srdci jasnou odpověď. Takano ani nyní nemohl pochopit, jak se to Kazumovi mohlo povést. Svedl tolik lidí dohromady a utvořil z nich fungující skupinu.

Po této krátké schůzi jali se všichni připravovat se na dnešní jedinečnou noc, která rozhodne o všem. Úkol zněl jasně už od počátku – zajmout nebo nejlépe zabít císaře Koumeie, nepravého císaře, který musí být svržen z trůnu a nikdy se na něj již nevrátit. Avšak Takano mohl už od počátku té noci říct, že vzduch byl těžší a jeho kroky byly nejistější, když spolu s ostatními hrdě kráčel kupředu k hranicím jejich táboru, čekajíce na Kazumu. Sílů koní nezneužívali – nehodlali se podobat císařským vojskům. Sice si všichni klepali na čela, když jim Kazuma poprvé zakázal brát koně strážím, když je okrádali o zbraně, ale respekt z něj, když kráčel vpřed, s katanou zavěšenou na svém boku s mnohými zbraněmi, skrytými pod bojovým oblekem na sobě, všichni zatajovali dech, a i ti nejsilnější se oproti němu cítili naprosto malí. Jen Takano tento pocit nepociťoval. Pořád ho viděl jako toho prostého, směšného rolníka, jak škemrá, aby se k němu připojil. Proto z něj nemohl mít strach.

Mnoho se toho událo, ale nad tím se Takano tu noc nepozastavoval – v mysli měl jen svůj cíl a své stanoviště.

Stačilo zavelení: „Kupředu!“ a dvacet šest lidí se vydalo vpřed.

Skryti v měsíčním svitu, který se pro tuto noc stal nejen jejich spojencem, postupovali rebelové pokojně kupředu, prodírajíc se vysokou trávou, okolo ohořelých nebo vykácených lesů, které nechal císař ve svém bláznovství pokácet a dřevo daroval těm odporným cizincům.

Ať už se mladí rebelové zastavovali, aby si odpočinuli, nebo aby zkontrolovali svůj směr, nepřestával Takano cítit ono nehezké napětí ve vzduchu – co na ně v císařském chrámu čeká? Zvědy měli důkladné, a ti nemohli nic přehlédnout. Tak proč měl nepříjemný pocit na prsou, čím blíže byli u svého cíle?

Před císařův palác dorazili těsně před půlnocí, zbývalo jen pár minut na hodinách, které tiše tikaly a nemohly se dočkat, až se rozezní, aby oznámily světu, že nový den začal. Pozorovali rozsvícené pochodně na hradbách. Takano hned poukázal na hlavní místnost, ve které se nejspíš spouštěl most dolů nebo se zase vytahoval nahoru. Císař si skutečně potrpěl na dokonalost svého paláce.

Hikaru se ihned přihlásil jako dobrovolník a bez rozkazu od Kazumy vydal se kupředu, přestože ho Kazuma volal zpátky.

‚Hlupáku!‘ pomyslel si Kazuma, když se za ním tiše, nenápadně vydal. ‚Prozradíš nás!‘

Nestihl však mladého, energetického muže zastavit v čas.

Spěšně se schoval, aby si ho stráže, které upoutal náhlý pohyb dole, dívajíc se jeho směrem, nevšimly. Tiše zavrčel, a když měl jistotu, že stráže odešly, vrátil se k ostatním, nadávajíc na Hikara.

Kazuma se zarazil, když spatřil, že se blíží jakýsi vůz, tažený čtyřmi koňmi, kteří znaveně odfrkovali a kopyty ryli do země. Krátce na to se pro ně most přes hluboký vodní příkop kolem paláce spustil a oni vběhli pokojně dovnitř, berouc s sebou i jednoho nezvaného hosta, který se přitiskl ke kočáru a naprosto s ním splynul. Když se potom most pomalu zvedal, Kazuma tiše doufal, že se tomu pošetilci nic nestane. Po delší chvíli už chtěl vydat rozkaz, aby se rozmístili kolem a našli nějaký tajný otvor, který si císař jistě zřídil, aby mohl v případě nutnosti utéct před nebezpečím.

Překvapilo ho však, když se brána zlehka pohnula a zastavila krátce poté. Řetěz, který ji držel, líbezně zacinkal po každém trhaném spuštění, dokud se most nedotkl země, přímo před Kazumou a ostatními.

Sice dostal Hikaru ránu do hlavy, když kolem něj Kazuma rychle prošel, ale ostatní mu tiše gratulovali. Pochopitelně netrvalo dlouho a stráže si všimli, že most je spuštěný. Nestihly však dojít dolů, protože několik rebelů se rozdělilo a šlo jim vstříc, omračujíc je, mlátíc je do zátylků, zakrývajíc jim ústa, aby nevykřikli, sotva je uvidí.

Když měl zbytek rebelů jistotu, že hradby jsou nyní plné omráčených vojáků, vydali se směrem k majestátnímu paláci. Jen jedno jediné světlo svíčky tam svítilo – cizincovo bdění se mu brzy stane osudným!

Do právě čerstvé půlnoci je provázelo tiché zvonění zvonů na věži.

Rufus pokojně sledoval spícího císaře se svíčkou po svém boku, bdíc nad jeho Císařským veličenstvem, podle rozkazu. Ignoroval všechny vnější zvuky. Jeho úkol byl pro něj přednější než příjezd kočáru plného opilých vojáků na dvůr. Poslouchal, jak po sobě křičí a nadávají si, než se konečně utišili.

Neutišili se dobrovolně, ale rebelové využili šance, kdy byli všichni mimo z příliš silného saké a jen do nich strčili, aby sami spadli na zem nebo aby se navzájem praštili tvrdými, avšak prázdnými láhvemi od hlav. Když měli jistotu, že je všude čisto a nikde žádný voják nezbývá, svázali císařovy vojáky a jejich hlavy v případě nutnosti zakryli pytli, než se vydali na svá předem určená místa. Avšak zapomněli na jednu osamělou, opuštěnou věž, kterou ve svém spěchu neprohledali.

A to se stalo jim osudným.

Když se Kazuma chtěl dostat na svou pozici, ztuhl při pohledu na letící šíp, který zranil muže před ním, narušujíc jeho kůži na krku, až muž zakřičel a spadl na zem, držíc se za své zranění. Kazuma nestihl ani vydat rozkaz, aby se ostatní kryli.

Několik desítek šípů, vystřelených snad najednou, rozletělo se proti nim. Kazuma na toto místo nebral hloupé lidi – sotva si všimli jednoho šípu, věděli, že s tím jejich nepřítel nezůstane spokojen a zavalí je šípy, které si svůj terč najdou jedině v zemi. Skryti za sloupy nebo na hradbách tiše vyčkávali. Plno šípů bylo vystřeleno zbytečně, aby se císařské stráže konečně uklidnily a přestaly plýtvat municí. Takano, krčíc se za sudem, ztrápeně sledoval hradby, po kterých Haruka utíkala. Dostala právě onu věž jako svou pozici. Věděl, že je silná – ale strach o jediného člena rodiny byl mnohem větší, než strach o skupinu či z neúspěchu. Nikdy však neviděl raději, když Haruka po chvíli vedla ven několik mužů, pomlácených, s krvácejícími nosy nebo se zasněnými výrazy. Mohl se jen v mysli domnívat, co jeho sestra udělala.

Nečekal však dlouho a jal se plnit svůj hlavní úkol – protože mu Kazuma důvěřoval ze všech lidí nejvíce, co se tichosti, klidnosti a hbitosti týče, dostal hlavní úkol – zajmout nebo popřípadě zabít císaře Koumeie. Bohužel pro Takana existovala jenom ta druhá možnost. Ve své horlivosti také zapomněl na varování, že cizinec sdílí místnost s císařem po celou dobu jeho spánku, i po celý den je mu na blízku jako jeho blízký.

Hravě se dostal přes zamčené dveře císařovy hlavní budovy.

Po schodech kráčel po špičkách, bral je po dvou a postupně všechny dveře v přízemí, v prvním, v druhém patře otvíral a nahlížel do nich. Nikde však nikoho nenašel.

Světlo svíčky…

Zaváhal, zda má tomu věřit – není to snad nějaký špinavý vtip toho cizince?

Nakonec se dostal úplně nahoru a pozoroval jediné dveře, zpod nichž svítilo slabé světlo svíčky.

Zhluboka se nadechl.

Trochu se zamračil – jak nehezký zápach – stejný už cítil předtím. Pevně stiskl katanu na svém opasku a pokojně čekal. Cizinec byl uvnitř.

Nenávist ho pomalu pohlcovala. Kdyby nikdy nepřišli, vše by bylo tak, jako předtím…

Najednou jeho stisk povolil a on tiše vydechl, uklidňujíc svou mysl. Nesmí propadnout panice, natož nenávisti. Musí zůstat klidný, až bude zabíjet císaře, aby si zapamatoval jeho tvář, až bude umírat, až bude škemrat o život.

Tiše otevřel dveře a pozoroval spícího císaře, zatímco vedle něj svíčka, která doposud plápolala, vyhasla a do vzduchu se rozmístil štiplavý zápach kouře.

Takano k císaři potichu přišel a pozoroval, jak pokojně spí nedaleko od něj. Vždyť je to jen obyčejný člověk, jako on, a má takovou moc… jenom proto, že mu koluje v žilách modrá krev, přitom ji má naprosto stejnou, jako on.

Takano se pousmál.

Nechť císař zemře jeho rukou při pohledu na jeho milý úsměv, aby si myslel v poslední chvíli svého života, že se mu to jenom zdá – vrah by se přece nikdy neusmíval na svou oběť.

Pevně stiskl katanu oběma rukama a namířil špičkou lesknoucí se čepele na Koumeiovu hruď.

‚Je to jenom muž, jako ty…‘ pomyslel si Takano, než prudce pohnul rukami dolů, pevně držíc zbraň, která vezme císařovi život.

Zarazila ho však jiná čepel, která narušila jeho jinak dokonalou dráhu a rychlost. Zmateně se podíval za natáhnutou rukou, která svírala meč, tvář toho útočníka, kazitele atentátu, byla zakryta temným šátkem přes celý obličej, jen temné oči šly vidět. Než se Takano vzpamatoval z prvního výpadu, hned ho muž ohrozil dalším útokem, tentokrát přímo na jeho oči. Chtěl ho oslepit, aby nemohl vykonat svou povinnost? Takano rychle uhnul, skoro slyšíc, jak katana v ruce toho druhého přesekla vítr u jeho uší.

Zareagoval stejně rychle protiútokem. Jeho protivník byl rozhodně zkušený. Takano se spěšně rozhlédl po místnosti – takže zpráva, že přímo cizinec chrání císaře, byla mylná? Moc času na přemýšlení neměl, musel se dostat k oknu, jinak ho ten šílenec před ním, který se nebál sekat nebezpečně blízko jeho hlavy, určitě pošle na smrt ještě časně před císařem. Zastavil jeho protiútok, ale nečekal, že onen útočník bude hodně lstivý. Sotva ho muž přitiskl proti zdi, div mu nevyrazil dech svou silou, konečně si to Takano uvědomil, zatímco se s ním přetlačoval, aby se mohl alespoň trochu nadechnout.

Oči ho prozradily.

Tak jasné a zářivé a zároveň temné a chladné oči viděl pouze jednou v životě, a přesto si o nich byl jistý, jako ničím jiným doposud.

Zastavil mužovu pěst, která mířila proti jeho břichu, a zkroutil mu ji na stranu, čímž získal trochu času. Rozběhl se proti oknu, že uteče, a už skoro byl venku, jenže ten ochránce císařův byl kupodivu rychlejší, chytil ho za zápěstí a strhl k zemi, tisknouc mu jeho vlastní katanu, kterou, bůh ví kdy, získal do svých pracek, zezadu na krk. Japonec rychle uklidnil svůj dech a zavřel oči.

„Tak do toho…“ zašeptal tiše.

Ochránce císařův zůstal nehybně stát a pozoroval ho.

„Je to přece tvoje povinnost,“ dodal Takano.

Chvíli bylo ticho.

Takano pokojně otevřel oči a opovážil se podívat očima na toho, kdo ho tak hravě srazil k zemi. Jak si myslel – ty oči by poznal všude.

Rufus sledoval mladého rebela pod sebou, přemýšlejíc, proč se nebrání, když ho ani pořádně nedrží na zemi. Má strach z vlastní katany? Neměla by přece zranit vlastního pána, nebo snad ano?

Šátek přes jeho tvář dokonale kryl jeho identitu, která pro něj byla nejcennější. Avšak ten rebel pod ním… Proč měl najednou pocit, že ho už někde spatřil? Pohlédl na císaře, kterého by snad neprobudila ani rána z děla – tak tvrdý spánek doposud neviděl! Pousmál se však a trochu svůj stisk povolil.

Sotva si Takano uvědomil, že není tak moc poután k zemi tělem cizince, rychle ho srazil k zemi, nestarajíc se o svou katanu, a vyskočil rychle z okna ven, sjíždějíc po střeše dolů na zem, tiše syčíc nad bolestí v chodidlech. Pokojně však vstal a otočil se. V okně stál Rufus, již odhalený, sledujíc toho opovážlivce, který se ho pokusil vyzvat na souboj – a on obstál v ochraně císaře. Držel katanu v ruce a prohlédl si ji. Tak překrásná a jedinečná – stejně jako on.

Věnoval poslední pohled Takanovi, který utíkal spolu s ostatními pryč z císařova paláce, zatímco mu jeden z nich nejspíš nadával, nestarajíc se už, zda jsou hlasití či nikoliv.

Ten někdo byl pochopitelně Kazuma, skřípajíc zuby a vyhrožujíc Takanovi soudem za to, že neuspěl.

Takanovi zněly po celou tu dobu, kdy mu Kazuma nadával, v hlavě jen dvě jediné otázky: ‚Co ten tam dělal? A proč to musel být ze všech cizinců zrovna on?‘

S touhle myšlenkou přeběhli přes ohořelé a pokácené lesy, blížíc se k jejich hlavnímu táboru, zatímco měl Takano v mysli plno otázek, na které neznal odpověď. Na které bude muset ještě dlouho čekat, než se mu vůbec zodpoví.

----

Takano pomalu rozespale otevřel oči, vrčíc nad menší bolestí, kterou cítil zezadu na krku. Hned na to se zarazil, když pohlédl na druhou ruku, kterou zvednout nemohl, aby si prohrábl vlasy a přemístil je na druhou stranu obličeje.

Až potom se zarazil.

Pozoroval Rufuse, který držel jeho ruku v těch svých, zatímco se opíral hlavou o jeho postel a tiše spal. Tak nevinný a přitom nebezpečný zároveň…

Takano se přiblížil k plavovlasému muži a chvíli odolával, než se odvážil učinit možná riskantní chybu, možná osvobozující čin. Políbil Rufuse do vlasů a přivoněl si k nim. Tak jedinečný, tak zvláštní.

Brita to kupodivu neprobudilo. Takano se natáhl rukou k papíru a zarazilo ho, když stisk na druhé jeho ruce nepovolil, nýbrž o to víc zesílil.

Musel se pousmát – kupodivu mu ta náklonnost ze strany Rufuse ani trochu nevadila a skoro… jakoby si ji užíval.

Konečně byl schopný dostat blok s papíry a propisku, ale musel se trochu přesunout, nohou si podávajíc předměty, jinak by na ně rozhodně nedosáhl.

Zapsal si vše. K jeho překvapení… pamatoval si tentokrát celý sen. Pousmál se nad jednotlivými poznámkami, které si na papír zapsal. Zaváhal, než se znovu podíval na muže vedle sebe.

Prohlédl si všechny poznámky.

Úkol: zabít císaře.

Zastaven jeho stráží – jeden muž – plavovlasý Brit – Rufus Tanabe.

Znovu pohlédl na muže u své postele, který držel jeho ruku. Opřel se o polštáře a chvíli jen tak tiše sledoval spícího kouhaie. Propiskou nepřítomně přejížděl po papíře sem a tam.

„Ne, prosím,“ zašeptal plavovlasý muž ze spánku najednou a obličej měl zničehonic smutný, skoro až v agónii. Jeho další slova však přinutila Takana pustit propisku dolů. „Nesmíš odejít… Takano.“