„Řekni, Takano-kun – co všechno o mně zatím víš?“

„Snad jenom to, že nemáš talent na buzení polibkem,“ zažertoval Takano. Rufus se pousmál a políbil ho na čelo.

„Vadilo by ti snad, kdybys mě zaučil?“ zeptal se tiše v blízkosti Takanova ucha. Takano polkl nasucho. Myšlenka, že osoba, která je nyní u něho tak blízko, ho dneska přiváděla k šílenství, ho však přesvědčila, že pokud není teď vhodná chvíle, tak už nikdy nebude. I tak se poněkud bál odpovědi – tohle se nesluší v jeho zemi, je to snad přirozené v té Rufusově? Neznal tamní mravy…

Rufus si všiml, že tmavovlasý muž pod ním zaváhal, a tak rozhodl za něj. Jemně ho políbil na rty, jenom letmo, jakoby je chtěl okusit, než polibek prohloubil. Takano váhal jenom chvíli, než začal polibek vášnivě opětovat. Cítil ruku ve vlasech, která mu je zlehka prohrábla a stiskla, laskajíc se s nimi, jako kotě s klubkem nití.

Chvíli jejich rty zůstaly spojeny v jeden vášnivý polibek, než se od sebe pomalu odtáhly. Takano opět spatřil ten pohled jako předtím – plný vášně, chtíče, zároveň však žárlivosti a zoufalství. Co se mladému Britovi prohánělo hlavou?

Pohladil ho na temeni hlavy, než ho přinutil se sklonit pro další hluboký polibek. A Rufus neprotestoval, nýbrž ho jen milerád přijal. Vzrušující polibky nebyly však to jediné, co oba chtěli – cítili, že ten druhý se dožaduje pozornosti i na jiných místech a za chvíli jim polibky nebudou stačit.

Zatímco ho jednou rukou držel blízko sebe, aby nepřerušili polibek, druhá Rufusova ruka váhavě klesla níž, aby našla i druhou Takanovu. Propletl jejich prsty dohromady a přitiskl mladého muže pod sebou ještě víc k sobě. Krátce po přerušení polibku ucítil Takano horký dech na svém krku a jemně se otřásl vzrušením. Rufus tiše sledoval reakce muže pod sebou, než ho letmo políbil na krk, rameno, poodkryl jeho skrytou paži, aby ji také políbil, ale dál se neodvážil. Bylo mu jasné, že v tomhle stavu by mu Takano odkýval nejspíš všechno – ale nechtěl toho zneužít. Přiměl Takana ho na chvíli ještě vnímat, než se k němu přiblížil a tiše se ho zeptal:

„Mohu…?“

Tak prosté slovo, přesto skrývající v sobě tolik možných slastí i strastí zároveň. Ujistil však Takana, že mu nic neudělá, jen mu pomůže (jako on potom jistě na oplátku pomůže jemu). Nechtěl ho do ničeho nutit, aby ho neztratil. Ne teď, když ho znovu našel. Takano, dokud ještě jeho mozek trochu vnímal, než se zahalil úplně do vlny rozkoše a vzrušení, dal pokyn hlavě, aby přikývla, a přivřel oči.

Rufus se pousmál.

„Budu něžný,“ zašeptal milým hlasem svůj slib, zatímco prohrábl Takanovy vlasy. Krátce na to jeho ruka zmizela a Takano cítil skoro až nesmělé doteky na jeho, pořád horké kůži, která byla najednou citlivá na jakýkoliv dotek. Byl rád za tu trochu světla, které vycházelo z chodby. Kdyby ne, styděl by se za své rudé tváře a obličej, který pomalu naplňovalo čisté vzrušení. Na druhou stranu mohl pozorovat veškeré Rufusovy pohyby. Rychle bijící srdce a splašený dech však zastavit svévolně nemohl. Na krátkou chvíli však netušil, zda ten zrychlený dech je jeho, nebo tak vzrušeně Rufus dýchá.

Mírně přitiskl nohy k sobě. Rufus si toho všiml, ale i přesto pokračoval, líbal nyní Takanovo tělo, snažíc se ho pomalu přemluvit, aby ani jednoho z nich dále už netrápil. A povedlo se mu to. Takano pomalu vydechl a zavřel oči.

Rufus poodkryl Takanův klín a počal hladit jeho ztvrdlý úd. Takano se po jeho horkém dotyku kousl do rtu, aby nevydal ani hlásku.

„Je to příjemné?“ zašeptal Rufus, než políbil jeho lehce vystupující pánevní kost. Odpovědí mu byl jen tichý vzdych. Bral to jako pozitivní ohlas a pokračoval, v trochu rychlejším tempu. Nechtěl nic uspěchat. Pohlédl na mladého muže, který roztouženě vzdychal, a pousmál se. Sám byl na pokraji šílenství. Sehnul se k němu a vzal Takanův úd do úst.

Takano jenom na krátkou chvíli ztuhl, než se kousl do ruky, aby hlasitě nezavzdychal. Teplo kolem jeho údu bylo příjemné a náhlé. Rufus však nezůstal stát, aby si na něj Takano zvykl, nýbrž začal jeho úd sát o to náruživěji, toužíc slyšet jeho roztoužený hlas, jako před malou chvílí. A brzy se mu to vyplnilo. Takano stiskl prostěradlo mezi prsty a roztouženě vydechl. Chvílemi ho Rufus jen tak škádlil, jindy mu věnoval obezřetnou pozornost a jindy si s ním trochu hrál, když letmo lízal jeho špičku.

Tentokrát mu to však Takano neměl za zlé, nýbrž se ještě víc uvolnil a roztáhl trochu nohy. Rufus ho přitáhl blíž k sobě, hladíc jeho boky. Níž jeho ruce nesahaly. Takano stiskl mezi prsty polštář za hlavou, div ho neroztrhal, něco brblajíc.

„Poč-…kej..“ snažil se ho Takano varovat mezi roztouženými vzdechy. „Nebo… Nebo…!“

Nestihl to však říct, přestože v mysli měl jasno, co chce říct, a kousl se do rtu, když se Rufus vzdálil, a potřísnil tak svou hruď a břicho. Zadýchaně pustil polštář a jen tak malátně ležel na posteli, odfukujíc. V hlavě měl úplně prázdno, ale bylo to příjemné prázdno. Pomalu zavřel oči.

Rufus využil vypůjčený ručník a utřel ho. Váhavě se však podíval na svůj velký problém mezi nohami. Bylo mu trapné se Takana zeptat… ale právo na to snad měl, ne?

„Takano-san?“ oslovil ho tiše. Takano pomalu, rozespale otevřel oči, ale pousmál se. Zakryl si obličej, brblajíc, že nyní ho jistě vidí, jako chlípníka. Rufus však zakroutil hlavou do stran. „Kdepak, Takano-san… Líbí se mi Tvá upřímnost,“ uculil se trochu. „Ale potřeboval bych, abys ještě neusínal,“ pohladil ho po tváři.

Takano rozespale otevřel oči.

Ušklíbl se.

„Neříkej mi, že máš stejný problém?“ zeptal se tiše. Rufus, zakrývajíc svůj vystouplý klín ručníkem, zrudl až po uši, dívajíc se stranou.

„A-… A co když jo?“ zeptal se najednou stydlivě. Takano si zakryl ústa, aby se nerozesmál. Rufus jenom nepříjemně zavrčel. „P-Pomůžeš mi, nebo ne?“ zeptal se trochu prudce. Takano se po chvíli uklidnil, usmívajíc se široce.

„Mám snad na vybranou?“ zeptal se pobaveně a vstal, nutíc Rufuse, aby se usadil na jeho předešlé jméno. „Nemysli si však, že je to nějaká speciální péče. Je to výjimečná situace – pára mi musela stoupnout do mozku, jinak bych tě už jistě dávno zkopal z postele,“ řekl upřímně, odkrývajíc Rufusův ztopořený úd.

‚To je mi jasné…‘ pomyslel si Rufus stydlivě, než se zaraženě podíval na Takana, kterému snad nedělala problém jeho velikost. Zavřel líbezně oči, když ucítil na varlatech Takanovu ruku. Trochu zasyčel a upozornil ho, aby nepoužíval zuby. Takano se ušklíbl a přejel po tenké kůži na žaludu zuby. Slyšíc Rufusovo vrčení, sjel zoubky níž, provokujíc ho dál.

‚To máš za to, že za mnou věčně utíkáš,‘ pomyslel si Takano škodolibě, než zavřel oči, rty obepnul Rufusův úd a jazykem pomalu kroužil kolem dokola. Odměnou mu byl uvolněný Rufusův vzdych. Tentokrát si už dával pozor, aby nepoužil i zuby – přestože je tak moc rád použít chtěl. Čím víc Takano své tempo zrychloval, tím víc pro Rufuse bylo obtížnější držet svůj hlas na uzdě. Stiskl temné vlasy ve svých rukou, odtahujíc Takana dřív, než vyvrcholil, utírajíc vše pohotově do ručníku. Zahanben sám sebou chvíli jen tak tiše seděl zády k Takanovi.

„Štve tě to?“ zeptal se konečně. Takano ho však překvapil, když se opřel o jeho záda těma svýma.

„Ani ne, vlastně jsi mi uvolnil hlavu,“ řekl Takano upřímně. Rufus se nad tím ušklíbl.

„Takže jsem ti v ní uvízl od prvního dne?“

Schytal ránu do hlavy.

„Raději zalez do postele, nebo ti tohle škrtnu z výplaty,“ vyhrožoval Takano.

„Proč nemůžu spát tady?“ zeptal se Rufus smutně, špulíc pusu. „A navíc… jsou teprve dvě odpoledne…“

Takano mu stiskl rty a spokojeně se usmál. „Protože tohle se nikdy nestalo, jestli nechceš mít problémy v práci, co ty na to?“ zeptal se mile, než ho pustil, přitahujíc si peřinu k sobě, zatímco se zahaloval přísně do županu, utahujíc pásek kolem svého pasu. „A být tebou, tak se raději o nic nepokouším. Nikdy nevíš, jak tě mohu udeřit,“ varoval ho Takano s milou tváří, než se uložil opět ke spánku.

Rufus se nad tím jenom tiše pozasmál a vstal z postele.

Než se vzdálil od postele, pozoroval už tvrdě spícího muže. Pořádně ho přikryl peřinou, políbil ho do vlasů a prohrábl mu je.

‚Děkuji…‘ pomyslel si, zamilovaně se usmál a ukradl Takanovi polibek na dobrou noc. Potom se v tichosti vzdálil z ložnice, ulehajíc znaveně na gauč. Takano se za polibkem pousmál a skutečně hned poté tvrdě usnul. To však neznamená…

… že jeho mysl usnula s ním.

----

Takano nebyl jediný, kdo schytal hned několik ran do hlavy za svou tvrdohlavost – ani Hikaru se Kazumovým ranám nevyhnul. Oba tiše klečeli, Takano otráveně pozorujíc Kazumu, jak pění, zatímco se ho Yasuo snaží uklidnit, že první neúspěch nic neznamená. Takano věděl, kde udělal chybu – přišel o svou zbraň a zpanikařil. Měl se i na tento scénář připravit. Věděl, že to nebude lehké, ale s takovou hbitostí nepočítal! Pevně stiskl ruce v pěst, naštvaný sám na sebe.

Hikaru tiše sledoval Kazumu, jak supí a nadává, rozmáchává se pěstmi a buší se do hrudě. Nejistě polkl, chvíli mu trvalo, než konečně odvrátil pohled k zemi.

„Omlouvám se za své hloupé jednání,“ řekl najednou a upoutal Kazumu, který se za ním ohlédl. „Vím, jednal jsem svévolně a ohrozil celý plán. Ale snažil jsem se-…“

„Všichni jsme se snažili, abychom uspěli! Ale neúspěch přišel spolu s tvým sobeckým rozhodnutím,“ zavrčel na něj Kazuma zle. Hikaru opět tiše pohlédl k zemi, skoro neslyšně se omlouvajíc.

Takano se nad tím zamračil.

„Jestli si chceš vybíjet vztek, tak jedině na mě. Hikaru nás hravě dostal dovnitř a odvedl dobrou práci,“ ozval se nevrle. „To já přišel o katanu a nesplnil svůj úkol. Takže tresty házej na mou hlavu a toho kluka nech jít.“

Kazuma nad jeho slovy zavrčel.

‚Hraješ si na hrdinu?‘ pomyslel si vztekle. „Tohle je válka,“ připomněl zle a otočil se k nim. „A každá chyba může znamenat prohru. Když to přehlédnu jednou, budete to opakovat a nepoučíte se z vlastní chyby! Protože však oba patříte mezi nejsilnější, potrestat Vás nemohu – ostatní by vedli řeči.“ Ve skutečnosti však neměl, jak by je potrestal. Hikara by mu bylo líto a Takano mu za vztek nestál – i kdyby ho nechal praštit polenem do těla několikrát, jeho tvrdohlavost by z něj nedostal. Zeptal se Yasua na pomoc. Ten se jen mile pousmál a pravil:

„Co kdyby se přemístili do mého stanu a pomáhali léčit nemocné po dobu dvou východů a západů slunce?“

„Když už – tak minimálně dvaceti,“ ušklíbl se Kazuma, pořád podrážděný ze zbytečně probdělé noci, a povzdychl si. Yasuo se mile pousmál, dostávajíc menší tik do oka.

„Víš o tom, že udělají více škody než užitku? Nejraději bych si je nebral vůbec k sobě,“ zašeptal Yasuo tiše.

„Právě proto, že jsi přišel s tím nápadem, je budeš hlídat dvacet východů a dvacet západů slunce. Skutečně geniální nápad,“ usmál se Kazuma škodolibě. „A já sám na to dohlédnu, to se spolehni. Každé ráno budou vzhůru jako první. Mohu se ti za ně zaručit, příteli.“

„Začínám tě nenávidět,“ pronesl Yasuo upřímně.

A bylo rozhodnuto.

Zatímco se někteří rebelové teprve probouzeli, na blízkém vrcholku kopce se zastavila císařská nosítka. Koumei se spokojeně usmál, když mu odhrnuli závěsy, aby viděl, ovívajíc se svým vějířem, zatímco po obou stranách nosítek měl jednoho strážce – z jedné strany Rufuse, hrdého Brita, který obstál v prvním útoku těch špinavých barbarů, z druhé strany ženu s tmavými, dlouhými, rovnými vlasy, s menším drdolem vzadu ve vlasech, které spojovala spona se znakem rozzuřeného vlka.

Koumei věřil, že právě jeho manželka Asako je nejspolehlivější, co se týče jeho ochrany. Proto ji chtěl mít po svém boku, kdyby se čirou náhodou ten cizinec vedle něj obrátil proti němu a rozhodl se ho zbavit. Ale nebyla to příliš dobrá volba – jeho manželka během cesty několikrát zkolabovala na krvácení nosu, kdykoliv si Rufus poupravil svou výzbroj nebo jen zkontroloval meč. Koumei cizincovi vysvětlil, že jedná o ranní nevolnost, kterou většinou trpí všechny japonské ženy. Tomu cizincovi to bylo stejně jedno a císařovo slovo bylo zákonem.

Když řekl své ženě, aby se pokusila zklidnit zlé duchy a myšlenky uvnitř sebe, snažila se ho poslechnout a na svalnaté tělo cizincovo se už víckrát nepodívala, přestože ji jen jeden jediný pohled sváděl a byla by schopna pro jeden pohled navíc i vykrvácet, kdyby neviděla to brnění, ale obnaženou kůži. Musela však ctít své hrdé císařské jméno a rozhodnutí jejího muže a císaře. Proto stála na druhé straně nosítek svého muže, hrdě se dívajíc s ním na tábor rebelů.

„Pane, kdy hodláte zaútočit?“ zeptal se menší muž, v tmavě modrém oblečení s knírkem. Když se podíval znovu na tábor před nimi, rolnička, která na provázku utahovala jeho velké kimono, líbezně zacinkala. Rufus se za tím zvukem nepříjemně podíval. Neměl rád sladké zvuky, jako byl tento. Pevně stiskl svůj meč, připravený brzy přeseknout provázek a umlčet tak rolničku navěky.

Koumei si všiml Rufusova záměru a pousmál se.

„Prozatím je jenom sledujme,“ řekl a položil před sebe přesýpací hodiny. „Až se písek přesype, sám vydám rozkaz o útoku.“

Spokojeně se usmál, zatímco desetitisíce vojáků za ním na vyprahlé pláni stáli, pochodovali, nebo se cvičili na boj s rebely. A přesto nebyli slyšet – přesto byli dostatečně vzdálení, aby o nich nikdo nevěděl a oni věděli o každém rebelovi. Tak, jak si Koumei přál.

Vzal svou dýmku, nasypal do ní rozdrcené opium a mužík v modrém hábitu mu hbitě dýmku zapálil.

Koumei pomalu vydechl kouř, koukajíc se směrem k písku v hodinách. Pořád měli čas na to, aby se stihli připravit, ale přesto byli rebelové tak hloupí, že je doposud nezpozorovali. Chudáčci…

Netrvalo dlouho a Koumei byl na pokraji blaha ve svém opiovém snu, zatímco poslední zrnka, poslední vteřiny se počítaly rebelské armádě. Když spadlo i poslední zrnko, vydala Asako jménem svého muže rozkaz vojákům. Malý mužík rázně přikývl a spěchal, aby dal znamení vojům nedaleko za nimi. Koumei byl spokojený – už ho netrápili ti otravní rebelové, už byl ve svém spokojeném snu, kde mu byl každý věrný… a nikdo ho nikdy nezradil.

Rufus pokojně sledoval císařovu ženu, která neměla sebemenší problém kázat na místo vlastního muže. Jemu však rozkazovat nebude, to si určil přímo císař osobně. Proto, když mu Asako řekla, aby se přidal k ostatním vojákům, ignoroval ji a zůstal po boku císaře. Plně ignoroval její prohlášení, že s ní bude ve větším bezpečí.

„Nekřič tak, ženo hloupá, ještě je varuješ předčasně,“ řekl Rufus pokojným hlasem, vzal Koumeiovu dýmku a položil ji vedle něj.

Koumei něco zašeptal. S úsměvem tiše mluvil jen tak pro sebe. Rufus se na něj zaraženě podíval. Naklonil se blíž k němu, aby mu alespoň trochu rozuměl.

„Kazumo…“ slyšel šeptat snícího císaře. Jen a jen to jméno. Po chvíli odtáhl a zatáhl závěsy, aby císařova žena neslyšela, jak její muž volá z opiového snu jméno jiného muže. A přitom moc dobře věděl, kdo ten Kazuma byl.

Chladnýma očima se zadíval na tábor rebelů.

Takano se zarazil, když pocítil nepříjemný pohled, a rozhlédl se. Pohlédl na kopec a přimhouřil oči, snaže se viděl, co nejdál, ale nakonec nic nespatřil. Yasuo mu poradil, aby nestál na místě, jinak ho Kazuma jistě nechá rozčtvrtit. Ušklíbl se nad starcovým proroctvím a následoval ho.

Dřív, než vešel do slaměného domku Yasuova, kde leželo několik nemocných lidí, zadíval se znovu na ten kopec. I Rufus se mu díval přímo do očí, aniž by si to jeden z nich uvědomil.

Na jednu stranu udělal Takano dobře, že se díval tím směrem. Uslyšel jakýsi vzdálený hluk a jen trochu odvrátil pohled, aby spatřil zvířený dým. To se mu ani trochu nelíbilo – vítr přece nefoukal. Oznámil Yasuovi, že půjde jen něco zkontrolovat. Dostal se na dřevěnou věž, kde mezitím pospával jakýsi čtyřicetiletý muž. Vůbec se o něj nestaral, nýbrž se mu zastavila krev v žilách. Spal místo toho, aby hlásil, že na ně někdo útočí. Jak tohle může Kazuma tolerovat? A vůbec… jak je císařská vojska našla?! Popadl mužovo kladívko a vší silou udeřil do zvonu na poplach. Většina ustrnula v pohybu ihned, někteří slyšeli až druhé zazvonění a ohlédli se za ním.

„Zavřete brány!“ zakřičel Takano.

Kazuma už se mračil, že zase něco ten hlupák vyvedl, ale když se podíval směrem k uboze postaveným branám, všiml si zvířeného prachu. Bylo mu jasné, že by jen tak z legrace do zvonu nemlátil a zavolal na tři muže u bran, aby je skutečně zavřeli. Chvíli trvalo, než se rozespalí muži vzpamatovali a začali tlačit brány k sobě. A potom je Kazuma spatřil. Koně osedlané císařskými vojsky, hrdě tahajíc císařskou vlajku, která vlála ve větru a hrozila zkázou každému rebelovi, který se jim měl postavit. Zamračil se a vydal další rozkazy. Ženy a děti nechť se skryjí do podzemních skrýší, všichni bojeschopní muži ať se připraví k boji. Bylo mu jasné, že hradby hned rozboří svou silou zotročených koní. I přesto zachoval chladnou hlavu. Zavolal na Yasua, aby nemocné či zraněné ihned dopravil do podzemí, zatímco se on sám rozběhl pro zbraně. Když se brána konečně pevně zavřela, tři muži od ní rychle odběhli, věděli, že dlouho nevydrží, ale na zlomek vteřiny nepřítele jistě zastaví a poraní tak kopyta jeho koní. A i ten zlomek vteřiny jim může být ku pomoci.

Takano skoro instinktivně hmátl po své kataně, nadávajíc sám na sebe, že si ji nechal tak hloupě sebrat. Povšiml si své sestry, která se už chystala zbrojit spolu s ostatními. Seběhl žebřík, div neseskočil z věže rovnou a hnal se za ní, aby jí sebral zbraně. Na hádku rozhodně nebyl čas. Haruka mu dala jasné ultimátum – buď bude bojovat, nebo sama dobrovolně spáchá seppuku. A to Takano připadalo jako dobrý návrh, nechal ji tedy jít, ale sebral jí katanu, za což po ně vztekle hodila botou, aby si sehnal svou vlastní.

Krátce na to, kdy Takano vytasil čistou čepel své zbraně, připravený bojovat, hradby se rozpadly pod vpádem divokých koní, kterým pěna u huby stékala až po krku a oči měli vykoulené, šílené, jakoby měli každou chvíli zemřít pod nátlakem rozkazu, jenž jim byl vydán. Hravě přeskočili zbytky hradeb, zabodávajíc si tak třísky do kopyt nebo je dostávajíc hlouběji do masa. První koně v linii se ihned stavěli na zadní a řehtali v bolestech, shazujíc své jezdce ze sedel.

Takano se rychlým pohledem ujistil, že ženy a děti, které zde pobývaly, se stihly schovat v čas, než se rozběhl spolu s ostatními proti jezdcům, kteří na ně byli připraveni, máchajíc svými katanami vzduchem výstražně dopředu. Takano všechny útočníky zkontroloval. Nikde cizince ani jeho koně neviděl. Bude muset zraňovat jen lidi stejné rasy, jako je on. Nedělalo mu to dobře, ale byla to jeho povinnost, aby přežil.

Když se už chtěl rozmáchnout, zarazil se, když spatřil bílého, posledního koně, který hrdě přeskočil nachystané pasti v podobě třísek z brány, a jeho plavovlasý jezdec si to razil kupředu.

Takano se ušklíbl. ‚Tak přece přišel,‘ pomyslel si spokojeně, potom se zarazil, když spatřil katanu, kterou cizinec držel v ruce. Zamračil se. Opovažuje se zabíjet jeho společníky jeho vlastní katanou? Pohár trpělivosti Takanovi přetekl. Stiskl vypůjčenou katanu, rozbíhajíc se proti bílému koni, s jedinou myšlenkou – srazit z něj jeho jezdce a osvobodit ho tak z jeho otroctví.

Za pomocí katany podrazil koni hbité nohy. Kůň zařehtal a skácel se k zemi, cizinec se skutálel z jeho zad, očividně překvapený, že se o to někdo pokusil. Kůň spěšně vstal a prchal rychle pryč, když si uvědomil, že jeho šlachy nebyly nijak vážně zasaženy. Takano schválně útočil tupou částí meče. Ujistil se však, že cizinec toto štěstí od něj nezíská. Pevně stiskl rukojeť a pozoroval cizince, který se pomalu zvedl, oprašujíc se od prachu. Rufus se spokojeně ušklíbl.

„Nečekal jsem, že se setkáme tak brzy,“ řekl Rufus pobaveně, arogantně a zvedl katanu trochu výš. „Chceš ji zpátky? Pojď si pro ni…“

Takano zůstal chvíli v klidu, nechávajíc cizince, aby po něm zaútočil on jako první. Pozoroval dráhu jeho útoku katany. Překvapilo ho však, když na poslední chvíli zvolil levou stranu k útoku místo pravé. Nestihl v čas zareagovat, náraz byl proto o dost prudší, než si myslel, div nespadl na zem. Náraz na jeho spodní ruku byl o to větší, když se v ní probudil základ bolesti. Aby to ustál, soustředil všechnu bolest jen do oblasti rukou, zatímco si zpevnil zbytek těla.

Nenechal však cizince být ani chvíli šťastného z té prudké rány a zaútočil na něj.

Císařova žena Asako se spokojeně usmála, když to vše tiše sledovala. Její manžel byl pořád v hlubokém opiovém snu.

„Jen sni svůj sen dál, miláčku, já se postarám o tvé vojsko,“ pronesla tiše s úsměvem.

Císařští vojáci měli od ní jasný rozkaz: ‚Nezabíjejte je, ale vypalte celý tábor do základů. Pokud někoho zabijete, nic se neděje, ale Vaše hlavní činnost zní vypálení rebelského tábora do základů!‘ Moudře zvolila tento rozkaz namísto svého manžela, který by nechal své muže je klidně pozabíjet. A to Asako nemohla dopustit. Kdyby je pozabíjel ihned, nemohla by mít nějakou tu malou zábavu pro sebe.

A vojáci její rozkaz skutečně uposlechli do detailů. Nezabíjeli, přestože jim to dělalo někdy problém. Kazuma si rychle uvědomil, že jim tento rozkaz nemohl vydat falešný císař, ale jeho císařská manželka. Pohltil ho hněv a omráčil vojáka před sebou. Zavelel ostatním, aby se vzdálili. Sledoval několik císařských vojáků, jak rozdělávají oheň. Vše zde bylo ze dřeva. Pokud se odsud nedostanou ihned, uvězní je v ohnivém kruhu z jejich vlastních hradeb. Proto se rozhodl, že rozumnější bude, když se vzdálí. Lidé v podzemí budou v bezpečí. Když jim nikdo neohlásí, že je vše v pořádku, zůstanou tam. A po delší době se vypraví podzemní chodbou pryč k druhému východu, daleko od tábora. Kazuma nebyl hlupák. Sice jim to dalo zabrat, ale on moc dobře věděl, proč chtěl podzemní tunel. Teď bylo zapotřebí ochránit, co se dalo, a volal na rebely, aby všeho zanechali a vzdálili se. Nebyla to prohra – bylo to jen moudré rozhodnutí. Takhle zbytečně pro pobavení císaře a jeho manželky neupadnou do zajetí jeho lidi.

Takano slyšel rozkaz, ale nemohl toho cizince nechat držet svou vlastní katanu. Byl na ni hrdý. A nedovolil mu, aby ji ušpinil svýma rukama!

Podíval se jen letmo na lidi, kteří se rychle dávali na útěk dle rozkazu Kazumy. Ale on zůstal na místě – byl odhodlaný se nevzdat do poslední chvíle. Potom se teprve vzdálí… až bude mít svou katanu zpět!

„Moc se na lidi kolem sebe nespoléhej… mohl bys toho posléze litovat,“ pronesl Rufus Tanabe tiše, spokojeně a ušklíbl se, když zaútočil proti nepřipravenému Japoncovi. Takano se však útoku vyhnul a rukojetí vší silou udeřil Rufusovo zápěstí. Zbavil ho tak rovnováhy i své katany. Už se chtěl otočit a následovat ostatní, ale zastavil ho stisk na jeho kotníku. Uvědomil si svou chybu, než spadl tváří k zemi.

Když se za sebe spěšně ohlédl, viděl Rufuse, který v ruce držel dýku, připravený ho sprovodit ze světa.

„Hra skončila…“ zašeptal Rufus poklidným hlasem, zatímco jeho oči nenesly ani známky soucitu, když jeho ruka prudce klesla k zemi.

----

Zpocený Takano prudce otevřel oči, zadýchaně se dívajíc do stropu, zatímco mobil vedle něj vyzváněl. Slova a melodie písně From the Inside od Hollow Point Heroes se pomalu ale jistě zesilovala, zatímco se Takano snažil popadnout dech. Očima kmital po stropě, lehce se klepajíc z toho šoku, zatímco mu srdce zběsile bušilo. Nejdříve popadl zápisník a zapsal si hlavní body, než se konečně podíval na doposud vibrující mobil. Zklidnil svůj dech, než konečně na hovor od Yasua odpověděl.

„Pane Rokushi, chtěl jsem se jen ujistit, že ta schůzka pořád platí?“ zeptal se Yasuo zaujatě.

„Ano, ano, platí,“ přikývl Takano, přestože mu bylo jasné, že ho Yasuo nemohl vidět.

„V tom případě… máte už deset minut zpoždění,“ řekl Yasuo bez obalu.

Takano zamrkal a podíval se na hodiny. Málem vykřikl, rychle se Yasuovi omluvil, slibujíc, že tam bude během chvilky.

Yasuo ho uklidnil, že nemusí tak moc spěchat, ale Takana tím nepřesvědčil. Takano se okamžitě převlékl, rychle napsal zprávu Rufusovi, kterou vyvěsil na ledničku, že se musel setkat se svým psychologem, protože je maniak, ale že se brzy vrátí, tak aby neodcházel z bytu, aby ho nemusel hledat po celé Osace. Schody sbíhal po dvou, někdy po třech, v hlavě si pořád představujíc tu poslední scénu ze svého snu.

Bylo mu jasné, co by se stalo, kdyby ho Yasuo nevyrušil ze snu – zemřel by. A probudil by se tak či onak. Nebo by ho snad stihl ještě někdo zachránit? Vyloučeno. Všichni v tu chvíli už prchali pryč.

Na místo dorazil celý zadýchaný a rozcuchaný, takže ho do restaurace nechtěli ani pustit, ale sotva se Yasuo tiše přichomýtnul do konverzace s dveřníkem, Takano byl vpuštěn dovnitř. Posléze Takanovi vysvětlil, že tomu muži dělal také psychologa a že mu v mnohém pomohl.

‚Takže se dá říct, že všechny tady v té restauraci… zná jako blázny?‘ pomyslel si Takano s tikem v oku. ‚Proto se chtěl setkat zrovna tady?‘

Takano mu mile poděkoval, zatímco Yasuo jen zakroutil hlavou do stran, vedouc ho ke stolu.

„Dáte si čaj nebo snad něco ostřejšího?“ zeptal se Yasuo ihned mile. Opět chtěl navodit milou atmosféru, aby Takanovi ulehčil vzduch v plicích a oni mohli mluvit naprosto normálně a bez zábran. „Dejte si se mnou alespoň saké na přípitek,“ vybídl ho, když Takano chtěl jen silný zelený čaj. Neodmítl, milerád saké přijal.

Usadil se naproti Yasuovi, který popadl hůlky a vzal zelenou řasu z misky před sebou.

„Nic se neděje, sám jsem navrhl tento čas, tak jsem si alespoň objednal večeři,“ zasmál se Yasuo. „Vážně si nic nedáte?“

„Omlouvám se, ale už jsem jedl,“ zalhal Takano, aby ho neurazil. Po chvíli si Yasuo otřel rty, napil se saké a vyzval Takana, aby mu předal své poznámky a spustil, o čem se mu zdálo, než ho před malou chvíli probudil.

„Jak víte, že jsem…?“ začala Takano zmateně, nedoříkávaje větu do konce, když viděl Yasuův milý úsměv.

„Stačilo poslouchat váš hlas – navíc Vaše vlasy nejsou ještě zcela upravené. A na oblečení jsou vidět známky nedbalosti,“ řekl Yasuo a poukázal na Takanův límeček, který si ihned vzorně upravil, povzdychl si a omluvil se mu. „V pořádku, nic se neděje,“ usmál se Yasuo vlídně a pohrával si s řasou mezi hůlkami. Takano vytáhl z kabely svůj poznámkový blok a předal ho Yasuovi. Ten odložil hůlky a prohlédl si jednotlivé zápisy, které Takano napsal na papír a vyzval ho, aby mu něco řekl o tom snu – kde skončil, než ho přerušil jeho telefonát.

Takano nejistě polkl.

Yasuo vzhlédl a zeptal se, zda je v pořádku.

„Skončil… když se mě jedna osoba… pokoušela zabít,“ zašeptal Takano tiše. Yasuo zpozorněl, pomalu zamrkal a podíval se na zápis na papíře – jeden muž, plavovlasý Brit – Rufus Tanabe. Zamračil se nad tím jménem a přejel po něm prsty.

„Jste si jistý u tohohle jména?“ zeptal se Yasuo najednou a Takano zamrkal.

Po chvíli jenom tiše přikývl.

Yasuo se poškrábal na bradě, srovnávajíc si rozházené myšlenky v jedno puzzle. A přitom mu ještě chybělo tolik dílků, až ho to trápilo.

„A…“ začal Takano a Yasuo se na něj zaujatě podíval. „V tom snu… v minulosti… jste byl také Vy.“ Yasuo na to nijak nereagoval a tiše ho pozoroval. „Byl jste na straně rebelů, stejně jako já. Dle všeho jste obstarával funkci zásobovače nebo lékaře… Předtím vám císařské vojsko vypálilo dům, proto jste se přidal k rebelům.“

Yasuo pořád mlčel a chvíli ho pozoroval.

Mile se pousmál a položil blok na stůl.

„Takano-san,“ oslovil ho mile. „Řekněte… Jaká je pravděpodobnost, že to, co mi tady nyní vykládáte, je skutečné? Já a zásobovač nebo lékař na straně rebelů, kteří válčí s císařem? Kdekdo by se Vám vysmál. Ale já ne.“ Jeho úsměv trochu ochabl. „Kdo byl na straně císařově? Ten plavovlasý Brit? Kdo ještě?“

„Proč se ptáte?“ zeptal se Takano zmateně.

„Nebyla po jeho boku i nějaká žena?“

„Žena?“

„Ano.“

„Ne, jestli myslíte… Haruka byla na straně rebelů, jako já, a pak-…“ Takano se zarazil. „Počkat… V tomhle snu tam byla ještě jedna další. Stála v císařově blízkosti.“

„Jeho manželka?“ zeptal se Yasuo a něco si črtal na papír.

„Nejspíš…“ zaváhal Takano s odpovědí. Po chvíli Yasuo zvedl papír a Takano zmateně zamrkal nad podobiznou císařovy manželky, která byla naprosto přesná. A přesto mu připomínala jeho poměrně nemilou kolegyni, která měla poslední dobou problémy s krvácením z nosu a omdléváním. „Jak jste to…?“

„Tohle je manželka císaře Koumeie, známá též jako Asako. Znáte někoho toho jména?“ zeptal se Yasuo poklidným hlasem.

Asako… Takano si až teprve nyní uvědomil, že právě jeho spolupracovnice, která ho nemá moc v oblibě, zatímco je nejspíš bezhlavě zamilovaná do Rufuse… se jmenuje Asako!

Váhavě přikývl.

„Znáte tu ženu důvěrně?“ zeptal se Yasuo a položil papír na stůl.

„Jsme spolupracovníci, ale moc toho spolu nenamluvíme,“ řekl Takano popravdě.

„Co se císaře týče – nejspíš jste jeho tvář ještě nespatřil, že ne?“ zajímal se Yasuo dál, pohlížejíc na nějaké poznámky ve svém druhém bloku.

„Ne, ale proč se-…?“ začal Takano zmateně. Viděl, že Yasuo udělal křížek u jednoho řádku a zamračil se. Vytrhl papír, zmuchlal ho a položil na stůl. Povzdychl si a opřel se o křeslo.

„Měl jsem menší teorii,“ řekl Yasuo nyní upřímně a naslinil si rty. „Ale bohužel… To, co jste mi dnes řekl…“ začal a zakroutil hlavou do strany. Povzdychl si a nepříjemně mlaskl. „Něco mi uniklo. Omlouvám se, myslel jsem si, že vám budu moci nějak pomoci, ale…“ A opět zakroutil hlavou do stran, povzdychávajíc.

„Ah! Nic se neděje,“ pousmál se Takano mile. „Jak už jsem řekl – jsem jen šílenec. Ti psychologové předtím mi taky nijak moc nepomohli.“

„Protože Vám nechtěli pomoct!“ opravil ho Yasuo poněkud prudce a Takano nad jeho slovy zamrkal. Yasuo si znovu povzdychl a podíval se z okna. Po chvíli se pousmál, vstal a Takano s ním. Přešel ke dveřím a díval se pořád ven, zatímco ho Takano tiše následoval.

„Děje se něco, Yasuo-san?“ zeptal se Takano nejistě.

„Řekněte, pane Rokushi… Zdá se to jenom mně, nebo jste se stal terčem stalkingu?“ zeptal se Yasuo pobaveně, dívajíc se za Takana, který na něj zmateně hleděl, než se podíval na místo, kam doposud Yasuo hleděl. Dostal tik do oka, když pozoroval dva naprosto nenápadné stalkery, Rufuse a Haruku, kteří se tak nenápadně skrývali za jedním sloupem.

„Ne, nezdá… ale měli by na sobě ještě zapracovat,“ poznamenal Takano s tikem v oku, zatímco mu prsty na levé ruce nepříjemně cukaly, připravené na pořádnou ránu, kterou brzy udělí alespoň jednomu z nich.