Rufus chvíli mlčel, když stál v jeho těsné blízkosti. Kdo vlastně jsi? Ta otázka se mu přehrávala pořád a pořád dokola. Znal na ni odpověď? Ano, znal. Ale Takano také. Jinak by se ho na to nezeptal, nebo snad ano?

„A pravdu,“ dodal Takano přísně.

Rufus si povzdychl.

„Pokud pravda znamená, že tě ztratím… raději ti budu lhát…“ zašeptal Rufus. „Klidně až do konce našich společných dnů…“

Ztratím…?“ zopakoval Takano jeho slova. Rufus tiše přikývl. „Co tím myslíš?“

Plavovlasý muž nejistě polkl.

Podíval se z okna. Takano dostal menší tik do oka – proč se proboha nevymáčkne ihned…? Je to snad nějaký britský zvyk nebo co? Zatáhl žaluzie, ze vzteku, protože mu bylo jasné, že mu něco skrývá. Ale co? Rufus se na něj znovu podíval, ale ten pohled… byl jiný. Nedal se popsat. Opět ten pohled předtím, jen tentokrát to byl pohled naprosto zlomeného člověka, který prahl po něčem, co bylo před ním, a stejně na to nedosáhl, ani kdyby natáhl ruku, jak nejvíce mohl.

„Nemohu ti zatím říct, co tím myslím. Musíš na to přijít sám,“ zašeptal Rufus s upřímným pohledem do očí. „Dřív nebo později si vzpomeneš i ty.“

Schytal nečekanou ránu taškou do stehen, až se mírně předklonil. Pozoroval zuřícího Takana před sebou. Div mu oči rudě nesvítily, jako nějakému býkovi.

„Mám nejspíš svůj důvod, proč jsem se tě ptal,“ zavrčel na něj Takano nebezpečně. Plavovlasý Brit od něj spěšně odstoupil, šeptajíc, že je děsivý.

Najednou se do ticha místnosti rozezvonil mobil. Rufus pohlédl na svůj zvonící mobil a pokojně poslouchal skoro uspávající melodii. Jen se omluvil, že tohle musí zvednout a vzdálil se, zavřel za sebou dveře a teprve poté odpověděl. Takano se za ním tiše díval a potom pohlédl k zemi.

‚Co všechno ví…?‘ pomyslel si Takano a znovu pohlédl z okna. Stejně tak z okna Kazumova domu se díval i Hikaru, trochu se krčíc, klepajíc se. Až když kýchl, upoutal Kazumovu pozornost, který se doposud snažil zprovoznit již dávno zničené brzdy.

„Nechtěl by ses jen tak náhodou převléct?“ nahodil Kazuma, když přejel rukou po řetězu, aby ho nahodil zpátky. Nadhodil, že mu něco půjčí. Hikaru se podíval stranou, špulíc pusu, jako děcko, že nepotřebuje půjčovat velké věci od něj.

Kazuma se ušklíbl.

„Pak si nestěžuj, že jsi nemocný,“ řekl Kazuma škodolibým hlasem. Mladík se nejspíš dvakrát zamyslel, než potom zašeptal, že by se mu nějaké to suché triko hodilo. „Nejen triko,“ zasmál se Kazuma a vstal, utřel si špinavé ruce do hadru. Na Hikarova slova, že by se měl také převléct, nereagoval. Donesl mu pár svých starých věcí, než se znovu usadil před kolo, odhodil konečně mokré sako. Hikaru neodolal pohledu na košili, která se mu jemně lepila na vypracované tělo. Sklouzl očima po vystouplých bradavkách, k břišním svalům a potom prudce zavřel oči, otáčejíc se k němu zády, jinak by se podíval i níž.

Kazuma vzhlédl od špinavého řetězu kola a otočil se, aby pozoroval nahá záda Hikara. Snad byl zklamaný, že byl k němu otočený zády. Znal však meze slušnosti a pohlédl před sebe, když si Hikaru stáhl kalhoty. A přesto ucítil těsnost v oblasti rozkroku. Aby svou chlípnou mysl zabavil, plně se věnoval kolu před sebou.

„Hoď ty věci na sušák,“ řekl jenom.

Hikaru se váhavě podíval na triko, které mu spadalo až do půlky stehen, až zrudl. Nemůže za to, že je tak malý! Navíc není taková korba jako Kazuma!! Když kolem něj procházel, neodolal a podíval se na jeho tělo z jiného úhlu. Sotva si Kazuma všiml jeho stínu, věnoval mu tichý pohled. Hikaru však ihned vystartoval pryč, jakoby za ním uhodil blesk. Kazuma si musel zakrýt ústa, aby se nerozesmál. Protože mu mokrá košile začínala trochu vadit, vyměnil ji za pohodlnější triko. Když se Hikaru vrátil, byl trochu zklamaný, ale měl alespoň od Kazumy úkol – odnést jeho košili na sušák!

Jen ta cesta tam… Ujistil se, že přivřel dveře pořádně. Rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Jistě Vás napadá, co s ní mohl provádět. Lísal se k ní, jako kočka, čichal k ní, jako pes, snad aby se ujistil, že ta vůně je skutečně z toho božského těla, které předtím viděl jenom letmo! Když si uvědomil, co za hříšné myšlenky se mu proběhly hlavou, co všechno s tou košilí udělal, ušklíbl se a přitiskl ji o to víc k sobě.

Kazuma se musel trochu uculit, když viděl, že se Hikaru vrátil zpátky, triko v oblasti hrudi mokré a mladíkovy ruce, které se tak moc snažily zakrýt stan v rozkroku.

‚Jak roztomilé…‘ pomyslel si Kazuma a poté se opět věnoval kolu. Ne, že by nechtěl, aby s ním mladík strávil večer – byl sympatický, veselý, plný energie, a jak dával najevo svou úzkost, stud nebo nepřímou žárlivost!

Ani nevnímal hodiny, a když se po dlouhé době ohlédl za sebe, aby Hikarovi nabídl, že smí u něj přespat, všiml si již spícího mladíka na gauči. Zakroutil nad ním hlavou. Aby nenastydl, přehodil přes něj deku a sám se vzdálil do postele. Neměl však klidné spaní. Popravdě řečeno – ani pořádně oka nemohl zamhouřit.

A po celou noc byly jeho ruce rozhodně dostatečně zaměstnané, stejné tak jeho mysl… A nejen mysl.

„Promluvím si s Tebou zítra ráno, měl bys jít už domů,“ řekl Rufus podrážděným hlasem a zavěsil, přestože volající ještě něco panovačně mluvil. Povzdychl si. Pohlédl na hodiny. Jak dlouho mohl proboha mluvit s volajícím? Aha, tři hodiny. Takže Takano už jistě vypěnil, nebo už stihl sebrat pánvičku, aby jeho rány byly o to větší.

Vzpomínka na ránu od Haruky mu přivodila na tváři úsměv.

‚Na svého bratra nemáš,‘ pomyslel si vesele.

Když se vrátil do místnosti, na tváři se mu objevil velký úsměv. Takano mezitím čekání pochopitelně vzdal, usadil se na gauč, sledoval svou doramu, ale nakonec odpadl a usnul. Rufus mu pod hlavu dal polštář a z ložnice mu donesl peřinu. Přestože chtěl… nedovolil si ho tam zanést osobně. Ale něčemu přeci jenom neodolal – políbil ho na dobrou noc a popřál mu sladké sny. Jeho úsměv se však trochu vytratil.

‚Protože alespoň v nich… jsem možná pořád s Tebou,‘ pomyslel si a prohrábl mu vlasy. Vtiskl mu ještě polibek na čelo, než vypnul televizi a vzdálil se z místnosti.

Naposledy se podíval na spícího Takana, než opustil obývací pokoj. Ulehl na méně pohodlný futon, avšak s čistou myslí a s úsměvem. A přestože se jemu spalo krásně, Takano se nepříjemně zavrtěl, když upadl do tak hlubokého spánku, aby mu jeho mysl ukázala další kousek oné prapodivné minulosti.

----

Takano se ohlédl za sebe, když spadl na zem, a se strachem v očích pozoroval toho plavovlasého ďábla, který se ho chystal během pár vteřin sprovodit ze světa.

„Hra skončila…“ zašeptal Rufus poklidným hlasem, zatímco jeho oči nenesly ani známky soucitu, když jeho ruka prudce klesla k zemi. Takano mohl jen pevně zavřít oči a očekávat smrt.

Zarazilo ho však, když slyšel, jak čepel klouže po čepeli, a otevřel jedno oko, aby spatřil katanu, kterou by poznal kdekoliv. Podíval se stranou, aby spatřil Kazumu, který rychle vytáhl druhou katanu a přiměl Brita, aby se vzdálil od jeho spolubojovníka. Pomohl Takanovi rychle na nohy a utíkal s ním pryč. Rufus je pokojně sledoval a pohlédl na svou dýku, jejíž čepel pořád nesla uříznuté zbytky po čepeli toho rebela. Nevnímal oheň, který se prudce rozestoupil kolem dokola. Jen se pokojně ohlédl za sebe a chladnýma, nezaujatýma očima pozoroval ničivé plameny, které spalovaly rudou vlajku rebelů na stožáru. Pousmál se.

Bylo mu jasné, že to není jejich poslední setkání.

Odchytil pobíhajícího zmateného koně a s jeho pomocí přeskočil ničivé plameny. Dal se na ústup, jako to udělali všichni zbylí císařovi vojáci. Císařovna Asako byla nanejvýš spokojena, když tu poslední scénu sledovala.

‚Možná nakonec nebude až tak neužitečný, jak se zdál,‘ pomyslela si spokojeně. Když se však Rufus vrátil na své místo a vyhrnul dlouhé rukávy, Asako měla dokonalý pohled zblízka na jeho tělo. A krátce na to omdlela, zatímco se jí hlava točila a z nosu jí tekla krev. Rufus nad ní jen protočil očima.

Pokud je to ranní nevolnost, měla by už přece přestat, když už je skoro poledne, správně? Podíval se dolů na hořící tábor a očima sjel až k jedinému otvoru, skrz který všichni rebelové utekli, dokud měli čas. Spatřil ho, jak vbíhá do lesa. Když císařovna vydala rozkaz, aby se všichni vrátili, pousmál se. Ten úsměv Asako zarazil.

„Bojovník je skutečně schopný obětovat cokoliv pro svou zbraň, jak se zdá,“ řekl hrdě a popohnal svého koně, aby se otočil a cválal na něm pryč. Asako se za ním zaraženě dívala. Nechápala jeho slova.

Koumei se teprve až cestou do paláce probudil, zamračil se a mračil se po celou cestu až do své komnaty. Rufus jeho manželce potom jen oznámil, že Koumeiovi není dobře a nepřeje si být rušen. Císař, který prožíval abstinenční účinky opia, přestože na ně bylo tělo již zvyklé, byl nyní v nehorázných bolestech.

A jen Koumei věděl, co za extázi prožíval ve svém snu.

Císařský palác byl od předešlého útoku rebelů mnohem víc v pozoru. Ale bylo to zbytečné – rebelové měli na práci momentálně důležitější věci, než se zabývat falešným císařem. Protože jeden z jejich táborů vyhořel, muselo se několik desítek, ne-li sta lidí umístit do lesů. Jenže – pohybujte se v tak velikém množství po lese bez povšimnutí či hluku.

Ženy a děti, zranění a starší, všichni se bezpečně dostali na konec tunelu a v lese se setkali s ostatními. Ženy si stěžovaly a tiše nadávaly na císaře, ale také i na Kazumu, který měl v čas prohlédnout útok a zareagovat rychleji. Kazuma jejich stížnosti a urážky buďto vyslechl nebo přehlížel. Nebylo nic mezi tím. A aby toho nebylo málo – počasí jim už tím tuplem nepřálo. Nejenže přišli o tábor, ale začalo jim také prudce pršet. Neměli zásoby. Těhotné ženy ve stresu budou rodit o to dříve. Musel se rozhodnout, jak pomoci a uklidnit všechny.

Netušil ani proč byl nakonec tak rád, když se slova ujal Yasuo.

Všechny uklidnil a přiměl je, aby ho vnímali a přestali nadávat. Navrhl, aby se rozdělili do tří skupin. Byli v lese, který stál v blízkosti tří vesnic. Bylo pochopitelné, co Yasuo zamýšlel; když se rozdělí a na chvíli splynou s obyvateli, císař nebude moci útočit, protože by tak zranil nevinné. Nemůže přece riskovat, že by si znepřátelil více lidí, pravda?

Yasuo nakonec rozumně rozdělil lidi – do tří skupin dal minimálně čtyři silné lidi z oněch šestadvaceti, kteří se předešlou noc dostali k císaři tak blízko. Yasuo se rozloučil s Kazumou, popřál mu hodně štěstí a vydal se za skupinou, kterou vedla Haruka a ječela za Yasuem, že je neskutečně pomalý, hrozíc mu pěstí, jestli k ní ihned nenakluše. A Yasuo, který moc dobře znal její sílu, hnal se rychle k jejímu boku.

Takano sice moc nesouhlasil s rozdělením Yasua, ale nakonec se tomu podřídil. A tak se vydal spolu s Hikarem, Kazumem a mnoha dalšími lidmi vstříc jiné vesnici, přemýšleje přitom nad osudem svým, své sestry… ale také nad osudem toho cizince. Pevně stiskl svou katanu a pohlédl cestou do země. Na krátkou chvíli se mu zdálo, že zaváhal. Proč ho nezabil ihned? Kdyby si odpustil tu větu, byl by už mrtvý. A proč se Kazuma vrátil, aby ho zachránil? Vzhlédl k muži před sebou, který hrdě kráčel vpřed, zatímco mu po boku skoro štěstím bez sebe poskakoval Hikaru.

‚Zachránil mě snad proto, abych mu byl dlužný?‘ pomyslel si Takano.

Udeřil blesk. Prudký vítr kdesi v dálce vyvrátil další strom, který jistě císař zužitkuje a věnuje těm podlým cizincům. V zemi bude brzy bída a hlad, ale to císaři snad nevadilo – dokud bude mít co do huby, nestará se o poddané pořádně. A protože je válka, jsou také vyšší daně.

Když se Takano dostal, zahalený do pláště, jako všichni ostatní, do vesnice, pozorně se rozhlížel. Nikoliv po hospodě, jako všichni ostatní, ale po nepříteli. Zdálo se mu nemožné, aby je císař nechal tak snadno utéct a nesnažit se je chytit. Museli je přece vidět, kam všichni utíkají.

Nakonec všichni tiše vešli do jedné, velké hospody, Kazuma zaplatil hotově za pokoje a hostinský ověřil pravost jeho peněz. Skousl drobné mince a zamručel.

„Kolik, že bude těch pokojů?“ zeptal se konečně, aby se ujistil.

„Jedenáct, minimálně pětilůžkových,“ řekl Kazuma svůj požadavek, pořád s kapucí na hlavě.

„To bude problém, už tady mám pár zamluvených a-,“ začal hostinský, ale sotva mu Kazuma podsunul jakousi láhev, jeho tvář se rozjasnila, poklonil se mu a řekl: „Jak si přejete, pane.“

Když šli nahoru, zeptal se Hikaru zvědavě, co mu to podstrčil.

„Hostinského uplatíš jedině pomocí saké, ať raději zpívá těm dole, než aby nám zpíval do uší, že nemá pokoje,“ řekl Kazuma a hodil Takanovi jeden z pěti klíčů. Záhadným způsobem se všichni nějak rozdělili bez hluku a zmizeli v pěti přidělených pokojích.

Takano tu noc nemohl spát, tupě zíral do dřevěného stropu nad hlavou, zatímco nedaleko od něj praskalo dřevo z krbu, a tiše rozjímal. Po chvíli se posadil a pozoroval spící osoby, kterým nikterak nevadila jejich dnešní prohra. Sáhl po své kataně a ve svitu měsíce si ji prohlédl. Jemně přejel po čepeli a snad se tak tiše omlouval své zbrani, že ji nechal čekat.

Slyšel dole nějaký hluk a potom hrobové ticho.

Zamračil se, vstal z futonu a pronikl z pokoje tak, aby nikoho nevzbudil. Po špičkách se dostal po schodech dolů a pozoroval slabé světlo svíčky.

„Kdo všechno si u Vás dnes večer zarezervoval pokoje?“ slyšel přísný hlas a ohnul se, aby konečně spatřil malého mužíka s bradkou a v tmavě modrém hábitu. Ihned si vzpomněl, kdo to byl, když zaslechl jemný zvuk rolničky, sotva se muž otočil, aby sdělil vojákům za ním, aby prohledali všechny pokoje.

„Ale pane – takhle mi vzbudíte zákazníky!“ ozval se hostinský přísně. Hned však o krok ustoupil, když viděl, že na něj muž míří jakousi malou pistolkou.

„Mám rozkaz císaře,“ řekl mu mužík hrdě a schoval zbraň opět do dlouhého rukávu. „Prohledejte to tady!“ otočil se potom na stráže.

Hospodský mlčel, ale temnýma očima noční šelmy se podíval směrem k Takanovi, skoro jakoby ho varoval, aby se vzdálil a probudil ostatní, jinak je jistě zabijí a jeho popraví za velezradu. Takano sledoval jeho temné oči a rychle se vzdálil zpátky po schodech nahoru, tak tiše, jak to jen dovedl.

Zaklepal na první pokoj, kde viděl někoho z nich zapadnout. Otevřel mu rozespalý muž. Takano mu ihned sdělil, co se stalo. Okamžitě se probudil a všechny v pokoji vzbudil a šel vzbudit vedlejší pokoj. Takano zaklepal na další pokoj a přišel mu otevřít rozespalý Hikaru. Když mu sdělil tiše, co se dole děje, zůstal na něj mladík vyjeveně koukat. Chvíli na to zpoza něj vykoukl mračící se Kazuma.

„Kolik jich je?“ zeptal se jenom.

„Přibližně tucet,“ řekl Takano.

Kazuma přikývl a stáhl Hikara zpátky dovnitř, zavíraje za sebou dveře. Potom byl slyšet Kazumův šepot, když budil ostatní lidi. Ani ne do dvou dalších minut bylo všech pět pokojů plných rebelů vzhůru. Ujišťovali se, že nic zde nenechají a tiše se vykrádali z pokojů skrz okna ven. Kazuma a Takano zůstali jako poslední nahoře, jistíc ostatní, že se dostanou pryč dřív, než sem dojde císařská stráž.

„Je nemožné, aby nás tak rychle vyčmuchali,“ poznamenal Kazuma.

„Souhlasím. Možná, že šli kolem a jsou opilí, nudí se, a tak šmejdí,“ řekl Takano.

„Bez toho vtipkování, jde i o tvou hlavu.“

„Hlavu mám kupodivu pořád na krku a drží mi, díky za optání.“

Kazuma měl sto chutí otestovat Takanův krk svou katanou, ale odolal tomu pokušení. Když i poslední starší žena slezla po střeše opatrně dolů a doběhla v čas za roh nebo splynula s davem, vydal se i Kazuma ven. Takano šel ihned za ním, ale rychle se skryl zpátky za oknem, sotva si spatřil bílého koně, který přicválal na místo, kde ještě před pár vteřinami byl Kazuma a rozhlížel se, kde se rychle schovat. Takano si ihned všiml plavovlasých vlasů jezdce. Pohltil ho vztek. Pevně stiskl svou katanu. Stálo ho to veškeré úsilí, aby zůstal v klidu. A tiše poděkoval ve svém duchu, když se muž na koni rozjel kupředu a vzdálil se mu z dohledu.

Slezl po střeše pomalu dolů a seskočil tak tiše, jak jen to šlo.

Nakoukl do oken, aby spatřil stráže, jak se ženou nahoru po schodech jenom proto, aby našly pět prázdných pokojů a upravené postele. Rebelové zde nikdy nebyli. Hospodský se podíval směrem k Takanovi váhavým pohledem a potom zase na mužíka před sebou. Takano pohoršeně sledoval, když se stráž vrátila a něco mužíkovi řekla. Ten namířil na hospodského pistolkou a střelil ho do ramene.

Takano pevně stiskl svou katanu, připravený vtrhnout dovnitř, ale někdo ho chytil za pusu a rychle odtáhl pryč, přestože se mu vzpíral. Osoba ho stáhla za roh a krátce na to bylo slyšet několik hlasů, především jeden rozčílený. To se vztekal malý mužík, že dostali špatnou adresu. Rozkázal jménem císaře hospodu vypálit.

Takano po tom prohlášení mírně ztuhl. Zešílel snad? Nemá takovou pravomoc! Uvnitř jsou navíc nevinní lidi, kteří s touto válkou nemají nic společného! Znovu se vzepřel a chtěl se dostat k mužíkovi, aby ho zastavil, ale osoba ho přitiskla na zeď, zakrývaje mu víc ústa, tisknouc se na něj tělem, aby mu zabránila se hýbat.

Po chvíli se Takano zklidnil a uvědomil si, kdo ho drží. Byl to muž. Ne že by o tom předtím pochyboval, když měl takovou sílu, aby ho udržel na místě, ale když se na něj přitiskl, aby ho udržel na místě a v klidu, měl to potvrzené. Nejistě polkl. Kdo to je? Neviděl mu do tváře. Proč ho nechce pustit? Copak je to zrádce? Je na císařově straně? Nechá raději zabít vlastní lidi, než aby jim pomohl?

„Uklidni se,“ zašeptal tichý hlas a Takano cítil, že mu ztuhlo pár svalstev. Ten hlas… Nejistě polkl. Musel být jen chvilkově mimo, ale i ta krátká chvilka způsobila… že padl do rukou jeho úhlavního nepřítele – toho slizkého cizince! Co ten tady dělá? Jak to, že nehlídá císaře? A proč… Proč se na něj tak lepí?! Cítil, jak se jeho ruka nebezpečně přiblížila k jeho krku. Polkl nasucho. Chtěl s ním snad skoncovat?

Překvapilo ho, když se ruka zastavila a jemně mu přejela po ohryzku.

„Výborně,“ zašeptal Rufus tiše a pozoroval muže v kápi před sebou. Poodkryl mu trochu látku z uší jenom, aby zašeptal: „Vidíš, že to jde…“, než mu foukl do ucha. Takano tiše zavzdychal, ale hned se kousl do rtu. Rufus se nad tou reakcí neznámého pousmál.

Takano netušil proč, ale jeho horké dotyky mu nebyly nikterak odpudivé… Ne! Ostatní na něj čekají. Nahmatal mužovu dýku – věděl, kde ji hledat. Vytáhl ji z pouzdra, které měl Rufus na vnitřní straně lýtek, a prudce se s ní rozmáchl. Rufus si však všiml jeho prudkého pohybu dříve a rychle se vzdálil hlavou, chladně pozorujíc toho, kdo se mu opovážil vzepřít se.

Najednou se ušklíbl, když spatřil Takana.

Takano před něj hodil dýku a rychle prchal pryč. Neměl čas se s ním zabývat, natož aby s ním bojoval. Ostatní na něj čekali.

Rufus zvedl ze země dýku a podíval se směrem, kde utíkal mladý rebel. Jazykem jemně přejel po svém spodním rtu.

‚Zajímavé,‘ pomyslel si pobaveně a pohlédl na restauraci. Krátce na to se z ní začaly ozývat výkřiky. A nedlouho poté hořela celá hospoda v plamenech za křiku několika dalších lidí. Když se Takano dostal k ostatním, netušil, proč je najednou tak neklidný. Ohlížel se skoro po každém zašustění nebo skřípnutí. Když se při východu slunce zastavili, aby staří nabrali trochu sil, nejistě si mnul krk.

‚Co to bylo…?‘ pomyslel si zmateně a vzhlédl k rudému slunci. ‚Proč jsem se mu… nebránil…?‘

Takano měl hlavu plnou zmatků. Nechápal, proč se mu nezdálo nepříjemné, když se na něj ten muž tiskl, ale vadilo mu, že mu zakrýval úst. Nevadilo mu, že se ho dotýkal, ale že mu nedovolil se skoro ani pohnout. Opřel se o strom a zavřel oči. Jistě se nyní raduje s ostatními, že ho tak nečestně pokořil.

Ale kdepak. Rufus pokojně jel za malým mužíkem (který seděl na malém, černém poníkovi) a nikomu o tom, co se stalo, nic neřekl. A za nimi hořela celá vesnice. Jen pár zraněných lidí se dostalo dostatečně pryč. Nadávali a proklínali císaře. Proklínali jeho vojsko. Proklínali jeho manželku.

Tu noc, na místo toho, aby upevnili císařovu moc, znepřátelili jeho lidi mnohem více duší, než jich bylo původně.

Bylo proto pro Kazumu i ostatní překvapení, když k nim několik desítek zraněných lidí přišlo s tím, že žádají odplatu na Koumeiovu hlavu.

----

Takano pomalu otevřel oči a zaraženě se díval do zdi. Byly sotva tři hodiny ráno. Posadil se a prohrábl si vlasy. Zpocené oblečení se na něj nepříjemně lepilo. Chvíli jen tak tupě zíral na své třesoucí se ruce. Krátce na to popadl papír a tužku, zapisujíc si vše, co měl ještě v mysli. Když sledoval své poznámky, zesmutněl. Položil papír s tužkou na zem a objal si kolena.

‚Mám dost špatný pocit…‘ pomyslel si smutně a ignoroval mobil, který mu zničehonic začal vibrovat. ‚Že to nedopadne vůbec dobře. Ani pro jednoho z nás, Rufusi…‘


Průměrné hodnocení: 4,90
Počet hodnocení: 31
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.