Takano Rokushi tiše ležel na posteli a hleděl do stropu, mírně zpocený, s tepem prudce zvýšeným díky svému náhlému probuzení z prapodivného snu. Znal ten sen až moc dobře. Vracel se mu pořád, znovu a znovu, jen pokaždé na jiné, však reálné místo. A on nedokázal pochopit proč. Nedokázal si spojit jednotlivé události z toho snu dohromady dřív, než je zase zapomněl. Tiše si povzdychl, zavřel oči a posadil se s hlavou skloněnou. Pohlédl na hodiny.

‚Zatraceně, teprve čtyři hodiny ráno…‘ pomyslel si zklamaně a pohlédl opět před sebe do potemnělého pokoje. Povzdychl si a vstal – nejlepší bude, když začne něco dělat. Stejně už by neměl šanci znovu usnout.

Uvařil si silnou kávu a usadil se na tvrdou židli. Pozoroval kouřící nápoj v hrnku a nakonec hrnek odložil. Ztratil chuť na kávu. Promnul si kořen nosu a snažil se vzpomenout, o čem byl ten sen. Až se příště setká se svou sestrou, musí jí ho vyložit, dopodrobna, jako vždy. I tak věděl, že pouhá studentka nebude schopná mu říct nic přesnějšího, když i ti nejlepší psychologové zklamali.

Vzdal to. Mysl měl opět prázdnou, ale zároveň těžkou. Nepamatoval si vůbec nic z toho snu, a přesto v hloubi duše věděl, že ví, co se mu dnes opětovně zdálo. Delší dobu strávil hleděním do prázdna a hraním si s hrnkem kávy, než se začal konečně připravovat do své práce. Japonsko, jižní oblast Osaky, byt č. 597, jedna osoba obývající byt, muž, 23 let, svobodný, zaměstnaný – novinář.

Když už neměl co dělat a času měl až přespříliš, rozhodl se, že vzbudí svou mladší sestru, aby se připravila do školy. Jeho sestra, devatenáctiletá Haruka Rokushi, studovala psychologii a ve svém oboru se vyznala už jako mladší dívka. Proto, když si už před pár měsíci všimla prapodivného chování a nepravidelného spaní svého bratra, snažila se přijít na kloub (pomocí všelijakých vynucených sezení s ním) tomu, co se mu zdá a proč se mu ten sen opakuje, co znamená a zda se jedná o hrozbu nebo předpověď slibné budoucnosti.

„Tady Haruka, momentálně nemám čas. Pokud se Vám motá hlava nebo máte jakékoliv jiné vidiny, neváhejte počkat dalších pět minut a s radostí si vyslechnu Vaše starosti!“ ozval se její veselý, zvonivý hlas a smích. „Mám Vás ráda, dávejte na sebe pozor! Po pípnutí zanechejte vzkaz!“

Takano nad tím převrátil oči, pousmál se však a řekl hrozivým hlasem: „Tady samuraj, který tě přišel zabít a stojí ti za dveřmi. Koukej zvednout zadek a odpovědět mi na hovor, nebo ti do deseti sekund zničím dveře. Nemáš pojistku na takovéhle situace, takže by ti pojišťovna nic neproplatila.“

A šíleně se přitom smál.

Krátce na to slyšel jakýsi hluk a rozespalý hlas své sestry: „Chceš jednu vrazit mezi oči ihned nebo si pro ni dojdeš později, ty zmetku dětinský?“

Takano se nad tím jen sarkasticky usmál a pokáral ji, aby tak pozdě už nespala, jinak nebude schopna jít za chvíli do školy.

„Neposlouchal jsi snad nahrávku?“ zeptala se ho hrozivým hlasem.

„Na takové věci opravdu nemám čas,“ usmál se spokojeně.

„Zase jsi měl snad tu samou noční můru?“

Jeho úsměv pomalu zmizel a on trochu pohlédl do země.

„Tohle už přestává být vtipné, Takano. Zavolám svému přednášejícímu, na opakované sny a noční můry je on machr. A slibuji, že veškeré náklady uhradím, pokud to nepomůže,“ začala ho ihned přemlouvat a smlouvat, aby svého věčně odporujícího bratra přiměla znovu souhlasit s odbornou pomocí. Takano jen převrátil oči, položil mobil stranou a nechal svou sestřičku, studující psychologii, se vypovídat.

‚Spíše bys potřebovala psychologa ty,‘ pomyslel si škodolibě.

„Tak co, souhlasíš?“ zeptala se Haruka zvědavě.

„Raději ne. Podle tónu tvého šťastného hlasu soudím, že by mě položil na bílou postel a začal pitvat, místo toho, aby mě vyslechl,“ zavtipkoval.

„To bylo sprosté,“ postěžovala si Haruka ihned, zatímco se Takano pobaveně smál. „Tak mě napadá, už s někým konečně žiješ, nebo jsi ještě nezasunul?“

Takano dostal menší tik do oka. „Neptáš se na trošičku moc soukromé otázky?“ zeptal se podrážděně, než zavěsil, a popadl batoh, počítajíc si rychle peníze, zda bude mít dostatek na dopravu do práce. Metro bylo přeplněné. Sotva se protlačil dovnitř a chytil se na poslední chvíli, jinak by jistě skončil na zemi a než by se zvedl, už by byl ušlapán lidmi kolem sebe, kteří se slepě hnali za svými cíly.

Kontroloval zastávky, a když bylo volné místo, usadil se, aby si srovnal myšlenky. Sen se mu z mysli už dávno dostal – nyní se musel soustředit na svou práci. Vytáhl si papíry a prohlížel si rozhovor, který až do dnešního brzkého rána dával dohromady, aby měl hlavu a patu, než upadl do spánku… ve kterém se mu opět zjevila ona noční můra a svedla ho. S oznámením další zastávky vzhlédl, schoval si věci a tlačil se ke dveřím přes hromadu lidí. Ven se dostal na poslední chvíli a zhluboka si oddychl, kontrolujíc si, zda má všechno.

Než se dostal do práce, uběhlo minimálně dalších třináct minut.

Netrpělivě mačkal tlačítko výtahu. Utíkat nahoru až do sedmnáctého patra, nestíhal by už tím tuplem! Ve výtahu se bohužel potkal se svým starším kolegou, s panem Koumeiem.

„Zdravím, pane Koumeii,“ řekl zdvořile. Koumei mu věnoval nejdříve chladný pohled a potom se na něj mile usmál.

„Zdravím, Takano, dneska trochu pozdě, co?“ zeptal se mile a vešel dovnitř, stavějíc se vedle něj. „U mě je to normální, ale snad dnes poprvé přijdu v čas. Jaká to náhoda, že?“

„Souhlasím,“ usmál se Takano, spíše nuceně, když viděl, že si Koumei pohrával s krabičkou cigaret a v druhé ruce svíral zapalovač. Pohlédl na značku, která značila zákaz kouření, ale on očividně neměl předpisy moc v lásce a potřeboval si zapálit za každou cenu. Už jenom čekal, než se ho zeptá…

„Bude ti vadit, když si zapálím?“ zeptal se, zatímco si do pusy strčil cigaretu a zapaloval si, aniž by mu Takano stihl odpovědět.

‚Zajisté,‘ pomyslel si Takano a podíval se raději stranou, když viděl, jak jeho kolega rychle popotahuje z cigarety, rychle ji dokončujíc, dokud je ve výtahu a nikdo, kromě Takana, ho nevidí. Zhluboka vydechl a típl cigaretu o zeď.

„Nic jsi neviděl,“ usmál se na něj Koumei mile.

„Ovšemže,“ řekl Takano, spíše pod nátlakem.

Koumei se krátce na to vesele ušklíbl a vystoupil z výtahu, když se před ním dveře otevřely, zatímco Takano z něj málem vypadl, jak se rychle snažil vyběhnout a nadechnout se čerstvého vzduchu.

‚Toho člověka by měli vyrazit jako prvního, až proběhne čistka!‘ pomyslel si Takano podrážděně, klopýtajíc kolem něj, aby se rychle dostavil do svého oddělení. Pokojně si oddychl, když se dostavil na své místo. Než se stihl vzpamatovat, hned mu před nosem na stůl přistálo několik složek najednou. To jen jeho kolegyně prošla kolem, vzkazujíc mu za rychlého, rázného kroku:

„Do konce dnešní směny to chci mít vypracované a rozhovor s lady Crookovou chci mít na stole do deseti, takže si pospěš a nelelkuj, Takano.“

Takano si povzdychl.

„Nejsem stroj,“ pronesl tiše s menším úšklebkem, než se začal věnovat své práci.

I tak si musel pospíšit, aby to všechno stihl a mohl na konci směny znaveně vydechnout. Tohle se opakovalo už několik dnů, měsíců, možná i let v jeho životě. Jednotvárnost, věčně se opakující, unavující cyklus.

Chvíli jen tak seděl na židli, když už všichni odešli a díval se do prázdna.

„Hej!“ udeřil ho někdo najednou novinami, až nadskočil na nohy a zaraženě se za sebe ohlédl. Kazuma Getsumei, jeho nadřízený, čerstvě osmatřicetiletý, ho hrdě a taky naštvaně sledoval. „Co ten protáhlý obličej, sakra! Ty články mají být vtipné a ne plné sarkasmu, černého humoru a pesimismu! Takže se podle toho koukej chovat!“

Takano na něj zamrkal.

Kazuma mu vztekle ukázal jakousi zprávu, kterou mu doslova přilepil na obličej, a potom si očistil ruce, když papír spadl z Takanovy unavené tváře.

„Do zítřka to přepracuj, sakra! Takové žvásty nikdo číst nebude!“ řekl Kazuma podrážděně.

„Pane, tohle není moje práce,“ řekl Takano, zírajíc na něj, skoro se přeměňujíc na stroj.

„Cože?“ zarazil se muž s havraními vlasy a nebezpečnýma, modrýma očima, které zdědil po matce, cizince.

„Na té zprávě jasně zní jméno: Koumei. Nikoliv Takano, pane,“ řekl Takano otráveně. Kazuma zamrkal, zvedl ze země papír a prohlédl si to.

„Aha, pardon,“ řekl arogantně a odešel. Takano dostal tik do oka.

‚Jasně, je to tvůj šéf, obyčejné ‚pardon‘ ti přece musí stačit,‘ pomyslel si, tisknouc ruce v pěst. ‚No, opij se a uklidníš se, co jiného ti zbývá, že?‘

Nakonec učinil tak, jak se rozhodl. Protože ho po cestě odchytil Koumei, měl alespoň zajištěný doprovod do nějaké slušné hospody, jinak by zalezl do první v jeho blízkosti a nezajímal se vůbec o zítřejší den. Koumei si chtěl strašně moc přátelsky povídat, ale Takano se musel přemáhat, aby mu sklenici se saké nenarval do krku, aby ho konečně umlčel. Pořád měl vztek kvůli omylu svého nadřízeného. Splést si ho s tímto individuem? Vyloučeno! Rozhlédl se po hospodě. Všiml si, že za pultem sedí také Kazuma; moc daleko tedy nedošel. Opřel se o židli a pohlédl na druhou stranu. Nikdo zajímavý…

Až na muže, který ho ihned zaujal. Trochu se narovnal, aby ho viděl lépe. Světle plavé, až skoro bílé vlasy zářily ve světle jeho cigarety, zatímco se muž podpíral, zřejmě usnul s cigaretou zapálenou. Oblečený byl do otrhaného kabátu s čepicí na hlavě, starou už minimálně deset let. Roztrhané kalhoty. Bezdomovec? Ztroskotaný podnikatel? Právě ho vyrazili? Zakroutil nad sebou hlavou a rozhodl se, že ho nebude déle zkoumat. Hodil do sebe nalité saké a zvedl se. Odešel na toalety.

Byl lehce zaražený tím, co tam viděl, ale rozhodl se, že bude líbající se pár mladíků, očividně opilých, v úzké kabince záchodu, ignorovat. Když si umýval ruce a byl na odchodu, zničehonic se na něj kdosi přitiskl zezadu. Už ho chtěl praštit a dostat ze sebe, ale zarazil se, když viděl, že to byl onen plavovlasý muž, který ho tolik zaujal. Sotva se držel na nohou, něco hulákal, ale nešlo mu rozumět. Něco brblal jeho směrem, než se dopotácel až ke kabince. Podle všeho se netrefil do mísy a anglicky nadával.

Takano se rozhodl, že bude lepší odejít, než se ten cizinec znovu dostane ven… pokud neodpadne úplně, pochopitelně.

Než se dostal ke stolu, všiml si, že Koumei je naprosto zaneprázdněný sváděním jakési dívky, na kterou svůdně mrkal a poukazoval na prázdnou láhev saké, neverbálně jí říkajíc, že by byl rád pozván na skleničku s ní, nebo že přímo ji zve na skleničku. Mladá dívka, možná osmnáctiletá, se rozhlédla kolem sebe, než se k němu konečně přiblížila. Takano využil této příležitosti, abych se mohl vypařit, a on to nepochopí, jako urážku. Nenápadně si vzal své věci a odešel rychle pryč ze zakouřeného baru plného opilých, bloudících lidí, kteří se marně snažili dohnat své sny, na které už stejně nedosáhli.

Pohlédl na noční oblohu, hvězdy zakrývaly temné mraky. Zjistil, kolik je hodin. Možná, že ještě stihne metro. Ne… Bude muset autobusem, bude to rychlejší. Vydal se směrem k autobusové zastávce. Někdo do něj po cestě vrazil. Muž s kapucí na hlavě se ihned omluvil a pospíchal kupředu. Než si to uvědomil, také se rozběhl kupředu, aby stihl právě ujíždějící autobus spolu s tím cizincem, ale ani jednomu se to nepovedlo.

‚Sakra…‘ pomyslel si a podíval se na zahaleného cizince. ‚Tohle bývá ten moment v horrorech, kdy bych se měl obávat o svůj život. Neznámý cizinec, zahalená tvář, ujel autobus, prokleté ticho-…‘

„Omlouvám se, že jsem do tebe vrazil,“ konečně promluvil ten dlouhán. Takano přikývl. „Stejně to bylo k ničemu.“

„To jo,“ souhlasil Takano, přiblížil se k muži, aby se mohl posadit a zhluboka vydechnout. Asi by měl zavolat sestře, aby neměla starost, pokud mu volala na pevnou linku. Další autobus konečně po chvíli přijel a neznámý muž ho pustil dovnitř jako prvního. Překvapilo ho, když si sedl k němu, ale neprotestoval.

Ani jeden z nich nepromluvil, dokud se najednou muž nezvedl na stejné zastávce, jako on. I cizinec se zarazil, když si všiml Takana, který vystoupil krátce po něm.

„Sleduješ mě?“ zažertoval.

„Ne,“ řekl Takano a otočil se k němu zády. „Bydlím tady. Je to jenom náhoda…“

„Aha,“ řekl muž pochybovačně. Takano se zamračil a otočil se k němu, aby mu něco od plic řekl, ztrácejíc své zlaté nervy úplně, ale…

V dálce se zahřmělo a krátce na to rozpršelo.

Onen neznámý, zahalený muž se k němu přiblížil až příliš blízko.

„Moc se na lidi kolem sebe nespoléhej… mohl bys toho posléze litovat,“ řekl muž, který se potácel ze strany na stranu a kolébavou chůzí odkráčel přes temnou uličku pryč. Takano se za ním zaraženě díval a přemýšlel, koho mu ta zarostlá tvář mohla připomínat. Pokrčil rameny a vydal se do deštivé noci směrem domů.

Než našel klíče v mokré tašce, už se klepal zimou a nadával, že muselo začít pršet zrovna nyní. Nikdy nebyl raději ve svém bytě. Pohlédl na telefon. Měl dva zmeškané hovory. Oba od Haruky. Aha, možná chtěla vědět, zda si na něco z toho snu vzpomněl nebo ne… nebo se chtěla dohodnout ohledně toho psychologa. Měl by jí zavolat, že je zpátky. Ale až později…

Znaveně ulehl do postele, přemýšleje o slovech toho neznámého muže, než zavřel oči a usnul téměř okamžitě.

----

Takano pomalu otevřel oči a rozhlédl se po malé místnosti domu z kamene s nízkou střechou. Když vstal, zpozoroval, že jeho oblečení se naprosto změnilo. V jiné, které neznal. Ale krátce na to si vzpomněl, že toto oblečení viděl už nesčetněkrát. S pohledem do zrcadla prohlížel si i své dlouhé světle hnědé vlasy, stažené do ohonu, zatímco u pasu spatřil katanu v pochvě, zastrčenou za opasek starého kimona.

Rozhlédl se kolem sebe a na stole si všiml jakési zprávy. Datum: 7. května 1865. Zaraženě na to hleděl. Někdo se musel upsat o takových 100 let a více. Počkat… JE TO VŮBEC MOŽNÉ?! O rok by se to dalo jistě chápat, ale přesněji řečeno o 151 let?! Zaraženě na to datum zamrkal. Prohlédl si pečeť, než se začal věnovat obsahu dopisu.

Ten, kdo mu psal, ho oslovoval jako spolubojovníka za pořádek a mír v zemi, která bude jednou svobodná, bez tyrana jménem Koumei. Vyzýval ho a jeho spolubojovníky, aby se k němu připojili, utvořili alianci, a aby vzkázal svému veliteli tuto zprávu s pozitivním souhlasem, nebo ať raději spáchá seppuku. Bez podpisu… jen pečeť jakéhosi vlka.

Císař Koumei. Rok 1865. Jeho oblečení.

Ocitl se tedy v předminulém století jako nějaký podřadný voják, který hodlá bojovat s rebely proti císaři? Ne, vyloučeno. V tom roce žádná velká rebelie nepropukla, nebo snad ano? A císař Koumei ani nezemřel v důsledku atentátu, ale až delší dobu poté, na nemoc. Sroloval svitek papíru do ruličky a uschoval si ho pod polštář. Vytáhl svou katanu, aby si ji prohlédl. Byla čistá, leskla se v záři slunce, které pronikalo do místnosti otevřeným oknem. Kdo skutečně byl? Proč se ocitl tady? Co je to za podivný sen, ve kterém on hraje toho zlého revolucionáře, který chce změnu, ke které stejně ani pořádně nedojde podle dějin?

Aby si vyčistil hlavu, rozhodl se, že se půjde projít kolem. Krajinu kolem sebe nepoznával – byla tak čistá. Jak si myslel, domy byly nanejvýš z chladného kamene nebo ze sena, jen o něco málo vyšší než byl on sám. Vydal se po kamenné cestě kupředu, zatímco jeho dřevěné boty klapaly při každém jeho kroku. Ten zvuk ho prapodivně uklidňoval. Cestou potkával různé lidi, kteří mu někoho připomínali, nebo mu byli naprosto cizí. Usmál se a rozhlédl se kolem.

Po chvíli se však musel zastavit a zanadávat na tvrdé boty. Vyzul si je a nesl je, zatímco kráčel po trávě. Netušil, jak dlouho šel, ani kam došel. Zastavil se a prohlédl si nekončící plantáže rýže. S pohledem na druhou stranu, kde se rozkládal les, se zarazil. Dívka s černými, dlouhými vlasy, spletenými ve dvou copcích, hozených vepředu na ramena, kráčela z lesa, oděná do bílého, čistého kimona, nesouc si na zádech koš, plný jakýchsi čajových lístků. Sotva si ho všimla, usmála se a zamávala mu, utíkajíc k němu.

„Zase chodíš na boso?“ zeptala se ho vyčítavě. „Nastydneš!“

„To říká ta pravá,“ dloubl ji do ramene, ukazujíc na její holé nohy.

„Boty nesnáším, příšerně tlačí!“ stěžovala si Haruka a srolovala nohy na prstech.

„Aha, a já je mám nosit?“ zažertoval a sundal jí košík ze zad, přestože protestovala. „Měla jsi mě vzbudit, pomohl bych ti.“

Haruka našpulila pusu, zatímco vedle něj kráčela, nadávajíc na tvrdé boty. Její bratr nad ní zakroutil hlavou, když kráčel po mokré, čerstvé trávě a vzhlédl k nebi. Slunce zakryl nehezky vypadající mrak.

„Haruko, měli bychom přidat,“ navrhl Takano, když si všiml více nepříjemně vypadajících mraků. Nabídl jí ruku, ale překvapila ho její rychlá chůze v těch protivných, tvrdých botách. Zasmál se nad její rychlostí, protože sám tak rychle chodit nemohl, aby nevysypal čajové lístky.

„Jsi pomalý!“ vyplázla na něj Haruka jazyk pobaveně.

Nakonec je oba bouřka dostihla dřív, než došli domů. Zbýval jim ještě dlouhý kus cesty, když začalo pršet. Haruka potom vztekle nadávala a syčela, když viděla doma mokré lístky, brblajíc si pro sebe, že je bude muset usušit a prodat nejpozději zítra v poledne.

„Proč jsi mě vlastně nevzbudila?“ zeptal se Takano vyčítavě.

„Včera jsme pili dlouho do noci, radovali jsme se a spolu s ostatními jsme vymysleli dokonalý plán, jak začít naše poslání bez ztrátách na životech!“ radovala se Haruka. „Ty ses vzdálil jako první, bratře, ale vypadal jsi z nás nejhůře. Takže jsem ti dopřála kvalitní spánek, jsem hodná, že?“

„Máš štěstí, že se ženy nebijí, přestože si to některé jistě zaslouží,“ řekl Takano podrážděně, pevně tisknouc svou katanu, připravený ten nepsaný zákon porušit, když bude mít příležitost. Haruka se jenom pobaveně zasmála nad jeho slovy a vyplázla na něj jazyk.

Podotkla vesele, že by ji jistě nezabil tak krutě, jako Bozi jejich rodiče. Hned na to jí úsměv zmizel a ona pohlédla k zemi.

„Omlouvám se,“ zašeptala tiše a trochu se zatřásla. „Pořád… si na to nemohu zvyknout.“

Takano ji tiše sledoval a mile přitiskl k sobě.

„Není to tvoje chyba,“ zašeptal jí do vlasů. ‚Nikdo nemohl tušit, že se zde objeví ta nemoc,‘ pomyslel si posmutněle. Pohlédl ven, kde už přestalo pršet, a pustil svou sestru. Vyšel ven, ale sestra ho chytila za zápěstí.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

Pousmál se a otočil se na ni, aby ji znovu mile objal. „Neboj se, vrátím se,“ řekl vesele a pustil ji, prohrábl jí vlasy. „Mezitím můžeš sušit čajové lístky. Pár ti jich jistě přinesu rovnou z pole.“ Praštila ho do ramene, aby si z ní neutahoval.

Takano se raději dal na útěk před svou sestrou, která mu už hrozila pěstí, že si ho podá, jestli se vrátí s prázdnou.

Po chvíli se však zvuk dřevěných bot rozpustil do ticha, když je Takano vztekle zahodil kdesi do křoví.

„Au!“ ozvalo se odněkud a on se zastavil, rozhlížeje se kolem. „Copak tě nikdo nenaučil, spratku, že boty se nehází, ale nosí?!“ vylezl najednou jakýsi starý muž ze křoví, podle červeného nosu hodně opilý, zatímco v ruce držel láhev.

Takano ho pokojně sledoval, než se mu uklonil.

„Omlouvám se Vám, pane, a mrzí mě, že Vás mé boty zranily,“ řekl zdvořile. Muž se zastavil a rozchechtal se, plácajíc se do břicha a popíjejíc saké z láhve, až mu tekutina stékala po bradě, a on se po chvíli dusil smíchem i alkoholem.

Když se uklidnil, zhluboka se nadechl a poškrábal se na břiše.

„Vojáček?“ zeptal se ho opilec a přistoupil k němu blíže. „Nebo jsi snad ještě neslyšel vyhlášku císaře?“

Vyhlášku?“ zeptal se Takano.

„Nebo to bylo už předtím? Nebo teprve bude? Nevím. Nevíš to ty?“ zeptal se muž a pobaveně se rozchechtal, saké z něj přímo sálalo na sto metrů daleko. Takano se trochu zamračil nad zápachem z mužových úst.

„Omlouvám se, spěchám,“ zalhal Takano a chtěl jít dál, než ho muž zastavil.

„Počkej, počkej, mladíku,“ řekl muž, mlaskl a zamyslel se. „Chceš se jistě napít se mnou, že?“ zeptal se a do rukou mu cpal svou láhev.

„Ne, děkuji,“ řekl Takano a byl na odchodu, než ho muž přinutil sednout si k němu na okraj silnice.

„Nikdo přece neví, co se k nám žene a co nám zítřek přichystá. Proto napij se se mnou saké, abych se mi jazyk nepletl samotnému,“ vyzval ho starý muž pobaveně, i podával mu znovu láhev s alkoholem jako starému příteli, přestože to byli úplní cizinci. Jedno však mladý Takano věděl až moc dobře, když přijímal láhev a pil se starcem během západu slunce, sedíc na mokré trávě. Stejně jako jeho sestra, společníci i nepřátelé, věděl i on, že i v této části země… byla vzpoura na spadnutí.


Průměrné hodnocení: 4,68
Počet hodnocení: 44
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.