V tu chvíli si Takano Rokushi uvědomil něco, co mu doposud nedocházelo, něco pro něj naprosto nepodstatného předtím – jeho rodiče ve snu jsou už dávno mrtví… Bylo to snad předzvěstí neštěstí, které si neuvědomoval?

Chvíli na to se skácel k zemi.

Rufusovi ztuhla krev v žilách. Ihned podle Takanovy změny výrazu poznal, že se něco děje. A jedním prudkým skokem k němu byl u něj a chytil ho před tvrdým pádem na zem. Co mu mohla jeho sestra říct, že ho to tak vzalo…? Jak mu nyní řekne, že musí odletět? Kousl se do jazyku. Netušil, co dělat. Slyšel Haruččin tichý, vzlykající hlas z mobilu. Hovor nakonec ukončil a přitiskl Takana k sobě.

Ne… Nesmí o něj přijít!

Musel se rozhodnout jako sobec, aby ho ochránil. Bude ho nenávidět. A jemu pukne srdce. Ale pokud to znamená, že ho ochrání… je ochotný to riskovat. Stejně jako tehdy.

„Nedovolím nikomu, ani císaři, aby mi tě znovu vzal,“ zašeptal Rufus spíše pro sebe, když vyzvedl Takana do náruče. Po chvíli své kroky však zastavil. Uvnitř své hlavy zanadával, slzu, která mu stekla po tváři, ani nevnímal, prudce se otočil a utíkal se Takanem v náruči směrem k mapě, aby našel nejbližší nemocnici. Pro jistotu napsal Haruce, v jaké nemocnici je.

Neměl čas čekat na autobus…

Rozběhl se kupředu a myšlenkami se přitom vracel někam, kam jeho mysl ani nepatřila…

----

Stráže příkaz císařovny poslechly.

Mladík neustále vzdoroval. Neměl by mít už síly. A pro své vlastní dobro by měl raději hrát omráčeného. Schytával jednu ránu za druhou, které mu němě přikazovaly, aby přestal vzdorovat.

Zrovna ve chvíli, kdy rozzuřeného mladíka vedli přes nádvoří zpět do žaláře, obloha nad císařovým palácem zčernala, jako nikdy předtím. Skoro jako by byla noc. Vítr se prudce zvedl.

A na hradbách, schovaná z druhé strany, byla přitisknutá nějaká osoba. Temně hnědé oči se zablýskly. Nenávist k císaři poháněla Kazumu už mnoho let. Proč? Co mu císař učinil? Prostá otázka, a přitom je nutná smutná a bolestivá odpověď.

Kazumu a císaře už od samotného počátku jejich zrození pojí tajemství, které znají jen oni dva a Asako. Předtím, než vznikli císař a rebel, byli to nerozluční přátelé – syn císaře, příští vládce císařství, a syn jedné služebné tehdejší císařovny.

Císařovna byla vždy potěšena, když stará matka brala s sebou svého ochotného syna. Tím synem byl právě Kazuma – dítě z dalších šesti sourozenců. Původně z osmi – dva se nedožili ani dětství. Přesto mladíkovi úsměv z tváře nemizel, když své matce podával samet, do kterého císařovnu halila.

Jak se tito dva naprosto odlišní mladíci, přesto oba synové člověka, setkali?

~

Začalo to tehdy, kdy mladý budoucí císař vešel do komnat své matky ve chvíli, kdy se připravovala na večeři. Chtěl jí nejspíš cosi sdělit mezi čtyřma očima, ale další narušitelé – služebné a jakýsi mladík – sebrali mu odvahu a on málem vycouval.

Jeho matka ho však vybídla, aby zůstal, zatímco si nechala kartáčovat ohromně dlouhé, temné vlasy. Koumei nakonec zůstal. Moudře volil svá slova. Když mu matka vysvětlila jeho nepokojné myšlenky toho dne, ani ji neposlouchal. Pozoroval toho mladíka, který držel matčino připravené roucho na večeři.

V jeho očích spatřil něco nepopsatelného – něco, co u žádného služebníka nebo služebné neviděl. Něco, co sám nikdy nezažil. Svobodu.

Tehdejší císařovna si povšimla, že její syn sleduje zaujatě syna služebné. Svolila jim, aby šli čekat ven.

„Ale paní,“ namítl Kazuma zdvořile. „Jsem zde, abych Vám pomohl se připravit. Dovolte mi zde zůstat, prosím.“

A poklonil se.

„Je to mé přání, jen běž,“ prohrábla mu císařovna mile vlasy. Koumei si uvědomil, jak nad tím prostým pohybem ruky jeho matky zadržel dech. Snad jakoby pocítil něco, čemu se říká žárlivost! Jak směšné! Studu ve tvářích se ihned zbavil, ušklíbl se a hrdě Kazumovi přikázal, aby ho následoval.

Kazuma opatrně odložil šat císařovnin a rychle mladého syna císaře následoval, aby neměl problémy.

A tak se stalo… že tito dva – zrozeni za naprosto jiných podmínek – se začali spolu scházet. Matka Kazumu vodila do císařovniných komnat, kde už vždycky Koumei čekal, vymlouvaje se, že si přišel s matkou promluvit, ale ihned poté už vlekl Kazumu pryč se slovy, že si s ním chce promluvit.

Císařovna mu to nezazlívala – neměl tady nikoho, komu by se svěřil, žádného přítele. Avšak uvědomovala si, že její syn s oním obyčejným synem služebné tráví až moc času. Nebylo pro ni proto překvapením, když jí oznámil, že si přeje Kazumu naučit jezdit na koni, střílet z luku, držet pořádně zbraň… a jiné věci, které by se obyčejný syn služebné učit neměl.

„Neměl bys mu tolik věřit, synu,“ řekla mu jednoho večera, když si ho k sobě zavolala. Při světle svíčky vypadala tajemně. „Víš, jací jsou naši poddaní? Mohou se na tebe usmívat a přitom ti přát brzkou smrt.“

„Kazuma takový není…“ namítl Koumei tiše.

„Synu, brzy ti bude úctyhodný věk, třináct let. Nechceš přece otci přidělávat starosti.“

„Ne, matko…“

„Moc se k tomu mladíkovi nepřibližuj – vypadá sice mile, ale může ti kdykoliv vrazit kudlu do zad.“

Jak chladná slova… pro mladíka, který měl po celý život jenom jednoho přítele. I přesto ignoroval varování matky. Učil Kazumu všemu, co znal – jak se píše, jak se čte, drží zbraň, bojuje, pere pěstmi přímo, jak se jezdí na koni. Každá chvíle strávená s oním obyčejným rolníkem mu byla darem.

Koumei nikdy necítil štěstí tak velké, jako v těch okamžicích, kdy byl Kazumovi nablízku. A i Kazuma nikdy necítil takovou poctu, jako když byl příštímu císařovi na blízku. Pojilo je pevné přátelství a důvěra. A jednoho osudového dne k tomu všemu přibyl i polibek.

Byl den smrti Koumeiova otce. Přijal nové jméno. Už nebyl Asahito, ale císař Koumei. Bylo mu patnáct let. Šel se pomodlit do svatyně za duši svého otce a poděkovat mu za jeho tvrdou práci. Ale krátce po obřadu se vytratil z paláce. Skryl se v lese. Kazuma ho našel, jak se krčí za stromem a třese se. Svěřil se svému jedinému příteli, jak velký má strach – nechce válku, neví, jak vládnout, neví, jak udržet ministry v šachu. Bude slabý král? Co když ho otec v příštím životě bude nenávidět pro jeho neschopnost?

Kazuma ho nemohl poslouchat ani o chvíli déle. Nejdříve ho pěstí praštil do obličeje, se slovy, aby se vzpamatoval. A když na něj Koumei vyjeveně hleděl, Kazuma mu věnoval svůj první polibek. Neohrabaný, nešikovný. Ale uklidňující. Koumei na něj zůstal vyjeveně hledět.

„Teď jsi císař, tak se tak podle toho koukej chovat!“ praštil ho Kazuma do hlavy, s mírně zarudlými tvářemi. Koumei na něj zůstal opět hledět. Nemohl si pomoct – stiskl Kazumovu košili, přitáhl ho blíž k sobě. Chtěl víc. Jeden polibek nestačil. Kazuma, překvapený náhlou reakcí císaře, trochu zaváhal, ale nakonec se polibku poddal. Byly to ony nesmělé polibky, které si opětovali, aniž by tušili, do čeho se to nyní propadali. Ale to jim bylo jedno.

Koumei byl prohlášen císařem.

Konala se velká oslava.

Na oné oslavě poznal Koumei svou budoucí manželku, Asako. Nebylo nic, co by je spojovalo – jen povinnost. Nic k ní necítil. Zdvořile ji bavil celý večer, ale sotva odjela ve svém voze, vytratil se.

Kazuma ho opět našel samotného v lese. Když se ho zeptal, proč odešel z oslavy, Koumei neodpověděl. Nakonec strávili Koumeiovy narozeniny spolu, opíraje se jeden o druhého, pozorováním hvězd.

„Řekni, Kazumo – co bys řekl, kdyby naše císařství nebylo rozdělené do tříd?“ zeptal se Koumei najednou. Kazuma se na něj zmateně podíval. „Co kdyby nebyly služebné, nebyli řemeslníci, rolníci… ani císařové? Co kdyby… si byli všichni rovni?“

„Co tím myslíš?“

Koumei se jenom tajemně pousmál a zašvitořil: „Ale nic…“

Co však Koumeiovi skutečně vrtalo v hlavě – onu noc, kdy poznal Asako, nebyla to jen oslava jeho narozenin, bylo to zároveň prohlášení Asako za císařovnu a jeho manželku. Rozdíl čtyři roky – dokonalý pár. Mladá Asako je sice nyní ještě hloupoučká, ale už je z ní správná žena, která bude stát po císařově boku až do smrti.

Netrvalo dlouho a Koumei poznal, že se spletl v oné hloupoučké malé holčičce, kterou kdysi poznal. Už po pár letech před ním stála hrdá, rázná císařovna.

Protože ke Kazumovi však cítil větší cit, než k Asako, udělal z něj jednoho z hlavních správců. Kazuma byl šťastný – byl svému kamarádovi z dětství a císařovi prospěšný jenom tím, že mu byl po boku. Dlouhé noci, které trávili jenom oni dva spolu při práci, oba tiší, zamyšlení – vše pro Kazumu znamenalo hodně.

A potom…

„Musíš ho vyhnat,“ zašeptala stará žena v lůžku. Koumei zmateně hleděl na svou nemocnou matku, zatímco jí tiskl ruku.

„Matko…?“ oslovil ji tiše, zmateně. „Co tím myslíte?“

„Ten Kazuma… Varovala jsem tě,“ zašeptala jeho matka znovu a zakašlala. „Doslechla jsem se, že je to jen obyčejný zloděj. Jeho matka byla stejná. Ukradla mi hřeben, který mi daroval tvůj otec, a potom utekla! Měla jsem ji dát zbičovat, dokud byla ještě poblíž!“

A potom se rozkašlala znovu.

„Kazuma je jiný,“ zašeptal Koumei vzdorovitě.

„Jak to můžeš vědět? Co když se tajně spřáhne s tvými nepřáteli? Co když brzy potáhne proti tobě?! Jsi mladý a hloupý, nezkušený císař. Myslíš si, že tě poddaní milují? Pleteš se! Je to jenom veteš! Tiše!“ Rozhlédla se spěšně kolem a stiskla synovo zápětí vší silou. „Nikomu nevěř… Nikomu. Stěny mají uši. Poslouchají tě. Sledují tě na každém kroku. Zbav se ho! Tiše! Co to-?“ A znovu se rozhlížela kolem sebe.

Koumei nemohl uvěřit vlastním uším.

Má vyhnat jediného přítele? Kazuma že se spřáhne s jeho nepřáteli? Vyloučeno! Kazuma je jeho přítel. Je to osoba, ke které kdy cítil něco víc než jen povinnost! V jeho blízkosti se necítí jako něčí loutka. Tak proč…?

Leden 1850.

Chladná půlnoc.

Tu noc bděl Kazuma déle, než kdy dřív. Koumei už nemohl déle čekat. To, co ho tížilo, muselo pryč z jeho hrudi. To, co mu tehdy řekla matka – proč se mu to vracelo pořád do mysli? Mluvila z horečky!

Rozrazil dveře.

Klidného Kazumu tím však nerozhodil – pořád tiše pracoval na dopise ve jménu císaře.

„Dobrý večer, Koumei-sama,“ pozdravil ho zdvořile. „Vaše odpověď bude brzy napsaná, bude potřeba ji jenom podepsat a zpečetit Vaší pečetí, pane.“

Podíval se mu do očí.

Ne, matka se pletla.

Přistoupil k němu, přitiskl ho na svou hruď a políbil.

Kdyby byl zrádce, proč by jeho srdce bylo pokaždé tak stejně splašeně, jako to jeho? Proč by se chvěl při každém letmém dotyku na jeho kůži, jako se on chvěl jen při té představě?

Kazuma chvíli váhal, onen polibek byl jiný. Když císaře oslovil jménem, byl znovu umlčen, nyní dravým polibkem. Koumei ho přitiskl na zem a tyčil se nad ním. Kazuma tiše sledoval ty uhrančivé oči. Jako by měly rázem jinou barvu. Oříškovou? Nebo kaštanově hnědou? A potom temně černou.

Ucítil Koumeiovu ruku, jak pomalu sjíždí po jeho stehně. Chtěl něco namítnout – byl znovu umlčen. Zachvěl se nad chladným dotykem, když se ho Koumei dotkl v místě, kam žádná jiná ruka nikdy neklesla. Prudce vydechl nosem. Koumei ho držel na zemi, i když se Kazuma snažil o marný odpor. Byl to zvláštní pocit – být ten nadřazený… a brát.

Když se Kazuma vzpamatoval z toho požitku, Koumei byl už pryč. Zanechal ho samotného, odhaleného a zmateného. Proč přišel? Proč to udělal? Spěšně se zakryl. Jak necudné. K rozkoši ho přivedl jiný muž. Kazuma nemohl na císaře přestat myslit. Sám požádal Bohy o odpuštění, když s myšlenkou na císaře třel svůj úd znovu a znovu. Nebyl to ten samý pocit, jako předtím ani to nebyl stejný dotek, stejné teplo.

Proč to bylo tak jiné?

Koumei si tu noc nebyl jistý už ničím. Šílel. Nemohl spát. Kroutil se, nemohl najít tu správnou polohu. Objetí manželky ho neuspokojovalo. Potřeboval jiné objetí – mužnější paže kolem sebe. Potřeboval slyšet pravý tlukot srdce, ne to, které tluče jenom z povinnosti.

Vydal se ze svého pokoje.

Kráčel chodbou kupředu.

Za mužem, s kterým ho spojovalo nejen pouto přátelství, ale i společné tajemství. Našel ho, když už spal. Vypadal tak nevinně, skoro až něžně. Přitiskl ho na svou hruď a pokojně usnul.

Ano, to bylo to správné teplo, které mu chybělo.

Dalšího rána ho vzbudil tichý, syčivý hlas. Vzhlédl, aby spatřil nepochopený výraz své vlastní manželky, zatímco objímal spícího muže. Asako se už, už chtěla vypařit a všem říct, co shlédla, ale Koumei se za ní rychle rozběhl. Srazil ji k zemi. Držel ji pevně a tiše šeptal svou výhružku. Pokud nebude mlčet, nechá ji popravit. Pokud se o tom kdokoliv dozví, vyřízne jí jazyk. Šílenství v očích dokazovalo, že to myslí smrtelně vážně. Mladá Asako svého manžela nikdy neviděla takhle šíleného.

Řekl, že se sám o onu starost postará.

A taky ano – sotva se Kazuma probudil, císař stál před ním ve svém hábitu, hrdě ho sledoval. Nikdy to nahlas nepřiznal, ale tu noc, kdy spal po jeho boku a dýchal jeho vůni těla, měl živočišnou chuť z něj strhnout oblečení a spatřit ho nahého.

Nyní měl vhodnější příležitost.

Dal mu poslední příkaz.

„Shoď ty šaty.“

Kazuma chvíli váhal. Když ta slova císař zopakoval znovu, chladně a bezcitně, poslechl ho. Nepoznával jeho oči. Kdysi hravé, jiskřivé, plné něhy a pochopení… a nyní? Chlad se v nich odrážel a jen znechucení v nich zobrazeno bylo. Po chvíli Kazuma stál před císařem úplně obnažený a čekal na další rozkaz. Koumei ho chladně sledoval, díval se mu přímo do očí. A potom jeho slova přesekla nekončící ticho.

„Propouštím tě ze svých služeb. Už tě nebude potřeba, Kazumo Getsumeii.“

Kazuma si nikdy nepomyslel, že slova mohou být ostřejší než dýka. Proč? Proč ho propouští? Co udělal špatně? Chytil ho za hábit, ale silná rána ho srazila k zemi.

„Jak se opovažuješ dotýkat se boha?“ zasyčel na něj Koumei chladně. „Zmiz mi z očí!“

Proč se Koumei takto zachoval? Bylo to prosté – aby přešel pomluvám (co kdyby si Asako přeci jenom pustila pusu na špacír), musí Kazuma pryč z chrámu. Navždy!

Když ten den odcházel Kazuma z paláce, nikomu neodpovídal na otázky proč nebo nač. Byl to rozkaz. Nakonec ho Koumei obvinil z krádeže hřebenu její matky. Svedl neověřený zločin jeho matky přímo na něj. Označil ho potupným cejchem, slovem, hanbou, která se šířila z jedné vesnice do druhé. Nikdo ho zaměstnat nechtěl. Co na tom, že uměl číst a psát, když krade?

Jen chudý řemeslník, který byl hluchý, ho přijal k práci.

Dal mu střechu nad hlavou, jídlo a pití, ale výměnou za tvrdou dřinu. To Kazumovi nevadilo. Měl alespoň čas na jiné myšlenky. Myšlenky, které mu časem zkroutily, jako se pokroutila Koumeiova mysl.

V zájmu vlastní cti a hrdosti někdy děláme krutá rozhodnutí.

Koumei učinil to nejhorší, které mohl. Ale ochránil si tak svou čest a hrdost. Asako pořád střeží ono tajemství uvnitř své mysli. A nemůže si pomoci myšlence, že císař tehdy k tomu hloupému řemeslníkovi, synovi služebné, cítil něco víc, než jen pouhé přátelství z dětství.

Ano, žárlila. Jeho objímal, zatímco ji od sebe odstrkoval. A přesto vše skrývala za milým úsměvem a slovy. A tajně doufala, že bude moci jednou použít tuto vzpomínku, proti němu. Už od útlého věku…

~

Yasuo se sotva sehnul k císaři, už slyšel povyk na náměstí. Ignoroval ho – musel zachránit císaře. Muže, který mu i mnoha dalším vzal všechno.

Ten povyk způsobil Kazuma. Spatřiv své spolubojovníka rebela, toho neposlušného, malého hlupáka vrhl se dolů jako šílenec, oháněje se dvěma katanami, které tančily vzduchem dle jeho přání. Věděl, že to musí provést rychle. Bude na to mít jenom pár minut, než se císařská stráž dostane z věže z paláce, kde je nyní povyk. Předtím poslouchal jiné, jak si vyprávějí, že rebel napadl císaře.

Nemohl být na Hikara pyšnější.

Když se zbavil stráží, popadl Hikara a už s ním chtěl utíkat pryč, když tu ho najednou Hikaru zastavil.

„A co Takano?“ zeptal se jen.

Dva by měli velkou šanci na útěk – tří by si už mohli všimnout. Navíc by Takana museli rychle dostat z vězení. Ale jak? A kde je zatraceně ten plavovlasý ďábel?

Sám na sebe zanadával, ale svého muže zde nechat nemohl.

Jaké bylo pro něj i pro Hikara překvapení, když se dostali do žaláře a spatřili plavovlasého cizince v žaláři, sedě před Takanem, oba se dívaje vzájemně do očí a do temnoty noci pronikaly jejich tiché dechy.

Chvíli předtím, než přišli, Takano ještě podléhal Rufusově útoku – ale potom ho odstrčil. Ani jeden z nich nic neřekl. A přitom jim bylo jasné, nad čím ten druhý přemýšlí. Teprve po chvíli si jich Takano všiml a zamrkal jejich směrem. Rufus se jen kradmo ohlédl, aby se prudce vyhnul Kazumově útoku. Prostor cely byl malý – tady bojovat nemohli.

To jim ale očividně nevadilo, když se po chvíli ozývaly divoké údery mečů o sebe. Ukončil to až Hikaru, který stáhl Kazumu před prudkým švihem Rufusova tenkého meče. Nebyla to katana, ale meč – z Anglie.

„Dobrý postřeh,“ pochválil ho Kazuma jen.

„Mohu říct to samé,“ zašeptal Rufus tiše.

„Přestaňte,“ zazněl tichý, chraptivý hlas. Pohledy tří lidí se upřely na Takana, který jinak mlčky seděl a hleděl do země, „stejně bych s tebou nešel, Kazumo. Musel bych tě nejspíš zabít, když jsi takový břídil, že jsi dovolil, aby Haruka…“ Nedokončil svá slova a sevřel ruce v pěst. Neměl už pro co žít, když jeho sestra byla mrtvá.

„Co tím myslíš? Haruka vyšilovala, když se to dozvěděla,“ pronesl Kazuma a Takano se smutně pousmál. „Víš, jakou dobu mi trvalo ji uklidnit? Koukej zvednout zadek a-…“

„Pleteš se… Nechceš přiznat, že jsi pochybil, polevil v ostražitosti… a nechal ji zemřít.“

V Takanově hlase byla nenávist.

Rufus tomu tiše přihlížel. Bylo mu jasné, že onen rebel se už rozhodl – pro dobrovolnou smrt.

Kazuma mu pevně stiskl límec roztrhané, zaprášené a zakrvácené košile a tiše se mu zadíval do očí – chlad ani pohled v nich se nezměnil. Nemá pro co žít… Kazuma ho ještě chvíli nehybně pozoroval a potom ho pustil.

„Jak myslíš,“ řekl jen a otočil se k odchodu. Věnoval Rufusovi jenom tichý pohled. „Ujisti se, že ten maniak zemře alespoň s kouskem cti,“ řekl Kazuma skoro neslyšně angličtinou a dodal japonsky: „Plavovlasý ďáble…“

Rufuse překvapilo, že znal jeho řeč. I na Hikara to udělalo dojem. Když ho potom vlekl Kazuma pryč, jenom se ho zmateně ptal, co se stalo, proč nebere Takana také. Rufus se za nimi tiše díval a pohlédl na muže, který hleděl do země.

„Kdo je Haruka?“ zeptal se, když si přisedl znovu k němu. Muž v poutech na něj nereagoval. „Je to tvoje… rodina?“

Takano po něm vystartoval, jako divá zvěř, ale pouta se ho včas zastavila, když mu Rufus šlápl na řetěz vedle. Sledoval zlomeného člověka… který chce jenom zemřít. Dal mu tak odpověď beze slov. Jen zklamaně zavřel oči.

‚Jak moc musíš Yasuo klesnout, abys vlezl císaři do zadku?‘ pomyslel si jenom.

Kazuma rychle prchal s Hikarem pryč k blízkému lesu, aby se zde mohli zastavit a nabrat síly. Hikaru křičel na Kazumu, jak si mohl dovolit nechat tam Takana s tím maniakem. Bušil mu do hrudi, nadával mu, křičel na něj. Kazuma jen tak tiše stál. Sledoval mladíka, jak do něj mlátí pěstmi.

Neovládl se.

Sevřel jeho tvář v rukách. A políbil.

‚Konečně se uklidnil…‘ Jediná myšlenka, která Kazumu napadla. Aniž by polibek přerušil, vjel Hikarovi do vlasů. Sledoval jeho zmatený pohled, který postupně tál a on cítil pevný stisk na své zbroji.

Onen strom, pod kterým mladíka políbil, zpočátku aby ho uklidnil, potom aby mu dokázal svou starost o něj, kterou po celou tu dobu cítil, nebyl svědkem tohoto činu poprvé. Už kdysi před lety… přihlížel, jak zde seděli mladý císařský syn a syn služebné. Vítr narušil jejich tichou, něžnou chvíli v okamžiku neustálého vzdoru.

Kazuma přitiskl mladíka blíže k sobě a do vlasů mu zašeptal příslib, že ho ochrání za každou cenu.

A zatímco ti dva stáli v pevném sevření toho druhého, na císařský palác ten den zaútočil ještě někdo jiný. Menší skupinka odvážných rebelů, připravených zemřít za každou cenu, dokud nedostanou císařovu hlavu nebo jejich dva společníky.

Tentokrát však Yasuo očekával jejich útok.

Jenom tiše z okna císařova pokoje sledoval, jak je postupně pochytali do směšných pastí a snadno zpacifikovali. Byli rozpačití a neopatrní. Neměli správného vůdce. Vydal jménem císaře jasný rozkaz, který mu schvalovala i samotná královna.

„Kdokoliv přeleze zeď paláce, popravte ho bez váhání nebo možnosti poslední modlitby!“

Yasuo, když se ujistil, že císař přežije pár minut bez jeho přítomnosti, vydal se pozdravit své bývalé spolubojovníky.

Takano neslyšel ani jediný hluk kolem… dokud neslyšel hlas Haruky, když spatřila Yasua.

„Ty pekelný zrádce! Do chřtánu ať ti nalezou démoni!“ zakřičela na něj, očima stejně šílenýma jako její bratr. Yasuo ji pokojně sledoval. Mohl udělat jenom rychlý proces, aby tolik netrpěli, jako Takano.

Takano se bezduše zvedl a Rufus k němu vzhlédl.

„Nedívej se,“ řekl jenom. „Jestli nechceš více trpět.“

Sám zůstal sedět a tiše vyčkával. Zavřel oči nad hloupostí toho rebela, který se vyšvihl až k mřížím a tiše scénu sledoval. Chvíli si myslel, že se mu to jenom zdá, ale sotva spatřil Haruku, uvědomil si tu pravdu, která mu unikala.

‚Haruka… žije?‘ pomyslel si se slzami v očích. Rázem mu v očích zaplápolal onen plamen života.

„Haruko…“ zašeptal tiše. Nyní se hněval sám na sebe. Proč tehdy tolik křičel, až ochraptěl? „Haruko?“ zachraptěl znovu, o trochu hlasitěji. Chtěl na ni zakřičet. Proč nemohl?! Pocit úzkosti, bezmocnosti ho svíral.

‚Já tě varoval,‘ pomyslel si Rufus a zklamaně zavřel oči.

Bylo mu jasné, jak se zachází se zrádci a rebely – jako všude jinde.

Takano natáhl ruku s poutem před sebe. Rufus pustil řetěz. Dopřeje mu poslední chvíli zoufalství.

„Haruko…“ zachraptěl Takano o trochu hlasitěji. Pořád opakoval její jméno. Pokaždé o trochu silněji.

„Musíš hlasitě, jinak tě neuslyší,“ zašeptal Rufus do tiché cely. Zavřel oči. ‚Stejně tě ani tak neuslyší…‘ pomyslel si zklamaně.

Yasuo sledoval Haruku, která klečela před ním, v očích nenávist a šílenství. Jak krásný pohled – ženy se nevzdávají až do poslední chvíle. Tyhle oči neviděl poprvé. Měla je i jiná žena, která se tak dívala předtím na císaře, zatímco tiskla jakési dítě k sobě. Proč si na to musel nyní vzpomenout?

„Přišli jste zde na smrt,“ pronesl hrdě a vytasil katanu. Namířil špičkou na Haruččinu bradu a přinutil ji k němu vzhlédnout. „Poslední přání?“

Haruka mlčela a hrdě ho sledovala. Její pohled zkameněl. Tiše se nadechla, než mu plivla na špičku meče.

„Táhni do pekel, Yasuo,“ zasyčela chladně.

Yasuo se kupodivu neusmál. Jen si očistil katanu a otočil se k nim zády. Muži, kteří stáli za vetřelci, na jeho nevyřčený rozkaz, vytáhly bambitky zpod opasků (dar od anglické královny) a byli připraveni vetřelce zastřelit a oběsit pro výstrahu jiným na jeho povel na hradbách. Yasuo, aniž by se podíval jedinému z rebelů do očí, zvedl ruku a stiskl ji v pěst. Zemřou, až ji dá dolů.

Věděl, že prsty na spouštích jsou připravené kdykoliv stisknout.

Zaslechl tichý hlas Takana.

Vracel se mu hlas. Smutně se usmál. ‚Tak nakonec budeš muset trpět stejně jako já… Sleduj, co je císař za skutečnou bestii…‘ pomyslel si jen. ‚Nechť ti sebere úplně vše… jako kdysi mně.‘

Rufus se zvedl a zamkl za sebou žalář. Nebude mu bránit v posledním rozloučení se sestrou. Spěšně se vydal za císařem. Proč se rozhodl tak ukvapeně? Našel ho v jeho pokoji, jak stojí u okna, s obvázaným nosem a hlavou. Vypadal tak křehce, zranitelně, slabě. Přešel k němu a pohlédl z okna. Měl dokonalý výhled na blížící se popravu.

Haruka se smutně pousmála.

‚Vydrž, bratře,‘ pomyslela si. Netušila, že jej bratr je jen pár metrů od ní.

Takano se zhluboka nadechl. Měl poslední naději, poslední šanci…

„HARUKO!“ zakřičel Takano z posledních sil.

Haruka pozvedla mírně hlavu. Šálil ji snad sluch? Podívala se směrem, kde zaslechla bratrův hlas. A spatřila ho.

Cítila, že se roztřásla. V očích se jí objevily slzy. A přitom… široce, vroucně se na svého bratra usmála.

„Takano…“ zašeptala radostně.

Takano ji tiše sledoval. ‚Ne, tak se neusmívej! Utíkej, ty hloupá!‘ pomyslel si Takano, drtě mříž v okně mezi prsty.

„Sbohem,“ usmála se Haruka o to víc, slzy jí stékaly po tvářích, když muž nad ní stiskl spoušť, a její bezvládné tělo spadlo prudce k zemi. Ani jeden z mužů netušil, proč císař zvolil takto směšný způsob smrti, ale respektovali slova císaře… která ve skutečnosti patřila císařovně.

„Koumei-sama… tak daleko jste zacházet nemusel,“ oslovil ho Rufus a podíval se na usmívajícího se muže.

„Zapomínáš své místo, můj milý, Rufusi-kun…“ řekl Koumei spokojeně a podíval se jeho směrem. „Já jsem zde právo. Já rozhoduji, kdo chcípne a kdo přežije. I tvé hrdlo mohu nechat zpřetrhnout jedna báseň. Takže si dávej pozor na jazyk.“

Rufus ho jen mlčenlivě sledoval. Má na to vůbec odpovídat? „Rozumím… pane.“ mírně se mu poklonil a pohlédl na posledního muže, který stiskl spoušť a dolů spadl i poslední vzdorující rebel.

Byl to krutý pohled.

Na výstrahu ostatním… jejich těla se zavěsila na hradby.

Největší potupa pro bojovníky – byla jim odebrána možnost spáchat seppuku a zemřeli tak pomocí kulky, která jim poničila mozek a nervovou soustavu okamžitě, aby jejich myšlenky a bouřící se hlasy proti císařovi už nikdo víckrát neslyšel.

Takano na to vše tiše hleděl a třásl se.

Nedokázal pochopit, co se vlastně stalo. Po chvíli padl k zemi.

----

Rufus doběhl do nemocnice a splašeně se snažil popadnout dech. Už chtěl Takana položit na židli, ale on se prudce probudil a rozmáchl se rukami. Začal zničehonic křičet. Ostatní pacienti se jen zaraženě podívali jejich směrem. Takano se opět zmateně ptal, jako tehdy: „Kde je Haruka?!“

Nyní to viděl… Nyní viděl, že jeho sestra… Že jeho sestra…!

„Takano!“

Ztuhl za tím hlasem a otočil se k němu. Rufus ho pomalu položil na zem, aby ho Haruka pevně sevřela v náručí, div s ním nespadla na zem. Plakala a pevně ho tiskla k sobě, zatímco se omlouvala. Konečně si uvědomil realitu. Opatrně svou sestru stiskl v náručí. Nerozplyne se, jako prach, že ne?! Když cítil její kůži na prstech, pomalu zavřel oči a sevřel ji o to pevněji. Žije. Žije. Její srdce tluče! Dýchá!! Nikdy ji neviděl raději.

„Je mi to líto,“ zavzlykala Haruka tiše a Takano se pomalu vracel do reality. Cítil, jak se jemu samotnému zatřepaly prsty. Co se stalo předtím? Zkolaboval. Ano, proč? Protože… mu Haruka volala. Co mu řekla? Ach, ano, otec je…

„Kde je?“ zeptal se tiše s pohledem k zemi, když ji pustil. Haruka zmateně zamrkala. „Kde je… otec?“ zašeptal Takano třesoucím se hlasem. Rufus pohlédl do země. Rychle mu došlo, proč by se na to mohl ptát. Haruka jen pohlédla do země a skoro neslyšně zašeptala: „Následuj mě.“

Všichni tři kráčeli tiše, s pohledem k zemi, než jim Haruka otevřela dveře. Dovnitř však nešla, oči měla zarudlé od pláče. Byla unavená. Nechtěla už více plakat. Rufus se zarazil, zda by tam měl jít s ním, ale Takano stiskl jeho ruku. Bude ho potřebovat. Jako oporu. Jako přítele na blízku. Jako rameno… na které bude moci odpadnout, když toho bude příliš. Jako milovanou osobu, která ho ujistí, že vše bude v pořádku… že?

Rufus mu stisk oplatil. Takano pomalu vešel dovnitř a jako první spatřil matku, která tiše seděla u lože svého mrtvého muže, držela jeho, nyní bledou, vrásčitou, slabou ruku. Podívala se směrem ke dveřím. Přinutila se ke smutnému úsměvu a vstala. Pomalu vysunula svou ruku z manželovy a přešla ke svému synovi, aby ho pevně objala.

„Je mi to líto,“ zašeptal Takano a pevně ji objal nazpátek. Rufus tiše sledoval muže na lehátku a pohlédl na jakousi obálku vedle na stole.

„Otec ti něco zanechal,“ řekla Ume po chvíli. „Neboj se, peníze, dům nebo majetek to není. Je to dopis…“ Přešla ke stolu, prohlédla si věnování a potom dopis předala synovi. „Nebo spíše omluva, vysvětlení, prosba. Záleží na tom, jak to pojmeš.“

Stála a ruku s dopisem držela před sebou.

„Jeho poslední přání bylo…“ začala, zhluboka se nadechla, nebyla už tak silná, jako předtím, „aby sis ho přečetl.“

Takano ji tiše sledoval a potom pohlédl na dopis, který mu podávala. Třesoucí se rukou ho přijal a strčil do kapsy. Pohlédl k zemi.

„Děkuji,“ zašeptal tiše.

„Pane Tanabe – mohl byste jít na chvíli se mnou? Takano se jistě chce rozloučit,“ řekla Ume tiše.

„Zůstaň,“ odpověděl Takano místo něj. Ume konečně pohlédla na jejich doposud spojené ruce. Jen se trochu uklonila a beze slova odešla. Zavřela za sebou dveře s posledním pohledem na svého mrtvého manžela.

„Vážně nemám-?“ začal Rufus váhavě.

„Ne,“ přerušil ho Takano třesoucím se hlasem. Nevydrží to. „Zůstaň.“

Rufus ho tiše sledoval.

Objal ho zezadu, aby ho uklidnil alespoň trochu.

„Nechceš si to přečíst…?“

„Teď ne. Chci se s ním rozloučit.“

„Dobře,“ zašeptal Rufus tiše a pohlédl na starce na posteli. Vypadal, jakoby spal. A přitom jeho duše byla už dávno mimo tělo.

Takano pevně stiskl dopis v kapse, div ho nepokrčil. Ze všech sil se snažil zůstat silný. Ze všech sil… se snažil potlačit slzy. Proč ta krutá minulost přišla zároveň se smrtí otce? Měla snad smrt Haruky… znamenat smrt otce? Proč?!

Proč musí být takový šílenec a mít praštěné sny?!

Zaryl si nehty do kůže tak silně, jak jen to šlo.


Průměrné hodnocení: 4,95
Počet hodnocení: 20
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.